Zbavte se svých kil bolesti a pochopte souvislost mezi zneužitím, stresem a přejídáním

„Zastavte svět! Chci vystoupit!“ Přejídání pod vlivem stresu

„Utrpení přestane být v jistém smyslu utrpením, jakmile pochopíme jeho význam.“ – Viktor Frankl

U obětí týrání nebo zneužití v dětství, kteří nezpracují svůj potlačovaný hněv a sebeobviňování, se dospělost často podobá jejich poznamenanému dětství. Tito lidé, jak v osobním, tak v pracovním životě vstupují do vztahů, které by se daly charakterizovat naprosto stejně: citovým zneužitím a týráním. Mohou být dokonce pyšní na svou výjimečnou vnitřní sílu a schopnost snášet takovou nepřízeň osudu. Cena, kterou však za snášení takové bolesti platí, je obrovská.

Ti, kteří naopak vyrůstali v harmonickém a láskyplném prostředí, nesnesou jakýkoli náznak zneužití nebo zanedbání ani v dospělosti. Pokud pro ně začne být atmosféra v zaměstnání nepřijatelná, začínají si hledat jinou práci. Osoby, které mají zkušenost se zneužitím, týráním či zanedbáním, a které se pokoušejí podobnou zkušenost snášet i v dospělosti – ať už v manželství nebo v práci, nebo jinde – budou také projevovat známky nespokojenosti. To znamená, že i oni přiberou a projeví se u nich problémy se zdravím. Avšak je mezi nimi jeden zásadní rozdíl: oběti zneužití popírají spojitost mezi tím, co prožívají, a tím, jak na to reaguje jejich tělo. Nechtějí vidět souvislosti a všechno zlehčují.

Mezi stresem a týráním či zneužitím je rozdíl. Avšak jak stres, tak týrání, či zneužití vedou k přejídání. Rozdíl mezi oběma pojmy je jemný, ale významný:

Stres je nevyhnutelný, zatímco zneužívání či týrání se dá vyhnout.
Při stresu nejsou narušována vaše osobní práva, zatímco u zneužívání či týrání ano.
Stresové situace mohou zvýšit vaši sebehodnotu a vnitřní sílu, zatímco zneužívání či týrání vás ponižuje a dostává na kolena.
Chcete-li se přestat přejídat pod vlivem stresu, pak stačí, abyste vy osobně učinili jisté kroky a změny; zatímco skončit s podněty k přejídání pod vlivem zneužívání či týrání vyžaduje, aby se oběť od osoby, která ji poškozuje vzdálila.

Zvýšení váhy po opuštění hnízda

Pokud bylo vaše dětství plné vřelých citů, lásky, péče a ohleduplnosti, mohli jste být chráněni před stresem až do dospívání, případné do rané dospělosti. Tehdy se pak často stane, že první samostatná zkušenost s tvrdým světem dospělých zapůsobí na člověka obrovským šokem, protože není na drsný svět a problémy samostatného života připraven. Právě toto první setkání se stresem může být spouštěčem nutkavého přejídání a v důsledku toho, zvýšené váhy.

Pracovala jsem s řadou žen, které si stěžovaly, že nikdy neměly potíže s váhou, dokud neopustily domov a nezačaly studovat vysokou školu. Podobnou zkušenost má Grace, která v osmnácti letech odešla studovat na prestižní univerzitu, která však byla vzdálena více než 300 kilometrů od jejího domova. Dělala všechno proto, aby byla na tuto známou školu přijata, a byla odhodlána být nejlepší ze své třídy, podobné jako tomu bylo, když byla na střední škole:

Grace brzy zjistila, že se z velké ryby v malém rybníce stala malou rybou v rybníku velkém. „Vysoká škola byla mnohem těžší než jsem si myslela!“ vzpomínala při terapii. „Musela jsem dřít, abych si udržela aspoň dvojky!“ Na střední škole zvládala studijní program jedním prstem.

Její studijní potíže ještě umocňoval pocit naprosté opuštěnosti. Stýskalo se jí po rodičích, po sestře, po milém, i po přátelích. Bylo pro ni těžké navázat přátelství s ostatními studenty, kteří si hráli na bůhvíjak světaznalé. Kromě toho jí to ani nedovolal nabitý studijní rozvrh, a tak jí nezbývalo ani mnoho času na odpočinek.

