Velikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským svátkem, neboť tento den je výročím Ježíšova zmrtvýchvstání. Přesné původy názvu tohoto svátku jsou neznámé. Některé zdroje tvrdí, že slovo Velikonoce (Easter) je odvozeno od slova Eostre, což byla germánská bohyně jara a plodnosti. Ve španělštině se Velikonoce řeknou Pascua a ve francouzštině Paques. Tato slova jsou odvozena z řeckého a latinského Pascha nebo Pasch, označení pro Pesach. Právě během oslav tohoto židovského svátku totiž Ježíš Kristus povstal z mrtvých. Tento svátek připomíná Exodus – vyvedení starověkých izraelitů Mojžíšem z egyptského zajetí.
Původně se Velikonoce slavily v den židovského Pesachu, později však došlo k oddělení slavení křesťanské velikonoční slavnosti od židovského Pesachu. Tak se stalo, když První všeobecný koncil v Niceji ukončil spory ohledně data Velikonoc předpisem, že se Velikonoce mají slavit vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Datum Velikonoc tedy kolísá mezi 22. březnem a 25. dubnem.
Jádrem Velikonoc je velikonoční triduum. Toto triduum je tvořeno večerem zeleného čtvrtka (den památky Poslední večeře Páně), Velkým pátkem (den ukřižování Ježíše Krista), Bílou sobotou (den bdění u Kristova hrobu) a Božím hodem velikonočním (den Ježíšova zmrtvýchvstání). Tomuto období předchází doba postní (nebo také Quadragesima), která začíná Popeleční středou a trvá do odpoledne zeleného čtvrtka. Po velikonočním triduu pak následuje doba velikonoční (nebo také Pentekosté), která začíná slavností Velké noci a trvá do neděle Seslání Ducha svatého.
Významné dny a zvyky Velikonoc
Křesťanské chápání a prožívání Velikonoc je delší než samotné velikonoční triduum. Nebylo tomu tak vždy, ale vyvinulo se to až postupem doby. Předcházelo mu totiž 40 dní přípravných, tzv. postních, které byly považovány za samozřejmé a významné až pro první všeobecný koncil v Niceji. Po triduu následovalo dalších 50 dní, během kterých se velikonoční mystérium dovršovalo. O tomto padesátidenní existuje písemné svědectví už z první poloviny 2.století v apokryfním „Listu apoštolů“. Prvním z významných dní, který je začátkem doby postní, je Popeleční středa.
• Popeleční středa: Popeleční středou se nazývá středa předcházející první postní neděli. Je to první den předvelikonočního půstu. Názvu „Popeleční středa“, který se v západokřesťanském světě používá od 10.století, dal vzniknout obřad udílení popelce. To dnes spočívá v označování popelečním křížem na čelo věřícího člověka.
V dřívějších dobách začínalo na Popeleční středu pro všechny, kdo se provinili těžkým hříchem, období veřejného církevního pokání. Znovu byli kajícníci, kteří byli odsouzení k církevnímu pokání, přijímáni do církevního společenství o Zeleném čtvrtku, kterému se proto přezdívalo „odpustkový den“. Během tohoto očistného období se tak u nich měly upevnit křesťanské mravní zásady.
Popeleční středa se označovala také jako Černá nebo Bláznivá. Černou se nazývala kvůli barvě šatů, které lidé nosili na středeční ranní mši v době postní, Bláznivou zase kvůli různým kouskům, které zůstaly z předcházejícího Masopustu.
S obřadem udílení popelce souvisí lidový zvyk, spláchnutí popelce, který se týká převážně mužů. Po mši, kdy byli věřící označeni popelečním křížem, se většina mužů odebrala do místního hostince, kde tento obřad řádně zapila. Říkalo se, že jde spláchnout popelec. Dalším lidovým zvykem v tento den bylo tzv. „hledání ztraceného masopustního veselí“. To spočívalo v obchůzce a obdarovávání chudého člověka či žebráka, nejčastěji zbytky z masopustní oslavy.
• Postní neděle: Doba postní je čtyřicetidenní přípravná doba předcházející největší události křesťanského roku. Těchto 40 dní bylo rozděleno do šesti postních nedělí, které měly pevně stanovené církevní obřady, k nimž se také postupně utvářely lidové tradice a zvyky. Ke každé neděli se vztahovaly jednotlivé příběhy:
Ústřední tezí první postní neděle je zápas Ježíše se Satanem předznamenávající velikonoční vítězství, kterou přebírá druhá postní neděle, kdy se čte o Kristově proměnění na hoře. Pozornost ve třetí, čtvrté a páté postní neděli je soustředěna na připomínku křtu a na přípravu jeho přijetí. Základní myšlenkou poslední, šesté postní neděle, otevírající pašijový týden, je stejně tak vítězství a povýšení Páně, jako jeho utrpení a smrt.
