Letošní rok je zalitý symbolicky do zlaté. ASTROLOGICKY viděno mu vládne planeta Slunce (Lev) a NUMEROLOGICKY číslo 1. Všichni tak mnohem více pociťujeme potřebu projevit se, ukázat světu, co v nás je, chceme zářit a realizovat své sny a přání. Stáváme se divočejšími a odvážnějšími, znovuobjevujeme svou autenticitu, kreativitu. Máme větší chuť vytvářet svůj osud a žít v souladu s hlubokým voláním odněkud z dálky.

Jakoby to zde bylo odjakživa, ale přeci jen letos se toto volání stává silnější a hmatatelnější. Na druhou stranu, pokud se nám v této oblasti nedaří, cítíme se frustrováni. Unavuje nás rutina, nejsme spokojeni se svou pozicí, neschopností vést, ovlivňovat a svobodně tvořit. Cítíme strach, zábrany se projevit, stud, bolest. Zkrátka, začíná na nás volat ta část osobnosti, které říkáme VNITŘNÍ DÍTE. (Tento rozhovor vyšel v Týdeníku Spirit, zde je jeho nezkrácená verze)

Tento termín je již docela známý a v psychoterapeutické praxi se s ním často pracuje. Co to tedy vlastně skutečně je to vnitřní dítě? 

Jsou to zraněné části nás samých. Všechny živé bytosti mají nějaké potřeby. A my lidé máme kromě biologických, emocionálních také přirozené společenské potřeby, primárně potřebu přijetí. Když tyto základní nezbytnosti nejsou uspokojeny, již od dětství vytváříme různé strategie, abychom je naplnili. Dá se dokonce říci, že jsou to strategie přežití.

Čeho se týkají nebo jak se vytváří?

V průběhu dětství jsme reagovali na chování rodičů, nejbližšího okolí, školy, přátel, širší společnosti, různými stavy, kdy jsme se necítili dostatečně milováni, podporováni, naše přirozenost byla zpochybněna. Cítili jsme se zranění, naštvaní, smutní, ve strachu, zavinění, zpochybnění, žárlili jsme, atd. Celá škála emocí, stavů, psychických i psychosomatických. Protože tyto pocity pro nás byly nepřijatelné, potlačili jsme je, perfektně schovali tak, aby je nikdo nikdy neobjevil, a hlavně my sami ne! S těmito částmi jsme ovšem „uvěznili“, přirozenost, sebeprojevení, kreativitu, vzpomínky a příběhy, jenž oživují nás i naši duši.

Jaký dopad mají tyto zraněné části z dětství na naše současné chování?

Tak za prvé, vše s čím nejsme ve spojení a patří to k nám, nás má v moci, ovládá nás to. Např. nedokážeme říkat ne!, máme pocit, že si nezasloužíme lásku, jsme přespříliš kritičtí k sobě i svému okolí. Ovšem zmíněné strategie přežití nám od určitého věku přestávají fungovat, dostačovat. A v dospělosti nám přestanou fungovat úplně, již nám nepřináší to, co od nich potřebujeme. A tehdy se právě začne ozývat hlas vnitřního dítěte v podobě náhlých a někdy i nepřiměřeně projevených reakcí, např. při rozchodu či opuštění partnerem, ztrátě zaměstnání, nemoci, apod. Býváme jimi nepříjemně zaplaveni, zahlceni, nevíme, proč reagujeme v některých situacích agresivně, pláčem, stydíme se, jsme vyděšeni strachy, pociťujeme úzkost, paniku apod.

Co tedy můžeme s těmito částmi, emocemi, stavy či hlasy vnitřního dítěte dělat?

Je důležité připustit si, že k nám patří. Procítit bolest a smutek s nimi spojený, ale také nalézt tu část sebe samých, jenž na bolest dokáže reagovat a vyrovnat se s ní. Takovou část si můžeme vybudovat, vlastně je to při léčení vnitřního dítěte nezbytné. Důležitá je ještě jedna věc. Ve skutečnosti se nejedná o jedno vnitřní dítě, ale celou řadu vnitřních dětí. Tyto se formovaly od narození zhruba do 21 let, potřebují uspokojit různé potřeby, podle toho, kolik nám bylo let a jakou vývojovou fází jsme procházeli.

O jaká období se jedná, jsou nějak vymezena? 

Ano, vychází z tradiční vývojové psychologie. I přestože se jednotlivé hranice a normy neustále posunují, což je dáno i kulturními a společenskými proměnami posledních desetiletí, základní rozdělení je zhruba takové: Kojenec (narození až 18 měsíců), batole (18 měsíců-3 roky), předškolní věk (3-6 let), mladší školní věk (6-12 let), období puberty (12-15 let), dospívání (15-18 let), přechod k dospělosti (18-21 let). Je zřejmé, že v jednotlivých vývojových fázích našeho dětství jsme měli rozdílné potřeby a různé zdroje k jejich naplnění. Každému období také odpovídají určité vývojové úkoly, jenž podle toho jak jsem je zvládali nás doháněly v další fázi, respektive do současnosti. Opět je potřeba s k nim vrátit, podpořit je a přeléčit.