Všechen tento stres spustil u Grace obrovskou chuť k jídlu, jakou předtím nikdy nezažila. Živila se samými potravinami s vysokým obsahem tuku: pizzou, hamburgery a hranolkami. Když jedla, cítila se blaze. Je jí mu vyhladovělému žaludku i duši chutnalo skvěle. Jedla mnohem více než kdykoli předtím, a navíc potraviny s mnohem větším obsahem tuku, než kdykoli předtím. A cvičila a pohybovala se mnohem méně než kdykoli předtím. Díky tomuto režimu přibrala třináct kilogramů, které se rozložily po její 160 centimetrů vysoké postavě. Cítila se tlustá a to ještě prohlubovalo její plachost.

Grace samozřejmě nebyla nikdy týraná ani zneužívaná. Vyrostla v lůně milující rodiny a nikdy předtím se nechovala jako na něčem závislý člověk. Našla jsem sice v jejich rodinné historii alkoholismus, ale nikoli u jejích rodičů. I to však stačí, aby měla jisté dispozice k nutkavému přejídání, případně k závislosti na alkoholu. Někteří lidé mají podobnou genetickou dispozici, která spí, a neprojeví se, dokud se neobjeví žádoucí spouštěč. Dokud nejsou tyto osoby vystaveny velkému stresu nebo zneužití/týrání či zanedbání, skryté sklony se neprojeví. Grace se však ve svých osmnácti letech setkala s ohromující dávku stresu poprvé. A to bez znalosti východiska z tohoto stavu – emocionálního porozumění a podpory anebo cvičení. A tak se – aby potlačila svou bolest – začala přejídat.

Nenávidím svou práci!

Pracovala jsem s lidmi, kteří museli snášet pracovní stres, stejně tak jako s těmi, kteří museli snášet v práci ponižování/zneužívání či dokonce týrání. Předkládám vám proto další příběhy, abychom ještě lépe porozuměli rozdílům mezi stresem a ponižováním:

Během vánočních svátků musela Mandy s kolegy pracovat přesčas, aby mohli uspokojit zvýšený zájem zákazníků. Bylo vyčerpávající a velmi stresové jednat s nekonečným davem lidí po dobu deseti až dvanácti hodin denně. Mandy v tomto období každý rok přibrala pět kilogramů i víc, protože necvičila a neustále uždibovala z vánočních dobrot.

To byl příklad přejídání pod vlivem stresu.

Paulettin šéf chtěl, aby jeho zaměstnanci zvládli bez problémů zvýšenou poptávku zákazníků během období Vánoc. Zde tkví zřejmý rozdíl situace u Mandy a u Paulette, protože nadřízený Paulette své požadavky vyjadřoval ponižujícím způsobem. Na své zaměstnance křičel, urážel je a pokřikoval na ně hrubé poznámky. Volával jim dokonce domů a tyranizoval je nesmyslnými otázkami, na něž je nutil odpovídat. Ačkoli věděl, že Paulette je hluboce věřící, trval na tom, aby přestala chodit do kostela, a místo toho chodila do práce. Hrozil všem, že je propustí, pokud nesplní každý jeho příkaz.

To byl příklad přejídání pod vlivem zneužití/týrání a ponižování.

Marcia pracovala pro armádního dodavatele. Během osmdesátých let najal tisíce lidí pro práci na lukrativních vojenských smlouvách. Po ukončení studené války však produkce společnosti klesla téměř na nulu. Marcia věděla, že 3.500 zaměstnanců bude během příštích dvou let propuštěno. Každé ráno se probouzela s obavou, zda o svou práci přijde už dnes. Každý den pozorovala, jak její kolegové jeden za druhým v práci konči. To čekání bylo nesnesitelné, a tento stres se u ní brzy projevil tím, že začala jíst obrovské porce k obědu i ke svačinám. I v tomto případě šlo o přejídání ze stresu.

