Mystická místa Evropy Tipy na výlet Chorvatsko Mystická Praha Záhadná místa světa Zázračné prameny

VĚDOMÁ TURISTIKA

Tipy na zajímavá místa na naší planetě s hlubším podtextem záhad, tajemství, archeologie a historie.
Filtry

Jeskyně Longyou v Číně - jejich původ je dodnes záhadou!

Jeskyně Longyou v Číně - jejich původ je dodnes záhadou!

Poblíž čínské vesnice Š-jen Pej-cchun v provincii Zhejiang se na rozloze jednoho kilometru čtverečního rozprostírá podzemní jeskynní komplex Longyou. Tohle mysteriózní podzemní město s 36 jeskynními sály, kamennými mosty i jezírky je právem považováno za osmý div světa. O budování jeskyní Longyou neexistují žádné zmínky ve starých spisech, a dokonce se nedochovaly ani svědectví o jejich existenci. Dodnes tak nikdo neví, za jakým účelem byly vlastně zřízeny a kdo za vším stojí. Je opravdu podivné, aby nebylo místo takových rozměrů nikde zaznamenané. Možná bylo určeno k tajným operacím, o nichž věděla pouze hrstka vyvolených. Jeskyně přetrvaly téměř neporušeny přes 2000 let V červnu 1992 se rozhodl vesničan jménem Wu Anai odčerpat vodu z jedné z lokálně známých jeskyní a odkryl tak první z mnoha umělých prostor v regionu. PO 17 dnech odčerpávání byla zpřístupněna jeskyně včetně několika vytesaných stél, což potvrdilo myšlenku, že to nejsou jen přírodní zásobníky vody, ale že jsou vyrobené člověkem. Po tomto objevu pokračoval vesničan v odčerpávání dalších čtyř jeskyní jen aby zjistil, že všechny nesou stejné známky opracování na stěnách a stropech. První odhady práce, která musela být vynaložena na vytvoření těchto prostor, jsou neuvěřitelné! Čtyři jeskyně mají rozlohu přibližně 1200 m2 každá a odhadem bylo vytěženo 36 000 m3 kamene. Stopy po nástrojích na stěnách a stropech jsou zachovány takovým způsobem a v pravidelném vzoru, že někteří lidé to považují za symbolické. Každá z místností je odshora dolů pokryta dokonale uspořádanými čarami, které pokračují ve stejné linii po celém komplexu. Ale proč věnovali stavitelé tolik úsilí, aby vyzdobili všechny místnosti naprosto totožně? Měl snad jednotný vzor nějaký hlubší význam? Jedinou spojitostí byly podobně vyzdobené keramické nádoby, které byly nalezeny několik kilometrů od jeskyní. Podle zjištění pochází z roku 800-500 př.n.l. Vytesány do poměrně tvrdého prachovce sahají jeskyně do hloubky kolem 30 metrů a mají rovné stěny a stropy, které jsou podepřeny vysokými kamennými pilíři. Předpokládá se, že aby něco takového mohlo vzniknout, muselo být vytěženo téměř milion kubických metrů kamene! Vědci vypočítali, že tu přinejmenším ve dne v noci po dobu nejméně šesti let muselo pracovat kolem tisícovky lidí. Jenže v úvahu brali jen tvrdou manuální práci a nezahrnuli do nich také jemnou, precizní a symetrickou výzdobu jeskynních prostor. Objem vynaložené práce tak byl ve skutečnosti ještě větší. Toto podzemní město fascinuje nejen svou rozlehlostí, ale především zručností, s jakou bylo postaveno Nikdo z vědců netuší, jaké technické prostředky a metody tehdejší stavitelé používali, neboť v jeskyních nebyl nalezen ani jeden zapomenutý pracovní nástroj. Rovněž nikde nenajdete ani stopu po nějaké stavební činnosti, ačkoli se tu manipulovalo s milionem kubíků kamene. Vzhledem k tomu, v jaké hloubce se jeskyně nalézají, museli si pradávní stavitelé na svoji náročnou a precizní práci něčím posvítit. „Museli tam mít lampy, protože vchod do jeskyně je velmi malý, takže sluneční paprsky mohly do jeskyně pronikat jen v určitém úhlu a v určité době. Když se pak sešlo hlouběji do jeskyně, světlo zesláblo a na dně jeskyně stěží mohli něco vidět“. Jenže v době před dvěma tisíci lety lidé uměli svítit jedině loučemi. V jeskyních však nebyly nalezeny žádné stopy po ohni a kouři. Jeskyně jsou si svým uspořádáním, stylem a dekorem neskutečně podobné. Mají podobu velkých sálů s menšími místnostmi okolo. Přitom jeskyně jsou od sebe oddělené, takže stavitelé nemohli vidět, na čem pracují ti druzí vedle. Přesto kdyby se stěny probouraly, linie vytesané do stěn by na sebe paralelně navazovaly, až tak jsou přesné. Kdo byli záhadní stavitelé a k čemu komplex vlastně sloužil? Někteří vědci prohlásili, že je nemožné a nelogické, aby si tak obří úkol na sebe dobrovolně naložili prostí venkované. Pouze nějaký mocný vládce nebo mocenská skupina mohla zorganizovat tento mamutí projekt, který si v ničem nezadá s Velkou čínskou zdí, kterou nechal postavit čínský císař na obranu své země. Má to ovšem jeden háček. Jestliže císař stavbu jeskynního komplexu nařídil, proč neexistuje žádná písemná zmínka? Nevyřešených odpovědí je kolem jeskynního komplexu Longyou víc než dost. Do Zhejiang (Če-ťiang) přišlo kvůli jeskyním nespočet odborníků z celého světa, kteří zkoumali jeskyni i okolí z pohledu různých věd. Nakonec ale tohle místo vyvolalo v každém z nich více otázek než odpovědí. Podle některých vědců mohlo jít o tajné vládní prostory, jiní zastávají hypotézu obřích skladišť a další hovoří dokonce o hrobkách starých císařů. Ovšem lidské ostatky tu nalezeny nebyly. A kdyby byla pravdivá teorie, že se tu těžily vzácné druhy nerostů, podzemní sály by určitě nebyly tak krásně vyzdobené. Záhadologové tvrdí, že jeskyně leží na 30. stupni severní šířky, stejně jako pyramidy v Gíze, hora Kailás v Tibetu a Bermudský trojúhelník, a jakoby uzavírají tento záhadný kruh. Je to jen náhoda, nebo se zde „vyřádila“ jakási technicky pokročilá a neznámá civilizace? V současné době neexistuje vysvětlení jejich existence. Stavitelé po sobě nezanechaly jedinou stopu, žádný náznak života nebo lidské činnosti nebyly v jeskyních nalezeny. Skoro, jako by ji někdo dokonale uklidil do posledního smítka prachu. Možná půjde o stejnou záhadu jako při výrobě Terakotové armády, která byla také vytvořena naprosto dokonalou metodou. Terakotová armáda: Osm tisíc válečníků, které neměl nikdy nikdo objevit! Terakotová armáda je obecné označení pro rozlehlé mausoleum prvního císaře sjednocené Číny známého jako Čchin Š´-CHuang-ti, který založil mocnou dynastii Čchin (Qin). Hrobka disponuje unikátní konstrukcí, pod níž je skryto na 8. tisíc válečníků z terakotové hlíny. K objevení hrobky došlo teprve koncem 20. století. Armáda měla za úkol provázet císaře v posmrtném životě, takže v jejích řadách nechybí generálové, jezdci, kopiníci, lukostřelci ani vozatajové. Císař Čchin se na trůn dostal ve svých třinácti letech a už se ho nikdy nechtěl vzdát. Neváhal proto uvěznit svou matku, své odpůrce pohřbíval zaživa, nechal zlikvidovat všechny spisy, které obsahovaly to, s čím on sám nesouhlasil. Na druhou stranu se mu ale podařilo během vlády sjednotit Čínu, dal vystavět první úseky Velké čínské zdi, sjednotil měnu i písmo. Čchin je tak pořádně kontroverzní postavou čínské historie. Místo odpočinku Prvního císaře bylo dobře skryto téměř 2200 let, když ho náhodou koncem března v roce 1974 objevili rolníci při hloubení studny poblíž Si´anu, který býval císařským městem a hlavním cílem na Hedvábné stezce. Terakotová armáda leží přibližně 40 km východně od města Si´an, poblíž vesnice Lin-Tchung, kde se rozprostírá na ploše 46 km2. V roce 1987 byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Každý člen Terakotové armády je unikátní! Terakotová armáda je unikátní v každém směru, a ještě více díky jejím členům. V zástupu osmi tisíc vojáků totiž nenajdete dvojici, která by vypadala stejně. Každá z postav má zcela odlišný obličej, a ani desítky let zkoumání, mapování a porovnávání nedokázaly opak. Bojovníci vyrobení z terakotové hlíny dosahují výšky 166-187 cm a váží 100 až 300 kg. Vyrobit tolik soch v životní velikosti muselo dát nesmírnou práci, a dodnes není stoprocentně jisté, jak to čínští výrobci dokázali. Všichni válečníci jsou vybaveni pravou výzbrojí ze dřeva a bronzu, ale dřevěné části času neodolaly – z některých se dochovaly pouze zbytky, které alespoň částečně slouží k představě, jak zbroje vypadaly. Postoj, poloha rukou, výzbroj i účes soch představují skryté významy. Tváře válečníků znázorňují pouhých 10 z 10 500 znaků základního čínského písma – jejich význam není dodnes zcela vysvětlen – skryté poselství deseti typů tváří ale zjednodušeně znamená: „Pozorně si prohlédni vojáky v chodbách, a rozlušti skryté tajemství Slunce a boha, tajemství, jež sahá až do počátku času“. )

Japonská Fudži – posvátná hora, kde se člověk střetává s Bohy

Japonská Fudži – posvátná hora, kde se člověk střetává s Bohy

Japonsko je císařský ostrovní stát ve tvaru půlměsíce, který leží na východním okraji Asie. Příroda Japonsko obdarovala nádhernými horskými masivy zabírající téměř většinu celé země. Posvátné hory jsou pro Japonce místem inspirace a odpovědi. Často stoupají k jejich vrcholu, aby meditovali a našli odpovědi na vše, co se jim právě odehrává v životě. Dodnes spoustu návštěvníků přináší oběti, aby získali přízeň božstva. Prosí o jejich pomoc a trpělivě čekají na znamení i několik dní. Mezi nejnavštěvovanější posvátné hory patří symbol Japonska Fudži. Téměř symetrická, sněhem pokrytá aktivní sopka Fudži, nacházející se jihozápadně od Tokia, je se svými 3776 metry nadmořské výšky nejvyšší horou Japonska. O původu jejího názvu se vedou spory. Podle jedné z často zmiňovaných teorií pochází jméno Fudži pravděpodobně z jazyku národa Ainu ze slova „fuči“ – „babička“, snad kvůli zasněženému vrcholku připomínajícímu bílé vlasy. Možná však ale vzniklo spíše z výrazu pro „oheň“ anebo z japonského spojení slov „nesmrtelná hora“. K hoře Fudži se váže legenda, podle které Japonci věří, že je nesmrtelná. Legenda praví, že se jeden císař zamiloval do krásné dívky, která ale jeho lásku nemohla přijmout. Ne snad proto, že by se jí nelíbil nebo byla oddaná jinému, ale proto, že byla dívkou z měsíce a musela se vrátit domů. Dívka císaři na rozloučenou darovala nápoj nesmrtelnosti. Císař ale nápoj nevypil, a z žalu nad ztracenou láskou ho vylil do kráteru Fudži. Horu uctívali již původní obyvatelé Japonska – národ Ainu Nejstaršími obyvateli, kteří obývali japonské ostrovy ještě před příchodem asijských přistěhovalců, byli Ainuové. Ve starověku byli nazýváni Ebisu nebo Emiši. Fyziologicky se tento kmen od Japonců, tak jak je známe, velice lišil. Ainu byli vyšší, měli výraznější lícní kosti a bílou pleť. Jejich symbolickými znaky bylo tetování na čele, krku, pažích a rtech. V Japonsku žije i dnes nepatrný počet Ainuů, a to na severním ostrově Hokkaidó. V anuiské mytologii jsou božstva jasně rozlišena na dobrá a zlá. Dobrá božstva jsou neviditelná s převahou nebeského původu. Je zvláštní, že k dobrým bohům patřil dokonce i bůh zemětřesení, kterému stačilo pohnout prstem, a zem se rázem zachvěla. Zlá božstva žijí převážně v horách a zosobňují nebezpečí, které tyto hory pro člověka představují. Je jich mnohem více než dobrých, a navíc na sebe mohou brát viditelnou podobu. Podle některých mýtů mohou dokonce zlá božstva napadat božstva dobrá. Ainuové věřili, že zlí bohové vznikli z motyk nebo jiných nářadí, kterými Pase kamui stvořil svět a které poté odhodil. Hlavním bohem ztělesňujícím zlá božstva je bohyně bažin a močálů. Kromě mýtů kosmologických jsou v ainuské mytologii nejrozšířenější právě mýty o zlých božstvech. Posvátnými zvířaty jsou pro Ainui orel, konipas a medvěd, kterého uctívali při zvláštních slavnostních obřadech. Díky nadměrnému růstu vousů a vlasů byli Ainuové nazýváni medvědími lidmi. Každý moudrý člověk vystoupí jednou za život na vrcholek Fudži… Stejně, jako v arabských zemích existuje rčení, že každý správný muslim by měl alespoň jednou za život absolvovat pouť do Mekky, tak i v Japonsku existuje rčení, které v podobném duchu nabádá Japonce ke zdolání jejich nejvyšší hory, na jejímž celoročně zasněženém vrcholu sídlí mocná božstva. Každoročně se po namáhavém výšlapu odmění úchvatným pohledem z vrcholu sopky na 320 000 turistů. Fuji – san, jak Japonci horu s uctivostí sobě vlastní nazývají, má snad naprosto dokonale symetrický tvar. Kužel šedofialové barvy se zasněženým vrcholem působí monumentálně, a přesto elegantně. Existuje japonské pořekadlo, překládané asi takto: Blázen, kdo nikdy nevyšplhal na horu Fudži. Ještě větší blázen, kdo tam leze podruhé. První doložené záznamy o její posvátnosti pocházejí již ze starých textů z 8. století. Šintoisté s horou spojují mnohá božstva a legendy, uctívají tu především božstvo KONOHANASAKUJAHIME – krásnou dívku, která odrazuje vulkán od erupcí a na jejíž povel na jaře rozkvétají sakury. Sakury v Číně reprezentovaly ženské tělo, ale v japonské kultuře tato rostlina nabyla mnohem hlubšího významu. Japonci pozorovali životní cyklus stromů a našli v něm podobnost mezi lidským životem, jeho vzestupy a pády. Pro Japonce třešňové květy symbolizují lidský život, pomíjivost a také čas obnovy. Jelikož je život květu sakury velmi krátký, připomíná nám, abychom se na chvíli zastavili, udělali si čas, ocenili chvíle s našimi blízkými a veškerou krásu, kterou život nabízí. Při „květinové vichřici“, což je termín pro opadávání sakurových kvítků je Japonsko nejkrásnější. V této době každým městem poletují drobounké okvětní lístky a všechno je pak, jak by řekli Japonci: „Totemo kirei“, opravdu krásné. Hora Fudži naposledy vybuchla 16. prosince roku 1707. Důvodem bylo předchozí zemětřesení, které umocnilo tlak v magnetické komoře vulkánu. Po dva týdny chrlila z kráteru žhavý sopečný popel, který se i ve 100 kilometrů vzdálené metropoli Edo (dnešní Tokio) navršil do výšky pěti centimetrů. Následky výbuchu pociťoval kraj pod sopkou ještě dlouhá desetiletí, protože popel zanesl říční koryta. Vodní toky v následujících letech opakovaně vystupovaly z břehů a sužovaly obyvatele ničivými záplavami. Na celém světě je okolo pěti set aktivních sopek a vědci tvrdí, že u většiny z nich vůbec netušíme, jak vysoké je nebezpečí jejich zaktivizování. Největší hrozbou přitom je právě překvapivost většiny výbuchů, neboť mnohé sopky, u kterých až dosud panovala jistota, že tvrdě spí, se může nečekaně probudit a napáchat ohromné škody. Aokigahara – les sebevrahů Tento hustý les je místem, kam jen stěží pronikne sluneční svit, kmeny stromů jsou obrostlé mechem a zemi pokrývají nekonečné koberce z kapradí. Toto temné místo má stejně temnou minulost. Již ve středověku byl les spojován s různými démony a přízraky a později byl místem k vykonávání poněkud morbidní tradice – tzv. ubasute. Pochází z dob hladomoru, kdy bylo nemyslitelné živit svoje staré rodiče, a tak je jejich potomci odváděli do hlubokých lesů a nechali je tam zemřít. A k tomuto činu si vybírali velmi často právě Aokigaharu. Les má také pověst místa, kde žije velmi málo živočichů a přestávají zde fungovat kompasy, mobilní telefony či GPS navigace. Stromy v lese vyzařují podle japonských spiritualistů negativní energii, kterou v sobě po staletí hromadí. I ti, kteří legendám nevěří, popisují, že les budí dojem, jako by byl naživu… Les Aokigahara leží na severozápadním úpatí hory Fudži a podle mnohých se stal poutním místem všech sebevrahů po roce 1960, kdy v Japonsku vyšla kniha Nami no To. Její dva hlavní hrdinové v jejím závěru odcházejí zemřít právě do tohoto lesa. Kniha tak odstartovala podobnou vlnu sebevražd jako kdysi Goethovo Utrpení mladého Werthera. Mimochodem pro Japonsko platí, že jde o zemi s nejvyšším počtem sebevražd, a to i proto, že tu nejsou chápány jako společenské stigma, ale v kultuře a historii mají naopak své místo. Odhaduje se, že každý rok vyrazí do Aokigahara zemřít několik stovek lidí – a zhruba stovka svůj čin dokončí. Aby zemřelí našli patřičný klid, pořádají se v lese buddhistické obřady. Japonské úřady se snaží počet mrtvých snížit výstražnými cedulemi které příchozí nabádají, aby si svůj čin pořádně rozmysleli, protože život je krásný. Zajímavým faktem je, že japonský les sebevrahů má druhý nejvyšší počet obětí na světě, po Golden Gate v Kalifornii. Oblast zvaná „Fudži-go-ko“ – 5 jezer hory Fudži V blízkém okolí sopky Fudži se nachází pět obdivuhodných jezer – Kawaguči, Yanamaka, Sai, Motosu a Šodži. Oblast „Fudži-go-ko“ neboli „pět jezer hory Fudži“, se stala vyhledávanou lokalitou japonských turistů. Nádherná příroda vám bude připadat jako z pohlednice a jezera navíc fungují coby přírodní zrcadla, v nichž se vrchol sopky odráží. Kromě jejich nesporné malebnosti jsou jezera Yamanaka a Kawaguči navíc zajímavou přírodní lokalitou. Jsou to totiž nejjižnější naleziště „marimo“, vzácných řas algae, které naši planetu osídlily už před trilobity. Jezero Motosu je nejhlubším ze všech a dostalo se mu dokonce takové pocty, že je vyobrazeno na papírové bankovce. Největším z jezer je Yamanaka, které si oblíbili milovníci vodních sportů a koupání. U většiny jezer stojí množství hotelových resortů, tradičních penzionů Rjokan a termálních lázní. „Japonci tvrdí, že kulturní specifika nelze racionálně pochopit, že je člověk musí nasát. Teprve když se pořádně zpotíte v monzunové prádelně, když Vám nohy zdřevění při ranní meditaci, teprve když Vám tělo nasákne sírou ve vroucích horských pramenech, když Vás uspí monotónní kvílení herců prastarého divadla Nó, když zažijete skutečnou tlačenici v tokijském metru či vypijete za ohlušujícího lomozu cikád první misku čerstvého šlehaného čaje, možná se před Vámi začne dráždivě neproniknutelný svět japonské kultury pozvolna otevírat. Kéž Vám cesta za poznáním této prazvláštní země přinese co nejvíce inspirativních zážitků“. )

Magnetický ostrov Es Vedra - od pradávna obklopen aurou tajemství

Magnetický ostrov Es Vedra - od pradávna obklopen aurou tajemství

Jen málo ostrovů ve Středozemním moři se těší takové oblibě jako Ibiza. Ostrov nabízí panenskou přírodu a nádherné písčité pláže, obklopené borovými a piniovými háji. Kromě toho tu najdete místa doslova „magnetická“. Jako například ostrov Es Vedra s horou, která je proslavená magnetickými silami. Pro svoji architekturu typických bílých přízemních stavení a přátelskou atmosféru je nazýván rovněž „Bílý ostrov lásky“. Svou rozlohou 571 km2 získal ostrov označení osmý největší ostrov Španělska. Leží 80 km od nejbližšího ostrova, jímž je Mallorka. Možná vás překvapí, že Ibiza má za sebou velmi dlouhou a bohatou historii. První obyvatelé se zde pravděpodobně usídlili již ve 2. tisíciletí př.n.l. Vystřídaly se zde významné státní útvary a národy, mezi něž patří třeba Féničané, Římané nebo Normané. Hora Es Vedra, která vystupuje z moře na jihozápadě Ibizy, je místem opředeným záhadami. Traduje se o ní, že v její blízkosti už ztroskotalo mnoho lodí, protože jim vinou působení magnetické síly přestaly fungovat přístroje. Zvláštní úkazy zažil na ostrůvku Es Vedra mnich Francisco Palau, který žil v Es Cubells a na tichém ostrově hledal klid k meditacím. Při pobývání ve zdejší jeskyni slýchal hlasy a v jeho zápiscích se objevily také zmínky o zjevení bytostí ozářených jasným světlem. Slavný Erich von Däniken dokonce ve svých románech přisoudil skálu Es Vedra mimozemšťanům. Síla energetického vlivu ostrova na člověka je srovnatelná s energií Stonehenge Es Vedra je malý skalnatý ostrůvek připomínající svým tvarem cylindr. Toto malé souostroví se skládá ze dvou ostrůvků a je jedním z nejkouzelnějších míst poblíž Ibizy. Klima je tu přívětivé díky množství okolních borovicových a cypřišových hájů, a navíc si odtud užijete báječný výhled při plavbě kolem ostrova, nebo z vyhlídky od věže Torre des Savinar. Tato 382 metrů vysoká skála je jakousi magnetickou obdobou bermudského trojúhelníku – při jejích březích ztroskotala už nejedna loď. Říká se jí „magnetická hora“, protože prý právě ona k sobě přitáhla koráb námořníka Sindibáda. A právě díky jejímu magickému a magnetickému vlivu má být Ibiza – podle Nostradamových předpovědí – poslední záchranou lidstva před vyhlazením při konci světa. Vyskytuje se zde velmi silné magnetické pole a pokud si něco přejete, obvykle se vám to splní. Velice zajímavým rituálem se staly svatební obřady. Tradice hovoří, že objedete-li na loďce s partnerem Es Vedru, zůstanete navždy spolu. Existuje také krásná legenda, která praví, že právě na tomto ostrově Odysseus poslouchal zpěv Sirén „Nepluj k těm břehům, tam čeká tě zhouba, žije tam žena, co plavce ošálí: k sobě je zvábí, pak s nimi je ouha“. V řecké mytologii představují Sirény kouzelné pěvkyně, jejichž hlasu nikdo neodolá. Byly dcerami Achelóa (bůh velké řeky) a Terpsichory (Múza tance). Jiné zdroje uvádějí, že byly dcerami Forkýse (mořský bůh) a Kétó (mořská bohyně). Sirény svým podmanivým a neodolatelným zpěvem lákaly námořníky ke skalnatému ostrovu, kde jejich lodě ztroskotaly. Původně Sirény patřily mezi nymfy bohyně Persefoné. Poté co ji však unesl Hádés, tak Sirény zatrpkly a začaly se mstít na námořnících. Někdo je popisuje jako bytosti složené napůl z ženského a napůl rybího těla, jiní zase jako prsaté ptáky s ženskou tváří, a další zase jako nahé ženy ležící na útesech. Sirény potkal i hrdina Odysseus a Argonauti při své plavbě z trojské války. Odysseus na dálku poznal ostrov Sirén, a tak nařídil svým námořníkům, aby si zalepili uši voskem a byli tak odolní vůči zpěvu Sirén. On sám se neohlušil, aby mohl slyšet jejich krásný zpěv. Nechal se však připoutat ke stěžni. Argonauti také zpěvu Sirén odolali, a to díky pěvci Orfeovi. Ten totiž zpíval tak hlasitě, že Sirény přehlušil. Torre des Savinar a Torre de sa Sal Rossa – obranné věže, které dříve sloužily jako obrana proti pirátům Pirátské věže se začaly stavět na strategických místech na pobřeží Ibizy již od 16. století. Nejdříve se začaly budovat v nejvíce obydlených oblastech a sloužily na obranu proti nepřátelským nájezdům. Ibiza v minulosti trpěla zejména pirátskými útoky. Mezi známé obranné věže patří Torre des Savinar. Nachází se v jihozápadní části ostrova a nabízí krásný pohled na ostrov Es Vedra. Mezi další atraktivní věže patří Torre de sa Sal Rossa, která se nachází v blízkosti pláže Cala Comte. Obranné věže představují kulturní dědictví. Věže jsou postaveny z opracovaných kamenů a dosahují výšky 8-9 metrů. Do věže se vcházelo dveřmi, které byly dostatečně vysoko na to, aby vstup nepřátel nebyl jednoduchý. Hlídka vcházela do věže po žebříku, který hned vtáhla dovnitř. V přízemí se nachází sklad střelného prachu, na druhém patře se nacházely střelnice, které byly vybaveny zbraněmi a také malými děly. Z hlediska obrany byly rozděleny do dvou kategorií. Některé sloužily pouze ke skladování a některé i na aktivní obranu. Kdo se vydá po stopách místní historie, nebude zklamán… PUNSKÉ POHŘEBIŠTĚ PUIG DES MOLINS (KOPEC VĚTRNÝCH MLÝNŮ) -další z významných památek zapsaných na seznamu UNESCO je nekropole, jež byla objevena na kopci Puig des Molins. Tehdejší osadníci tuto část města využívali prakticky hned od začátku a postupně se punský hřbitov rozrostl až na plochu deseti tisíc metrů čtverečních. Spolu s Puig des Molins je součástí zápisu také Sa Caleta, první punská osada vzdálená od dnešního Ibiza Townu asi 10 km západním směrem, odkud se Kartaginci zanedlouho po svém příchodu přesunuli o kousek na východ. Doposud zde bylo objeveno na 3000 hrobek, z nichž některé jsou přístupné veřejnosti. Na úpatí kopce se poté nachází velmi zajímavé archeologické muzeum – Museum Monografic des Puig des Molins, které rovněž stojí za návštěvu. PŘÍRODNÍ PARK SES SALINES – jižní část Ibizy je součástí velmi zajímavého přírodního parku, který dále tvoří ještě sever nedaleké Formentery a několik menších ostrůvků ležících v této oblasti. Jedná se o unikátní oblast bohatou na faunu a flóru, která je zapsána na seznamu UNESCO. V oblasti se nachází několik solných pánví, ve kterých se těžila sůl již v 5. století našeho letopočtu. Sůl se zde přírodním způsobem těží dodnes. Následně ji odsud odvážejí lodě vyplouvající z přístavu Sa Canal, v jehož blízkosti se nachází strážní věž Torre de ses Portes. METROPOLE EIVISSA – Katalánský název metropole Ibizy zní Eivissa, místní ale často používají označení Vila. Město patří mezi nejstarší na světě – v 7.století př.n.l. ho založili Kartaginci. Tehdy bylo význačnou fénicko-punskou kolonií. Starou čtvrť Eivissy se dnes rozhodně vyplatí navštívit. Jmenuje se Dalt Vila a je zajímavá mimo jiné tím, že je obehnána renesančními hradbami. Pod nimi se rozkládá původně nejchudší čtvrť Sa Penya, která si dodnes uchovala osobitou, kouzelnou atmosféru, tvořenou především jednoduchými bílými domky a romantickými zákoutími malebných uliček. K dalším jedinečným stavbám patří hrad, katedrála, muzea, například muzeum umění nebo muzeum historických zbraní a mnoho dalších budov. JESKYNĚ ES CULLERAM, VE KTERÉ SE NACHÁZÍ CHRÁM BOHYNĚ TANIT – Tanit, též Tinith byla hlavní bohyní starověkého Kartága. Byla spojována s nebesy, plodností a mateřstvím. Byla uctívána také na Maltě, na Sardinii a ve Španělsku je srovnávána s kanaánskou Aštarté. Římané ji ztotožnili se svou bohyní Juno. Tento chrám pochází ze 3. století př.n.l. ATLANTIS – Atlantis nenajdete na žádných oficiálních mapách Ibizy. Objevili ho hippies a snaží se ho najít kdekdo. S bájnou Atlantidou toto místo ale nemá kromě názvu nic společného. Jedná se o starý lom na úpatí útesu naproti Es Vedra. Dosažení tohoto skvostu je ale vykoupeno asi tak 30minutovým sestupem dolů, kde si musíte dělat zastávky, a pak jdete asi 40 minut zase nahoru. Již po cestě na Atlantis na vás zapůsobí velmi spirituální atmosféra v podobě z kamenů vytvořených spirál, mohyl, různých sošek a do skály vytesaných hlav. Dokonce jsou na skalách i různé malby. Většinu lomu a přilehlé osady dnes již zcela pohltilo moře, což dodává tomuto místu mystický nádech tajemna. „Nostradamus kdysi řekl: Kdyby nastal konec světa, najdete mě na Ibize…“ )

Route 66: Ikonická silnice zvaná Matka cest, která tvořila dějiny!

Route 66: Ikonická silnice zvaná Matka cest, která tvořila dějiny!

Jestliže existuje nějaká silnice, která se proslavila po celém světě, pak je to Route 66, která svého času byla hlavní tepnou Spojených států amerických. Spisovatel Steinbeck ji nazval Matkou cest (Mother Road), pro jiné byla Hlavní americkou ulicí (Main Street of America) nebo Cestou slávy (Glory Road). Route 66 se stala námětem mnoha knih, filmů, televizních seriálů a písní, a byla tak už v době svého „aktivního“ života součástí amerického způsobu života, kultury i moderní historie. Route 66 nabízí nejen nezapomenutelný řidičský zážitek, ale i spoustu možností, jak se seznámit s dalšími nadšenci Route 66. Její historie je skoro 100 let stará a o to nabízí ještě zajímavější zážitek. Před rokem 1926, kdy měla cesta charakter polní cesty a nesla jiné jméno, křižovala tuto cestu National Old Trails Highway. Jednalo se o jednu z vůbec prvních mezikontinentálních silnic, která byla otevřena na území USA. Od poloviny 20. století začala Route 66 postupně ztrácet svůj význam. Začaly se totiž stavět jiné vysokorychlostní silnice, které začaly propojovat sousední státy. V roce 1984 byl dokončen poslední úsek a Route 66 se stala historickou cestou se svým kouzlem. Jejím hlavním sloganem je „Get your Kicks on Route 66“ – Pořádně se odvaž na Route 66 Již ve 20. letech si podnikatelé Cyrus Avery a John T. Woodruff představovali „superdálnici“ spojující Chicago s Los Angeles, která by pomohla přivést průmysl z východu na západ. Route 66 dostala oficiální označení v roce 1926 poté, kdy vláda schválila plán pro národní dálnice. Předpokládalo se, že Route 66 bude více než jen rychlý způsob, jak se dostat z východu na západ – chtěli spojit hlavní venkovské a městské komunity. Route 66 tak mnoha malým městům umožnila jejich první přístup k hlavní silnici. Byla také symbolem příležitosti pro stovky tisíc lidí, kteří ve 30. letech hledali útěk ze zoufalství ekologické katastrofy Dust Bowl. Sucha, která postihla americký Středozápad, patřila k nejhorším za posledních tisíc let. Stejný plán pro národní dálnice, který zrodil Route 66, ji také pomohl pohřbít. Po 2. světové válce potřeboval americký dálniční systém revizi. Route 66 již nemohla zvládnout nárůst provozu. Začaly se budovat přímější trasy mezi městy, které odkláněly nebo jinak upravovaly původní Route 66. Své oficiální označení U.S. Highway tak Route 66 ztratila v roce 1985. Route 66 nabídla tepnu pro miliony lidí, aby se mohli přestěhovat a změnit svůj život Route 66 začínala v Chicagu v Illinois a končila v Los Angeles v Kalifornii. Její původní délka byla asi 2400 km. Je však nemožné určit přesný počet kilometrů kvůli různým změnám tras silnice v průběhu let. Dálnice procházela osmi státy – Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové Mexiko, Arizona a Kalifornie. Protože již byla dálnice vyřazena z provozu, trasa Route 66 na moderních mapách neexistuje. Na některých místech je původní cesta nezpevněná a prakticky neprůchodná. Stále však můžete projet některé části z původní silnice v autě či na motorce. V mnoha státech je trasa silnice 66 rovnoběžná s mezistátní dálnicí. V některých oblastech uvidíte znaky „Historic Route 66“. Historická Route 66 prochází čtyřmi státy – Illinois, Oklahoma, Nové Mexiko a Arizona. Cesta historickou částí silnice 66 trvá z jednoho konce na druhý asi 5 nebo 6 dnů. Milovníci trasy 66 doporučují nákup speciálních map, které ukazují oblasti, kde můžete stále bezpečně řídit své auto nebo motorku. Také poukazují na spoustu zajímavých památek a o všech podivných, divokých a úžasných věcech, s nimiž se můžete při jízdě po Route 66 setkat. Oatman: Historické městečko, kde se naladíte na tu správnou westernovou atmosféru Oatman je bývalé zlatokopecké město v Arizoně v černých horách Mohave County v nadmořské výšce 2710 stop (810 m). První osídlení bylo již někdy kolem roku 1900. Rozvoj nastal poté, kdy v roce 1915 dva prospektoři – tehdy žijící ještě ve stanovém táboře, našli bohatou zlatou žílu. Vytěžili přes 1,8 milionů uncí zlata. Během toho roku vzrostla populace města na více než 3500 lidí. Jméno má město na památku třináctileté dívky Olive Oatman. Její rodina byla roku 1850 přepadena, rodiče a většina sourozenců byli zabiti a ona unesena. Pracovala jako otrok, později se dostala mezi Mohavské indiány, odkud ji jako devatenáctiletou osvobodili vojáci z pevnosti Fort Yuma, která byla nedaleko tohoto zakládaného města. V roce 1921 propukl ve městě velký požár, spálil mnoho chatrčí, ale vyhnul se tehdy jedinému dvoupodlažnímu hotelu, který je v současné době nejstarší historickou památkou města. Ostatní současné stavby jsou z doby pozdější, ale ještě pamatují zlatokopeckou slávu. Zlatá horečka příliš dlouho netrvala. Roku 1924 zde ukončila svoji činnost i těžební společnost. Město později žilo jen díky cestovnímu ruchu na Route 66. Také ho proslavil hollywoodský herec Clark Gable (Jih proti Severu, Stalo se jedné noci), který zde roku 1939 prožil svatební líbánky. Zamiloval se do této oblasti a často se sem vracel zahrát si poker. Jejich novomanželské apartmá je prý jedním z hlavních atrakcí historického hotelu. Na žádné jiné silnici na světě není tolik zajímavých a podivných památek jako na Route 66 BOB´S GASOLINE ALLEY, CUBA, MISSOURI – tato čerpací stanice je domovem největší sbírky památek 50. a 60. let, která se objevila na trase Route 66. Nachází se zde plno typických amerických cedulí a reklam na populární alkoholické i nealkoholické nápoje. Pouze pár hodin jihozápadně od St. Louis, nedaleko města Fanning, je tato čerpací stanice skvělou zastávkou pro ty, kteří si rádi vychutnají místa se specifickým charakterem. DOLLAR BILL BAR, OATMAN, ARIZONA – město Oatman je známé díky pozůstatkům, které zde zanechali zlatokopové. Mezi nimi panoval jeden zvyk. Tento zvyk spočíval v tom, že pokud přišel člověk do baru na drink, tak svůj účet otevřel tím, že vzal jednu bankovku, podepsal ji a nalepil ji na zeď. Tato tradice se ve městě Oatman, v baru The Dollar Bill Bar, stále dodržuje. Turisté přesně podle tradice vezmou bankovku a podepsanou ji nalepí na zeď, kde se nachází více než 100 000 dalších bankovek. EMMA JEAN´S HOLLAND BURGER, VICTORVILLE, CALIFORNIA – jedním z tradičních míst, kde si užijete tradiční večeři na Route 66, je tato restaurace. Toto místo je proslulé díky mléčným koktejlům, křupavým kuřecím steakům, lahodným hamburgerům, a hlavně díky velkým porcím. Tato restaurace se dokonce objevila i ve filmu Kill Bill 2. BLUE SWALLOW MOTEL, TUCUMCARI, NEW MEXICO – pokud jste fanoušky 50. a 60. let a chcete se na chvíli do těchto let vrátit a zažít jejich atmosféru, zastavte se v motelu Blue Swallow. Tento motel je v provozu již od roku 1939 a je zapsán v národním registru historických míst. Interiér je vyzdoben staromódním nábytkem a dýchá z něj umělecká atmosféra, zatímco venku parkují auta na trávníku a cedule s neonovými světly upozorňuje na motel. Meteor Crater – největší impaktní kráter, jaký byl kdy v USA objeven! Nachází se zhruba 69 km východně od města Flagstaff v Arizonské poušti. Úlomky meteoritu se oficiálně nazývají Canyon Diablo Meteorite. Vědci pak kráter často označují jako „Barringer Crater“ jako poctu Daniela Barringera, který jako první přišel s teorií, že kráter vznikl po dopadu meteoritu. Kráter je v soukromém vlastnictví Barringerovy rodiny, jež o kráteru prohlašuje, že se jedná o nejzachovalejší meteorický kráter na planetě Zemi. Meteor Crater leží v nadmořské výšce zhruba 1740 metrů. V průměru má kráter zhruba 1200 metrů, hluboký je 170 metrů a je obklopen okrajem, který se tyčí do výšky 45 metrů nad okolní pláně. Kráter vznikl zhruba před 50 000 lety v období Pleistocénu, kdy bylo klima na Colorado Plateau mnohem chladnější a vlhčí. V té době se zde nacházely otevřené louky s lesy, které byly domovem mamutů a obřích lenochodů. Oblast pravděpodobně nebyla obydlena lidmi. Prvotní potvrzený záznam o lidském osídlení pochází z doby dlouho po dopadu meteoritu. V současnosti je Meteor Crater populární turistickou atrakcí, která se nachází ve vlastnictví Barringerovy rodiny (skrze Barringer Crater Company). Pokud chtějí turisté kráter vidět, musí zaplatit příslušný poplatek. Na severním okraji kráteru se nachází turistické centrum, v němž turisté mohou vidět různé exponáty a získat informace o meteoritech, asteroidech, vesmíru, sluneční soustavě a kometách. Nachází se zde Americká astronautská zeď slávy a celá řada exponátů – za zmínku stojí například velitelský modul Apollo BP-29, 1406 liber těžký meteorit, který byl nalezen v tamní oblasti nebo úlomky z Meteor Crater (těch se můžete i dotknout). „ROUTE 66 NÁM ŘÍKÁ, KDO JSME, KDE ŽIJEME, CO DĚLÁME A CO S NÁMI BUDE“ – americký spisovatel Michael Wallis   )

