Připomínáme:

O málokterém českém panovníkovi bylo napsáno tolik, jako o knížeti Václavovi (907(8) – 935(6)), jehož násilnou smrt si každým rokem koncem září připomínáme. Václavovo jméno bývá spojováno s faktickým vznikem české státnosti a způsob, jímž zemřel, byl jedním z důvodů jeho pozdějšího kultu a svatořečení. Pokud však odhlédneme od tendenčních snah křesťanských historiků a církve potřebujících za každou cenu na úsvitu zdokumentovaných českých dějin „vytvořit“ muže Václavova formátu, který by legitimizoval naši tisíciletou příslušnost ke „křesťanským civilizačním a kulturním hodnotám“, dostáváme zcela jiný obraz – obraz muže, který zradil nejen zájmy národa, jemuž vládl, ale také odkaz a tradice předků, muže, který svou politikou natrvalo rozdělil obyvatelstvo své země, vytvořil atmosféru nesvobody, nedůvěry, přetvářky a nejistoty, muže slabocha, pokrytce a zbabělce.

Václav vyrůstal v nelehké době.  R. 895 setřásly české kmeny nadvládu Velké Moravy a o 11 let později, po bitvě u Nitry r. 906,Velkomoravská říše definitivně zaniká, čímž ovšem končí také sen o udržení silného slovanského státního celku ve střední Evropě, schopného čelit trvalému ohrožení mocnými Franky na západě. České a moravské kmeny se tak dostávají do podobné situace, jako jazykově, kulturně i pokrevně prakticky identické kmeny Polabských Slovanů na severozápadě. Přestože roku 911 umírá východofrancký král Ludvík Dítě, jímž vymírá rod Karlovců a říše se rozpadá na kmenová vévodství Sasů, Franků, Švábů, Bavorů a Lotrinců (Němci v té době ještě neexistují, vznikají později splynutím těchto kmenů), je každý z těchto státních celků, v očích Říma navíc politicky jištěný již dávno téměř dokončenou christianizací, dostečně silný na to, aby mohl bez větších obav z vlastního ohrožení zahájit expanzi na východ. Nástup německého živlu tímto také skutečně začíná a trvá dlouhých tisíc let – v podstatě až do skončení druhé světové války…

České knížectví se od začátku orientuje na Bavorsko, s nímž zůstává ve stavu vazalství – vojensky i politicky podřízeného postavení respektujícího formální nezávislost Čech. V r. 921 umírá Václavův otec Vratislav. Nový saský král Jindřich si téhož roku podmaňujebavorského vládce Arnulfa, čímž se těžiště moci německy mluvících národů přesouvá z Bavorska do Saska a Češi se ocitají v izolaci a bez knížete. Kmenový sněm pověřuje vládou za nedospělého Václavajeho matku Drahomíru, ale chlapcovu výchovu svěřuje do rukou babičky Ludmily, zatímco výchova bratra Boleslava zůstává v rukou matky, Ludmiliny snachy, pocházející z polabského kmene Stodoranů.

Zde nastává první kritický moment Václavova života. Dospívající chlapec, který v pro muže přelomovém věku nepoznává dostatečně vliv otce, se namísto vlivu mužné společnosti dostává pod silné (a pro jeho další život naprosto určující) působení staré ženy, bigotní křesťanky se silnými manipulativními sklony, snažící se zákulisním způsobem o ovlivňování řady politických záležitostí země mimo rámec pravomocí svěřených jí – navíc pouze dočasně – kmenovým sněmem. Ludmila, ač sama původně aktivní pohanka, do země neustále zve další a další bavorské mnichy, prosazuje pokračující podřizování se Bavorsku, a především intenzivně bojuje proti dávným rodovým, tedy zejména pohanským,  právům, čímž se se dostává do prudkého protikladu vůči Drahomíře, která pod vlivem stále znepokojivějších zpráv ze země svých Stodoranů nepřestává snít o silném slovanském státu, táhnoucím se od Baltu po Karpaty, schopném účinně se postavit ohrožení ze Západu. Kněžna s hořkostí sleduje, jak se její prvorozený Václav působením babičky mění namísto v silného vládce hrdé země v měkotu a „blouznivce, který se více modlí, nežli mluví“, jak o něm posměšně prohlašují u bavorského dvora. Pod vlivem dalších a dalších zpráv, přicházejících z Polabí o vyvražďování jejího lidu Sasy v rámci šíření „křesťanské lásky“, si Drahomíra uvědomí, že z Václava těžko kdy bude pod vlivem Ludmily ten silný vládce, v jakého u svého prvorozeného syna doufala. Ludmilina podpora bavorským zájmům dále sílí, do Čech neustále proudí další a další křesťanští misionáři, přijímaní lidmi jako nositelé cizí víry, jazyka i kultury většinou s nevolí či útrpným úsměvem. Proti tomu všemu je Drahomíra téměř bezmocná, přičemž je nucena sledovat, jak ve střední Evropě měsíc po měsíci narůstá vliv Sasů, netajících se otevřenou nenávistí ke Slovanům, vliv, který přitom Ludmila naprosto podceňuje. V září 921 proto nakonec nechá Ludmilu na jejím hradišti Tetíně zabít.

