Když král Karel IV. kázal postavit Karlštejn, neměl to být jen tak obyčejný hrad. Bylo mu souzeno stát se letním sídlem hlavy mocné říše a později také trezorem říšského pokladu i korunovačních klenotů. Každý hrad prý ukrývá celou řadu tajemství: únikové podzemní chodby, tajné komnaty, obranný systém nebo slabá místa opevnění či Achillovu patu v podobě nevyhovující studny. Ke Karlštejnu se váže celá řada děsivých nebo aspoň zajímavých pověstí, především je ale na rozdíl od mnoha jiných „tajuplných hradů“ jeho historie plná skutečných tajemství a záhad.

Vypráví se, že stavba hradu se neobešla bez potíží. Pekelné mocnosti si výstavbu nepřály, a proto se ze všech sil snažily dílo hatit. Karel IV. o pekelnících věděl, a tak povolal rytíře, kteří měli s ďábly bojovat. Ale čerti byli přece jenom silnější a ani ti nejudatnější rytíři si s nimi nevěděli rady. S pekelníky si nakonec poradil jeden chytrý ovčák, který se tu a tam občas zjevuje. Jestli se nebojíte, vydejte se na hrad za měsíčního svitu v noci a třeba tohoto ovčáka potkáte, jak vede na provaze uvázaného podivného berana. Pes na hradě hlídá karlštejnský poklad.

Karlštejnské Bílé paní – 12 zakletých dívek, které čekají na vysvobození

Většina hradů má svou bílou paní, Karlštejn jich má hned 12. Jsou to zakleté panny, které nechtěly být mužům po vůli, a tak byly uvrženy do kobek. Hrad jim ale nedovolil zemřít, a tak se z nich staly zakleté dívky, které čekají na vysvobození.

V dobách válek, kdy byl hrad zpustošen, přišlo ke krčmáři 12 vojáků. Najedli se u něj a rozhodli se, že přespí na Karlštejně. Krčmář je varoval, že tam straší, oni se ale přesto rozhodli na hrad jít. Když vešli do první místnosti, našli tam dvanáct židlí, stůl a lesní roh. Jeden z vojáků na něj zahrál a v tu chvíli se objevilo jídlo. Soldáti si poté ještě tímto způsobem obstarali pití, karty a když pak byli unaveni, tak chtěli do postele. Všem se až na vrchního vojáka Martina podařilo usnout. Ten se neustále převaloval, když se najednou u něj objevila krásná dívka v bílém. Představila se mu jako Markétka. Pověděla mu o sobě a jedenácti dalších zakletých pannách.

„Nechal nás sem unést král Václav IV. Dvanáct panen, těch nejkrásnějších ze širokého i dalekého okolí. Chtěl, abychom mu v rozkoších krátily jeho předlouhé noci, ale my se jeho pyšné vůli podvolit nechtěly. A tak jsme se modlily ke slitovné Panně, aby nám dopřála záchrany, a ona nás vyslechla: naše žádoucí těla odvála daleko, daleko pryč. Bez nich nestárneme, a naše duše ukotvené ve zdech hradu od té doby čekají na 12 smělých mužů, kteří nás zachrání svou láskou a vrátí nám naši původní podobu. Jeden rok stačí, jeden rok vaší trpělivosti, kdy tu s námi budete žít a nesáhnete na jiné. Slibujeme, že o vás budeme dobře pečovat. A pak, pokud vydržíte, bude naše krása vaše, a spolu s ní i velké bohatství“.

Martin jí slíbil, že se zeptá svých přátel. Ti, když to ráno uslyšeli, souhlasili. Devět měsíců z hradu nevycházeli, až jednou to soldáta Janka přestalo bavit a odešel. Po něm se rozhodli odejít i ostatní vojáci, jen Martin na hradě zůstal. Náhle se mu zjevila Markétka a dala mu klíč od pokladnice, aby si nabral peněz a zlata, kolik bude chtít, za to, že z hradu neodešel. Měl ale varovat své přátele, aby utekli, protože jinak by je za porušení slibu čekal trest, a to smrt. Čas uplynul a po dlouhých letech se těchto 12 vojáků opět sešlo. Rozhodli se, že se znovu pokusí dívky vysvobodit. První noc, kdy přespali na Karlštejně, byli všichni až na Martina zabiti. Tomu se opět objevila Markétka a vysvětlila mu, že to se její přítelkyně pomstily za ten dávný útěk, kdy všichni až na něj opustili Karlštejn. Martin od ní opět obdržel klíč od pokladnice a mohl si nabrat před odchodem peněz, kolik chtěl. A tak 12 bílých paní čeká dále na svých 12 vysvoboditelů.

