Zděnka Blechová: Co je karma? Aneb Osud ve svých rukách

Ukázka z nové knihy paní Zděnky Blechové: "OSUD VE SVÝCH RUKÁCH"

Kniha Osud ve svých rukáchAni si neuvědomujeme, že osud držíme ve svých rukách a jen my ho můžeme ovlivňovat. Osud existuje jako karma - učení. A kdy pochopíme naše učení, záleží jen na nás. Nikdo nás nebude soudit a nikdo se na na nás nebude zlobit, že se neučíme. Ale třeba se nám už nebude líbit, jak žijeme a budeme chtít změnit svůj život. A tam nastává chvíle, kdy můžeme změnit svůj osud. Kniha vás provede osudem.

Co je karma? 

Karma je vlastně naše učení. Vše, co je duchovní, je učení. Je to cesta návratu k duši, proto se říká „duchovní“. Náš osud je zpečetěn naší karmou – učením. Učení je o pochopení naší cesty, o rozhodování na naší cestě a o cíli naší cesty. Kdy se naučíme tato kritéria v životě používat, záleží jen na nás. A proto ve Vesmíru neexistuje čas, existuje jen pochopení. A kdy pochopíme a budeme se chtít učit, záleží jen na nás. Nikdo nás nebude kárat, že se neučíme. Stejně učení na nás bude stále více dotírat, až se budeme chtít učit a pochopit. Protože situace se nám budou stále zveličovat, abychom je už mohli chápat. 

Karma vzniká závislostí jedné osoby na druhé a není možno zodpovědět, jak dlouho trvá. Je to stav bytí, kdy vyhledáváme druhého skrze pochopení toho, že on není povinen nám dopřát to, co od něho žádáme, ale že my se musíme smířit s tím, že nemusí být vše dle nás. Je dobré se stavět ke karmě jako k učení nás obou. Je důležité pochopit, že každý má svoji cestu a my jen kráčíme vedle toho druhého. Pokud toto nechápeme a pořád na něm lpíme, a to stále více, tím více si s ním tvoříme pouto pro další životy a toto pouto se bude muset trhat nějakými situacemi, které nás oba povedou k poznání, že nikdo tu pro nikoho není a že vše je jen od toho, abychom se naučili vnímat svět jako pospolitost, a ne jako svět jeden pro druhého.

Karma vzniká tak, že necháme druhé o sobě rozhodovat, nebo o druhých rozhodujeme. Střed je v tom, naučit se rozhodovat každý sám za sebe, a to je právě pro člověka to nejtěžší. Proto dá raději svůj život do rukou druhých, než aby o něm rozhodoval sám, nebo se bojí být sám, a tak raději rozhoduje o druhých, aby nebyl sám.

Jak naplnit své cíle? 

Silou vůle. Když má člověk cíl a trpělivě, cílevědomě, usilovně si jde za svým, dosáhne toho, co chce. Nesmí jít rychle, ale opravdu pomalu krůček po krůčku si může plnit své sny, má na to celý život. 

Nevíra v osud vzniká tak, že se bojíme zklamání, a tak se raději druhým neukazujeme takoví, jací ve skutečnosti jsme. Nevěříme si v ničem, a tak si nemůžeme tvořit svůj osud. Nadáváme na svůj osud, protože ho dáváme do rukou druhých. Ještě se bojíme převzít za něj odpovědnost.

Proč opakujeme situace? 

Míříme kupředu, jen se učíme zpětným chodem vidět věci jinak. Stá- lým opakováním si přicházíme na další poznatky a informace a můžeme se naučit jednat v dané situaci jinak. 

Anděl
Duše se nesmírně těší na svoji novou cestu a ráda přistupuje na nové podmínky bytí, protože ji nebaví přebývat v nehmotném stavu, a ráda by si zkusila jiné šaty – tělo. A tak se duše vydá na Zem a je jí nakázáno, že se nesmí ztratit v člověku, v bytosti jí blízké, ale že si musí být stále blízká, aby se mohla vrátit domů. Vesmírná rada ji vyprovodí na cestu a dá jí do vínku srdce, které je pro ni jedinou navigační jednotkou. „Skrze srdce budeš vědět, kudy vede cesta domů.“ Duše slíbí, že nezapomene, ale málokterá obstojí ve své zkoušce. Většinou se duše zamiluje, pomiluje, a tím ztratí ochranu a své srdce. Nepřipomíná vám to pohádku například o „Rusalce“? Proto na pohádkách je tolik pravdy a iluzí. 