Také Joel se přejídal pod vlivem stresu. Pracoval pět let jako policista. Neustálé nebezpečí v něm vyvolávalo velké napětí, které večer zajídal smaženými brambůrkami, praženou kukuřicí nebo slanými preclíky.
Kellyin stres plynul ze zaměstnání, které neodpovídalo její osobnosti. Byla energická a tvořivá a těšila ji práce na samostatných úkolech. Proč tedy pracovala jako likvidátorka škod? Protože to byla první práce, kterou jí nabídli, když skončila střední školu. Z obavy, aby nezůstala bez zaměstnání, nabídku přijala. Práce ji však nebavila, cítila se mizerně a ničilo ji velké papírování.

I když jí práce šla, ubíjela ji monotónní rutina. Jednou jsem se jí zeptala, proč si nenajde jinou práci. Její odpověď mé překvapila:

„Protože už za čtrnáct let můžu jít do důchodu.“ Nevím jak pro vás, ale pro mě je čtrnáct let strašné dlouhá doba na to, aby se člověk cítil mizerně. Protože však nebylo pro Kelly výhodné, aby svou práci opustila kvůli finanční nejistotě, snažily jsme se najít způsob, jak zajistit, aby ji práce přinášela uspokojení. Kelly se naučila soustředit se v práci na činnosti, které vyžadovaly více tvořivosti, a díky tomu se cítila mnohem spokojenější. Naučila se psychologicky pracovat s lidmi, uklidňovala je a pomáhala jim, aby za škodu opravdu dostali náhradu.

Mnoho lidí typu Kelly se vypořádá se svým pracovním stresem tím, že změní svůj přístup nebo pracovní prostředí. Ve druhé části této knihy se dozvíte, jak se stresem pracovat. Máte-li však šéfa nebo kolegu, který vás ponižuje nebo týrá, pak je potřeba problém řešit radikálněji. Přehlížet, že vás někdo ponižuje nebo týrá, nemá smysl. Jediným řešením je se takovému prostředí nebo člověku vyhnout, a to buď tak, že požádáte o přeložení na jiné oddělení anebo tak, že si najdete jinou práci, anebo se postaráte, aby osoba, která vás poškozuje byla potrestána nebo přesunuta. Ani jeden Z uvedených kroků není jednoduchý. A ve finanční nejistotě většina z nás váhá rozbouřit vody. Pokud však situace negativné ovlivňuje vaši váhu, nebo vaše zdraví, máte jinou možnost než naslouchat svému tělu a problému se postavit a řešit ho?

Navíc je jisté, že nadváha a tloušťka způsobuje další bolest. Naneštěstí se mnoho lidí chová vůči těm, kteří se nějak liší od normy, kruté. A tlustí lidé jsou terčem obzvláště necitlivých útoků. Lidé, které by nikdy nenapadlo si dělat legraci z příslušníka nějaké rasové menšiny nebo z postiženého člověka, nezaváhá a s chutí začne obéznímu člověku říkat „Tlusťochu!“

Harvardská univerzita provedla v letech 1981 do 1988 studii, která dokázala, že u 20% žen s nadváhou je pravděpodobnější, že zůstanou svobodné, dosáhnou nižšího vzděláni, a vydělají v průměru o 6.710 dolarů za rok méně než ženy štíhlé. Tatáž studie vypovídá o 11% mužů, kteří se pravděpodobně neožení a vydělají v průměru o 3.000 dolarů za rok méně než muži štíhlí. Můžete namítnout, že zůstat svobodný není žádný problém. Protože někteří lidé dávají přednost svobodě. Já osobně jsem přesvědčena, že tito lidé s nadváhou byli obětí sexuálních traumat, a v důsledku toho se vyhýbali, ba dokonce sabotovali, dlouhodobé vztahy nebo manželství.

Kromě toho existuje také dostatek studií, které dokazují profesionální diskriminaci lidí s nadváhou. A to je pouze jeden objektivní důkaz toho, co člověk s nadváhou zná velmi dobře: Společnost vás trestá, dokonce vás nenávidí za to, že jste tlustí.

Já mám také tu zkušenost. Když jsem přibrala, a to i jen pouhých deset kilogramů, lidé se ke mně začali chovat jinak. Muži mi přestali otvírat dveře a dávat mi přednost a přestali mě zvát na oběd. Stala jsem se neviditelnou.

