Nejstarší zmínky o hypnóze nacházíme už ve 4. tisíciletí př.n.l. z oblasti Eufratu a Tigridu, kde hypnózu znali a používali podobným způsobem jako my dnes. Písemné památky hovoří o kněžské škole Uruku, kde nemocné uzdravovali vyškolení kněží zadáváním sugescí ve spánku, a také rozlišovali lehkou, střední a hlubokou hypnózu. Manuův Zákoník, což je nejstarší indická sanskrtská písemnost, rozděluje hloubku hypnózy na „bdělý“, snový a blažený spánek. Autohypnóza je také součást jogínských technik. Dodnes používaná fixační technika měla své místo již ve Starém Egyptě, kde navozovali hypnózu pomocí lesklého kovového disku, na který měl nemocný fixovat zrak a po únavě očí se pohroužit do hypnózy. Přikládali také ruce spolu se sugescemi. Sílu sugesce můžeme spatřit v rámci chrámového spánku u starověkých Řeků. Jejich zhypnotizování předcházela rituální očista a příslib, že vykonají Boží nařízení, až poté pacienti ulehli ke spánku a kněží jim zadávali léčivé sugesce. Dříve ozdravnou moc přičítali samotnému chrámu. Už tehdy znali nehypnabilní pacienty, kteří se nedokázali k ozdravnému spánku ponořit.

Římský básník Porphyrius z 2. století n.l. podával zprávu o sporu filozofů Plotina a Olympia o to, kdo má větší znalosti. Plotinos několik minut hleděl Olympovi do očí a pak vykřikl, že se Olympovi sevře břicho. Olympus skutečně pocítil bolest, a tak se domníval, že Plotinos má větší duchovní schopnosti. Síly chrámového spánku nebyly cizí ani křesťanským mnichům, kteří léčili prostřednictvím modliteb, svěcenou vodou a dotykem. Jeden člověk dokáže ve druhém vyvolat stav, který dnes označujeme jako hypnotický. Toto tvrdil perský lékař Avicenna a současně jako první nepovažoval hypnózu za spánek. Autohypnóza a oční fixace na vlastní pupek se objevuje u mnichů-hésychastů v 11. století.

Paracelsus, skutečným jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541) v 16. století uváděl, že „rozhodující činitel jakéhokoliv uzdravení je vždy lékař v nás“. Zmiňoval Korutanské mnichy, kteří uspávali nemocné hleděním na křišťálovou kouli a následně zadáváním ozdravných sugescí v nich tyto účinky vyvolali. Toto léčení bylo zapomenuto, neboť církev upalovala ty, kteří ho ovládali…

Sugestivní účinky bylo možné vyvolat i pomocí magnetu, jehož prvním objevitelem byl Maxmilián Hell (1720-1792), jezuitský páter a známý astronom, jehož poprosila cizinka, aby jí zhotovil magnet, který jí pomůže na žaludeční křeče. Hell nebyl lékař a její zdravotní stav ho nezajímal, ale prosbě vyhověl a jako astronom jí příruční magnet zhotovil. U cizinky opravdu došlo ke zlepšení zdravotního stavu a Hell o těchto výsledcích informoval Mesmera. Hell dál zhotovoval magnety ve tvaru nemocných orgánů, které si nemocní přikládali na problémové orgány, a po těchto procedurách bylo lépe a uzdravovalo se 60-70 % nemocných.

Franz Anton Mesmer – praotec hypnózy a psychoterapie

Když se dozvěděl o uzdravujícím účinku magnetu od Hella, rozhodl se tuto metodu sám vyzkoušet. Hell mu zhotovil jeho vlastní magnet a v několika případech opravdu dosáhl léčebných úspěchů. Bohužel nesprávně považoval magnet za univerzální lék a jeho výzkum vedl špatným směrem, ale nevědomě objevil novou psychotechniku. Mesmer se stal modlou pro pacienty, neboť se zdálo, že díky magnetickému železu vyléčí pacienty z nemocí, které dříve byly nevyléčitelné, např. koupal pacienty v magnetizované vodě, potíral s ní věci, rostliny, zvířata, hudební nástroje atd.

