Ocitám se v krajině utopené ve tmě. Kam dohlédnu, hoří ohně, krajina je spálená – pahýly stromů, ruiny domů, nikde nikdo. Kráčím pořád rovně po jakési sotva viditelné pěšině, která začne po chvíli stoupat. Vine se úbočím veliké hory, jejíž boky jsou pokryté vrstvami prachu, kamení, občas vidím tenký pramínek žhavé lávy. Rozpomínám se: Musím najít nenápadný otvor ve stěně hory, kterému se říká Pukliny osudu, jsem Frodo a mým úkolem je vhodit Prsten moci do lávy Ohnivé hory, a tím ho jednou provždy zničit…
V sežehnuté a temné zemi Mordor, na úbočí hory Osudu, jsem se ocitla v průběhu řízené imaginace na téma „Léčení mé duše“. Pro ty, kteří nejsou fanoušky Tolkienova Pána prstenů, jehož hlavním hrdinou jsem se na chvíli stala, zde uvádím krátké shrnutí příběhu. Ostatní mohou přeskočit.
Příběh hobita Froda
Ve fiktivní Středozemi žije mnoho národů – krásní a mocní elfové, různé druhy lidí, obři, čarodějové, zlí skřeti a pak také malý nárůdek hobitů – lidiček malých vzrůstem, kteří žijí poklidně v úrodném a mírném kraji, umí si užívat jednoduchých radostí života, klidu a ze všeho nejvíc nesnášejí jakékoli dobrodružství.
Frodo Pytlík je hobit, který po svém strýci a adoptivním otci zdědí prsten, o kterém se na začátku příběhu dozví, že je předmětem, který jediný chybí hlavnímu představiteli zla, Sauronovi, aby mohl znovu a definitivně ovládnout veškeré národy Sředozemě a uvrhnout je do věčné temnoty. Frodo, doprovázen věrným přítelem Samem, dobrým čarodějem Gandalfem, udatným člověkem Aragornem a Boromirem, statečným trpaslíkem Gimlim a elfem Legolasem, se vydává přímo do středu Sauronovy říše, Mordoru, kde dýmá sopka Orodruina – Hora osudu, do jejíž lávy musí prsten vhodit, chce-li zabránit zotročení všech obyvatel Středozemě.
Jeho přátelé ho z různých důvodů po cestě opouštějí, na konci je to pouze on a Sam, kdo se plahočí spálenou zemí Mordor. Frodo a Sam by ale neměli šanci najít cestu temnotou plnou nepřátel, kdyby je nevedl vychytralý Glum – kdysi také hobit, jenž měl v držení prsten v době, kdy si moudří mysleli, že je nadobro ztracen, prsten mu prodloužil život a téměř zcela pohltil jeho mysl – Glum chce získat prsten zpět, Frodo ho ale donutí, aby mu na cestě pomáhal, což Glum chvíli dělá, než se proti Frodovi obrátí a na samém konci cesty ho zradí, prsten mu sebere a spadne do Hory osudu – jen díky tomuto zvratu událostí se ale prsten podaří zničit, Froda totiž nakonec prsten zcela ovládne a ten nemá dost vůle, aby se ho zbavil. Je to tedy Frodo a Sam, kdo donesou prsten moci tam, kde může být zničen, ale je to Glum, kdo s ním (nechtíc) skoncuje.
Bezmoc a vnitřní tyran
Souběžně s tím, jak se odvíjel děj imaginace, běžely mou hlavou paralelní myšlenky, že moje důvěra byla kdysi opakovaně zneužita těmi, kterým jsem věřila a na kterých jsem byla závislá – některými členy rodiny, učiteli, lékaři… Tedy lidmi, kteří nade mnou měli v dětství velkou moc (jako každý dospělý má nad každým dítětem). Tito králové a královny mého dětství svou moc v mých očích opakovaně zneužili, a tím zradili mou důvěru.
To malé dítě, kterým jsem kdysi byla, se tedy rozhodlo, že když není, komu by věřilo, na koho by se mohlo doopravdy spolehnout, bude si vládnout samo. Samo si pro sebe vytvořilo pocit bezpečí v chaotickém a nespolehlivém světě. Aby toho dosáhlo, usilovalo o kontrolu – o absolutní kontrolu jako lék na absolutní úzkost vyvolanou absolutní bezmocí. Uvěřilo, že když ovládne samo sebe, bude se cítit bezpečně.
Tak zabilo nebo zcela potlačilo svou spontaneitu, radost a schopnost. Slíbilo si, že se už NIKDY nebude cítit bezmocné, vždyť přece je vždy možné najít nějaké řešení, stačí se jen dost snažit. Usilovalo o absolutní kontrolu/moc – a postupně se samo sobě stalo Sauronem – ta část, která byla stvořena, aby ho chránila, se nakonec obrátila proti němu. V hladu po stále větším bezpečí – kontrole – moci se stala absolutním tyranem, kterého zajímá už jen jediné – další moc.
Moc bezmoci
Naštěstí v mém vnitřním světě pracují i jiné síly: Kdesi na okraji známého (vnitřního) světa žije ta část mě, která umí ocenit hodnotu prostého života spjatého s přírodními cykly a plodností země – hobiti. Odtud pochází moje odvaha a integrita (Frodo), zde jsou ve skutečnosti (zdravé) kořeny mého já (Frodo). Když pochopím, že jediným lékem na temnotu, která se opět počala šířit mým vnitřním světem, je definitivně skoncovat s Prstenem moci – se svou snahou kontrolovat život a tlačit na řeku života (která přeci teče sama), najdu dost sil a pomoci se tohoto úkolu zhostit.
Frodo – já – by se daleko nedostal, kdyby mu nepomáhal Sam – pokora, skromnost a ochota ke službě. Jeho snahy by byly marné, pokud by ho na cestě nepodporovala jeho ušlechtilost (Aragorn), moudrost a vhled (Gandalf), spojení s přírodou a instinkty (Legolas) a mnoho dalších. Neuspěl by, kdyby nemusel bojovat s pokušením (Boromir) a kdyby neměl soucit s tou částí sebe sama, která již byla Prstenem moci téměř zcela pohlcená a zubožená (Glum) – je to totiž právě tato část, která zná tajné cesty do říše zla a díky níž se nakonec podaří Prsten vhodit do puklin osudu.
Léčení mé duše v tuto chvíli obnáší znovu-vzdání se své touhy ovládat (vnitřní) svět a ochotu nechat ji spálit v Hoře osudu. Znovu čelit peklu své původní bezmoci a úzkosti a znovu se podvolit proudu života. Medicínu, kterou nyní potřebuji, najdu, objevím-li moc skrytou v bezmoci = důvěru.
Příběhy jako jazyk duše
Jsem čím dál tím více přesvědčena, že žánr fantasy se často stává nositelem příběhů duše, a proto fascinuje miliony lidí na celém světě a nachází si cestu do našich snů a imaginací. Kdysi bývaly mapou kolektivního vnitřního světa (vědomého i nevědomého) mýty. Mýty byly ctěny jako jazyk duše a symbolicky vyjadřovány posvátným divadlem (Řecko) a v rituálech a obřadech všeho druhu.
Tak jak se naše civilizace postupně oddělovala od své intuice, duše, od svého srdce, přestávali jsme mýty chápat, začali jsme se je snažit vysvětlovat racionálně, zjistili, že ve světle rozumu jsou absurdní snůškou nesmyslů, a zanevřeli na ně. Podobný osud stihl pohádky – některými považované za střípky mytologických příběhů – byly čím dám častěji brány doslova, jejich symbolický jazyk byl nepochopen a z velké části zapomenut.
Duše se ale umlčet nedá, potřeba komunikace mezi námi a naším vnitřním světem je podle mě podstatou našeho lidství, a tak si vysvětluji fakt, že posvátno, které jsme kdysi uchopovali pomocí obrazného jazyku mýtů, dnes nacházíme – napůl nevědomky – třeba právě v žánru fantasy, kde ožívají polozapomenuté archetypy různých forem naší duše.
Jeden příběh, mnoho pravd
Příběh Froda a Prstenu moci tak, jak jsem ho tu ve zkratce představila, nechť slouží jako ukázka toho, že symbolické vnímání je stále živé a že příběhy mají velkou (pozitivní) moc – necháme-li je, pomáhají nám porozumět nám samým i druhým lidem, aniž by z tohoto porozumění dělaly univerzální pravdu – dogma.
Je podstatou symbolů, že jejich významy jsou (téměř) nekonečné, mysl je nikdy zcela neobsáhne. Pro mě je (momentálně) Pán prstenů příběhem o znovunalézaní důvěry v život a dobro, o léčení bezmoci a získávání většího kontaktu se svou duší. Pro někoho jiného může (a bude) něčím jiným. Nejde o to, abychom našli jediný správný výklad příběhu, ale abychom příběh k sobě nechali mluvit, nechali se jím oslovit a proměnit.
Autorka článku: Olga Plíčková http://olgaplickova.cz/muj-pristup/
Už 20 let mě fascinují sny - díky svým zkušenostem pomáhám lidem, aby svým snům porozuměli a našli tak spolehlivé vnitřní vedení.
Vaše dotazy a připomínky mi můžete psát na tento email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
