Nejen magie a okultismus, ale vše, co se této oblasti týká, je staré jako lidstvo samo. Okultismem můžeme nazvat vše, čím se snažíme uplatnit moc prostřednictvím úkonů, kterým připisujeme to, že mohou ovlivňovat přímo anebo nepřímo člověka nebo přírodu, popřípadě i jiné složky.

Ve starověkém světě sloužila magie především k zajištění šťastného života, který měl následovat až po smrti. Například Egypťané věřili ve šťastný posmrtný život pouze za předpokladu, že zůstalo zachováno tělo. Zhruba od roku 2400 př.n.l. začali těla zemřelých faraonů mumifikovat. Zpočátku to prováděli velice primitivním způsobem, později se však tato technika vyvinula v účinnou a propracovanou a rozšířila se i mezi egyptskou aristokracii. Kněží mumiím vdechovali život během takzvaného obřadu „otevírání úst“. Tento obřad připomínal rituály, které se prováděly i k oživování soch, aby se z nich stali bohové. Kněží při něm prováděli různá gesta a odříkávali zaklínadla. Mumie pak byly uloženy do rakví, na kterých byly magické nápisy, různé symboly a obrazy ochranných božstev.

Aby nemuseli zemřelí vykonávat po smrti žádné nucené práce, nechávaly se v hrobkách sošky dělníků, nebo sluhů, které byly opatřeny různými kouzly, která zajišťovala, že budou ochotni pro mrtvého pracovat.

Ve starověkém světě byla magii připisována velká moc nad přírodou. V řeckém pojednání o epilepsii „Posvátná nemoc“, nacházíme zmínku o kouzelníkovi, který o sobě tvrdí, že „dokáže svrhnout hvězdy z nebe, zatemnit Slunce a učinit půdu neúrodnou, přivolat bouřku, pěkné počasí, déšť nebo sucho“. Starodávný zákon v Římě zakazoval použití magie ve věci přenášení úrody z jednoho pole na pole druhé a následně pak ještě v 17.století byly z tohoto činu v Evropě obviňovány čarodějnice.

Slábnutí vlivu magie je pozorováno v období přibližně od 7.století př.n.l., kdy získává velký vliv řecký racionalismus. Ten se snaží najít přirozené vysvětlení pro jevy, které byly dříve považovány za nadpřirozené. Novou vlnu, kdy opět začal vzrůstat zájem o magii, zaznamenáváme až v římském světě. Tam se setkaly vlivy z Východu, Řecka a Říma a z barbarských kultur západní a severní Evropy a vytvořila se tradice západní magie.

Římské období

Svět starověkého Říma se v mnohém podobal dnešní západní civilizaci. Bylo velice znepokojivé, že pokrok vědy a úpadek tradičního náboženství způsobily růst zájmu o magii a okultismus. Věda už nedokázala uspokojit potřeby lidí a důvěra v získávání vědomostí pomocí racionální cesty pomalu mizí (přibližně od 2.století n.l.).

Stejně jako dnes, vzkvétaly tehdy podivné sekty a kulty. Vzrůstal zájem o magii. Také víra v čarodějnictví pomalu sílila. Věřilo se také léčitelství, kouzlům, věštbám nebo talismanům. Pozornost byla také věnována meditaci nebo změněným stavům vědomí. Vzdělaní lidé se zajímali o astrologii. Očekával se také příchod takzvaného „Zlatého věku“.

Racionalismus a ortodoxní náboženství nepřinesly Římskému světu příliš uspokojivou zkušenost. Na lidi působila úzkostlivě i řecká racionální agnostická filozofie, protože v ní byli bohové představeni jako abstraktní bytosti, jež byli vzdáleni běžným problémům, které prožívali obyčejní lidé na Zemi. V této době vznikají i pochybnosti o jejich existenci. Bohové sice nabádali k oddanosti, ale jejich vliv postupem času slábnul. Zdálo se totiž, že bohové jsou naprosto bezmocní proti válkám a různým nepokojům.