Jak dlouho takové léčení trvá?

Je to práce procesní, vyžaduje trpělivost, vždyť se jedná o vnitřní růst, seberozvoj. Vracíme se zpátky do minulosti. Hledáme a znovuobjevujeme, očišťujeme a léčíme, to chvíli trvá. Neméně důležité je umění nechat se překvapit, kam mne spojení s minulostí zavede. Je to jako kráčet po krajině a objevovat nové a nové souvislosti svého života. Tato krajina je nekonečně bohatá, má různé vrstvy, tváře ale také potřeby a proměny. Je to tedy velmi individuální, může to trvat rok, ale i mnohem déle. Do velké míry je tento proces transformační a počítá tedy s přechodem do kvalitativně jiné životní etapy (bez ohledu na to v jakém věku se momentálně nacházíme). V této souvislosti se někdy používá termín „posvátné zranění“. To je ta část nás samotných, se kterou se mnohdy spojujeme několik let, a společně s ní objevujeme naši poetickou a mytologickou podstatu.

Vypadá to, že při léčení vnitřního dítěte se dá použít mnoho přístupů, metod, technik…

Ano práce s vnitřním dítětem se od poloviny minulého století jistě velmi proměnila. A také záleží na co je kladen důraz, zda na práci s tělem, či posilování kompetencí, hledání zraněných částí, budování těch silných, atd. Mně osobně se nejvíce osvědčuje využití práce s rodinným systémem a rodovými liniemi (rodinné konstelace, rituál), v propojení s prvky arteterapie (malování, imaginace, práce s archetypem a příběhem) a pobyt v krajině. Už když vyslovíte to slovo KRAJINA, nejspíš Vás napadne celé množství obrazů, představ, útvarů, cest, prostředí.  Podle toho, co na Vás nejvíce mluví, co Vaši psyché nejvíce, jakoby „zázrakem“ odemyká. V krajině se dostáváme do jiného času a prostoru, jiného vnímání, lehce změněného. Mysl se propojuje s čímsi větším.  A je to právě krajina, která nám pomáhá spoluobjevit naše divoké, kreativní, autentické já, naši jedinečnot.. Zde se nemusíme „přizpůsobovat“, hledat, či vytvářet obranné strategie. Jdeme přirozeně s proudem toho, co zde potkáme. Je v tom i kus rizika, touhy ke spojení se silou, instinkty. Můžeme se zde svobodně nadechnout! A v neposlední řadě využívám ve své práci astrologii, a práce s vnitřním dítětem není výjimkou. Horoskop umí výborně ukázat hlubší souvislosti našich zranění, ale i obranných strategií.

Jak velké vedete skupiny?

Nabízím různé skupiny a semináře, v průměru mezi 10-15 účastníků. Tyto skupiny jsou otevřené, ale důraz je kladen na bezpečné prostředí. Pro práci s vnitřním dítětem chystáme v březnu, v termínu 17.-19.3. seminář, určený kompletně k léčení vnitřního dítěte, na krásném poutním místě Kalvárie, Úštěk, Ostré. To místo není náhodné, v jeho okolí se nachází zajímavá krajina, je zde krásná energie, skvělé služby včetně vegetariánská stravy, atd. Součástí semináře budou i lekce jógy, snažíme se prostě, aby se lidé měli možnost rozvíjet, ale také aby je to i bavilo

Pavlína

Autorka článku: Pavlína Holancová - lektorka, astroložka, terapeutka a konstelářka https://www.pavlinaholancova.cz/

Pavlína Holancová"Preferuji jungiánské, hlubinně orientované pojetí astrologie. Pracuji s archetypy různých mytologických tradic, a také s rodinnými a rodovými tématy a liniemi. Od roku 2010 intenzivně (jedenkrát měsíčně) pracuji se skupinami.  Stavím rodinné, systemické a archetypální konstelace. Vedu semináře osobního rozvoje, terapeutické skupiny a doprovázené poutě. Poskytuji poradenství a vyučuji ve vlastní Astrologické škole. Ve své praxi využívám především metodu rodinných a systemických konstelací, systemicko-rituální přístup, vlastní rituály, práci s tělem, práci v krajině (zrcadlení krajiny), systém Aura-Soma a doTERRA."

Nejzajímavější články na našem portálu

  • 1
  • 2
  • 3
national cpr association