Trojúhelník záhad a legend: Bermudský trojúhelník je největší anomální zónou v oceánu

Trojúhelník záhad a legend: Bermudský trojúhelník je největší anomální zónou v oceánu

V této oblasti Atlantského oceánu se dějí velmi podivné věci: dochází k záhadnému mizení mnoha lodí i letadel beze stopy. Nenašlo se dosud jediné zmizelé tělo. A přitom zde přišlo o život více než tisíc lidí. O nepříjemných zkušenostech s počasím a plavbou v této oblasti se zmiňuje již Kryštof Kolumbus ve svém lodním deníku. Ale až v druhé polovině 20. století, kdy technické možnosti sledování letadel i plavidel byly na značně vysoké úrovni, bylo registrováno několik událostí, které vyvolaly zvýšený zájem o tuto část Atlantiku. Charles Berlitz ve svých knihách (The Bermuda Triangle – Bermudský trojúhelník a Without a Trace – Beze stopy) píše: „Malé i velké lodě mizí beze stopy. Nezůstanou po nich ani vraky. Jako by nějaká neviditelná síla přitáhla loď a posádku do jiné dimenze. Nikde jinde na světě nedochází k tak obrovským zmizením v jednom místě. Typické je, že k nim dochází náhle za neobvyklých okolností, které hraničí s absurditou“. Bermudský trojúhelník je i dnes ve 21. století, kdy máme ty nejmodernější technologie stále jednou z největších záhad v historii lidstva. Proč bermudský a proč zrovna trojúhelník? Ústav zeměpisných jmen Spojených států amerických neuznává bermudský trojúhelník jako oficiální jméno, a tak neudržuje žádnou kartotéku této oblasti pod tímto jménem. Bermudský (lépe řečeno Devilův – Ďábelský trojúhelník podle oficiálního názvu) je pomyslná oblast umístěná jihovýchodně od Atlantického pobřeží Spojených států. Bohužel v současné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesné hranice Bermudského trojúhelníka. Jeho vrcholy jsou Bermudy – Portoriko – Miami na Floridě. Toto vymezení se ovšem nesmí brát úplně přesně, protože každý badatel, spisovatel nebo propagátor určuje polohu bermudského trojúhelníku trochu jinak. Někteří k němu přidávají pruh moře u pobřeží USA, také část moře severně od Kuby a Haiti nebo část Mexického zálivu nebo dokonce celý a jiní zase severní kus Karibského moře. Jeho rozloha se přirovnává k rozloze Britských ostrovů. Kdybychom trvali na vymezení trojúhelníku již zmíněnými třemi body, pak bychom zjistili, že téměř polovina všech záhadných zmizení, které daly vzniknout mýtu bermudského trojúhelníku se do něj nevejde. Bermudský trojúhelník vlastně není trojúhelník jako útvar, ale pouze název, který poprvé použil Američan E.V.W. Jones, který v roce 1950 napsal knihu s názvem Bermuda Triangle. Byla to pouze malá publikace, která upadla v zapomnění. Neobvyklé anomálie a podivné úkazy zaznamenal už Kryštof Kolumbus v roce 1492 15. září 1492, kdy se jeho flotila plavila Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský ohnivý pás, který přelétl přes nebe a zmizel v moři – tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. Když se lodě slavného admirála plavily 11. října 1492 po dlouhých týdnech cesty na západ stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Mluví se o tom, že když psychicky vysílené posádky slavné flotily admirála Kryštofa Kolumba začaly pochybovat, že někdy dorazí k pevnině, admirál však stále tvrdil, že země nemůže být daleko, zahlédl krátce po setmění námořník Rodrigo de Triana v dálce podivné světlo. Bylo však velmi podivné: stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět. Jako špatná voskovice, která se rozsvěcuje a zhasíná, jako by se houpala nahoru a dolů. Objevovala se i podivná světla pod mořskou hladinou. Lodní deník o tom říká: pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Bylo to jako vosková svíce, která se houpala nahoru a dolů, což by se však jen pramálo lidem zdálo jako známka země. Nicméně admirál si byl jist, že je jí velmi blízko... Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Zmizení posádky plachetnice Mary Celeste je dodnes velkou záhadou! Moře čas od času beze stopy pohltilo nějakou loď i s její posádkou. Jiným tajemným případem je nález opuštěné brigantiny Mary Celeste. Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu 1872 z newyorského přístavu a měl namířeno do Janova. O měsíc později – 4. prosince – ho nalezla britská briga DEI GRATIA mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v perfektním stavu. Protože loď neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun. Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená – ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehrály velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtovinou a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně pod čarou ponoru, zela dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby. Trup lodi byl prakticky nepoškozený – s jedinou, avšak podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě se v měděné obšívce pod čarou ponoru táhly dlouhé hluboké rýhy způsobené něčím velmi ostrým. Komise, která věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku DEI GRATIA z pirátského přepadení Mary Celeste, musela ji však pro nedostatek důkazů zprostit viny. Obvinění bylo o to absurdnější, protože všechny peníze, listiny, osobní majetek, šperky, lodní kufry (na nešťastné lodi se plavila i kapitánova žena) a další cennosti zůstaly na palubě. Zásoby vody a jídla byly dostatečné, chyběla tedy jen posádka, 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. Lodní deník zůstal nedotčený. Poslední zápis, starý devět dní nenaznačoval žádné hrozící potíže. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu, tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem ostrova Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější však bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi – a nikdo další z posádky už navigaci neovládal …Další zvláštností bylo, že loď se – už bez posádky a navzdory neklidnému moři a bouři – stále držela svého kursu, a to více než 500 mil (=800 km), tj. do chvíle, kdy byla objevena. Jaká tajemná síla ničí letadla a lodě? Jde o geomagnetickou anomálii, nebo aktivity mimozemšťanů? Bylo vypotřebováno již moře inkoustu na téma bermudského trojúhelníku, této zdánlivé paranormální oblasti: ztrácejících se lodí, letadel, odchylek magnetického pole, prudkých výlevů mlhy a pozorování UFO mnohem častěji, než je národní průměr. Tyto zprávy provází obrovské množství spekulací, z nichž nejkontroverznější je, že bahamské souostroví je složeno z vrcholků hor a vyšších oblastí ztraceného kontinentu Atlantidy, který se do těchto vod potopil před tisícovkami let. Co se tam děje? Kam lodě a letadla mizí? Bruce Gernon je jediný pilot, kterému se podařilo přežít po podivných událostech v bermudském trojúhelníku. V prosinci 1970 spolu se svým otcem a přítelem odletěl z Bahamských ostrovů a zamířil na Miami Beach, Florida, USA. Brzy poté, co letadlo nabralo výšku, Bruce zpozoroval přímo v kursu podivný mrak půlkruhového tvaru. Když k němu přiletěl, dramaticky se rozrostl. A pak se začalo dít něco nepředstavitelného…“Když jsem vletěl do tunelu, začaly se kolem mě okamžitě tvořit podivné linie, které se otáčely proti směru hodinových ručiček. Musel jsem se soustředit na východ z tunelu, protože jsem měl strach, že bych si mohl poplést stranu vstupu a výstupu. V tu chvíli se začalo dít něco divného se samotným letadlem, protože abych doletěl k východu z tunelu, zabralo by mi to asi tři minuty, a já jsem doletěl asi za 20 vteřin“. Gernon a jeho spolucestující pocítili stav podobný stavu beztíže. Všechny navigační přístroje byly mimo provoz. Střelka kompasu se otáčela na všechny strany. Pilotovi se zázrakem podařilo navázat kontakt se zemí. Požádal o upřesnění souřadnic letadla. Ale pozemní služba oznámila, že ho vůbec nevidí na obrazovce radaru…Až když se mlha rozptýlila, dispečer objevil Gernona. Ukázalo se, že se letadlo nenacházelo uprostřed cesty, ale bylo už téměř v cíli. Let, který měl trvat nejméně 75 minut, trval jen 47 minut. „Podle mě to vypadalo jako skok v čase, uletěl jsem stovku mil za tři minuty, to je nemožné. Existují však i jiné teorie vědců, kteří se věnují této problematice. Oni argumentují tím, že je to přesun v prostoru, a ne skok v čase. Myslím si, že jsem prostě vyletěl z tunelu, a v průběhu 10 vteřin jsem překonal 80 mil, něco takového“. Existuje mnoho racionálních vysvětlení, jimiž se vědci snaží vyvrátit záhadu onoho místa. Tvrdí, že jde o magnetické anomálie, kterým pomáhá Golfský proud. Ale ti, kteří zasvětili svůj život zkoumání tohoto záhadného místa, jim to zkrátka nevěří. Teorie vinící z mizení lodí a letadel mimozemskou aktivitu vychází ze skutečnosti, že v oblasti bermudského trojúhelníku byly neidentifikovatelné předměty viděny jak na nebi, tak pod vodou. Takže raději je lepší se bermudskému trojúhelníku vyhnout. Jeho záhada totiž není zatím vysvětlena… „Byl jsem v oblasti Bermudského trojúhelníku. Myslím si, že deformace tam jsou způsobeny aktivitou podvodní mimozemské základny v této oblasti. Mohu mluvit zasvěceně o Portoriku. Byl jsem tam 7x, a mluvil jsem s různými lidmi ze všech oblastí života, oni se domnívají, že to není jednoduše UFO, ale mimozemské rasy, různé druhy mimozemšťanů, kteří postavili základny pod ostrovem Portoriko“. – Timothy Good – ex-poradce vlády USA v oblasti studia anomálních jevů )

Megalitické řady v Carnacu: Nejzachovalejší kamenné aleje na světě

Megalitické řady v Carnacu: Nejzachovalejší kamenné aleje na světě

Carnac je obec u zálivu Morbihan na jižním pobřeží Bretaně v departementu Morbihan v severozápadní Francii. Nachází se na půli cesty mezi středověkým městem Vannes a přímořským letoviskem Quiberon. Známý je především díky mohutné koncentraci megalitických památek v jeho okolí. Bretaň byla vždy částí Francie, která jako kdyby si žila vlastním životem. Rozeklané pobřeží ohraničuje zvlněnou krajinu s mnoha hrady, zámky a městečky s původní architekturou, do níž vztyčené kameny jako by opravdu patřily. Jsou tu však nejen menhiry, ale také další megality: dolmeny, kromlechy i chodbové hroby a mohyly. Nejvíc menhirů stojí právě u Carnacu, jemuž dali jméno Keltové či také Galové – znamená „místo, kde je hodně zvláštních kamenů“. Počátek jejich vztyčování i budování dalších megalitických objektů je odhadován do roku 5000 př.n.l., konec na rok 2000 př.n.l., tedy na dobu dávno před tím, než se zde usídlili první Keltové. O lidech, kteří tyto kamenné monumenty vztyčily, se nedochovala žádná písemná ani ústně předávaná zmínka. Přesto – nebo právě proto – jejich stavby dodnes vzbuzují úžas. A jen pomalu odhalují svá prastará tajemství. O vzniku zdejších kamenných řad menhirů a kruhových staveb existuje spousta legend. Ta nejznámější, kterou vám odvypráví v Carnacu snad každý, souvisí s Artušovskou legendou. Podle ní přitáhla ke Carnacu obrovská římská armáda, proti které se postavil jediný muž, kouzelník a opatrovník krále Artuše, Merlin. Ten pomocí svých kouzel proměnil římské vojáky v kameny, proto jsou některé z nich umístěny v pravidelných řadách od sebe. Tuto legendu si přizpůsobili později i křesťané, kteří vyprávějí, že římskou armádu, která jej pronásledovala, v kámen proměnil papež Kornelius po svém útěku z Říma. Zkamenělí vojáci, pohřebiště, kompas či vesmírná anténa? Kámen pro nás dodnes symbolizuje stálost, neměnnost a odolávání zubu času. Naši předkové v něm navíc spatřovali jeden z nejposvátnějších předmětů. Snad právě proto figuruje v řadě náboženství jako důležitý artefakt legend o stvoření. A ze stejného důvodu jím kdysi naši předchůdci vyznačovali místa, jež považovali za střed světa. Starší vědecké teorie prosazovaly myšlenku, že se jednalo o římské a keltské pohřebiště či o útvary, jež pomáhaly námořníkům určovat správný směr lodi. Pověsti vidí v balvanech zkamenělé vojsko, místní legendy pak jsou plné důkazů o léčebných účincích tohoto místa. Na konci 18. století byl prokázán astronomický význam uskupení a smysl balvanů byl vysvětlen jako kalendář pro setbu a sklizení úrody a o skoro 200 let později zaměřil na tuto lokalitu svoji pozornost bývalý profesor techniky na Oxfordu Alexander Thom, který v megalitech rozpoznal astronomickou observatoř pro pozorování nebeských jevů, spojených především s fázemi a pohybem Měsíce. S originální myšlenkou přišel německý inženýr Rudolf Kutzer, který kameny určil jako podstavce pro kovové antény. V jejich částech schovaných pod zemí totiž objevil hadovité rýhy, jež interpretoval jako drážky pro kovový drát, který spojoval jednotlivé menhiry. Přenos energie mezi nimi dle něj umožňovala i křemenitá hornina, v níž jsou zasazeny. Vztyčené balvany přitahují pozornost i nejrůznějších nadšenců a zájemců o paranormální jevy. Jedna z jejich teorií praví, že vztyčováním kamenů naši předkové upravovali energetické a magnetické toky Země a vlastně tak krajinu svým způsobem „léčili“. Vnímali Zemi jako živý organismus, jako živou bytost, jejíž vnitřní procesy lze lidským zásahem uvést do rovnováhy. Lidé například soudili, že v okolí menhirů je lepší úroda, a mnohé ženy věřily, že menhiry mají vliv na jejich plodnost. Ať už byla původní role těchto kamenných seskupení jakákoliv, převažují názory, že se v nich soustřeďovala energie, která měla sloužit k ochraně lidí, rostlin i zvířat. Některé z kamenných řad mohly být původně až 4 kilometry dlouhé a sestávaly z tisíce menhirů Nejznámější jsou aleje s více než čtyřmi tisíci vztyčených kamenů rozestavěných v souběžných či vějířovitých řadách, které se dělí do čtyř úseků nazvaných podle kdysi blízkých osad či samot: Le Ménec, Kermario, Kerlescan a Petit Ménec. Le Ménec – největší seskupení z Carnackých řad se nachází u vesničky Le Ménec (dnes autobusová zastávka Ménec u Domu megalitů – Maison des Mégalithes) v těsné blízkosti Carnacu. Stojí zde 1099 menhirů uspořádaných podle velikosti do 11 řad, jež se táhnou v délce 1165 m v pásu širokém okolo sta metrů. Řady kamenů nejsou přímé, ale opisují mírnou křivku směrem k severovýchodu. Řady dvakrát přerušuje silnice a v letních měsících je volný vstup mezi menhiry zakázán (jsou obehnány plotem). Na západním konci je skupina domků obklopena kromlechem tvořeným elipsou ze 71 kamenů stojících vedle sebe. Řady Kermario a Manio – aleje v Kermariu nejsou tak rozsáhlé, ale obsahují největší kameny. Nejvyšší z těchto megalitů je víc než 7 metrů vysoký. V deseti řadách je zde umístěno 982 menhirů. Také tyto kameny se stejně jako v Le Ménec rychle zmenšují směrem ke konci seskupení o 1,2 km dál, kde jsou v pravém úhlu umístěny tři obrovské balvany. Při stavbě vodní nádrže Kerloquet v 19. století byla zničena část řad. Nyní rozděluje řady mezi Kermario a Manio. Největší evropský menhir ale naleznete u vsi Locmariaquer. Dostal jméno Vílí kámen (Er Grach). Bohužel byl povalen a při pádu se rozlomil na několik kusů. V Locmariaqueru je i velký dolmen, což je označení pro obří kamenný stůl, jehož deska spočívá na menhirech. Řady Kerlescan a Le Petit Ménec – třetí skupina kamenů stojí ještě dál na východ u Kerlescanu. Je to čtvercová ohrada v těsné blízkosti 13 paralelních řad skládajících se z 540 kamenů na ploše 3,5 ha. Na jeho okraji se nachází kromlech ze 39 menhirů. Tato část je ze všech tří nejzachovalejší. A ještě dál východním směrem do lesa se nachází asi 100 kamenů skupiny Le Petit Ménec u obce La Trinité – sur – Mer. Tumulus de Kercado – jeden z nejstarších prehistorických hrobů v Bretani Tumulus (v latině „hromada zeminy“). Tímto termínem označujeme dolmen – hrobku pokrytou kameny nebo zeminou, a na rozdíl od dolmenu nepřístupnou. Vědci se domnívají, že zde byly pohřbeny význačné osobnosti. Tumulus – dolmen de Kercado je uváděn jako prehistorický hrob, který je jeden z nejstarších v této oblasti. Nachází se nedaleko městečka Carnac, poblíž megalitických řad de Kermario. Leží na soukromém pozemku. Je to dolmen v původním stavu, tedy ještě zasypaný kameny a hlínou (tedy tumulus nebo také cairn – mohyla). Násep z kamenů a hlíny nad ním vytváří nízký kopeček se vztyčeným menhirem na vrcholku. Z vrcholu tumulu jsou ještě patrné zbytky dalších malých menhirů, které kdysi tvořily okolo dolmenu kruh. Kousek před vchodem pak stojí další výraznější menhir. Toto uspořádání bylo nejspíš pravidlem. Menhir u vchodu měla většina dolmenů. Do zasypaného dolmenu se vchází malými vrátky. Na jednom ze stropních kamenů je vyrytý obrazec údajně dvojité sekery. Tento obrazec se v Bretaňských dolmenech poměrně často opakuje. Zde je prezentován jako symbol vyváženosti a rovnováhy. Při návštěvě této oblasti byste neměli vynechat ani tzv. Tumulus sv. Michala. Leží necelé 2 kilometry od Maison mégalithes. Je prokázáno, že sloužil v době asi 4000 př.n.l. jako pohřebiště. Tento 122 m dlouhý a 12 m vysoký kopec skrývá ve svých útrobách mnoho malých hrobů, v nichž patrně našli místo svého posledního odpočinku jen lidé vznešeného původu. Vchod do kamenné pohřební komory byl orientovaný k východu slunce v den zimního slunovratu, aby byl zadní částí obrácen ke konci světa. Katolická církev využila oblibu tohoto uměle navršeného kopce a nahradila pohanské symboly křesťanskými – na vrcholku tak stojí malá kaplička zasvěcená sv. Michalovi. Místní sedláci stále věří v magickou sílu tohoto místa – každý rok 13. září přivádějí nahoru svůj dobytek, aby se mu dostalo požehnání. Kameny z Carnacu a ostatní Bretaně nejsou izolovaným jevem. Nacházíme jich tisíce všude po světě. Jsou opředeny bezpočtem pověstí a legend. Některé menhiry jsou považovány za zakleté bytosti, které v určitých dobách tančí a postupují k blízké řece, aby se napily. V očích soudobých mystiků se ve starých kamenech spojují kosmické síly s energiemi Země a jejich působení se může projevovat pozitivně, nebo negativně. Mnoho pokusů o vysvětlení vzniku a mystického pozadí těchto kultovních objektů bylo již vysloveno, ale jejich původ a účel zůstane patrně ještě dlouho tajemstvím. )

Carlsbad Caverns: Největší podzemní labyrint světa

Carlsbad Caverns: Největší podzemní labyrint světa

Fantastické západy slunce, rozsáhlé pouště, impozantní pohoří, obří jeskyně, historická města a pověsti o kontaktu s UFO: to je stát New Mexiko. Přezdívá se mu „Země okouzlení“. Nové Mexiko, jeden ze států Čtyř rohů, hraničí na západě s Arizonou, na severu s Coloradem, na severovýchodě s Oklahomou, na východě a jihovýchodě s Texasem a na jihozápadě s mexickými státy Chihuahua a Sonora. Se svou rozlohou 315 194 km2 je Nové Mexiko pátým největším státem USA, v počtu obyvatel (2,1 milionů). Domorodé kultury Indiánů Pueblo a Navajo zde žijí do dnešního dne a spolu se silným hispánským rodokmenem spoluurčují charakter státu. Většina návštěvníků Nového Mexika míří do národního parku Carlsbad Caverns National Park (rok vyhlášení 1930, rozloha 189 km2) v pohoří Guadalupe Mountains 40 km jižně od města Carlsbad, které bylo pojmenováno koncem 19. století po tehdy nejslavnějších evropských lázních, Karlovy Vary. A jak se vlastně název Carlsbad neboli Karlovy Vary dostal do Ameriky? V oblasti byly v dávných dobách osadníky objeveny minerální prameny s prokazatelným léčebným účinkem, které byly pro svou podobu pojmenovány právě podle slavných lázní. V oblasti, kterou původně obývali Apačové skupiny Mescalero, se nachází přes 300 jeskyní, z nichž největší a nejatraktivnější jsou Carlsbad Caverns. Od roku 1995 jsou zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jeskyně jsou prvními svatyněmi, které kdy člověk navštívil Země zaujímala ústřední postavení ve středoamerických náboženstvích. Její aspekty – především hory, jeskyně a vodní toky – byly nesmírně důležité pro posvátnou geografii. Jeskyně čili trhliny v zemském povrchu, byly považovány za vstupy do podsvětí a byly tak spojovacím článkem mezi světem lidí a říší podsvětních bohů. Proto byly spolu s horami a vodou ztělesněním fundamentální moci Země. Lidé mezoamerických civilizací vnímali jeskyně – umělé či přirozené – jako místa kosmogeneze, při níž bohové stvořili lidské bytosti z kukuřičné mouky a vlastní krve. Proto byly takové jeskyně místem obřadů a náboženských poutí. Mnoho posvátných jeskyní, a s nimi také spousta mystických odkazů, zůstává stále ještě neobjeveno… Carlsbad Caverns – jedny z nejhlubších, nejrozlehlejších a nejkrásnějších jeskyní, které byly kdy objeveny Historie území započala před 286 miliony lety v období permu, v mělkém moři plném života, na jehož okraji se vytvořil vápencový pobřežní útes. Vlastní jeskynní systém se začal vytvářet před 4-6 miliony lety, a to velmi neobvykle, pomocí kyseliny sírové, která vznikala díky pronikajícímu sulfanu podél puklin z ropných ložisek. Vedlejším produktem této tvorby jsou mohutné vrstvy sádrovce na dně jeskyní. V roce 1923 byl americkým Ministerstvem vnitra do jeskyní vyslán inspektor, který měl za úkol zjistit jejich skutečný stav. Jeho konečná zpráva pak přispěla k tomu, že byly jeskyně ještě téhož roku vyhlášeny národním památníkem. Carlsbad Caverns jsou jedněmi z nejkrásnějších jeskyní, které kdy byly objeveny, proto si takovouto ochranu zaslouží. Jejich rozlehlost je pro lidskou fantazii téměř nepředstavitelná, prostory se ukrývají stovky metrů pod povrchem. Uvnitř jeskynního komplexu se nachází několik zajímavých sálů, jako je například Netopýří jeskyně, Ďáblovo hnízdo, Zelené jezero, Královniny komnaty, Královský palác nebo Velrybí chřtán. Po cestě také minete několik unikátních útvarů, kupříkladu Prst čarodějnice nebo Ledovec – ohromný balvan vážící 200 tisíc tun, který se před mnoha lety utrhnul ze stropu a zřítil. Jsou tu k vidění i geologické útvary s fantastickými jmény jako Skála věků, Chrám slunce, Totem, Zrcadlové jezero či Dvojitý dóm. Dóm gigantů neboli Velký dóm – Vápencová komora s plochou 33 000 m2 měří na délku více než 1200 m, její šířka je 190 m a nejvyšší bod je ve výšce 107 metrů nad mořem. Dóm gigantů patří mezi největší na světě. Bat Cave čili Netopýří jeskyně – je rozsáhlá nevyzdobená kamenitá pasáž, ve které žije většina netopýří populace. Netopýři jsou ochrannou známkou Carlsbad Caverns. V parku jich žije 17 různých druhů. Nejpočetnějším druhem je se stovkami tisíc kusů Tadarida Guánová, s rozpětím křídel cca 28 cm. Za soumraku se tu odehrává u Natural Entrance úžasné divadlo. Na 400 tisíc netopýrů vylétá z nitra podzemí. Pohybují se v hustém černém proudu, spirálovitě stoupajícím nahoru. Netopýří hejna mizí v nachově rozpáleném nebi. Je slyšet jen probouzející se večerní poušť a pravidelný šum křídel. Jeskyně Lechuguilla – při pohledu na ní můžete mít pocit, že jste se ocitli na zcela jiné planetě Nedaleko jeskyní se nachází i jeskyně Luchuguilla, která je pojmenována podle druhů Agáve rostoucí v její blízkosti. Jde o třetí nejdelší jeskyni v USA (po Mamutí jeskyni a Jeskyni klenotů). Její délka je 222,6 km, hloubka 489 m – jde tedy o nejhlubší jeskyni v USA. Jeskyně je proslulá svojí zvláštní geologií, jedinečnými krasovými formami a jejich zachovalostí. V této obří jeskyni se nachází velké množství sádrovcových a sirných usazenin. Jsou zde šestimetrové sádrovcové záclony, pětimetrová brčka, jeskynní perly a další zvláštní formace. Útvary z nejjemnějších křehkých krystalů zde tvoří nádherný podzemní chrám. Jeskyně není přístupna veřejnosti a ročně do ní smí sestoupit jen pár lidí. Jeskyně byla objevena v roce 1986, byť se ve vchodových partiích na počátku 20. století těžilo guáno. Od světa byla izolována déle než 4. miliony let. Pro biology představuje jedinečnou přírodní laboratoř. Proč? Tisíce let staré bakterie, které se našly v jeskyni Lechuguilla jsou odolné vůči současným antibiotikům. Vědci se domnívají, že tito mikrobi by mohli objasnit některé záhady současné medicíny. Takže jeskyně Lechuguilla přinese vědcům ještě mnohá překvapení. Jako když napadne sníh… – ve White Sands si člověk připadá jako někde na horách V jižní části široké rozlehlé pánve Tularosa Basin leží opravdový klenot mezi všemi pouštěmi – poušť s dunami bílými jako sníh. Pánev nacházející se v nadmořské výšce okolo 1200 m.n.m. je obklopena prstencem kostrbatých hor San Andreas a Sacramento Mountains. Vysoká nadmořská výška a jižní poloha se výrazně odráží na tamním klimatu – v podobě drsné pouště. Národní památkou se White Sands (Bílé písky) z pověření prezidenta Herberta Hoovera staly 18. ledna 1933. Písek není zajímavý pouze svou čistě bílou barvou, neobvyklé je i jeho chemické složení. Když se člověk pozorně zadívá na bílý písek, tak může v drobných zrníčkách rozpoznat drobné lesklé, často šupinkové nebo jehličkové krystalky. Z chemického hlediska se jedná o jemně rozdrobený selenit – vláknitou odrůdu sádrovce. Bílá zrnka sem byla údajně naváta především ze dna nedalekého jezera Lucero, které sestává právě z čistého sádrovce. Původně ale tento materiál přichází z okolních hor. Samy hory totiž bývaly před mnoha miliony let mořským dnem, kde se sádrovec vysrážel! Město Roswell – dodnes je mekkou ufologů. Co se tam tenkrát stalo? Oblast kolem města Roswell je monotónní a nehostinná. Sídla od sebe dělí velké vzdálenosti, kromě pár malých měst místní obyvatelé obývají především ranče a zemědělské usedlosti. I přesto událost, která se zde odehrála, plnila noviny po celém světě. Takzvaný „roswellský incident“, při němž došlo k údajnému zřícení kosmické lodě – UFO, přičemž trosky tohoto objektu byly nalezeny cca 127 km od zmiňovaného města. V červenci roku 1947, tedy pouhých osm dní před touto nehodou v Roswellu, pilot Kenneth Arnold, se stal očitým svědkem toho, jak se kolem hory Mount Rainer prohnalo devět lesklých objektů, které podle jeho odhadu letěly rychlostí 1200 mil za hodinu. Objekty navíc nepřipomínaly žádné známé letadlo, které by dokázalo letět ve formaci rychlostí Mach 1.5. Ráno 8. července 1947 hlásaly tučné titulky místního deníku Roswell Daily: „RAAF zachytily pohyb neznámého létajícího objektu v lokalitě našeho města, přičemž byl později tento objekt nalezen na pozemku blízkého ranče. Ale již v následující den ten samý deník informuje o tom, že v žádném případě nešlo o neznámou technologii nýbrž o výškovou balonovou sondu, která byla nalezena na pozemku jednoho z farmářů“. Je přece nemožné, že by si armádní odborníci spletli létající balón s neznámou nepozemskou létající technologií. Je katalogizovaných obrovské množství různých svědků, kteří tenkrát viděli na obloze velmi podivným způsobem manévrovat zvláštní objekt, který připomínal ledacos jen ne klasické pozemské vzdušné dopravní zařízení. V současnosti přibývá důkazů o tom, že roswellské plavidlo a další zajištěné mimozemské lodě jsou v Area 51 znovu uváděny do chodu. Tyto zprávy pocházejí od bývalých vědců a zaměstnanců bezpečnostních služeb armády a vlády, kteří toto přísně tajné zkušební zařízení opustili a ve strachu o život uveřejnili své příběhy. Roku 1991 bylo v Roswellu otevřeno Mezinárodní muzeum UFO a výzkumné centrum. Ročně navštíví toto muzeum přes 200 000 lidí. Muzeum představuje přesně to, co se roku 1947 stalo, a má obrovský úspěch. „Roswellský incident“ budí i po letech emoce právem. Skutečně je v něm mnoho podivných otazníků, které nemají jednoznačné vysvětlení…   )

Antarktida: Země ledu a tmy je jedno z nejstřeženějších míst na světě

Antarktida: Země ledu a tmy je jedno z nejstřeženějších míst na světě

Když slavný a odvážný mořeplavec James Cook jako první překročil jižní polární kruh a spatřil před sebou hory z ledu, prohlásil: „Dovoluji si tvrdit, že žádný člověk nepronikne dál než já a že zemi, která možná leží na jihu, nikdy nikdo neprozkoumá. Člověk se musí utkat s neprostupnou mlhou, sněhovými bouřemi, silným mrazem a dalšími nesnázemi, jež činí navigaci obtížnou, a všechny tyto obtíže budou ještě znásobeny nevyjádřitelně děsivým vzezřením krajiny…“ Antarktida je nejvzdálenější a nejnehostinnější místo na Zemi, které se skládá z rozsáhlé pevniny a mnoha příbřežních ostrovů. Její pevná zem je uschována pod obrovskou vrstvou ledu, který pokrývá 99,6 povrchu krajiny s objemem 25 mil. km3 vody, což je 80 % světových zásob sladké vody. Nejsilnější vrstva ledové pokrývky je silná 4 776 metrů. Antarktida se rozkládá kolem jižního pólu a má rozlohu 13 829 430 km2 a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km2. Antarktický kontinent můžeme rozdělit na Východní Antarktidu a Západní Antarktidu. Východní část je větší a rozkládá se na asi dvou třetinách plochy celého kontinentu. Tyto dvě části jsou odděleny 3600 km dlouhým Transantarktickým pohořím. Nejvyšším vrcholem Antarktidy je Vinson Massif (také Mount Vinson) s nadmořskou výškou 4892 metrů. Šestiměsíční polární noc střídá stejně dlouhý den. Naše Slunce zde vychází v září a zapadá v březnu. Během léta zde vystoupí teplota až na mínus 20°C. Na konci března zakryje oblast na 6 měsíců příkrov ledové tmy. Moře zamrzá dál od pevniny rychlostí až 5 km za den. Plocha kontinentu se zdvojnásobí a teplota na mořském břehu přesahuje mínus 40°C. Drsné polární podnebí s extrémně suchou ledovcovou pouští ovlivňuje počasí minimálně na celé jižní polokouli. Teploty jsou tu podstatně nižší než v oblasti kolem severního pólu. Nepřekvapí proto, že absolutně nejnižší teplota na Zemi byla naměřena právě v Antarktidě. Stalo se tak ruské stanici Vostok, kde v roce 1938 teplota klesla až na těžko představitelných mínus 89,2°C. Antarktida není pouze nejchladnější, jde také o největrnější kontinent světa. V tomto ohledu stojí za zmínku především Cape Denison neboli mys přezdívaný jako „domov blizardů“. Blizardy mohou dosahovat rychlosti až 200 km/h. Antarktida je bez trvalého osídlení, ale život na 16-ti výzkumných stanicích z celého světa probíhá celoročně. Největší antarktická výzkumná stanice je na americké základně McMurdo. I když si zde řada států vytvořila své základny, je Antarktida zemí nikoho. Je spravována na základě mezinárodní dohody, která zajišťuje, že zůstane bez válek, nukleárních materiálů a bude naprosto nezávislá. O Antarktidě již uvažovali řečtí filozofové… Staří Řekové vnímali svět v rovnováze a věřili, že i světadíly se vzájemně vyvažují. Přestože nemohli dokázat, jestli Antarktida existuje, počítali s ní. Navíc pro ni vymysleli jméno, kterým se pyšní dodnes. Podobně dali jméno také mnoha hvězdám a souhvězdím, které pozorovali na noční obloze. Díky nim známe třeba Velkou medvědici (její části se říká Velký vůz) i hvězdu Polárku na jejím ocase. Ta ukazuje přímo k severu, a byla proto důležitá pro navigaci na zemi i na moři. Řecky se medvěd řekne „arktos“, proto se celá severní oblast pod Velkou medvědicí jmenuje Arktida. „Naproti medvědovi“, tedy na jihu, se řekne „Antarktické“. Z tohoto slova je odvozen i název Antarktida. V období středověku se nové teorie ani poznatky o Antarktidě moc neobjevovaly, jelikož učení o kulatosti země bylo stíháno církví jako kacířství. Změna nastala v 15. století s příchodem renesance, která opět oživila myšlenky antických myslitelů. Od 16. století se v mapách začaly objevovat obrysy hypotetické „Terra Australis Incognita“ – „Neznámá jižní země“. Ta samozřejmě lákala mořeplavce, což mělo za následek objevy nových zemí a ostrovů. Existují domněnky, že poprvé dosáhli jižního polárního kruhu Maorové, to však nebylo nikdy potvrzeno. Za počátek objevování Antarktidy tedy považujeme výpravy vedené anglickým mořeplavcem Jamesem Cookem v letech 1772-1775, kdy na lodích Adventure a Resolution překročil jižní polární kruh. Povedlo se mu obeplout celou Antarktidu, avšak nepodařilo se mu spatřit žádnou zemi. Dalších téměř 50 let se nikomu nepodařilo dostat jižněji než Cookově lodi Resolution. Dnem objevení Antarktidy je 28. leden 1820, kdy se na dohled ledovým břehům přiblížila loď Vostok vedená baltským Němcem v ruských službách Fabianem Gottlieb von Bellingshausenem. Jezero Vostok – nejtajemnější místo Antarktidy Jezero Vostok je největším z více než dvou stovek pozoruhodných útvarů, které se nacházejí pod Antarktickým kontinentálním ledovcem. Toto jezero je více než 400 000 let ukryté pod vrstvou ledu. Samotná voda v jezeře může být izolovaná více než 25 milionů let. Vostok má tvar otevřeného písmene V a rozměry zhruba 250 na 50 km. Rozloha je přibližně 14 000 km2. Maximální hloubka se odhaduje na 800 m. Hladinu jezera překrývá asi čtyřkilometrová vrstva ledu, která na povrchu vytváří rovnou pláň. Právě na ní roku 1957 ruští výzkumníci vystavěli polární základnu Vostok. Očekává se, že voda jezera má asi mínus 3 °C (nezamrzne kvůli enormnímu tlaku) a je mimořádně nasycená atmosférickými plyny – zejména kyslíkem a dusíkem – a to až na hodnotu padesátinásobně vyšší, než jakou mají jezera povrchová. Již dříve vědci zjistili, že spodní vrstva ledového bloku nad jezerem obsahuje bakterie. To je přivedlo k předpokladu, že velká a rozmanitá společnost mikrobů žila také v samotném jezeře. Jestliže je tomu tak, vznikají zde otázky o počátcích vzniku života na Zemi, a rozšiřují se také místa, kde by mohl existovat život ve Vesmíru. Nejdůležitější přínos antarktického jezera by proto mohl být v oblasti kosmického výzkumu. Podle jiných spekulací mohou ve vodách jezera Vostok žít i nám zcela neznámé civilizace, kterým vyhovuje život v temné a chladné vodě, která je díky nízké teplotě a vysokému tlaku extrémně okysličená. „Antarktida může fungovat jako brána, kterou se k nám dostávají návštěvníci z Vesmíru, kteří cestují z jiných dimenzí“. V Antarktidě je více meteoritů než kdekoli jinde na světě V některých oblastech Antarktidy jsou výjimečně příznivé podmínky pro hledání meteoritů, jež sem dopadaly tisíce let. Vděčíme za to neexistenci osídlení a půdního pokryvu. Led zde pomalu taje, čímž se starší meteority dostávají na povrch, zatímco mladší zůstávají na místě nebo klesají jen mírně pod povrch (protože se více zahřívají, dočasně roztaje led v jejich nejbližším okolí). Tímto způsobem se v lokalitách označovaných jako meteoritické pasti hromadí meteority různého stáří. Počet meteoritů nalezených dosud v Antarktidě – přes 20 tisíc – překročil množství nálezů ve zbytku světa. Srovnání s ledovým kontinentem snesou jen některé pouště. V Antarktidě se našly i první diamanty v meteoritech, důkaz vysokotlaké šokové přeměny. Jiný cenný záznam v ledu se týká kosmického záření. Jeho intenzitu dokážeme vyčíst z obsahu určitých radioaktivních izotopů, jako je beryllium. Led z vrtu EPICA ukázal, že v době přepólování a poměrně dlouhého oslabení magnetického pole Země před 780 tisíci lety byl proud kosmického záření, jenž procházel zemskou magnetosférou, mnohem silnější než dnes. To mimo jiné způsobilo tvorbu oblačnosti ve vysoké atmosféře, která přispěla k ochlazení klimatu. Tajný vesmírný program: Nachází se v Antarktidě mimozemská základna? Během 2. světové války podnikali nacisté ve svém tažení za světovou nadvládou mnoho podivuhodných experimentů s technologiemi, které byly zbytku světa neznámé. Hledali též po celé planetě mýtické artefakty a mimozemské technologie v naději, že narazí na vynálezy, které by jim zajistily naprostou převahu, s kterou by dobyli celý svět. A hledali skutečně všude, což i po válce budilo zvědavost i obavy. Co když se opravdu dotkli něčeho, co před světem utajili jen pro své vyvolené? Podle oficiálních zdrojů tam měli nacisté vybudovat základnu pro získávání tuku a oleje. Ne všichni jsou však přesvědčení o tom, že to byl skutečný účel výprav. Podle některých teorií tam údajně Třetí říše ve skutečnosti budovala základnu UFO. Existují teorie, které tvrdí, že po konci 2. světové války zmizelo ze „zbídačeného“ Německa mnoho renomovaných vědců. Tyto teorie nabízejí vysvětlení: vědci byli údajně přesunuti do Antarktidy. Tam působila, a zřejmě stále působí společnost tvořená příslušníky nadřazené rasy. Neexistují nezvratné důkazy o existenci nacistické základny v Antarktidě, avšak je pravděpodobné že se v této oblasti něco dělo a stále děje… Spojitost Antarktidy s fenoménem UFO byla zpečetěna tvrzením Alberta K. Bendera, který prohlásil: „Já vím, co jsou tyto talíře“. Bender řídil organizaci nazvanou (IFSB), což byla malá organizace pro výzkum UFO se sídlem v Connecticutu v USA a vydávala publikaci známou jako „Space Review“, která rozšířila zprávy o UFO. V rozhovoru pro místní noviny později prozradil, že se rozhodl nechat si tajemství pro sebe po návštěvě tří mužů, kteří mu potvrdili, že jeho teorie o UFO je správná, ale nahnali mu dostatečně strachu na to, aby okamžitě zrušil svou organizaci a zastavil vydávání časopisu. Avšak v roce 1963, plných 10 let po návštěvě oněch tří cizinců, byl Bender zdánlivě připraven odhalit více ze svého příběhu v z větší části nečitelné knize s názvem „Flying Saucers and the Three Men in Black“ (Létající talíře a tři muži v černém). Kniha byla skoupá na fakta, avšak poutavě popisovala mimozemské kosmické lodě, které mají základny v Antarktidě. Zřejmě je pravda, že Bender byl zastrašován, aby neodhalil pravdu! „Inteligentní bytosti z jiných hvězdných soustav navštěvovaly a stále navštěvují planetu Zemi. Často jsou označováni jako návštěvníci, druzí, hvězdní lidé a podobně…Jsou zde i teď, v tuto chvíli. A nejsou zde náhodou, jejich návštěvy mají svůj účel“.   )