Jakmile duše pro někoho ztratí srdce, nepatří již vesmírné radě, ale někomu na Zemi, kdo si s ní dělá, co chce. A tak to jde věky, než duše projde svoji cestu, aby vše v konečné fázi pochopila a mohla se vrátit domů. Celou dobu je bedlivě střežena a hlídána, ale ona o tom neví. A tak i já jsem se vydala na svoji pouť na Zem se svým záměrem, na který jsem skrze lásku zapomněla. Mnoho věků jsem pak mylně hledala spojení s někým, místo toho abych se spojila sama se sebou a našla tím znovu spojení s Vesmírem. 

Mé první uklouznutí začalo v Egyptě. Tehdy byl Egypt kolonií Atlantidy a já jsem byla vyslána z Atlantidy do Egypta, abych se podílela s faraónem na jeho vládě. Byla jsem faraónovi zcela oddaná a věrně mu sloužila do té doby, než jsem se zamilovala. V chrámu jsem se procházela v krásných dlouhých modrých šatech, vyšívaných tyrkysem, šněrovaných vzadu do uzlů. Měla jsem ty šaty moc ráda a i v tomto životě jsem nevědomky vyhledávala stejný styl šatů. Chrám byl krásný, barevný a dalo se v něm číst mnoho o dění v Egyptě, každý záznam opatrovali kněží a se svolením faraóna stále více popisovali události na zdi paláce. Ráda jsem si v těchto záznamech četla, už tehdy jsem milovala literaturu a vzdělávání. Mnoho času jsem také strávila s místními kněžími a diktovala jim, co je zapotřebí udělat pro dobrou úrodu. Byla jsem ráda, že se nám daří a že naše sýpky přetékají nejen bohatstvím v podobě zlata, ale také obživou. Již tenkrát vládla přísná pravidla pro rozdělování potravin, nebylo to tak, že by někdo měl, a někdo neměl, naopak se stanovilo, že každý musí mít dost. 

Lidé byli vlídní a rádi se podíleli na všem společně. Vládla zde pospolitost a lidé se často scházeli na velkých prostranstvích k veselí. Uznávaly se svátky jara, svátky osení, svátky zasévání úrody, svátky sklizně a také svátky, kdy se rozdávala moudrost. Tyto svát- ky byly velice oblíbené a každý Egypťan se snažil při nich vynikat ve své dovednosti. Mnohdy jsme viděli zázraky v podobě toho, co dokáží, protože se na tyto svátky připravovali celý rok.

Tomb-of-nebamun-2-149362cb70f03c622a9
Prostě v Egyptě nebylo krušno, bylo tam milo do doby, než do země začali přicházet lidé z jiných provincií. Nejvíce narušily řád Egypta kmeny beduínů. Přišli a ničeho si nevážili, vše považo- vali za samozřejmost a to faraóna popudilo. Rozkázal, že se jim již nic dávat nebude, aby si začali vážit toho, čeho si váží ostatní. Toto jeho rozhodnutí vyvolalo odpor u lidí nižší třídy, ti se snažili beduí- nům pomoci a odsuzovali faraóna za jeho přísnost stejně jako já. 

Vždyť máme dost, proč by najednou měli někteří trpět nedostatkem, když je v zemi všeho dostatek? Vždyť jsme dosud nikdo žádnou nouzi neměl a vždy se urodilo, proč by tedy nemělo být dost i pro ně, zvláště když i kněží se obohacují více než ostatní a faraón to trpí skrze svoji víru v ně? 

