Přednášky /  17. září 2017 /  1212 Zhlédnutí

Strach je opak lásky. Když milujeme bezpodmínečně máme srdce otevřené a naše vědomí je rozšířené donekonečna.

Milujeme jen tak, vše co je kolem v lehkostí bytí a v tiché pozornosti. Strach je opak lásky. Když máme sebemenší strach, naše srdce, hruď, krk a solar plexus se sevře, nastane úzkost a vnitřní třes. Naše vědomí se scvrkne a spadne na úroveň mentálního vědomí se stále se opakující obsesivní myšlenkou.

V horším případě vědomí/duch unikne z našeho těla a my stojíme bezduchý a nevíme kdo jsme a co děláme. (Třesu se strachy, bolí mě - břicho mám strach, nemůžou se ve mě krve ořezat, zblednul strachy, strachy zezelenal, strachy ani nepípnul.)

Největší strach Jsem měla o vánočních svátcích v období komunismu. V té době jsem žila ve Francii a vždy na Vánoce jsem jela sama s malými dceramy autem do Čech. Můj manžel byl námořník a cestoval často v té době po mořích. Vždy když jsem přejížděla celní hranici, zastavovali mě čeští celníci a pořád na mě mířily samopaly. Dva celníci se prohrabovali v mých osobních věcech a jeden pořád mířil tou zbraní na mě. Někdy jsme museli čekat dvě hodiny v mrazu a v noci než nám otevřou závoru a po celou tu dobu čekání na nás mířily.

Měla jsem v sobě zakódovaný smrtelný strach ze zbraní, protože moje maminka byla znásilněná pod zbraněmi. To míření samopalů bylo pro mě tak vyčerpávající, že by se ve mně krve nedořezal. Po přejetí hranic do vnitrozemí jsem musela zastavit, odpočinout si a dát si všechny jemnohmotná těla dohromady. Když jsem v terapii pracovala na tomto strachu, jako že na mě někdo míří, zjistila jsem, že to může být i míření jakýmkoli špičatým předmětem nebo prstem a já jsem byla ve stresujícím strachu. Například, když tatínek zvedal prst a něco důrazně říkal, také jsem se třásla strachy.

https://www.frantiskajaneckova.com/

Související videa

loading...

Hledání videa

banner3.gif

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru s novinkami našeho projektu.