Uluru a Kata Tjuta – posvátná místa australských domorodců

Uluru a Kata Tjuta – posvátná místa australských domorodců

V srdci Austrálie, v jejím vyprahlém středu na jihu Severního teritoria, se nachází národní park Uluru-Kata Tjuta, zaujímající plochu 1 326 km2 a vyhlášený v roce 1985, kde je chráněna unikátní aridní a semiaridní krajina s dominantami dvou skalních útvarů. Z nich je známější jeden z největších pověstných monolitů, domorodým národem Anangů nazývaný Uluru. Uluru má pro místní obyvatele nesmírný kulturní a náboženský význam. Celé území okolo skály Uluru a soustavy nedalekých skalních homolí (Kata Tjuta) odpradávna patřilo místnímu národu Anangů a zároveň bylo podle pověstí křižovatkou domorodých cest stvoření. Australská vláda v roce 1985 vrátila celé území Anangům a je zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Legenda praví, že Uluru je sídlem duchů a mocných božstev Slavná skála Uluru (nebo chcete-li Ayers Rock) není jen symbolem národního parku Uluru – Kata Tjuta, ale celé Austrálie. Nad pouští ční přibližně 600 milionů let a pokud byste ho chtěli obejít, nachodíte 9,5 km. Gigantický skalní blok Uluru (název je domorodého původu a znamená „Stinné místo“) je druhý největší kamenný monolit na světě, který byl údajně do pustiny zasazený bohem. Vysoký více než 350 m s obvodem základny přes 8 km. Je vyšší než Eiffelova věž v Paříži. Ideální dobou, kdy se k Uluru vydat, je úsvit, nebo západ slunce. To totiž skalní kolos hraje všemi barvami – ještě před východem slunce je zašedlý, pak se zbarví do růžova, tmavě fialové, která přejde přes tmavě rudou do oranžové. Skalní útvar fascinoval australské domorodce už před mnoha tisíci lety. Vyprávěli si o něm tajemné legendy a měli k němu posvátnou úctu. Na samém počátku světa, v čase Snů, kdy nebylo světla, lidí ani zvířat, chodili širou zemí mocní duchové – tvůrci, duchové snů a velkých činů. Jedním z duchů snící svůj příběh byl Duhový had plující nebem nad nedozírnými pláněmi světa. Na tomto místě upustil své obří vejce, a to osamoceno a vydáno na pospas věků zkamenělo a stalo se sídlem duchů pouště, bouřek, blesků a větru. Duhový had se však často vrací a pláče nad ztraceným vejcem. Jeho slzy se mění v prudké deště a jeho žal v klikatící se blesky bičují vrchol hory. Pravdou je to, že nad horou Uluru jsou mnohem častější lokální srážky nežli v celé této oblasti. Okolo vzniku rozlehlého monolitu se vedou spory. Anangové připisují vznik hory dvěma chlapcům, kteří si hráli s blátem po velkém dešti. Zaslechnout ale můžete i legendu o démonech vyzdvihujících skálu nad zem ještě před příchodem lidí. Vědci původ vysvětlují jednoduše – útvar vznikl přirozenými horotvornými pochody. Uluru svou neodolatelnou silou vábí také ufology. Ti pevně věří, že monolit je dílem mimozemských civilizací, které stále žijí v ohromném podzemním městě. I proto se prý v okolí občas ztrácejí turisté – používají je na své experimenty… Kdo vstoupí na posvátný vrchol Uluru, postihne ho neštěstí! Skalní kolos přitahuje pozornost od pradávna. Dokladem jsou starobylé malby v puklinách a jeskyních zachycující život domorodců. Pro Anangy je rudá hora posvátná. Věří, že k sobě přitahuje déšť a jsou v ní duchové bdící nad dušemi živých. Proto nikdy na vrchol nešplhají a nedoporučují to ani turistům. Podle pověsti postihne každého, kdo vstoupí na posvátný vrchol, neštěstí. Všechny během krátké doby postihly velké osobní tragédie. To se týká i těch, co si vezmou jako suvenýr třeba jen malý kamínek. Správce parku na požádání ukáže malou místnost, napěchovanou tisíci dopisů, ve kterých ho lidé zasílají zpět a prosí o vrácení na původní místo, někdy je dokonce připojen i plánek. O magické síle monolitu se na vlastní oči přesvědčil kytarový virtuos, skladatel a profesor pražské AMU – Štěpán Rak. Ten na svůj zážitek vzpomíná takto. „Všiml jsem si, že na jednom místě je otisk dlaně domorodce. Průvodce říkal, že je tak 30. tisíc let starý. Nevím, proč mě napadlo položit na něj ruku. Jak jsem to udělal, nešlo s ní pohnout ani o píď, jako by ji něco neviditelného drželo. Trvalo to ani ne minutu, ovšem síla, která mě svírala, byla abnormálně intenzivní. Nemám pro tyto události vysvětlení. Jen vím, že se přesně tak opravdu udály“. Uluru a nedaleký útvar Kata Tjuta představují i pro současné domorodce přírodní svatyni s celou řadou posvátných míst a tajných stezek, na kterých se odpradávna, konaly jejich rituální obřady. V minulosti představovala hora pro místní obyvatele přístřeší, loviště, zdroj vody a místo, kde se setkávali. To vše znázorňují i malby, jejichž hlavními tématy jsou nejen výjevy z běžného života, ale i symboly, které v sobě ukrývají poselství z dob dávno zapomenutých. Kata Tjuta – posvátné místo, které tvoří 36 skalních útvarů Kata Tjuta (což znamená v překladu mnoho hlav, jinak také Olgas) je skupina gigantických homolí s roklemi, ležících asi 40 km západně od Uluru. Z dálky pohoří připomíná rozházená dinosauří vejce či spící slony. I zde úsvit a soumrak kreslí ty nejúžasnější obrazy, které se mění s pohybem stínů. Nejvyšším vrcholem je Mount Olga, který se tyčí 546 m nad okolní krajinu. Byl pojmenován podle někdejší královny Olgy z Werdenbergu (poprvé toto území prozkoumali běloši v roce 1872). I tyto skály jsou opředeny tajemstvím, neboť domorodci některé své příběhy úzkostlivě drží v tajnosti. Kata Tjuta a zdejší skalní dómy vystupují ještě o 200 výškových metrů výše než Uluru a jsou tvořeny pevným materiálem slepeným z pískovce, bahna a na povrchu také oxidů železa, což jim propůjčuje typickou rudou barvu. Kata Tjuta je pro místní domorodé obyvatele svatyní, kde se dodnes odehrává spousta tajemných ceremonií, o nichž toho víme jen velmi málo. Od komplexu také vede několik odboček k domorodým rezervacím, kam je však bez povolení vstup zakázán. Mount Olga je němým svědkem rituálů… Největší monolit je domovem hada Wanambi, který v období sucha přebývá u pramene s jezírkem v údolí, kde jeho dech vytváří stálý vítr. Jiné oblé skály jsou obři Pungalunga, jenž pojídaly domorodce. Jeden Pungalunga byl zabit dvěma lovci poté, co sežral jejich ženy. Jeden z lovců odlákal jeho pozornost, zatímco druhý se k němu zezadu přiblížil a proklál Pungalungu oštěpem. Obr skonal v jeskyni Kuniula poblíž pramenů Mulára. Další monolity jsou tábořiště mužů a myších žen. Pilíř na východní straně je klokaní muž Malu umírající v objetí své sestry ještěrčí ženy Mulumary. Nejvyšší vrchol Mount Olga sloužil a podle některých svědectví stále slouží k různým obřadům a rituálům, které se provádějí hlavně v noci. Odehrávají se tu i veřejné soudy, po nichž se ihned vykoná případný trest, který mívá i dost krutou a drastickou podobu! Podle kmenových zákonů může například znásilněná žena po uznání viny probodnout oštěpem pohlavní úd útočníka… „Australané říkají, že kdo přijde k Uluru, stane se jiným člověkem. Když u Uluru stojíte, prostě si najednou uvědomíte, jak je člověk malý, nepatrný, uvědomíte si vlastní sounáležitost s celým Vesmírem, a poznáte, že to musíte zvěstovat všem dalším, kteří ještě bloudí. Až pojedete k Uluru, dejte si pozor na jednu věc. Místní chytře přejmenovali místo odkud lze pozorovat východ slunce domorodým názvem, proto pokud nemáte mapu a jedete na toto místo autem, nehledejte cedule „Sunrise viewing area“, ale „Talinguru Nyakunytjaku“. )

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Hory, které jsou pro obyvatele okolního regionu nějakým způsobem posvátné, tajemné či opředené legendami, existují prakticky v každé kultuře. Ne všechny mají nadnárodní formát, tak jako je tomu u tibetské hory Kailás. Tato hora je považována za střed světa a osu vesmíru, kolem které se vše otáčí. Kailas či Kailás, Kailáš či Gang Rinpočhe je nejposvátnější tibetská hora. Nachází se v západním Tibetu 960 km západně od Lhasy a 100 km severně od města Purang, v pohoří Transhimálaj. Kailás, i když není nejvyšší horou Transhimálaje, se od ostatních vrcholků hřebenu význačně odlišuje. Tvar hory je pravidelný čtyřstěn s výrazně vyznačenými hranami. Vrchol vytváří pravidelnou špičku. Na rozdíl od okolních vrcholků je pokryt trvalým ledovcem a jeho umístění je takové, že je možné tento vrcholek vidět z velmi velké vzdálenosti. Lokalita Kailasu ovšem neznamená jen horu samotnou, v jeho blízkosti jsou další krajinné prvky s náboženským významem. Poutní okruh obsahuje velké množství nábožensky významných prvků. Na úpatí Kailasu se jedná o jeskyně, průsmyk, kterým vede pouť, kameny s prohlubněmi v podobě šlépějí Buddhy a světce Milaräpy, okolní vrcholy nižších hor připisované bódhisattvům, jezírko, které smývá lidská provinění. V okolí Kailásu pramení čtyři velké řeky, které jsou z hlediska rázu krajiny velmi významné a překračují hranice Tibetu. To vedlo k rozšíření náboženského významu lokality. „Ve starých textech jsou tyto řeky popisovány jako odtoky z jezera Manasaróvar na úpatí hory Kailás a říká se o nich, že předtím, než odplývají různými směry obtékají sedmkrát posvátný okrsek, a tak vzdávají úctu trůnu bohů podle starého rituálu obcházení. Tibeťané nazývají Brahmaputru „Tamčhog Khabab“, řeka „vytékající z koňské tlamy“. Satladž jehož pramen je na západě, je nazýván „Langčhen Khabab“, tj. řeka „vytékající ze sloní tlamy“. Indus je nazývána „Segge Khabab“, řeka „vytékající ze lví tlamy“, a Karnáli (která se v rovinách stává Gogrou) je nazývána „Magčha Khabab“ řeka „vytékající z pavího zobáku“. Tato zvířata jsou „nosiči“ či trůnními symboly čtyř dhjánibuddhů. Jména řek tak indikují, že jsou považovány za součást univerzální mandaly, jejímž středem je Kailás. Ukrývá se pod horou Kailás vstupní brána do říše Šambaly? Velmi rozšířená legenda hovoří o tom, že pod horou Kailás se nachází jeden ze vstupů do bájné země Šambaly. Je to údajně krajina osídlena lidmi s nadpozemskými schopnostmi. Legenda dále říká, že bez jejich souhlasu do této podzemní říše nemůže vstoupit žádný smrtelník. Vchod je navíc uzavřen sedmi branami, které jsou zajištěny různými nástrahami. Tou první je, že každý člověk v blízkosti brány velmi rychle zestárne a během několika hodin zemře. Málokdo by asi této legendě věřil, ale profesor Ernst Muldašev, který je světově uznávaným oftalmologem a zároveň odborníkem v oblasti záhad tvrdí, že na této legendě může být opravdu něco pravdivého… Profesor Muldašev navštívil Tibet několikrát, a byl i při hoře Kailas, kde zjistil, že v blízkosti ní běží lidský věk mnohem rychleji. Zjistil zajímavou věc – za 12hodin, které člověk při hoře Kailas stráví, zestárne asi o dva týdny! Důkazem toho je rychlejší růst nehtů a vlasů. Místní mniši Muldaševovi řekli, že se jedná o slabé vyzařování první podzemní brány do Šambaly. Ten, kdo se dostane k první bráně, by údajně každou minutu zestárl asi o rok. Odborníky z celého světa překvapuje fascinující zeměpisná poloha hory Kailas Její vzdálenost od severního pólu je přesně 6666 km a od jižního pólu to je přesně 13 332 km – tedy dvakrát 6666. Navíc poledník procházející horou Kailas je vrcholem rozdělen přesně v jedné třetině. To však ještě není všechno. Ve vzdálenosti 6666 km od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnice hory a severního pólu vedena po obvodu Země protne na americkém kontinentu nejvýznamnější obřadní centrum Střední Ameriky Teotihuacán. Pokud spojíme vrchol Kailasu se středem Země, na druhé straně planety se zase dostaneme k Velikonočnímu ostrovu. Kailas v dávných dobách tvořila severní pól planety a Velikonoční ostrov zase jižní pól. Pak však přišla obrovská katastrofa a zemská osa se vychýlila o 60 stupňů. Při této katastrofě prý byla zničena vyspělá civilizace, která tuto katastrofu předpověděla, a tak se všichni významní obyvatelé ukryli před kataklyzmy do podzemí, kde dodnes žijí v říši Šambala. Manasaróvar a Rakas Tal – dvě posvátná jezera v blízkosti hory Kailas V blízkosti hory Kailas se nalézají dvě sladkovodní jezera, kruhovité Manasaróvar a srpovité Rakas Tal. Větší z nich a zároveň nejvýše položené sladkovodní jezero světa, Manasaróvar, má rozlohu 520 km2 a maximální hloubku 82 m! Obě jezera jsou propojena kanálem Gangačhu a je-li v jezeru Manasaróvar dostatek vody, odtéká část do jezera Rakas Tal. To je považováno za dobré znamení pro celý Tibet. Jezera mají symboliku v protikladu a dualitě. Větší a kruhovité Manasaróvar, kolem kterého vede poutní trasa, má za symbol Slunce a znázorňuje síly světla, potažmo dobra. Rakas Tal svým srpovitým tvarem symbolizuje Měsíc a temnotu. Je také posvátné, ale poutníci se mu vyhýbají. „Rakas“ či správněji „Rákšas“ znamená démon, takže Rakastal znamená „Jezero démonů“. Uprostřed jezera Manasaróvar, lidským očím neviditelný, roste božský strom džambu, stvořený Brahmou. Díky němu jsou vody jezera natolik mocné, že dokážou uzdravovat a odčinit zlou karmu. Proto každý, kdo se vykoupe ve vodách jezera Manasaróvaru, získá zásluhy pro lepší znovuzrození. Poutníci nabírají vodu a kamínky z jezera a okolí a nosí je s sebou zpět domů, protože věří v jejich léčivý účinek. Na vrchol hory Kailas se zatím nepodařilo vystoupit žádnému horolezci na světě! „Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno vystoupat na vrchol Kailasu, kde se mezi mraky nachází příbytek bohů. Kdo se odváží se tam vypravit a spatřit tváře bohů, bude usmrcen“. Pro místní i horolezce představuje hora Kailas, dosud nepokořenou výzvu – přestože čínská vláda v minulosti opakovaně vydala povolení k výstupu na její vrchol. Traduje se, že ti, kdo chtěli horu ztéci, sešli z cesty a vydali se opačným směrem. Ti, kdo mířili k vrcholu, se odtud už nikdy nevrátili. Řada odvážlivců popsala, že zdolání hory tyčící se do výšky 6 638 m.n.m. vzdala až na poslední chvíli kvůli náhlé změně počasí. Před velikánem se sklonil dokonce i legendární Reinhold Messner, který se nakonec spokojil pouze s poutním „kolečkem“ kolem úpatí. Messner argumentoval tím, že hora Kailas je posvátná a jedna legenda mluví také o tom, že vrchol hory je nedostupný pro kteréhokoliv člověka, a že bohové nikdy nedopustí, aby obyčejný smrtelník stál na jeho vrcholu. „Jen ten, kdo je bez hříchu, může sem vystoupat. A ten ve skutečnosti nebude muset kvůli tomu ztékat strmé stěny z ledu – promění se prostě v ptáka a vyletí nahoru“. Zdolání hory zatím sice zůstává nadlidským úkolem, k jejímu úpatí však každoročně přicházejí tisíce poutníků, aby vykonali „posvátné kolečko“ – rituál, jenž má přinášet štěstí. Na pouti dlouhé 56 km, tvořené několika okruhy kolem hory Kailas (pro buddhisty a hinduisty po směru hodinových ručiček, pro bönisty v protisměru), totiž poutníci obvykle čelí celé řadě nepříjemností – především chladu a častému střídání počasí. „Chci předat lidem poselství hor, tak jak ho cítím – jako krásnou a zároveň křehkou rovinu mezi životním prostředím, lidskou dobyvačností a každodenním životem. Horolezci mohou osmitisícovky zlézat, ale zároveň přírodu chránit a respektovat. Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali“. – Reinhold Messner )

Arkaim – Tajemné město za Uralem potomků Hyperborejců

Arkaim – Tajemné město za Uralem potomků Hyperborejců

Na jižním Uralu uprostřed pusté a nehostinné stepi bylo v roce 1987 díky leteckým snímkům objeveno údolí, ve kterém bylo až 3700 let ukryté tajemné starověké město. Podle vědců nešlo jen o město, je to zároveň chrám i astronomická observatoř. Archeologické naleziště dostalo jméno Arkaim podle údolí, v němž je umístěno. Arkaim je unikát, který nemá obdoby. Říká se mu „ruský Stonehenge“, jenže se slavným britským kruhem menhirů má společný jen základní tvar. Je větší, možná i starší, a hlavně nešlo o obyčejné kamenné kvádry naskládané na sebe, ale fungující město, kde nechyběla například důmyslná kanalizace. Arkaim je navržen do kruhového půdorysu, kruh je jeho hlavním symbolem. Kruhový není jen půdorys celého Arkaimu, ale i všechna lidská obydlí uvnitř. Stavby v Arkaimu jsou starší než podobné útvary, které používali staří Egypťané a Řekové, což naznačuje rané hluboké chápání Země ve vztahu ke zbytku vesmíru. Archeologové si na základě výzkumů myslí, že jej obýval nějaký indoevropský národ. Mohli to být Árijci, jak o tom někteří archeologové uvažují. Ti Árijci, kteří podle mystiků byli potomky dávných obyvatel Hyperborei. Arkaim se stavěl podle předem navrženého plánu jako jediný složitý komplex, navíc orientovaný podle astronomických objektů Arkaim měl kruhový tvar, vnější průměr byl zhruba 160 metrů. Obklopoval jej dvoumetrový příkop naplněný vodou. Po vstupu do města se ocitneme na jediné kruhové ulici, která má asi pět metrů na šířku a odděluje obydlí přilehlá k vnější stěně od stěny vnitřního kruhu. Ulice měla dřevěnou podlahu, pod kterou byl po celé její délce vykopán dva metry široký kanál spojený s vnějším příkopem. To znamená, že město mělo dešťovou kanalizaci: přebytečná voda prosakující skrze dřevěnou dlažbu stékala do kanálu a pak do vnějšího obvodového příkopu. Všechny domy, přiléhající k vnější stěně jako plátky citrónu, měly východ na hlavní ulici. Celkový počet domů vnějšího kruhu byl 35. Tajemný prsten vnitřní stěny měl šířku 3 metry a sahal 7 metrů vysoko. To znamená, že 25 vnitřních obytných prostorů stejných jako byty vnějšího kruhu, bylo izolováno od všeho vysokou zdí. Aby se člověk dostal k malému vchodu do vnitřního kruhu, bylo nutné projít celou délku prstencové ulice. Plnilo to nejen obranný účel, ale také to mělo svůj skrytý význam. Ten, kdo vešel do města, musel projít stejnou cestu, kterou prochází Slunce. Zdá se, že ti, kdo se nacházeli v dobře chráněném vnitřním kruhu, vlastnili něco, co nebylo potřeba ukazovat ani vlastním lidem, žijícím na vnějším okruhu, natož vnějším pozorovatelům. Korunou Arkaimu je centrální, téměř čtvercové náměstí uprostřed vnitřního kruhu, asi 25 na 27 metrů. Soudě podle zbytků ohňů, uspořádaných podle určitých pravidel, to byla oblast určená k vykonávání nějakých obřadů. Ve starověkých kosmogonických textech kruh symbolizuje vesmír a náměstí (čtverec) symbolizuje Zemi, náš hmotný svět. Moudří lidé starověku, kteří dobře znali stavbu Vesmíru, vnímali, jak harmonicky a přirozeně je uspořádaný. A proto při výstavbě města jako by vytvářeli zmenšený Vesmír. Kdo byli obyvatelé Arkaimu a jaké poselství na vlnách věků nám zanechali? V Mahábháratě se píše o tom, že vysocí světlovlasí bohové, kteří přiletěli na Zemi z daleké planety, žili v Daariji (Hyperborei). Při nástupu doby ledové se dali do pohybu a došli až k úpatí Rifejského pohoří (nyní Uralu). S bolestí v srdcích opouštěli zemi za polárním kruhem, kde do příchodu ochlazení bylo subtropické podnebí a kvetly tam rajské sady. Tato doba ledová byla způsobena pádem velké komety, po kterém následovalo vzedmutí hladiny oceánu, a část Arktidy byla smetena. Přeživší obyvatelé se vydali na cestu do jižnějších krajů. Po dlouhém putování se jim zalíbilo malebné údolí u hory Arkaim, kde začali s použitím svých znalostí budovat město. A stavěli ho na základě přesně matematicky propočítaného návrhu, přísně orientovaného na hvězdy a Slunce. Hyperborejci svou velikostí připomínali obry. Kůži měli bělounkou jako sníh, blond vlasy a oči modré. Byli také spojováni s již známou teorií, zabývající se krevním faktorem RH negativní. Některé teorie tvrdí, že v jejich žilách kolovala právě tato krev a dnešní lidé se stejným typem krve mají být jejich potomky. Nicméně jiné teorie zase tvrdí, že RH negativní mají potomci božstev Anunnaki. Koncept nacistického esoterismu vychází z toho, že Árijci jsou ve skutečnosti potomky Hyperborejců. Jak je každému známo Árijská rasa se vyznačuje světlou pletí, blond vlasy a modrýma očima, stejně jako Hyperborejci. Dle teorie se starověké mimozemské bytosti smísili s jižní lidskou rasou. Arya, mající význam „urozený“ se objevuje v různých indo-evropských jazycích. Množné číslo (Aryas – urození) bylo jméno, jímž se Árijci označovali před svým rozptýlením, a přežívá ve Eire (Irsko). Áriové byli šiřiteli pokroku, kteří udělali velmi mnoho pro rozvoj lidstva. Jsou spřízněni s celou védskou literaturou v jejích dávných pramenech. Hlavním důkazem toho, že v Arkaimu žili Árijci, je nález koňských pohřbů v jejich stylu. Tato praxe je popsána ve staroindických textech a říká, že koně byli pohřbíváni se svými pány. Důkazy o rituálních koňských obětech byly nalezeny v kamenných nekropolích odkrytých v údolí Arkaimu. Svastika: Jeden z nejsvatějších árijských symbolů Svastika v sanskrtu znamená „spojená s blahem“, „mnoho štěstí“. Je to jeden z nejstarobylejších posvátných symbolů, který se vyskytuje už v mladém paleolitu v mnoha zemích světa. Indie, starověké Rusko, Egypt, Čína, a dokonce i stát záhadných Mayů. Svastika je symbol slunce, úspěchu, štěstí, kreativity (to je ta „správná“ svastika). A samozřejmě existuje také svastika s opačným směrem, která u starých Rusů symbolizovala tmu, zničení, „noční Slunce“. Jak je možné vidět na starých ozdobách, zejména na árijských džbánech nalezených v okolí Arkaimu, používali se obě svastiky. To má hluboký význam: den střídá noc, světlo střídá temnotu, nové narození střídá smrt, je to přirozený řád ve vesmíru. Z tohoto důvodu nebyla ve starověku „špatná“ a „dobrá“ svastika, obě byly vnímány v jednotě (podobně jako „jin“ a „jang“). Arkaim jako observatoř dávných Árjů Během výzkumů se ukázalo, že nalezená observatoř není tím nejzajímavějším a nejhlavnějším, co se nachází na Arkaimu. To nejdůležitější, co bylo nalezeno, byla geometrická přesnost, dokonce mnohem větší, než byla na plánech archeologů, na úrovni přesnosti přístroje. V Arkaimu žili duchovní mudrci a učitelé, kteří se zabývali zkoumáním vesmíru, určovali vzájemnou spojitost kosmických těles a jejich vliv na člověka. Arkaim jako observatoř umožňoval odpozorovávat Měsíc, což dokazují záznamy na zdejších kruhových zdech. Našlo se zde 18 astronomických událostí, 6 spojených se Sluncem a 12 spojených s Měsícem. Je zajímavé i to, že v tomto ohledu Stonehenge zaostává za Arkaimem, kde je možné fixovat 15 událostí. Toto místo je také označováno za místo výskytu paranormálních jevů. Převažují zprávy o UFO v podobě světelných záblesků, pohybujících se kruhů a mlžných kruhů. Návštěvníci tvrdí, že slyší podivné hlasy, jsou dezorientovaní nebo vidí duchy. Byly zaznamenány také magnetické anomálie. Někteří záhadologové si proto myslí, že kruhy v uralské stepi mohly sloužit jako přistávací dráhy možného starověkého kosmodromu nebo byl celý komplex součástí světové sítě archeoastronautických nalezišť, které lidé ještě nechápou. Vykopávky ukazují, že v Arkaimu nedošlo nikdy k žádným bitvám s nepřáteli, ani náhodným požárům nebo dopadu meteoritů. Obyvatelé na konci života města si vzali své osobní věci a město opustili, a před odchodem ho zapálili. Mnozí to srovnávají s osudem mayských indiánů, kteří také záhadně opouštěli svá města. Jedna z verzí to vysvětluje tím, že Mayové k tomu byli donuceni, po opakujících se letech mimořádného sucha. Je možné, že Áriové opustili toto místo ze stejného důvodu… )

Malta – země slunce, nymf a megalitických chrámů

Malta – země slunce, nymf a megalitických chrámů

Malta je ostrovní republika ve Středozemním moři asi 100 km od Sicílie. Leží ve strategické poloze uprostřed cesty mezi Gibraltarem a Suezem a mezi Itálií a Tuniskem. S rozlohou 315 km 2 je Malta pátým nejmenším státem Evropy. Maltskou republiku tvoří tři ostrovy, největší Malta, menší ostrov Gozo a nejmenší ostrov Comino s rozlohou 2,6 km2. Ostrovy jsou vrcholy ponořeného vápencového pohoří, pobřeží je velmi členité s mnohými zálivy a útesy. Malta byla až do roku 870 součástí Byzantské říše, stejně jako Řecko. Řekové, kteří si oblíbili vynikající maltský med, pojmenovali ostrov právě po této delikatese. A protože „meli“ znamená v řečtině med, dostal ostrov jméno Melite. Existuje však ještě jedna, mnohem starší teorie, a to, že název ostrova Malta pochází z fénického slova maleth, které znamená útočiště. V době antického Řecka byla Malta proslulá jako „pupek Středozemního moře“. Na sousedním ostrůvku Gozo, kde žila dcera titána Atlanta Kalypsó, strávil dle legendy nějaký čas i Odysseus. Malta se může chlubit dějinami v trvání více než sedm tisíc let. První kolonisté pocházeli pravděpodobně ze Sicílie. Po římské kolonizaci zde proběhla série invazí – byzantská, muslimská a sicilská – a to až do 16. století, kdy Karel V. postoupil ostrov rytířům proslulého Řádu svatého Jana. Po nich přišli Francouzi a Britové. Během 2. světové války sloužila Malta jako pevnost Spojenců. Na světě najdete jen málo míst, kde by byly na tak malém území k vidění megalitické chrámy, rytířské paláce i velkolepé katedrály. Právě díky pozůstatkům dávných megalitických chrámů bývala Malta často nazývána pupkem světa. Má se za to, že právě tady byly položeny základy dávných civilizací. V pozdějších dobách platilo úsloví, že kdo vlastní Maltu, ten ovládá celé Středomoří. V letech 3600–2500 se na Maltě rozvinula velice vyspělá civilizace, znající prvopočátky kalendáře a základy megalitické architektury. V těchto letech na Maltě vzniklo asi 100 chrámů, z nichž se zachovalo jen 30. Zatímco se většina neolitických civilizací nacházela na primitivním stupni života, na Maltě již docházelo k mistrovským architektonickým dílům. Touto dobou se jí mohli vyrovnat snad jen stavitelé Anglického Stonehenge. Naopak nejstarší pyramida v Gíze (Cheopsova nebo Chufuova) je téměř o tisíc let mladší. Megalitický chrám Hagar Qim – Díky 5000 let starým částem tohoto megalitického chrámu, stojícím asi kilometr od vesnice Qrendi, si můžeme lépe představit, jak žili naši dávní předkové. Areál tvoří čtyři chrámy: největší, centrální (symbol celého komplexu) stojí uprostřed, ostatní jej obklopují v půlkruhu ze severu. Samotná budova je tvořena řadou pokojů ve tvaru písmene C, známých jako apsidy. Jedna z prehistorických komor je vybavena elipsovitou dírou, která je vytvarována v souladu s východem Slunce v letním slunovratu. Při východu slunce, první den léta, sluneční paprsky procházejí tímto otvorem a osvětlují kamennou desku uvnitř komory. Jen několik minut chůze od chrámu Hagar Qim se nachází chrámový komplex Mnajdra s celou řadou oltářů, využívaných věřícími pro komunikaci s božstvy. Jedinečnost chrámového komplexu si vysloužila zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Chrám Tarxien – Je součástí unikátního archeologického naleziště. Jeho počátky jsou datovány až do roku 3150 př.n.l. K jeho odhalení přispěli velkou měrou místní zemědělci, kteří během prací na poli odkryli části stavby. Chrám sloužil v době svého vzniku k náboženským účelům, pravděpodobně zde byla obětována zvířata. Tarxien se skládá ze tří samostatných chrámů. Mnoho z nalezených artefaktů bylo přemístěno do Archeologického muzea ve Vallettě (hlavní město Malty). Chrám Ggantija (Věž Obrů) – Megalitický chrám Ggantija patří k nejstarším megalitickým stavbám na světě (a je asi o 1000 let starší, než známé Stonehenge). V chrámu se nalezly sošky žen, podobou připomínající Věstonickou Venuši, takže se jednalo nejspíš o místo, kde se uctívala Bohyně plodnosti. Chrám Ggantija je mimochodem opředený spoustou záhad. Nikdo třeba vlastně ani neví, kdo ho postavil a proč. Na ostrově se z doby, kdy byl postaven, nenašly žádné pozůstatky většího osídlení, které by bylo ke stavbě takového chrámu nutné. Nedává ani smysl, aby stavitelé chrámu „dojížděli“ na Gozo, protože doprava po moři v roce 3500 př.n.l. nebyla zrovna snadná. Stavba je navíc tvořena ohromnými balvany, jejichž doprava byla pro pravěké lidi náročná a neumíme si představit, jak to zvládli bez jakékoli technologie. V některých kamenech jsou pak vyhloubeny pravidelné kulaté otvory, jejichž vysekávání muselo být s primitivními nástroji neuvěřitelně náročné a jejichž účel je neznámý. Hypogeum Hal Saflieni: Skrývá maltské pohřebiště největší tajemství všech dob Hypogeum je výraz označující podzemní posvátný prostor. Hypogeum v Hal Saflieni, dnešní části města Paola na Maltě, je třípatrový, skoro 11 metrů hluboký komplex o celkové ploše kolem 500 m2. Archeologové si myslí, že je chrámem, podle jiných to je rituální pohřebiště, a ti nejodvážnější dokonce hovoří o pozůstatku pravěkého řídícího střediska, jakéhosi kosmodromu. Hypogeum, jehož stáří se odhaduje na 5 až 6 tisíc let, do skály vytesala nějaká neznámá civilizace. Záhadný podzemní komplex byl před zraky veřejnosti velmi dlouho ukrytý, objeven byl náhodou roku 1902, kdy se stavební dělníci prokopávali zdejší skálou a narazili na neznámou podzemní dutinu. Podzemní chrám je součástí rozsáhlého labyrintu, který se rozprostírá pod celým ostrovem. Při objevení v něm bylo uloženo zhruba 30 tisíc koster. Všechny patřily ženám. Vědci se dodnes neshodli na vysvětlení. Šlo snad o pozůstatky kněžek, které v podzemním chrámu pracovaly? Nebo byla tehdejší civilizace matriarchální a ve svatém komplexu byly pochovány výhradně ženy, zatímco „méněcenní“ muži se museli spokojit s věčným odpočinkem někde jinde? S hypogeem je ale spojena i jedna současná záhada. Od 1. poloviny 20. století se na ostrově záhadně ztrácejí lidé. Dodnes je evidováno více než 100 nešťastníků, kteří beze stopy zmizeli. První velká vlna pohřešovaných se odehrála v roce 1940, kdy se do hypogea pokoušela dostat skupina studentů, po kterých se však slehla zem a nikdo je už nenašel. O tomto záhadném zmizení v té době psal i prestižní magazín National Geographic. Z té doby pochází také svědectví od zaměstnankyně britské ambasády Louis Jessup. Ta tvrdí, že během pobytu na Maltě přesvědčila hlídače, aby ji pustil až do nejnižšího podzemního patra hypogea. Tam se prý s několika kolegy proplazila velmi úzkou stezkou do prostoru připomínajícího rozlehlou jeskyni. Popsala, jak uviděla několik mohutných bytostí podobných lidem, kteří si jí všimli a ukazovali rukama směrem k ní. Objevila se i řada svědeckých výpovědí, podle nichž je někdy uvnitř slyšet srdcervoucí nářek…Přesto je hypogeum turistickou senzací a v roce 1980 se dostalo na seznam památek UNESCO. Kvůli rušnému provozu však začalo chátrat, takže bylo v roce 1990 na několik let uzavřeno. Nyní smí dovnitř pouze 10 lidí za hodinu. Podle místních pověstí však nikdo z nich nemá jistotu, že se ještě někdy podívá zpět na denní světlo. Kamenné stopy kol z neznámé minulosti Stopy kol starověkých vozů nejsou ve středověkém světě žádnou výjimkou. Můžete je vidět například na ulicích Pompejí, ve vstupní bráně antické Théry na ostrově Santorin a na řadě dalších archeologických lokalit. Avšak maltské koleje vypadají úplně jinak. Malťané nazývají tyto koleje poněkud posměšně „cart ruts“, tedy stopy dvoukoláku. V tomto případě by však muselo jít o pořádný dvoukolák: průměrný rozchod kol je asi 140 cm, hloubka stop v některých případech dosahuje téměř tři čtvrtě metru. Vůz, který by dokázal takovouto kolejí projet, by musel mít kola o průměru nejméně půldruhého metru. V mnoha knihách o Maltě se píše, že kamenné koleje často míří do moře a pokračují pod vodou. Že moře v okolí Malty ukrývá mnohá tajemství, může naznačovat i zpráva pocházející už z roku 1957. Tehdy údajně narazil potápěč Raimondo Bucher u ostrova Linosa jižně od Malty na kamennou zeď vybudovanou z pravidelně opracovaných kamenů. Stavbu Bucher uviděl v hloubce 30 metrů, dokázal ji však sledovat až do 60 metrů. Druhý den se na místo vrátil se svým bratrem a nalezl na zdi hrubě vytesanou sochu. Údajně pořídil několik snímků, potřetí se mu však objekt nepodařilo nalézt a celá záležitost utichla. Maltské koleje vedou po celém ostrově a byly z nějakých důvodů vyryty do zdejšího podkladu, kterým je vápenec nebo pískovec. Nejrozsáhlejší oblast, kterou pokrývá změť kolejových drah, najdeme na nejvyšším bodě ostrova, náhorní rovince ve výšce 263 metrů nad mořem u městečka Dingli. Problém prehistorických kolejí se snažil vyřešit snad každý, kdo navštívil Maltu, včetně záhadologa Ericha von Dänikena. Däniken se přiklání k možnostem, že se jednalo o startovací dráhy mimozemšťanů nebo jiné stopy mimozemských civilizací, rejdících v dávných dobách na povrchu tohoto zalíbeného ostrova. )