Když nepokoje nepřestávaly, povolal faraón zástupce beduínů do svého chrámu, aby s ním vyjednával. Dodnes si pamatuji, jak po krásných zlatých, červeným dekórem posetých schodech, stoupal ve vysokém chrámu krásný mladý muž, svalnatý, ohleduplný, plný něhy a lásky ve tváři. Jeho tvář byla ošlehána větrem a bylo vidět, že mnoho prožil, a to mě na něm přitahovalo. Chrám byl vysoký, aby se v něm dobře udržoval vlhký vzduch a dobře se v něm dýchalo, a měl i mnoho sloupů. Trůn faraóna stál vysoko nad schodištěm, po kterém nyní vystupoval beduín nahoru. Ihned jsem k němu zahořela láskou, přitáhl mě k sobě očima, ve kterých bylo mnoho něhy, a já jsem tolik toužila, aby mě někdo hýčkal a zahrnoval láskou. Tento statný muž měl na sobě dlouhý zlatý plášť, který si beduíni berou na sebe při zvláštních příležitostech. Muž vstoupil do mého srdce a byl tam věky, až do dnešního dne, kdy píši tuto knihu. 

Faraón s ním vedl dlouhou řeč a žádal ho, aby odvedl svůj lid do země, odkud přišli. Beduín vysvětloval faraónovi, že to není možné, protože jiný národ vyplenil jejich zemi a oni se museli vy- dat na cestu hledat nový domov. Byl by rád, kdyby tu mohli zůstat a kdyby faraón k nim byl shovívavější. Stále nechápal, že faraón je shovívavý, ale nároky beduínů překročily míru faraónovy trpělivosti. Prostě ti dva se nemohli domluvit, protože faraón v rámci zachování míru v zemi nechtěl přistoupit na požadavky beduínů a beduíni nechápali, proč jim není vyhověno. Asi stejně jako dnes při migraci národů. 

Kniha
Stále jsem snila o tomto muži, sledovala ho ještě dlouho z chrámu, když odcházel, dokud mi nezmizel z očí. Mé myšlenky se ubíraly stále jedním směrem, k němu. Jaký by byl asi život s ním? Postaral by se o mě? Žilo by se mi s ním hezky? Určitě, vůbec jsem si nechtěla připustit jinou myšlenku. A tak jsem začala vyzvídat od kněží, kde žijí, a snažila se je přimět, aby mi pomohli přesvědčit faraóna o pomoci jim. Ve skutečnosti jsem chtěla pomoci sobě, abych se mohla setkat s milovaným beduínem. 

Našla jsem spojence mezi kněžími a on mi pomohl z chrámu odnést dosti velký obnos peněz, abych mohla beduínům pomoci v jejich žití. Začala jsem docházet stále častěji do jejich tábora a oni mě vždy vítali jako někoho, kdo jim zachránil život. To mi dělalo náramně dobře. S milovaným jsme se dokonce pomilovali a já jsem ztratila úplně rozum, dokonce jsem začala s nimi pobývat a do chrámu se vracela zřídka. Když se faraón dozvěděl o mé zradě, chtěl mě nejdříve vyhostit ze země a nechat někde v poušti osamocenou umřít, ale beduíni se mě zastali a on dostal strach z nepokojů, proto mě odmítl již pustit do chrámu a nechal mě žít mezi beduíny.

Zpočátku, dokud byl ještě obnos peněz, který stačil pokrývat jejich nároky, chovali se beduíni ke mně se zbožnou úctou, ale jakmile obnos došel, naléhali na mě, abych se vrátila do chrámu a opět vza- la další obnos. To jsem věděla, že už nesmím a ani nemůžu. 

(Je zajímavé, že i na moji maminku její rodina naléhala, aby jí otčím dal peníze pro ně. Můj otčím byl v tomto životě beduín, do kterého jsem se tehdy v Egyptě zamilovala. Vše je vzájemně provázáno.) 