Takové negativní chování vede k ještě větší izolaci, osamocení a jiným pocitům, které jsou spouštěcí nekontrolovatelného přejídání. Pokud máte depresi proto, že si z vás dělali legraci a smáli se vám, jak ulevíte své bolesti? Jak jinak než jídlem. Zlobíte-li se, že se nevejdete do žádných šatů, protože vaše tělo neustále zvětšuje svůj objem, jak se uklidníte? Samozřejmě, že jídlem.

Bolest ze ztráty a následný žal

Ztráta milované bytosti není nikdy jednoduchá. Žal, který člověk může pocítit při ztrátě někoho blízkého se mísí s dalšími bolestivými myšlenkami: Kde jsem udělala chybu? Mohla jsem tomu zabránit? Proč se to muselo stát?

Průběhu a doprovodným projevům žalu se věnovala známá autorka Elisabeth Kubler-Ross. Ta napsala, že na začátku stojí vždy prvotní šok a stav, kdy člověk nevěří, že ho mohlo něco takového potkat. Následují pocity, které člověka vedou k tomu, že se snaží smlouvat s Bohem, jen aby vrátil vše zpátky. („Každou neděli budu chodit do kostela, jen jí prosím tě vrat život.“) Poté truchlící osoba prožívá pocit zrady a hněv, který směřuje buď na sebe sama, na Boha, na situaci nebo na osobu, která odešla. Po hněvu následuje stádium deprese, kterou obvykle nazýváme žalem. Bolest spojená se ztrátou člověka obvykle postupně odezní. Po šesti až devíti měsících člověk ztrátu přijme.

Mnohokrát se stane, že lidé uvíznou v jednom ze stádií žalu. Stádia hněvu a deprese jsou u lidí, kteří nejsou schopni se se ztrátou blízkého smířit, nejčastějšími stádii, kde se proces truchlení zastaví. Ti, kteří uvíznou v jednom ze dvou těchto stádií – hněvu nebo depresi – jsou ti, kteří mají sklon k přejídání.

Mí klienti trpící přejídáním, jehož spouštěčem byl nezpracovaný žal, prožili různé ztráty:

Suzanne viděla svou matku umírat na srdeční infarkt. Zoufale se snažila ji zachránit, ale už bylo pozdě.
Jim přišel o ruku při nehodě v továrně.
Editin otec před ní zastřelil jejího pejska za to, že rozhrabal záhon zeleniny. Musela se vypořádat s hněvem vůči svému otci, a žalem ze ztráty svého nejlepšího psího přítele. Ztráta zvířecích miláčků bývá velmi často spouštěčem nezpracovaného žalu, protože se lidé obyčejně stydí za zármutek nad ztrátou zvířete. Obávají se, že si o nich budou ostatní myslet, že jsou divní. Jde přece jen o zvíře, říkají si. Je třeba si však uvědomit, že máme-li zvířátko, náš vztah k němu je stejně vřelý jako k našim blízkým. Ba dokonce může být ještě vřelejší.
Citová bolest, kterou trpěla Monika, plynula ze ztráty babičky. Strašně jí scházela. Když byla malá, babička pro ni byla vzorem, důvěrníkem i nejlepším přítelem. I když od její smrti uplynuly tři roky, Monika se s její ztrátou nebyla schopna vyrovnat.
Ruby prohrála boj o svěření své dcerušky do vlastní péče. Bolest, kterou prožívala, přirovnala k vlastní smrti.
Manžel opustil Phyllis už před dvěma lety. Ona však stále truchlila nad ztrátou ideálního manželství. I když její manželství nebylo nikdy harmonické, Phyllis se držela své lítosti i hněvu, protože nemohla pochopit, že ji mohl manžel tak nečekaně opustit.
Nicki pracovala v jedné firmě celých dvanáct let. Vždycky věřila, že má svou práci jistou. Když firma ohlásila omezení produkce, nevěnovala tomu Nicki pozornost. Proto pro ni byl růžový papírek s oznámením o ukončení pracovního poměru v obálce s výplatou obrovským šokem. Cítila to, po těch dlouhých letech tvrdé práce, jako zradu. Její žal byl umocněn finančními problémy: muselase přestěhovat do levnějšího bytu, a musela prodat svou pýchu – červené sportovní auto – a koupit si za něj obyčejného sedana.