Svou roli zde však hrály i další faktory, které měly svou souvislost zejména se životem průměrných obyvatel starověkého Říma. Nezávislá města pohltil Řím, což vedlo k tomu, že se jednotlivec stal menší rybou v mnohem větším rybníku. Mnoho lidí bylo odříznuto od venkova urbanizací. Rostl kosmopolitismus a oproti tomu slábly rodinné vazby. Lidé tak získávali pocit vykořeněnosti a úzkosti a dostávali se do takzvané „krize identity“, která se projevovala nejistotou a tím, kdo dotyční jsou a kam patří. Reakcí na tuto situaci bylo hledání bližšího vztahu k božství, ale k jinému, než byl nabízen oficiálním náboženstvím. „Rostl zájem o neoficiální, osobní cesty k pravdě, spáse a vnitřnímu pocitu bezpečí“. Vznikla tedy nová náboženství, různé ezoterické způsoby nebo kulty. Dále potom se začali objevovat lidé, u kterých se věřilo, že jsou nadáni různými zázračnými schopnostmi. Někteří z nich byli oficiálně podporovaní, ale většinou budili nedůvěru.

Původ magie

Magie byla spojována zejména se zoroastrovskými kněžími. Za jejího zakladatele byl považovaný takzvaný Zoroaster (Zarathustra, perský věštec). Bylo mu připsáno autorství mnoha knih o náboženství, magii a astrologii. Pythagoras, Platón a další filozofové údajně odcházeli na východ, kde se magii učili, aby ji po svém návratu mohli tajně vyučovat.
Další novější formou byla magie židovská, odvozovaná od Mojžíše, Jamma Lotapa a dalších. Jammus je obvykle považován za egyptského kouzelníka, kterého v soutěži před faraonem porazili Mojžíš a Arón. Lotapes je zkomoleninou IOTAPA, což je jedna z variant Boha Starého zákona, Jehvevo.

Mojžíš a Zoroaster, jež jsou dva zakladatelé náboženství, tvrdili, že původem jejich mystické síly je prý božská inspirace. Zoroaster si dokázal osvojit znalosti mocných démonických sil, díky nimž se stal zakladatelem magie. Osobnosti, které by měly podobné schopnosti jako on, se prý jinde na Východě nevyskytovaly. Různí mágové působili v Babylonii, často zvané Chaldea. Díky tomuto místu se různí astrologové, vykladači budoucnosti nebo čarodějové označovali jako Chaldejci.

Dále se uvádělo, že má magie původ v Egyptě, jež přitahuje vyznavače okultismu dodnes. Velcí řečtí myslitelé prý odcházeli do Egypta, aby si osvojili tajemství egyptských kněží.

S magií byly tedy spjaty čtyři národy

• Egypťané
• Peršané
• Chaldejci
• Židé

Dále byly za mistry magie považováni – keltští druidové a indičtí bráhmani.

Slavní mágové, okultisté a kouzelníci

PYTHAGORAS – Jedním a pravděpodobně i nejznámějším z řeckých kouzelníků, jež tyto schopnosti získal na Východě, byl Pythagoras. Pocházel ze Samu, kde založil tajné společenství. To bylo přístupné jak mužům, tak i ženám. Museli však projít různými zkouškami a testy a následně se podřídit přísné disciplíně, která v sobě zahrnovala například čistotu, vegetariánství, mlčení a sebezkoumání. Kdo chtěl být součástí tohoto společenství, musel dodržovat různé podivné zákazy a příkazy. Jedním z nich bylo pravidlo, kdy si museli členové nazouvat nejprve levou botu a potom až botu pravou. Dále to byl zákaz nevázaného smíchu, což v podmínkách těchto přísných pravidel nikoho zajisté nepřekvapí. Žáci Pythagora nenazývali jménem, ale vyjadřovali se o něm jako o „Božském“ nebo ho nazývali „On“. Pythagoras si údajně dokázal vzpomenout na svých několik minulých životů, dokonce prý kdysi v jednom psovi poznal jednoho ze svých přátel. Věřil v převtělování duší. Dále potom věřil, že klíč k pochopení kosmu lze najít v číslech. Jeho následovníci se zasloužili ve zrod západní numerologie.

„V duchu vyšší magie považoval Pythagoras pochopení kosmu za cestu ke spáse, nikoliv za pouhé intelektuální bádání“.

EPIMENIDÉS – Další záhadnou osobou, možná ještě tajemnější než sám Pythagoras, byl Kréťan Epimenidés, mág a básník, který byl nazýván „muž boží“. Žil kolem roku 600 př.n.l. Také si pamatoval své minulé životy. Mezi jeho další schopnosti patří například to, že dokázal opustit svoje tělo a pohybovat se nezávisle na něm. Byl vegetarián, prospal 57 let v jeskyni a dožil se zázračného věku.

