Čeká se, až to vymyslím, až to někdo za někoho udělá? Stojíme ve velkém počtu v obrovské hale, na chodbě je šatna a prostor působí depresivně. Tu je hlášený poplach, a že nikdo z lidí nesmí odejít, radiační zamoření je v té budově, co se nacházíme. Byla jsem tam, viděla svou kamarádku a pak ještě jednoho kolegu, co ho znám z práce, ten, který vždycky měl niterný konflikt právě s jadernou energií.

Spatřila jsem v něm pocit marnosti smísený se slovy němými „Já vám to říkal“. Už jsem plánovala, jak uniknout, čím déle tu zůstáváme, tím hůř jak pro nás tak pro okolí. Žádné podrobování se autoritě nefungovalo a nevedlo ke spáse. Zatím tomu nerozumím, čekám. Na co?

Kamarádka s dozimetrem vedle mě nebezpečně chrčí, praská. Slyším hlasy, mozek se dostává do jiných vln, vln theta. Meditace a teď? Jsem utnuta v rozvahách, co má to celé znamenat. Slyším hlasy, vedoucí mé další kroky. Protivný, znervózňující zvuk dozimetru utichnul jako celá ta panika lidí kolem. „Ta autorita domnělá, je člověk, stojí támhle, dívej se, auru má přetrhanou, chybí mu přízeň a láska, kdybys ho odtrhnula z těla a vrátila zase zpět, to umíš, dávej pozor“… „Ty jsi Benny, že?“ vyhrknu na něj, můj hlas zní ale vzdáleně, zastřeně, takže jsem byla sama překvapena, když mě slyšel. Pak ani neslyším, co mi povídá, skoro křičí, a já tak se dívám a povídám: „Vím“, rozplynu se ve světelnou duhovou a zlatou kouli a jdu skrze jeho fyzické tělo a lup…mám ho v sobě jako kosmická loď a frčíme vesmírem. Sodalita, které jsem dovolila se podílet na řízení této výletní mise, zajásala.

Prostor se střídavě otvíral a zavíral a naprosto naschvál a psychedelicky jsem hrála ping pong s duší Bennyho, ptám se Sodality, kam až to mám táhnout s ním, aby to vydržel, a přitom jsme docílili požadovaného efektu. „Kurz Bellatrix za souhvězdím Orion, tam si nasbírá jeho duše potenciál, aby to mohl usměrnit, co v sobě v pozemském vtělení má.“

Duši jsme poté upokojili, že je chráněna láskou Zdroje. Nikdo nebude soudit jeho náhlou změnu řešení a dokonce to hodnotit jako ústupek ze slabosti. Jsme zpět, držím ho za paže, protože dostal šok a cuká sebou. Pak se jeho pohled zaostří, poznávám, že jsme plně přítomni. Pochopil, prožitek cesty ho naprosto změnil a pochopil. Jaderné energii může být odpuštěno a on si nepotřebuje hasit bolest na lidech skrze moc nad nimi. Rozhodnout může a má právo každý z nás.

Přešel k hlásiči a omluvil se, že jsme všichni svobodní, ať jdeme, že najdeme v přihrádkách v šatnách pokyny, co dělat další čas v případě takové havárie. Hromadný přesun, volný přesun a změna proběhla v souladu se všemi a se životem. (zdroj lucidního snění)

Autorka článku: Jitka Bartošová

https://farhamandala.webnode.cz/