Aspekt žalu při hubnutí

Lidé, trpící nutkavým přejídáním se musí vyrovnat s těžkou ztrátou svého velmi blízkého přítele a utěšitele – jídla.

Předchozí zmrzlinové a čokoládové hody, hamburgery, anebo jakékoli jiné jídlo, které se stalo věrným průvodcem dané osoby v obdobích nejtěžších, pociťují tyto osoby jako ztrátu milované osoby či nejlepšího přítele.

Tímto aspektem hubnutí jsem se podrobně zabývala. Dospěla jsem k závěru, že je zásadní si tento žal přiznat. Stádia, kterými prochází žal, jsou zcela shodná se stádii žalu prožívaného při ztrátě někoho blízkého. Během fáze šoku, jste ochotni udělat cokoli, abyste zhubli. Například si koupíte permanentku do tělocvičny, nakoupíte si cvičební oblečení a pomůcky, zapřísáhnete se, že se nebudete přejídat, a podobně.

Když se dostaví fáze hněvu, bude procházet dvěma pod-stádii. Zaprvé bude hubnoucí osoba bojovat s otázkami typu: „Proč zrovna já? Proč přibírám tak lehce? Jak jsem si mohla dovolit tak ztloustnout? Proč nemůžu být jako můj manžel, který sní, nač přijde, a nepřibere ani deko?!“ Nato se dostaví druhá fáze hněvu: veškerý potlačovaný vztek a hněv, který v sobě už dlouho tato osoba zadržovala a potlačovala ho přejídáním – se vyvalí na povrch. Většina lidí to nazývá „podrážděností při držení diety“. Většina lidí tuto fázi nepřekoná, a v tomto okamžiku s dietou přestane, jen aby se jim psychicky trochu ulevilo.

Třetí stádium žalu zahrnuje již zmíněné „smlouvání“. Tady se hubnoucí osoba snaží smlouvat sama se sebou, s vesmírem, nebo Bohem, aby jí dal to, co jí chybí. Dalo by se s trochou nadsázky říci, že se tato osoba v této fázi snaží změnit zákony fyziky, metabolismu, spalování kalorií tak, aby tyto zákonitosti vyhovovaly jejím potřebám. A tak v této fázi dochází k neuvěřitelným závěrům. Například: „V neděli se klidně můžu pořádné najíst, druhý den jdu přece cvičit.“ Nebo „Teď si dám ještě druhou porci, a zítra ráno vynechám snídani.“

Po fázi „smlouvání“ přichází fáze deprese. Tato fáze je další z těch, kdy se s dietou a pokusy o zdravý životní styl končí. Hubnoucí osoba se sama sebe ptá: „Proč držím dietu?! Stejné budu vždycky tlustá!“ Anebo bude s dietou pokračovat a svou potřebu nutkavého přejídání nahradí jiným nutkavým chováním, které jí pomůže se s depresí vyrovnat. Mezi nejčastější náhrady patří alkohol, nakupování, přelétavé vztahy a kouření.

Hluboká deprese plyne z potlačovaného hněvu, který je směrován dovnitř. Výsledkem je stud či sebeobviňování neboli jedna z negativních emocí syndromu SZNS, který způsobuje tloustnutí (Strach, Zloba, Napětí a Stud). Jídlo obsahuje mnoho antidepresivních látek a má i příslušné vlastnosti. Proto je jídlo pro člověka v depresi tak žádoucí a svůdné.

Posledním stádiem žalu je přijetí. Osoba, držící dietu, která proces zvládá a úspěšně se propracovala všemi fázemi žalu ‚a vytrvala ve svém dietním programu, ví, že udržet si správnou váhu je a bude životním úkolem, a nikoli rychlým a jednorázovým řešením. Přijme skutečnost, že její tělo má jisté zákonitosti, které musí respektovat, chce-li zůstat štíhlá, to jest, že pokud bude hodně jíst, přibere. Pokud bude jíst méně a bude-li cvičit, bude hubnout a tvarovat své svaly.

