V dnešní době jsme často svědky moderních výdobytků, které nám zajisté usnadňují život. Máme stroje, které nám uvaří kafe, ohřejí oběd, zmáčknutím jednoho tlačítka můžeme volat přes celou zeměkouli, kliknutím myši můžeme najít všechny volné destinace na dovolenou k moři. Jak to tak píšu, říkám si, máme takové vymoženosti, znamená to, že máme tedy více času sami na sebe? 

Život je usnadňován díky novým vymoženostem, už nemusíme například od rána pěstovat na zahradě zeleninu. Sjedeme si do velké betonové kostky, kde je všechno na jednom místě a máme hotovo. Bohužel se ale doba zrychluje a my máme stále méně a méně času. 

Kdysi dávno, v poválečné době, se vyráběla propagandistická videa, která říkala, jak se nahradí, nebo-li zautomatizuje výroba a lidé nebudou muset tolik dřít. Prorokovalo se, že muž bude muset pracovat asi 15h týdně, žena bude doma a díky automatizaci bude všechno šlapat jako hodinky. 

A víte, co se stalo? 

Vše se automatizuje, zrychluje a žít v ideálním světě, proroctví by se naplnilo. Ale to by nesměli být lidé, kteří nemají dost. Jak je tedy možné, že když máme tolik věcí, co nám vše zrychlují a usnadňují, tak na konci dne nevíme, co dřív a trpíme depresemi z vyčerpání a nedostatku času?

Právě tento jev zapříčiňuje, že se zrychlujeme i my. Dříve stačilo nakrmit dobytek, uklohnit oběd a něco málo udělat. To byla náplň celého dne. Dnes musíme vstát, nasnídat se, odvézt děti do školy, dojet do práce, pracovat, vyzvednout děti ve škole, jít nakoupit, udělat oběd, cvičit, socializovat se, jít na návštěvu, uklidit doma a připravit vše na další den, kdy se vše jede znova. A pak k nám někdo přijede a ještě nám vyčte, že nemáme utřený prach. Od kdy se začaly klást tak vysoké nároky na lidi? 

Pamatuji si slova mého kamaráda, který o tomto mluvil. Dříve na zavážení piva bylo třeba 5 aut s dvoučlennou posádkou. Pak si ale jedno auto řeklo, stihnu toho víc. A pak už stačili jen 4 auta. A za pár let jen 3. A pak už tam seděl jen jeden člověk. A tou postupnou časovou evolucí se stalo to, že děláme stále více a více, za stejně času, protože věci, které nám urychlují a usnadňují život, nám dopřávají to, že naše činnost se ukončí dříve, zrychlí se. A tak rychleji skočíme ale poto, abychom stihli dělat další činnosti.

A takhle stále zvyšujeme tempo, až se dostaneme do bodu, kdy nemůžeme dál, ale už jsme natolik závislí, že si volno nedopřejeme. Svojí porci úlohy také plní podvědomě zasazené programy například od rodičů, učitelů, kamarádů, kteří nám vyčítají, že nic neděláme. Snažíme se jim zavděčit, ukázat, že něco děláme, ale pak si v určitém bodě života uvědomíme, že oni už to vlastně ani nevidí.

Ani to neví. A vlastně od začátku, krom té jedné poznámky, jim to bylo defakto fuk. Odstěhovali jsme se, nebo někdo z rodiny zemřel a vlastně už to dokazujeme jen sami sobě. Opět jsme my ti, kdo má nad tím moc. A proč to všechno vlastně píšu?

Tento článek píšu ze své svatební cesty z Chorvatska. Chorvatsko je pro mě srdeční záležitost, protože je to moje jediná zkušenost s mořem. Jezdil jsem opakovaně na jedno místo s prarodiči a bratrem, a když jsem se v roce 2013, po více než 10 letech rozmýšlel, kam jet s přáteli k moři, vybral jsem právě tuto destinaci a to Omiš. O to příjemnější a synchronicitní překvapení mě čekalo, když jsme jako svatební dar dostali zájezd k moři, kam jinam, než k Omiši. Jsem asi po šesté u moře a nikdy jsem nebydlel dále jak 5km od Omiše. Je to prostě moje místo a moc bych si přál zde bydlet. Ale k hlavní věci bych se rád dostal. Od zmíněného roku 2013, kdy jsem jel na dovolenou s přáteli starou Felicií 17 hodin v kuse, jsem neměl dovolenou. Buď jsem si vybíral dovolené po jednom dni a nebo když to vyšlo tak, že jsem měl pár dní nebo týden volna, někdy i dva týdny, domluvil jsem si druhou práci, hlídání a z celé dovolené sešlo. Celé 4 roky jsem neměl ani jediný týden, kdy bych mohl vypnout.

Opět dokazování vlastnímu otci, že za něco stojím. A pak přišla svatba s mojí životní láskou a týden u moře. Dnes je den čtvrtý a já mohu plně sdílet své pocity. 

Na facebook jsem se díval asi 3x. Na hodiny možná 7x. Celý den nic neřeším, plavu si v moři, pojídám dobroty, užívám si východů a západů slunce. Jsem svobodný člověk. Relaxuji, odpočívám, dopřávám si to. O tom třeba článek předtím : 

http://priznakytransformace.cz/index.php/prace-na-sobe/1245-ondrej-rimmer-broz-dovolte-si-to-zejmena-mit-se-radi

Důvod proč se mi změnil pohled na život je ten, že zde nemám právě ty výdobytky techniky.

Například v Chorvatsku o nějaké elektro jen tak nezavadíte. Lidé tu jsou pomalejší, více se baví, pijí, jedí zdravější stravu a jsou celkově klidnější. A já to teď už znám také.

Nemusím nic. Já skutečně nemusím nic. A jak se to vlastně liší od života doma?

Samozřejmě, jsou věci, které skutečně musíme. Jíst, pít, sem tam zaplatit něco na bydlení. Ano pokud chceme žít v této době tak musíme dělat určité věci. Ale zkuste si napsat seznam věcí, co denně musíte. A pak ten seznam čtěte dokola a přemýšlejte, jestli tam náhodou není nějaká věc, kterou nemusíte. Jestli toho neděláte zbytečně moc. Zkrátka zamyslete se nad tím, kolik času dáváte na to, co musíte a kolik na to, co byste měli. A odpočinek je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. 

Opět píšu o svých vlastních zkušenostech. Zkuste to, zkuste vypnout telefon. Zahnat myšlenky, relaxovat. Dát si zakázané jídlo, pivo nebo víno. Odpočiňte si. Tělo máte jen jedno a je fakt úžasné, slouží Vám a stará se o Vás. Oplaťte mu to. Já vím, řeknete si: “Jezdíme k moři”.  Ale je to relax, který se Vám dostane 1x ročně. A proč nerelaxovat každý den?

Vždyť to přeci všechno nemusíme stihnout. Život je dlouhý a stane se tolik věcí. Nic Vám neuteče, tak prosím nohy na stůl a odpočívat. 

Autor článku: Ondřej Rimmer Brož - moderátor rádia Svobodný vysílač CS, terapeut SRT, provozovatel projektu http://www.iluminace.com

Podívejte se na profil Ondřeje jako terapeuta SRT v naší databázi terapeutů zde: Ondřej Rimmer Brož

loading...

Další zajímavé články:

  • Vše
  • Cesta Duše
  • Numerologie
  • Přitahování Partnera
  • Přitahování Peněz
  • Vibrace
  • životní Lekce
banner2.gif