ORFEUS – Další z postav opředených záhadami byl thrácký básník, pěvec a hráč na lyru, Orfeus. O jeho hudbě se tvrdilo, že je tak záhadná a podmanivá, že se k němu stahovala nejen zvířata, ale i stromy a kameny. „Když zpíval, řeky ustávaly ve svém toku a hory se dávaly do pohybu“. Také on měl údajně studovat magii v Egyptě. Stal se symbolem čarovné hudby a připisovali se mu mystické básně o spáse před smrtí, hymny k bohům a různé knihy o magii drahých kamenů, o léčivých bylinách, nebo o astrologii.

APOLLÓNIUS Z TYANY – Ve stínu legendárních mágů, kteří byli pověstní svými nadpřirozenými schopnostmi, působili šamani. Stopy šamanismu nacházíme také u Apollónia z Tyany. Uvádí se, že když se narodil, na obloze se objevil blesk, který znehybněl a v zápětí zmizel. Učil se u Indických bráhmanů, které obdivoval. Dále také studoval u egyptských mudrců a babylonských kněží. Na svých cestách vyučoval magii a navštěvoval různé chrámy. Byl známý také jako léčitel. Dokázal vypudit zlé duchy a rozeznat v lidech upíry. Měl však i telepatické schopnosti, předvídal budoucnost a přenášel se z jednoho místa na druhé. Tvrdilo se také to, že na sebe dokáže vzít podobu zvířat nebo stromů, ale on tuto skutečnost popíral.

Prý dokonce ani nezemřel, ale jen záhadně zmizel. Po jeho životě se o něm vedly různé spory. Byl obviněn z černé magie a z touhy po dětské krvi, jiní o něm říkali, že je údajně posedlý ďáblem a jiní se naproti tomu snažili jeho jméno očistit.

Dle něj bylo „Já“ něco, co je schopno opouštět tělo a ožít po smrti. Bylo to podpořeno jeho vírou v reinkarnaci a stěhování duší a jeho schopnostmi, kdy dokázal pronikat do nehmotných forem existence nebo vidět události vzdálené desítky kilometrů od něho.

Mystéria

Někteří mocní panovníci se začali prohlašovat za bohy, což mělo vést k udržení světového řádu a k uspokojení zájmu věřících, jelikož panovníci byli spolehlivější než bohové. Například Alexandr Veliký byl prohlášen bohem už za jeho života a dále potom i jeho následovníci. Augustus a další římští císaři byli prohlášeni za bohy až po své smrti.

Různé rituály a skupiny, které se snažily objevit božskou identitu, hledaly způsoby, jak se stát božským. Nejvýraznější byla mysteriózní náboženství s největším vlivem v prvních stoletích našeho letopočtu. Mystéria vrcholila silným emocionálním zážitkem, kdy se zasvěcenci ztotožnili s bohem. Jedinci, kterým se to podařilo, byli oproštěni od svého zvířecího Já, které je poutalo k Zemi. Zvítězili tím nad smrtí a získali nesmrtelnost. Tohoto vrcholu se dosahovalo pomocí magického, sílu vyvolávajícího účinku dramatického rituálu i prostřednictvím náboženské oddanosti bohům.

Nejznámějšími mystérii byly slavnosti, které se konaly v Eleusině poblíž Athén na počest bohyně Déméter. Vznikly ze zemědělských rituálů plodnosti a dochovaly se až do konce 4.století n.l. Ve stejném místě bylo později zasvěceno několik dalších císařů. S eleusinskou bohyní se nejvíce ztotožnil císař Gallienus, který se dokonce na své mince nechal zobrazit jako žena.

Svůj původ nachází v magických kultech plodnosti také mystéria na počest Dionýsa, Mithry, Kybely, Attida, Isidy a Osirida. Mezi ostatními byly nejvýznamnějšími prostředky k dosažení extatických stavů během obřadů například půsty, zaříkání, modlitby, křest vodou nebo polévání býčí krví, někdy dokonce i mučení. Jedním z hnutí, které věřilo v převtělování bylo Orfické hnutí, nazvané podle Orfea. Jeho zástupci vyznávali božskou jiskru, která je v lidském těle uvězněna jako v hrobce. Cesta k jeho osvobození spočívala v askezi a vegetariánství.

Co se týče příčin oživení zájmu o okultismus a magii, která trvá od pozdního 18.století, můžeme říct, že byly bezesporu čestné a složité. Je však také možné, že mají nemálo společného i s krizí identity, podobně jako tomu bylo v období Římské říše. Oživení zájmu o magii a okultismus sice může mít často příchuť šílenství, ale v jádru tohoto zájmu se skrývá cenné poselství.