Nikola Tesla byl čestným hostem na vybraných společenských událostech, a sám pak na oplátku pořádal večeře v hotelu Waldorf-Astoria. Protože Tesla nesnášel polovičatá řešení, dával si záležet úplně na všem - dekoraci, pití, jídle atd. Byl členem Ward Mac Allisterovy „400“, elitářské skupiny tvořené význačnými osobnostmi města.

Proudy o vysoké frekvenci a napětí

V roce 1873 James Clerk Maxwell, profesor na Univerzitě v Cambridge, zveřejnil pojednání o elektromagnetické teorii světla, v němž dokázal existenci obrovského spektra elektromagnetických vibrací vyšších i nižších než viditelné světlo-vibrací mnohem delší a mnohem kratší vlnové délky. Fyzikální reálnost Maxwellovy teorie potvrdil roku 1888 německý fyzik Heinrich Hertz tím, že byl schopen pomocí své cívky obdobné vlny vytvářet. Tesla si uvědomil, že Hertzův objev otevírá zcela novou oblast bádání, kterého se chtěl účastnit. Vynálezcovy kroky se ubíraly směrem ke třem širokým okruhům, jež chtěl dále rozvíjet: systému bezdrátového přenosu energie, novému typu osvětlení, a bezdrátovému přenosu informací. Přál si pracovat na všech současně. Tesla byl přesvědčen, že kdyby se mu podařilo zvýšit frekvenci elektrických vibrací, mohl by vytvářet světlo relativně jednoduchým a vysoce efektivním způsobem, namísto extrémně nehospodárného procesu uplatňovaného v Edisonově žárovce, která efektivně zužitkovala asi jen 5% energie. Tesla poměrně rychle vyvinul rotační dynama generující proudy o rychlosti až 10 000 cyklů za sekundu.

Obdobný typ zařízení následně zabudoval Ernst F. W. Alexanderson do výkonného bezdrátového vysílače, který na počátku 19. století umožnil přenos zpráv za Atlantik. Tesla rovněž zkonstruoval vysokofrekvenční transformátor (Teslovu cívku), a to bez užití jakéhokoliv železného prvku.

Šlo o aparát se vzduchovým jádrem sestávající z primární a sekundární cívky. Velké obtíže při izolaci vysokého napětí Tesla překonal tak, že zařízení ponořil do oleje, aby z něj odčerpal vzduch. Zvolená technika posléze našla ohromné komerční uplatnění. V rámci každodenní laboratorní činnosti si Tesla povšiml mimořádného jevu. Zatímco byla jedna z cívek v provozu, začaly některé jiskřit. Tesla pochopil, oč jde, načež si naplánoval velkolepou demonstraci nového principu.

Aby realizoval svůj záměr, nachystal si dvě, asi 90 cm dlouhé a 1 cm široké, skleněné trubice. V každé postupně utěsnil jeden konec, lehce odsál vzduch a zacpal druhý okraj. Ještě předtím oznámil dělníkům, že musí vypnout světla, neboť bude potřebovat naprostou tmu, a že na sjednaný povel někdo z nich zapne oscilátor. Tesla rozkázal, aby zhasla všechna světla. Rozlehlé prostory laboratoře v mžiku zaplavilo podivné modro-bílé světlo. Uprostřed této nádhery bylo možné spatřit Teslu, jak vehementně mává něčím, co připomínalo dva hořící meče. Obě skleněné trubice jasně zářily a on s nimi podnikal výpady, jako by se právě účastnil šermířského zápasu. Zatímco dříve, když Tesla rozsvěcoval své elektrické vakuové žárovky, byly připojeny k cívkám, v tomto pokusu z roku 1890 nebyl potřeba žádný viditelný spojovací mezičlánek.

Elektrický obvod umístěný na stropě se nacházel pod permanentním napětím, a pokud někdo potřeboval světlo, vzal si skleněnou trubici, kterou položil na příslušné místo.

Když se Tesla ujal vývoje nového druhu elektrického světla, šel za inspirací ke Slunci. Byl si vědom, že jeho světlo vytvářejí vibrace molekul ve sluneční fotosféře. Zatímco však v případě Slunce měly molekuly vibrovat díky teplu, Tesla uvažoval o elektřině. Věřil, že jiskry a elektrické plameny produkované vysokonapěťovými cívkami, ovlivňují vibrace molekul vzduchu. Metoda aktivace molekul plynu pomocí elektřiny umožnila Teslovy zkonstruovat čtyř zcela nové druhy elektrického světla. Tesla plnil trubice nejrůznějšími plyny, a pozoroval zvláštní barvy a další efekty, které skýtaly. Pomocí tohoto zvláštního záření byl později schopen pořizovat tzv. stínografie. Své experimenty provedl roku 1889, ale dále je nerozvíjel.

Zcela samostatnou kapitolu představovala Teslova „Uhlíková lampa“, která vyzařovala dvacetkrát více světla než Edisonova, za užití stejného množství proudu. Šlo o zhruba 7,5 až 5 cm širokou dutou skleněnou kouli, jež obsahovala kus pevné nehořlavé látky upevněné středovým drátem vyčnívajícím ven a sloužícím jako spojení se zdrojem vysokofrekvenčního proudu. Ve skleněné kouli dokázal Tesla navozovat extrémně vysoké teploty, při nichž se vypařovaly i knoflíky z diamantů či rubínů. Jako nejvhodnější se nakonec ukázal karbid křemíku (carborundum), jenž se neodpařoval tak rychle a nevytvářel usazeniny na vnitřní straně koule. Svoji lampu připodobnil ke Slunci, jakožto rozžhavené hvězdě nesoucí vysoký elektrický náboj a vydávající spršky malých vysokoenergeticky nabitých částeček. Dle Tesly uvedené částice vyplňují veškerý prostor a neustále bombardují Zemi, stejně jako v lampě, kde jsou i ty nejodolnější látky vlivem elektricky nabitých částic rozdrceny na atomární prach. Za jeden z projevů uvedených částic považoval Polární záři.

Rádio

Během své přednášky konané ve Franklinově institutu ve Philadelphii a na následujícím sjezdu NATIO, NAL ELECTRIC LIGHT ASSOCIATION uspořádaném v St. Louis, Tesla představil základní součásti rádia. Vědcem, který se vyjma Tesly asi nejvíce zasloužil o vynález rádia, je sir Oliver Lodge, který zkraje roku 1894 využil Hertzova jiskřiče k přenosu signálu pomocí velmi krátkých elektromagnetických vln. Nicméně ani Lodge nedokázal pochopit základní obraz, který Tesla předložil. Tesla zopakoval Hertzovy pokusy, dosažené výsledky vzájemně porovnal a upozornil na některé metodologické nedostatky, jichž se německý fyzik dle jeho názoru dopustil. Opakované pokusy prokázaly, že největšího využití naleznou délky v rozpětí od sto metrů dále.

Počátkem léta 1894 Tesla zkonstruoval přenosnou rádiovou vysílací stanici nepatrných rozměrů, kterou po zbytek roku neustále zkoušel a vylepšoval. Během jednoho zimního testu vyšplhal na střechu hotelu Gerlach, kde bydlel, aby odtud zachytil signály vysílané jeho zaměstnancem z vrchu přes dva kilometry vzdálené laboratoře. Až na řece Hudson povolí ledy, zamýšlel pronajmout si loď a vydat se na sever zjistit, do jaké vzdálenosti jeho vysílač dosáhne.

Během jara 1897 byl Tesla konečně připraven provést tolik očekávané testy bezdrátové sady, které musel kvůli požáru jeho laboratoře o dva roky odložit. Svým zařízením umístěným na lodi brázdicí vody řeky Hudson, dokázal zachytit signál z 40 km vzdálené laboratoře na Houston Street. O úspěchu těchto zkoušek se Tesla prvně zmínil již v červencovém rozhovoru pro časopis ELECTRIC REVIEW, ale teprve v září podal dvojici základních patentů (č. 645.576 a 649.621) zastřešujících technologii bezdrátového systému. Demonstrace nového objevu proběhla na podzim roku 1898 v MADISON SQUARE GARDEN při příležitosti konání prvního ročníku Elektrotechnické výstavy.

Tesla zde představil dálkově (rádiově) ovládaný člun, který mohl uskutečňovat i ty nejsložitější manévry. Jen málokdo si však tehdy uvědomil význam tohoto zařízení, které znamenalo revoluci v automatizaci strojů.

3. července 1899 učinil objev, který znamenal obrovský význam pro rozvoj lidstva. Na západě se utvořil chuchvalec hustých mraků a navečer se strhla prudká bouřka. Oblohou šlehaly děsivé dlouhé blesky. Celou dobu sledoval záznamové zařízení, které indikovalo stále slabší intenzitu bouře, až se zastavilo úplně. Dychtivě pak očekával, zda přístroj znovu zachytí rostoucí sílu bouře po její odeznění. Ačkoli to nikdo nepředpokládal, naše planeta v dané chvíli vystupovala jako vodič. Tesla si okamžitě uvědomil význam této skutečnosti pro přenos energie pomocí jeho systému.

Další, ještě větší událost, nastala v okamžiku, kdy Tesla během jedné noci zachytil neznámý signál, který později označil za projev mimozemské komunikace.

„Nikdy nezapomenu na první pocity, které jsem zažil, když mi došlo, že jsem zaznamenal něco, co může mít nedozírné následky pro lidstvo. Cítil jsem se jako bych byl u zrodu nového vědění nebo odhalení velké pravdy…Bylo tam přítomno něco tajemného, nadpřirozeného…v té době mě však ještě nenapadlo, že by tato rušení mohla být signály od inteligentní formy života. Ačkoli jsem nedokázal rozluštit jejich význam…Neustále ve mně roste pocit, že jsem byl první, kdo slyšel pozdrav zaslaný z jedné planety na druhou“.

Závěrečná léta svého života strávil Nikola Tesla v ústraní a zabýval se převážně návrhy („paprsky smrti“ aj.) v souvislosti s nastupující 2. světovou válkou. Vybudoval si také blízký vztah k holubům, kteří mu snad ve chvílích osamění nahrazovali chybějící přátele a rodinu.