Velikonoční ostrovy – nejodlehlejší místo na Zemi

Velikonoční ostrovy – nejodlehlejší místo na Zemi

Velikonoční ostrov je jedním z nejosamělejších osídlených míst na Zemi. Pouze 20 km dlouhý kus země se nachází v Tichém oceánu 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky, nejbližší další ostrov je od něj vzdálen 1450 km. Kromě jiných zajímavostí a záhad se stal Velikonoční ostrov známý díky obrovským kamenným sochám rozesetým po celém ostrově, o jejichž účelu ani tvůrcích toho mnoho nevíme. Některé z více než 600 megalitů stylizovaných do lidské podoby jsou umístěny ve skupinách na vybudovaných terasách, jiné se nacházejí ve volné přírodě. Zajímavostí je, že každá ze soch je originální. Stejně jako u lidí se na ostrově najdou moai vysoké, nízké, obézní, tenké, dokonce i potetované s kloboukem zvaným pukao. Některé obsahují nápisy v oceánštině, dávno zaniklém pradávném jazyce místní civilizace. Běžný polynéský název je Rapa Nui (česky Velká země). Přívlastek Velká odlišuje Velikonoční ostrov od jiného ostrova jménem Rapa, již dříve osídleného (a později přejmenovaného na Rapa Iti, tj. Malá země). Jiný název ostrova je Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Stejné jméno má kultovní zaoblený magnetický kámen, ležící v blízkosti Ahu Te Pito Kura. Jacob Roggeveen, který ostrov objevil o Velikonoční neděli roku 1722, jej podle dne objevení nazval Velikonoční ostrov. Záhadné sochy Moai – Jak vznikly největší monumenty dávnověku? Sochy Moai patří mezi největší světové záhady a atrakce ostrova, které jsou úzce spřízněné s podobnými tradicemi kultu předků rozšířených v Polynésii. Z jakého popudu se pustili tehdejší obyvatelé do tak gigantické a vysilující práce? K čemu vlastně sochy sloužily? Byly postaveny z náboženských důvodů nebo měly odrazovat nevítané návštěvníky ostrova? Sochy se údajně stavěly na počest náčelníků, jedna z teorií nicméně říká, že jelikož jsou všechny obráceny k moři, mají za úkol tamní obyvatelstvo chránit před příchozími hrozbami. Z původního počtu necelé tisícovky moai byly vztyčeny zhruba jen tři stovky, o zbytek se postarali archeologové až ve 20. století. Sochy byly vytesány jednoduchými kamennými nástroji ze sopečného tufu v lomech kráteru zvaného Rano Raraku. Největší záhadou pro mnoho badatelů bylo, jak mohli dávní obyvatelé přepravovat (bez tažných zvířat a moderní techniky) hotové sochy až na vzdálenosti 10 km. K prostému vlečení největších soch o hmotnostech přes 25 tun (například na dřevěném smyku) by totiž pravděpodobně nestačily síly všech tehdejších obyvatel ostrova dohromady. V legendách se praví, že sochy kráčely po ostrově sami pod vlivem kouzla, které ovládali jen zasvěcení kněží. Známý spisovatel Erich von Däniken dokonce věří v zásah mimozemských civilizací. Mnohem realističtěji se na problém díval proslulý norský cestovatel, dobrodruh a badatel Thor Heyerdahl, známý například svými odvážnými plavbami na balsových vorech, kterými dokazoval námořnické schopnosti jihoamerických Indiánů. Heyerdahl se v roce 1955 během expedice na Velikonočním ostrově prakticky zabýval možnostmi výroby, vztyčování a přepravy soch. Přepravu, která představovala technicky největší problém, vysvětloval vlečením za pomoci dlouhých dřevěných pák. Právě knihami Thora Heyerdahla, které významně rozšířily povědomí o Velikonočním ostrově, se na začátku 80. let 20. století nechal inspirovat mladý český absolvent Vysoké školy strojní a elektrotechnické Ing. Pavel Pavel. Pavel Pavel – Muž, který rozhýbal sochy Moai „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale Velikonoční je jen jeden. Když jsem ho poprvé opouštěl, tak sem plakal, že se tam už nikdy nevrátím“. Pavel Pavel způsobil v roce 1986 celosvětový poprask. Předvedl, jak domorodci Velikonočního ostrova přemisťovali mohutné moai – sochy vážící desítky tun. Byl první na světě a svět ho dodnes uznává. Otázka technického řešení stěhování soch mu nedala spát. Nepodcenil vyprávění legend o samostatné chůzi soch a uvažoval, jak by se daly sochy přemisťovat ve vzpřímené poloze. Brzy ho napadlo, zda by se nemohly sochy stěhovat podobně jako těžká skříň – postupným pootáčením při naklonění na jednu stranu. Aby ověřil svoji teorii, rozhodl se vyrobit betonovou napodobeninu sochy moai a vyzkoušet prakticky, zda mohlo menší množství lidí uvažovaným způsobem sochy skutečně stěhovat. Po půlročních přípravách experimentu se na podzim roku 1982 sešel se svými přáteli na volném prostranství ve Strakonicích před čerstvě vyrobenou 4,5 m vysokou a 12 tun těžkou sochou, která by jako z oka vypadla těm pravým z Velikonočního ostrova. Zřejmě největším oceněním bylo pro Pavla Pavla pozvání k expedici na Velikonoční ostrov od tehdy už velmi uznávaného T. Heyerdahla kterému Pavel Pavel napsal o svých pokusech. V roce 1986 se tak P. Pavlovi splnil na tehdejší dobu velmi exotický a těžko představitelný sen a svoji teorii stěhování soch si měl možnost vyzkoušet přímo na Velikonočním ostrově se skutečnou moai a s partou domorodých obyvatel. K pohybu sochy bylo třeba jen 16 lidí s jedním vedoucím a několik lan. Hyerdahlovy předchozí experimenty přitom ukazovaly na potřebu stovek lidí. Na základě těchto experimentů Pavel Pavel odhadl, že k přesunutí 800 tun těžkých kvádrů terasy v Baalbeku by stačilo přibližně 160 lidí, vybavených starověkými nástroji. Orongo – Obřadní vesnice, která byla centrem kultu Ptačího muže Stará obřadní vesnice Orongo, sestává z nízkých obydlí, postavených z čedičových dlaždic čočkovitého tvaru připomínajících více sklípky než obydlí. Orongo znamená „místo poslů“, což mohl být odkaz na stěhovavé ptáky. Vesnice kdysi sloužila jako hlavní obřadní středisko vyznavačů „ptačího muže“ (Tangata Manu) a boha tvůrce Makemake. Ostrůvek Motu Nui, který se odsud zdál docela blízko, hrál v kultu ptačího muže velikou roli, protože rybáci sazovití kladli svá vejce na tomto ostrůvku v srpnu a září. Podle legendy, kdo přinesl z ostrůvku první neporušené vejce snesené rybáky, stal se ptačím mužem (náčelníkem ostrova), nebo měl právo vybrat ptačího muže na příští rok. Kandidáti se museli spustit dolů z příkrých útesů, potom přeplavat úžinu plnou žraloků, vyběhnout na ostrůvek a počkat si na první snesené vajíčko, vzít ho a plavat zpět, proběhnout vlnami příboje, které se tříští o pobřeží a pak vyšplhat zpět nahoru na příkré skály s neporušeným vajíčkem. Ten úkol byl velice obtížný už jen sám o sobě, ale přirozeně ostatní kandidáti nechtěli, aby soupeř vyhrál, a tak dělali co mohli, aby mu rozbili buď vajíčko, nebo hlavu, nebo obojí. Soutěž se rychle proměnila v boj na život a na smrt. Kult ptačího muže prý přežil až do konce 19. století a o těch, kdo byli dost šikovní na to, aby přinesli neporušené vejce rybáka se věřilo, že jsou zástupci boha Makemake na Zemi. Záhadné písmo Rongorongo, které se dosud nikomu nepodařilo rozluštit Písmo je zapsáno zvláštním stylem, kterému se říká Bustrofédon, kdy se jeden řádek zapisuje zleva doprava a následující opačně. Písmo bylo určené pro privilegovanou skupinu kolem panovníka a po odvezení královské rodiny do otroctví byla znalost zcela ztracena. Celkem se zachovalo 26 destiček, které jsou rozptýleny po muzeích celého světa a ani jedna nezůstala na Velikonočním ostrově. Největší záhadou není obsah tabulek, ale způsob, jak toto unikátní písmo vzniklo. Velmi se podobá písmu z Mohendžodara (na území dnešního Pákistánu), které je ovšem z úplně opačné strany zeměkoule. Existují teorie, že písmo s sebou už přivezli první osadníci nebo že je výsledkem mnohem dřívějších kontaktů s dávnými mořeplavci již zapomenutých kultur. Legendy o tom, že ostrované jsou potomky tajemných bílých mužů, jsou mimochodem rozšířeny po celé Polynésii. Velmi pravděpodobné ale je, že rongorongo je jedním z mála písem, které vznikly v naprosté izolaci. Rongorongo je poměrně nedávný název, který byl tomuto písmu dán. V jazyce Rapa Nui to znamená recitovat, skandovat nebo zpívat. Původní název tohoto písma byl podle legend „kohau motu mo rongorongo“ (v překladu „řádky určené ke zpěvu“). Jako znaky písma jsou použita schématická znázornění postav, zvířat, rostlin, geometrických tvarů, z nichž mnoho je nemožné identifikovat. Podle tradice byly tyto symboly ryty do dřeva žraločím zubem. Přestože se v dnešní době o rozluštění tohoto písma snažili různí vědci pomocí počítačů, nebylo poselství, které možná dosud skrývá, odhaleno. Vydá nám někdy Velikonoční ostrov svá tajemství? Zatím zůstává tento kousek země opředen stále mnoha nevysvětlitelnými záhadami…   )

Pražský Golem – Ochránce židovského ghetta, kterého stvořil slavný rabbi Löw

Pražský Golem – Ochránce židovského ghetta, kterého stvořil slavný rabbi Löw

Náš pražský Golem je tím nejznámějším a nejslavnějším golemem na světě. Jeho stvořitel, židovský rabín Jehuda Léva ben Becalel, mu dal jméno Josille. Stvořil jej z hlíny a oživil ho, aby chránil židovské ghetto před křesťany, kteří ho pravidelně napadali, a také jako pomocníka s domácími pracemi. Golem se do pohybu uváděl vložením šému – svitku a pak poslouchal toho, kdo mu šém do úst vložil. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Co se týče slova šém, tento „výraz značí v hebrejštině obecně jakékoli jméno“. Do evropských jazyků byl převzat v užším kabalistickém smyslu tajemného, nevyslovitelného Jména, jednoho z mnoha jmen jediného Boha. Golemovi nelze ale do úst vložit jakýkoli šém. Podle jedné pověsti se pokusil student z ciziny golema oživit, ale jelikož měl nedokonalý šém, golem nebyl ovladatelný, tak ho student musel zničit, ale on ho zavalil. Šém je nositelem životní energie, působí na její vývoj a vzrůst. Proto se v některých pověstech hovoří o golemovo nekontrolovatelném růstu. Nejstarší zmínky o umělých výtvorech, konkrétně golemech, nalezneme již ve starém Egyptě Egypťané soustředili mnoho pozornosti na posmrtný život, který byl podle nich věčný. Do hrobek vkládali mrtvému sošky sluhů, které mu měly pomáhat. Tyto sošky byly nazývány Vešebti. „Byly to hliněné figurky sluhů, kteří se měli v Západní říši přihlásit k práci za svého pána, když by jej k ní dozorce zavolal“. Byly tedy zemřelému vzhledově podobné. Vešebti byli oživeni pomocí Knihy mrtvých. Hovoří se o magické formuli, která se díky tomu, že byla psána hieroglyfy, stala tajemnou, i když to byl pouhý výrok krále – král dává oběť. Kromě sošek sluhů se do hrobů dále vkládaly i sochy nahých otrokyní. Nejčastěji byly vytvořeny z vosku, dřeva, kovu či hlíny. Jejich velikost byla jen několik centimetrů, ale v záhrobí se následně zvětšily. Tyto sošky se objevily kolem roku 2000 př.n.l. V Japonsku a Číně se nejprve k zemřelému pánovi zahrabávali zaživa jeho sluhové, kteří mu měli sloužit v posmrtném světě. Později byly tyto lidské oběti nahrazeny hliněnými panáky v lidské velikosti, kteří na onom světě obživli. Kromě starého Egypta a Japonska se oživlé bytosti objevují i ve starém Řecku. Největší řecký stavitel, vynálezce a sochař Daidalos, zhotovoval prý sochy, které se samy pohybovaly. V Číně také věřili na oživlé sochy. Jejich oživení souviselo s vírou, že člověk má dvě duše, jednu pudovou, která sídlí v krvi a jednu rozumovou. K oživení soch tedy stačilo, aby se krev spojila s příslušnou sochou. Pokud můžeme soudit z dochovaných historických pramenů, je představa, že člověka (či něco člověka podobného) lze stvořit „relativně“ nekomplikovaným způsobem, velmi stará. Zřejmě má svůj původ v mytologiích, které si stvoření lidstva (prvního člověka) božím zásahem představovaly poměrně jednoduše. Bůh „uplácal“ člověka z vhodného materiálu – hlíny a následně mu „vdechl“ život. Ačkoliv se tento postup zdá být velmi prostý, naši předkové si samozřejmě uvědomovali zásadní rozdíl mezi „boží mocí“ a jejich vlastními schopnostmi. Proto spíše předpokládali, že mnohem snazší bude „stvoření“ bytosti podstatně primitivnější, než je člověk. U tvora tzv. třetího řádu by se jednalo spíše o zvíře nebo velmi jednoduchým způsobem konající bytost. Teprve bytost druhého řádu odpovídá svojí charakteristikou tomu, co si představujeme pod pojmem golem – tedy umělou bytost s určitými duševními schopnostmi, která rozumí lidské řeči a je schopna do jisté míry samostatně vykonávat přikázanou činnost. Možnost stvoření tvora prvního řádu, který by plně odpovídal člověku, byla sice diskutována, ovšem spíše v teoretické rovině. Pro středověk je také typická představa, že s pomocí patřičných magických formulí je možno vytvořit tzv. „homunkuly“, které si tehdejší alchymisté představovali jako maličké lidské tvory. Není jasné, do jaké míry tato myšlenka souvisí s rozvíjejícími se znalostmi embryologie nebo naopak s neznalostí mikroskopu. To, že nebyli schopni rozlišit mikroskopické zárodky života (například vajíčka hmyzu), vedlo tehdejší alchymisty a přírodovědce k představě, že jednoduché formy života – typicky právě hmyz – běžně vznikají z neživé hmoty, špíny či bahna. Od této představy pak logicky neměli daleko k myšlence, že s použitím některých magických nebo alchymistických postupů by bylo možno vytvořit tvory složitější, blížící se snad až člověku. Rabi Löw (zvaný Maharal) – Legendární tvůrce pražského Golema „Uhnětli jsme tě z hlíny, a vdechli jsme ti život, abys chránil Židy před nepřáteli a před pronásledováním. Budeš bydlit v mém domě a budeš plnit mé rozkazy. Vykonáš všechno, co ti rozkážu, i kdybych tě poslal třeba do ohně, i kdybych ti přikázal vrhnout se z věže, i kdybych tě poslal do mořských hlubin…“ Rabi Löw se narodil s největší pravděpodobností v německém Wormsu. Jiné historické prameny však za místo narození považují Polsko. Jako rok narození udávají prameny 1512, 1513 ale i 1515 či 1525. Rabi se narodil do velice významné rabínské rodiny. Podle dochovaných pramenů měla tato rodina předky pocházející z Prahy. Rabi Löw se zabýval pedagogikou, jazykovědou, teologií, filozofií, geometrií a také Kabalou. Nejprve byl zemským rabínem a školním rektorem v Mikulově. Poté působil jako rabín v Poznani, v Polsku, ale pak se přesunul do Prahy, kde se stal nejvyšším soudcem. Rabín Löw se sešel i se samotným Rudolfem II., který projevoval zájem o alchymii, astrologii a magii. Řešili spolu otázku nenávisti proti Židům. Císař je díky rabínovi vzal pod svoji ochranu. Rudolf II. považoval Löwa za velmi moudrého muže a jeho moudrost si čas od času prověřoval, např. když si ani soud nevěděl rady, jak rozsoudit krádež peněz, obrátil se císař na rabína. Také ho požádal, aby mu vyčaroval slavné postavy ze Starého zákona. Rabi to udělal, ale jelikož byla porušena podmínka, že se nikdo nesměl při aktu zasmát, přízraky zmizely a začal padat strop. Rabín zemřel ve svých 97. letech a to tak, že ho smrt přelstila. Při oslavě jeho narozenin se skryla do květu růže, který dostal od své vnučky. Löw si přivoněl a naposledy vydechl. Datum jeho smrti je přesnější než datum jeho narození, konkrétně 22.8.1609. Rabi Löw byl pohřben na Starém pražském židovském hřbitově. Dodnes lidé přicházejí právě na hrob Rabiho Löwa se svými přáními a věří, že právě rabín jim tato přání vyplní. Proto si při procházce Starým židovským hřbitovem můžete povšimnout malých papírků, připevněných kamínky. Pověst o pražském Golemovi Pověst o Golemovi nás zavádí do Prahy na sklonku 16. století, do doby vlády císaře Rudolfa II. Tehdy do pražského židovského ghetta proudily početné kolonie Židů ze všech koutů Evropy. Domácí české obyvatelstvo se proti zdejší židovské komunitě často bouřilo. V tomto neklidném čase se pražským rabínem stal rabín Löw, muž, o jehož činech a kouzlech kolovaly roztodivné příběhy. Vlny nenávisti vůči pražským Židům se zvedaly a utichaly v nekonečném sledu. Rabín Löw se s vypětím všech sil snažil uchránit. Bezradný rabín trávil dlouhé večery nad knihami a hledal odpověď… Povídá se, že jedné noci se rabínovi ve snu zjevil nápis: Vytvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům! Jehuda Löw procitl, na malý kousek pergamenu si poznamenal několik posvátných slov a teprve poté se s klidem v duši opět odebral ulehnout na své lůžko. Druhého dne ráno rabín přivolal svého zetě a jednoho ze svých nejvěrnějších žáků. Pověděl jim o svém snu a požádal je o pomoc. Několik dní nato se v noci všichni tři oděli do bílých rouch a vedeni rabínem vydali se za město. Konečně k ránu nalezli poblíž Vltavy místo s jemnou vlhkou hlínou. Za svitu pochodní uhnětli z hlíny postavu velikého člověka, golema. Když byli hotovi, nařídil rabín svému zeti. „Ty máš povahu ohně. 7x obejdi golema a opakuj přitom posvátná slova“. Podobně nařídil rabín učinit svému žákovi. Ten měl povahu vody. Jakmile obešel ležící tělo poprvé, golem začal chladnout. Při každém dalším kroku bylo golemovo tělo chladnější a chladnější, až dostalo barvu a vláčnost lidské kůže. Poté co žák dokončil sedmé kolo, vystřídal ho rabín sám. Obcházel Golema a opakoval posvátná slova. Když dokončil sedmé kolo, nahnul se nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a pod jazyk mu vložil malý pergamenový lístek s tajemným nápisem. Golem se náhle pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a pomalu vstal. Takto byl stvořen živý tvor ze čtyř živlů – ze země, vody, ohně a vzduchu. Golem byl od člověka k nerozeznání. Byl jen o poznání mohutnější a vyšší nežli mnozí lidé. Jedna věc jej však od běžných lidí odlišovala zcela – neuměl mluvit. To proto, že ani moudrý rabín neovládal všechna tajemství, a tajemství řeči je ze všech tajemství největší. Golem byl dobrák, silný a pracovitý. Celý týden pomáhal v synagoze. Jak se týden chýlil ke konci, golemova síla rostla. V předvečer soboty golem doslova kypěl energií. Proto mu rabín každý pátek navečer vyjmul zpod jazyka šém a vložil nový, aby i golem, tak jako všichni v Židovském městě, dokázal o sabatu v klidu odpočívat. Jednoho dne odešel rabín do synagogy a na to, že musí golemovi nahradit starý šém novým, zapomněl. Mezitím s golemem jako by šili všichni čerti. Vyběhl na ulici a začal řádit jako šílený. Rozbíjel okna, vyvracel stromy i s kořeny, ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Rabín vyběhl ze synagogy a utíkal ke golemovu běsnění. Přikázal mu, ať vystoupí na půdu Staronové synagogy a důkladně si odpočine. Golem uposlechl, vyšplhal na půdu a ulehl do prachu mezi pavučiny. Rabín nechal přivolat své dva pomocníky, s nimiž před časem golema oživil. Společně vystoupili na půdu modlitebny a postavili se k hlavě spícího golema. Pak odříkali pozpátku posvátnou větu o stvoření lidské bytosti. Při jejich slovech golemův dech slábl a zpomaloval se. Rabín se sklonil nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a vyjmul z nich šém. Golemův dech se zastavil. A tak život, který moudrý rabín kdysi golemovi vdechl, vyhasnul zcela. Rabín Löw přikryl golema zbytky starých tkanin. Vrátil se domů, nechal spálit golemovy šaty a zapověděl vstup na půdu Staronové synagogy. Rozhlásil, že golem odešel a nikdy už se nevrátí. A tak stejně záhadně, jako se golem v životě pražského židovského ghetta objevil, z něj i beze stopy zmizel.   )

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Hora Shasta (4317 m) je nejmajestátnější hora části Kaskádového pohoří, která se nachází v kraji Siskiyou v Severní Kalifornii asi 45 mil od hranic Oregonu. Hora je významným duchovním místem přírodních obyvatel Ameriky, jako i poutním místem novějších náboženství (Hnutí Já jsem). Shasta je v současnosti neaktivní sopka a její stáří se odhaduje na 600 000 let. Přibližně před 300 000 lety došlo k obrovské erupci a destrukci celé severní strany hory, pozůstatkem této katastrofy je údolí Shasta Valley. Poslední erupce byla zaznamenaná v roce 1786. Na sopce se stále vyskytují aktivní fumaroly a horké prameny, proto ji nemůžeme považovat za úplně vyhaslou, ale jen za spící, s rizikem možné erupce. Americká hora Mount Shasta je opředena mnoha tajemnými příběhy, které si vyprávěli již Indiánské kmeny. Legendy hovoří o rozsáhlém podzemním městě, které se nachází pod horou… „V horách je město, které je obydleno potomky mimozemšťanů. Toto město získává pozornost od lidských bratrů z oblasti vrchního světa. Je to velmi majestátní rasa, mírumilovná a dobrá. Vchod do jejich podzemního města je dobře zakamuflovaný pod východním bodem hory, je nemožné pro pozemské lidi ho najít. Jejich vesmírné lodě mají zlatou barvu a zakulacený tvar, protože tak mohou cestovat časem. Lidé této rasy jsou velmi dobře stavění. Jejich vlasy jsou téměř přirozeně blond, dlouhé a kadeřavé“. Telos: Podzemní město pod horou Mount Shasta Historie Telosu vypráví příběh o Lemurii. Věk Lemurie sahal od 4 500 000 let př.n.l. až do 12 000 př.n.l. Tato rozlehlá země zahrnovala oblasti Pacifického oceánu, Havaje, Velikonočního ostrova, Austrálie a Nového Zélandu. Její východní pobřeží se táhlo od současné Kalifornie do části britské Kolumbie. Lemurská rasa pochází z jiných galaxií jako jsou Sirius a Alfa Centauri. Lemuřané vytvořili jakýsi ráj. Asi před 25 000 lety, dvě velké civilizace, Atlantida a Lemurie bojovaly o ideologii. Lemuřané se domnívali, že méně vyvinuté civilizace by měly být pod kontrolou Atlantidy a Lemurie. Vedli proti sobě války nukleárními zbraněmi. Asi před 15 000 lety, před velkou válkou, která zničila Lemurii, jejich kněží požádali Šambalu, hlavní město podzemních civilizací, aby postavili město pod Mount Shasta, které uchrání jejich civilizaci a záznamy. Lemuřané přesvědčili mistry moudrosti té doby, aby se učili lekcím války a agrese. Bylo jim uděleno povolení postavit pod Mount Shasta město. Další nukleární válka se odehrála před 12 000 lety, ta Lemurii zdevastovala. Telos je lemuřanská osada, je to město Světla vedené radou 12 vzestoupených Mistrů a jeho Vysokým knězem Adamem (Vysoký kněz – není chápáno jako kněz z naší společnosti, ale jako vysoce duchovně vyspělá bytost, nemá nic společného s církvemi a náboženstvím na povrchu Země). Jméno Telos znamená „komunikace s duchem“. Obyvatelé Telosu, kdysi Lemurie, pracují na vzestupu. Mohou se astrálně promítnout na jakékoliv místo, a mohou telepaticky komunikovat s kýmkoliv na jakémkoliv místě a čase. Jsou to velmi vyvinuté bytosti, žijící mnoho životů v jednom. Vztahy na Telosu jsou založeny na jednotě a universálním vědomí. Jednotnost je základem intimity. Telosiané se milují a soustřeďují se na význam pravé lásky. Adama říká, že klíčem je láska: „Láska sebe samého, láska Boha a láska pro celou rodinu na Zemi“. Telos je technologicky vyspělá civilizace. Mají pozoruhodný systém transportu. Transport ve vnitřním městě se skládá z výtahů a elektromagnetických saní. Lidé z Telosu cestují mezi dalšími podzemními městy elektromagnetickými vlaky, které se pohybují kolem 3 000 mil za hodinu (5400 km/h). Telos je členem Konfederace planet a jeho obyvatelé cestují do dalších dimenzí. Vlastní mezidimenzionální lodě. Jejich počítačový systém je na základě aminokyselin a spojuje ostatní podzemní města a galaktické civilizace. Ačkoliv se Atlantida a Lemurie staly na povrchu Země mýty, lidé z Atlantidy a Lemurie vzkvétají ve svých podpovrchových městech. Thomas Castello, bývalý zaměstnanec bezpečnostní služby v Dulce, který se dostal do kontaktu s mimozemšťany, tvrdí, že Telos a Mount Shasta je místem, kde se setkávají mimozemšťané, Lemuriánští vědci a lidé. Také tvrdí, že od dob prezidentství Grovera Clevelanda (22. prezident Spojených států, 1885–1889), všichni prezidenti USA tajně navštívili Telos. Během Clevelandovy administrace byla formulována smlouva o Mount Shastě. Prezident Harry S. Truman (33. prezident Spojených států) daroval v Telosu, králi světa, klíče od Spojených států. Rasa Telosi („Agharťané/Ti Zářící“) Pocházejí z hvězdy Alfa Centauri 2, z planety Selo. Jsou to vysoké lidské bytosti, mají bledou lesklou pleť a bílé vlasy. Mají vysoce rozvinuté telepatické schopnosti. Jejich oči jsou jasné, v barvě od šedé do světle modré. Jejich strava je čistě rostlinná. Rostliny pěstují hydroponicky v celospektrálním umělém osvětlení. Využívají psychotronické technologie zahrnující krystaly a univerzální energii životní síly. Hlavní soustava jejich jeskyní se nachází: pod územím pouště Gobi a okolí, v rozsáhlých jeskynních systémech pod Tibetem propojující systémy ve Střední Asii a konečně na americkém kontinentu okolo hory Shasta v podzemním městě Telos. Poskytují lidem mnoho nástrojů a nápovědy, vedou jejich archeologické objevy a poskytují jim také klíč k dekódování starobylého vědění. Telosii jsou původci kruhů v obilí, geometrické nápovědy vedoucí k dekódování ztracené vědy. Stojí také za zdrojem toho, čemu se mylně říká „lemurské krystaly“, které by se přesněji měly nazývat „krystal Telosi“. Kdekoliv tyto krystaly na Zemi najdete, Telosii jsou vždy poblíž. Do těchto kamenů jsou zakódovány klíče k odemčení starobylého vědění a data související s hvězdným původem některých dávných civilizací. Mají se používat jako klíč, neobsahují vědění tak jako třeba kniha, nebo nějaké zařízení, ale pouze umožní takové vědění zpřístupnit. Tím pomáhají lidstvu k povznesení do nové úrovně. Tím klíčem je energetický podpis do struktury krystalu. Zázračné zjevení hraběte Saint Germain na sopce Mount Shasta Hlavním aktérem tohoto příběhu je Guy Warren Ballard, který se narodil 28. července 1878 ve městě Newton v Kansasu. V roce 1916 se oženil s Ednou Anne Wheelerovou a během 1. světové války sloužil v americké armádě. Po válce začal pracovat jako důlní inženýr a usadil se na úpatí spící sopky Mount Shasta. Toto místo se nevybral náhodou. On i jeho manželka intenzivně studovali teosofii a okultismus a sopku Mount Shasta původní obyvatelé Ameriky považují za posvátné místo. Ballard na sopku často podnikal horské túry a v srpnu 1930 se mu přihodil tento příběh… „Chystal jsem se poobědvat a hledal jsem horský pramen se studenou a čistou vodou. Když jsem ho našel, s hrnkem v ruce jsem se sklonil, abych nabral vodu, když jsem najednou pocítil, jako by proběhl mým tělem od hlavy až do nohou elektrický proud. Narovnal jsem se a rozhlédl se. Přímo za mnou stál mladík, který na první pohled vypadal, že je turista, stejně jako já. Když jsem si ho více prohlédl, uvědomil jsem si, že nepatří k běžným lidem, které denně potkáváme. Usmál se, jako by mi četl myšlenky a řekl: „Můj bratře, pokud mi půjčíš hrnek, dám ti nápoj, který tě osvěží mnohem víc než pramenitá voda“. Uposlechl jsem tedy a hrnek v jeho ruce se okamžitě naplnil krémovitou tekutinou. Podal mi ho a řekl: Vypij to“. Tento záhadný muž se Ballardovi později představil jako hrabě Saint Germain a začal s Ballardem rozprávět, a nejen při tomto setkání. Ballard, nyní již vizionář, pak podrobně popsal nejen rozhovory s hrabětem, ale i dalšími Mistry. Celá Ballardova rodina potom začala tvrdit, že jsou jedinými vyvolenými posly Saint Germaina a získávali četné příznivce. Jejich učení dnes tvoří jádro jimi založeného hnutí „Já Jsem“, které je charakterizováno jako duchovní a vzdělávací organizace, financovaná z příspěvků svých členů se sídlem v Chicagu. Aktivita tohoto hnutí po svém založení ve 30. letech rychle rostla a Ballard v Chicagu i jinde často přednášel o mystickém učení Saint Germaina, podle něhož bude Amerika hrát ve světě klíčovou roli. V roce 1938 prohlašoval, že v USA je již na milion vyznavačů jeho učení. Následujícího roku, 29. prosince 1939, však Ballard zemřel. Ve vedení hnutí pokračovala jeho žena až do své smrti v roce 1971. Poutním místem hnutí se pochopitelně stala a dodnes zůstává hora Mount Shasta, kam se jeho příznivci vypravují vždy v srpnu. Kromě jiného jsou přesvědčeni o tom, že osobní zkušenost prožitku Boží přítomnosti vede k pozitivním změnám v životě dotyčného. Jsou silně vlastenecky zaměření, což dávají najevo vystavováním vlajky USA ve svých prostorech. Pokud je známo, u nás hnutí „Já Jsem“ své příznivce nemá. „Láska není činností lidského ducha (rozumu, mysli), nýbrž je „čistou a svítící esencí“, kterou vytváří lidský duch. Tato esence toho velkého Božího plamene vchází do hmoty a trvale proudí jako dokonalost ve formě činu. Láska je projevená dokonalost. Není vázána na žádné podmínky a nemůže vyjadřovat nic, než mír a radost a darovat je všemu tvoření. Nepožaduje nic pro sebe, protože je ve vší věčnosti samo-tvůrčí, je srdečním tepem toho „Nejvyššího“. Láska má všechno a zná jen jednu vůli: ve všem uskutečňovat plán dokonalosti. Proto daruje sama sebe. Láska a jenom ona je základem harmonie a správného užívání veškeré životní síly“. – Saint Germain )

Bájná hora Ararat - místo, kde přistála archa Noemova

Bájná hora Ararat - místo, kde přistála archa Noemova

„Je nás jen pár, ale zvou nás Armény, nepovyšujeme sebe nad nikoho jiného, prostě jen víme, že náš a jen náš je Ararat“. Ararat nebo chcete-li Masis je mohutná nepřehlédnutelná hora tvořící odvěkou dominantu neklidné krajiny na pomezí Turecka, Íránu a Arménie. Jeho celoročně zasněžený vrchol se nachází v úctyhodné nadmořské výšce 5137 m a jedná se tak nejen o nejvyšší horu Turecka, ale i Arménské vysočiny. Národy žijící v jeho stínu jej dlouho uctívali jako horu posvátnou a nedotknutelnou. Zmiňuje se o něm i Bible v souvislosti s přistáním archy Noemovy. Málokterý kopec je tak všeobecně známý a nesmazatelně zapsaný v paměti lidí, jako právě Ararat. Ararat je vulkánem se dvěma vrcholy – Velkým Araratem (5137 m) a Malým Araratem (3896 m). Poslední sopečná aktivita byla zaznamenána v roce 1840, kdy došlo k vyvržení magmatu z parazitického kráteru. Tento výbuch si vyžádal i lidské oběti. Předcházející erupce vytvořily mnoho parazitických kráterů na západní straně sopky. Vrchol Araratu je trvale pokryt sněhem a ledem a tvoří výraznou dominantu celého kraje. Nejimpozantnější pohled na ni je z arménského hlavní města Jerevanu a okolí. Podle biblické legendy na úbočí Araratu přistála po potopě světa Noemova Archa Příběh o Noemově arše je jedním z nejznámějších, a přesto nejpodivuhodnějších příběhů Starého zákona. Kniha Genesis vypráví, že Bůh pocítil takovou nelibost nad zkažeností lidského rodu, že se rozhodl všechno živé zničit potopou. Noe, jemuž tehdy bylo šest set let a je popsán jako muž „bezúhonný ve svém pokolení“, však měl být zachráněn, stejně jako jeho rodina, po páru zvířat, „která nejsou čistá“ nelze je jíst ani obětovat, a po sedmi párech zvířat čistých. To měl být zárodek nového počátku. „Nad zemí se strhl lijavec a trval 40 dní a 40 nocí. Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. Potopa na zemi trvala 40 dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy…Když přešlo 150 dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu“. Podivný nález na hoře Ararat: Nalezli snad vědci Noemovu archu? Někteří lidé jsou přesvědčení, že příběhy z Bible se opravdu odehrály. Jako třeba legenda o potopě světa a o spravedlivém muži jménem Noe, který dostal šanci tuto potopu i se svými nejbližšími přežít. Ať už si o tom všem myslíte cokoliv, už celá staletí se nejrůznější lidé (včetně vědců) snaží dokázat, že potopa světa se opravdu odehrála. A hledají i důkazy o existenci Noemovy archy. Jejich pátrání je provázeno jedním pomyslným magnetem. Je jím bájná hora Ararat. Mnoho historických důkazů o tom, že na Araratu bylo zaznamenáno něco jako loď, patřilo těm, kteří navštívili nedaleké osady a města a odtud obdivovali Ararat. Další pozorování patří těm, kteří cestovali s karavany do Persie a prošli Anatolskou náhorní plošinou. Navzdory skutečnosti, že většina důkazů sahá až do starověku a středověku, některé z nich obsahovaly podrobnosti, kterých si moderní badatelé všimli mnohem později. Beroes, babylónský kronikář, v roce 275 př.n.l. napsal:“…loď, která se potopila na zem v Arménii, a navíc zmínil…pryskyřice byla z lodi seškrábnuta a byly z ní vyrobeny amulety“. Přesně stejné informace poskytuje židovský kronikář Josephus Flavius, který napsal svá díla v 1. století po dobytí Judeje Římany. Představil podrobnou zprávu o Noemovi a potopě a napsal: „Jedna část lodi se nachází i dnes v Arménii. Tam lidé shromažďují pryskyřici pro výrobu amuletů“. Jeden z nejslavnějších cestovatelů minulosti, Marco Polo, v poslední třetině 15. století, jel poblíž Araratu do Číny. V jeho knize „The Travels of Marco Polo“ je ohromující zpráva o arše: „Měli byste vědět, že v této zemi Arménie, na vrcholu vysoké hory, spočívá Noemova archa pokrytá věčnými sněhy a nikdo tam nemůže vylézt, na vrchol, takže navíc se sníh nikdy neroztaje a tloušťku sněhové pokrývky doplňují nové sněžení. Jeho spodní vrstvy však roztají a výsledné potoky a řeky, proudící do údolí, důkladně zvlhčují okolní oblast, na které roste silná travnatá pokrývka, která v létě přitahuje četná stáda býložravých velkých i malých zvířat z celého okolí“. Na začátku 16. století navštívil Ararat německý cestovatel Adam Olearius a ve své knize Journey to Muscovy and Persia napsal: „Arméni a Peršané věří, že zbytky archy jsou stále na hoře Ararat, která se postupem času stala pevnou a silnou jako kámen“. V roce 1893, po výstupu na horu Ararat, arciděkan Nestoriánské církve Nurri prohlásil, že viděl Noemovu archu. Podle něj je loď vyrobena z tlustých tmavě hnědých prken. Když Nurri změřil nádobu, dospěl k závěru, že její rozměry jsou zcela v souladu s rozměry uvedenými v Bibli. Skupina vědců, kteří šli Ararat prozkoumat, říká, že opravdu nalezli na hoře cosi, co by mohlo Noemovu archu připomínat. Dřevěný nález v zemi, který archeologové objevili, je rozdělen na několik oddělení, která mohla být využívána jako prostory pro ustájení zvířat. Svým tvarem také opravdu loď připomíná. Kdyby se opravdu potvrdilo, že se jedná o Noemovu archu, znamenalo by to, že bychom biblickým příběhům měli věnovat mnohem větší pozornost, než jakou jsme jim dávali doposud. O arše se zmiňuje také Korán. Korán také říká, že archa přistála na Araratu a s Biblí se shoduje i v rozměrech. Ararat není jen hora, ale také koňak, který si oblíbil Winston Churchill „My v Arménii věříme, že na okrajích skleniček sedí malí démoni, malí ďáblíci. Ale když si přiťukneme, tak se tohoto zvuku zaleknou a utečou. Pokud to zapomeneme udělat, tak spadnou do našich skleniček a my se pak opijeme. Pokud jsme tedy opilí, tak to tedy není vina samotného alkoholu nebo nás, ale mohou za to tito malí démoni“. Arménská brandy získala označení „nápoj diplomatů a státníků“. K největším obdivovatelům arménské brandy patřil Winston Churchill, mezi jehož rady na dlouhověkost patřilo kromě kouření doutníků a chození včas k obědu také každodenní konzumace arménské brandy. Po 2. světové válce se arménská brandy začala dovážet téměř do celého světa a získala si velkou oblibu také v bývalém Československu. Arménská brandy patří více než 130 let mezi špičkové alkoholické nápoje svého druhu na světě. Její historie se datuje od roku 1877, kdy byl v Arménii založen podnik na výrobu vína a vodky. Ten byl v roce 1898 zakoupen Nikolayem Shustovem, který v roce 1900 poslal vzorky brandy na anonymní degustaci do Paříže, kde brandy získala cenu Grand Prix. Komise hodnotitelů byla natolik šokována kvalitou arménské brandy, že umožnila Nikolayovi Shustovovi užívat označení „cognac“ namísto brandy. V roce 1912 ochutnal arménský koňak také car Nikolay II., který ho natolik oslovil, že se Nikolay Shustov stal hlavním dodavatelem carského dvora. Arméni jsou na své tekuté zlato náležitě hrdí a přípitek nesmí chybět na žádné rodinné oslavě nebo setkání. Pokud Armén chce obdarovat třeba kolegu nebo kamaráda z ciziny, pravděpodobně sáhne právě po láhvi Araratu. Vyrábí se z hroznů rostoucích ve vybraných regionech Arménie a po dvojí destilaci zraje ve stoletých sudech z kavkazských dubů. Přes póry dřeva se každý rok vypaří dvě až tři % lihoviny a této části se říká „andělský podíl“. Arméni s oblibou říkají, že bychom se měli této vůně pořádně nadýchat, protože jsou v ní ukrytá dvě velká tajemství. A to taková, že Arméni nejsou nikdy nemocní a jsou vždycky v dobré náladě. )

