Arménie, pro mnoho z nás stále neznámá země, tak trochu ztracená uprostřed hor jižního Kavkazu, mezi Černým mořem a mořem Kaspickým. Země, kterou si podle biblické tradice vybral Noe, když přistál se svou Archou na hoře Ararat. Země hor a stepí spálených sluncem, přezdívaná některými muzeum pod širým nebem díky bezpočtu dochovaných historických památek a Armény samotnými pak nazývaná Hajastan (země Arménů lidu Haj), Kharastan, tj. země kamenů, nebo básnicky Nairi. Takřka mystická krajina plná středověkých kostelíků a klášterů ukrytých na svazích hor, k nimž tvoří kulisu stáda ovcí nebo kroužící orli. Krajina, která ve vás vyvolá zvláštní melancholii…

Málokterá země prožila více útrap než Arménie. Přežít v regionu, kde na jedné straně mezi sebou neustále bojují jednotlivé kavkazské národy a z druhé hrozí rozpínající se Turecko a v minulosti jeho předchůdce Osmanská říše, vyžaduje velkou houževnatost a spoustu energie. Vpády nájezdníků a dobyvatelů provázejí arménskou minulost bez ustání a ve 20. století vrcholí téměř ve fyzické likvidaci národa. Lidem, kteří si neříkají Arméni, ale Haj, bývá proto historiky přisuzována jistá výjimečnost. Už jejich fyzické rysy je odlišují od ostatních národů. Naprostá většina Arménů se od svých sousedů odlišuje svou fyziognomií – typickým orlím nosem a protáhlým obličejem (Je příznačné, že orel je mimo jiné vyobrazen na státním znaku Arménie).

Arméni si velmi zakládají na své kulturní tradici a historii. Kořeny tohoto etnika spadají do doby před 2600 lety a do dnešní doby mu pomohla přežít schopnost uchovat si svou historii, své písmo, které Arméni považují za svaté a křesťanství, které si dokázali jako státní náboženství udržet od 4. století až do současnosti.

Zoroastrismus: Náboženství, které uctívalo tři živly – oheň, půdu a vodu

Hlavním pramenem poznání předkřesťanského náboženství v Arménii je zpráva sepsaná kolem roku 460 Arménem známým pod jménem Agathangelos. Zmiňuje se v ní o arménském zoroastrismu, který vystřídalo až křesťanství. V Agathangelově zprávě charakterizuje Řehoř Osvětitel původní náboženství jako nicotné a hloupé uctívání bezcenných model vytvořených lidskýma rukama. Zoroastrismus byl v Arménii dobře etablován, ovšem ve 3. století jej ohrozily dvě síly – sásánovské reformy a křesťanství.

Stvořitelem všeho na Zemi je podle tohoto náboženství bůh Slunce Ormuzd, jenž byl vnímán jako čistý symbol dobra, který všechno ví, soudí vždy jen spravedlivě a miluje každou bytost na světě stejně. Jeho protikladem je bůh Ahriniana, který zbavuje lidi štěstí a nesmrtelnosti. Tento bůh byl prý údajně zrozen rovněž jako dobrý, ovšem stal se zlým v okamžiku, kdy ho zaslepila závist vůči bohu Ormuzdovi.

Náboženskými obřady zoroastrismu se zabývali mágové, kteří studovali zejména astrologii a rovněž také sny. Náboženství uctívalo tři živly, přičemž oheň, jako posvátný, z nich byl nejdůležitější. Všechny tyto uctívané živly byly skutečně až v takové vážnosti, že ani mrtví nesměli být spalováni nebo ukládáni do země. K poslednímu odpočinku sloužily tzv. Věže mlčení, jakási nepřístupná pohřebiště, kam se ukládala těla mrtvých. Zatímco duše prý údajně opouštěla tělo po slunečních paprscích, tělo se stávalo kořistí zvířat, zejména supů. Existoval také jakýsi kult Slunce, což potvrzuje Sluneční brána, která stála v Ečmiadzinu. Zoroastrovci měli recitovat hymny na Slunce 3x denně a Arméni s nimi sdíleli také víru v duchy předků.