Pašijový týden
Pašijový týden, nebo také svatý či Tichý, je významným obdobím velikonočního svátečního okruhu, ve kterém si křesťané připomínají poslední týden Ježíšova života, jeho smrt a zmrtvýchvstání. Tento týden začíná Květnou nedělí, pokračuje všedními dny pašijového týdne a končí Velikonocemi, tedy nedělí, kdy došlo k Ježíšovu vzkříšení. Název Pašijový vychází ze slova pašije, což znamená utrpení a označují se tak vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. S označením svatý souvisí svaté děje posledních dnů Kristova života. Tichým se označuje kvůli umlkání zvonů.
• Modré pondělí a Šedivé úterý: Název Modré pondělí vznikl snad tím, že se na pondělí přenášela po Květné neděli část jejích privilegií jako volného dne a chasa nemusela vykonávat všechny práce. V průběhu tohoto dne se dodržovalo ticho a klid. Význam Šedivého úterý však zůstává neobjasněn. K těmto dnům se také neváže žádná zvláštní tradice, a kromě mše svaté se nekonaly žádné obřady.
• Sazometná, Škaredá středa: Tato středa byla posledním dnem určeným k důkladnému úklidu. Označení Sazometná souvisí s tím, že se o ní vymetaly komíny a hospodyně vymetaly od sazí stavení. Název Škaredá vychází z pověry, podle které, se Jidáš škaredil na Krista. V tento den se dle pověry musíme po celou středu usmívat, protože ten, kdo by se o tomto dnu mračil, by se škaredil po všechny středy v roce.
• Zelený čtvrtek: Název Zelený čtvrtek je odvozen od zeleného mešního roucha, jež se v ten den při mši užívalo. V tento den se měla například jíst zelená strava (špenát, zelí), aby byl člověk celý rok zdráv. Mše o Zeleném čtvrtku připomíná poslední večeři Páně a ustanovení nejsvětější svátosti oltářní, což je Tělo a Krev Ježíše ve smyslu chleba a vína. Po této mši se už Velikonoční noci naposledy rozezní zvony a spolu s tím vznikla i lidová tradice, že, „pokud se v okamžiku, kdy zvony zvoní, cinká penězi, nerozkutálejí se a vydrží celý rok“. Zvuk zvonů poté nahrazovaly například řehtačky.
• Velký pátek: Tento den je dnem hlubokého smutku nad utrpením a ukřižováním Ježíše a také dnem přísného půstu. Dříve se během tohoto půstu nesmělo jíst ani pít, pouze pro nemocné a budoucí matky platila v pátek výjimka jednou denně pozřít chléb a vodu. O Velkém pátku se nekonaly mše, pouze se zpívalo a četly se texty ze Starého zákona.
Podle lidových pověstí se o Velkém pátku otevírá země, hory a skály a na krátkou chvíli odhaluje ukryté poklady, což může souviset s novozákonním vyprávěním, když Ježíš skonal na kříži: „A hle, chrámová opona se roztrhla v půli od shora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly“. V mnoha krajích našich zemí existovaly i pověry, že se na Velký pátek neotevírá pouze země, ale rozestupuje se voda a na souš vycházejí vodníci a prohánějí se po polích na koních, které odvedli nepozorným hospodářům. Lidovým zvykem o Velkém pátku bylo také omývání se v potoce před východem slunce. Lidé věřili, že se tím chrání před nemocemi. Během tohoto dne se také nesmělo prát prádlo v potoce, protože by se místo do vody, namáčelo do Kristovy krve.
• Bílá sobota: Název Bílá sobota je zřejmě odvozen z bílé barvy rouch, do kterých se po křtu oblékali Katechumeni. Večer tohoto dne se opět rozezvučely zvony a křesťané se začali scházet k velikonoční bohoslužbě-vigilii, věnované události Vzkříšení Páně. Tato bohoslužba probíhala do půlnoci ve znamení smutku a od půlnoci již ve znamení radosti. Bílá sobota byla také spojena s obřadem svěcení ohně. Ještě před bohoslužbou se před kostelem rozdělal a posvětil oheň. Od tohoto ohně zapálil kněz s asistencí v bílých rouchách velikonoční svíci, též zvanou paškál, s jejíž pomocí se světlo z posvěceného ohně přeneslo do kostela. Od této velké paškální svíce se pak všichni přítomní v kostele rozsvítí své svíčky a následuje ona výše zmíněná velikonoční vigilie.