Mystická lokalita Avebury v hrabství Wiltshire

Mystická lokalita Avebury v hrabství Wiltshire

„Kameny, které byly vztyčeny jen za pomocí lidských rukou, působí živějším dojmem než kameny vztyčené za pomocí techniky, protože technika dělá z živoucích věcí pouhé předměty. V minulosti bylo víc partnerských vztahů k silám, se kterými člověk musel spolupracovat“. Avebury je největší známý prehistorický kamenný kruh v hrabství Wiltshire (česky „Povadlý okrsek“) zhruba 120 km západně od Londýna. Je součástí velkého megalitického komplexu, který byl budován Iberskými kulturami zhruba od čtvrtého do poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem. Kameny jsou umístěny na násypu, který je ohraničen příkopem o délce 1,3 km a hloubce až 6 metrů. Celkově jich bylo 180. Tvořily jeden větší a dva menší kruhy, které ležely uvnitř kruhu většího. Ten byl největším megalitickým kruhem na světě. Nacházelo se v něm zhruba 100 kamenů, v menších kruzích jich bylo okolo třiceti. Další megality byly vztyčeny uprostřed areálu. Největší z nich váží přes 40 tun. V minulosti zde ještě ležely dvě kamenné ulice. Zbytky jedné se v Avebury nacházejí dodnes. Vedou k Overton Hillu, kde byl dříve další kamenný kruh. Přestože se z celého Aveburského komplexu dodnes dochovala jen malá část původní stavby, působí zbylé kameny majestátně. Ve středověku byly kameny ničeny, aby nemohly sloužit jako pohanské modlitebny, část kamenů také byla po rozbití použita jako stavební materiál. Dnes je Avebury prvořadou památkou na prehistorické období a je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Práce, kterou zde pradávní stavitelé vykonali, je dnes jenom těžko představitelná Ta dřina, kterou zde vykonali je pro nás horko těžko představitelná. Nejprve pomocí bodců z paroží „rozorali“ svrchní vrstvu, a pak kopali dál. Lopatkami z přírodních materiálů nakládali drť do košíků a vysypávali ji nahoru na vnější násep. Protože zdejší půda byla křídová, tak násep z dálky musel svítit bíle. Dokázali tak postupně vytvořit 5 metrů široký kruhový příkop, hluboký 7–10 metrů, dlouhý přes 1350 metrů. Přesnější údaje dnes již nelze zjistit, protože postupem času byl příkop i val postupně srovnáván s úrovní terénu. Ve všech ohledech byl tento příkop větší než ten ve Stonehenge, jehož vnější příkop má průměr asi jen 100 metrů a násep dosahoval pouze dvoumetrové výšky. Hlavní aveburské kruhy byly spojeny kamennými alejemi s dalšími megalitickými stavbami v okolí. Přes dva kilometry dlouhou West Kennet Avenue tvořilo na 100 párů asi tři metry vysokých kamenů. Tato cesta končila v tzv. Svatyni, menší, nejvýše dvacetimetrové kruhové stavbě. Archeologové předpokládají, že to byla jakási chata postavená z dřevěných kůlů a překrytá jednoduchou střechou. Kolem této ústřední svatyně byl vybudován kruh, z asi čtyřiceti kamenných sloupů o průměru cca 40 metrů. Na druhou stranu vedla z Avebury druhá kamenná alej, která končila na jakémsi kruhovém prostranství v dnešním Beckhamptonu. V pozdním středověku, kdy se v Anglii rozšiřovalo křesťanství, začala se tato neolitická nekřesťanská památka spojovat s ďáblem a také některé kameny se začaly nazývat např. Ďáblova židle, Čertovy kroužky apod. Došlo k jejich bourání. To se datuje do doby okolo roku 1320–1325, Důkazem toho je nalezení mrtvoly muže, kterého zavalil kámen při pádu do připravené díry. Kostru našli archeologové roku 1938 a v koženém váčku našli stříbrné mince právě z let 1320–1325. Podle pozdějších záznamů to byl patrně důvod, proč ostatní kameny byly ponechány na svých místech. Domnívali se, že to byl trest boží a dokonce v 18. a 19. století se tam vyprávěla legenda o muži, kterého rozdrtil padající kámen. Dokonce i mor, který zasáhl obec roku 1349, byl údajně trestem božím. Zajímavou historickou skutečností je, že obávaný protektor Oliver Cromwell, dal zdánlivě bezdůvodně pokyn ke zničení stavby. Ve skutečnosti existovala místní pověst, podle které dojde ke svržení tyrana, který vládne na trůnu. Každý nepohanský král, který se stal křesťanem a odvrhnul se od původních božstev, je považován za uzurpátora. Další vlna ničení těchto kamenů byla ve druhé polovině 17. a počátkem 18. století, kdy byly drceny na stavební materiál. Až počátkem viktoriánského období r. 1837 koupil bohatý politik a archeolog sir John Lubbock, později známý jako Lord Avebury, volné pozemky uvnitř a okolo památníků a nepřímo donutil další stavitele stavět domy vně památníku. Proč byl komplex postaven? K čemu sloužil? Přední britský archeolog Michael Damese považuje Aveburské kruhy i okolní stavby za obrovský přírodní amfiteátr, kde se prakticky celoročně odehrávaly významné slavnosti a inscenovala různá mystéria související s nedávno vzniklým zemědělstvím (v tehdejší době pro ně byl rozvoj zemědělství zázrak a plodnost Země byla posvátná). Uspořádání aveburských staveb přímo vybízí ke kolovým tancům, předvádění dramatických jevů, obřadné vítání ročních období, obětování a pořádání průvodů za účelem zajištění plodnosti Země, zvířat i lidí. Dávné megalitické stavby byly centry zemědělské magie, některé sloužily jako kalendář, jiné jako hvězdárny. Další teorie hovoří dokonce o tom, že vyrostly účelně na místech, kde se protínají magnetické linie naší planety – v nichž vzniká energetický vír. Posvátná místa starých civilizací tak mohla být jakýmisi přijímači a vysílači energií. A právě v Avebury se setkává 12 těchto siločar. Podle posledních výzkumů mají velké bloky kamene shromažďovat a vyzařovat „energii země“, tzv. telurické proudy. Telurické proudy procházejí Zemí a působí jako její meridiány. Jedná se tedy o energetické toky, které zásobují krajinu pozitivní energií. Tam, kde telurické proudy nejsou, nebo kde je jejich tok narušen, se na všem živém projevuje nedostatek energie. Naši předkové byli v souladu s přírodou a tyto proudy vnímali. V kruhových stavbách se snažili tuto pozitivní energii čerpat. Někteří tuto energii v Avebury pociťují dodnes. Údajně tu dochází k vymizení migrény a zlepšení depresí. Podíváme-li se na uspořádání pravěkých památek v okolí Avebury, tři z hlavních bodů jsou rozmístěny ve tvaru jakéhosi rovnostranného trojúhelníku • Kamenný kruh – první vrchol trojúhelníku leží v kamenném kruhu v Avebury. Tento kamenný kruh o průměru zhruba 348 metrů, jenž původně tvořil 100 mnohatunových stojících kamenů a značná část se jich dochovala až dodnes, vlastně obepíná značnou část této vesnice. • Longstones – druhým vrcholem trojúhelníku jsou tzv. Longstones, tedy dva kameny, nalézající se cca 1,5 km západně od Avebury. Pravděpodobně se jedná o zbytek tzv. Beckhampton Avenue. Říká se jim Adam a Eva, ale kusy jsou to opravdu znamenité. Větší Adam váží až 62 tun! • Silbury Hill – třetím zbývajícím vrcholem trojúhelníku je pahorek Silbury Hill. Pahorek vznikl někdy kolem 2500 let př.n.l., avšak jeho pravý účel zůstává záhadou. Mluví se o něm jako o nejzáhadnější součásti celého areálu v Avebury. Zvedá se do výšky 40 metrů a má tvar komolého kužele s třicetimetrovým plochým vrcholem. Aby vznikl monument těchto rozměrů, odhaduje se, že sem muselo být nanošeno a navršeno zhruba 35 milionů košů křídy. Je přesně tím, čím se zdá být – neskutečně velkou kupou křídy. Neví se, zda si stavba Silbury Hill vyžádala sto nebo tisíc let, ale ví se, že probíhala ve třech fázích. Výsledná podoba pahorku vyráží svými rozměry dech i dnes. Kruhy v obilí – Každoročně vznikají poblíž proslulých prehistorických staveb, jako je Avebury a Stonehenge Již řadu let se v obilných polích celého světa pravidelně objevují tajemné obrazce. Ať již je jejich autorem kdokoliv, obrazce jsou vyjádřením syntézy hlubokého vědění, technické vyspělosti a velké umělecké kreativity tvůrců. Ač fenomén „obrazců v obilí“ se týká moderní doby, tak první zmínka o výskytu obrazce v obilí v Anglii spadá již do roku 1678. Lidé se tehdy domnívali, že jde o dílo ďábla. Obrazce v obilí se především v jižní Anglii vyskytovaly většinou v podobě jednoduchých kruhů i v následujících staletích, ale bez většího zájmu lidí. Situace se začala měnit až v 70. letech 20. století, kdy si jevu začal poprvé všímat i tisk. Bum „kruhů v obilí“ pak nastal na počátku 90. let minulého století. Nešlo přitom jen o obilná pole, kde vznikaly. Byly zaznamenány obrazce v trávě, hlíně, na ledu i dokonce v borovicovém lese, kde byly spirálovitě ohnuty větve stromů. Vznik obrazců provází zvláštní světelné úkazy. Svědkové popisují rozptýlené světelné záře od země do výše zhruba pěti metrů bez jasného ohraničení směrem nahoru, shora zářící světelné kužely, světelné koule či krátké světelné záblesky. Jistě ne náhodou je největší četnost jejich výskytu v oblastech Anglie, kde v období neolitu vzkvétala megalitická kultura. Intuice vedla tehdejší lidi k tomu, aby na místech, kde vnímali silné propojení zemské a kosmické energie vztyčovali obří menhiry a dolmeny. Jejich konstrukce a rozmístění nebylo náhodné, ale zrcadlí mnohé geometrické a astronomické zákonitosti. )

Tajemná poušť Gobi: Nachází se zde vstupní brána do říše Agartha i démon pouště Olgoj Chorchoj

Tajemná poušť Gobi: Nachází se zde vstupní brána do říše Agartha i démon pouště Olgoj Chorchoj

Poušť Gobi je jedna z největších a nejstarších pouští na světě. Její rozloha činí 1 300 000 km2 a slovo „Gobi“ by se z mongolského jazyka dalo přeložit jako „bezvodé místo“. Oproti ostatním suchým oblastem má několik nepravidelností, které ji od ostatních značně odlišují. Rozkládá se v severní Číně a jižním Mongolsku. Poušť je ohraničena pohořím Altaj a travnatými stepmi Mongolska na severu, Tibetskou náhorní plošinou na jihozápadě a Velkou Čínskou nížinou na jihovýchodě. Klima oblasti je velmi drsné a jsou pro ni typické velké roční teplotní výkyvy. Zatímco v létě zde panuje typické suché a horké pouštní počasí, v zimě sahají teploty hluboko pod bod mrazu, výjimkou nejsou ani mrazy -40°C. Historie vzniku pouště sahá hluboko do minulosti naší planety. Před 300 milióny let v karbonu byla Gobi mořským dnem, ale potom nastala horotvorná činnost, která měla za následek vyvrásnění pohoří Altaj. V další geologické etapě druhohorách se Gobi stala úrodnou oblastí, kterou v hojných počtech obývali také dinosauři (např. Velociraptor nebo Tarbosaurus), po kterých je nyní na poušti možno nalézt mnoho kosterních pozůstatků. Proslulé paleontologické expedice do této oblasti byly zahájeny Američany ve 20. letech minulého století. Podle objevů v lokalitě Šabarak-usu (Planoucí útesy) se jeví jako pravděpodobné, že fosilní úlomky skořápek vajec oviraptorů (nebo příbuzných druhů) používali již kolem roku 8000 př.n.l. neolitičtí obyvatelé pouště Gobi, kteří je opracovávali a navrtávali do podoby „korálků“ pro nošení na náhrdelnících a jiných přívěscích. Legenda kolující Střední Asií vypráví o tajemném národu žijícím v podzemí – v říši Agartha Mezi prastarými mýty i pozdějšími legendami vždy zaujímaly zvláštní místo ty, jež poukazovaly na podivné světy v podzemí. Leccos dokonce nasvědčuje tomu, že tento svět, dosud skrytý v hlubinách Země, může být mnohem rozsáhlejší, než si připouštíme. Takřka všechny dávné národy se zmiňují o podzemních říších démonů, bohů či jiných zvláštních bytostech, které disponují nejen obrovskou mocí, ale i úžasným věděním. Existují hypotézy o tom, že Agartha svými podzemními tunely propojuje všechny kontinenty, a jedná se tak o jednu celosvětovou podzemní říši. V některých místech, kde se nacházely vchody, prý dávné národy budovaly megalitické chrámy a pyramidy, jež měly sloužit jako „záklopky“ těchto vstupů do podzemních labyrintů. Jiné vchody do této podzemní říše se mají nacházet na těžko přístupných místech naší planety, a navíc jsou velice dobře zamaskované. Podzemní říše Agartha uchovává veškeré vědění lidstva a jsou zde k dispozici „zázračné“ technické vymoženosti včetně zvláštních létajících strojů. Bohatství Agarthy má být zpřístupněno pozemšťanům až když se začnou chovat podle učení Mojžíše a Boha a až „když anarchie, která vládne našemu světu bude nahrazena synarchií“. Tak napsal ve své knize Alexandre Saint-Yves d´Alveydre. Někteří buddhističtí mniši tvrdili, že Agarthu navštívili. Byly tam prý chodby a síně gigantických rozměrů, které zalévalo jemné zelenkavé světlo, zjevně umělého původu. Obyvatelé Agarthy prý v podzemí střeží poklady nesmírné ceny. Čas tu plyne jinak než na zemském povrchu, obyvatelé se dožívají nadprůměrně vysokého věku a stárnou velice pomalu. Říká se, že tajuplnou silou „vril“ jsou schopni ovládat nejen hmotu, čas a prostor, ale i mocné duchovní síly, které však mají sloužit jen ke konání dobra. Mohou však být použity i jako účinný obranný systém proti případným, a hlavně nevítaným vetřelcům. Mezi nejznámější cestovatelská jména, které se snažily do Agarthy dostat patří Nikolaj Rerich – Rus, hledající vstupní bránu na vrcholu Himaláje, či dokonce v poušti Gobi. Mezi ty, kteří věřili v existenci tajemné Agarthy patřil i nechvalně známý Adolf Hitler, který dokonce vyslal několik expedic po celém světě. Profesoři zabývající se paranormálními jevy tvrdí, že Agartha existuje, najít ji ale nelze, protože se nachází v jiné dimenzi, v jiném časoprostoru. Pouštní démon Olgoj Chorchoj – „Člověka prý dokáže usmrtit při pouhém doteku“ Na naší planetě jsou stále místa, skrývající svá tajemství, místa, kde možná žijí tvorové, o kterých víme jen to, že by mohli být. Odkud se Olgoj Chorchoj vůbec vzal? Je dost možné, že přežil dlouhý žebříček vývoje. Možná byly jeho domovem prvohory nebo pozdější raná doba. Je také možné, že tento tvor unikl z výzkumných laboratoří, kde byl šlechtěn jako biologická zbraň. Jeho původ bychom zrovna mohli hledat na jiné planetě či v jiné galaxii. Mongolští kočovníci z něj mají bezmeznou hrůzu. Už jenom vyslovení jeho jména – Olgoj Chorchoj – prý přináší neštěstí. A ten, kdo se s ním setká tváří v tvář, má jen malou naději na přežití. Vypadá prý jako kus střeva dobytka naplněného krví. Však také Olgoj Chorchoj v překladu znamená střevo-červ. Má tmavě červenou barvu asi jako salám, někdy jsou vidět i hnědé skvrny. Kde má hlavu a kde má ocas, se nedá poznat, protože na něm nejsou vidět žádné oči, nozdry nebo tlama. Žije pod zemí v písku a na povrch vylézá jen zřídka. Tam se pohybuje zvláštním způsobem. Neplazí se dopředu, ale koulí se nebo kroutí do strany, jako když něco zametá. V písku po něm zůstává charakteristická stopa. Přestože se objevuje jen vzácně, všichni z něj mají panickou hrůzu. Dokáže prý zabít člověka, ale i velblouda, na vzdálenost asi šesti metrů. Nikdo ale přesně neví, jakým způsobem to dělá. Možná elektrickým výbojem, pravděpodobněji rozstřikováním nějakého prudkého jedu. Stačí zásah kapkou a člověk okamžitě umírá. Vše, co přijde s jedem do styku, dokonce i kov, vypadá jako by bylo naleptáno nějakou kyselinou, a okamžitě zežloutne. Podle místních šamanů nemá rád, když někdo ruší jeho klid. Ostatně o tom se na vlastní kůži přesvědčila i jedna badatelská výprava. Šamani je varovali! Jejím členům mělo hrozit velké nebezpečí, snad i smrt. Vyrušený Olgoj Chorchoj, to je prý něco jako rozzuřený býk. Neútočí jen fyzickou silou, ovládá i magii. Výpravu to ale neodradilo. Vydala se do útrob písčité Gobi. Mnoho dní se badatelé snažili představitele černé legendy najít. Všechno se zdálo být marné. Až jednou večer, když všichni spali…K jednomu ze členů výpravy se připlížil tvor. Vypadal jako housenka bez hlavy. Pomalu se sunul vpřed. Badatel cítil, jak se mu živočich vysmívá. Najednou si začal uvědomovat, že se stává závodníkem ve hře o život. Chtěl utíkat, ale jeho tělo bylo jako z kamene. Ne, a ne se pohnout. Tvor se najednou vymrštil z písku a skočil muži na záda. Jeho tělem projela nesmírná bolest. Rázem vše kolem ztichlo. Badatel se probudil. Naštěstí to byl jen sen. Opravdu jen sen? Na zádech měl dlouhý vřed, dost podobný červu, který vystupoval v jeho děsivém snu. Vřed se později začal měnit ve „vak“ naplněný krví. Zdravotní stav muže se den ode dne zhoršoval! Badatelé se rozhodli území pouště Gobi opustit. Když se ocitli za jejími hranicemi, zdravotní stav postiženého se náhle začal lepšit. Výpravu jako by opustila kletba mocného a neporazitelného „pána pouště“. Nikomu se ještě nepodařilo Olgoje Chorchoje vyfotit. Jeho tělo se nikdy nedostalo do rukou vědců. Proto je obtížné určit či odhadnout, co by to mohlo být. Jisté je, že legenda o něm je tak rozšířená a všude tak shodná, že se vnucuje myšlenka, že jejím základem je skutečná existence jakéhosi vymírajícího tvora, který je pozůstatkem dávných časů. Starobylé město Char Chot: O vzkvétající civilizaci v poušti Gobi hovořil i jasnovidec Edgar Cayce V centru pouště Gobi se nacházejí ruiny starobylého města Char Chot. Podle řady legend i archeologických nálezů před více než 12000 lety byla tato oblast úrodnou zemí a zároveň centrem jedné z velkých civilizací minulosti. Jejími zakladateli se stali praobyvatelé legendární pevniny uprostřed Tichého oceánu, země MU. Před 25000 lety tuto pevninu a celý tehdejší svět postihla jedna z velkých katastrof v dějinách lidstva. Část obyvatel země MU vedena moudrými kněžími našla záchranu na dnešním asijském kontinentu. Jeden proud přes Siam doputoval do Barmy a Indie a tam položil základ jednoho z velkých rozmachů indické civilizace. Jiný proud našel cíl svého putování v oblasti dnešní pouště Gobi a založil zde Ujgurskou říši. Ujgurové dosáhli vysokého stupně civilizace a kultury. Znali písmo a měli rozsáhlé vědomosti o astrologii, architektuře, matematice, zemědělství a lékařství. Uměli mistrně zdobit hedvábí či zhotovit sochy ze zlata, stříbra, bronzu či hlíny. Podle čínských legend dosahovala tato civilizace největšího rozkvětu před 17000 lety a zanikla před 12000 lety během dalšího velkého přelomu v dějinách Země. Na jejím místě později vznikly civilizace čínské, tibetské, mongolské a další. O vzkvétající civilizaci s centrem v poušti Gobi hovoří i Edgar Cayce. Řada jeho klientů podle jeho výpovědi byla obyvateli této prastaré říše. )

Yellowstone – Nejstarší národní park na světě, který leží na aktivní sopce

Yellowstone – Nejstarší národní park na světě, který leží na aktivní sopce

Nejslavnější, nejnavštěvovanější a nejstarší americký národní park se pyšní tolika impozantními geotermálními útvary, že vám z toho jednoduše bude přecházet zrak. Najdete tu nespočet vodopádů, horkých pramenů a jezírek, bublajících vřídel nebo gejzírů a ve zdejších lesích můžete narazit na medvědy grizzly, vysokohorské ovce nebo na početná stáda bizonů. Yellowstone je skutečně neuvěřitelné místo a chvílemi si tu budete připadat jak v jiném světě – jezírka jsou zbarvena do tak pestrých barev, že si říkáte, jak tohle příroda mohla zvládnout, ze země tajemně stoupá pára či tryskají gejzíry vody, při pohledu na zdejší kaskády si zas budete připadat jak v ledovém království. Yellowstone je jednoduše úžasný. Yellowstonský národní park se nachází na území tří amerických států. Největší část parku leží na území Wyomingu, podstatně menší část v Montaně a jen necelá 2% rozlohy pak v Idahu. Park byl založen roku 1872 a je vůbec nejstarším národním parkem na světě, zároveň je také zapsán na seznamu UNESCO. Název nese podle řeky Yellowstone, která své jméno dostala pravděpodobně podle žlutých skalních stěn, které se nacházejí na jejích březích. Rozloha národního parku Yellowstone je 8 980 km2. Zhruba stejnou rozlohu mají dohromady Ústecký a Liberecký kraj. Celé čtyři pětiny parku pokrývají lesy, 15% traviny a zbytek voda. Z historie objevování Yellowstone Kdo a kdy poprvé spatřil úchvatné scenérie Yellowstone není pochopitelně známo. Některé odhady uvádějí, že první návštěvníci zde mohli být před více než osmi tisíci lety. Z písemných dokumentů posledních dvou staletí vyplývá, že oblasti okolo Yellowstone byly osídleny četnými skupinami Indiánů. V horách a údolích území dnešního parku se usadila jedna skupina – větev Severních Šošonů známých jako lovci horských ovcí. Traper Osborne Russell, který vkročil do Yellowstone v roce 1830, nalezl malou skupinu plachých a zbídačených lidí, kteří nebyli schopni se bránit. Později tato skupina pronikala do některých částí parku i s cílem lovit bizony a dále hledat barvivo – obsidián (vyvřelá hornina) – nebo jiné přírodní bohatství. Během let 1830 až 1840 vzrostl počet lovců a traperů, kteří na území Yellowstone vstoupili. Právě oni podávali zprávy o tom, co zde viděli a zpracovávali postupně dílčí mapky a popisy. Všichni, kteří toto území navštívili, byli fascinováni jeho scenérií. Roku 1869 sem z Diamond City zamířili tři muži – David Folson, Charles Cook a William Peterson. Právě oni poprvé v plném rozsahu zhlédli fantastické divy Yellowstone a navrhovali, aby byla oblast chráněna před osídlenci. Na základě jejich informací byla následně organizována expedice vedená generálem Washburnem. Ten poprvé přišel s myšlenkou vytvoření národního parku. Národní park byl v Yellowstone vyhlášen v roce 1872. Věhlas parku se začal bleskově šířit a každým rokem docházelo k nárustu turistů. Dnes průměrná roční návštěva dosahuje okolo dvou miliónů osob. Hluboko pod povrchem Země se v Yellowstone skrývá jedna z nejničivějších přírodních sil našeho světa Pod územím Yellowstone se nachází obří supervulkán. Před 640 tisíci lety zde naposledy tato sopka vybuchla a dala tak parku dnešní typický vzhled. Sopečný systém je stále aktivní, magma pod povrchem ohřívá vodu, která pak pod tlakem vystupuje na povrch a vytváří tak světoznámé gejzíry. Obří magmatický krb žhnoucí pod povrchem má neuvěřitelné rozměry: 80 km a obsahuje 200 až 600 km3 roztavené horniny. Kdyby supervulkán vybuchnul, důsledky by byly katastrofální! Pravděpodobnost, že se tak stane je přitom 2x nižší, než že na něčí dům spadne letadlo. Činnost této sopky je dobře patrná, ať už se jedná o geotermální jevy, či posuny půdy. V posledním století vědci naměřili v jedné části parku posun o 70 cm! V parku se také ročně uskuteční 3 000 menších zemětřesení. Poslední velké zemětřesení bylo v roce 1959, kdy zahynulo 29 lidí. V případě, že by supervulkán vybuchl a vyvrhl na povrch všechen svůj obsah, uskutečnila by se tzv. supererupce. Podobná se naposledy odehrála před 74 000 lety na Sumatře, v místě, kde je dnes jezero Toba. Tento výbuch byl tak obrovský, že způsobil sopečnou zimu a spousta živočišných druhů vymřelo. Do vzdálenosti 1 000 km od Toby byla země pokrytá popelem až do výšky šesti metrů. Vše živé v této oblasti prakticky ihned zemřelo, ale následky si odnesla téměř celá Země. Globální teplota na naší planetě poklesla asi o 5°C. Pokud by tedy takto vybuchla i Yellowstonská sopka, erupce by po celých Spojených státech amerických rozprášila přes 100 milionů tun hornin, lávy a popela. Vědci tvrdí, že v minimálně stokilometrovém okruhu kolem vybuchlé sopky by zanikl život, 80 % USA by bylo pokryto popelem a 20 % USA by bylo neobyvatelných. Vědci jsou si ovšem jistí, že vulkán opět předvede svou sílu. Erupce proběhla před 2,1 miliony let, znovu pak před 1,3 miliony let a naposledy před 640 tisíci lety. Vzhledem k tomu, že sopka vybuchne zhruba každých 700 tisíc let, řada odborníků si myslí, že tentokrát už supervulkán přesluhuje. Yellowstone je totiž velmi netypický supervulkán – nemá žádnou klasickou kalderu – podařilo se ji najít až poté, co NASA použila na její odhalení speciální zařízení. Kaldera existuje, ale klasickými metodami je neidentifikovatelná. Tajemný Yellowstonský šepot: Odkud pocházejí podivné zvuky, kterým Indiáni přisuzovali posvátné vlastnosti? V parku Yellowstone se už po staletí ozývá velmi podivný zvuk, který se šíří zejména kolem zdejšího jezera. Říká se mu Yellowstonský šepot. Nikdo ale nedokáže vysvětlit, co jej způsobuje. Severoameričtí indiáni zvuk považují za posvátnou událost, přestože se ozývá poměrně často. Nejčastěji je slyšet v zimě, zpravidla v čase od svítání do desáté hodiny ranní. Zvuk je popisován různě, někomu připomíná bzučení roje včel, dalším zvuk stovek třepotajících se ptačích křídel. Jiní slyší spíše varhany, harfu či jakousi éterickou hudbu. Co je za jeho zdrojem? Pro Yellowstonský šepot je charakteristické, že se nedaří určit, odkud vychází. Zdá se, jako by přicházel ze všech stran a putoval po obloze. Někteří se domnívají, že jde o nářek duší těch, kteří se utopili ve zdejším jezeře. Není vyloučeno ani to, že za vším stojí obří vulkán skrývající se pod parkem. Pocházejí tedy zvuky z pozemského světa, nebo z říše, kterou lidské oko nevidí? Gejzír Old Faithful – Ikona a symbol Yellowstonského parku Svůj název gejzír dostal již v roce 1870 a stal se tak prvním gejzírem, který byl v parku pojmenován. Každých 45 až 125 minut chrlí vodu do výšky v průměru 44 metrů. Kolik má voda gejzíru stupňů? Ještě v hloubce 22 metrů pod povrchem byste naměřili 118°C. Za pěkného počasí je vystřikující voda gejzíru často vařící, i když vytryskne do ovzduší. V zimě je ale všechno jinak. Obzvláště zajímavé efekty vytváří mráz, který vystřikující vodu výrazně zchladí, a když se například venkovní teplota pohybuje kolem mínus 20 °C, při každém chrlení část výtrysku zmrzne a promění se ve sníh. Zbylá voda se zase dostane mnohem výše, než je běžné. Gejzír Old Faithful vyvrhne během erupce až 32 tisíc litrů vroucí vody. Každá erupce má několik fází. Zpočátku jen voda šplouchá ven – do výšky desítek centimetrů. Poté přijde gigantický výtrysk, který dosahuje maximální výšky. Grand Prismatic Spring – Jedno z nejbarevnějších jezírek na světě hraje všemi barvami Grand Prismatic Spring je největším horkým pramenem celého Yellowstonského národního parku. Ovšem teplota ani velikost nejsou tím, co návštěvníky nejvíce láká. Zástupy turistů totiž fascinuje svou barevností. Pestrost barev závisí na kyselosti vody. Nejdůležitější je však její teplota, která směrem k povrchu postupně klesá. S teplotou souvisí výskyt různých druhů mikroskopických organismů, jako jsou bakterie a řasy. V nitru horkých pramenů začíná barevné spektrum jasnou modrou barvou, potom následuje barva smaragdová a světle žlutá. Duhový prstenec uzavírá sytě oranžová až žlutohnědá. Vápencové vrstvy zabarvují do jemných odstínů také sloučeniny síry, železa a manganu. Naše planeta podléhá neustálým proměnám. V některých místech si tohoto procesu sotva všimnete, jinde cítíte v krajině věčnost. V Yellowstone cítíte proměnu ve všem…Člověk tady má pocit, jako kdyby byl přítomen zrodu něčeho nového. )

