Jeden známý se mnou vedl rozhovor na téma rozlišení, co je cesta srdce a co cesta strachu. Uváděl, že lidé mnohdy nejsou schopni rozlišit cestu srdce od strachu. A položil otázku, kde je u nechutě k něčemu ta hranice, kdy je to signál od daného odejít, a kdy je to signál nějakého našeho strachu, který je třeba zpracovat.

Já se vyjádřila a chci se s vámi o to mé vyjádření podělit. Podělit o to, jak tu zmíněnou otázku nyní ve své fázi vývoje vnímám já.

Naše cítění (naše emoce) jsou našim kompasem. Tam, kde cítíme nepříjemné emoce, tam podle mě máme omezení, které se hlásí ke zpracování. Avšak, to vůbec neznamená, že to omezení musíme překonat hned, jak se nám v nějaké situaci objeví. Tedy, v době, kdy nám to omezení prostřednictvím nepříjemné situace vyplave na povrch, nemusíme na jeho plné zpracování mít ještě sílu. A je zcela v pořádku, že od setkání se svým stínem utečeme. Tedy, že utečeme od sebe, od zpracování daného bloku a třeba půjdeme do jiné práce, do jiného vztahu v nevědomé snaze vyhnout se svým strachům, vyhnout se sobě.

Ovšem, nevykládejte si to tak, že nechuť k něčemu znamená, že si máme zpracovat danou nechuť, a tedy naučit se v dané situaci „žít“. Ta nechuť je jen informace, která nám říká, že v dané situaci vnímáme sebe nebo jiného menšího, než tomu ve skutečnosti je, a v důsledku toho my v dané situaci jednáme na úkor sebe, v nesouladu se sebou samými. Ta nechuť k něčemu jen poukazuje na místo, kde nemáme dostatek lásky k sobě samým. Není to tedy ta samotná nechuť, kterou máme zpracovat.

Naše cítění nás vede. Když cítíme nechuť až odpor, dáváme sami sobě informaci, že v dané situaci o sobě nebo jiných smýšlíme jinak než v lásce a v souladu s tím jednáme. A i útěk (do jiné práce, vztahu, ...), kdy se chceme vyhnout řešení svého omezení (byť často nevědomě), je cesta k sobě. Neboť nám po nějaké době dojde, že jsme utekli a začneme své omezení překonávat. A mnohdy změna práce, vztahu či změna v jiné oblasti není útěkem, ale jako důsledek zpracování bloku, který nám zvědomovala naše nechuť.

Na vše kolem můžeme pohlížet z nekonečného množství rovin. Během týdnů, měsíců let a dokonce během dne skáčeme z jedné roviny do jiné podle toho, zda převažuje rozhodnutí ze srdce nebo ze strachu. Když jsme v nižší úrovni vnímání všeho kolem sebe, můžeme útěk z něčeho, co nás frustruje, vnímat jako cestu od sebe. Ale z toho hlubšího pohledu právě toto v dané chvíli potřebujeme, a je to pro nás cesta k sobě. Dáváme na své aktuální cítění, my v dané situaci cítíme odpor. Nepříjemně se tam cítíme = nechceme tam teď být. A je jedno jestli to cítění vychází více ze strachu nebo ze srdce a je jedno, jestli to bude za měsíc jinak.

To, že začínáme dávat váhu našim pocitům, tomu, že někde je nám hezky, jinde ne, je ohromná věc (a to bez ohledu z čeho ten pocit vychází). Postupně, jak půjdeme dál, zjistíme, že mnoho z toho, co jsme cítili jako odpor, byl jen náš strach. Avšak, to je v pořádku. Posunuli jsme se v mezidobí dál. Už na to zpracování toho strachu máme více síly, a proto jsme si už i schopni uvědomit, že jsme v dané záležitosti utíkali. A už pak je jen otázka času, kdy se tomu strachu podíváme do očí, obejmeme ho, přijmeme, že k nám patří = rozpustíme daný blok.

A budeme mít k tomu mnoho příležitostí, jelikož to, před čím jsme utekli (protože jsme to tak cítili, že v tom nechceme být), se nám bude zvědomovat v dalších situacích. Ale je v pořádku, že jsme utekli, jinak bychom ani nedospěli k tomu, že ve skutečnosti utíkáme a nedospěli postupně ani k tomu, že už utíkat nechceme, protože není kam. Nikdo z nás totiž nemůže utéct svým stínům. Budou nás následovat, dokud je nepřijmeme. Ty stíny jsme totiž my sami. Jsou naší součástí. A to pronásledování nás, se děje pro nás.

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.