Tento článek je motivovaný vzorovým příběhem dvou lidí, rodiny a kamarádů. Dva lidé, mladý pár, se rozhodli pro svatbu, ale takovou za přítomnosti pouze dvou svědků, oddávajícího, matrikářky.
Ať už mohli mít motivy praktické, jako náklady na svatbu, organizaci a mít jeden den kousek štěstí pro sebe, tak se vynořují i motivy skryté, nevyřčené.

Proč stoupá v této době počet takových jednoduchých, komorních svateb?

Jednak finance, jednak rychlost doby. To jsou stále praktické důvody. A nyní se dostanu ke zmínění důvodů lidských, duševních.

Máme na kolektivní úrovni vyčerpány kapacity na věnování se celé rodině, natož přátelům, někdy jsme opravdu rádi, pokud se naplno stihneme věnovat v rámci partnerství sami sobě a sobě navzájem, tedy pozornost je vědomě štěpena a rozdělena mezi mnou a partnerem, ničím víc z okolí nerušena. A tak se žije přítomný okamžik naplno a svatební den se nejlépe prožije a zapamatuje.

Jeden den. Bohužel pro rodiče, širší rodinu a přátele nastává chaos, neboť se cítí rozhodnutím tohoto páru odkopnuti, odmítnutí, je zde zraněna důvěra. Tento koncept nevznikne ale na straně rodičů, musel tu existovat již dřív, jinak by to nevyvolávalo rozhodnutí na obou stranách taková, jaká to vyvolalo. Zraněná důvěra je již mezi lidmi dnešní doby dost rozšířena. A čeká, až si jí někdo všimne, zavolá všechny ty lidi/duše k ní a řekne jim „pojďte ji uzdravit POROZUMĚNÍM obojích pohledů“.

Ze strany přátel a rodičů je to pocit odstrčení, vynechání, co pramení z jejich domněnky nedostatečnosti a pro druhé vzkaz „nejsem Ti dost dobrý, ani po tom, co všechno jsem pro Tebe dělal?“ Tady je výzva pro ně a cesta, jak uzdravit důvěru – říct si, že jsem naopak dost dobrý a respektuji rozhodnutí, jaká dělají mí blízcí, museli mít jistě důvod a dopřeju si trpělivost a jim příležitost mi povědět, co za tím rozhodnutím je, pokud na znalosti jejich motivů trvám a chci najít svůj klid, jaký jsem nyní ztratil, neboť uznávám, nyní jsem v důvěře ke druhým lidem slabý.

Co se může stát? Buď ten mladý pár odpoví, že nechtěl rodičům a okolí komplikovat nic, ale neviděli cestu, jak lépe to pojmout, nebo zkrátka bylo to čistě praktického rázu, omluví se, že nechtěli způsobit tyto pocity a nemělo to signalizovat nevděk, avšak rozhodnutí učinili, aby si to mohli oslavit třeba jindy, a chtěli cítit sílu okamžiku jen oni dva, jenže to jim v této uspěchané době není snadné, takže čím méně lidí a méně vzruchů kolem, tím lépe.

Nebo se vynoří přímo koncept nedůvěry – z historie výchovy, kdy paní máma, pan táta bránili sňatku buď z jedné, nebo druhé strany a důvody byly různé, stačilo, aby si neseděli rodiče partnerů, dokud se neusmířili, tak bránili. Toto je zkušenost hromadného počtu duší, kdy v dnešní době toto nevědomě přepisují, takže volí svatbu bez rizik, že ji jim někdo zvenku zničí. Mámo, táto, promiň, že jsme se na svatbě jaksi „obešli“ bez Vás, ale dnes nikdo neví, co bude zítra? To zní divně, že?

Ano, pomysleli jsme na to, že Vám to bude líto, že se to bude nelíbit, ale chtěli jsme Vás ušetřit starostí, ale jak vidím, tak s tím jsme Vás ochudili o radosti? Možná jsme se báli, že budete proti, že budete bránit a ze strany přátel to také nemáme tak jisté, tam zase, že vzniknou úklady, jak nás rozdělit- neumíme to vysvětlit, ale tohle se dříve dělo, a třeba potřebujeme pomoct.