Machu Picchu – město spojující nebe a zemi

Machu Picchu – město spojující nebe a zemi

Neuvěřitelně krásná, rozervaná, a přitom čímsi harmonická scenérie Machu Picchu a okolí je ukázkou asi nejdokonalejšího sepětí vyspělé lidské kultury s okolním prostředím – minimálně co se architektury začleněné do nepřístupné krajiny týče. Předpokládá se, že město začali Inkové stavět okolo roku 1430, pozoruhodné ale je, že ačkoliv se v horách nacházelo obrovské množství kamenů a kamenných kvádrů, všechny zdejší stavby byly postaveny z hornin zcela jiného složení – původní stavitelé tedy musely dlouhá léta nanášet těžké kamenné bloky z odlehlých míst až do výšky 2500 m.n.m. Podle některých vědců Inkové hledali horniny se specifickým energetickým působením. Jejich přesné umístění pak mělo klidný vliv na lidské zdraví, podobně jako je tomu u Stonehenge v Anglii. Tajemné město vysoko v horách peruánských And je právem zapsáno na seznamu Sedmi nových divů světa. Dodnes je opředeno mnoha mýty, a přestože bylo skryto před světem více než 5 století, zůstává v pozoruhodně zachovalém stavu. Machu Picchu jsou v podstatě ruiny inckého města. V překladu znamená Machu Picchu „Starý vrch“, původní, skutečný název města, se nedochoval. Město je rozděleno na chrámovou a obytnou čtvrť a terasová pole. Ze staveb se zachovala kulatá věž Torreon, která je záhadou sama o sobě (vůbec neodpovídá inckému architektonickému stylu), jeskyně s obětním oltářem a zbytky zdí z obrovských kamenných bloků. Většina archeologů věří, že výstavbu Machu Picchu započal incký panovník Pachacútec Yapanqui (1438-1472). Bohužel dobu výstavby nelze přesně určit, protože nebyly dochovány písemné zdroje Inků, ze kterých by bylo možné čerpat. Poté bylo místo opuštěno a úplně zchátralo. Jeho ruiny byly objeveny 24.7. 1911 americkým archeologem Hiramem Binghamem. Ten se domníval, že našel pozůstatky města Vilcabamba. Od tohoto objevení se stalo Machu Picchu známým turistickým cílem a v roce 1983 bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Existuje mnoho mýtů o původu Inků a kámen v nich hraje vždy důležitou, ne-li zásadní roli Je víc než pravděpodobné, že cit pro kámen, který se zřetelně projevoval právě při velkolepých a náročných stavbách, byl odrazem inckého mytologického světa. Tak například podle jedné verze Bůh stvořitel vytesal z kamene prvního muže. Podle jiné se stvořiteli napoprvé nepodařilo vytvořit ideálního prvního člověka, a tak jej proměnil v kámen. Zajímavé je, že Inkové připouštěli, že Bůh nemusí být vždy dokonalý. Poněkud romantičtější je mýtus o osmi prapředcích národa Inků. Byli jimi čtyři bratři a čtyři sestry, kteří prošli na vezdejší svět kamennou bránou. Mýtus má zřejmě na mysli jeskyni. Vyšli tedy z jeskyně v jezeře Titicaca, v jehož blízkosti leží Tiahuanaco, a z posvátné skály na tomto ostrově se zrodilo Slunce. Co se stalo se sestrami, není zcela jasné, osudy čtyř prvních bratří jsou různé…První z bratrů se vrátil zpátky do jeskyně a už ho nikdy nikdo nespatřil. Dva další zkameněli. A jen ten poslední zůstal. Jmenoval se Manco Capac, a právě on se stal prvním Inkou, prvním vládcem. Nejprve založil své sídelní město, metropoli budoucí říše, legendární Cuzco. Postavil se do jeho středu a na každou světovou stranu, na východ, západ, sever a jih, vystřelil kámen z praku. Tak byla určena jeho rozloha. Když první Inka Manco Capac dovršil své dílo zrození velkého národa a založení obrovské říše, sám se proměnil v kámen. Pozdější inčtí válečníci nosili jeho kamennou sochu do svých dobyvačných bitev. A zřejmě jim to pomáhalo, neboť jejich říše se rozrůstala. Inkové byli přesvědčeni, že právě oni představují jakýsi vrchol, nejvyšší stupeň ve vývoji lidstva Podle Inků existovala čtyři předcházející stádia lidských dějin, z nichž každé skončilo katastrofami. V prvním období žili tzv. počínající lidé, pacarimac runa. Jednalo se o mírumilovné zemědělce, jejichž svět zničily války a nemoci, ale kteří po sobě zanechali několik potomků. Druhé období bylo ve znamení tzv. původních lidí, huari runa. Byli to rovněž zemědělci, kteří už budovali zavlažovací zařízení a terasovitá pole. Konec této éry znamenal okamžik, kdy slunce odepřelo lidem své světlo, a nakonec je zcela spálilo. Třetí období, doba divochů, skončilo katastrofální povodní. Ve čtvrté době již lidé zpohodlněli a přešli od obdělávání půdy k válečnictví. Nakonec se na jejich místě objevují Inkové. Inkové žili od narození do smrti obklopeni nadpřirozenými silami. Pokud se nevydařila úroda nebo pokud indián onemocněl bez nějaké vnější příčiny, mohla za to zlá kouzla a hříchy. K odvrácení těchto účinků se používala vedle léků i magie. Šamanem se stávali lidé, do kterých někdy udeřil blesk, což značilo, že si je vytvořil Bůh hromu. Inkové znali velké množství rostlinných drog, některé využívali k léčení mnoha neduhů. Byl to např. chinin proti malárii, kokain, posvátný kaktus s halucinogenními účinky označovaný jako San Pedro, šňupavý tabák sairi k čištění nosní dutiny nebo pryskyřice ze stromu mulji k hojení ran. Inkové také patrně z náboženských důvodů praktikovali kraniální deformace – svým novorozencům ovazovali hlavičky obvazy, kterými tvarovali jejich lebky do kuželovitého tvaru. V lékařství učinili mnohé zajímavé objevy – dokázali do lebek svých pacientů vrtat malé otvory, kterými pak vypouštěli záněty či nahromaděnou tekutinu. Antropologické nálezy potvrdily, že naprostá většina jejich pacientů tyto složité zákroky také přežila. Bylo Machu Picchu místem zrození posvátných panen, sídlo vládce Pachacúti či astronomická pozorovatelna? Říše Inků se rozkládala z velké části na území dnešního Peru, kde také leželo její hlavní město Cuzco. Zde sídlil „Král Slunce“, vládce celé říše. Pokud bychom ji chtěli přejít v jejím nejširším místě, museli bychom ujít 3600 km, převážně po hřebenech And. To by nám však usnadnily cesty, jež před staletími Inkové vybudovali. Tyto cesty vždy spojovaly dvě místa nejkratší možnou cestou, a to i v případě, že kvůli nim musely být postaveny visuté mosty přes hluboká horská údolí, schody šplhající se až k vrcholkům světa, a dokonce v některých případech i tunely, ražené samým srdcem hor. Kultovní Citadela Machu Picchu leží 112 km od Cuzca na skalnatém výběžku ve výšce 5000 m.n.m., mezi horami Machu Picchu a Huayna Picchu. Spekuluje se, že byla založena jako náboženské a kulturní centrum, ve kterém žilo asi 1000 obyvatel. Jedná se o komplex chrámů, svatyní a obytných domů, ve kterých lidé žili. Existují teorie, že z 90 % zde žili tzv. Panny Slunce, které byly od dětství vychovávány v klášterech a v dospělosti měly svým ženským půvabem sloužit vyšším hodnostářům. Tato domněnka se však ukázala jako lichá. Počet koster mužů a žen byl víceméně vyrovnaný. Poloha Machu Picchu nebyla zvolena náhodou. Výběžek, na kterém město stojí, náleží k masivu Salcantay, což je nejvyšší hora v oblasti, a tudíž nejvýznamnější Apu – horský duch. Tento výběžek je obtékán posvátnou řekou Vilcanotou, která má být obdobou posvátné nebeské řeky Vicamayu (Mléčná dráha). Je známo, že Inkové uctívali Slunce a řadu andských vrcholků, ve kterých viděli tvůrce počasí, a tudíž i dárce vody, potřebné pro jejich přežití. Z dnešního pohledu se jedná o velmi racionální představu, která se vcelku shoduje s názorem meteorologů. Chrám Slunce: Místo, kde kněží oslavovali boha Slunce Intiho Chrám Slunce (zvaný též Sluneční věž) bylo obřadní místo ve východní zóně městské části, které se využívalo pro poctění a oslavy spojené s bohem Slunce Inti, který hrál ústřední roli v Inckém božstvu. V době zimního slunovratu procházel do chrámu hlavním oknem paprsek slunečního světla, který dopadal na velký obřadní kámen umístěný uprostřed místnosti. Okolo postavená budova o tvaru podkovy (jediná budova s kruhovým půdorysem v komplexu Machu Picchu) v podstatě jen ochraňovala tento kámen před okolím. Do chrámu měli pravděpodobně přístup jen kněží, kteří zde prováděli nejspíše zvířecí oběti. Pod Chrámem Slunce se nachází Královská hrobka. Předpokládá se, že do ní byly ukládány mumie významných představitelů Inků či vládců Incké říše. Intihuatana – „Místo, ke kterému je připoutáno Slunce“ Tento podivně tvarovaný kámen stojící na stupňovité pyramidě v centru Machu Picchu byl pro Inky posvátným místem a v prostranství kolem něj se odehrávaly důležité ceremoniály. Podobné kameny se nacházely v centrech všech inckých měst, většina ale nebyla zachována, neboť je katoličtí Španělé systematicky ničili jako pohanské modly – právě to, že v Machu Picchu tento kámen stále stojí dokazuje, že kolonizátoři město nikdy nenašli. Místo, ke kterému je připoutáno Slunce bylo postaveno tak, aby zobrazovalo celoroční pohyb Slunce, jehož personifikace byla pro Inky jedním z hlavních božstev. Během rovnodennosti se Slunce nachází přímo nad stavbou, takže nevrhá stín. Výzkumníci věří, že kámen sloužil jako astronomické hodiny či kalendář. Událost, kdy Slunce nevrhalo stín, mělo být Inky oslavováno. Kámen byl v září r.2000 poškozen pádem 450 kg těžkého jeřábu, který byl využíván pro natáčení reklamy na pivo. Pád jeřábu způsobil, že se od Intihuatana odštípl kousek kamene o velikosti kuličkového pera. Co způsobilo zánik města? Podle výzkumů bylo opuštěno přibližně 100 let po jeho výstavbě, tedy v době, kdy Španělé kolonizovali Jižní Ameriku. Ti ale samotné Machu Picchu nikdy neobjevili. Bohužel po původních obyvatelích nezůstaly žádné záznamy, Inkové nepoužívali písmo tak, jak jej známe my – byli schopni zaznamenávat informace pouze pomocí kipu, což je soustava uzlů na šňůrách či lankách. Machu Picchu tak stále zůstává opředeno mnoha mýty a tajemstvími. „Kombinace důmyslných linií, symetrie opracovaných kamenů působí ohromným dojmem, harmoničtějším a ladnějším než mramorové chrámy Starého světa. Uvážíme-li, že nebyla použita malta, nebyly mezi kameny žádné ošklivé spáry, jako by zde zdi vyrostly již hotové. Nádherou bílé žuly tato stavba předčila nejkrásnější incké zdi v Cuzcu…Pozvolna jsem si uvědomoval, že tato stavba se svou krásou vyrovná nejpozoruhodnějším stavbám světa…“ – Hiram Bingham )

Tajemné pověsti o hradu Karlštejn

Tajemné pověsti o hradu Karlštejn

Když král Karel IV. kázal postavit Karlštejn, neměl to být jen tak obyčejný hrad. Bylo mu souzeno stát se letním sídlem hlavy mocné říše a později také trezorem říšského pokladu i korunovačních klenotů. Každý hrad prý ukrývá celou řadu tajemství: únikové podzemní chodby, tajné komnaty, obranný systém nebo slabá místa opevnění či Achillovu patu v podobě nevyhovující studny. Ke Karlštejnu se váže celá řada děsivých nebo aspoň zajímavých pověstí, především je ale na rozdíl od mnoha jiných „tajuplných hradů“ jeho historie plná skutečných tajemství a záhad. Vypráví se, že stavba hradu se neobešla bez potíží. Pekelné mocnosti si výstavbu nepřály, a proto se ze všech sil snažily dílo hatit. Karel IV. o pekelnících věděl, a tak povolal rytíře, kteří měli s ďábly bojovat. Ale čerti byli přece jenom silnější a ani ti nejudatnější rytíři si s nimi nevěděli rady. S pekelníky si nakonec poradil jeden chytrý ovčák, který se tu a tam občas zjevuje. Jestli se nebojíte, vydejte se na hrad za měsíčního svitu v noci a třeba tohoto ovčáka potkáte, jak vede na provaze uvázaného podivného berana. Pes na hradě hlídá karlštejnský poklad. Karlštejnské Bílé paní – 12 zakletých dívek, které čekají na vysvobození Většina hradů má svou bílou paní, Karlštejn jich má hned 12. Jsou to zakleté panny, které nechtěly být mužům po vůli, a tak byly uvrženy do kobek. Hrad jim ale nedovolil zemřít, a tak se z nich staly zakleté dívky, které čekají na vysvobození. V dobách válek, kdy byl hrad zpustošen, přišlo ke krčmáři 12 vojáků. Najedli se u něj a rozhodli se, že přespí na Karlštejně. Krčmář je varoval, že tam straší, oni se ale přesto rozhodli na hrad jít. Když vešli do první místnosti, našli tam dvanáct židlí, stůl a lesní roh. Jeden z vojáků na něj zahrál a v tu chvíli se objevilo jídlo. Soldáti si poté ještě tímto způsobem obstarali pití, karty a když pak byli unaveni, tak chtěli do postele. Všem se až na vrchního vojáka Martina podařilo usnout. Ten se neustále převaloval, když se najednou u něj objevila krásná dívka v bílém. Představila se mu jako Markétka. Pověděla mu o sobě a jedenácti dalších zakletých pannách. „Nechal nás sem unést král Václav IV. Dvanáct panen, těch nejkrásnějších ze širokého i dalekého okolí. Chtěl, abychom mu v rozkoších krátily jeho předlouhé noci, ale my se jeho pyšné vůli podvolit nechtěly. A tak jsme se modlily ke slitovné Panně, aby nám dopřála záchrany, a ona nás vyslechla: naše žádoucí těla odvála daleko, daleko pryč. Bez nich nestárneme, a naše duše ukotvené ve zdech hradu od té doby čekají na 12 smělých mužů, kteří nás zachrání svou láskou a vrátí nám naši původní podobu. Jeden rok stačí, jeden rok vaší trpělivosti, kdy tu s námi budete žít a nesáhnete na jiné. Slibujeme, že o vás budeme dobře pečovat. A pak, pokud vydržíte, bude naše krása vaše, a spolu s ní i velké bohatství“. Martin jí slíbil, že se zeptá svých přátel. Ti, když to ráno uslyšeli, souhlasili. Devět měsíců z hradu nevycházeli, až jednou to soldáta Janka přestalo bavit a odešel. Po něm se rozhodli odejít i ostatní vojáci, jen Martin na hradě zůstal. Náhle se mu zjevila Markétka a dala mu klíč od pokladnice, aby si nabral peněz a zlata, kolik bude chtít, za to, že z hradu neodešel. Měl ale varovat své přátele, aby utekli, protože jinak by je za porušení slibu čekal trest, a to smrt. Čas uplynul a po dlouhých letech se těchto 12 vojáků opět sešlo. Rozhodli se, že se znovu pokusí dívky vysvobodit. První noc, kdy přespali na Karlštejně, byli všichni až na Martina zabiti. Tomu se opět objevila Markétka a vysvětlila mu, že to se její přítelkyně pomstily za ten dávný útěk, kdy všichni až na něj opustili Karlštejn. Martin od ní opět obdržel klíč od pokladnice a mohl si nabrat před odchodem peněz, kolik chtěl. A tak 12 bílých paní čeká dále na svých 12 vysvoboditelů. Kateřina Bechyňová: „Čachtická paní“ z Karlštejna Každý hrad k sobě přitahuje mnoho pověstí a povídaček, které se z velké části nezakládají na pravdě. Tak tomu je třeba v případě mýtu, že na hradě kdysi za Karla IV. nemohly pobývat ženy. Pravda je samozřejmě jiná – ženy na hrad mohly, i když nesměly do nejvyššího patra Velké věže. Příběh o Kateřině Bechyňové z Lažan je ovšem jiný. Tato žena opravdu žila na začátku 16. století, ale mnoho informací se o ní nedochovalo a překvapivě neexistuje ani jeden její portrét. A kdyby se její kruté činy nedostaly před soud, možná bychom o ní dodnes nevěděli. „Kdyby se mělo všecko vypsati, co jest činila a kterak se jest mučila a katovala s lidmi svými poddanými a služebnými i s dětmi svými, žádný by jinak nevěřil, než že jest v ní čert musel býti, a že jest čert ty muky, kterýmiž v pekle duše mučí, skrze ni musel to působiti“. Kateřina se narodila do rodiny významného českého rytíře Kunaty Pešíka z Komárova, oblíbence krále Vladislava Jagellonského. Měla ještě jednu sestru a čtyři bratry a některé teorie vysvětlují její pozdější sadistické chování právě tím, že vyrůstala v mužském prostředí. Údajně byla také znásilněna vlivným šlechticem, který nikdy nebyl potrestán. Do jejího života nevnesl radost ani sňatek. Z politických důvodů byla provdána za Jana Bechyně z Lažan, který patřil k poměrně významnému rodu. A jak příběh souvisí s Karlštejnem? Kateřinin manžel Jan Bechyně se asi v roce 1528 stal purkrabím na hradě Karlštejn, což byla tehdy velká funkce, protože zodpovídal za bezpečnost korunovačních klenotů. Na hradě nad Berounkou často pobýval, takže Kateřina trávila čas o samotě v Pičíně a právě tam (a také při pobytech na Karlštejně během manželovy nepřítomnosti) vládla tvrdě a krutě a svou zlost si vybíjela na poddaných. Ve středověku se šlechta ke svým poddaným málokdy chovala hezky, ale chování Kateřiny bylo tak brutální, že se nedalo přehlédnout. Své poddané trestala za malé prohřešky tak krutě, že si mnozí odnesli doživotní zmrzačení a někteří její mučení ani nepřežili. Počínala si podobně jako o několik desetiletí později čachtická paní Alžběta Báthoryová, prý se dokonce také koupala v krvi mladých dívek. Z mála dochovaných soudních spisů se můžeme dočíst, že své oběti polévala horkým tukem, bičovala je, dřela do krve železným kartáčem, řezala jim maso z těla a do ran sypala sůl. Jednu mrtvou děvečku dokonce hodila z hradního záchodu přímo na smetiště. Za své choutky se nestyděla a dávala je okázale najevo – povídá se, že když ji například kočka roztrhala krajky, nechala ji za trest stáhnout z kůže. U soudu proti ní svědčilo 17 lidí. Původně poddaní vypovídali jinak, nejspíš se báli říct pravdu. Pak však před soudem promluvil pražský kožešník Prokop Papež, který se jí bát nemusel. V jeho výpovědi je napsáno: „Toho jsem si vědom, že paní Kateřina z Komárova zabila mú sestru Kateřinu Právovic. Když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala“. Ostatní svědci poté získali odvahu a řekli pravdu. Kateřina se nakonec sama přiznala ke 14. vraždám, ale prý jich bylo až 30. Kateřinu z Karlštejna nakonec dostihla spravedlnost. Předposlední lednový den v roce 1534 je nad Kateřinou vynesen rozsudek: má být svržena do věže Mihulky na Pražském hradě a vyhladověna k smrti. Tak se stalo 27. února a následující dva týdny dělaly vražednici společnost jen krysy a hlad. „Karlštejnská paní“ zemřela 15. března roku 1534. Jen pár dní po smrti Kateřiny zemřel za podivných okolností také její soudce Vojtěch z Pernštejna. Od té doby se povídalo, že ho Kateřina proklela a vzala si ho s sebou do pekla. Tajemná hradní studna: Nechal kvůli ní Karel IV. povraždit kutnohorské havíře? Naprostým unikátem mezi středověkými studnami je karlštejnská hradní studna. S její stavbou se začalo záhy po založení hradu 10. června 1348 a práce na jejím hloubení postupovaly velmi rychle, neboť k stavbě císařského hradu bylo zapotřebí obrovského množství vody. Ta sem byla dovážena ve voznicích, takže každý pátý vůz, vezoucí na hrad stavební materiál, byla lejta s vodou. Není proto divu, že sám císař Karel měl mimořádný zájem, aby se dokončení a zprovoznění hradní studny uskutečnilo co nejdříve. Na rozdíl od ostatních hradních studní, které mají kruhovitý tvar, byla tato karlštejnská studna zabudována v podobě postupně se snižujícího obdélníka. Po téměř sedmiletém úsilí kutnohorských havířů byla studna vytesána v rostlé vápencové skále do hloubky 78 metrů. Přestože se v této hloubce ocitli již pod úrovní řeky Berounky, voda se ve studni stále neobjevovala. Tehdy bylo rozhodnuto, že se kolmo na osu studny prorazí štola do podhradí k potoku. A z tohoto potoka studnu naplňovali pitnou vodou. Tato záležitost byla předmětem obrovského tajemství. Stačilo třeba otrávit vodu v potoku. Říká se, že Karel IV., aby uchoval toto obrovské tajemství, tak prý, možná, snad nechal ty kutnohorské havíře popravit. „Čechy patří Čechům, ale Karlštejn je můj, mojí prací, mojí myšlenkou“. – Karel IV. Ohnivé sudy, které se koulejí po nádvoří Za starých časů měli prý kanovníci kapitoly karlštejnské darované dobré víno ke mši svaté. A že byly tehdá bouřlivé doby a vojna zuřila na všech stranách, ukryli prý kanovníci toto kostelní víno do tajného sklepa, aby se ho vojáci, nebo zlí a nepočestní lidé a zbojníci nezmocnili. A žoldnéři by prý svatosvatě onoho vína nikdy nenalezli, kdyby jim neprozradil právě sám karlštejnský kostelník, který víno ve sklepě ukrýval a sám na starosti měl. Když tedy žoldáci vykopávali sklep zemí zaházený a víno bylo „už ztraceno“ vyrazily najednou s nesmírnou prudkostí všechny sudy ze sklepa, svěcené víno chytilo a zaplálo obrovskými plamennými jazyky a v divém cvalu letěly hořící ty sudy pryč jako divé stádo z vršku dolů ke hradní studni. Žoldáci v bezmezném hněvu a zlosti, že jim unikl znamenitý truňk, prohřešili se proti soudům a navěky je zakleli, aby prý hořící „věčně věkův“ na nádvoří se koulely a nikdy pokoj neměly a jiné ještě děsily. Tak prý se zde tyto ohnivé sudy občas koulejí a hradní obyvatelstvo prý až ze spánku hrůzným svým hlomozem a duněním burcují až prý posléze kdesi pod parkánem zmizí… Dnes tu prý občas vznikne prohlubeň v zemi, ze které se sudy koulejí přímo ke studni hradu. Sudy se zmítají v plamenech a jejich obruče jsou rozžhavené až do běla. )

Údolí smrti (Death Valley): Extrémně horké, vyprahlé a mystické

Údolí smrti (Death Valley): Extrémně horké, vyprahlé a mystické

Asi málokteré místo na světě dokáže již samotným vyslovením jeho jména navodit pocit určitého zamrazení v zádech. V této odlehlé oblasti pouštních plání nám příroda přichystala takové scenérie, nad kterými zůstaneme stát v němém úžasu. Nekonečné písečné duny, vyprahlé hluboké kaňony, vyhaslé sopečné krátery, zvrásněná solná pole nebo horniny hrající všemi barvami. Při putování tímto národním parkem si budeme stále znovu uvědomovat, jak trefné je jeho pojmenování – Údolí smrti. Údolí smrti leží ve východní Kalifornii a zčásti i v západní Nevadě. Jeho rozloha je 13 648 km2. Pro představu je to o kousek víc, než má Středočeský kraj s Prahou dohromady. Charakterizují ho tři slova: horko, sucho, pusto. Nejteplejším měsícem je červenec, to se teploty vyšplhají až k 47 °C ve stínu. Nejvyšší teplota v Death Valley 56,7 °C byla naměřena ve stínu dne 10. července 1913. Vyšší teplota nebyla nikdy a nikde jinde na Zemi naměřena. Neexistuje ani žádné jiné místo s podobnou průměrnou teplotou. Death Valley se 11. února 1933 nejprve stalo chráněnou krajinnou oblastí a až 31. října 1994 povýšilo na národní park. Území Death Valley je zhruba po 1000 let domovem indiánského kmene Timbisha. Moderní doba a zásahy vlády kmeni ublížily, a tak dnes v oblasti kolem Údolí smrti žije jen několik stovek Timbishů. „Smrt v údolí číhá na každého, kdo se opováží do něj vkročit“ V roce 1849 putovaly kvůli zlaté horečce desetitisíce lidí do Kalifornie. Někteří po moři okolo Mysu Horn, jiní mírnou zkratkou přes Panamskou šíji, ale většina zlatokopů často s celými početnými rodinami po souši, přes Velké pláně a hory západních Spojených států. A za vším tímto pozdvižením přitom stála obyčejná stavba pily v předhůří Sierra Nevady, během níž tesař James W. Marshall našel v řece South Fork kousky zlata. Je pochopitelné, že objev takové důležitosti by si nejraději nechal jen pro sebe. Jenže už v té době se zprávy začaly šířit díky novinám poměrně rychle a zlatá horečka nedala na sebe dlouho čekat. Svůj dnešní název dostalo údolí až v době Zlaté horečky v polovině 19. století. Tehdy si přes něj krátila cestu do zlatých dolů skupina bílých osadníků. Výpravu tenkrát sice přežili všichni až na jednoho z členů, i když jim po cestě došlo jídlo i voda. Po svých zkušenostech s vyprahlou krajinou, ve které se ocitli na pokraji života a smrti, oblast začali označovat jménem, které jí zůstalo dodnes. Od té doby také kolují historky o tom, že smrt v údolí číhá na každého, kdo se opováží do něj vkročit. Kdo na zlatou horečku v Kalifornii doplatil, byli Indiáni, které nově příchozí prospektoři násilně vyháněli z jejich pozemků. Během dvaceti let se jim podařilo zmasakrovat na 100 000 indiánů – někteří byli povraždění, jiní umřeli hladem nebo na následky zavlečených chorob. Kromě toho rýžování zlata přispělo k poškození životního prostředí v okolí řek a jezer. Na zlatou horečku doplatil i objevitel zlata v Kalifornii – majitel pily John Sutter. Zlatá horečka byla pro něho pohromou – soudně ztratil nárok na půdu a v roce 1852 zbankrotoval. Scotty´s Castle – Honosné sídlo, které byste v Údolí smrti zaručeně nečekali Toto místo se nachází v severní části údolí a jeho historie je opředena mnoho legendami. Středobodem všech je Walter Scott, jedna z nejznámějších a nejvýznamnějších osobností v historii Údolí smrti. Scotty, jak zněla přezdívka Waltera Scotta, se do této oblasti zamiloval a díky několika zaměstnáním, která v té době vystřídal, se poprvé dostal i do Death Valley, jež se později mělo stát jeho domovem. Ještě předtím si jej však vyhlédl „hledač talentů“ Bill Cody pro svou show Buffalo Bill´s Wild West Show, kde měl Scotty roli kovboje. Svůj komediální talent potvrdil Scott i o 12 let později, kdy po odchodu ze show přesvědčil několik bohatých businessmanů, že vlastní velké naleziště zlata v Údolí smrti a získal od nich prostředky na rozběhnutí těžby. Scott však žádné naleziště nevlastnil, a zatímco si žil poměrně nevázaným životem, většina investorů postupem doby zjistila, že o své prostředky přišla. Posledním investorem, který Scottymu zbyl, byl pojišťovací magnát Albert Johnson, jenž investoval do vymyšleného naleziště i nadále. Po nějaké době se však rozhodl sám přesvědčit o existenci naleziště a osobně zavítal do Údolí smrti. Pravda o nalezišti tak vyšla najevo, ale Johnson v Údolí smrti objevil něco pro něj cennějšího – okamžitě se zamiloval do místního prostředí a se Scottem se dokonce spřátelili. Ve 20. letech tak zde započala stavba Death Valley Ranch, pro niž se však později vžilo označení Scotty´s Castle. Ranch byl postaven ve španělsko-středomořském stylu, ale nakonec zůstal nedokončen. Stavba byla pozastavena v roce 1931 po objevení zaměřovací chyby, neboť se zjistilo, že omylem stojí na federální půdě. Po smrti manželů Johnsových ve 40. letech připadl zámek charitativní organizaci, která stavbu v 70. letech odprodala federálním úřadům. Scotty na ranči žil až do své smrti v roce 1954. Dnes je zde umístěno jedno ze dvou návštěvnických center a turisté mohou využít prohlídky zámku i jeho sklepení. Tajemné podzemní město pod Údolím smrti – „Shin-Au-Av“ Po staletí existují pověsti o bytostech, některé jsou lidské a jiné ne, které žijí v obrovských jeskyních, existujících hluboko pod povrchem Země, ale kdo nebo co přesně tyto bytosti jsou a co chtějí zůstává nezodpovězené. Jedním z takových měst je Shin-Au-Av, o kterém se říká, že leží hluboko pod Údolím smrti. Toto tajemné město, jehož název znamená „Boží zem“ nebo „Země duchů“, obsahuje mnoho neobvyklých a nepatřičných artefaktů, které by neměly patřit do doby, ve které bylo údajně postaveno. Toto město je spojeno s rasou, která existovala na úsvitu času a byla přítomna po celém světě: říkalo se jim „Hadí lidé“. Staří Egypťané jim říkali Džedi nebo „hadi“ a Číňané je znali jako Lung nebo Draky. Všechny legendy říkají, že tato tajemná rasa může mít lidskou nebo plazí podobu a stejně jako u plazů a hadů žije pod povrchem a vytvořila podzemní města po celém světě. Takové legendy byly zapomenuty až do roku 1947, znovu se objevily, když článek v novinách zmínil, že před několika lety byly v poušti nalezeny pozůstatky starověké civilizace. Tento článek také uvedl, že v roce 1931 jeden archeolog lokalizoval tunely vedoucí do města pod Údolím smrti a měl v úmyslu tam kopat a vše prozkoumat. Řekl, že již začali vyzvedávat kostry z jeskyní, z nichž většina byla dlouhá 2,5 metru. Dále se ukázalo, že město bylo osvětleno formou plynového osvětlení, které bylo poháněno zdroji zemního plynu. Jinde byly obrovské kamenné dveře, které vypadaly, že byly ovládány pomocí složitého systému protizávaží. Zdá se, že byly použity i jiné formy osvětlení, což mělo podobu stovek koulí, rozmístěných v jeskynním systému. Kromě toho byla nalezena i další, zcela nepatřičná zařízení, připomínající rádiové soupravy. I dnes stále existují pochybnosti o pověstech, o obrech a skrytých artefaktech v těchto tunelech. Někteří to považují za výmysly, zatímco jiní věří, že důkazy existují a jsou před širokou veřejností utajovány. Není to nic nového, protože vlády z různých důvodů často utajují před veřejností to, co považují za „citlivé“ informace. Rozkvetlé Údolí smrti – Příroda se občas chová nevyzpytatelně Čas od času se Údolí smrti oblékne do pestrobarevného hávu tisíců rozmanitých květů. V zemi totiž dřímá bezpočet semen, která i po desítky let čekají na správnou kombinaci deště i teploty, aby mohla vyklíčit. V zimě na přelomu let 2004 a 2005 byly v Údolí smrti největší srážky, jaké kdy byly zaznamenány – více než trojnásobek poměru. Výsledkem bylo, že najednou vyklíčila semena více než 50 druhů rostlin a celá poušť začala hýřit barvami jako malířská paleta. Vykvetly například šeříky, máky, prvosenky, slunečnice a sporýše. V Údolí smrti bylo najednou tolik omamných vůní, až se z toho člověku točila hlava. Květiny se rozrostly na místech, kde lze po léta spatřit jen rozpraskanou zem, zjara oživenou několika osamělými kvítky. Rozžhavená pustina má i jiná atraktivní místa. Nachází se zde nejnižší bod na severoamerickém kontinentu – Badwater Basin, který je 86 metrů pod hladinou moře. Nějakých 130 km od něj stojí jedna z nejvyšších hor USA – Mount Whitney s výškou 4 421 metrů. A kdybyste se někdy chtěli podívat na planetu Tatooine, nemusíte ani opustit tu naši! Právě zde se natáčely úvodní scény filmu Star Wars – Nová Naděje. )

Arménie – Tajemná země pod biblickým Araratem

Arménie – Tajemná země pod biblickým Araratem

Arménie, pro mnoho z nás stále neznámá země, tak trochu ztracená uprostřed hor jižního Kavkazu, mezi Černým mořem a mořem Kaspickým. Země, kterou si podle biblické tradice vybral Noe, když přistál se svou Archou na hoře Ararat. Země hor a stepí spálených sluncem, přezdívaná některými muzeum pod širým nebem díky bezpočtu dochovaných historických památek a Armény samotnými pak nazývaná Hajastan (země Arménů lidu Haj), Kharastan, tj. země kamenů, nebo básnicky Nairi. Takřka mystická krajina plná středověkých kostelíků a klášterů ukrytých na svazích hor, k nimž tvoří kulisu stáda ovcí nebo kroužící orli. Krajina, která ve vás vyvolá zvláštní melancholii… Málokterá země prožila více útrap než Arménie. Přežít v regionu, kde na jedné straně mezi sebou neustále bojují jednotlivé kavkazské národy a z druhé hrozí rozpínající se Turecko a v minulosti jeho předchůdce Osmanská říše, vyžaduje velkou houževnatost a spoustu energie. Vpády nájezdníků a dobyvatelů provázejí arménskou minulost bez ustání a ve 20. století vrcholí téměř ve fyzické likvidaci národa. Lidem, kteří si neříkají Arméni, ale Haj, bývá proto historiky přisuzována jistá výjimečnost. Už jejich fyzické rysy je odlišují od ostatních národů. Naprostá většina Arménů se od svých sousedů odlišuje svou fyziognomií – typickým orlím nosem a protáhlým obličejem (Je příznačné, že orel je mimo jiné vyobrazen na státním znaku Arménie). Arméni si velmi zakládají na své kulturní tradici a historii. Kořeny tohoto etnika spadají do doby před 2600 lety a do dnešní doby mu pomohla přežít schopnost uchovat si svou historii, své písmo, které Arméni považují za svaté a křesťanství, které si dokázali jako státní náboženství udržet od 4. století až do současnosti. Zoroastrismus: Náboženství, které uctívalo tři živly – oheň, půdu a vodu Hlavním pramenem poznání předkřesťanského náboženství v Arménii je zpráva sepsaná kolem roku 460 Arménem známým pod jménem Agathangelos. Zmiňuje se v ní o arménském zoroastrismu, který vystřídalo až křesťanství. V Agathangelově zprávě charakterizuje Řehoř Osvětitel původní náboženství jako nicotné a hloupé uctívání bezcenných model vytvořených lidskýma rukama. Zoroastrismus byl v Arménii dobře etablován, ovšem ve 3. století jej ohrozily dvě síly – sásánovské reformy a křesťanství. Stvořitelem všeho na Zemi je podle tohoto náboženství bůh Slunce Ormuzd, jenž byl vnímán jako čistý symbol dobra, který všechno ví, soudí vždy jen spravedlivě a miluje každou bytost na světě stejně. Jeho protikladem je bůh Ahriniana, který zbavuje lidi štěstí a nesmrtelnosti. Tento bůh byl prý údajně zrozen rovněž jako dobrý, ovšem stal se zlým v okamžiku, kdy ho zaslepila závist vůči bohu Ormuzdovi. Náboženskými obřady zoroastrismu se zabývali mágové, kteří studovali zejména astrologii a rovněž také sny. Náboženství uctívalo tři živly, přičemž oheň, jako posvátný, z nich byl nejdůležitější. Všechny tyto uctívané živly byly skutečně až v takové vážnosti, že ani mrtví nesměli být spalováni nebo ukládáni do země. K poslednímu odpočinku sloužily tzv. Věže mlčení, jakási nepřístupná pohřebiště, kam se ukládala těla mrtvých. Zatímco duše prý údajně opouštěla tělo po slunečních paprscích, tělo se stávalo kořistí zvířat, zejména supů. Existoval také jakýsi kult Slunce, což potvrzuje Sluneční brána, která stála v Ečmiadzinu. Zoroastrovci měli recitovat hymny na Slunce 3x denně a Arméni s nimi sdíleli také víru v duchy předků. „Arménské Stonehenge“ jménem Zorats Karer: Jedná se o nejstarší astronomickou observatoř na světě? V samém srdci Kavkazu, asi 200 km na východ od Jerevanu, v arménské provincii Syunik se nachází vskutku záhadné místo. Na rozlehlé náhorní plošině, ve výšce 1770 m neznámá civilizace seskupila před 8000 lety přes dvě stovky menhirů do podivných řad, táhlých oblouků a kruhů. Některé z nich měří až 3 metry a váží kolem 10 tun. Zorats Karer, v překladu „Kamenní vojáci“ je podle všeho nejstarší observatoří na světě. Oblasti se říká také Arménské Stonehenge, ovšem daleko známější anglické megality jsou o 3500 let mladší. V některých menhirech jsou vytesány pravidelné kruhové otvory o průměru kolem 5 cm. Míří na všechny světové strany, ale u několika z nich bylo prokázáno, že jsou nasměrovány do míst, kde se v době arménských učenců nacházelo souhvězdí Labutě. Některé kameny dodnes ukazují Jarní a podzimní rovnodennost. Někteří vědci tvrdí, že zde byla před 7500 lety astronomická observatoř. Tento názor ovšem nesdílejí zdaleka všichni vědci. Odborníci z Mnichovské univerzity, kteří zde v roce 2000 prováděli důkladný výzkum, prohlásili, že se o žádnou observatoř nejedná. A protože pod centrálním kruhem objevili hroby, usoudili, že půjde o rozsáhlé pohřebiště. Existují ještě další detaily, které činí toto místo ještě podivuhodnějším. Mezi četnými balvany se v místě našly i takové, které mají na povrchu zvláštní rytiny zobrazující humanoidní bytosti. Některé z těchto postav mají protáhlé hlavy a oči mandlového tvaru, a připomínají tak mimozemské rasy. Jedna z rytin znázorňuje dvě tyto bytosti, jak společně drží něco, co vypadá jako disk. Podle některých záhadologů měla okénka nasměrovaná ke hvězdám zanechat dalším generacím vzkaz, odkud mimozemští návštěvníci přišli. Všudypřítomné kostely a kláštery Arménie jako první na světě přijala křesťanství jako státní náboženství. Proto najdeme na území tohoto státu kolem tří tisíc kostelů a klášterů. Khor Virap – V arménštině Khor Virap znamená „Hluboká kobka“. Proč? Protože v hluboké jámě pod tímto klášterem byl dlouhá léta vězněn šiřitel křesťanství Řehoř Osvětitel. Tam ho nechal uvěznit král Trdat III. Ten však po čase onemocněl záhadnou nemocí a podle vidění jeho sestry uzdravení mohl přinést pouze vězněný světec. A tak byl Řehoř po dlouhých 13 letech propuštěn a král uzdraven. Trdat III. se pak nechal pokřtít a Řehoř se stal prvním arménským biskupem. Tolik, co vypráví legendy. Khor Virap se nachází 30 km od Jerevanu u tureckých hranic na úpatí majestátní hory Ararat. Kobka je poutním místem, nachází se pod neoznačenou kaplí a slízá se sem úzkým otvorem po žebříku. Dadivank – Nachází se na území Náhorního Karabachu, na úbočí hor, které se tyčí nad řekou Terter. Podle legendy byl tento klášter založen v 1. století na místě, kde byl pochován sv. Dadi, tajemný učedník sv. Judy Tadeáše. Existence Dadivanku je z historických pramenů prokázána od roku 825. Opravdový rozkvět pak klášter čekal až na konci 12. století. V areálu nalezneme několik staveb, z nichž za nejvýznamnější bývají považovány katedrála, kostel sv. Panny, jamatun a zvonice. Katedrálu založila roku 1214 princezna Arzu Xatun, aby vyplnila přání svých předčasně zemřelých synů Hasana a Grigora. Geghard - „Klášter Kopí osudu“ – Podle legendy byl klášter založen ve 4. století na místě, kde v jeskyni ze skály tryskal pramen. Tato prvotní stavba byla zničena v roce 923 Araby. Dle historických pramenů dnešní podoba kláštera pochází až ze 13. století, kdy byly postaveny kostely, kaple, cely mnichů a mausoleum. Geghard se ukrývá v soutěsce pod vrcholem Aždahak v nadmořské výšce 1600 m. Jeho podstatná část je vytesaná přímo ve skalním masivu, a proto se mu v arménštině přezdívá Ayrivank (jeskynní klášter). Dnes je pojmenován po nejslavnější relikvii, která zde byla v minulosti uložena, po kopí, kterým sv. Longinos probodl Kristovi bok. Klášter Geghard je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Chačkar – Symbol s tisíciletou tradicí Jedním ze symbolů Arménie jsou krásně zdobené kamenné stély, kterým říkají chačkary. Mistři kameníci je tam tesají, co paměť sahá, což je přes 1000 let. Chačkary mají v životě tohoto národa velký a dosti záhadný význam. Toto specificky arménské umění zaměstnalo sochaře natolik, že území Arménie dnes pokrývá tisíce různých chačkarů, aniž by existovaly dva identické exempláře. Staly se jakýmsi symbolem arménského křesťanství a arménští mistři si dávali velkou práci s tím, aby nikdy nezopakovali stejný vzor, takže každý je originálem. Většinou se jedná o pohřební monumenty vztyčené v blízkosti hrobky či mausolea, nesoucí nápisy, které žehnají duši zemřelého. Někdy chačkary slouží k připomenutí významné církevní či světské události, jako např. založení kostela či kláštera, smrt či narození panovníka, válečná vítezství apod. V Arménii můžeme nalézt chačkary stojící samostatně nebo ve skupině a méně často existují i jako součást fasády. Vedle uměleckého ztvárnění je na chačkarech zajímavá jejich symbolická rovina. Kříž není nástrojem utrpení Krista, jehož arménští umělci téměř nikdy nezobrazují, ale symbolem vítězství nad smrtí. Chačkary pro věřící představují svaté znamení kříže a oživující znamení Boha stvořitele. Proto jsou na chačkarech kříže znázorňovány jako stromy života a z jejich patky pučí výhonky. Uctívání kříže jakožto svaté znamení stojí v opozici kultu obrazů, ve kterých Arméni viděli cizí praktiky vlastní Byzanci. „Směrem k Araratské dolině je chrám, kolem kterého stálo 28 chačkarů, teď už jich je tam 126. Vztyčily je mladé a bohaté páry, kterým se nedaří zplodit děti. Modlí se tam a prosí Boha, aby jim dal potomky. Když jim Bůh přání splní, objednávají chačkar a nechávají ho tam postavit jako výraz vděčnosti“. Věčný oheň nad Jerevanem: Památník genocidy je majákem arménského utrpení Arménie je krásná země, ale jako každá má i svou bolestivou historii. Nejhorší časy si zažila během genocidy, kdy přišlo o život 1 500 000 lidí. Jako symbol kruté doby tu byl postaven památník. 24. dubna se každoročně připomíná začátek arménské genocidy z roku 1915. V rozlehlém parku je umístěna jehla vysoká 44 m a 12 nakloněných žulových desek, umístěných do kruhu, v jehož středu hoří věčný oheň. Na 100 m dlouhé zdi jsou vytesána jména arménských měst a vesnic, kde se odehrály masakry. Díky tomuto místu lépe pochopíte, proč jsou Arméni takoví, jací jsou – plní pokory. )

