Petra Janoušková: Musí se to naučit! O znásilňování dětské duše školním systémem

Holčička píšeAť už dítě přijde na základní školu nebo před tím ještě do mateřské školy, tuhle větu dozajista uslyšíme. Když už ne od paní učitelky, tak dozajista od někoho z okolí, pokud si povzdechneme, že se nám na té docházce a chování dítěte něco nezdá. Může se to týkat jídla, odpoledního spaní, náročného sezení, čtení nebo čehokoliv jiného.

Většině rodičů tahle věta vyvolá kopřivku. Nebo alespoň husí kůži. Možná to pramení z jejich dávných vzpomínek právě na školku a na školu. Taky jsme to prošli. Z té věty totiž čiší nebetyčná arogance. Ano, může být řečena s jemností a empatií, jak to většinou umí právě učitelky těch nejmenších. Nic to ovšem nemění na faktu, že někdo větší, kdo byl jmenován autoritou, něco nařizuje. A ten, komu to nařizuje, se z toho dělá úzko.

Přesto tento argument uznáváme. Víme o tom, že dítě se TO musí naučit. Jenže… řekněme si to otevřeně, ta motivace, proč tlačíme na pilu, proč akceptujeme argument, že se TO musí naučit, je naprosto špatná. Ta motivace, proč to paní učitelce baštíme, je totiž jen strach. Máme strach, že naše dítě nezapadne do tabulek. Máme strach, že nezapadne do kolektivu. Máme strach, že nebude “normální”, tedy nesplní normu.

Jednak můžu polemizovat o tom, co je vlastně “normální”, když jsme každý jedinečný a je to tak správně. Ale to v tomhle článku nechci. Řekněme, že přijmu “normu”, že většina dospělých jí příborem, u jídla sedí, umí číst a psát, chová se s respektem ke svému okolí.

Jestli mě moje děti něco naučily, tak to, že se nic nesmí lámat přes koleno. Tlačit na cokoliv se mi vždycky vymstilo. Nemá smysl tlačit na dítě, aby se TO naučilo a dělat to násilím. Já vím, říkáte si, že jsme to všichni zvládli a přežili a že je potřeba dítě přitlačit, aby se přizpůsobilo a socializovalo. Přijměte teď, prosím, Vy jeden předpoklad. A to, že dítě se už rodí, aby se socializovalo. Jeho zájmem je zapadnout, ne se vyřadit ze skupiny a tím se ohrozit vlastně na životě. Chce být přijato a chová se tak. Učí se ve velké míře tím, že pozoruje, odkoukává a chová se podle toho. Rozhodující je pro něj tedy prostředí. A samozřejmě musí mít motivaci, musí pro něj být smysluplné tu kterou činnost dělat. A ještě musí mít možnost tu danou věc zkoušet a pocit bezpečí, aby vědělo, že může dělat chyby a i přesto bude milováno. 

(Teď si říkám, že jsem si kousla velké sousto a že by to chtělo spíš další ebook. Ale zkusím to vměstnat do článku.)


Tedy pokud tyhle předpoklady naplníme, dítě se všechno naučí. A nemusíme řešit, jestli ve školce, v první nebo ve druhé třídě. Tedy pokud my jíme příborem, sedíme u stolu, a dítě má možnost zkoušet a dělat chyby, rozhodně nebude jíst pusou z misky na zemi jako pes. Prostě se nám bude chtít přizpůsobit. A stejně je to třeba se čtením. Když jsou pro dítě kniha nebo písmenka běžné prostředí, dříve nebo později se číst naučí. A starosti, jestli v 6 nebo v 7 letech je poněkud zbytečné. Dokonce bych řekla blokující, protože dítě cítí nátlak, že to MUSÍ umět namísto MOŽNOSTI to dělat. Tenhle nátlak se, řekla bych, přímo vylučuje právě s pocitem bezpečí a možností dělat chyby.

O něco horší je to s psaním psacím písmem. Protože to po dětech chceme, aby ve škole a pro školu dělaly. Ale kdo z nás používá v běžném životě psací písmo? Já psacím psala naposled přednášky na vysoké. Od té doby prakticky vůbec. Když píšu seznam s nákupem, píšu tiskacím. Když si potřebuji napsat něco delšího, píšu na počítači. A když si dělám pracovní výpisky třeba z nějakého semináře, děti u toho nejsou. Není to tedy prostředí, kterým by byly obklopené. Takže většina dětí naopak nevidí důvod psát psacím. Když se na to podíváme z jejich pohledu, tak je to vlastně nadbytečná činnost, kterou nikde mimo školu nevidí. A tak jsem si s dcerou začala psát dopisy a domluvila jí dopisování s kamarádkami. A v ten moment už to pro ní smysl má. Ale tím, že bychom na ní já i paní učitelka tlačily, že se TO prostě musí naučit, bych nic nevyhrála. Naopak, začala by psaní vnímat jako nutné zlo, nic jiného.

Proto prosím, řiďme se svým citem, který každému beze zbytku říká, že tlačení na pilu je nepříjemné a zbytečné. Dejme dětem výchozí podmínky, které jsem zde popsala a nechme to na nich. Uvidíte, že pokroky budou překvapivě mnohem větší a rychlejší, než s přístupem, že se TO musí přece naučit!

A ještě si dovolím jednu prosbu navíc… Apelujte i na paní učitelky. Školství (i mateřské i základní) nutně potřebuje změnu. Jenže ta nemůže být nařízená ze shora. Ta musí přijít respektující komunikací od rodičů k učitelkám a učitelům. 

O intuitivní výchově dětí a respektujícím přístupu od miminka až po školáka se více dozvíte v ebooku:


Autorka: Petra Janoušková - Důvěřuj své intuici

Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč