„Kameny, které byly vztyčeny jen za pomocí lidských rukou, působí živějším dojmem než kameny vztyčené za pomocí techniky, protože technika dělá z živoucích věcí pouhé předměty. V minulosti bylo víc partnerských vztahů k silám, se kterými člověk musel spolupracovat“.

Avebury je největší známý prehistorický kamenný kruh v hrabství Wiltshire (česky „Povadlý okrsek“) zhruba 120 km západně od Londýna. Je součástí velkého megalitického komplexu, který byl budován Iberskými kulturami zhruba od čtvrtého do poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem. Kameny jsou umístěny na násypu, který je ohraničen příkopem o délce 1,3 km a hloubce až 6 metrů. Celkově jich bylo 180. Tvořily jeden větší a dva menší kruhy, které ležely uvnitř kruhu většího. Ten byl největším megalitickým kruhem na světě. Nacházelo se v něm zhruba 100 kamenů, v menších kruzích jich bylo okolo třiceti. Další megality byly vztyčeny uprostřed areálu. Největší z nich váží přes 40 tun. V minulosti zde ještě ležely dvě kamenné ulice. Zbytky jedné se v Avebury nacházejí dodnes. Vedou k Overton Hillu, kde byl dříve další kamenný kruh. Přestože se z celého Aveburského komplexu dodnes dochovala jen malá část původní stavby, působí zbylé kameny majestátně. Ve středověku byly kameny ničeny, aby nemohly sloužit jako pohanské modlitebny, část kamenů také byla po rozbití použita jako stavební materiál. Dnes je Avebury prvořadou památkou na prehistorické období a je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

Práce, kterou zde pradávní stavitelé vykonali, je dnes jenom těžko představitelná

Ta dřina, kterou zde vykonali je pro nás horko těžko představitelná. Nejprve pomocí bodců z paroží „rozorali“ svrchní vrstvu, a pak kopali dál. Lopatkami z přírodních materiálů nakládali drť do košíků a vysypávali ji nahoru na vnější násep. Protože zdejší půda byla křídová, tak násep z dálky musel svítit bíle. Dokázali tak postupně vytvořit 5 metrů široký kruhový příkop, hluboký 7–10 metrů, dlouhý přes 1350 metrů. Přesnější údaje dnes již nelze zjistit, protože postupem času byl příkop i val postupně srovnáván s úrovní terénu. Ve všech ohledech byl tento příkop větší než ten ve Stonehenge, jehož vnější příkop má průměr asi jen 100 metrů a násep dosahoval pouze dvoumetrové výšky.

Hlavní aveburské kruhy byly spojeny kamennými alejemi s dalšími megalitickými stavbami v okolí. Přes dva kilometry dlouhou West Kennet Avenue tvořilo na 100 párů asi tři metry vysokých kamenů. Tato cesta končila v tzv. Svatyni, menší, nejvýše dvacetimetrové kruhové stavbě. Archeologové předpokládají, že to byla jakási chata postavená z dřevěných kůlů a překrytá jednoduchou střechou. Kolem této ústřední svatyně byl vybudován kruh, z asi čtyřiceti kamenných sloupů o průměru cca 40 metrů. Na druhou stranu vedla z Avebury druhá kamenná alej, která končila na jakémsi kruhovém prostranství v dnešním Beckhamptonu.

V pozdním středověku, kdy se v Anglii rozšiřovalo křesťanství, začala se tato neolitická nekřesťanská památka spojovat s ďáblem a také některé kameny se začaly nazývat např. Ďáblova židle, Čertovy kroužky apod. Došlo k jejich bourání. To se datuje do doby okolo roku 1320–1325, Důkazem toho je nalezení mrtvoly muže, kterého zavalil kámen při pádu do připravené díry. Kostru našli archeologové roku 1938 a v koženém váčku našli stříbrné mince právě z let 1320–1325. Podle pozdějších záznamů to byl patrně důvod, proč ostatní kameny byly ponechány na svých místech. Domnívali se, že to byl trest boží a dokonce v 18. a 19. století se tam vyprávěla legenda o muži, kterého rozdrtil padající kámen. Dokonce i mor, který zasáhl obec roku 1349, byl údajně trestem božím.

Zajímavou historickou skutečností je, že obávaný protektor Oliver Cromwell, dal zdánlivě bezdůvodně pokyn ke zničení stavby. Ve skutečnosti existovala místní pověst, podle které dojde ke svržení tyrana, který vládne na trůnu. Každý nepohanský král, který se stal křesťanem a odvrhnul se od původních božstev, je považován za uzurpátora.

Další vlna ničení těchto kamenů byla ve druhé polovině 17. a počátkem 18. století, kdy byly drceny na stavební materiál. Až počátkem viktoriánského období r. 1837 koupil bohatý politik a archeolog sir John Lubbock, později známý jako Lord Avebury, volné pozemky uvnitř a okolo památníků a nepřímo donutil další stavitele stavět domy vně památníku.

Proč byl komplex postaven? K čemu sloužil?