Tajemná a záhadná místa Šumavy – Keltská brána a obětní kámen

Tajemná a záhadná místa Šumavy – Keltská brána a obětní kámen

Keltové byli jedněmi z původních obyvatel Šumavy, kterou nazývali Gabréta Hylé, což v překladu znamená les kozorohů. Nicméně název údajně krajina dostala po místní mocné čarodějce – Paní lesa Gabrétě, která měla být divoká jako řeka Vydra, chová v sobě tajemnost šumavských slatí, veselost rozkvetlé louky a krásu hor, jimž vládne. Slunce ji lehce zbarvilo kůži dohněda. Její dlouhé vlnité vlasy v barvě kaštanu mají rudé odlesky jako podzimní listí. Její mandlové oči každého, na koho se podívá, zasáhnou přímo do srdce. Je oděná do pláště v barvě smrků a nosí kouzelnou hůl, ve které jsou vyryté keltské znaky. Keltové přinesli na území Čech především duchovní kulturu, zemědělství a řemeslný um. Dodnes jsou zachovány některé názvy na Šumavě. Například původ slova Otava je pravděpodobně v keltském Atawe, což znamená bohatá řeka, stejně jako původ slova Vltava, které patrně vychází z keltského slova Vultawa, což znamená divoká řeka. Právě na Šumavě a v Pošumaví je řada oblastí, kde prokazatelně vedly kroky Keltů. Keltové si nevybrali Šumavu k osídlení náhodou. Byli velmi znalí energie krajiny a na jejím základě si také vybírali území k osídlení. Na těch nejvíce energetických místech poté pořádali kultovní náboženské obřady, přičemž tato místa označovali velkými kamennými obelisky, tzv. menhiry, v keltštině menhir znamená vztyčený kámen. Při psychotronickém průzkumu menhirů bylo zjištěno, že vyzařují energii, proto se jim v nové době říká aktility neboli zářící kameny. Po stopách Keltů: Za Gabrétou, Paní lesa… Na Šumavě je velmi bohatá mytologie Keltů, kteří jsou považováni za praobyvatele Šumavy. Objevují se v mnohých příbězích, ve kterých se často objevuje motiv nadpřirozena, nevysvětlitelné záhady i tragédie. Keltové byli velkými milovníky přírody – stromů, zvířat, květin. V příbězích se často objevuje motiv proměn člověka na jinou bytost. Lidé měli podobu nejrůznějších zvířat – vlků, hadů, koní, ptáků apod. Často se objevoval motiv lidí, kteří se proměňovali v noci do podoby zvířete v důsledku předchozí kletby a žili tak dvojím životem. Další příběhy vyprávějí o lidech, kteří po smrti svou duši přenesou do stromu či květiny. Dalším častým tématem příběhů v souvislosti s Kelty je ukrytý poklad. Poklad má údajně být ukryt v jeskyni nebo horách, které se otevírají jen v určenou dobu a hlídají ho nejrůznější příšery. Mnoho starých hradišť na území Šumavy je opředeno podobnými pověstmi o pokladu a příšerách, které ho hlídají. Dalším místem, kde se vyskytovaly tajemné bytosti podle Keltů, je les. V příbězích se objevují světlíci – hodní i poťouchlí, lesní muži, bubáci, ježibaby či čarodějnice. Keltové věřili v kouzelnou moc vody. Předmětem pověstí je zázračná voda ze studánek, studen či pramenů, která uzdravuje. Také se v pověstech objevují nejrůznější bytosti, jež vodu a její kouzelnou moc střeží. Tyto bytosti se objevují v řadě současných příběhů a pohádek a jde o Vodníky, hodné i zlé víly, rusalky apod. O to spíše se pověsti šířily po Šumavě, která je bohatá na vodní zdroje v nejrůznějších podobách. Šumavská místa spojená s Kelty • Albrechtice – Na jihovýchodě 6 km od Sušice leží malá a nenápadná vesnička Albrechtice. Keltové si ve vzdálenosti zhruba 1 km jižně vybudovali impozantní opevněné hradiště – oppidum ve výšce 902 metrů nad mořem. Jednalo se o hradiště Sedlo, které je druhým nejvýše položeným hradištěm v Čechách. Je velice pravděpodobné, že lokace tohoto keltského oppida byla důsledkem rozhodnutí druidů. Podle některých pověstí je právě Sedlo jedním z míst, kde ještě před Kelty žili obři. • Javorník, Zuklín – Na Javorníku se nachází několik keltských menhirů. První z nich je čtvercového tvaru a má výšku 185 cm, jeho název je Měsíční kámen, který je zvolen podle uměle vyznačeného půlměsíce na jeho západní straně. Z jižní strany tohoto kamene vyzařuje negativní energie, která lidem bere bioeneŠumavargii. Naopak západní strana kamene vyzařuje pozitivní a posilující energie. Síla energie v Měsíčním kameni je mimo jiné dána přítomností dalších menhirů v okolí a také četnými pohřby na severním a severozápadním svahu Javorníku i poblíž přímo Měsíčního kamene. Okolo Měsíčního kamene je asi ve vzdálenosti 20 metrů kruh záporné síly, který pravděpodobně sloužil jako ochrana nebo jako vymezení kultovního okrsku kolem menhirů. Dalším menhirem v okolí Javorníku je menhir, který vzhledem ke svému vzhledu nese název dvojčata nebo manželé. Jedná se o dva kameny postavené u sebe a působí jako znázornění mužského a ženského principu v přírodě. Další menhir v okolí je tzv. Větrný kámen, kámen je vysoký zhruba 190 cm a jeho půdorys je trojúhelníkového tvaru. Je součástí kamenné svatyně ohraničené valem z kamení. Celé místo je velmi ponuré a vyzařuje velmi negativní energii. Posledním známým menhirem v okolí, těch neznámých neméně atraktivních se tam nachází celá řada, je Sluneční kámen, který leží zhruba 200 m od Zuklína vedle lesní cesty. Nejedná se o zcela klasický menhir, protože není vztyčený. Pro Kelty měl zvláštní význam, protože na něm jsou vyznačeny směry východu slunce v období keltských svátků Beltaine a Samhain a západ slunce o Lughnasadu. Sluneční kámen údajně slouží k léčbě ženských nemocí. • Maleč – V nadmořské výšce bezmála 900 metrů je situována jedna z překrásných šumavských lokalit, opředená řadou pověstí a skrývající dosud nerozluštěné tajemství. Nachází se zde záhadná kamenná kovadlina, hned u Růždského potoka, několik málo kilometrů od Obřího hradu. Jedná se o obrovský kámen tvaru kovadliny a ti, kteří jej tam položili, měli něco společného též se Sedlem a Obřím hradem. Nedaleko kamenné kovadliny pod skálou se nachází úložiště špatných energií z okolí, které patrně souvisí s četnými obětišti Keltů. • Obří hrad – Staré pověsti dochované do dnešních dní hovoří o obrech obývající vrcholky šumavských kopců, pravděpodobně měli Šumavu obývat před Kelty nebo současně s Kelty. Obří hrad byl jeden z někdejších keltských hradišť. Podle pověsti byl Obří hrad sídlem devíti obrů, jedna z nich vypráví o krejčím, který šel k obrům hledat pomoc v nouzi, obři jej však svrhli ze srázu a jeden po něm navíc hodil kámen. Krejčí pád přežil a kámen, který po něm údajně jeden z obrů vrhnul, byl ve skutečnosti kus zlata, který jeho tíživou situaci vyřešil. Další pověst vypráví o obrovské kosti – z obra, která dlouhá léta sloužila jako most přes říčku Losenici. Podle nejnovějších výzkumů měl Obří hrad zvláštní účel, údajně se nejednalo o obvyklé opevnění, nýbrž o ohrazení posvátného místa. Dost možná šlo o zasedací místo druidů, a tudíž by byl Obří hrad místem, kde se uskutečňovaly posvátné zvířecí i lidské oběti. • Slunečná – Slunečná je kopec v lesích Šumavy. Slunečná byla pravděpodobně keltským kultovním místem a dodnes se zde vyskytují velmi silné energetické proudy. Podle pověsti na tomto místě přebývá duch druida, který se zjevuje v blízkosti kostela sv. Prokopa v nedaleko vzdálených Prášilech. • Strašín – Dominantou Strašína je tajemný, původně románsko-gotický kostel Narození Panny Marie – ovšem pravdou je, že byl vybudován na původní pohanské svatyni. Současný název Strašín je odvozen z původního názvu Locus Horibilis čili hrůzné místo, ale důvod k tomuto pojmenování není dodnes zcela zřejmý. Pravdou je, že se jednalo o hornatý a nehostinný kraj, který byl prvně osídlen až keltskou civilizací. Zajímavé na tomto místě je, že se zde mnohem déle udrželo pohanství než všude jinde v okolí. • Sušice – Keltové oblast pravděpodobně pojmenovali Setu Akaton neboli město zázraků. Jedná se o oblast opředenou řadou pověstí, například o pohanské kněžce Vodolence. Vodolenka sídlila nad Sušicí a starala se o svatoborskou lokalitu. Po její smrti, poblíž místa, kde byla pohřbena, ze země vytryskl údajně léčivý pramen. Vodolenka se prý doposud zjevuje v noci za bouře a hlídá kultovní místa pohanů. V Sušici se nachází přímo ve středu rozhledny svatoborský silový bod, respektive rozhledna na něm byla vybudována. Tento silový bod má nadprůměrnou energii a sloužil Keltům jako božiště. • Prášily – Keltskou kulturu se v archeoparku v Prášilech pokouší oživit sdružení Keltoi, které provádí dokonce rekonstrukce keltského života. V archeoparku je největší rekonstrukce keltské vstupní brány ve Střední Evropě. Je možné se zde zúčastnit programu „Jak žili Keltové“ a na vlastní kůži si vyzkoušet keltská řemesla. • Velhartice – Známy jsou především díky existenci středověkého hradu s unikátním mostem. Současně se však také jedná o prostor, který byl průkazně osídlen civilizací Keltů. Na místním hřbitově se nachází vstup do podzemí, jehož součástí je i záhadný kostel sv. Máří Magdalény. Tento hřbitov je umístěn nedaleko původního keltského sídliště a traduje zde pověst, že druidové tam navazovali kontakt s jiným světem, případně se mohlo jednat přímo o vstupní bránu do tohoto světa. • Žinkovy – Celá oblast je charakteristická podivnými shluky kamenů, které disponují energií. Kameny zde mají nejrůznější podobu a lidé se shodují, že v nich spatřují podobu mračícího lidského obličeje, tlamy žraloka apod. Velmi pravděpodobně byly v době Keltů tyto kameny a kamenné shluky využívány v rámci druidských rituálů léčení, či navázání kontaktu s jinými světy. Možné též je, že se jednalo o obětiště, ovšem tomu nenasvědčuje množství přítomné energie. Jeden z kamenů je v současnosti znám pod pojmem Sluneční svatyně a ten byl bezpochyby využíván při druidských obřadech, kdy byla jeho energie až devítinásobně zvýšena. • Soběšický háj – Jednalo se o pohanskou svatyni, kam lidé chodili uctívat svá božstva. Církev se pokoušela zničit veškeré pohanské svatyně, a kde to nešlo, vybudovala vlastní svatostánek, aby ukázala svou nadřazenost. Ovšem, zda vybudování církevního svatostánku na místě pohanské svatyně skutečně vše pohanské zničilo, zůstává otázkou. V soběšickém háji se nacházejí nízké kamenné hrázky, které mohly symbolizovat hranice pozemků nebo také uzavírat nepravidelnou plochu. Disponují výstražnou energií, kterou do ní pravěká kultura Keltů vložila. Soběšický háj by tedy mohl být kultovním hradištěm. Západně od hradiště je skála, která byla obětištěm a nedoporučuje se na tuto skálu vstupovat, protože disponuje mimořádně negativní energií! „Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů, a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem: zdá se být tajuplné, a přece je zlehka čitelné…“- Karel Klostermann )

Skalní město Petra: Jeden z novodobých divů světa

Skalní město Petra: Jeden z novodobých divů světa

Před více než 2000 lety vytesal kočovný kmen pastýřů hlavní město své říše do červeného pískovce. Toto místo bylo později nazváno Petra, což znamená skála. Petra, skalní město opředené tajemstvím, se nachází v údolí Wadi Musa na jihu Jordánska. Toto skalní město s naprosto úžasnou atmosférou neuniklo ani kamerám světoznámých filmařů. Byly zde natočeny filmy jako: Indiana Jones: Poslední křížová výprava nebo Transformers: Pomsta poražených. Sláva a prosperita Petry jako města už dávno pominula, ale i dnes se jedná o jedno z nejkrásnějších archeologických nalezišť v Jordánsku. O jeho kráse svědčí i fakt, že toto místo bylo přidáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a také se stalo jedním z nových divů světa vedle Machu Picchu nebo Velké čínské zdi. Petra je zmíněná již v Bibli, ale jako Mojžíšovo údolí. Když Izraelité putovali 40 let po poušti, Mojžíš prosil pána Boha o vodu. A Bůh ho vyslyšel…Mojžíš udeřil holí do skály a z té vytryskl pramen. Tato legenda je jen jeden z mnoha příběhů spojených s tímto divem světa. Vrchol zlaté éry a postupný pád Většina z dochovaných staveb, které nalezneme v Petře, pochází z období, kdy toto území bylo obydleno Nabatejci. Jejich stavitelská činnost započala ve 4. století n.l., avšak samotná historie města se klene již do dob paleolitu, tj. do dob pravěkých. Tuto informaci potvrzují nálezy nástrojů, které pravděpodobně patří do těchto dob, kdy lidé žili jako sběrači plodin a lovci. Jistější důkazy pochází z dob pozdního neolitu, kdy se činnost člověka přesunula od lovu k počátku zemědělské činnosti a k domestikaci zvěře. Tyto pozůstatky však byly ve větší míře nalezeny ve vesnici nedaleko Petry zvané Beidha. První civilizační jednotkou žijící na tomto území byli Edomité, také zvaní Idumité a to během 2. tisíciletí př.n.l. Tento semitský národ se přemístil na toto území z oblasti kolem dnešní Akaby. Od dob usídlení v Petře neustále válčili s izraelity. Tyto střety však nijak neohrozily existenci jejich národa. Opravdovým nepřítelem se stali až Nabatejci, kteří na území Petry přišli ze severu Arábie. Dle Bible byl zakladatelem tohoto národa Nabath, syn Ismaíla. Nabatejci nakonec porazili Edomity a na území Petry se usadili. Vytvořili si zde své království utvořené z jejich vlastní tradiční architektury. Petra se tedy stala centrem Nabatejského království a vzkvétala. Jedním z hlavních důvodů byla i strategická pozice, neboť město bylo obklopeno přírodními hradbami ve formě skalnatých hor. Brzy si Nabatejci podmanili obchodní cesty vedoucí přes jejich území. Ve 2. století př.n.l. mělo město téměř 30 000 obyvatel. Během tohoto období bylo doslova vyřezáno do místních skal největší množství chrámů a hrobů, které můžeme obdivovat do dnešních dnů. Nabatejci se stali tak silným kmenem, že se informace o nich dostala až do tehdy silného Říma, který měl v zájmu podmanit si oblast dnešního Blízkého východu. Řím vyslal dvě samostatné jednotky proti pouštnímu národu na příkaz císaře Pompeia v roce 63 př.n.l. a poté i za vlády císaře Augusta v roce 31. př.n.l. Tyto armády však nebyly zvyklé na boje v poušti. Vojáci proto s radostí přijímali úplatky od Nabatejců za neútočení. Tlak z rostoucího Říma byl však neúnosný. Proto se roku 106 n.l. rozhodl Rabel II. poslední vládce Nabatejského království, připojit své území pod správu Římského impéria císaře Trajána. Petra ztratila svůj status hlavního města, avšak za vlády Marka Aurelia (161–180 n.l.) se oficiálně stala metropolí římského impéria. Během tohoto období byla vystavěna celá řada důležitých památek. Jak je zvykem u římské architektury, jako první byla vystavena kolonádní ulice. S příchodem křesťanství a zřízením hlavního města Východořímské říše v Konstantinopoli ve 4. st.n.l. Petra nijak nestrádala. Naopak dále vzkvétala jakožto byzantské město. Velkolepý rozvoj města ukončily až dvě události. První je zemětřesení datované roku 363 n.l. a další v pozdějších letech. Tato zemětřesení zdevastovala některé stavby. Dalším faktorem je přesunutí obchodní trasy východně k řekám Eufrat a Tigris. Dalším důležitým aspektem je příchod Islámu v 7. st.n.l. Oblast se stala politicky, ekonomicky i kulturně neatraktivní, což zapříčinilo odsun obyvatel do jiných krajin. Poklady Petry se dají objevovat i několik dní Prvními monumenty přítomnými v historickém okrsku jsou tři samostatně stojící kamenné věže zvány jako bloky Džinů. Tyto devět metrů vysoké věže sloužily Nabatejcům jako hrobky. Na vrchu těchto hrobek je k vidění stříška v podobě pyramidy. Dále, cestou skrze údolí Mojžíše, nalezneme hrob zvaný Obelisk. Tato hrobka je datována do období vlády Malichuse II. kolem roku 40.n.l., a to díky nápisu, který je do hrobky vryt. Hrobka je rozdělena do dvou pater. Horní, které slouží jako samostatný hrob má čtyři obelisky tvaru pyramidy, což je element typický pro nabatejskou architekturu. Spodní část je nazývána Triklinum, a to kvůli umístění tří lavic do vnitřní části hrobky. Triklinum byla místnost určená k odpočinku a ve které se nacházely tři lehátka či lavice po obvodu stěn malého stolu. Od toho byl odvozen název i pro hrobku. • Al-Chaznech (Pokladnice) – Jedná se o nejkrásnější objekt celého skalního města a symbol Petry. Cesta k Pokladnici je dlouhá asi kilometr a lemují ji svíčky. Historikové si donedávna mysleli, že se jedná pouze o zdobenou hrobku, avšak při nedávných výzkumech se zjistilo, že se nejedná jen o tradiční pohřební komory, kde by měl být údajně pohřben král Aretas IV. či Obodas I., ale o uctívaný chrám městského patrona a ochránce. Tato stavba je zcela vytesána do skály, je asi 40 m vysoká a 28 m široká. Řezbářská práce je vynikající, neboť se fasáda dochovala v téměř neporušeném stavu až dodnes. Je to dáno i polohou, kdy je chrám zcela zasazen do skály, tudíž je chráněn ze tří stran. Portál podpírá šest korintských sloupů. Štít navazuje na architráv v trojúhelníkovém tvaru. Nad ním se tyčí tholos, což je stavba kruhovitého tvaru se zdobenou kuželovou střechou. Podle legendy se nachází v tholosu poklad. Beduíni zanechali stopy na fasádě ve formě děr po výstřelech z pušek ve snaze prorazit tholos a získat poklad. Vnitřní nástěnné prostory jsou zdobeny postavami jezdců na koni, ženami a orly. Po bocích hlavní místnosti se nacházejí další dvě komory, u kterých nalezneme zdobené vstupní portály. • Amfiteátr – Toto divadlo pochází z 1. století n.l. Je složeno z 33 řad a usadilo až 3. tisíce diváků. Celé hlediště, včetně samotné orchestry, je vytesáno do skalního podloží. Příliš dalších architektonických prvků se v divadle nedochovalo. Jsou zde k vidění pouze pozůstatky dříků sloupů. • Chrám okřídlených Lvů – Tato posvátná stavba byla věnována bohyni Atargatis, což byla nástupkyně ochránkyně Petry Al-Uzzy. Lev byl pro Nabatejce symbol bohyně. • Palácová hrobka – Je takto nazývána, neboť fasáda je evidentně podobná průčelí římských paláců. Patří k jedněm z největších monumentů zachovaných v Petře. Tři patra jen povyšují obyčejnou hrobku na hrobku monumentální. • Výšina obětí – Výstup z údolí nám umožní majestátní výhled na okolní hory a rozléhající se planinu. Zdejší stavba, která byla pravděpodobně obydlována místními kněžími, sloužila jako pohřebiště obětím. Uvnitř nalezneme triklinum s oltářem na západní straně. Na jihu od prvního stojí druhý oltář kruhového základu. Před ním je v zemi díra vedoucí do odpadního kanálu, byla nejspíše určena k odtoku krve obětních zvířat. Nedaleko se tyčí dva obelisky o výšce šesti metrů, které nejspíše symbolizují bohy Dushara a Al-Uzza. Toto místo patří k nejvýše položeným v Petře. „Posvátná“ astronomie a topografie měla zásadní význam pro orientaci hrobek i chrámů. Jedna z nejznámějších staveb v Petře, takzvaný Klášter, je orientována na západ Slunce v době zimního slunovratu, což je klíčový časový bod ročního cyklu. Klášter byl vytesán do skalnaté hory a zřejmě byl zasvěcen králi Obodasovi nebo bohu Dusharovi. Zimní slunovrat byl spojován i s narozením tohoto božstva. Každý den navštíví toto místo na tři tisíce turistů. Přesto ve chvíli, kdy se před vámi otevře výhled na velký chrám a poté na celé město, dýchá na vás historie z každého kousku a místa tohoto nádherného historického monumentu. )

Záhadné obrazce na planině Nazca: Astronomický kalendář nebo vesmírné letiště?

Záhadné obrazce na planině Nazca: Astronomický kalendář nebo vesmírné letiště?

Peruánská poušť Nazca připomíná stránky obřího náčrtníku. Do zdejší červené pouštní horniny „vyryli“ tehdejší obyvatelé více než stovku obrazců v podobě známých tvarů zvířecích a rostlinných těl, geometrických vzorů i podivných sérií přímek. Řada teorií se pokoušela vysvětlit, co tyto obrazce představují a proč vůbec vznikly, avšak jejich skutečný smysl zůstává stále neobjasněn. Poprvé se zmínky o tajemných kresbách objevují u španělských kronikářů v 16. a 17. století, ale nikdo se o ně blíže nezajímal. Například Luis de Monzon, soudce ve službách španělských dobyvatelů, se zmiňuje ve svých zápiscích o stopách starodávných cest, které nikam nevedou. Až ve 20. letech minulého století spatřili obrazce piloti letadel, kteří přelétávali Andy. Domnívali se, že jde o přistávací plochu neznámého původu. Kresby v tomto největším náčrtníku světa lze vcelku vidět a ocenit pouze z výšky, přesněji z letadla či vrtulníku. Existence tajemných obrazců v Nazca ovšem vyvolává další otázky, na které neexistují jednoznačné odpovědi: Proč nazcanští Indiáni tyto obrazce vytvořili? Jaká byla jejich funkce a smysl? Asi 400 km jižně od peruánské Limy se rozkládá nehostinná poušť Pampa de Ingenio. Je to poušť dlouhá přes 60 km a široká téměř 15 km. Slovo „pampa“ v aymarštině a kečuánštině označuje „rovné místo“, planinu bez souvislosti a typem vegetace. V době 100 až 700 n.l. obývali okraje této pouště Indiáni, kteří zde vybudovali jednu z nejpodivuhodnějších předkolumbovských kultur – kulturu Nazca. Jednalo se o zemědělce a rybáře, kteří nám zanechali velké množství hliněných a textilních artefaktů ilustrujících jejich způsob života. Tím nejpozoruhodnějším dědictvím této kultury jsou ale unikátní několika metrové i několika kilometrové obrazce vytvořené v poušti odkrytím svrchní vrstvy půdy. Reziduální štěrky, které se skrývají pod téměř „papírovou“ světlou půdní vrstvou jsou tmavé, neboť jsou povlečeny asi milimetrovou vrstvičkou pouštního laku – oxidem manganu. Tyto obrazce, navzájem se často křížící v husté spleti, představují geometrické útvary (čáry, trojúhelníky, lichoběžníky) i zoomorfní motivy (ptáky, opice, kosatky, pavouky). Jak a čím Indiáni nazcanské geoglyfy vytvořily? Uvědomíme-li si, v jaké době vznikají tyto obrazce, jsou znalosti a dovednosti tehdejších obyvatel úchvatné. Zejména jedna skutečnost, která byla odhalena právě při podrobnějším zkoumání obrazců a způsobu jejich vyhotovení, je hodná hlubšího zamyšlení. Jedná se o skutečnost, že tyto obrazce bylo nutné nejprve vyhotovit v malém měřítku a následně přenést do skutečné velikosti. Tedy pomocí měřidel a měrných jednotek. Jako základní měrnou veličinu používali Nazcané 1 metr a 10 centimetrů. Je zcela fascinující, že byli schopni přenést ze zmenšeného měřítka do reálné velikosti stametrové obrazce zvířat s reálnou odchylkou několika centimetrů. Je pravděpodobné, že tvůrci kreseb si „nejprve narýsovali pravoúhlou síť přes svůj původně malý obraz a potom použili zvětšenou repliku téže sítě k vytvoření velkého obrazu na poušti. Málo zřetelné stopy připomínající právě takové pravoúhlé vodící čáry se našly v blízkosti některých obrazců“. Nazcané byli vybaveni vysokou znalostí topografie, která byla naprosto zásadním předpokladem pro tvorbu obrazců, zejména pro vytváření velikých oblouků. K jejich vytvoření používali Nazcané dlouhá lana (zejména z agáve, neboť bavlněná či vlněná se natahují a oblouk by byl nepravidelný), uvázaná k dřevěnému vodícímu kolíku, který vlastně vytvářel střed kružnice či její části. Tento střed musel být před vytvořením kružnice (oblouku) přesně určen a zaměřen. Pomocí těchto kroků se Nazcanům podařilo vytvořit i při tak složitých tvarech naprosto dokonalou křivku, kde na sebe jednotlivě vytvořené části či celé kružnice přesně navazují a nejsou zde znát žádné nepřesnosti v napojení jednotlivých kružnic. Tento úspěch byl podložen znalostí jednoho ze základních geometrických principů a to, že dvě kružnice o různém poloměru na sebe budou navazovat tak, aby nedošlo k žádnému přerušení, jedině za předpokladu, že střed kružnice o menším poloměru bude ležet na poloměru kružnice s větším poloměrem. Nelze zřejmě předpokládat, že by Nazcané znali tuto geometrickou poučku v její dnes známé podobě, ale spíš se k jejímu obsahu dostali dlouhodobým zkoušením a opakováním. Mystéria planiny Nazca Dosud nevíme, co vedlo nazcanské Indiány k tvorbě geoglyfů a petroglyfů. Není ani jasné, zdali se to někdy skutečně dozvíme, protože kulturní vzdálenost mezi námi a staviteli je možná už nepřekonatelná. Navíc časové rozpětí, které pro tvorbu čar a obrazců připadá v úvahu, je nejméně 500 let, nejspíše však 1000 let. Dobu, do které spadá kultura Nazca, nelze přesně určit. V odborných pramenech jsou uvedeny dva údaje – období 100 let až 700 let n.l. nebo 350 let př.n.l. až 500 našeho letopočtu. Za dobu trvání této kultury se motivace, náboženské představy a rituální potřeby tehdejší společnosti mohly velmi změnit. Proto jedno jediné, to „pravé“ vysvětlení, podané navíc zástupci technicky posedlé současné civilizace, sotva vystihne pravou skutečnost. Stejně záhadný jako účel obřích čar a obrazců, je i způsob jejich vzniku. Existuje řada teorií, z nichž nejzajímavější jsou tři následující: První předpokládá, že Nazcové používali halucinogenní drogy, které jim umožňovaly povznést se ve snech nad krajinu a dílo naplánovat, realizovat a kontrolovat. Druhá teorie předpokládá, že létali nad krajinou v jakýchsi gondolách nesených balony naplněnými teplým kouřem. Balony byly podle této teorie vyrobeny z velmi pevné a husté tkaniny, která se našla v nazcanských hrobech. Byla utkaná jemněji než dnešní materiál, který se používá pro výrobu vzduchem plněných balonů. Důkazy, že Nazcové mohli létat, pocházejí ze dvou zdrojů. Na keramice nalezené v této oblasti jsou kresby připomínající balony a draky a na řadě míst, kde končí čáry, se našla místa se začerněnými kameny, což údajně mohla být startovací místa pro teplovzdušné balony. Třetí teorie předpokládá, že čáry a obrazce vytvořily mimozemské bytosti. Přes všechny teorie, nápady a úvahy zůstává obří náčrtník v peruánské poušti jednou z nejtajemnějších záhad historie. Záhad, které se možná nikdy nepodaří rozluštit, ale neustále budou provokovat lidskou fantazii. Kdo stojí za tajemnými obrazci na planině Nazca? O vysvětlení se pokouší řada teorií… Zkusme si nyní představit 4 základní teorie, kterými se účel vzniku obrazové galerie v pampě vysvětluje. • Astronomická teorie – teorie kalendáře a měření času – Tuto teorii prezentovala zejména Marie Reicheová, která se pokoušela vysvětlit existenci obrazové galerie tím, že chtěla ztotožnit některé souhvězdí nebo jejich části s obrazci na pampě. Domnívala se, že systém kreseb je jakýmsi velkým astronomickým kalendářem. Dospěla k závěru, že čáry zosobňují postavení nebeských těles – Slunce, Měsíce a hvězd a že se jich používalo k určování správné doby pro setí, sklizeň, slunovrat a zatmění Slunce. Společně s Reicheovou studoval obří obrazce ve 40. letech minulého století americký historik Paul Kosok. Také on se domníval, že jde o obří astronomický kalendář, největší astronomickou knihu na světě. Podstatou této teorie je předpoklad o využití obrazců pro vytvoření kalendáře. Naprostou náhodou při pozorování zapadajícího slunce zjistil Kosok, že paprsky zapadajícího slunce zapadají přesně do jedné přímky, ihned si uvědomil, že datum, kdy tento úkaz poprvé pozoroval je datem 21. června, tedy na jižní polokouli den zimního slunovratu. Další výzkumy prokázaly, že i další přímky mají přímou vazbu na letní slunovrat, tedy 21. prosince pro Nazcu nesmírně důležité datum, neboť znamená začátek deštivého období – příchod vody. • Teorie působení mimozemských civilizací – Tato teorie je jednou z těch mladších teorií a jejím hlavním představitelem je Erich von Däniken. Ten je přesvědčen, že obrazce v pampě jsou vlastně obrysy přistávajících letištních ploch využívaných v minulosti pro přistání kosmických lodí mimozemské civilizace. Tento spisovatel vlastně probudil největší zájem veřejnosti o planinu Nazca. Podle jeho scénáře byl totiž natočen dokumentární pořad, který významně zapůsobil na nárůst zájmu diváků o vysvětlení historie kultury Nazca. • Teorie náboženského významu – Nejznámějším zastáncem třetí teorie je peruánský historik Hans Horkheimer, který se domnívá, že kresby sloužily k náboženským rituálům. Zvířecí symboly podle něj představovaly rodové bohy a čáry a geometrické obrazce patřily celé komunitě, která se u nich shromažďovala k bohoslužbám. Teorie, kterou také dosud nikdo nikdy prokazatelně nepotvrdil a nedoložil. • Teorie mapování vodních zdrojů a zavlažovacího systému – Tuto zajímavou teorii vyslovil nedávno Američan David Johnson. Hydrologickým průzkumem prokázal, že obrazce (zejména pak ty čistě geometrické) označují místa, která mají vztah ke zdrojům pitné vody. Jak známo, západní jihoamerické pobřeží je místem, kde se srážejí jihoamerická s pacifickou litosférickou deskou. Ta se pod ní podsouvá a zdvihá Andy. Protože jde o poměrně rychlý pohyb (asi 7 cm za rok), vznikají v horách geologické zlomy. Ty zadržují a vedou vodu do nižších poloh, kde se tvoří její podzemní zásobníky. Nazkánci tyto zásobníky dokázali najít a navrtat do nich studny. Obrazce se vždy nacházejí pospolu s geologickými zlomy, podzemními rezervoáry, studnami, rozvody vody, bývalými sídlišti a pohřebišti. Obrazce navíc mohly sloužit i k rituálním účelům – tedy k nejrůznějším obřadům. Kresby znázorňují přes více než 100 akvaduktů kudy vedly v hloubce až 10 metrů hluboko podzemní vody,které měly životní význam pro tehdejší obyvatele. O všech těchto teoriích, se dá v podstatě říct, že k jejich ověření došlo v minulosti vždy větším počtem odborníků a lze je tedy, a to i přesto, že dosud žádný výzkum jednoznačně nepotvrdil jejich platnost a nevyvrátil ostatní, považovat za alespoň částečně „vědecky“ podložené a vědeckými průzkumy ověřené. )

Göbekli Tepe: Chrámový komplex z časů Atlantidy

Göbekli Tepe: Chrámový komplex z časů Atlantidy

Lokalitu Göbekli Tepe lze bezesporu zařadit mezi největší objevy minulého století. Toto starodávné naleziště bylo objeveno úplnou náhodou, když na něj starý kurdský pastevec ovcí Savak Yildiz v říjnu 1994 narazil. Podle toho, co víme, spatřil Savak Yildiz kámen podivně trčící ze země. Poté, co odstranil z kamene vrstvu hlíny, spatřil velký oválný opracovaný kámen. V tu chvíli ještě netušil, že objevil jedno z nejzáhadnějších nalezišť na světě staré více než 12 000 let. Megalitický komplex Göbekli Tepe se nachází v blízkosti města Urfa, v jihovýchodní Anatolii v Turecku. Některé z těchto staveb lze datovat již ke konci 10. tisíciletí před Kristem, do období počátků zemědělství. Tento monument se rozkládá na území pahorku označovaným tell. Tell je arabské označení pro sídlištní pahorek vzniklý dlouhodobou sekvencí opakovaných sídelních fází. Pahorek leží v nadmořské výšce 760 metrů, v průměru má přibližně 300 metrů a šplhá do výšky 15 metrů. Pravděpodobně kvůli poloze získala lokalita svůj název. Göbekli Tepe totiž v překladu z turečtiny znamená břichatý (pupkatý) kopec a lze jej tedy přirovnat právě k pahorku, na kterém se lokalita rozprostírá. V roce 2018 byla lokalita Göbekli Tepe zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO. Megalitický komplex je starší než egyptské pyramidy nebo Stonehenge Megalitický komplex sestává z dvaceti kruhů a celkově pokrývá plochu o rozměrech asi 300 x 300 metrů. Základní konstrukční jednotkou staveb na lokalitě Göbekli Tepe jsou vápencové pilíře ve tvaru písmene T. Tyto pilíře symbolizují lidské tělo, neboť mají ruce a hlavu reprezentovanou křížem na pilíři. Jinými slovy – jedná se o kamenné lidské sochy. Lom na vápenec se nacházel pouhých 100 metrů od vrcholu kopce, přesto se ale zdá být neuvěřitelné, že lidé z pazourkovými nástroji byli schopni vytesat a přemístit obrovské (až sedmitunové) bloky vápence, které následně zdobili motivy zvířat či různými piktogramy. Největší z objevených pilířů dosahuje až 7 metrů a váží až 50 tun. Významnou roli pravděpodobně nese dvojice pilířů uprostřed každé struktury, která se tyčí nad všechny ostatní pilíře struktury. Zdá se být záměrem výběr právě počtu dvou – dvojčata, nebo pár (bratr, sestra), což se hojně vyskytuje v mytologii. Myšlenka reprezentace páru jako muže a ženy byla ovšem vyloučena díky nálezu pilířů ze struktury D, kde oba pilíře uprostřed reprezentují muže s náhrdelníky a opasky. Nevylučuje se také fakt, že tyto dva pilíře uprostřed mohly nést střechu. Nejčastějšími artefakty nalezenými na lokalitě jsou artefakty kamenné, především pak vápencové úlomky pilířů. Doloženy jsou štípané kamenné nástroje, broušené sekery, hmoždíře, kamenné nádoby a třecí misky, stejně jako osobní ozdoby – korálky a závěsky. V hojné míře zde byly také nalezeny kosti, především pak zvířecí. Z těchto kostí byla identifikována nejčastěji gazela, divoký skot, jelen, osel a divoké prase. Mezi zvířecími kostmi se také nalezly kosti lidské, které stejně jako kosti zvířecí, byly polámané na malé kousky a některé nesly i stopy řezání. Zdá se ale být pravděpodobné, že stopy po řezání na kostech mohou být důsledkem jakéhosi posmrtného rituálního naložení s tělem zemřelého. Strážci, Anunnaki a Supí šamani Andrew Collins, autor knihy Gateway to Atlantis, se domnívá, že nejstarší kamenný chrám světa postavila vládnoucí elita neznámého národa, který do Turecka přišel z Afriky, pravděpodobně z Egypta. Tento lid se řídil šamanskými či kněžskými pravidly. Vládly mu velmi mocné bytosti, které jsou v mezopotámských a sumerských legendách nazývány Strážci nebo Annunaki a nejsou lidského původu. Velký význam přikládá zobrazením supů a hadů, které spojuje s mýtem o ztraceném ráji, kde hrál had důležitou roli. Supi jsou symbolickým označením pradávných šamanů, jimž Kniha Enochova říká Strážci, a mají také spojitost s biblickými anděly. Ojediněle se také vyskytují rysy lidské postavy, kdy jsou ve spodní části pilíře vytesané ruce. To reprezentuje těla lidí, a především pak bohů s částečně lidskou podobou. Stále se však vybízí otázka, zda v této době již existovala koncepce boha a zda tato „těla“ mohou opravdu boha znázorňovat. Interpretace této lokality je různá. Zdá se ale zásadní, že lokalita nebyla nikdy vhodná k osídlení, především kvůli své poloze. V blízkém okolí totiž není a pravděpodobně ani nikdy nebyl žádný vodní zdroj. V žádném z prozatím prozkoumaných úseků lokality také navíc nebyly odhaleny stopy po otopných zařízeních, které jsou přímými doklady lidské aktivity. Lze tedy předpokládat, že lokalita Göbekli Tepe nebyla sídelního charakteru, ale že se jedná o nejstarší doklady staveb s rituální funkcí, o nejstarší chrámy a svatyně. Je nezpochybnitelné, že svatyně na lokalitě Göbekli Tepe jsou demonstrací síly jednotlivců a větších skupin. „Někdo totiž musel donutit větší množství obyvatel komunit zřejmě z okruhu až 200 km stavět roky a možná i desetiletí stavby, které neměly žádný praktický význam“. Toho lze docílit buďto použitím síly vůči ostatním, nebo náboženskou motivací. Na druhou stranu taková koncentrace lidí vyžadovala značné zásoby potravin, které ale nejsou v období společností lovců a sběračů až tak běžné. Další zajímavou teorii, tentokrát týkající se samotných T-pilířů, přináší archeolog Klaus Schmidt. Domnívá se, že tyto pilíře symbolizují postavu člověka – mocného a důležitého, ale stále ukrytého v záhadné anonymitě chybějícího obličeje. Myslí si, že tyto T-pilíře patří do „druhého světa“ a hrají roli ochránců posvátné půdy. Záhadný národ byl „vysazen“ na lebky Poté, co byly podrobeny důkladné analýze zbytky nástrojů z Göbekli Tepe „vrhli“ se antropologové na lidské pozůstatky. Podivné je už to, že se nenalezly v jedné pohřební lokalitě, jak bývá obvyklé, ale roztroušené v různých částech. To, že nebyly uloženy do hrobů, může znamenat dvě věci. Buď se ještě časem ony či jejich torza najdou, nebo mrtvé prostě nikam neukládali a nechávali je z nějaké záhadné příčiny ležet na místě, možná i tam, kde vydechli naposledy. Některé nově nalezené lebky nedají archeologům spát. Nesou totiž neklamné známky opracování – dekapitace, odsekávání měkkých tkání, barvení. To není tak výjimečné, pravěcí lidé je i nejrůzněji upravovali, konzervovali či zdobili. Zde ovšem způsobem, který se nikde jinde předtím ani potom ve světě neobjevil. Spočíval ve vyřezávání i vysekávání hlubokých vertikálních rýh směřujících vždy z přední části skeletu na temeno. A aby toho nebylo málo, jedna z těch „čerstvých“ lebek byla na temeni velmi zručně provrtána. Jisté je jedno – ať už dávní obyvatelé Göbekli Tepe s nimi prováděli cokoli, zdá se být celkem jasné, že hrály velmi důležitou roli při jejich rituálech. Göbekli Tepe bylo pečlivě zasypáno pískem. Jeho stavitelé se ujistili, že zůstane celé pohřbeno. Proč to ale udělali? Aby jej ochránili? Aby jej zachovali? Zjevně bylo jejich úmyslem ukrýt toto místo na dlouhé tisíce let. Jak řekl David Lewis – William, profesor archeologie na univerzitě v Johannesburgu: „Göbekli Tepe je nejdůležitějším archeologickým nalezištěm na světě“. )

