Někdo zdědí dům, někdo auto či firmu. A co jsem zdědila já? Neuhodnete.
Komunikaci s dušemi. Můj dar z nebe byl jasnozřivost. Komunikaci jsem zdědila po babičce, otcově mámě.
Babička asi od mých 10 let měla strach z mého daru. Když jsem měla v rukou karty a hrála jsem se sestrou sedmu, tak měla hysterický záchvat. "Dej ty karty pryč. Jsou to čertovy obrázky!". Vadilo jí to jen u mě, sestře to neřekla ani jednou. Myslela jsem si, že mě nemá ráda. Až časem, když jsem se dostala k vykládání karet, jsem to pochopila. A čím byla starší, tím víc mi babička ukazovala, kdo vlastně je. Celý život to před rodinou tajila, tedy její dar. Věděl to její muž, který nechtěl, aby ho používala. Asi měl strach. No po jeho smrti se začala projevovat.
Vždy, když šlo o vážnější zásah, tak se máma se mnou poradila, co cítím z pohledu intuice. Když měla babička jít na operaci žlučníkových kamenů, tak jsem mámě řekla: "Řeknu Ti to asi takhle, pokud se operaci vyhneš, dožiješ se ještě 4 roky. Pokud půjde, umře jim na stole. Má slabé srdce. Najdi způsob jak kameny dát pryč bez operace.".
Nejprve se máma cítila bezradně. No hledala způsob, jak se to dá udělat a našla nejlepší specialisty v Martině. Ti řekli, že někdy, když se dá sonda do žlučníku, tak dojde k rozdrcení kamenů, ale je to bolestivé. Tak tam babičku dala a asi týden si tam poležela. Udělali jí, co bylo třeba a pozorovali ji, zda se to v moči vyplavuje. A podařilo se. Tehdy měla kolem 80 let a v mých vizích měla dožít 83.
V posledním roce jejího života byla vícekrát na tom hůř a bylo nutné, aby šla do nemocnice. Moje máma je lékařka, avšak dnes už v důchodu. Když byla babička mladší, poslechla vše, co se jejího zdraví týkalo. Mou mámu (nevěstu) brala jako velkou odbornici. No jak čas plynul, slábla a byl jí ukázán věk, kterého se dožije. Takže se začala bát, aby v nemocnici neumřela. V té době nepomáhaly žádné máminy rady ani prosby. Máma byla zoufalá a přišla za mnou, abych si s ní promluvila a přesvědčila ji. A tak jsem se s ní ocitla v dosti bizarních situacích. Obzvláště pak, jak jsem zjistila přesné datum její smrti. Měla umřít 3. prosince. Poprosila jsem, aby se dožila Vánoc. Prosbu jsem přenesla přes srdeční čakru. Při tom mě velmi bolelo srdce. Skoro jako když překonáte infarkt. Nakonec mé přání bylo vyslyšeno, protože i babička si přála dožít se zásnub mé sestry.
Takže když jsem babičku měla dostat do nemocnice, tak náš rozhovor vypadal asi takto:
„Babičko, musíš jít do nemocnice, jinak to nepřežiješ. Řekla jsem rázně. Ona: "No a co. Tak umřu. Vždyť mi obě velmi dobře víme, že nadžívam. Mohu umřít každý Boží den. Víš, já mám jedno přání. Slib mi, že mi ho splníš. Chci umřít doma. Víš jistě, že když půjdu do nemocnice, tak se domů vrátím?". Já jsem odpověděla: "Vrátíš se domů. Když budu vědět, že se blíží tvůj čas, tak tě už do nemocnice nepošlu.". A ona odpověděla: "Tak tedy dobře, můžeš mě začít balit."
Po týdnu se z nemocnice vrátila domů. O dva týdny měla sestra zásnuby a po nich o dva týdny na to babička umřela. Chtěla se dožít ještě svých jmenin Ireny, aby se důstojně rozloučila s celou rodinou. To se jí ještě splnilo. Po smrti mě babička poprosila ve snu, abych přijala její dar a udělala to, co ona nemohla. Vyprostit duše. Slíbila jsem jí, že to udělám.
Tak jsem se začala o to zajímat, číst knihu jak to funguje. Nevěděla jsem o tom nic. Před tím se mnou začali duše bavit a bylo mi řečeno, že jednou budu pomáhat mrtvým, ale až teď jsem pochopila proč.
Autorka článku: Lubomíra Bartošová https://vesticalubomira.wixsite.com/oaza-pokoja
Jedného dňa som sa zobudila a vnímala som svet inak ako pred tým. Niečo som videla a o pár dní na to sa to splnilo. Bol to šok. Badokonca som to brala ako trest. Ľudia si myslia, že vidieť budúcnosť je jednoduché a svet je gombička, ale opak je pravdou. Keď to začalo, mala som 15 rokov a mala som pocit, že sa topím. No a zistenie, že to nemôžem len tak ignorovať, či nemať, ma hnevalo. Brala som to tak, že nemám na výber. Tak kde je ta slobodná vôľa? Až neskôr som pochopila, že tá voľba je v tom ako s tým naložím. A tak som začala veštiť.