Jakmile jsem se začala příčit jejich přání, začali na mě plivat, dokonce mě uhodili a nazvali mě hloupou děvkou. Žena, která byla již dříve ženou mého milovaného, mě začala nesnášet činit nebývalá příkoří. Začala mě ponižovat, nutit dělat práce, které jsem do té doby neznala a také nesnášela. Když se dozvěděl můj milovaný o tom, že mi dělá příkoří, zastal se mě a odnesl v náručí do svého stanu. Tam se se mou pomiloval a já jsem na chvíli utišila svoji hořkost. Říkala jsem si, to je snad vše zlý sen, to snad ani není skutečnost, co se děje, kam jsem se to dostala, vždyť jsem žila tak hezky, a nyní neznám nic jiného než zlost, žárlivost a nepokoj v duši. Za měsíc jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo to nemilé překvapení pro mě, která jsem nevěděla, co se mnou a s dítětem bude, ale milé překvapení pro mého milého, který si hned plánoval hocha. Žena mého milého mě nesnášela a občas mně vynadala a zmlátila. Vůbec nebrala ohled na můj stav. Časem na mě nebral ohled ani můj milý, zvláště když jsem mu porodila děvče. Byl zklamaný, ale nedal to na sobě znát. Jen se mně vyhýbal a už se mnou nepobýval tak často jako dříve. 

Ujala se mě jedna žena, která se uměla starat o kuchyň, zajišťovala přípravu pokrmů a ráda to dělala. Byla jsem vděčná za to, že tu mám spojence, vždyť na koho se obrátit, když jsou všichni jedo- vatí a zlí? Tato jediná žena mě chápala a vždy mi pomohla, když mi bylo krušno, byla to má maminka z tohoto života. Proto jsem na ní měla tak velkou závislost, protože jsem se bála, že kdyby nebyla, neuměla bych se o sebe postarat. Byla jsem slabá, v chrámu jsem byla silná ve svém postavení, ale zde? Zde jsem se musela podřídit podmínkám této hierarchie, žádné změny kmen beduínů nepři- pouštěl. Zde se musely následovat kódy rodu. Rodové tradice byly silné a nesměly se porušovat, za jejich porušení vždy následoval trest. A tak jsem se zde postupně začala bát, abych něco neudělala špatně, aby mě zase někdo neosočil, že jsem něco porušila. Bylo pro mě těžké se zorientovat v jejich zásadách, když byly jiné než ty v chrámu v Egyptě. 

Nakonec mě můj milovaný prodal za lahev vína jinému beduínovi, kterému jsem musela sloužit za trochu obživy. Byla jsem během tohoto života prodána několikrát, už jsem ani nevěděla, zda mám ještě nějakou hodnotu, vždyť každý muž ode mne vyžadoval jinou poslušnost a také sex bral jako samozřejmost. Nedalo se protestovat, muselo se poslouchat, protože jinak hned následovalo bití. Nakonec jsem měla pět dětí, z nichž jedno mi umřelo při porodu. Děti byly má jediná radost. Byla jsem na ně pyšná a s láskou sledovala jejich růst. Skrze děti jsem mohla zapomenout na všechny smutky, které se hromadily uvnitř mě. Děti se zde cítily dobře, nepoznaly nic jiného, a tak braly svůj původ jako něco normálního. Žily zde spokojeně. Nakonec jsem umřela na souchotiny, písek ze Sahary občas způsobil to, že jsme se nemohli dost nadechnout a kdo byl slabý a neduživý, vždy to odnesl. Umírala jsem se slovy: „To jsem si snad nezasloužila.” A proto v tomto životě mi řekl osudový partner: „Ty si mě ani nezasloužíš.“ A duchovní partner: „Vždyť si to zasloužíš.“ Prostě vše se děje dle vašich zásluh a vždy dostanete to, co si zasloužíte.

Skrze jednoho muže, kterým byl můj otčím z tohoto života, jsem se ztratila v karmickém kruhu osudu a musela se pracně z propasti dostávat mnoho životů ven. Všechny životy jsem vše dělala s myšlenkou na něho, tolik jsem toužila po setkání s ním. Proto v tomto životě, když jsem byla v bříšku maminky a ona se ve třetím měsíci těhotenství seznámila s mým otčímem, říkala jsem si: „Už se nebojím narodit, toho znám z Egypta.“ Celý život na mě trpěl více než na moji sestru, která byla jeho vlastním dítětem. Mami to bylo divné, říkala: „Ty kdybys udělala nevím co, tak to bude dobré, ale na Hanku stále nadává.“ 

Zase nosil dlouhý, tentokrát kožený kabát, opět byl svalnatý, přímý a zase pomáhal chudákům. Rád rozdával peníze, aby si mohli přilepšit. Když mě nevzali na školu, pomohl mi napsat odvolání a oni mě vzali. Když jsem provozovala hospodu, stále měl starost a zajímal se o to, jak mi podnikání jde. Často říkal: „Co by s tebou asi bylo, kdybych nepřišel?“ Tehdy jsem této jeho větě nerozuměla, ale dnes vím, že přišel za pět minut dvanáct, abych se mohla vrátit do Vesmíru a vymanit se z karmického kola osudu. Když jsem na sobě začala pracovat, koupila jsem si obrázek, na kterém je zleva sfinga a napravo se na ni dívá žena z profilu. Mezi nimi jsou hodiny, na kterých je za pět minut dvanáct. Často jsem si přemýšlela o tom, co to znamená, ale nyní vím, že je to čas, který neúprosně odměřuje naše kroky, a když se zpozdíme, zůstáváme opět na věky v dalším cyklu. V roce 2017 je to již dvanáct let, co otčím umřel, a já, když je mi smutno, mířím k jeho hrobu, kde vždy nacházím útěchu.

Čajovna a duha
Po Velikonocích 2016 jsem měla silné nutkání zajít opět na hřbitov. Když přijdu k hrobu, říkám si, kde je jeho porcelánová fotka? Odpadla a ležela v hlíně. Zvedla jsem jeho podobiznu a se slovy: „Ty se chceš podívat na mé lázně, viď?“, jsem si ji vzala s sebou. Od té doby se mnou jezdil v autě na palubní desce a já jsem cítila přítomnost otčíma. Jak jsem napsala, energie duší je všude. I jeho energie musí být nyní se mnou, aby se mohl okruh uzavřít. Když mi přišla nedávno informace z Vesmíru „jsi na začátku konce“, nechápala jsem. Pochopila jsem, když jsem podepisovala předávací protokol 29. 4. 2016. Přesně na den narozenin mého otčíma jsem se konečně zbavila hospody, kterou jsem provozovala dvacet let, a mohla přejít od beduínů (štamgasti v hospodě) do Egypta.
Dokončovala jsem v té době egyptské lázně. Když jsem je začala stavět, nevěděla jsem, proč je musím postavit, ale vnitřní hlas byl tak silný, že jsem musela toto dílo ztvárnit. Nyní chápu, vracím se zpět do Egypta. Aby se náš karmický okruh mohl uzavřít, musíte si zpětně uzavřít všechny situace, aby došlo ke smíření a vděčnosti za cestu, kterou jste museli projít. Aby ve vás nezbyla žádná zášť, žádné touhy, žádné pochybnosti, jen láska, která pak může splynout s láskou vesmírnou. A tak děkuji všemu, co mě potkalo, bez toho bych nebyla tou, kterou jsem dnes.

Také mi dochází, proč ze mě vypadla slova, když otčím naposledy vydechl v tomto životě a já jsem stála u jeho lůžka: „Tati, ničeho se neobávej, brzy se sejdeme jinde, je o tebe postaráno.“ Ano, energie je všude, a proto se můžeme opět spolu sejít. A čím náš příběh v tomto životě začínal, tím také končí. Začínal mou myšlenkou v bříšku: Znám ho, je o mě postaráno a končil mými slovy jemu: „Je o tebe postaráno.“ Vše se vždy vrací na začátek konce. 

Také mi dochází, že tento můj příběh je i příběhem mé maminky z její rodiny, také tam vládla přísnost a silné kódy rodu. Vše je obsaženo ve všem. Dochází mi, že vždy, když o něco šlo, jsem se bála, abych to udělala dobře – potrestání u beduínů. Ale jsem ráda, že už mě nebolí nic z toho, co jsem napsala. Zranění, která jsem utrpěla u beduínů, jsem si musela vyléčit nalezením cesty k sobě, abych pochopila, jakou příchuť má láska k druhému a co vše se může stát, když člověk zapomene na lásku k sobě.

A tak když shrnu tento příběh, odehrával se stejně jako dnešní příběh s emigranty. 