Poutní cesta do španělského Santiaga de Compostela

Poutní cesta do španělského Santiaga de Compostela

Poutní cesty tvoří v náboženstvích nezastupitelné místo. Ať už je to pouť do Mekky pro muslimy, pouť do Váránasí pro vyznavače hinduistických náboženství nebo pouť do Jeruzaléma pro křesťany. Podle Encyklopedie náboženství je pouť „náboženský zvyk navštěvovat místa milosti, kde se uchovávají ostatky světců, zázračné obrazy nebo vyvěrají uzdravující prameny…Poutě vznikly z víry, že modlitba na určitých svatých místech je zvláště účinná“. Význam poutí je v dosažení odpuštění, v uzdravení, v pobytu na místech posvátných pro danou víru, nebo je součástí vyznání víry samé. Pouť do Santiaga de Compostela je třetí nejvýznamnější poutí křesťanství. První vede do Jeruzaléma, kde žil Ježíš Kristus, druhá směřuje do Říma, kde jsou pochováni apoštolové Petr a Pavel a kde sídlí hlava katolické církve, papež. Název poutní cesty Camino de Santiago je ve španělštině také označením pro Mléčnou dráhu. Středověcí poutníci se při putování v noci řídili podle hvězd, a právě Mléčná dráha v Evropě směřuje přibližně ze severovýchodu na jihozápad. Přesto měli tito poutníci možnost řídit se podle průvodce, který byl pro poutníky do Santiaga de Compostela napsán přibližně v roce 1140. Ve středověku ale umělo jen velmi málo lidí číst, navíc byl Průvodce napsán ještě před vynálezem knihtisku, takže možnost tvorby kopií byla omezena pouze na ruční opisování. V dnešní době je podobných průvodců do Galicie vydáno mnoho v různých jazycích. Apoštol Jakub Starší – patron Španělska Přibližně kolem roku 8 n.l. se v Izraeli narodil Jakub (španělským označením Santiago) Starší, syn galilejského rybáře Zebedea a matky Marie Salome, bratr evangelisty Jana, jeden z dvanácti apoštolů, jenž byl zvolen Ježíšem, aby ho doprovázel na jeho cestě učení. Jako první z apoštolů skonal mučednickou smrtí v roce 44 n.l. Zemřel po návratu do Jeruzaléma na příkaz krále Heroda Agrippy. Od této chvíle je historie nahrazena tradicí a legendami. Největším tajemstvím dodnes zůstává přemístění jeho ostatků zpět na místo jeho působení, do jednoho z nejvýznamnějších poutních míst Evropy, do Santiaga de Compostela. Podle tradice musí být každý apoštol pohřben na místě, kde kázal. Z tohoto důvodu praví jedna z legend, že ostatky svatého Jakuba byly jako zázrakem převezeny dvěma jeho učedníky až k pobřeží Galicie, k někdejšímu římskému městu, Iria Flavia. Další z legend vypráví o přenesení tohoto mučedníka až v období 8. století, kdy byly uloženy v kostele svatého Jakuba na Sinaji a z důvodu ochrany před Saracény byly přemístěny do Galicie. Tuto sérii legend uzavírají i taková vyprávění, která tvrdí, že apoštolovo tělo bylo na místo jeho odpočinku, na tzv. Locus Apostolicus, přeneseno anděly. Význam Jakuba pro Španělsko byl kdysi tak velký, že byla země ve Skandinávii nazývána „Jakubovou zemí“. V roce 1161 vznikl v Léonu rytířský řád „sv. Jakub od meče“, který bojoval proti Maurům. Obrovský ohňostroj stoupá v předvečer sv. Jakuba k letní noční obloze španělského města Santiago de Compostela v Galicii. Málokdo z 98 tisíc obyvatel a mnoha tisíc návštěvníků města si nechá ujít toto jedinečné divadlo k poctě sv. Jakuba. Pouť jako cesta: Počátky poutnictví do Santiaga… „Pokud tato cesta něco znamená, pak to, že poslední kroky do Santiaga jsou zároveň prvními kroky na další cestě“. Po objevení relikvií svatého Jakuba a následné výstavbě kostela na konci 9. století králem Alfonsem II. na místě zvaném „hvězdné pole“, míří směrem do Santiaga de Compostela stále více poutníků. K tomuto nebývalému rozmachu poutnictví na Pyrenejském poloostrově přispěla i reconquista, tedy zpětné vytlačení Maurů z této oblasti ze strany křesťanů. I v průběhu těchto bojů lze nalézt postavu sv. Jakuba, který podle legendy přispěchal na bílém koni křesťanům na pomoc v jedné z nejdůležitějších bitev, v bitvě u Clavija. Kult svatého Jakuba se velmi rychle rozšířil i mimo území Pyrenejského poloostrova a již v 10. století směřovaly kroky poutníků uctít kroky tohoto světce. V roce 997 došlo ke kompletní devastaci kostela v důsledku Maurských nájezdů. Přibližně o sto let později dochází k opětovné výstavbě a na témže místě je vystavěna současná trojlodní bazilika, u které došlo v průběhu dějin k celé řadě přístaveb. V období 12. století dochází k opětovnému návratu tohoto fenoménu, kterému přispěla také situace v dalekém Jeruzalémě, který byl ve 13. století pod nadvládou muslimů a kam byla tradiční pouť znemožněna v důsledku nebezpečného přechodu přes islámská území. V této době do Santiaga mířilo až půl milionu poutníků ročně. Není tedy divu, že se toto místo ve své důležitosti vyrovnalo právě Jeruzalému či dalšímu z poutních míst křesťanského světa, kterým byl Řím. Právě proto dochází ve 12. století ke vzniku velmi důležitého křesťanského svátku, jímž je Svatý rok v Santiagu. Fenomén Svatého roku je prvotně spojován s putováním do Říma, nicméně i v Santiagu de Compostela je tato tradice dodržována již od roku 1122, kdy tehdejší papež Kalixt II. vyhlásil výsadu, udělovat plenární odpuštění všem, kteří navštívili apoštolovu hrobku v tom roce, kdy svátek 25. července připadl na neděli. Během těchto oslav se příliv poutníků zvyšuje a toto místo se tak stává symbolem odpuštění. V této době největšího rozmachu poutnictví vznikají na cestě do Compostely nové trasy, vedoucí skrze celou Evropu. Nejstarší z nich nese název Camino Primitivo, jejíž počátek lze nalézt v asturském městě Oviedo. Názvy okolních cest jsou nejčastěji spojovány s počátky tras, ze kterých se poutníci vydávali na dalekou cestu. Pokud poutník vyrazil do Santiaga ze severu Španělska, postupoval směrem k cíli po tzv. Camino del Norte, tedy po severní cestě, která dodnes vede kolem oceánu, přes území Baskicka, Kantábrie a Asturie. Portugalci putovali po Camino Portugués, Britové zase po Camino Francés, tzv. Francouzská cesta o celkové délce 791 Km, která se pyšní velmi propracovaným označením, skvělou infrastrukturou a celou řadou kulturních památek. Některé cesty prochází územím České republiky, kde byly již od 13. století jako výchozí body označena města Praha, Jihlava a Brno. Tradiční pouť do Compostely byla na svém vrcholu až do 15. století. V této době území Španělska zasáhl mor a o století později protestantská reformace. Své slávy se tato tradice nedočkala ani v době osvícenství, tudíž v 18. století. K postupnému návratu k poutnictví, jehož podoba se však velmi změnila, došlo až v druhé polovině 20. století. Bolest i odhodlání… V současnosti je cestování přece jen méně obtížné, co se týče zařizování praktických věcí. Člověk má s sebou lahev s pitím, hůl nebo hůlky, které poutník najde na cestě nebo je koupí v obchodě se sportovním zbožím, a zavazadlo. Nepsaným pravidlem camina je výstroj o hmotnosti 8 až 13 kg pro ženy a 15 až 18 kg pro muže. Optimalizace hmotnosti zavazadel je nezbytná, neboť během putování dochází k adaptaci na pohybovou zátěž. Poutníkův život bývá doprovázen různými bolestmi. První se dostaví bolesti z otlaků bot, které vyvolají puchýře na nohou. Později se dostaví lokální bolesti svalů a někdy celého pohybového aparátu pod vlivem únavy. Dále se setkáváme s bolestmi kloubů a předních křížových vazů. Tyto problémy se cyklicky opakují až postupně do jednoho až dvou týdnů odezní. Spatřujeme i spirituální projevy adaptace lidské mentality. Poutníci kolektivně sdílejí potraviny, tekutiny a navzájem se v cestě podporují. Lidé, kteří se nikdy předtím v životě nesetkali, oplývají humorem, dobrou náladou, ale také hluboce zamyšleným výrazem ve tváři nebo se slzami dojetí. Na caminu se totiž traduje, že koho máš v tomto životě potkat – potkáš ho na cestě do Santiaga de Compostela. Mušle jako symbol všech poutníků a poutní cesty do Santiaga Symbolem svatojakubské cesty je mušle hřebenatka. Podle jedné z legend stál portugalský rytíř s koněm na okraji přístaviště, kde stála loď s ostatky svatého Jakuba přivezené do Španělska. Kůň uviděl za třpytu hvězd jasného světla dopadajícího na apoštola obrovskou záři a byl z toho pohledu tak vyděšený, že skočil do hlubin moře a stáhl rytíře s sebou. Když jej záchranáři vytahovali z vody na palubu, byli ohromeni, protože celý plášť byl pokryt svatojakubskými mušlemi. Sama mušle má podle legend léčivé účinky. Poté, co člověk dospěl do cíle své pouti, opatřil si odznak, vzpomínku, že dospěl až tak daleko. Tyto upomínky mají různý charakter. Může to být například kámen z Golgoty nebo voda z Jordánu. V případě svatojakubské cesty je to mušle. Tento znak byl charakteristický pro věřícího, který dospěl „až na konec světa“, mys Finisterre. Poutník si ji připevnil na klobouk, mošnu nebo na límec kabátu, který měl na sobě. Mušle z galicijského pobřeží má specifický tvar, navíc má i symbolický význam. Dvě skořápky znamenaly „dva příkazy lásky k bližnímu“, na nichž musí nositel mušle stavět svůj život, tj. milovat boha nade vše a bližního svého jako sebe sama. Vedle tradiční hřebenatky lze na cestách také nalézt značení žluté šipky, které bývá vyobrazeno samostatně, nebo v přítomnosti mušle. Jejím úkolem je rovněž nasměrování poutníků správným směrem. Tyto šipky jsou vyobrazovány na stromech, zdech či kamenech. Svatojakubská cesta je bezesporu fenomén s neuvěřitelnou tradicí. Fenomén, který po staletí měnil a dodnes mění životy tisíce poutníků a ať už člověka k vykonání tohoto dobrodružství vedou jakékoli pohnutky, je jisté, že jedinečná atmosféra Camino de Santiago uchvátí každého z nich. „Když člověk putuje k nějakému cíli, je velice důležité, aby sledoval cestu. Právě nás vždycky učí, jak nejlépe dojít, a obohacuje nás, když se jí ubíráme“. – Paulo Coelho )

Vatikánský archiv: Jedno z nejzáhadnějších míst na Světě

Vatikánský archiv: Jedno z nejzáhadnějších míst na Světě

Papežský stát a jeho rozlehlé archivy přitahují pozornost badatelů už odnepaměti. Tajné archivy jsou veřejnosti nepřístupné, a vstupuje se do nich neoznačeným vchodem přímo z parkoviště zaměstnanců Vatikánu vedle knihovny. Pod parkovacími místy se ukrývá impozantní dvoupodlažní podzemní prostor. V bunkru je víc než 80 Km polic, na kterých jsou uchovány historické dokumenty – například korespondence s královskými rodinami, papežské listy a přísně tajné paměti. O katakombách ve Vatikánu také koluje řada neoficiálních zpráv, že má ještě další skrytá podzemní patra. Předpokládá se, že tato část archivu je ještě mnohem větší a přístup sem má jen pár lidí. Do tajného prostoru sice nahlíží ročně kolem dvou stovek vědců, ale jejich návštěvy jsou omezeny přísnými pravidly. Pro „Vyvolené“, kteří se dostanou dovnitř, platí zákaz zkoumání materiálů nacházejících se v přísně střežených oddílech archivu. Mohou mít s sebou pouze papír a tužku, a k pročítání mají pouze tři texty denně. Mezi zdejší nejpozoruhodnější dokumenty patří Michelangelův list z roku 1550, kdy probíhala výstavba chrámu sv. Petra. Papež tehdy onemocněl a práce byly pozastaveny. Michelangelo prosí v dopise biskupa o vyplacení tříměsíčního doplatku mezd, které dlužil svým pomocníkům. „Pro lásku Boží…prosím Vaše Lordstvo. Váš služebník Michelangelo“. Mnozí historici se domnívají, že právě tato věta se stala základem populárního výrazu „Proboha“! Tento dopis byl objeven teprve v minulém desetiletí. Jak je ale možné, že se tento rukopis na tak dlouhou dobu vytratil? Za vše může Napoleon, který byl v roce 1808 jen malý krůček od úplného ovládnutí Evropy. Jeho armáda stála v Severní Itálii a Napoleon žádal papeže Pia VII., aby se vzdal papežských států ve prospěch Francie. Papež odmítl a Napoleona exkomunikoval. Císař ho nechal zatknout, a na důkaz své moci nad papežskými státy nechal obsah tajných archívů převézt do Paříže. Papež i archívy zůstaly v Napoleonově moci až do roku 1815, kdy se jeho říše zhroutila. Náklady na přestěhování archívů zpět do Říma však byly natolik obrovské, že kardinál odpovědný za jejich převoz nechal část dokumentů spálit, a tisíce dalších prodal pařížským kupcům, kteří do nich balili zboží. Městský stát Vatikán Svůj název dostal Vatikán podle stejnojmenného pahorku Vaticanus Mons, na kterém se nachází. Jméno je odvozeno ze starolatinského „vates“ (věštec, věštba) a doslova přeloženo znamená „Pahorek věštců“. V dobách starověkého Říma byla na pahorku věštírna. Oblast se rovněž nazývala Campus Vaticanus (Vatikánská pole) a ještě za dob raného císařství se nacházela vně hradeb Císařského města. Rozloha Vatikánu je přibližně 49 hektarů a žije v něm něco kolem 1000 stálých obyvatel. Jsou to většinou kněží a jeptišky, kteří tvoří administrativu státu. Kardinálové, kterých je kolem 130, jsou počítáni k obyvatelům Vatikánu jenom po čas svého pobytu v Římě. Stát Vatikán vznikl ve své podobě v roce 1870, kdy se Řím stal hlavním městem sjednoceného italského království. Nezávislost Vatikánského státu byla uznána v Lateránských dohodách, podepsaných v roce 1929. Jménem Svatého stolce podepsal smlouvy kardinál Pietro Gasparri a jménem italského království předseda vlády Benito Mussolini. Vatikán je stát církevní nebo duchovně monarchistický. Hlavou státu je papež, jenž je volen kardinály na doživotí. Má absolutní moc a sám jmenuje členy vládních orgánů. Kromě Vatikánu vládne jako duchovní hlava ještě asi 800 milionům katolíků na celém světe. Nejvyšší státní činitelé jsou všichni katoličtí duchovní různého národního původu. Je to výsostné území Svatého stolce a místo trvalého pobytu papeže, jenž sídlí v papežském paláci. Vatikán je velmi bohatý stát. Říká se, že jeho devizové rezervy údajně dosahují až 80 miliard euro a rezervy ve zlatě 10 miliard eur. Stovky milionů každoročně plynou ze vstupného od turistů, z vydávání známek, pamětných mincí, knih, průvodců a map, ale i z akcií a dluhopisů. A další miliardy z pronájmu nemovitostí. Také se říká, že v centru Říma neexistuje ulice, kde by něco nepatřilo Vatikánu. Ovšem jestli je to pravda, Vám nikdo nepotvrdí. INDEX LIBRORUM PROHIBITORUM („Seznam zakázaných knih“) Existují Historici (se speciálním povolením) a okultisté, kteří podle svých tvrzení navštívili tuto knihovnu prostřednictvím astrálního cestování. Shodují se na tom, že v katakombách Tajné Vatikánské knihovny se skrývají daleko nebezpečnější tajemství…! • Nebezpečné knihy o černé magii a grimoáry, které prokázaně používal Hitler a Mussolini. Archivy ve Vatikánu byly totiž široce využívány nacistickými okultisty. • Důkazy o rodové linii Ježíše Krista. Skutečné jméno Boží, o kterém se věří, že obsahuje sílu celého Vesmíru. • Živý důkaz o existenci démonů a Nephilimů, což jsou kříženci člověka s démonskou rasou. Je to rasa bytostí, stvořená padlými anděly, oplodněním pozemských žen. Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Jednalo se o bytosti mající inteligenci, případně reflektující inteligenci démonské bytosti, ale díky absenci Božího ducha to byla stvoření více podobná zvířeti než člověku. Navíc však byla agresivní, nelítostná a destruktivní. Jedním z dalších mnoha jmen Nephilim jsou například Titáni. Bytosti Nephilim jsou zmiňovány ve starých literaturách celého světa. • Důkaz o existenci mimozemských civilizací. V archivu se má nacházet 3500 let starý papyrus, popisující flotilu létajících lodí nad Egyptem. Kolují dokonce zvěsti, že Vatikán ukrývá i ostatky mimozemšťanů. • Tajné okultní a magické artefakty z celého světa, které mají nepředstavitelnou sílu a moc. GRAND GRIMOIRE – Satanova kniha, chráněná neprůstřelností Vatikánského archivu Jedná se o nejmocnější okultní knihu v historii. Kniha je také známá pod názvem „Červený drak“ nebo „Satanovo evangelium“. Kniha obsahuje pokyny pro přivolání Satana kdykoli a kdekoli na Zemi. Slovo „grimoire“ znamená magickou učebnici. Teoretici tvrdí, že kniha je sama o sobě nadpřirozená, protože je trvale odolná proti ohni, nelze ji rozřezat, propíchnout, roztrhnout nebo jinak poškodit či zničit. Je to jediná kniha se znalostí toho, jak přivolat Satana s důkladným rituálem, a navíc může přivolat libovolný počet jmenovaných démonů. Tato kniha, kterou napsal sám Satan poskytuje podrobná vysvětlení různých nadpřirozených zázraků z Bible, přesného umístění biblických relikvií, a dokonce obsahuje osobní náčrtky Satana ukazující tváře Jidáše a Ježíše Krista. Vzhledem k tomu, že je v držení katolické církve, existuje teorie, že každý papež začíná jako člověk a poté, co je zvolen, je posedlý Satanem. Film Čaroděj z roku 1989 s Julianem Sandsem v roli budoucího Antikrista používá Grimoire jako hlavní spiklenecký nástroj a jde ještě dále. Tvrdí, že Grimoire obsahuje tajné Boží jméno, které, řečeno obráceně, vyhladí celý Vesmír. Jen pro zajímavost, Nizozemská death/black metalová kapela God Dethroned (v překladu Bůh detronizován nebo Bůh svržen) použila název této knihy pro své album z roku 1997. Stejnojmenná píseň zní: „Jsem tu, abych uvolnil Armageddon. Pošlete temnotu, abyste uhasili oheň. Když najdu velký grimoár, rozdrobím Zemi. Když je Boží stvoření pryč, můj pán vyhrál“. Kniha sestává z několika různých rukopisů, nicméně jakékoliv datum vytvoření není známé. K prvnímu veřejnému vydání došlo až v roce 1800, ve Francii. Avšak jednotlivé části musí být mnohem starší, neboť například uvedená hierarchie pekla pochází přibližně z roku 1500. Realita za zdmi Vatikánu… Jaká všechna tajemství se zde skrývají? V každém případě, to, co se v těchto archivech skrývá, by mohlo navždy změnit historii lidstva. Podle známého spisovatele Cyruse Shahrada (autor knihy Tajemství Vatikánu), který se historii Vatikánu věnuje dlouhá léta, se mají v archivech ukrývat i důkazy o metodách mučení, které Vatikán neoficiálně odsouhlasil. Údajně k nim patřil i jakýsi svěrák na hlavu nebo zařízení na mechanické kuchání vyslýchaných. Dále by se tam mohlo najít i skutečné třetí proroctví z Fátimy, které Vatikán nikdy nezveřejnil v originálním znění z toho důvodu, že nechce svět vystrašit. Trojice dětí, které tvrdily, že se jim 13. května 1917 Panna Marie ve Fátimě zjevila, už nežije. Sourozenci Francesco a Jacinta Martoovi zemřeli ještě v dětském věku, jejich sestřenice Lucía de Santos v roce 2005. Život prožila jako řádová sestra a slíbila, že o proroctvích nebude s nikým mluvit. Text třetího proroctví napsala na papír v roce 1944, kdy se domnívala, že umírá. Obálku otevřel v roce 1957 papež Jan XXIII., ale rozhodl se vše ponechat v tajnosti. První proroctví se týkalo 2.světové války. Hovořilo se v něm o moři ohně a démonech v lidské podobě. Ve druhém šlo o osud křesťanství v Rusku. Třetí proroctví světu přednesl až papež Jan Pavel II. v roce 2000. Mělo pojednávat o „biskupovi v bílém“, který prochází mezi mrtvými těly mučedníků, a nakonec pod střelbou padá k zemi zdánlivě mrtev. Církev zpětně tuto předpověď přisoudila atentátu na Jana Pavla II. v roce 1981. Fantazie u lidí ale nadále rozněcují dohady, zda Vatikán třetí proroctví zveřejnil celé a zda jeho část netají. Mnoho historiků tajně doufá, že se jednou otevře celý Vatikánský archiv, aby se lidé dozvěděli skutečnou pravdu jak to s církví a jejím tajemstvím vlastně je. Je tedy jen otázka času, kdy vyjde na povrch pravda, která je roky udusaná jako hlína v zemi. )

Delfy – nejslavnější starověká věštírna a střed světa

Delfy – nejslavnější starověká věštírna a střed světa

Bývala to nejslavnější věštírna, a i v dnešní době je to velmi posvátné a záhadné místo starého Řecka. O Delfách se tvrdí, že je založil sám Zeus, když se rozhodl, že se toto místo stane středem Světa. Dia totiž trápilo, že vládl nad světem, o kterém nevěděl, jak je velký a kde má svůj střed. Vypustil tedy dva stejně rychlé orly, oba na opačnou stranu a na místě kde se orli setkali, tam pak Zeus umístil velký balvan, označující střed světa. Tento kámen, zvaný Omfalos je dodnes k vidění. Právě na tomto kameni kněžka Pýthie sedávala a vyslovovala svá proroctví. Říká se, že Pýthie věštila v extázi umocněné zvláštními omamnými látkami, rozluštit její orákulum tak nebylo vůbec jednoduché… Antické město Delfy se nachází v horách pod památnou horou Parnas, která dosahuje výšky 2457 m. Delfy leží 13 km severně od města Itea na pobřeží mořského zálivu Korintského moře a 180 km severozápadně od Atén. V současnosti je město zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Apollonův chrám – Delfy Centrem starověkých Delf byl Apollonův chrám. K němu vedla tzv. Svatá cesta, která byla kdysi lemována votivními dary a malými chrámy od městských států, ale i jednotlivců, kterým pomohla věštkyně Pýthie. Za Apollonovým chrámem se nachází zachovalé divadlo ze 4.st.př.n.l. a také sportovní stadion, kde se pořádali tzv. Pýthijské hry, což byla starověká obdoba Olympijských her. Apollón byl synem nejvyššího boha Dia a titánky Letó („Nezpozorovaná“, „Skrytá“) a patřil do rodu jasnozřivých božstev. Když Diova právoplatná manželka Héra zjistila, že se Zeus tajně spojil v milostném objetí s ostýchavou a skromnou Letó, tak se Héra rozhodla, že alespoň zabrání tomu, aby Letó porodila Diovi nemanželské potomky. Héra proto navštívila prabohyni Gaiu a poprosila, aby Gaia nechala pronásledovat Letó hadem Pythonem („Rozklad“ odvozeno od slovesa řeckého slova „pythein“-rozkládající), který byl Gaiiným věrným služebníkem. Python plnil úkol s neobyčejnou důsledností, protože Gaiina věštba mu předpověděla, že zemře rukou potomka Dia a Letó. Letó byla nucena bloudit po světě, a pokud se někde zastavila, Python ji dostihl a vše kolem Letó rozložil tak, aby nenašla pevné místo, kde by mohla v klidu slehnout… Podle jiné verze Letó našla v moři neobydlený ostrov Délos („Viditelný“, „Jasný“) a bohyně porodu Eileithýia se nechala podplatit a za zády svojí matky Héry pomohla Letó porodit dva krásné potomky. V jiné verzi Letó porodila nejprve Artemis v háji Ortygie u města Efezu v Malé Asii (dnes Turecko). Artemis pak odvedla svoji matku na klidné místo na ostrově Délos, a tam jí pomohla při porodu Apollona. Apollon se údajně narodil se zlatým mečem v rukách, protože už v matčině lůně myslel na pomstu za pronásledování bezbranné a těhotné Letó. Jakmile Apollon dospěl do takové síly, aby se mohl postavit zemskému hadovi, zamířil do míst, kde had Python pobýval, aby ho zničil. Python střežil puklinu ve skále pod horou Parnas, která sloužila jako vchod do svatyně Gaii, a zároveň sloužila jako věštírna zvaná „Pytho-lůno“. Je známo, že svatyně bývaly budovány v podzemí, většinou v podzemních jeskyních, aby věřící získali dojem, že vstupují do lůna matky Země a měli pocit bezpečí a klidu. Apollon zasypal tisíce šípy slunečních paprsků hada Pythona-symbol nevědomosti, zaostalosti a rozkladu, a po krátkém souboji ho usmrtil. Pak svrhl jeho tělo do zemské pukliny, kde zahnívající tělo hada vydávalo sladce omamnou vůni, která po vdechnutí způsobovala prorocká vidění. A tak nechal Apollon vybudovat novou svatyni s věštírnou. Kněží z Kréty, které Apollon zachránil a dopravil na hřbetech delfínů, když jejich loď ztroskotala na moři, pojmenovali novou svatyni a věštírnu jako DELFY, na památku svého zázračného zachránění. Gaia, aby pomstila svého služebníka Pythona, sesílala smrtelníkům prorocké sny, a ti již nemuseli navštěvovat věštírny a platit za předpovědi. To v Apollonovi vzbudilo výčitky svědomí a odešel do služby ke králi Admetovi v Thesálii, a sloužil mu jako prostý pastýř po dobu osmi let. Očištěný Apollon se pak ujmul všech svých božských funkcí a na usmířenou s Gaiou vydal pokyn, aby věštkyně v jeho věštírně nesly jméno Pýthie. V Delfách pak Apollon poskytoval nejen věštby, ale prováděl i očistné rituály, a jeho kněží, pomocí jeho rad, obratně a účinně zasahovali do politického života městských států starého Řecka. Ke zvýšení slávy Delf sloužilo i tvrzení, že Omfalos, mýtický kámen, který byl nucen vyvrhnout ze svých útrob titán Chronos, označuje střed světa a podporuje věštecké umění Pýthie. Apollon měl věštírny po celém Řecku i v Malé Asii, z nichž se nejvíce proslavily Didyma a Kláros. Řekové postavili pro Apollona mnoho chrámů a svatyní. V současnosti najdeme tyto stavby už většinou v troskách. Nejlépe zachovalý chrám stojí v Bassai (za antických dob součást Arkádie), nejstarší chrám ze 7.st.př.n.l. (z části zachovalý) najdeme v Korintu. Věštby v Delfách: místo, odkud Pýthie určovaly osud GNÓTHI SAUTÓN – „POZNEJ SÁM SEBE“, celý nápis, jenž se nacházel nad vchodem Apollónova chrámu v Delfách, zněl: „Poznej sebe sama, a poznáš universum a bohy. Jedna z nejslavnějších věštíren na světě fungovala dvě tisíciletí a pro rady si do ní chodily takové osobnosti antického světa, jako byl Alexandr Veliký, Sokrates nebo vítěz nad Peršany Themistokles. Delfské Pýthie patří k nejproslulejším kněžkám. Byly to prosté ženy venkovského původu. Věštily pouze sedmý den a celé události předcházelo mnoho důležitých rituálů. Pýthie zahalená do purpurového závoje se nejprve nahá vykoupala v Kastalském prameni. Posvátný pramen vyvěral ze skály u ústí Faidriadské rokliny a měl očistnou funkci. Kromě toho skýtal dar věštit. Celou očistu provázely výroky kněží: „O vy delfští služebníci Apollona, pospěšte ke stříbrnému prameni Kastalia, čistou rosou omytí k chrámu se navraťte. A vznešené zvuky pokorně vyslyšte, abyste slova spásná těm, co dotazy bohu položili, po svém sdělili“. Po obřadné koupeli následovalo několik dalších rituálů, které měly v Pýthii vzbudit věštecké schopnosti. Nejdůležitější část obřadu nastala, když byla Pýthie usazena na trojnožce. Tři nohy stoličky měly údajně symbolizovat minulost, přítomnost a budoucnost. Pýthie mezitím vdechovala omamné výpary, vyvěrající z pukliny v půdě. Následně upadala do transu a věřilo se, že jejími ústy promlouvá sám Apollón. Pýthie mluvila ve verších i próze a odpovědi formulovala v první osobě. Často však věštby byly nesrozumitelné nebo měly dvojsmyslný obsah a je zřejmé, že mnoho z nich upravili kněží do přijatelnější formy. Během věšteckého obřadu žvýkala vavřínové listí. Vavřín, spjatý s bohem Apollónem, hrál důležitou roli při samotném obřadu. Postupem času se Pýthiin věhlas roznesl do dalekých krajů. Věštby ovlivňovaly celé dějiny a při každém důležitém rozhodnutí se Řekové nikdy neopomněli zastavit v Delfách. Kámen Omfalos byl velmi důležitým prvkem při samotném věštění. Omfalos byl omotán vlněnou přízí, jehož konec držela Pýthie. To mělo symbolizovat spojení se zemskými silami. V druhé ruce pak svírala vavřínovou ratolest. Navzdory tomu, že Pýthiiny výroky často postrádaly smysl, dochovaly se i takové, které budí obdiv. Tato věštírna se hlavně proslavila známým Kroisovým testem, kdy kolem roku 550 př.n.l. král Kroisos položil tutéž otázku sedmi věštírnám. Poslové dostali za úkol, zeptat se v jednotlivých věštírnách, co právě dělá jejich král. Delfská Pýthie vyřkla: „Kolik je v písku zrn, vím, i jaké jsou rozměry moře, také němému rozumím, slyším i toho, kdo mlčí. Cítím teď vůni želvy s mohutným štítem, v měděném hrnci se vaří zároveň s jehněčím masem, měděný kotel je pod ní, měděná poklice na ní“. V té době král opravdu zařízl želvu a jehně a obojí vařil v měděném hrnci pod pokličkou. Pýthie jako jediná popsala, co se opravdu událo, a zajistila tak Delfám obrovskou reklamu. O Pýthiiných nejslavnějších proroctví se několikrát zmiňuje Herodotos ve svých Dějinách. Vzpomínka na ně se udržuje dodnes ve rčení „Mluví jako Pýthie“, což znamená, že člověk mluví v hádankách. Kdo navštěvoval věštírnu? Věštírny sloužily dvěma odlišným skupinám lidí. První skupinu reprezentují theoroi, kteří zastupovali konkrétní polis. Theoroi přicházeli typicky konzultovat politické záležitosti, otázky války či míru, spojenectví či nepřátelství. Věštírna nezasahovala přímo do politiky jednotlivých polis, ale spíše zajišťovala sankce za rozhodnutí již zvážené v dané obci. Orákula byla nejvýznamnější v době kolonizace a formace městských států během 8. a 7. st.př.n.l. Druhou skupinou jsou občané, poutníci, toužící po radách ohledně rituálů či po souhlasu bohů o správnosti preferovaného budoucího jednání. Tito jedinci také typicky na místa věštíren cestovali, aby zde obětovali bohům, protože si chtěli naklonit jejich přízeň. Theoroi, kteří do Delfy přišli, jednali se stejným proxenos, se kterým komunikovali rovněž jedinci přicházející soukromě. Dále jim byla zaručena nedotknutelnost v případě cesty tam i zpět. Posledním zajímavým aspektem platícím pro všechny návštěvníky byla nutnost platit jisté poplatky ve formě obětování, které se uskutečňovalo uvnitř chrámu, a posvátného koláče zvaného „Pelanos“ bez něhož nebyl přístup k orákulu umožněn. Zde byl mezi oficiální delegací státu a jedincem velký množstevní rozdíl, který byl patrně umocněný i seznamem promanteia. Jeden z hlavních příjmů věštírny pak závisel na tzv. „Aparche“, prvním ovoci, které Athéňané vyžadovali po každém řeckém státu. Neposkytl-li daný městský stát aparche, byl mu k ní odepřen přístup. Aparche v antickém Řecku byla náboženská praktika, jež spočívala v darování první (zemědělské) sklizně kněžím, kteří dary nabídli bohům. Věštírna si udržovala dobrou reputaci v antické společnosti a pro poutníky byla atraktivní i polohou, protože byla částečně přístupná po moři. Navíc nebyla ovládána žádným velkým městem a mohla si tak získat panhelénský status, který byl umocněn i pythickými hrami, které se zde konaly. Jistý vliv věštírny trval ještě v době nadvlády Římské říše. Avšak s nástupem křesťanství přišel nevyhnutelný konec. V roce 385 po Kr. byly Delfy výnosem východořímského císaře Theodosia uzavřeny. Hlas věštkyně Pýthie navždy utichl…a zůstaly jen mýty. )

Nejnovější články na našem portálu

Slunce ve Lvu – Být sám a být sama sebou, abychom slyšeli své srdce bít
červenec 22, 2025 3385
22. 7. 2025 v 15:30 vstoupí Slunce do znamení Lva, ve kterém Slunce vládne, za podpory...
Číst článek...
Slunce v Raku – Všechny pocity jsou stejně hodnotné, ale mají jinou frekvenci
červen 20, 2025 3101
21. 6. 2025 ve 4:42 vstoupí Slunce do znamení Raka, který nás bude vracet domů, ke kořenům, do...
Číst článek...
Slunce – Zářivá hvězda, životodárná energie i mýtické božstvo
červen 10, 2025 3364
„Ráno vychází bůh Re z východní nebeské brány, u níž stojí dvě tyrkysové sykomory, a nasedá do...
Číst článek...
Bez Černý – Posvátný a léčivý keř s kouzelnou mocí
květen 28, 2025 4306
Staré české přísloví zní: „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“. Toto lidové rčení je důkazem...
Číst článek...
Slunce v Blížencích – Slyšet čistě vnitřní pravdu
květen 20, 2025 3110
20. 5. 2025 ve 20:55 vstoupí Slunce do znamení Blíženců za podpory mocného Pluta, abychom se...
Číst článek...
Geomantie – Nauka o jemnohmotných silách Země
květen 20, 2025 3944
Ať se nacházíme na jakémkoli místě na světě, vnímáme ho určitým způsobem, necháváme se jím...
Číst článek...
Pod vlivem magického Měsíce – Jak na nás působí jeho jednotlivé fáze?
duben 29, 2025 8567
Měsíc je spolu se Sluncem nejdůležitějším a největším nebeským tělesem, které lidské oko vnímá....
Číst článek...
Slunce v Býku – Prosté bytí je projevem Boha
duben 15, 2025 3661
19. 4. ve 21:56 vstoupí Slunce do znamení Býka, kdy Uran na jeho posledních stupních vytvoří...
Číst článek...
Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 4080
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2951281
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 521851
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 466950
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 311137
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 302377
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
3 říjen 2023 279861
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 271199
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 270825
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 270620
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 251198
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 250559
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 221673
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 219761
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 200412
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 191134
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 189294
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 180831
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 173438
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 169145
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 165558
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 148595
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Osobní roční vibrační číslo
3 červenec 2016 135045
Charakteristiky pro jednotlivé roční vibrace. Jsou to devítileté cykly, ve kterých se pohybujeme...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 132249
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 129225
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...