Jaromír Schmidt: Obyčejné šílenství

Kdysi mi jedna vědma řekla, že mi z mého života hrábne a že tomu jde zabránit, ale já nechtěl, připadalo mi to směšné. Až do okamžiku, než mi hráblo. Tedy článek pro ty, které tak moc zajímá kdo jsem.

Vlastně by na tom nebylo nic zajímavého, pokud by tu nebyl přítomen faktor, o kterém má člověk vědět. Měla by tu být nějaká úžasná vyspělá bytost, která by řekla, tohle a tohle jsi a takhle s tím musíš zacházet, protože jinak tě čeká jeden obrovský průser. Jenže jak víme, tu nikdo takový není a než na to přijdeme, může uběhnout celý život. Ano, jsem obdařený něčím, co by mi někdo mohl závidět, ale pokud by prožil můj život, za žádných okolností by to nechtěl. Nepíšu o tom tedy proto, aby někdo nabyl dojem, že toužím po obdivu. Nesnáším ho. Nemám rád chválu, protože mě odvádí z mé cesty. Dává mi pocit, že jsem něčeho dosáhl a že bych snad mohl, nebo měl přestat. Ale já se duchovnu nevěnuji kvůli někomu, ale kvůli sobě a jedinou motivací je, jít zase o kousek dál. Spatřit o kousek víc toho úžasného a velkolepého divadla, kterému říkáme stvoření. Pokud se mohu o cokoliv podělit, je to fajn, ale není to cíl.

To proč o tom mluvím je vlastně reakce na dotazy. Každý se v určité míře potýká s problémy a mnohdy nemá tušení odkud a proč přicházejí. Někdy to může zajít tak daleko, že máme pocit, že celý svět stojí proti nám. Máme deprese, strach, prožíváme neúspěch a nejsme schopni tomu porozumět. Stále hledáme a stále marně čekáme. Veškerá naše energie, zdánlivě končí v prázdnotě. Ale jak to vlastně doopravdy je?

Být obdařen tak obrovskou tvořivou energií jako já, se tak může zdát být něčím jedinečným, pokud o tom víte. Pokud ne, zničíte se. Taková cesta má pak dvě tváře. Jedna, která se odehrává uvnitř a dovoluje vám doslova bez čehokoliv skládat vzorce poznání a překonávat hranice a druhá, která se odehrává vně. Ta vnější je jedna obrovská a hluboká brázda vyrytá držkou v zemi. A po celý život, než se dostaví ona jednoduchoučká jiskra poznání, nemáte nejmenší tušení, že to děláte vy. Že to vy stojíte na počátku i konci všeho, co se kolem odehrává. Že tvoříte realitu, která se pro vás stává peklem.


V jisté míře, byť ne tak intenzivně tohle prožívá každý z nás, i když o tom nemá nejmenší tušení. Je to sféra oněch energetických vzorců, které kolem sebe promítáme, a o kterých si myslíme, že nemají na náš život žádný zásadní vliv. Natož, aby se dokázaly promítnou na úrovni fyzické reality. Tedy vytvořily onu skutečnost, se kterou se setkáváme. Jenže na úrovni oněch nejmenších částic se informace šíří rychleji než světlo a takřka ve stejném okamžiku, kdy v nás proběhne nějaký pocit, dokážou zformovat událost na opačném konci vesmíru. Vím, že než si to plně uvědomíme, může se to zdát být nepodstatné, ale než si to plně uvědomíme, neustále bojujeme s tím kdo jsme, aniž to tušíme.

Dlouhou dobu jsem nechápal, proč například v práci, přesto že něco dělám velmi pečlivě a skoro nejlépe jak dovedu, každý vidí, že na to seru a nic mě nezajímá. Bylo to proto, že jsem vytvářel pocit, že na tom co dělám nezáleží, že je to nesmysl, který je prostě potřeba udělat, aby někdo neotravoval. Nikdo neviděl práci, ale každý viděl vzorec, který jsem vyzařoval. Jistě, že tak silnou energií realitu kolem sebe běžně neovlivňujeme, ale právě díky té síle, jsem si toho mohl i já nakonec všimnout. Bohužel uteklo velmi mnoho času než k tomu došlo.

Před několika lety jsem se dostal na jakési rozcestí a začal upadat do nejsilnější deprese za celý svůj život. Reakce následovala okamžitě. Přišel jsem o práci, rozvod, ztratil jsem domov, dostavila se mentální porucha, klinická smrt, umřel táta, přišel o všechny přátele a to v průběhu jednoho měsíce. Bylo to jako když spadnete do šílené míchačky na beton a po měsíci vás to vyplivne jako kus špinavého a bezcenného hadru. Žádný smysl života, cíl, důvod, proč se vůbec o cokoliv snažit, Takový robot, který se pohybuje jen díky naprogramování a reaguje na povely.

Ta síla negace, se tak silně promítla do reality, že ovlivňovala vše cokoliv jsem dělal ještě několik let. Když jsem šel žádat o práci na místo kam vezmou i retardovaného osla a berou v podstatě každý den, bylo mi řečeno, že je plný stav, že nesplňuji to a to, nebo cokoliv, co znamenalo ne. Naprosto jsem nechápal co to je. Stovky žádostí a výsledek nula. Nakonec získáte pocit, že jste debil s plackou nežádoucí a vůbec nemáte tušení, že je to jen a jen vaše vlastní vina. Ano, jak negace odeznívala, vše se pozvolna urovnávalo. Šlo to pomalu, ale dnes je to pryč. Přesto, pokud si myslíte, že vy za nic nemůžete, tak s tím hodně rychle přestaňte.

Nevědomost v tomto případě není výhoda a způsobuje jen to, že nevíte jak se z onoho kolotoče, ve kterém vězíte, dostat. A sami před sebou nikam neutečete. Vždy kolem vás bude svět, ve kterém žijete a který odráží něco z toho čím sami jste. Ono je velmi svádějící, za vše někoho obvinit a ukázat si prstem. Je to takové odhození zodpovědnosti, ale  zároveň zbavení se jakékoliv možnosti změnit svůj život. Proto si nevytvářejte vězení, ze kterého nevede cesta ven a vždy se dívejte na svět kolem, jako na část sebe sama. Jako na cosi, co lze změnit.

Autor článku: Jaromír Schmidt


Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč
national cpr association