Klára si obouvala tenisky a ve dveřích na sebe ještě rychle mrkla do zrcadla. ,, Teď si dáš do těla“ řekla si v duchu. Vyběhla z domu a věděla, že jí čeká zápřah, na který se psychicky připravovala již od rána. První letošní kilometry. Byla připravená na to, že se jí nebude těsně před startem moc chtít, že jí nohy budou občas vypovídat službu i na nepříjemné pocity, když nemůže popadnout dech.

Také věděla, že až se vrátí vyloučí kupu endorfinů a v jejich záplavě všechny dočasně nepříjemné pocity zmizí. O tom, že za pár dní zase bude bez problémů běhat svojí trasu nepochybovala. Vždyť se to opakovalo rok co rok s nástupem pěkného počasí. Těšila se na pocit, až dopne svoje oblíbené kraťasy (jak s oblibou říkala, byly šité na její letní tělo) a ucítí všechny svaly, které v těle má. S úsměvem na rtech zabouchla za sebou dveře a s odhodláním vyrazila směrem k parku.

Po týdnu od této události jsem Kláru potkala. Táhla se po chodníku jako stín a s vyhaslou jiskrou v očích mi vyprávěla, jak se není schopná naučit anglicky. ,,Šéf na tom trvá a můžu jinak přijít o místo“ dodala. Říkala, že sice mají v práci zaplacený kurs, ale nejde jí to podle jejích představ.

Popisovala mi svírání žaludku už před vstupem do učebny, třas v celém těle kdykoliv ji rodilý mluvčí vyvolá a nechuť doma byť jen otevřít knížku. ,, Zkrátka to nedokážu“ dodala a pohled jejích zelených očí zabořila do chodníku.

Přemýšlela jsem. Tohle přece nemůže být jedna a tatáž bytost. Z čeho pramení takový rozdíl mezi jednotlivými výzvami? Vždyť tahle holka na jaře začne trénovat a na podzim uběhne s lehkostí sobě vlastní přespolní běh na čas. Proč její vůle funguje jenom občas? Jenom v některých případech?

Není to o vůli. Není to o ničem, co by šlo takto jedním šmahem pojmenovat. Viníkem jsou negativní emoce, které dokáží člověka převálcovat jako parní stroj.

Začněme ale od začátku.

Každý z nás ví, že život není vždy procházka růžovým sadem. Střídají se chvíle pohody, chvíle, kdy létáme na růžovém obláčku i chvíle, které nám podlamují nohy. To je realita života a tím nás nutí okolní svět se neustále vyvíjet. Velí nám opustit rigidní chování a podsouvá nám pružnost v našem konání a jednání.

Tudíž z toho bychom mohli usuzovat, že jsme zpraveni o tom, že nám do života ať už chceme nebo nechceme přistaví i překážky, které budeme muset zdolat. I když je tato skutečnost zcela jasná, proč nás některé z nich sráží na kolena, zatímco jiné ať už s menším nebo s větším úsilím zdoláváme se zarputilostí sobě vlastní?

Co definuje výběr okolností, které nás stáhnou do propasti pochybností, které nám v hlavě spustí vzorec na téma: To nedokážeš, ani náhodou! ?

Odpověď je poměrně jednoduchá. Příprava a zkušenost. Zjistila jsem, že pokud víme co nás čeká a co v cíli obdržíme lépe snášíme celou prostřední část, tedy tu cestu. A i když je plná překážek, víme, že je můžeme očekávat a jsme rozhodnutí je překonat, poněvadž víme, jaký pocit na nás čeká v cílové rovince.

Když si to shrneme zní to logicky.

 -   Pokud se rozhodnu celou noc šít polštář, tak vím, že mě to nebude bavit, budou mě bolet oči a asi si i zanadávám, když mi to nepůjde podle mých představ.
 -   Ale přesto začnu i s absencí jakéhokoliv strachu, protože vím, že až ho došiji budu mít dobrý pocit, udělám někomu radost stejně jako už párkrát předtím. Šiji ho a vím jak se budu dobře cítit až ho předám.

A úplně vypouštím tu otravnou mezifázi několika hodin, kdy mám rozpíchané prsty a únavou se mi zavírají oči. A tady je zakopaný pes. Pokud něco (i když pro nás těžkého a nepříjemného) děláme opakovaně a dovedeme odhadnout reálný výsledek našeho počínání, tak zatneme zuby a jdeme na věc.

Jenže život nám občas (někdy méně někdy více často) připraví překvapení o které nestojíme, neznáme ho a v aktuální fázi si neumíme leckdy ani představit benefity ze situace plynoucí. Nebo si je dovedeme představit velmi mlhavě, což nám jako motivace nestačí.

A v tuto chvíli na řadu přichází strach. Strach ze selhání, strach, že nejsme dost dobří. Strach nás dokáže paralyzovat na hodně dlouhou dobu a někdy nás donutí náš záměr zcela vzdát. Strach je negativní veličina, která velmi ráda hnízdí v našem mozku kde nám podsouvá všechny možné negativní emoce, které si umíme představit. Strach mnoha lidí v mém okolí byl důvodem, proč jsem spustila projekt Detoxikuj život a napsala 30denní výzvu.

Jak to udělat, abychom šli se stejnou vervou do všeho, co musíme (chceme) udělat? Jak se zbavit pochybností? Pocitu méněcennosti?

1, Udělejte to – ,,na sílu“

Pokud se něčeho zalekneme, většinou nás opouští motivace i chuť udělat krok vpřed.

Moje kamarádka tři roky řešila, zda si dá nebo nedá v dospělém věku přihlášku na VŠ. Každé naše setkání mi vyprávěla, jak to nemá cenu, protože ji nevezmou. Už vypadla z učení. Nebude stačit mladým ambiciozním studentům. Zesměšní se. A nakonec poníženě po pár měsících (pokud už by ji náhodou vzali) ze školy potupně odejde.

Jednoho dne už jsem to nevydržela a položila jsem jí otázku. Co se Ti může stát v nejhorším případě? Spustila její dobře nacvičený monolog plný obav a strachu. Zastavila jsem ji. To je perfektní výchozí pozice, protože teď už Tě výsledek může jenom překvapit. Dívala se na mě.

Přihlášku podala, uspěla a čtvrtým rokem studuje, ale to vůbec není podstatné. Podstatný je ten krok jako takový, i kdyby byl výsledek jiný. Strach je zde, aby nás zbrzdil. Odradil. A je destrukcí naší osobnosti.

Vnímejte svoje strachy, nechte je plynout a děkujte jim. Poněvadž poté je můžete přeprat. Každý krok směrem k něčemu z čeho máte obavy je jedno vítězství do vaší mozaiky pokořených strachů.

Takže, ať už máte strach ze studia, z rozhovoru s partnerem, z vyšetření u lékaře, z pohovoru na nové pracovní místo, zkrátka z čehokoliv udělejte to. Ten pocit, že jste dokázali to udělat (nejde o výsledek) se nevratně zapíše do podvědomí a tam bude fungovat jako motivační klíč pro další a další překážky, kterých je náš život plný.

2, Konec nadvlády negativity – hned

Každý z nás ví, že ve chvíli kdy se blíží něco co se nám nechce a co vyvolá vlnu odrazujících emocí upadáme do záporného stavu. Někdo je přešlý, někdo je rozrušený, jiný je ve stresu nebo postupně propadá depresivnímu stavu. Je nutné si uvědomit, kdy tato chvíle nastane.

Jako příklad si můžeme dát třeba blížící se návštěvu u zubaře nebo projev před širším publikem. Někteří z nás v sobě živí negativní emoce hned při obdržení zprávy, že něco podobného nastane. Někomu sepnou pár dní předem. Někdo pociťuje neklid a svírající se žaludek až těsně před.

