Slunovrat, latinsky solsitium, skandinávsky Midsommar, nebo také germánsky Litha, je astronomickým termínem pro okamžik, v kterém paprsky Slunce dopadají kolmo na obratník Raka. Na severní polokouli nastává nejdelší den a nejkratší noc a také astronomické léto. Slunce jako nebeské těleso bylo a je jedním z nejdůležitějších předmětů uctívání ve všech přirozených náboženstvích světa. V okamžiku slunovratu má Slunce vůči světovému rovníku největší v případě letního slunovratu, nebo nejmenším tedy zimního slunovratu, deklinaci. Letní slunovrat nastává na severní polokouli zpravidla 21. června, kdy síla Slunce vrcholí, a právě letním slunovratem začíná v roce období léta. Letní slunovrat je astronomickým bodem, kdy můžeme prohlásit, že právě nastává léto.

Letní slunovrat byl odedávna jeden z nejmagičtějších dnů v roce, a byly mu zasvěceny velké slavnosti snad ve všech starobylých civilizacích. Nejslavnějším místem oslav slunovratu je Stonehenge. Z původně malých setkání se dnes stala davová záležitost. Síla Slunce je totiž největší z celého roku a představuje jedinečnou možnost, jak poznat jednu z nejpozoruhodnějších staveb evropské minulosti. Slunce vychází přesně nad tzv. Patním kamenem u příchodové cesty do kamenného kruhu a sleduje osu chrámu, a tím vytváří nádhernou podívanou.

Během letního slunovratu se v noci úplně nesetmí. Objevuje se tzv. astronomický soumrak – na první pohled noc, avšak hvězdy nejsou dobře vidět a my si tak můžeme užívat nejdelší den v roce. Slunce vstupuje do trojice letních znamení zvěrokruhu – Raka, Lva a Panny.

Oslavy slunovratu v minulosti

V den letního slunovratu lidé odedávna uctívali Slunce, kterému chtěli vyjádřit úctu a radost z úrody a sklizně. Léčivou sílu Slunce, která vrcholila v den slunovratu, si vážili v minulosti Keltové. Tato moc byla spojována s uzdravující silou vody. Oltáře zasvěcené Slunci se proto často nacházely v blízkosti pramenů a studní. Tyto svatyně byly podle některých archeologů umísťovány do krajiny na základě astronomických poznatků a velmi často byly součástí hradiště. Slunovratové koupeli po východu slunce se odedávna přisuzuje léčivá moc. Také ranní rosa po východu slunce má toho dne blahodárné účinky – šlechtí tváře, dodává krásy, a slouží také pro očištění a zbavení se různých bolestí. Studánkám nebo pramenům se vzdávala čest „Odíváním studny (pramene)“ozdobením květinami a větvemi. U pramenů se také zpívalo, hrálo na hudební nástroje a tančilo.

Důležitým okamžikem je vnímání letního slunovratu jako triumfu slunečního boha Mabona, který se zrodil o zimním slunovratu, ale o jarní rovnodennosti porazil temnotu a může neomezeně vládnout. Magické rituály Keltů praví, že sluneční světlo bylo podporováno světlem a silou ohně. Při západu slunce byly na vrcholcích kopců zapalovány posvátné hranice, aby byla moc světla udržena i po celou noc. Jelikož byl oheň zpodobněním slunce, měl také stejné očistné síly, a proto skákání přes oheň chránilo před nemocemi, zajišťovalo prosperitu a odhánělo se neštěstí.

O letním slunovratu se mezi Kelty uctívala celá příroda, ovšem nejvíce dub a bílý kůň. Dub je podle keltské tradice strom plný síly, moci a ochrany. Do života má přinášet plodnost našich myšlenek, vyváženost, stabilitu a klid. Svou úctu prokazovali taktéž bílému koni. Ten byl zapřažený do slunečního vozu. Při oslavách slunovratu skákal kolem ohně taktéž bílý kůň, ale jen jako pouhá napodobenina.