Co se starých lidových zvyků týče, tak bylo zvykem, na Bílou sobotu uhasit všechna ohniště. Hospodyně oheň znovu zapalovala hořící třískou nebo polínkem, které si přinesla z ohniště, které kněz před kostelem požehnal. Dále se pak konaly i přípravy pokrmů na nedělní stůl. Konec Bílé soboty byl zároveň i koncem půstu.
• Velikonoční neděle, Boží hod velikonoční: Tato sváteční neděle začínala bohoslužbami oslavujícími Vzkříšení Páně. Jako symbol je při mši například dodnes zapalována velikonoční svíce. Tato neděle je také dnem, který následuje po čtyřicetidenním půstu, a proto se v tento den konal i obřad „žehnání velikonočních pokrmů“, které měly tělo připravit na návrat k běžné stravě. Jsou to například vejce, mazance, chléb, víno nebo také beránek, jehož tradice se zachovala v podobě z kynutého nebo piškotového těsta. Oproti původní židovské tradici, křesťanství tuto krvavou oběť beránka odstraňuje a nahrazuje ji nekrvavou připomínkou Kristovy oběti. Tento den se oslavoval především v rodinném kruhu, avšak, bylo zvykem, že kdokoli přišel do stavení, dostal kousek z posvěceného velikonočního jídla.
• Velikonoční pondělí: Tento den se stal v lidové tradici tím nejznámějším z celých Velikonoc, ačkoli nepatří do velikonočního tridua, ale do následující velikonoční doby. V tento den chodí muži dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami, kterými je šlehají, a dostávají za to malovaná vajíčka, drobné peníze, velikonoční pečivo nebo dobré pití. Tomuto vyšlehání je přisuzována víra v omlazování. V některých krajích se k obchůzce s pomlázkou pojilo ještě polévání vodou. Podle dřívější tradice se druhý den v úterý úlohy vyměnily a místo skupin mužů mohly vesnice obcházet ženy, které vyšlehání a polévání vodou mužům oplácely-tomu se říkalo „robské právo“ nebo babská mrskačka.
Symbolika velikonočních pokrmů
Mazanec – Patří mezi nejstarší české pečivo a je nedílnou součástí velikonočního hodování. Mazance se pekly na Bílou sobotu a každý člen rodiny musel ze sladkého bochánku dostat svůj díl. Dříve byly mazance i jedním z nejčastějších dárků, které si odnášeli koledníci jako výslužku.
Jidášky – Toto pečivo se peče na Zelený čtvrtek jako připomínka na apoštola Jidáše, který Ježíše zradil. Před tím, než se jidášky snědly, se po vychladnutí rozkrojily a mazaly medem a máslem. Medem si jidášky mazaly, protože dle lidové pověry, med použitý o Zeleném čtvrtku chránil před hadím uštknutím, vosím bodnutím a jakoukoliv jinou otravou.
Velikonoční beránek – Beránek patří k nejtypičtějším symbolům Velikonoc, a to jak v křesťanském, tak i v židovském pojetí. Původně byl beránek pečeným masitým svátečním pokrmem, což souviselo s jinými podmínkami, především s větším důrazem na chov a zemědělství. Postupem času docházelo ke změnám, kdy stáda ovcí a koz na vesnicích vystřídaly výnosnější chovy krav a prasat, a také k rozvoji v průmyslu, což způsobilo nahrazení tohoto pokrmu z pečeného beránka za beránka připravovaného z kynutého nebo piškotového těsta.
Po celém světě slaví různé kultury Velikonoce po svém. Francie má létající zvony, australské děti se těší na příchod velikonočního Bandikuta a finské děti se s oblibou převlékají za čarodějnice a vychází do ulic, aby žehnaly lidem odměnou za sladkosti. Jedna tradice je však univerzální: květina. Bílé velikonoční Lilie jsou považovány za velmi tradiční velikonoční květinu, protože jsou starobylým symbolem vzkříšení, představujícím čistotu a naději. Narcis je společným prvním znakem jara po celém světě. Mezi další oblíbené symboly patří tulipán, sedmikráska a azalka.