Potřebujeme namísto hádek a dalších zraněných emocí a odsouzení na zbytek života TOHLE utnout. Když Vy se nyní odtáhnete a nebudete s námi mluvit, totéž přátelé, tak to jenom dokáže, že jste nám to nepřáli a nepřejete. Vrhne nás to do posílení, kdy jsme doufali, že jde o chybné přesvědčení, toho přesvědčení, že byste nám tu svatbu nedovolili nebo ji znemožnili. Tohle je problém skutečný, co je nutné řešit a uzdravit důvěru, kterou jsme nikdo nezranil (byla totiž zraněná mnohem dřív).

Kdyby tu také nebylo tohle nevědomé ztracení důvěry, pak nás to navede tak, že bychom si byli duševní kapacitou jistí, že si výjimečný den budeme schopni dopřát, i kdyby na naší svatbě byla hromada lidí a netajili bychom to. My nevědomě tajili, nyní potřebujeme pomoct s pochopením od Vás, že jinak nemusíme opakovat později rámec nedůvěry a strachu, že hezké bude zničeno závistí nebo konfliktem, který třeba nevidíme. A vidět, že jsme se pletli v tom, jak byste nesouhlasili a že nás stále milujete, respektujete přesto naše rozhodnutí, byť udělané na mylném očekávání.

Tomu se říká uzdravit důvěru – namísto pokračování bolestí a neporozumění v rodu a být zraněný do konce života a do dalších životů, si dovolit rodinu ještě více stmelit. Hrám na počítání si věnování vděčnosti nebo nevděčnosti, důkazům úcty a hrdosti navzdory. Že mám přeci mít svou hrdost a zachovat tvář, tehdy vyřčené předsevzetí (jaké se někoho týkalo a mohlo to přitom nabourávat jeho svobodu?) abych byl TEN DOBRÝ rodič? No a co! Na hrdost a potřebu mít vždy oplácené dobro od (dnes dospělých) potomků se musí zapomenout v těchto případech úplně nejdříve!

Pro okruh zbytku rodiny a kamarády – neotáčejte se k takovým zády. Naopak je podpořte, ať nemají příště důvod se bát dělat velké společenské akce, které dosud pro ně byly z ne zcela logických důvodů symbolem potíží a vzniku situací vedoucích právě k rozpadu přátelství, jaké se báli ztratit.

Proto Vás raději nezvali. Když se k nim otočíte zády, jen je v tom domnělém utvrdíte. Zatímco plynulé prožívání dýchánků postupně zdařilých ve větším a větším množství lidí, jim naopak dodá důvěru, nakonec se pokusí sami něco uspořádat.

A bude lépe. Heslo: VZÁJEMNÁ PODPORA. Jinak je jistě znáte dost na to, abyste řekli, zda jsou introvertní, a proto nemají kapacitu a těžko ji mít budou, na pořádání velkých akcí a nemá to nic dělat s tím, jak si Vás cení. Toť pochopení.

DĚKUJI

Autorka článku: Jitka Bartošová https://farhamandala.webnode.cz/ Jedna polovina projektu "Indigový zpravodaj"

Ahoj, jsem Jitka, zde a nyní. Přišla jsem, abych z těžších zkušeností v životech lidí udělala nástroje, jaké jim pomohou objevit sebejistotu, sebelásku a podpořit jejich rozhodnutí změnit cestu životem, kdy místo utrpení volí radost a klid.
Vyrostla jsem v mezilidských vztazích naplněných nepochopením, konflikty a v poznání, jak mnoho lidí trpí v rámci neharmonických vztahů. Abych nejen přežila, ale i žila, vyvinula jsem si energetické a psychologické nástroje, jaké mě velmi posunuly, takže mohou být předány těm z Vás, kteří se touto cestou rozhodnou jít.Spojuji navenek protichůdné světy a síly, což vyžaduje péči a harmonizování sebe samé. Ukazuji, kde je prostor pro symbiózu vědeckého a duchovního světa, a že tyto světy mezi sebou nemusí bojovat a poškozovat se. Život je v mnoha barvách a dimenzích, dovolme si totéž vidět také v sobě. 
Co mě charakterizuje ještě? Láska ke krystalům a nacházení způsobů, jak ukotvit lásku kosmickou zde na Zemi, Gaiu, samozřejmě s jejím souhlasem a přivítáním těchto energií.