Fakt Ludmiliny smrti bývá velmi často křesťanskými historiky interpretován jako akt tvrdosti a snad i téměř zločinného charakteru Drahomíry, zejména v protikladu ke křesťansky ctnostné a později svatořečené Ludmile. Ludmilina smrt bývá vykládána jako vražda ctnostné křesťanky zorganizovaná pohankou bažící po moci a žárlící na její vliv. Jde však o zásadní omyl – jednak Drahomíra sama byla nejpozději od sňatku s Vratislavem křesťankou, byť – podobně jako většina křesťanů její doby i všech časů, co kdy byly – pravděpodobně pouze z účelových důvodů, majících zajistit jí i jejímu svazku s Vratislavem přízeň či alespoň toleranci mocných západních sousedů. Druhou nepravdou je, že šlo o ryzí vraždu, která byla provedena uškrcením, a to prý z důvodu, aby nebyla prolita Ludmilina krev a zabránilo se tak možnosti jejího pozdějšího svatořečení. Realita je opět naprosto jiná a pochopíme ji, pokud důkladněji prostudujeme zvyklosti polabských kmenů, z nichž Drahomíra pocházela.  Pokud by totiž bylo cílem neprolít Ludmilinu krev, mohla Drahomíra „zařídit“ tchýnino otrávení, zlomení vazu apod., ale nebyl by důvod Ludmilu zrovna škrtit. Ludmila byla ve skutečnosti uškrcena proto, že nemělo jít o vraždu či pomstu zhrzené snachy, ale o TREST, doslova o popravu – uškrcením totiž zabíjeli Stodorané zajaté nepřátele či zrádce z řad vlastních lidí, kteří byli usvědčeni a odsouzeni. Drahomíra tímto způsobem chtěla zřejmě demonstrovat odpor k Ludmiliným postojům, trvalému zrazování zájmů knížectví dle svého pojetí  a zejména způsobu výchovy syna Václava, budoucího vládce české země.

Pro Václava znamená smrt babičky, k níž měl hluboký citový vztah, hluboký otřes. R. 925 se ujímá vlády a jedním z jeho prvních kroků je vyhnání matky ze země. Poté pokračuje v babiččině díle – sleduje dlouhodobou českou orientaci na Bavorsko a obnovuje spojenectví s jeho vévodou Arnulfem, ale neuznává jeho podřízenost saskému Jindřichovi, čímž se v této složité situaci snaží zaujmout pozici nejvýhodnější pro zájmy země. Když však dva roky nato Arnulf z ryze pragmatických důvodů prohlubuje spojenectví s Jindřichem, vypovídá mu Václav spojenectví a přestává mu platit tradiční poplatek. Silného Jindřicha tím však osudově podceňuje – jde totiž o dravého a všehoschopného vládce, který touží rozšířit svou moc především na úkor sousedních slovanských zemí.

Saský vládce Jindřich je v pravém slova smyslu křesťanským fanatikem, ve své době se silně protislovanským zaměřením. Sestavuje speciální oddíly, které po celém Sasku chytají různé vrahy, zloděje a další zločince, a tyto za příslib beztrestnosti posílá proti polabským Slovanům, na jejichž území mají dle vlastního uvážení škodit a připravovat tak půdu pro Jindřichův vpád. K dlouho chystanému útoku dochází v roce 928. Jindřich táhne nejprve na Stodorany, dobývá jejich středisko Branibor a zajímá knížete Tugumíra, Drahomířina blízkého příbuzného. Nato se však rychle spojují další polabské kmeny – iniciativa vychází zřejmě od Glomačů, kteří poté dokáží vojensky sjednotit i vzájemně znepřátelené kmeny ze svazů Obodritů a Luticů. Jindřich se této síly nejprve zalekne a částečně se stahuje, čehož Slované využívají a vytvářejí opravdu silnou armádu. Ta však postrádá jednotné velení, zejména po odštěpení Luticů, kterým vyhovují spíše izolované akce partyzánského typu a Jindřichem se, vzhledem ke své východnější poloze, necítí být sami tolik ohroženi. Odstoupení národa, považovaného za nejstatečnější polabský kmen, disponující nejlepšími válečníky (a údajně i nejkrásnějšími ženami), se brzy projeví. 4. září 929 saští vojevůdci Bernard a Dietmar v bitvě u Lenčice (Lunkini, dnes Lenzen) dosahují nad polabskými Slovany rozhodujícího vítězství, kdy díky dobře zvolené strategii, času, místu boje i momentu překvapení zcela pokořují hlavní slovanské síly. V bitvě umírá dle dobových informací kronikáře Thietmara něco mezi 120 000 a 200 000 polabskými Slovany, čímž je jejich bojová síla nadlouho zlomena a země od Krušných hor po Balt se zcela otevírají soudobému saskému „právu“, tedy genocidě, násilné christianizaci a ekonomickému vykořisťování vítěznou stranou.

Václav měl o celém tažení od svých zvědů velmi dobré informace. Přestože obdržel velmi mnoho úpěnlivých proseb o pomoc od rodu své matky i dalších polabských kmenů, neudělal naprosto nic – jednak snad ze strachu ze saské odplaty, jednak nesporně proto, že nešlo o křesťany, takže je zřejmě považoval za pouhá „lepší zvířata“. Saské a bavorské hodnoty mu totiž evidentně říkaly více, než závazky k lidem své krve, o které se měl starat. S Jindřichem si notoval zejména ve dvou, pro křesťana 10. století zásadních oblastech: v boji proti otroctví a tažení proti mnohoženství. Neúnavné prosazování nových hodnot dle papežských vzorců vytvořilo v zemi Václavovi mnoho nepřátel a společnost, předtím víceméně vždy sjednotitelnou okolo tradičních hodnot, výrazně rozdělilo. Přitom šlo – z praktického hlediska –o pouhý dogmatismus, nikoliv o prosazování pokroku v oblastech, kde by to bylo žádoucí. Otrokářství v pohanských podmínkách slovanských či germánských státních a polostátních útvarů totiž většinou znamenalo, že se „otrok“ stal po roce či dvou téměř plnoprávným členem společenství, do něhož byl prodán. Takto byl synem bývalé otrokyně například i nechvalně proslulý vládce Kyjevské Rusi Vladimír, či některá polská knížata. Polygamie se potom řídila přísnými rodovými pravidly, diktovanými zejména nutností dobře se postarat o vdovy, jichž bylo v časech neustálých válek vždy dost a dost a jimž (a samozřejmě i jejich dětem) v případě trvalého osamění a ztráty mužské ochrany hrozil bez pomoci rodu opravdu nezáviděníhodný osud. Muž, který chtěl mít více žen, tak musel většinou toto rozhodnutí obhájit před představenými rodu. Ve skutečnosti tedy ve Václavově případě nešlo o žádný boj za lepší svět, ale spíše o naivní fanatismus, popřípadě o vypočítavé jednání mající za cíl vytvořit mu přátele a spojence v jím tolik obdivovaných kruzích západní křesťanské církve. Podobně kontroverzní bylo Václavovo počínání i v jiných oblastech, např. v boji proti údajným lidským obětem. Lze tak jen spekulovat, co mohlo být pro obyvatelstvo na územích dobytých nepřítelem snesitelnější – zdali situace, kdy je dobylo pohanské vojsko, které zabíjelo většinou pouze ozbrojené muže, zatímco ostatní buďto bralo do „otroctví“ nebo nechávalo bez povšimnutí (přičemž z tisíce „otroků“ byl poté možná jeden, který měl navíc atributy nesporného nepřítele, rituálně obětován), nebo vojsko křesťanské, které „otroky“ brát nesmělo, takže zabíjelo všechny včetně žen, dětí a starců, popřípadě nejvýše ušetřilo ty, co se nechali pokřtít…