Fáze přijetí znamená, že pochopíte a zvnitřníte tyto skutečnosti. I když to neznamená, že vám tyto zákonitosti musí dělat radost. Přijmout něco znamená podívat se na to zpříma a uvědomit si důsledky, které z toho plynou a přijmout zodpovědnost za své kroky s tím spojené. Neznamená to však i nadále setrvávat u otázek typu: „Ale proč?“ Spíše je třeba se pevné rozhodnout, co člověk chce a otázat se: „Dobře tedy, věci jsou takové, jaké jsou. Co mohu udělat, abych z těchto zákonitostí vytěžila co nejvíce?“

Přejídání spouští také velmi silný prožitek, v jehož důsledku vzniká stres. Po zemětřesení v Los Angeles v roce 1994 psala reportérka Robin Abcarian ve svém sloupku, jak skličujícím a znervózňujícím pocitem bylo, cítit, jak se vám země bortí pod nohama. Zemětřesení je skutečné děsivým zážitkem. Sama jsem jich jako rodilá Kaliforňanka zažila řadu, včetně toho v roce 1989 v San Franciscu. Tatáž reportérka v deníku Times psala, že se svými přáteli zapomněli na svou zdravou výživu, na níž byli zvyklí a začali se cpát velkým množstvím jídla s vysokým obsahem tuků a karbohydrátů – vdolky a koláčky, slaninou, hamburgery. Toto jídlo je podle ní uklidňovalo a působilo jako balzám na jejich pocuchané nervy.

Podobně reagovala na náhlé trauma moje klientka Shirley. Jednou v noci se vracela domů a její auto v té tmě do něčeho narazilo se silným žuchnutím, ze kterého se jí zvedl žaludek. Mohlo to znamenat jediné. Zastavila a modlila se, aby to jen proboha nebyl člověk. To štěstí neměla.

Další řidič zavolal ambulanci. Shirley byla tak zaměstnaná snahou pomoci cyklistovi, kterého právě srazila, že si vůbec nevšimla, že má z nárazu do volantu zlomený nos. Cyklista za dva dny zemřel a Shirley nastoupila psychoterapii o dva týdny později.

Shirley stravovalo její svědomí zatížené smrtí člověka. Shirley to kompenzovala přejídáním. Byla hluboce citově raněná, bolelo ji srdce, bolel ji nos, a její tělo bylo bolestivě nateklé z rychlého nabrání pěti kilogramů. Pronásledovaly ji vzpomínky na nehodu. Nemohla spát, protože ji stíhaly noční můry.

Post-traumatické poruchy jsou mechanismem, jak se s traumatizujícím zážitkem vyrovnat. Tělo pod vlivem šoku a nečekaného a ohromujícího strachu, náhle změní své přirozené chování – jak na úrovni těla, tak na úrovni emocí. Oběti traumatu sužuje nejistota, dotěrné myšlenky, pocity viny, úzkost a noční můry. Proto se obracejí na jídlo, u kterého hledají útěchu.

V následujících kapitolách se zmíním o některých biologických důvodech vedoucích k přejídání jako reakci na trauma nebo stres. Najdete v nich také tipy, jak nahradit přejídání jiným, zdravějším, a také efektivnějším způsobem, jak se s traumatem vyrovnat.

Sebetrestání

Někdy je týrání směřováno vůči vlastní osobě v protikladu k týrání, kterého se na člověku dopouští jiná osoba. Mnoho mých klientů, kteří trpěli nízkou sebehodnotou, mělo pocit, že si nezaslouží nic dobrého. Odpírali si uspokojení základních potřeb, jejich chování vůči sobě samým bylo srovnatelné s lakotnými rodiči, kteří svým dětem upírají, co mohou.

Ačkoli na tom byla Mindy s manželem finančně dobře, za oblečení pro sebe utrácela minimum. Manželovi a dětem vždycky kupovala značkové oblečení, doplňky i boty. Ona sama se však oblékala do levných ošuntělých Šatů a nosila levné vinylové boty. Zeptala jsem se jí, v jakém stavu jsou její podprsenky, kalhotky a ponožky. Váhavě přiznala, že jsou obnošené, vybledlé a dávno ztratily tvar. Doslova jsem jí musela dát za úkol, aby si pořídila nové prádlo, oblečení i boty. Její proměna se okamžitě promítla i do její sebehodnoty.
Judy měla sebedestruktivní zvyk, který byl na hranici ob- sedantně-kompulzivního chování. Neustále se ďobala ve tváři. Vytlačovala si pupínky a černé hlavičky uhrů, doslova si pinzetou vydlabávala chloupky na bradě až do krve. Její pleť byla díky tomuto drsnému zacházení vždy hrubá. Svěřila se mi také, že ji kůže na tváři často bolí.
Danyin život by byl mnohem jednodušší, kdyby se o své auto starala. Namísto toho vždycky čekala, až se porouchané součástky úplné rozbijí a přestanou fungovat. Tak neustále riskovala vážnou nehodu, protože nefunkční brzdy, ojeté pneumatiky u ní byly na denním pořádku. Proto také chodila vždycky pozdě.
I u jeannie bylo její přejídání sebetýráním. Zoufale chtěla shodit čtyřicet kilogramů nadváhy. Věřila však, že není schopna svého vytouženého cíle dosáhnout. Cítila se naprosto neschopná a obviňovala se za spoustu věcí, na něž ve skutečnosti nemohla mít žádný vliv. Aby se potrestala zato, že „za nic nestojí“, přecpávala se až do stádia, kdy jí bylo tlakem jídla v žaludku na zvracení.

Je tedy zřejmé, že sebetýrání může vést až ke smrti. Mnoho klientů, kteří byli oběťmi sexuálního zneužití, s nimiž jsem pracovala, se pokusilo o sebevraždu. Mnoho z nich se pořezalo na zápěstí žiletkou, nebo se pořezali i na jiných částech těla. Na základě studie provedené Wallacem (1993) nazvané Kdo je kdo mezi americkými studenty středních škol, mohu uvést, že 20% nejschopnějších a nejinteligentnějších studentek Spojených států bylo sexuálně zneužito někým, koho znaly. 56% z dívek, které byly takto poznamenány, se potýkalo se sebevražednými myšlenkami a 17% z nich se o sebevraždu pokusilo.

Ačkoli nízké dávky stresu (velké množství méně intenzivních enervujících podnětů), které působí dlouhodobě, nejsou tak nebezpečné jako výše uvedené příklady, přesto mohou také člověka po chvíli dovést na hranici zhroucení.

I když se nejedná o tak vážné případy, přesto je potřeba se i s tímto stresem vypořádat. Proto bych ráda uvedla i několik takovýchto příkladů, se kterými bylo docela jednoduché se vyrovnat.

Henrietta byla tak roztržitá, že musela každé ráno hledat klíče i peněženku. Podobně to bylo s tužkami, nůžkami a jinými důležitými věcmi. Věc vyřešila tím, že si všechno večer připravila ke dveřím.
Margaret bojovala každý den s automatickými dveřmi od garáže, které se vždycky začaly zavírat dřív než vycouvala. Nakonec stačilo zavolat opraváře, který problém, jenž Margaret obtěžoval celé měsíce, vyřešil během chvilky.
Viki si pokaždé, když otevírala nebo zavírala zámek na své skříňce ve fitness centru, zlomila nehty. Problém vyřešila tím, že si koupila nový zámek.
Melissa opakovaně vracela vypůjčené knihy do knihovny po určeném datu. Za zpoždění zaplatila pokaždé pokutu deset až patnáct dolarů. Důvodem mohla být skutečnost, že knihovna byla vzdálena přes patnáct kilometrů od její kanceláře a bytu. Melissa nakonec dospěla k závěru, že bude mnohem ekonomičtější, bude-li si místo půjčování čtení kupovat.
Anita nezjišťovala zůstatek na svém účtu více než rok. Proto nevěděla, kolik peněz si může kdy dovolit utratit. Výdaje často překračovaly zůstatek. Každý poplatek za přečerpání ji stál patnáct dolarů, a to jí pořádně ukusovalo z peněz, které na účet vložila. Rozhodla se, že si otevře účet nový a povede si pečlivě záznamy výběrů i vkladů.
I Leigh neměla své finance pod kontrolou. U ní tkvěl problém ve vysokých bankovních poplatcích za velký počet kreditních karet. Její „léčebnou“ metodou bylo, že několik kreditních karet zrušila, a co nejrychleji doplatila, co bylo třeba.