Kateřina Bechyňová: „Čachtická paní“ z Karlštejna

Každý hrad k sobě přitahuje mnoho pověstí a povídaček, které se z velké části nezakládají na pravdě. Tak tomu je třeba v případě mýtu, že na hradě kdysi za Karla IV. nemohly pobývat ženy. Pravda je samozřejmě jiná – ženy na hrad mohly, i když nesměly do nejvyššího patra Velké věže. Příběh o Kateřině Bechyňové z Lažan je ovšem jiný. Tato žena opravdu žila na začátku 16. století, ale mnoho informací se o ní nedochovalo a překvapivě neexistuje ani jeden její portrét. A kdyby se její kruté činy nedostaly před soud, možná bychom o ní dodnes nevěděli.

„Kdyby se mělo všecko vypsati, co jest činila a kterak se jest mučila a katovala s lidmi svými poddanými a služebnými i s dětmi svými, žádný by jinak nevěřil, než že jest v ní čert musel býti, a že jest čert ty muky, kterýmiž v pekle duše mučí, skrze ni musel to působiti“.

Kateřina se narodila do rodiny významného českého rytíře Kunaty Pešíka z Komárova, oblíbence krále Vladislava Jagellonského. Měla ještě jednu sestru a čtyři bratry a některé teorie vysvětlují její pozdější sadistické chování právě tím, že vyrůstala v mužském prostředí. Údajně byla také znásilněna vlivným šlechticem, který nikdy nebyl potrestán. Do jejího života nevnesl radost ani sňatek. Z politických důvodů byla provdána za Jana Bechyně z Lažan, který patřil k poměrně významnému rodu. A jak příběh souvisí s Karlštejnem? Kateřinin manžel Jan Bechyně se asi v roce 1528 stal purkrabím na hradě Karlštejn, což byla tehdy velká funkce, protože zodpovídal za bezpečnost korunovačních klenotů. Na hradě nad Berounkou často pobýval, takže Kateřina trávila čas o samotě v Pičíně a právě tam (a také při pobytech na Karlštejně během manželovy nepřítomnosti) vládla tvrdě a krutě a svou zlost si vybíjela na poddaných. Ve středověku se šlechta ke svým poddaným málokdy chovala hezky, ale chování Kateřiny bylo tak brutální, že se nedalo přehlédnout. Své poddané trestala za malé prohřešky tak krutě, že si mnozí odnesli doživotní zmrzačení a někteří její mučení ani nepřežili.

Počínala si podobně jako o několik desetiletí později čachtická paní Alžběta Báthoryová, prý se dokonce také koupala v krvi mladých dívek. Z mála dochovaných soudních spisů se můžeme dočíst, že své oběti polévala horkým tukem, bičovala je, dřela do krve železným kartáčem, řezala jim maso z těla a do ran sypala sůl. Jednu mrtvou děvečku dokonce hodila z hradního záchodu přímo na smetiště. Za své choutky se nestyděla a dávala je okázale najevo – povídá se, že když ji například kočka roztrhala krajky, nechala ji za trest stáhnout z kůže.