Václav si svým rozhodnutím nepomoci polabským kmenům ještě více znepřátelil matku Drahomíru (kterou mezitím povolal z vyhnanství zpátky) i bratra a téměř ztratil podporu domácích rodů, jejichž stařešinové dokázali ve své hrdosti těžko přenést přes srdce, že zemi vládne bázlivý muž, jemuž je cizí agresor stejné víry bližší, než matčin rod, který smrtelně ohrožuje, a zejména který odmítá obranu své země, a to i tehdy, pokud je válka spravedlivá a mohla by zemi přinést vítězství. Proto když Jindřich vtrhl na jaře 929 dvěma mocnými proudy nakonec i do Čech, odmítla většina domácích knížat pod Václavovým velením bojovat, přestože autoritu jeho otce Vratislava, děda Bořivoje a dalších knížat v časech války většinou nezpochybňovala.

Václav zjišťuje, že s Jindřichem aktivně bojuje i muž, jemuž se snažil tolik zalíbit a jemuž tolik podlézal – bavorský vévoda Arnulf. Toto poznání v něm však neprobudí spravedlivý hněv (jak bychom čekali), ani touhu se statečně a se zbraní v ruce této zradě postavit, ale kapitulantství. K obraně země měl přitom Václav i přes početně slabší síly mnohem lepší geografické podmínky než o rok dříve statečně se bráníci polabské kmeny – terén byl podstatně členitější, na mnoha místech hornatý a silně zalesněný, což vždy vyhovovalo mnohem více slovanskému než germánskému způsobu boje. Václav se však ochotně spojeným Arnulfovým a Jindřichovým silám vzdává a němečtí vládcové, unavení dlouhým tažením a ztrátami v Polabí, rádi přijímají. Václav uznává svrchovanost krále Jindřicha a tradiční tribut (drahé kovy a dobytek) je od té doby placen namísto do Bavorska do Saska. Na „oplátku“ je pražský kníže Němci uznán za neomezeného vládce Čech a za plnoprávného člena společenství křesťanských vládců. Tento křesťanskými historiky vychvalovaný „státotvorný“ čin je ve skutečnosti okamžikem vzniku jednoho z tradičních rysů české národní povahy: tváří v tvář nebezpečí se vždy vzdát. Tímto okamžikem se také začíná formovat tradiční německý pohled na Čechy, od té doby snad stokrát potvrzený: pohrdání. Zatímco polabského Slovana Němec ze srdce nenáviděl, ale ctil jeho statečnost (i proto dnes samotní Němci velmi ochotně rekonstruují některá polabská slovanská hradiště), Rusovi se stejným dílem vysmíval a stejným se ho bál, nad Čecha se lhostejně povyšoval. Ne nadarmo to byl právě „svatý“ Václav, koho dávali Němci v čase válečné okupace Čechům za vzor, jak bychom se měli k Němcům chovat …

Václav tedy „elegantně“ dosahuje významného politického úspěchu: aniž by musel bojovat, je shodně Bavory i Sasy potvrzen za svrchovaného vládce českého území … a má volné ruce, aby dokončil to, k čemu byl vychováván babičkou – christianizaci. A tohoto úkolu se ujímá s opravdu značnou vervou: oč bázlivější byl tváří v tvář nepříteli ohrožujícímu jeho vlastní zemi, oč váhavější byl v pomoci lidem své krve vražděným křesťanskými fanatiky, o to důraznější je v likvidaci všeho, co je ve spojení s „modloslužebnictvím“, ovládajícím v převážné míře i v jeho době dosud českou zemi. Křesťanské misie nebyly v Čechách ničím novým, do země proudili apologeti „pravé víry“ od západu i východu již mnoho desetiletí před Václavovou vládou – křesťany tak byli jak Václavův děd Bořivoj, tak i otec Vratislav. Geograficky a především kulturně zcela cizí křesťanství se však ujímalo velmi zvolna a rozhodně nebylo schopné přirozeným způsobem vytlačit ani výrazněji omezit tisíciletou pohanskou rodovou víru – na křesťany bylo většinou společností pohlíženo se shovívavým úsměvem, v nejlepším případě pak Ježíš přibyl jako okrajový idol do pantheonu uctívaných božstev. Tento stav se Václav rozhodl jednou provždy změnit, takže – chráněn svou mocí – osobně kácel posvátné háje, vyvracel idoly, vyháněl a zesměšňoval žrece, a nové „ovečky“ získával většinou nabídkami hmotných výhod – členství v knížecí družině, přidělování různých majetkových práv apod. Jak již bylo uvedeno, tento stav společnost silně polarizoval – nové elity již nebyly voleny kmenovými radami na základě nesporných kvalit, ale dosazovány „shora“ z důvodu zásluh na nové víře, dle toho, jak se dokázali zalíbit knížeti nekriticky prosazujícímu křesťanství. Novou kulturu přitom přinášeli většinou cizojazyční cizinci, kteří domácím reáliím příliš nerozuměli a ani se o to nesnažili.Tímto okamžikem začíná nejen v českých, ale i dalších slovanských zemích tradiční rozpor, daný faktem odtrženosti života elit od života „prostých lidí“, kdy tyto elity pak nejsou schopny masy ovládnout jinak, nežli násilím, čímž definitivně zanikají staré rodové svobody, moc kmenových rad volených „zdola“, a nastupuje nesvobodný poddanský a později nevolnický stav, jenž brzdí a rdousí celou společnost. Přitom i pokud vznikají nové, křesťanské elity z „vlastních“, tedy tuzemských zdrojů, jde většinou o lidi, pro něž je snadné oprostit se od tradičních rodových hodnot, spojených především s pohanstvím, popřípadě o ambiciózní jedince, kteří by se však dle rodových měřítek bez „zásahu zvenčí“ prosadit nedokázali – autorita takto dosazeného vůdce je potom mizivá a ten je nucen společnost ovládat pouze strachem a svou mocí, čímž ji ještě více rozděluje…

Oč oblíbenější byl Václav v Bavorsku či Sasku, o to více slábla jeho politická moc v Čechách. Jeho vyžívání se ve stavbě různých kostelů, kostelíků a klášterů jej odvádělo od soustředění se na posilování či aspoň udržení hospodářské a vojenské síly země. R. 933 bavorský Arnulf oživuje staré plány na spojení s Itálií, což představuje šanci i pro Čechy. Boleslav v tom vidí pro zemi šanci na obnovení dávného spojenectví s Bavory a vypovězení války Sasům, čímž by bylo možno naplnit i přání matky – vyhnat je ze slovanských území severně od Krušných hor. Jeho názor však není rozhodující – vládcem země je Václav, který má – jak už je u něj typické – zcela jiné představy: s Bavorskem i Saskem obnovit spojenecké smlouvy a zemi zajistit čistě diplomatickou cestou. Spor mezi bratry vrcholí začátkem podzimu 935 (936). Boleslav Václavovi vyčítá, že oslabuje zemi, že ji vnitřně rozdělil a popřením starých rodových práv pro zemi ztratil spoustu vnitřních oddaných spojenců. Zřejmě mu připomíná i zradu na matce a jejím rodu. Václav se s bratrem nehádá, pouze se s typickou povýšeneckou blahosklonností sebejistého křesťana, jenž se domnívá, že ví vše, neboť mu to sdělil Bůh, na vše usmívá; situaci tím ovšem silně podceňuje. Boleslavovo odhodlání „nandat to“ Sasům (jimž mezitím vážně onemocní Václavův téměř idol král Jindřich) i jeho znechucení bratrem jsou však už tak obrovské, že vše spěje k ráznému rozuzlení. 28. září 935 (936), kdy Václav při návštěvě bratrova hradiště (dnešní Stará Boleslav) pospíchá na ranní bohoslužbu, je dohnán Boleslavem. Mezi bratry vypukne prudká hádka, na jejímž konci povalí silnější Václav Boleslava na zem. Poté vstane a pokračuje v cestě ke kostelu. To vše sledují Boleslavovi družiníci, kteří když vidí svého vůdce ležet na zemi, Václava doběhnou a u vrat do kostela probodnou mečem. Boleslavova družina nato zaútočí na překvapenou Václavovu a obrací ji na útěk.  Po návratu do Prahy proběhne rychlý, prudký a krvavý boj mezi příznivci obou bratrů, na jehož konci je Boleslav potvrzen jako nový český panovník.

Nový panovník jedná rychle a rázně. Nejprve zaútočí na luckého knížete, který se snaží nezávisle na Praze domluvit spojenectví se Sasy. Poráží ho a nato vítězí i nad saským vojskem, které spěchá Lučanům na pomoc. Získává přitom řadu spojenců, kteří se od bratra předtím odvrátili – a ač sám (pragmatický, tedy politický) křesťan, nikterak nepokračuje v bratrově christianizační politice a nemá problémy s uznáváním starých práv všude tam, kde to nebrání zájmům jeho vlády. Dobývá Moravu, Pováží, Slezsko, Krakovsko, Sandoměřsko a Červenou Rus a teprve poté, co král Ota urovnává situaci a zaútočí r. 950 na Čechy, uzavírá s ním mírovou smlouvu, která sice opět z Čech vytváří vůči mezitím vznikající mocné „Svaté říši římské“ vazalský stát, ale tentokrát na základě boje a za mnohem důstojnějších podmínek, než byly ty, jež předtím dobrovolně a slabošsky nabízel Sasům Václav. Boleslavovy “Velké Čechy” nakonec vydrží déle, než Svatoplukova Velká Morava…

Václav je mrtev a začíná vznikat jeho kult – svatováclavská legenda. Křesťané si uvědomí zoufalý nedostatek tolik potřebných „hrdinů“, kteří mají – na základě většinou vymyšlených či aspoň silně přikrášlených legend – vytěsnit z myslí na křesťanství násilně obraceného lidu dávnou úctu k bohům, ochráncům domů a sídel, hrdinům. A proto stejně, jako kradou posvátná pohanská místa, aby na nich dílem stavěli křesťanské kostely a dílem je ničili, kradou i životy reálných lidí a dosazují do nich takové okolnosti, které potřebují k vytvoření obrazu odlidštěných „svatých“, obrazu, jenž má posílit pozici křesťanství v očích věřících.  Především z důvodu mučednické smrti si zvolí Václava – nic jiného v tom opravdu nehledejme, neboť například Břetislav II. udělal pro konečnou dominanci křesťanství v českých zemích mnohem více, nicméně ke své „újmě“ zemřel přirozenou smrtí. Jsou tedy vymýšleny „zázraky“, které kníže údajně prováděl, jsou svěceny jeho ostatky, smyšlené či silně pozměněné reálie jeho života jsou vyprávěny v kostelích věřícím a Václav začíná být vydáván za to, čím nikdy nebyl – za patrona české země, za jejího ochránce, za pravého státotvorce. Tento umělý obraz je dlouho důležitý, neboť od 19. století hledá silně se emancipující český národ zoufale někoho, ke komu by se mohl v dávné minulosti upnout, a to v tehdejší době zatím není možné na jiném, než křesťanském základě. Dnes však již můžeme tento pohled opustit, neboť víme (a dokážeme si přiznat) více! Václava tak vidíme v celé jeho pravdě: jako bázlivého muže upřednostňujícího cizácké souvěrce před vlastní krví, jako státníka bojícího se mužného boje, jako ignoranta pohrdajícího tisíciletou kulturou, která jeho národ dovedla až do míst, v nichž mu bylo souzeno vládnout, jako muže, který svůj lid nenávratně rozdělil a zbavil jeho dávných práv, jako zrádce rodu své matky … a jako otce či vzor všech vlastností z tohoto vyplývajících a dnes považovaných za typicky „české“, které našemu národu sice párkrát zajistily prosté fyzické přežití, ale mnohem častěji jej morálně srazily na kolena a ponížily do nejhlubších pater jeho kdysi hrdé duše.

AUTOR:  Pohanský kruh