Přední britský archeolog Michael Damese považuje Aveburské kruhy i okolní stavby za obrovský přírodní amfiteátr, kde se prakticky celoročně odehrávaly významné slavnosti a inscenovala různá mystéria související s nedávno vzniklým zemědělstvím (v tehdejší době pro ně byl rozvoj zemědělství zázrak a plodnost Země byla posvátná). Uspořádání aveburských staveb přímo vybízí ke kolovým tancům, předvádění dramatických jevů, obřadné vítání ročních období, obětování a pořádání průvodů za účelem zajištění plodnosti Země, zvířat i lidí. Dávné megalitické stavby byly centry zemědělské magie, některé sloužily jako kalendář, jiné jako hvězdárny. Další teorie hovoří dokonce o tom, že vyrostly účelně na místech, kde se protínají magnetické linie naší planety – v nichž vzniká energetický vír. Posvátná místa starých civilizací tak mohla být jakýmisi přijímači a vysílači energií. A právě v Avebury se setkává 12 těchto siločar.

Podle posledních výzkumů mají velké bloky kamene shromažďovat a vyzařovat „energii země“, tzv. telurické proudy. Telurické proudy procházejí Zemí a působí jako její meridiány. Jedná se tedy o energetické toky, které zásobují krajinu pozitivní energií. Tam, kde telurické proudy nejsou, nebo kde je jejich tok narušen, se na všem živém projevuje nedostatek energie. Naši předkové byli v souladu s přírodou a tyto proudy vnímali. V kruhových stavbách se snažili tuto pozitivní energii čerpat. Někteří tuto energii v Avebury pociťují dodnes. Údajně tu dochází k vymizení migrény a zlepšení depresí.

Podíváme-li se na uspořádání pravěkých památek v okolí Avebury, tři z hlavních bodů jsou rozmístěny ve tvaru jakéhosi rovnostranného trojúhelníku

• Kamenný kruh – první vrchol trojúhelníku leží v kamenném kruhu v Avebury. Tento kamenný kruh o průměru zhruba 348 metrů, jenž původně tvořil 100 mnohatunových stojících kamenů a značná část se jich dochovala až dodnes, vlastně obepíná značnou část této vesnice.

• Longstones – druhým vrcholem trojúhelníku jsou tzv. Longstones, tedy dva kameny, nalézající se cca 1,5 km západně od Avebury. Pravděpodobně se jedná o zbytek tzv. Beckhampton Avenue. Říká se jim Adam a Eva, ale kusy jsou to opravdu znamenité. Větší Adam váží až 62 tun!

• Silbury Hill – třetím zbývajícím vrcholem trojúhelníku je pahorek Silbury Hill. Pahorek vznikl někdy kolem 2500 let př.n.l., avšak jeho pravý účel zůstává záhadou. Mluví se o něm jako o nejzáhadnější součásti celého areálu v Avebury. Zvedá se do výšky 40 metrů a má tvar komolého kužele s třicetimetrovým plochým vrcholem. Aby vznikl monument těchto rozměrů, odhaduje se, že sem muselo být nanošeno a navršeno zhruba 35 milionů košů křídy. Je přesně tím, čím se zdá být – neskutečně velkou kupou křídy. Neví se, zda si stavba Silbury Hill vyžádala sto nebo tisíc let, ale ví se, že probíhala ve třech fázích. Výsledná podoba pahorku vyráží svými rozměry dech i dnes.

Kruhy v obilí – Každoročně vznikají poblíž proslulých prehistorických staveb, jako je Avebury a Stonehenge

Již řadu let se v obilných polích celého světa pravidelně objevují tajemné obrazce. Ať již je jejich autorem kdokoliv, obrazce jsou vyjádřením syntézy hlubokého vědění, technické vyspělosti a velké umělecké kreativity tvůrců. Ač fenomén „obrazců v obilí“ se týká moderní doby, tak první zmínka o výskytu obrazce v obilí v Anglii spadá již do roku 1678. Lidé se tehdy domnívali, že jde o dílo ďábla. Obrazce v obilí se především v jižní Anglii vyskytovaly většinou v podobě jednoduchých kruhů i v následujících staletích, ale bez většího zájmu lidí. Situace se začala měnit až v 70. letech 20. století, kdy si jevu začal poprvé všímat i tisk. Bum „kruhů v obilí“ pak nastal na počátku 90. let minulého století. Nešlo přitom jen o obilná pole, kde vznikaly. Byly zaznamenány obrazce v trávě, hlíně, na ledu i dokonce v borovicovém lese, kde byly spirálovitě ohnuty větve stromů.

Vznik obrazců provází zvláštní světelné úkazy. Svědkové popisují rozptýlené světelné záře od země do výše zhruba pěti metrů bez jasného ohraničení směrem nahoru, shora zářící světelné kužely, světelné koule či krátké světelné záblesky.

Jistě ne náhodou je největší četnost jejich výskytu v oblastech Anglie, kde v období neolitu vzkvétala megalitická kultura. Intuice vedla tehdejší lidi k tomu, aby na místech, kde vnímali silné propojení zemské a kosmické energie vztyčovali obří menhiry a dolmeny. Jejich konstrukce a rozmístění nebylo náhodné, ale zrcadlí mnohé geometrické a astronomické zákonitosti.