Trvalo, než se rozpomenul, co se "tam" vlastně stalo. Po tom všem si však dovolil říci, že ví, jak vnímá duše svět v momentech vstupu na Zemi. Byl to dar, byla to lázeň duše. Úžasný pocit. Čistá láska a důvěra. Ve všechno.

Co si přinesl po prožité smrti a jak se na to díval po několika letech? O co šlo během těch třiceti minut pozemského času, bylo to vůbec "na plánu"?

Způsob jakým nastoupil na tento důležitý transport nebyl podstatný, avšak příčiny byli hodny zvláštního zřetele, ale o tom možná jindy. Ve většině se však zbytečně mnoho lidí obává myšlenky opuštění hmotného těla. Obecně známý tunel se světlem na konci nebyl ničím jiným, než pouze transportním prostředím na magické místo, kde se duše stává vším.

Na chvíli se cítil jako Alenka v říši divů. Bylo mu stejně, jako když se chodíval toulat nocemi během svých živých snů. Tmavé okolí se měnilo na místo jasného světla. Vznášel se ve sluncem prosvětlené mlze, kde prosvítaly kousky země. Dokonce jasně rozpoznával svou rodnou zem, kopec za rodnou chalupou, viděl rodiče, kteří si právě bezstarostně užívali začínající se den. S každou novou myšlenkou se měnilo i prostředí, ve kterém se odehrávala. Jenomže tohle nebyl sen, nýbrž skutečnost v reálnem místě. Přirozeně se rozhodoval zda zůstane, nebo zda se vrátí, jestli to bude nové fyzické tělo i se vším co k tomu náleží. Uvědomoval si však, že by to znamenalo i zmatení závazků minulé inkarnace s níž se vracel. Fakt, že existující fyzické tělo nemusí projít zdlouhavým vývojovým procesem, jako při novém, od narození, kdy se lehce stane, že člověk zapomene na svůj minulý život, vzal jako výhodu. Ochutnávka být vším mu způsobila, že se ani nechtěl rozhodnout. Protože „tam“ se nesoudí, každý, kdo vstoupil do téhle dimenze byl očištěn od všech křivd, výčitek a strachů, či z "nesprávných" rozhodnutí. Ať už to byl kdokoliv, kdo vrátil život jeho fyzickému tělu, jeho duše byla tím, kdo se rozhodl do toho těla vrátit.

Po návratu na Zemi se vmíchalo i jeho vystrašené okolí, které se rozhodlo, že svůj život musí změnit. Nemysleli to špatně, určitě ne, ale jako každý i oni byli na cestě poznání. Takže proběhl rychle kurz duality a nastavili se staré vzorce: "musíš být takový a takový, dělat to a to, neriskuj, nedělej, aby nikdo nic, nedej pane, mohl na tebe říct...“. Zdálo se, že byl připraven.

Přešli léta než si začal vzpomínat na to, co se odehrálo za magickou oponou a uvědomovat si více a více skutečný význam očisty duše. Že to není něco, na čem by mu nemělo záležet a brát to jako samozřejmost. Učil se neobviňovat, nepodléhat strachu a začal milovat i ty méně příjemné situace. Žil život, ve kterém nezačínal od znova, ale s uvědoměním pokračoval.

Jakoby za odměnu, za víru v život to pocítila i jeho párová duše, která byla pocitem lásky opět a znova navedena do jeho přítomnosti, kde se za nočního jasu oblohy oddávali, po věčnosti odloučení, jeden druhému.

Tehdy poznal, co ho táhlo zpátky. Byla to láska, tiše čekající na svůj velký den objevení.

Později, jak to u těchto párů bývá zvykem, byly opět navráceni zpět ke své svaté práci, aby bylo tak na Zemi, jako v Nebi.

Autor článku: Suny

Ze slovenského originálu do češtiny přeložil Suny.

Články s podpisem © Suny lze volně šířit v jejich nezměněné formě, včetně tohoto odkazu, s vloženým aktivním propojením na: https://soulofsuny.wordpress.com