I tehdy přišli emigranti – beduíni žádat faraóna o almužnu. Moudrý faraón odmítl pomoci beduínům, protože věděl, že by do země přišli další a další žádat o pomoc a že by to egyptský stát položilo. A na druhé straně tu byli nemoudří, například jako já, která jsem zastávala dobré postavení – područího faraóna – a chtěla beduínům pomoci. Říkala jsem si: „Kněží tady rozprodávají půdu a obohacují se, kradou za zády faraóna, a on dělá, že to nevidí, a co by měl vidět, pomoc potřebným, to nevidí.“ Už tenkrát se žilo jako dnes. A tak jsem jim za zády faraóna pomáhala. Vlastně jsem rozkrádala faraónovo jmění, které mi nepatřilo, ale moje zaslepe- nost v pomoci druhým mě vedla mimo zákon. A tak se stalo, že faraón přišel na moje nečestné jednání a vyhnal mě mezi beduíny.

Najednou se z bohaté osoby stala chudá, která se stále potýkala se zklamáním. Vždyť jsem chtěla pomoci, a najednou jsem mezi lidmi, kteří mnou opovrhují a neváží si mě. Nemůžu ani velet, ani nadávat, musím jen poslouchat, abych obstála v komunitě beduínů. Mnoho životů mi trvalo, než jsem opět dosáhla svého původního postavení. A takto se učí každá duše, která chce zachránit druhé, aby časem pochopila, že se má vždy snažit zachránit sebe, a tím zachraňuje i druhé. Více popisuji ve své knize „Já + Ty = Ztráta, jak se znovu spojit“.

Je třeba si uvědomit, že život je o tom, že mu důvěřujete a víte, že vše se děje pro vaše dobro. Pokud se budete bát v životě opírat o sebe a bude chtít někoho po svém boku, nedosáhnete úspěchů, které by vám přišly díky vaší samostatnosti.

Egypt se mi stále vrací a připomíná různými symboly. Když se napojíte na symbol ze své minulosti, začne se vám postupně odvíjet celý příběh. Jdeme s partnerem na film X–Men a na mě z filmu nejvíce zapůsobí scéna, kdy se aktivuje pyramida a dva Egypťané se vzbouří proti zasvěcování. Ihned se mi tito dva muži propojí s mými sochami Egypťanů – Medžajů, kteří stojí v mých egyptských lázních ve výklencích a hlídají vchody. Když jsme tyto sochy s partnerem před časem vybalovali a stavěli do výklenků, partner dostal od jedné sochy Egypťana energetickou ránu, jako by se socha zaktivovala. A já dodnes cítím k jedné soše něco více než k druhé, přitom jsou obě stejné. Jako bych toho muže znala z minulosti. 

Medžaj
Když jsme sochy postavili do výklenků, povídám soše Egypťana, která je mi bližší: „Vidíš, už mám jiného.” Vůbec nevím, proč jsem to řekla, ale tak jsem to cítila. A najednou vidím tyto Egypťany ve filmu, který mi silně připomíná moji minulost.
Ve lmu se v pyramidě odehrává zasvěcení boha. Ze špičky pyramidy stáhnou přehoz a pyramida začne svítit a napojovat se na světlo. Už vím, proč jsem tak lpěla na tom, že ve špičce pyramidy v mých lázních musí být zabudováno světlo, které bude osvětlovat prostor ve whirlpoolu. Voda je vodivý element a bude působit stejně dobře jako sarkofág v dávné minulosti pro spojování s nadvědomím člověka. Osvícení člověka je vlastně to, že mu najednou něco dojde, což je srozumitelné. Ale člověk nechápe, že na to přišel teprve nyní, jak to že mu to dosud nedošlo, když je to tak jasné? Tak působí Světlo na člověka, ve kterém se rodí nová bytost. V dávných dobách se odehrávaly v jádru pyramidy rituály, které sloužily posunu člověka. Člověk dostával nové vědomosti, které by dlouho nabýval v životě. Takto mohlo dojít k přetransformování během chvíle.
To, co by se učil mnoho životů, se odehrálo v pár hodinách. Vesmír říká: „Aby se člověk nepatrně změnil, trvá mnoho životů.“ Protože se čas zrychluje, urychluje se i naše vědomí a Vesmír hledá cesty pro oživení naší paměti. Vzpomenout si, dokud je čas, a nemrhat jím. Čas je důležitý, aby se člověk mohl dostat blíže k srdci a nezapomněl se v druhých. 
Bazén v Egyptských lázních
Rozjímám o filmu a spínají se mi další souvislosti. Přichází mi informace, které jsem dosud nevěděla. Najednou s jistotou vím, že kobra se v Egyptě chovala téměř v každé domácnosti. Byla rituálně důležitá pro chod domácnosti, bez ní se cítili všichni ohroženi. S její silou v bezpečí. Děti se od malička učily zacházet s hady, a tudíž z nich neměly strach. Hadi jsou moudrá zvířata, která neuštknou, pokud se necítí v ohrožení. Uštknou většinou člověka, který v sobě nemá moudré myšlenky a stále si něco vymýšlí. Proto se říká: Lidský jed je horší než deset hadích. Kobry byly chovány v malých bazéncích, jasně je najednou vidím. Mohly odpočívat na jejich okraji, případně se zchladit ve vodě. Nevím, zda kobry umí plavat, ale najednou s jistotou vím, že to tenkrát v Egyptě uměly. 