Zajímavé je, jak sám Mesmer působil léčebně na pacienty. Lékařská věda si příliš nepřipouštěla, že léčba sugescemi byla velmi praktikovaná už od počátku medicíny. Mesmer si až po roce 1775 uvědomil, že na nemocné působí právě jeho ruka a on sám, ne magnet, který byl tedy zbytečný. Nechtěl tuto chybu přiznat, a tak začal vysvětlovat, že působící síla v člověku je analogická s tou magnetickou. Tuto metodu nazval „animální magnetismus“. Pro nejlepší léčebný efekt je třeba zesílit nemoc nebo symptom k jeho hranicím. Všiml si, že někteří pacienti jsou více sugestibilní, tedy více reagují na magnet než ostatní. Od roku 1774 prováděl řádnou hypnotickou a sugestivní léčbu, aniž by si toho byl vědom. Úspěšný byl hlavně díky jeho skoro magnetické síle osobnosti.

Stagnaci v dalším poznávání a vývoji hypnotických sil pak bohužel způsobil Ludvík XVI., když schválil roku 1784 Lékařské společnosti a Akademii prozkoumání užitečnosti a škodlivosti magnetismu. Nakonec konstatovali, i kvůli skeptikům, na které magnetismus neúčinkoval, že magnetismus neexistuje, a navíc mravně ohrožuje společnost. Příznivec a žák Mesmera, hrabě Marquis de Puységur byl však první, komu byl objev hypnotického ovlivnění připsán a první, kdo si ho plně uvědomil. Puységur navíc rozluštil jev náměsíčného stavu, a že je možné ho vyvolat v magnetickém neboli hypnotickém spánku. Na tento objev přišel během hypnotického pokusu, kdy mu pastevec Viktor usnul pod rukama. Nedařilo se mu ho probudit, ale když mu poručil, aby vstal, tak to udělal, a i několik kroků se zavřenýma očima, navíc mu i odpovídal na otázky…

Takto je poprvé hypnóza zaznamenána a tento tzv. spánek se stane zdrojem duševního života. Až téměř po 100 letech, v roce 1884 stejná fakulta, která konstatovala neexistenci sugesce, ji sama oficiálně uznala.

Hypnóza: Metoda přímé komunikace s nevědomím

„Během hypnózy přestanete užívat své bdělé vědomí, místo něj začnete využívat svou nevědomou mysl. Vzhledem k tomu, že se jedná o nevědomí, víte toho stejně jako ve vědomém stavu, ba dokonce ještě mnohem více“.

Hypnóza, označovaná některými autory také jako hypnotický stav, hypnotický spánek nebo trans, je definovaná jako zvláštní psychický stav, při němž dochází ke změně stavu vědomí, který je odlišný od normálního bdělého stavu. Pozornost hypnotizované osoby je pohlcena hypnotizérovými sugescemi, které umožňují prožívat změny vnímání, myšlení, emocí, chování a paměti jako subjektivně reálných a mimovolných. Prožitky uvedených jevů jsou individuální, každý je prožívá v rozdílné intenzitě a různým způsobem. Většina z nás již jistě zažila pohlcení pozornosti, například při sledování filmu nebo zajímavé situace, kdy jsme nemohli odtrhnout oči a mysl, a nevnímali jsme vnější podněty, i když na nás působily rušivě. Došlo k tomu proto, že naše vědomí bylo omezeno a my jsme nebyli schopni se věnovat více věcem současně. V daný okamžik mozek vyselektoval tu část, kterou vnímal a zbytek odmítl.

Lidé, kteří nemají s hypnózou žádné zkušenosti, se často mylně domnívají, že hypnóza je spánek. Avšak dnes lze tento omyl vyvrátit s pomocí elektroencefalografu (EEG), který zaznamenává křivky mozku, ze kterých lze vyčíst, zda člověk spí nebo bdí. Z EEG však bylo patrné, že žádnému spánkovému stadiu se křivky u hypnotizovaných osob nepodobají. Samotný děj, který se odehrává během hypnózy, popisují hypnotizovaní tak, jako by probíhal mimovolně, reálně a bez jejich úsilí. Účelem hypnózy je zpřístupnění nevědomých procesů, které jsou v běžném stavu blokovány naším vědomím a vštípenými reakcemi. Ačkoli se může zdát, že hypnotizovaná osoba je jako robot, reagující na veškeré pokyny hypnotizéra, není tomu tak, naopak v hypnotickém stavu ochotněji experimentuje. V hypnóze se člověk nezmění, zůstává tím, kým byl předtím. Pokud zadávané sugesce nejsou v souladu s jeho osobnostními rysy a hodnotami, tak je nepřijímá. Změna chování tedy není způsobena hypnotizérem, ale je formou sebevyjádření vycházející z životních zkušeností hypnotizovaného.

Zajímavostí je, že během hypnózy dochází ke změně vnímání času a prostoru. Můžeme se přesunout do minulosti pomocí věkové regrese a znovu prožít některé zážitky nebo je vidět a vnímat v původní podobě, pokud došlo k jejich zapomenutí nebo potlačení. Na základě časového zkreslení můžeme prožívat nějaký časový úsek zpomaleně nebo i naopak zrychleně. „Prostřednictvím pozitivní halucinace lze vidět (slyšet) něco, co reálně neexistuje, nebo naopak prostřednictvím negativní halucinace nevidět (neslyšet) to, co objektivně existuje“.

Hypnabilita a hloubka hypnózy

Hypnabilita je základní předpokládanou vlastností člověka, která umožňuje u daného subjektu navození hypnotického stavu. Už v 19. století se diskutovalo o tom, že hypnotický stav se vyskytuje v různých podobách neboli stupních, že lze u různých osob dosáhnout jiných hloubek hypnotického stavu a že u některých lidí je navození hypnózy velice obtížné nebo dokonce nemožné. V té době došlo k převrácení zájmu od osoby hypnotizéra k hypnotizovanému subjektu. Přestalo se uvažovat nad zvláštními schopnostmi hypnotizéra, respektive nad jeho osobnostními předpoklady, protože se předpokládá jeho minimální vliv na průběh hypnózy (pokud pracuje ve standardních podmínkách).

Podle třístupňové klasifikace dělíme hypnózu na:

• LEHKOU HYPNÓZU, pro kterou je typické zavření víček, relaxace, ospalost, snížená až vymizelá spontaneita, zpomalení duševních pochodů a poddávání se sugerovaným představám. Pacient je pohroužen do sebe, ale současně si jasně uvědomuje své okolí. Může se pomocí vůle pohybovat, sugescím se účinně bránit, otevřít oči a hypnotický stav ukončit. Sugerované zážitky mají charakter představ.

• STŘEDNÍ HYPNÓZU, v níž pacient nemůže odporovat motorickým sugescím a senzorické sugesce nabývají na automatičnosti a realističnosti. Daří se sugesce tepla a chladu, halucinace, částečná a u některých osob i úplná analgezie pro lehčí bolestivé podněty. Některé osoby reagují navenek mimikou a pohyby, jsou schopny mluvit nebo jednoduchých pohybových reakcí, např. zvednutí prstu.

• HLOUBKOVOU HYPNÓZU, která umožňuje vyvolat většinu hypnotických jevů, ovlivnění motoriky s nemožností odporovat sugescím, živé pozitivní halucinace, někdy i negativní, věkovou regresi. Vsugerované změny vnímání, myšlení a emocí působí jako reálné. Je dokonce možné ovlivnit vegetativní reakce.

Hypnóza je velmi mocný nástroj, u kterého se bohužel, jako u všeho, kde se svěřujeme do něčích rukou, můžeme setkat se zneužitím! Existují lidé, kterým bylo prostřednictvím hypnotizéra či hypnózy ublíženo. Samotná hypnóza a její následky mohou být nebezpečné ale jen tehdy, pokud je hypnóza vykonávána neodborníkem, pseudolékařem nebo různými léčiteli, kteří neprošli potřebným vzděláním. Na běžném, ověřeném hypnotickém postupu není nic závadného ani nebezpečného, pokud ho vykonává zkušený terapeut, lékař, jenž je vázán etickým kodexem. Je tak nutno poznamenat, že k zneužití hypnózy dochází opravdu výjimečně a lze se mu snadno vyhnout vhodným výběrem zkušeného, prověřeného terapeuta. V široké veřejnosti se bohužel zneužití hypnózy dostává více pozornosti než velkému množství úspěchů hypnoterapie.