S blížícími Velikonocemi se toto téma hlásí víc a víc. Dnes se tomu naštěstí můžeme věnovat beze strachu, že se" ohřejeme někde na ohýnku", jak tomu bylo ještě před pár stoletími. Spousta lidí je přesvědčena o tom, že ani ukřižován nebyl. Jak to doopravdy bylo je na každém z nás, čemu věříme a čemu ne. Jedno je ale jisté.
Symbol ukřižování v nás vyvolává pocit viny .
Na chvíli se zamyslete, ztište se a zkuste chvíli sledovat, jak hluboko je zakořeněný, kde všude Vás v životě ovlivňuje a omezuje. A nemusíte nijak složitě hloubat. Projděte prostě jeden běžný den a budete sami překvapení, kolikrát a v čem všem se objevuje. Co takový nákup v obchodě? Stojíte u pokladny a nemůžete najít drobné nebo kartu. Za Vámi dlouhá fronta a je tady, pocit viny, že zdržuji ostatní, paní prodavačku a tak dále. Přitom takové zdržení může vyvolat spoustu zajímavých situací.
Třeba se ve frontě někdo seznámí, usměje na pěknou slečnu atd. Jenže to nejsme schopni vnímat, protože pocit viny je tu už 2000 let. Tak dlouho ho Ježíš vláčí na svých ramenou a o pár let méně je nám posouván při každé příležitosti. Kolik křížů je kolem cesty. Kolik křížů máme ve svých domovech a kolik jich je v kostelech. Máme li možnost nahlédnout do minulosti, do chrámu, kde se lidé scházeli k nedělní oslavě života, zpívali, sdíleli a velebili život a kde hlavním symbolem byla Marie a Ježíšek jako symbol života, je nám jasné, že se cosi změnilo. Marie i s miminkem posunuta hezky na stranu, abychom viděli přímo před sebou utrpení, utrpení, které jsme způsobily a pak místo zpěvů k oslavě dne jsou na pořadu „mantry" je to má vina a jim podobné. A i když do kostela nechodíme, neznamená to, že to na nás nepůsobí. Je to tak hluboko zakořeněný pocit, že musíme jít hodně hluboko, abychom ho „vyrvali" i s kořeny. Ale je to možné. Tak to udělejme. Blížící se období je pro to jak stvořené. Prostě ho letos na kříž nedáme. Nebudeme cítit kolektivní smutek, která ať chceme či nechceme, pokud dobře nestrážíme svoje hranice, na nás působí stejně jako každý rok na velký pátek. Pojďme letos slavit, slavit znovuzrození bez ukřižování. Vždyť přijedete li do Jeruzaléma, málo kde tam Ježíše uvidíte na kříži. Spíše je prezentován jako král. ¨
A co kříž a jeho symbolika. Připomíná nám snad dnes setkáním dvou směrů, vertikály a horizontály, odjakživa spojovaných s dimenzí ducha a těla a s mužským a ženským principem. Jeho střed byl bodem, od něhož se budovalo pochopení prostoru, v němž vše mohlo být popisováno jako ležící nad a pod, vlevo a vpravo. Podstatným na tvaru kříže bylo právě setkání a tajemství. Toto vše a mnohem víc patřilo k symbolice kříže z doby předkřesťanské. Význam kříže je však dnes dán událostí Kristovy smrti.
Jeho symbolika je i v běžné zkušenosti dne, kde máme vepsáno, že na křižovatkách cest se setkávají osudy a stojíme před rozhodnutím, kterým směrem se vydat.
A co je na křižovatkách v polích dnes. Ježíš, hezky upoutaný na kříži.
Jednou při putování krajinou s dětmi mne syn zastavil a ptá se: „Mami a ty jsi znala toho INRIHO". První mě to pobavilo, ale pak jsme si uvědomila, že je jich asi tolik, že nám je stále podprahově připomínáno „naše! konání a následné utrpení. Vlastně to funguje podobně jako podprahová reklama.
V Novém zákoně se píše, že Ježíš na kříži nezemřel za svoje hříchy, ale aby vykoupil hříchy celého lidstva a způsobil usmíření mezi člověkem a Bohem. Možná si někdo zapomněl položit otázku, jak může něčí smrt přinést usmíření. Vždyť sám v chrámu, kde obětovali ovce protestoval a ptal se tamního kněze, zda lidé cítí klid v duši, když obětují ovci, zda jsou blíže království nebeskému.
Nepřišel přece pro to, aby udělal to samé co lidé, obětovali sebe, stejně jako kněz ovci a hlásal, že budou lidé vykoupeni? Tady něco nesedí. Takto to jistě nemyslel a ani nechtěl, abychom měli pocit viny, ale pro to, abychom našli království nebeské. A chceme li ho v sobě cítit, je třeba první vytrhnout plevel, kterým je pocit viny, že jsme krále ukřižovali.
Škoda, že nemůžeme přijít do všech chrámů a sundat ho z kříže a posadit zpět na trůn. Udělejme to tedy aspoň v těch svých chrámech, ve svých tělech. Třeba to, bude pro každého z nás krůček blíž ke království nebeskému.