U soudu proti ní svědčilo 17 lidí. Původně poddaní vypovídali jinak, nejspíš se báli říct pravdu. Pak však před soudem promluvil pražský kožešník Prokop Papež, který se jí bát nemusel. V jeho výpovědi je napsáno: „Toho jsem si vědom, že paní Kateřina z Komárova zabila mú sestru Kateřinu Právovic. Když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala“. Ostatní svědci poté získali odvahu a řekli pravdu. Kateřina se nakonec sama přiznala ke 14. vraždám, ale prý jich bylo až 30. Kateřinu z Karlštejna nakonec dostihla spravedlnost. Předposlední lednový den v roce 1534 je nad Kateřinou vynesen rozsudek: má být svržena do věže Mihulky na Pražském hradě a vyhladověna k smrti. Tak se stalo 27. února a následující dva týdny dělaly vražednici společnost jen krysy a hlad. „Karlštejnská paní“ zemřela 15. března roku 1534. Jen pár dní po smrti Kateřiny zemřel za podivných okolností také její soudce Vojtěch z Pernštejna. Od té doby se povídalo, že ho Kateřina proklela a vzala si ho s sebou do pekla.

Tajemná hradní studna: Nechal kvůli ní Karel IV. povraždit kutnohorské havíře?

Naprostým unikátem mezi středověkými studnami je karlštejnská hradní studna. S její stavbou se začalo záhy po založení hradu 10. června 1348 a práce na jejím hloubení postupovaly velmi rychle, neboť k stavbě císařského hradu bylo zapotřebí obrovského množství vody. Ta sem byla dovážena ve voznicích, takže každý pátý vůz, vezoucí na hrad stavební materiál, byla lejta s vodou. Není proto divu, že sám císař Karel měl mimořádný zájem, aby se dokončení a zprovoznění hradní studny uskutečnilo co nejdříve. Na rozdíl od ostatních hradních studní, které mají kruhovitý tvar, byla tato karlštejnská studna zabudována v podobě postupně se snižujícího obdélníka.

Po téměř sedmiletém úsilí kutnohorských havířů byla studna vytesána v rostlé vápencové skále do hloubky 78 metrů. Přestože se v této hloubce ocitli již pod úrovní řeky Berounky, voda se ve studni stále neobjevovala. Tehdy bylo rozhodnuto, že se kolmo na osu studny prorazí štola do podhradí k potoku. A z tohoto potoka studnu naplňovali pitnou vodou. Tato záležitost byla předmětem obrovského tajemství. Stačilo třeba otrávit vodu v potoku. Říká se, že Karel IV., aby uchoval toto obrovské tajemství, tak prý, možná, snad nechal ty kutnohorské havíře popravit.

„Čechy patří Čechům, ale Karlštejn je můj, mojí prací, mojí myšlenkou“. – Karel IV.

Ohnivé sudy, které se koulejí po nádvoří

Za starých časů měli prý kanovníci kapitoly karlštejnské darované dobré víno ke mši svaté. A že byly tehdá bouřlivé doby a vojna zuřila na všech stranách, ukryli prý kanovníci toto kostelní víno do tajného sklepa, aby se ho vojáci, nebo zlí a nepočestní lidé a zbojníci nezmocnili. A žoldnéři by prý svatosvatě onoho vína nikdy nenalezli, kdyby jim neprozradil právě sám karlštejnský kostelník, který víno ve sklepě ukrýval a sám na starosti měl. Když tedy žoldáci vykopávali sklep zemí zaházený a víno bylo „už ztraceno“ vyrazily najednou s nesmírnou prudkostí všechny sudy ze sklepa, svěcené víno chytilo a zaplálo obrovskými plamennými jazyky a v divém cvalu letěly hořící ty sudy pryč jako divé stádo z vršku dolů ke hradní studni. Žoldáci v bezmezném hněvu a zlosti, že jim unikl znamenitý truňk, prohřešili se proti soudům a navěky je zakleli, aby prý hořící „věčně věkův“ na nádvoří se koulely a nikdy pokoj neměly a jiné ještě děsily. Tak prý se zde tyto ohnivé sudy občas koulejí a hradní obyvatelstvo prý až ze spánku hrůzným svým hlomozem a duněním burcují až prý posléze kdesi pod parkánem zmizí…

Dnes tu prý občas vznikne prohlubeň v zemi, ze které se sudy koulejí přímo ke studni hradu. Sudy se zmítají v plamenech a jejich obruče jsou rozžhavené až do běla.