Uměle vytvořený stres a sebehodnota

Klienti ve všech výše uvedených případech trpěli sníženým pocitem sebehodnoty, než se začali sebetrýznit. Je však jasné, že jestliže o sebe nepečovali, jejich sebehodnota neměla šanci se zvýšit.

V případě roztržitosti může jít o zvyk, který je v člověku zakořeněný už od dětství. Jindy však jde o to, že si daná osoba navykne odpírat si cokoli dobrého.

Svědkem tohoto fenoménu jsem byla nejčastěji, když jsme s některými klientkami začaly hovořit o jejich způsobu nakupování. Nikdy si nekoupily nic kvalitního, pokud to nebylo ve výprodeji. Zajímavé je, že pokud byly vedle sebe dva naprosto shodné kousky se stejnou cenou, ale jeden z nich měl na cenovce poznámku, že je zlevněný, sáhly po něm. Měly pocit, že si nezaslouží nebo že nemají právo vlastnit zboží, které koupily za plnou cenu.

Jindy se mé klientky bály říci svému manželovi, že si něco koupily. Diana například při koupi něčeho nového na sebe, schovala nový kousek co nejhlouběji do skříně, a oblékla si ho nejdříve až po dvou měsících. Když na „nové“ oblečení její manžel reagoval otázkou, mohla pravdivě odpovědět, že už ho má dlouho.

Podobné tajnůstkaření působí na sebehodnotu člověka také zhoubně.

Mnoho mých klientů také cítilo, že si nezaslouží, aby o sebe dobře pečovali, dokud nezhubnou. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to není logické. Nejdříve se o sebe musíte začít starat, a tím se zvýší vaše sebehodnota. Jakmile se zvýší vaše sebehodnota, sníží se vaše chuť k jídlu a vaše váha začne klesat.

Musíte se o sebe dobře starat, i když si myslíte, že si to nezasloužíte. Je třeba, abyste se chovali (a nejen k sobě samým), jako byste měli sebehodnotu vysokou. Představujte si, že jste někým, koho obdivujete, například filmovou hvězdou. Přesvědčte sebe samu, že jste štíhlounká, a chovejte se tak, jak si představujete, že se chová ona slavná žena. Vaše sebedůvěra se zvýší na úroveň vaší sebelásky, kterou bude vyzařovat vaše chování.

Vaše vnitřní dítě bude přešťastné, že se o ně hezky staráte. Bude si říkat: „Musím být ale moc hodná holčička, když se o mě tak hezky stará.“ A když se cítí dobře dítě ve vašem nitru, ta malá bezbranná holčička, pak i vy se budete cítit skvěle.

Ještě se zamyslete nad tímto: Jste rádi v přítomnosti těch, kteří se k vám hezky chovají? Těch, co vám říkají hezké věci, a.berou ohled na vaše potřeby a pocity? A naopak: vyhnuli byste se raději lidem, kteří se k vám chovají hrubé a sobecky? Podobně je to se vztahem k vám samým. Budete-li se k sobě chovat láskyplně, budete šťastnější a klidnější. Pokud se k sobě chováte špatně a zanedbáváte se, pak se budete cítit osamoceni a nemilováni.

Nejdůležitější věc, kterou byste si měly zapamatovat, je tato: Buďte na sebe hodní. Pak zhubnete.

Autorka knihy: Zbavte se svých kil bolesti - DOREEN VIRTUE Ph.D. je duchovně zaměřená doktorka psychologie, bývalá ředitelka dvou ženských psychiatrických klinik, specializujících se na otázky zneužiti. Ve své odborné práci se mimo jiné zabývala souvislostmi mezi zneužíváním v dětství a následnými poruchami stravování v dospělosti. V roce 1995 Doreen skončila s tradiční psychologickou praxi a začala se věnovat výhradně andělské terapii a léčení.