Nedávno mi napsal, těsně po rozchodu, bývalý přítel mé kamarádky zprávu, ve které mě prosil, abych se o ní postarala, byla jí na blízku a krok po kroku jí vysvětlila, že je – jemně řečeno – lump. Koukala jsem na zprávu plnou sebelítosti a žadonění a došlo mi, za čím vším se může skrývat přenášení zodpovědnosti na druhé.

Opačným příkladem je převzetí zodpovědností. V tom jsem si libovala kdysi já osobně. Mé blízké jsem tak moc chtěl ochraňovat od všeho a všech, co by jim jen malinko ublížilo, že jsem vybudovala kolem nich zeď a nenechala je, ať se učí a prochází životními zkouškami sami. Velmi často jsem pak zůstala sama a oni šli jak se říká dál. A ještě jsem se samozřejmě nakonec divila. Dlouhá léta mi trvalo pochopit, že přebírám za mé přátelé a přítele zodpovědnost, která nakonec však bolí pouze mě – ač už tím, že se energeticky vyčerpám kvůli všem problémům, které jim nesu v batůžku na svých zádech nebo tím, že mě opustí.

ZODPOVĚDNOST V ROVNOVÁZE

„Každý si nese své břímě, letními cestami v zimě. Každý si nese to své, jak tak životem jde.“ Tak nějak to zpívá můj oblíbený písničkář Jarek Nohavica. 

A má pravdu. Možná zdánlivě usnadníme někomu cestu, když mu od jeho břemene pomůžeme, ale popravdě, co se doopravdy naučí?

Osobně jsem zastáncem cesty: naučit hladového chléb péci nežli ho nasytit. V opačném případě přebíráme nebo předáváme zodpovědnost za naše rozhodnutí a činy. A že se někdo rozhodnout nechce? Tak se právě tímto také rozhodl. Pak přichází naše zodpovědnost – jak na to zareagujeme.

UKAŽ MI CESTU A JÁ SE ROZHODNU

Každý má právo na svůj názor a zvolení si své cesty, ať už je jakákoli. Následek se vždy dostaví. Akce a reakce. Pokud tedy máme dojem, že se naši blízcí řítí do záhuby, můžeme jim maximálně ukázat cestu z pohledu třetí strany. Respektujme však jejich směr.

Opačně to funguje stejně. Takové ty klasické otázky a věty: „A co mám dělat?“ „Poradíš mi?“ „Tak mi řekni jak se mám rozhodnout.“ znamenají, že nemáme sami k sobě důvěru a raději přeneseme zodpovědnost na druhého, abychom případně mohli ukázat prstem.

Je v pořádku se zeptat, ale koncové rozhodnutí je na nás a to se vší zodpovědností. A tím způsobem je vhodné se k tomu stavět.

POZNÁNÍ NA ZÁVĚR

Když se vrátím k prvnímu příběhu – co mě na tom inspirovalo bylo, že expřítel mé kamarádky mě zprvu stavěl do role zachránce všech neboli vezmi si mou zodpovědnost z rozhodnutí (protože se z toho cítím špatně) a popasuj se se zodpovědností na reakci mého rozhodnutí své kamarádky, protože pravděpodobně se uchýlí k depresím a případně k nekonečným party.

Když jsem ho na to upozornila a načapalo ho tak a švestkách, okamžitě se začal vymlouvat a zakončil to větou, že o ní má starost. A tím uhodil hřebíček na hlavičku.

Jaký krásný příklad toho, jak si to komplikujeme a děláme si ze života labyrinty. Přece stačí sebrat svou zodpovědnost (a odvahu) a ve vší upřímnosti říci té oné osobě – mám o tebe starost, rád ti budou oporou, ač jsem příčinou tvé bolesti (což je také relativní, ale o tom někdy jindy). Rozchodem, neboli rozdělením se cest dvou či více lidí (názoru, pohledů apod.) přeci nekončí život, pouze určitá etapa.