„Arménské Stonehenge“ jménem Zorats Karer: Jedná se o nejstarší astronomickou observatoř na světě?

V samém srdci Kavkazu, asi 200 km na východ od Jerevanu, v arménské provincii Syunik se nachází vskutku záhadné místo. Na rozlehlé náhorní plošině, ve výšce 1770 m neznámá civilizace seskupila před 8000 lety přes dvě stovky menhirů do podivných řad, táhlých oblouků a kruhů. Některé z nich měří až 3 metry a váží kolem 10 tun. Zorats Karer, v překladu „Kamenní vojáci“ je podle všeho nejstarší observatoří na světě. Oblasti se říká také Arménské Stonehenge, ovšem daleko známější anglické megality jsou o 3500 let mladší. V některých menhirech jsou vytesány pravidelné kruhové otvory o průměru kolem 5 cm. Míří na všechny světové strany, ale u několika z nich bylo prokázáno, že jsou nasměrovány do míst, kde se v době arménských učenců nacházelo souhvězdí Labutě. Některé kameny dodnes ukazují Jarní a podzimní rovnodennost. Někteří vědci tvrdí, že zde byla před 7500 lety astronomická observatoř. Tento názor ovšem nesdílejí zdaleka všichni vědci. Odborníci z Mnichovské univerzity, kteří zde v roce 2000 prováděli důkladný výzkum, prohlásili, že se o žádnou observatoř nejedná. A protože pod centrálním kruhem objevili hroby, usoudili, že půjde o rozsáhlé pohřebiště.

Existují ještě další detaily, které činí toto místo ještě podivuhodnějším. Mezi četnými balvany se v místě našly i takové, které mají na povrchu zvláštní rytiny zobrazující humanoidní bytosti. Některé z těchto postav mají protáhlé hlavy a oči mandlového tvaru, a připomínají tak mimozemské rasy. Jedna z rytin znázorňuje dvě tyto bytosti, jak společně drží něco, co vypadá jako disk. Podle některých záhadologů měla okénka nasměrovaná ke hvězdám zanechat dalším generacím vzkaz, odkud mimozemští návštěvníci přišli.

Všudypřítomné kostely a kláštery

Arménie jako první na světě přijala křesťanství jako státní náboženství. Proto najdeme na území tohoto státu kolem tří tisíc kostelů a klášterů.

Khor Virap – V arménštině Khor Virap znamená „Hluboká kobka“. Proč? Protože v hluboké jámě pod tímto klášterem byl dlouhá léta vězněn šiřitel křesťanství Řehoř Osvětitel. Tam ho nechal uvěznit král Trdat III. Ten však po čase onemocněl záhadnou nemocí a podle vidění jeho sestry uzdravení mohl přinést pouze vězněný světec. A tak byl Řehoř po dlouhých 13 letech propuštěn a král uzdraven. Trdat III. se pak nechal pokřtít a Řehoř se stal prvním arménským biskupem. Tolik, co vypráví legendy.

Khor Virap se nachází 30 km od Jerevanu u tureckých hranic na úpatí majestátní hory Ararat. Kobka je poutním místem, nachází se pod neoznačenou kaplí a slízá se sem úzkým otvorem po žebříku.

Dadivank – Nachází se na území Náhorního Karabachu, na úbočí hor, které se tyčí nad řekou Terter. Podle legendy byl tento klášter založen v 1. století na místě, kde byl pochován sv. Dadi, tajemný učedník sv. Judy Tadeáše. Existence Dadivanku je z historických pramenů prokázána od roku 825. Opravdový rozkvět pak klášter čekal až na konci 12. století. V areálu nalezneme několik staveb, z nichž za nejvýznamnější bývají považovány katedrála, kostel sv. Panny, jamatun a zvonice. Katedrálu založila roku 1214 princezna Arzu Xatun, aby vyplnila přání svých předčasně zemřelých synů Hasana a Grigora.

Geghard - „Klášter Kopí osudu“ – Podle legendy byl klášter založen ve 4. století na místě, kde v jeskyni ze skály tryskal pramen. Tato prvotní stavba byla zničena v roce 923 Araby. Dle historických pramenů dnešní podoba kláštera pochází až ze 13. století, kdy byly postaveny kostely, kaple, cely mnichů a mausoleum. Geghard se ukrývá v soutěsce pod vrcholem Aždahak v nadmořské výšce 1600 m. Jeho podstatná část je vytesaná přímo ve skalním masivu, a proto se mu v arménštině přezdívá Ayrivank (jeskynní klášter). Dnes je pojmenován po nejslavnější relikvii, která zde byla v minulosti uložena, po kopí, kterým sv. Longinos probodl Kristovi bok. Klášter Geghard je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Chačkar – Symbol s tisíciletou tradicí

Jedním ze symbolů Arménie jsou krásně zdobené kamenné stély, kterým říkají chačkary. Mistři kameníci je tam tesají, co paměť sahá, což je přes 1000 let. Chačkary mají v životě tohoto národa velký a dosti záhadný význam. Toto specificky arménské umění zaměstnalo sochaře natolik, že území Arménie dnes pokrývá tisíce různých chačkarů, aniž by existovaly dva identické exempláře. Staly se jakýmsi symbolem arménského křesťanství a arménští mistři si dávali velkou práci s tím, aby nikdy nezopakovali stejný vzor, takže každý je originálem. Většinou se jedná o pohřební monumenty vztyčené v blízkosti hrobky či mausolea, nesoucí nápisy, které žehnají duši zemřelého. Někdy chačkary slouží k připomenutí významné církevní či světské události, jako např. založení kostela či kláštera, smrt či narození panovníka, válečná vítezství apod. V Arménii můžeme nalézt chačkary stojící samostatně nebo ve skupině a méně často existují i jako součást fasády.

Vedle uměleckého ztvárnění je na chačkarech zajímavá jejich symbolická rovina. Kříž není nástrojem utrpení Krista, jehož arménští umělci téměř nikdy nezobrazují, ale symbolem vítězství nad smrtí. Chačkary pro věřící představují svaté znamení kříže a oživující znamení Boha stvořitele. Proto jsou na chačkarech kříže znázorňovány jako stromy života a z jejich patky pučí výhonky. Uctívání kříže jakožto svaté znamení stojí v opozici kultu obrazů, ve kterých Arméni viděli cizí praktiky vlastní Byzanci.

„Směrem k Araratské dolině je chrám, kolem kterého stálo 28 chačkarů, teď už jich je tam 126. Vztyčily je mladé a bohaté páry, kterým se nedaří zplodit děti. Modlí se tam a prosí Boha, aby jim dal potomky. Když jim Bůh přání splní, objednávají chačkar a nechávají ho tam postavit jako výraz vděčnosti“.

Věčný oheň nad Jerevanem: Památník genocidy je majákem arménského utrpení

Arménie je krásná země, ale jako každá má i svou bolestivou historii. Nejhorší časy si zažila během genocidy, kdy přišlo o život 1 500 000 lidí. Jako symbol kruté doby tu byl postaven památník. 24. dubna se každoročně připomíná začátek arménské genocidy z roku 1915. V rozlehlém parku je umístěna jehla vysoká 44 m a 12 nakloněných žulových desek, umístěných do kruhu, v jehož středu hoří věčný oheň. Na 100 m dlouhé zdi jsou vytesána jména arménských měst a vesnic, kde se odehrály masakry. Díky tomuto místu lépe pochopíte, proč jsou Arméni takoví, jací jsou – plní pokory.