Svatojánská noc – síla slunce i milostná magie

Svatojánská noc připadá na noc z 23. na 24. června a navazuje na oslavy letního slunovratu. Věřilo se, že v tuto noc přichází jakýsi neznámý mocný a povzbuzující impuls. V tuto noc (podobně jako na Štědrý den, tedy v době zimního slunovratu) vykvétá kapradí, jehož květ svítí ve tmě a ten, kdo ho nalezne, objeví cestu k ukrytým pokladům v zemi. V noci měla voda „rozkvést“ a skrze ni proudit životadárná moc, která by koupajícím přinesla nejen zdraví, sílu ale i krásu. Koupel měla mít silnější účinek, pokud probíhala za deště. Tato noc patřila nejen obřadům a lidovému kouzlení, ale i čarodějnicím. Proto se používala četná opatření proti jejich kouzlům. Také se věřilo, že do těl mladých lidí vstupují zvláštní síly, které zvyšují jejich sexuální chtíč. Mimořádná a čarodějná noc, plná smíchu a zábavy, byla také časem pro vyznání lásky, námluv, družení mladých párů a nezávazné milostné hry nezadaných. Podle některých zdrojů to byla doba rituálních orgií, které ovšem časem vypudila církev.

Svatý Jan Křtitel

Svatý Jan, apoštol a evangelista, byl bratrancem Ježíše Krista z matčiny strany. Ježíš ho nejvíce miloval a je proto označován za „miláčka Páně“. Rovněž je považován za autora novozákonního spisu „Evangelia podle Jana“ pojednávajícím o životě Ježíše Krista.

Za krutého pronásledování křesťanů, v době císaře Domiciana, se apoštol Jan údajně nacházel v Římě. Byl prozrazen a po strašném mučení nařídil císař, aby byl hozen do kotle s vařícím olejem. Podle legendy se olej změnil v osvěžující lázeň a nijak odsouzenci neublížil. Poté byl apoštol odsouzen k vyhnanství. Jeho kniha „Vidění sv. Jana“ čili „Apokalypsa“ je nejkontroverznějším dílem Nového zákona. Napsal ji právě ve vyhnanství na ostrově Patmos asi v letech 94 až 95. Když císař Domician zemřel, odjel Jan do Efezu a tam napsal svoje evangelium v posledním desetiletí svého života. Zemřel kolem roku 100.

Aby vás nepotrkala hroznová koza! – prastará vinařská magie

V 18. století se na památku jedovatého vína, jež pil svatý Jan, aniž by mu uškodilo, vinaři nalévali krapet svěceného vína s vírou v jeho zázračnou moc do vinných sudů na ochranu proti čarodějnicím. Ve svěceném víně také namáčeli chléb, z něhož se každé krávě či koni a jinému dobytku dával kousek. Věřili, že potom takto rituálně nakrmená zvířata po celý příští rok nikdo neočaruje.

Jméno Jan: Patří k nejoblíbenějším českým jménům. Pochází z hebrejštiny. Vyvinulo se z hebrejského „Jochanan“, které se překládá jako „Bůh je milostivý“. Jedná se o složeninu ze slov „Jahve“ (Bůh Hospodin) a „Chanan“ s významem „smilovat se“ či „milost“. Se jménem se nedílně pojí i jeho domácí varianta Honza, která byla odvozena od německé verze jména Hans, Johannes.

Kouzelné byliny svatojánské noci

Říká se, že byliny sbírané za svatojánské noci mají kouzelnou moc. Chrání zdraví lidí a také jejich obydlí. Samotný sběr bylin se řídil přísnými pravidly a bylo při něm potřeba zachovávat nejrůznější příkazy a omezení. Předpokladem účinnosti nasbíraných bylin tak bylo např: neposkvrněné panenství, rituální nahota a dokonalé mlčení, naopak zapovězeno bylo se po cestě ohlédnout či dotýkat se bylin holou rukou.

Skladba svatojánských bylin se kraj od kraje lišila. Dobová literatura zmiňuje v této souvislosti zejména: pelyněk, černobýl, třezalku (kvítí svatého Jána), kapradí, plavuň vidlačku, mydlici lékařskou, lnici květel (bludníček), rozchodník (svatojánské zelí), chrpu, mateřídoušku, dobromysl, devětsil, heřmánek, řebříček, šípkovou růži či zvonek. V lidovém vyprávění se též tradovalo, že se v tuto noc dá získat bájný květ zlatého kapradí, díky kterému lze porozumět řeči zvířat, najít skryté poklady či se stát neviditelným. Ohledně počtu bylin mluvila pravidla jasně – svatojánské koření musí sestávat přesně z devíti rostlinných druhů.

Svatojánské byliny sloužily při mnohých magických praktikách. Z černobýlu se pletly věnce a pásy na ochranu před čarodějnicemi. Krávy krmené trávou z devíti mezí hodně dojily, po blatouchu bylo máslo krásně žluté a vytření žlabu kořenem Janovy ruky (Všedobr) uchránilo dobytek před uhranutím. Svatojánské zelí vložené za trám dokázalo určit, kdo z rodiny bude živ a kdo zemře. Nejširší využití však mělo svatojánské koření v oblasti milostného života. Dívce, která si svatojánské bylinky vložila pod polštář, se ve snu zjevil její nastávající. Věnečky z bylin puštěné po vodě dokázaly svým majitelkám předpovědět, zdali se vdají či zůstanou na ocet.

Svatojánské postýlky – Ještě dnes se v oblasti severního podhůří setkáme s tradicí stlaní svatojánských postýlek. Děti den před sv. Jánem nasbírají svatojánské bylinky a udělají z nich lůžko, do kterého vloží svaté obrázky či sošku sv. Jana Křtitele. Věří, že sv. Jan chodí v tuto dobu po světě a v postýlce, kterou pro něj připravily, si tak může odpočinout. Svatojánská postýlka pod stolem také přináší štěstí do stavení a požehnání na polích.

Janův třezalkový olej a jeho domácí výroba

Celá staletí byla jako královna bylin označována Třezalka tečkovaná. Babky kořenářky s jejím sběrem záměrně čekaly na období kolem svatojánské noci, kdy je třezalka na počátku rozkvětu a obsahuje nejvíce účinných látek. Bylina je tělu velmi přínosná díky svým protizánětlivým, zklidňujícím a dezinfekčním účinkům. Třezalce, označované rovněž jako kvítí Panny Marie nebo kořen Matky Boží, byly tradičně přisuzovány mimořádné schopnosti při ochraně šestinedělek i domu před zlými mocnostmi a také při získávání přízně milované osoby.

Výroba: Květy, natrhané za slunečního dne, volně naplníme do lahve až po hrdlo a zalijeme jemným olivovým nebo jiným (slunečnicový, řepkový, lněný) olejem. Pokud chcete květy vážit, natrhejte asi 150 gramů květů na 1000 ml oleje. Květy musí být v oleji ponořené a nesmí vyčuhovat, jinak by zplesnivěly. Dobře uzavřenou lahev postavíme na několik týdnů (3 a více) na slunce nebo na teplé místo. Po čase se olej zbarví do červena. Potom přefiltrujeme přes velmi jemné sítko nebo hadřík. Zbytek vylisujeme a olej uschováme v tmavých lahvičkách. Olej mažeme vždy ve směru hodinových ručiček, nikdy ne obráceně. Na popáleniny je lepší použít místo olivového olej lněný.

V období letního slunovratu je důležité jít do hlubin svých vlastních vod. V tento čas nám energie vody pomáhá pročistit naše emoce. V hlubinách vody se skrývá stín, stejně tak jako my často ukrýváme to, co nás zranilo. Nyní je ten pravý čas do ní nahlédnout a přijmout léčení pomocí kapek vody, slz, ale i proudů, jenž nás mohou omývat.