Velmi důležité je vědět, do jaké skupiny patříme a ve chvíli kdy tento pocit nastane a začne se horská dráha negativismu rozjíždět je nutné zatáhnout za záchrannou brzdu.Záchranná brzda může mít mnoho podob. Co je vyzkoušené a odborníky podložené jsou pohyb a uvolnění mysli=meditace.

Takže na svižnou procházku v jakémkoliv počasí nenechám dopustit a zkuste to, i když se vám rozhodně nebude chtít. Funguje to. Je spousta jiných metod, které vás zcela zaručeně uvedou do klidu a psychické pohody, odbourají stres a setřesou náběh na panický stav. Vše rozebírám v eBooku 7 rad do začátku, který si můžete stáhnout zdarma.

3, Paměť – naše záchrana

Zkusme si vzpomenout, kolikrát v životě má člověk pocit, že zažívá to nejhorší co se mu může stát. Udělejme si výlet do svojí dlouhodobé paměti a zamysleme se nad tím, kolikrát jsme si to mysleli a jak to je nyní.

První rozchod, konec světa a nyní s odstupem x let? Maturita nejhorší den a nyní po x letech a dalších zkouškách? Vypalování bradavice, utrpení, strach a slzy a nyní ve srovnání s něčím co následovalo x let poté a vyžádalo si třeba hospitalizaci?

Přemýšlejme, porovnávejme. Vážně TO co se nám nyní zdá nepřekonatelné BUDE mít v budoucnu úplně jiný význam, než nám strach hlásá teď a tady.

4, Odměna – soustředění

Ve chvíli, kdy máme zdolat nepříjemné překážky musíme mít vizi. Plán. Něco, co nám (až bude po všem) vynahradí to lopocení. Tudíž zcela konkrétní představu na kterou upínejte svoje myšlenky kdykoliv se negace vynoří.

A je úplně jedno, zda při mytí nádobí v zaplivané hospodě budete myslet na vaše vysněné kolo, které si za vydělané peníze z brigády koupíte nebo se při přípravě na závěrečné zkoušky ve škole budete ustalovat představou vašeho nového pracovního místa.
 

Důležité je při vzpouře vaší mysli okamžitě odpovědět odvetou a servírovat výsledky, pro které se trnitou cestou vydáváte.

Pamatuji na slova mého kamaráda, který přišel o ledvinu. Rok poté mu museli odebrat i tu druhou. Na každou dialýzu odjížděl s úsměvem a s myslí v naprostém klidu. Ptala jsem se ho, jak a kde bere zdroj svojí pozitivity.

Řekl mi, že se vidí už s ledvinou od dárce a nevidí důvod, proč by čas mezitím ztrácel utápěním v negativních emocích. Ledviny se dočkal a žije normální život.

Já bych chtěla poukázat na tomto příkladu pouze na to, že co se nyní zdá těžké, by bylo pro druhého vysvobozením už jen proto, že by se o to mohl pokusit.

Pamatujme si, že:

    -každá překonaná překážka
    -každá prožitá těžká situace
    -každá složitá chvíle

nás posouvají dál v našem osobním rozvoji. Tyto chvíle definují co už jsme zvládli, co máme za sebou a upevňují v našem mozku čím dál tím širší spektrum toho, o čem víme, že to překonáme.

Autorka článku: Barbora Englischová

Barbora Englischová, autorka projektu DETOXIKUJ ŽIVOT, publicistka a maminka zelenookého kudrnáče. ,,Pomáhám lidem, kteří padají v jakékoliv životní oblasti směrem dolů, roztáhnout jejich křídla. Není důležité v jaké životní fázi se právě nacházíte, důležité je co začínáte dělat právě nyní. Svoji intuici s láskou tříbím již přes dvacet let a skrze ni a s vhledem do podstaty vědomí vám nabízím nový životní náhled, pojmenování původce problému ve vašem životě a pomocnou ruku při změně směru vaší životní cesty."