Tento plaz vám tehdy hodně rozuměl, proto je had symbolem moudrosti a kdo se jí bojí, bojí se hadů. Hady už i tehdy oblékali do výsostných šatů při různých svátečních příležitostech. Domácí si jich považovali jako členů rodiny. Neuměli se nahněvat, brali od nich vše jako součást jejich domova. Děti je měly rády a často pobývaly v jejich společnosti. Už vím, proč jsem tolik trvala na tom, aby na dně bazénu v egyptských lázních byla mozaika kobry.

Mnoho lidí mi sdělilo, že se budou bát jít do bazénu, protože se bojí hadů. Bude je to učit překonávat vlastní strach. Když překonáte strach, jako byste prošli zasvěcením. Na přednášce jsem slyšela, že pokud žák procházel zasvěcením v Egyptě, musel proplavat bazénem, v kterém byl krokodýl. Ano, dříve se zasvěcení odehrávalo v různých vodách a s různými zvířaty dle toho, jakým typem zasvěcení daný žák procházel. Jednalo se o místo, kde bylo přítomno mnoho lidí a tito všichni pozorovali daného zasvěcence, zda obstojí ve zkoušce. Žák musel projevit mnoho moudrosti, aby ho had neuštkl, hodně vnitřního klidu, aby ho krokodýl nesežral, a hodně spokojenosti, aby se spokojil se svými výsledky. Pokud se chtěl před ostatními ukázat ve své velikosti, neobstál, pokud šel do zkoušky s pokorou, obstál a dostal titul, který ho opravňoval učit další adepty.

Vědomí člověka se nedá obelhat. Vše, co je uvnitř, se odehrává okolo něho. A zvířata, protože si v sobě nesou čistou energii a jsou napojena na vesmírná pásma, pečlivě zaznamenají vše o člověku. Proto se nesoudilo lidskou řečí, ale zvířecí, která byla spravedlivá.

Dochází mto i na reklamě, kterou jsem náhodou zahlédla z auta, když jsme se s přítelem přesouvali z přednášky na ubytování. Podřimuji, najednou otevřu oči a na plotě vidím připevněnou reklamu, která ukazuje zeměkouli v prstenci ostatních planet a u ní je nápis „Vše malé roztáčí velké”. I podobná věta zazněla ve filmu X-Men. A co mi Vesmír poslal za poselství před dvaceti lety? Vše malé je obsažené ve velkém nebo jedna malá částečka nakazí velký celek. Je úžasné, jak se nám symboly spojují ve velký celek, kterému nakonec porozumíme. Zrovna tak vše, oč usilujeme, se nám časem splní. Každý malý krok může vytvořit velké kroky. Každá trpělivost a cílevědomost roztáčí velké věci.

TOTO JE UKÁZKA Z NOVÉ KNIHY: Osud ve svých rukách paní Zděnky Blechové, kteoru si můžete zakoupit na eshopu:

Zdeňka Blechová

Autorka / Zdroj: http://www.zdenkablechova.cz/ - terapeutka, lektorka, spisovatelka

Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč