Jitka Bičíková: ŽENY A JEJICH AUTODESTRUKTIVNÍ PROGRAMY

Chceme všichni žít šťastně, ale zároveň si sami sobě "zavařujeme" a ubližujeme svými vlastními myšlenkami? Všichni žijeme často, spíše tedy většinou - autodestruktivně, aniž si to uvědomujeme a připouštíme. Děláme to úplně všichni a ani netušíme, jak moc si tím sami sobě ubližujeme a negativně si tím programujeme život a situace v něm. Jsme naštvaní na něco, někoho, nedaří se nám. Máme pocit, že „s něčím a někým nemůžete nic udělat či pohnout“ (např. vzepřít se svému zaměstnavateli, protože se bojíte, že přijdete o práci, když se ozvete atd.). Autodestrukci známe jen ve formě, kdy lidé sami sobě ubližují (např. řezání do zápěstí, atd.), to vnímáme jako psychickou poruchu, ale už si nepřipouštíme, že i alkoholismus, drogy, kouření, užívání antidepresiv, drastické diety, přejídání a extrémní cvičení jsou také formy autodestrukce. Bereme je jakou součást života, ale není to tak. Jsme rozčílení, tak si „dáme panáka na uklidnění“, cigaretu, čokoládu či něco sladkého na nervy, tzv. „něco na zub“. Někdo utíká s rozčilením do posiloven a tam ho „vzteky vypotí“, v lepším případě. Někdo si vzteky přivodí úraz, někomu se „najednou“ spustí migréna. Rozčílí vás někdo a „najednou a náhodou“ se ozve bolesti hlavy. Zničehonic nebo z vašeho hněvu?

Bolest si přivodíte sami. Přejídáte se, upíjíte se v alkoholu, škodíte si přemírou sportu, extrémním nakupováním, bláznivým častým střídáním účesu a image. Vždy, když máme pocit, že s něčím nemůžeme něco dělat, sami sobě způsobíme nějakou nemoc nebo bolest. NEmoc = NEmůžeme s něčím pohnout. Dokonale pak hněv podvědomě, byť nechtíc ale jistě obracíte proti sobě. Když nemůžete proti tomu, kdo vás rozčílil či vám ublížil. Někam tu zlost nasměrovat musíme. Nemůžeme-li ublížit druhému, ublížíme nevědomě sami sobě.


Proč WORKOHOLICI onemocní chřipkou, až když jsou přepracovaní? Podvědomě si totiž vyvolají nemoc na fyzické úrovni, neboť si neváží svého zdraví natolik, aby sami sobě přiznali, že „už nemají sílu a potřebují si odpočinout“. Nabíhají jim myšlenky typu: „Co by řekli ostatní, přece nemůžu přiznat, že jsem unavený, to by se mi smáli, vypadal bych v jejich očích jako slaboch.“ A tak pracují na doraz. Dost často je to tvrdost a přehnaná kritika vůči sobě samému. Workoholismus není také proto nic jiného než druh autodestrukce.


Naučit se říct NE, nesnažit se zavděčit se ostatním, nastavit si své hranice a stát si za svým. Umět říci: „Teď si potřebuji odpočinout a hotovo!“ Pokud to neumíme říci, bojíme se, tak si sami podvědomě „vyvoláme“ nemoc, za kterou se schováme, neboť pak nebude hloupé, že povinně odpočíváme. Je to nejlehčí forma úkrytu, zamaskování naší únavy či útěk před nějakou nepříjemnou situací, např. v práci, která nás čeká.

Podobný princip vidíme u dětí. Když se jim nechce do školy, protože jsou tam např. šikanované, stýská se jim po matce, či se jim tam zkrátka nelíbí, tak co udělají? „Náhle“ onemocní. Jaká náhoda. Dítě nechce jet do školy v přírodě a před odjezdem «náhle» onemocní.

Další zajímavostí je určitá skupina žen, kterou po celý rok trápí chronická rýma či kašel. Pak odjedou na vysněnou dovolenou k moři a tam „jako zázrakem a mávnutím kouzelného proutku“ celoroční rýma úplně odezní. Celou dovolenou jsou bez obtíží a návratem zpátky domů (dle jejich mysli), do „kruté reality“, se obtíže zase vrátí. Proč? Autodestruktivně se trestají za přítomnost, ve které jsou nespokojené a neumějí ji řešit. Proto jejich duše v běžných pracovních dnech „pláče = rýma“, a na dovolené nemusí.

ROZUM alias INTUICE (VNITŘNÍ HLAS)

Čím moderněji žijeme, tím méně posloucháme naši intuici a naše pocity. Stále máme tendence poslouchat převážně rozum. Vždy, když jsme před nějakou situací, rozhodnutím, ať velkým či malým, a nevíme co, sami sebe se musíme upřímně zeptat: „Co cítím? Jak to vnímám?“ = tak se ptá intuice, naše pocity, naše vnitřní Já. „Co si myslím?“ = to je špatná otázka, kterou nás mate logika a rozum.

Poslouchejme více své srdce a intuici, ne rozum:

Stále více maskujeme své pocity a emoce. Maskujeme je šikovně do nejrůznějších berliček v podobě např. shoppingu u žen (to je takové to: „Mám dnes hrozný den, musím si alespoň udělat nějakou radost a něco si koupit.“), kdy zajdete do butiku pro nějaké hezké oblečení na „zaplácnutí“ špatné nálady či objeveného problému.

U starších žen ve věku babiček je to extrémní ulpívání na jejich dospělých dětech a vnoučatech. To jsou ty ženy, většinou vdovy nebo nešťastné v manželství, které se nezdravě „upnou“ na své potomky. Skrývají se za obhajobou, že „už nic jiného v životě nemají a nic jiného jim nedělá radost, a nemají pro co jiného žít“. Zde je to na hranici „citové manipulace“. Ženy totiž podvědomě tímto manévrem maskují neochotu řešit si svůj velký problém, který nechtějí vidět. Ono je jednodušší a snazší se vždy zajímat a starat o druhé, a neřešit sebe samu. Ono to více bolí, je to nepříjemné − „šťourat“ se ve starých ranách, tak je lepší zapomenout. Jenže tělo neošálíte, a nezpracovaný problém také ne. Proto se cítíte tak špatně na duši. Ať děláte, co děláte. Je načase se podívat problému na „zoubek“.

Dalšími berličkami mohou být extrémní cvičení, posilování ve fitness centrech (to je zase doména hlavně mužů), u žen extrémní střídání diet a cvičení, „vymetání“ esoterických i jiných kurzů a seminářů, alkoholismus, přejídání se a mnoho dalšího. Hodně rozšířené je dnes maskování problémů „workoholismem“. V tom zase pro změnu vynikají více muži než ženy. To jsou pak ti muži, kteří vehementně hlásí do světa, že partnerský vztah není nic pro ně, že si chtějí teď jen užívat svobody a že „ženu k životu nepotřebují“. Tak takoví jsou muži nejvíce zranění po rozchodech, s perfektně nasazenou maskou. Někdy si to ani sami sobě nepřiznají a své masce věří.

Rozšířeným a nejčastějším autodestruktivním programem je snaha nezklamat ostatní. Rodinu, děti, partnera, rodiče….Jenže v tom přitom klameme svou duši, znásilňujeme ji, nemyslíme na ni, jak se v tom ona cítí, protože neděláme to, co opravdu chceme. Naši duši doslova mučíme a znásilňujeme. Na těle fyzické mučení cítíte, jenže na duši ne, ale právě o to je to zrádnější. Máme pocit, že „to“ co není vidět, tak není tak důležité, tak nebezpečné, ale pak se divíme, jak se zle cítíme, proč jsme stále tak nemocní, unavení, vystresovaní… K naší duši se nechováme s úctou a pokorou, máme pocit, že ona vše vydrží, ale proč má unést veškeré vaše bloky, strachy, obavy, deprese?

POMŮCKA - CO TEDY S TÍM?

Malou pomůckou je vizualizace. Vždy když před vámi bude nějaká situace, představte si, jak byste tu situaci řešili, kdy vás nic a nikdo neomezoval a vy jste mohli udělat cokoliv a naprosto všechno. Jak by to řešilo Vaše pravé Já pouze ve vaší představivosti, aniž by tam bylo nějaké „ale“? Duchovní nauky tvrdí, že taková jaká se nám líbí představa výsledku, to je pravé přání naší duše a takové je naše opravdové Já. Kolikrát vaše Já může být ve vaší představě úplně opačné, třeba tvrdé, drsné, drzé, rázné a přitom ve skutečnosti můžete být zranitelnou něžnou laní. Jste stejní jako ve vaší představě o sobě? Pokud ne, tam bude velký zádrhel. Snažte se být co nejvíce sami sebou a nepředstírejte nic před ostatními, ani sami před sebou. To je cesta do pekel. Vesmír problémem či nějakou situací, nemocí vám to stejně připomene, a donutí, pokud to neuděláte sami.

Nezapomínejte, že velkou autodestrukcí je NEBÝT SAMA SEBOU.

Konfucius prý řekl: „Když jsem byl malý, pokoušel jsem dělat radost a zavděčit se svým rodičům. Později jsem se chtěl zalíbit svým kamarádům, pak moudrým učitelům a přátelům. Nakonec jsem se naučil dělat radost sám sobě. Právě tehdy jsem objevil skrytou radost.“


Často v nás vyvolává stres to, co si o nás myslí ostatní, jak nás hodnotí, jestli nás odsuzují, pomlouvají a zle o nás smýšlejí. Nemůžeme kontrolovat, co si o nás myslí ti druzí, co pociťují, co se jim líbí, nelíbí. Přesto si nad tím stále často lámeme hlavu. Míváme tendenci zalíbit se druhým, zavděčit se, získat jejich souhlas, pochvalu, přátelství, přijetí. „Co si o mně pomyslí? Jak budu vypadat? Jak si s tím poradit, abych si při tom zachoval tvář? Co si o mně bude říkat?“ Spustí se nám v hlavě nekonečný dialog, kterým si přivoláváme psychické vypětí. Proč nám tolik záleží na názoru ostatních? Je to tím, že se bojíme, abychom nezůstali na vše sami? Aby nás všichni neodsoudili? Bojujeme se svou sebe hodnotou a sebevědomím, odsouzením naši osoby a kvalit? Někdy nám stačí jeden nevlídný, káravý pohled od kolegyně a v hlavě nám nabíhají nejrůznější scénáře − „co jsem špatného řekla, že se na mě tak zle podívala, co si asi myslela, určitě mě hned po odchodu pomluvila…“. Ať se budeme snažit sebevíc, nikdy se nemůžeme všem zalíbit, zavděčit, získat si jejich obdiv a přijetí. Čím dříve toto pochopíme, tím lépe se nám bude žít a pracovat. Tím budeme moci lépe dýchat, cítit se lehčí a nebudeme svázaní obavami „co ti ostatní…“.


Vaše Já je na prvním místě, to se musíte naučit. Je těžké se to naučit, ale jde to. Zkuste pomalu, po kouskách s tím pracovat, a uvidíte, že až se to naučíte, obrovsky se vám uleví. Právě ti, kteří toto neřeší, mají „čistější hlavy“ a lépe usínají. Nechtějí si hlavu „špinit“ nesmyslnými myšlenkami před spaním, jak to s oblibou ženy dělají a pak nemohou usnout.

Jeden známý herec pronesl krásnou větu: „Snažím se žít tak, že si nepřipouštím žádné starosti a z malých radostí žiji tak, jako by byly velké, život je krátký na to, abych si jej zatěžoval a ničil se tím.“

My ženy jsme samy na sebe celkově daleko tvrdší a kritičtější než muži. Zde bychom se od nich měly více učit. Jsou na tom daleko lépe se sebeláskou než my ženy. Mučíme svá těla drsnými dietami, cvičením, hubnujícími procedurami, komplexy, různými kosmetickými vylepšeními, liposukcemi, léky, detoxy − a muži? Řeší se daleko méně, lépe řečeno − ne přehnaně. Dbát o sebe je základ, ale pozor na jeho extrém.

Vnitřní rovnováhu, klid, používání selského rozumu, intuice a být ve svém středu, to je to, co nás tato doba všechny nutí se naučit.

S láskou


S láskou a úctou  Jitka Bičíková

Lymfoterapeut, specialista na Lymfologii a Autorka knih "O ZÁHADNÉ LYMFĚ A OTOCÍCH"

Zdroj: www.zahadnalymfa.cz

Autor: Jitka Bičíková - masáže, čištění lymfy

Tento článek poskytla osobně pro server Příznaky transformace autorka článku. Jeho šíření je možné pouze s jejím souhlasem! Kopírování tohoto článku z našeho webu je zakázáno. Chcete-li jej zveřejnit na svém webu, získejte si souhlas autora. Ke sdílení článku na sociálních sítích využijte výše uvedené tlačítko sdílet. Děkujeme.

Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč