Počátky tradic českých Vánoc vycházejí z doby pohanské. V této době byly symbolem životodárné síly, a proto lidé upíraly své modlitby, magické praktiky, obřady a zvyky ke slunci. Se třemi proměnami sluneční aktivity si Slované spojovali své oslavy. Svátek Vesny neboli jara a s ním probuzení slunce bylo první oslavou, druhý svátek byl čas růstu úrody, kdy slunce bylo v plné síle. Třetí významná slavnost byla v zimě, kdy slunce v tuto dobu pozbylo svou sílu, ale lidé věřili v jeho znovuzrození.

Zimní slunovrat je doslova svátkem světla, který znamená „návrat Slunce“. V den Zimního slunovratu máme na severní polokouli nejdelší noc a nejkratší den. Od tohoto dne se noci začnou opět pomalinku zkracovat a dny prodlužovat. Nadvláda zimy tak začíná pomalinku slábnout. Proto je Zimní slunovrat důvodem k radosti a oslavám. Naši předkové (např. Římané, Egypťané, Keltové a Germáni) oslavovali Zimní slunovrat jako den znovuzrození Slunce. Slunce přináší světlo, teplo a život. Proto je důležité tento den uctívat a vítat s radostí.

Cyklus Slunce v koloběhu času

Slunce jako nebeské těleso bylo a je jedním z nejdůležitějších předmětů uctívání ve všech přirozených náboženstvích světa. Už v nejstarších dobách bylo vypozorováno, že kromě cyklu denního Slunce prochází i cyklem ročním, který spočívá v postupném prodlužování a opětovném zkracování dnů, na což jsou vázány i změny počasí a pravidelné střídání ročních období. Zjištěny pak byly i dva přechodové body tohoto cyklu, zimní a letní slunovrat.

Přirozenou abstraktní reflexí tohoto děje byla pak představa, že Slunce se na zimní slunovrat rodí, s přibývající silou slunečních paprsků a délkou dne roste a dospívá, až dosáhne na letní slunovrat vrcholu své síly, potom ale s přibývající nocí začne opět stárnout a slábnout, až na zimní slunovrat zemře, aby se vzápětí mohlo znovu narodit.

Dávné národy slavily v období zimního slunovratu zrození boha Slunce, ale i vlastního znovuzrození, jak duchovního, tak nadějí na fyzické překonání lámající se zimy. Peršané slavili pálením velkých ohňů narození Mithry. Tento bůh slunečního svitu a světla je doložen již ve staroindických védách a íránské Avestě. Když v 1. století př.n.l. římská říše připojila východní maloasijské provincie, dostal se jeho kult až do Říma. Mithra zastával úlohu prostředníka mezi bohy a lidmi a jeho kult jevil četné rysy známé dnes z křesťanství, jako byl i jakýsi křest svěcenou vodou či přijímání chleba, vody nebo vína. Mithrovo narození bylo slaveno 25. prosince, a protože mladé křesťanství také s mithraismem bojovalo, byl Mithra po čase ztotožněn s Ježíšem Kristem, čímž přijal Ježíš jasné atributy slunečního božstva. Toto je jeden z názorů, proč začalo být jeho narození slaveno právě na zimní slunovrat – v samotných svátcích Říma byla další příležitost k nahrazení pohanských kultů a oslav křesťanskými. Křesťanství také samo sotva mohlo ignorovat magickou povahu, kterou data slunovratů mají, a která je spojena se samotným naším bytím na této planetě.

Saturnálie – Nejvýznamnější římské svátky Zimního slunovratu

Saturnálie daly svou tvář částečně i Vánocům a byly zasvěceny původně etruskému otci bohů, Saturnovi, který u Římanů získal atributy božstva hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Později byl ztotožněn s řeckým Kronem. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na „zlatý věk“ tedy na léto, a bylo pronášeno přání, aby se tento „zlatý věk“ na jaře opět vrátil.

Saturnálie, svátky zimního slunovratu, trvaly zpočátku tři, později až pět dní. Začínaly 17. prosince přinášením obětí Saturnovi, k jehož poctě se konaly. V pozdějších dobách byl Saturnus bohem symbolizujícím čas. Saturnálie patřily k nejradostnějším svátkům už jen tím, že se při nich nedělal rozdíl mezi svobodnými a otroky. Po oběti v Saturnově chrámu byl všem shromážděným podáván oběd, všichni se mohli podle libosti najíst a napít. Ve svátečních dnech pak každý hostil svoje přátele, hostitel podaroval své hosty, ti zase nesměli přijít na hostinu s prázdnou.

Lidé si dávali dárky, zvláště voskové svíčky, jejichž svit měl symbolizovat překonání nejdelší roční tmy, a figurky bohů, lidí a zvířat z těsta, hlíny, vosku, kovu i různých drahých materiálů. Pekli také sladké medové koláče, které patřily rovněž k nejdůležitějším dárkům. Později se stalo módou dávat nákladnější dary a boháči se navzájem předháněli. I císařové dávali dary svým příbuzným a přátelům, někdy to byly věci nesmírné ceny, někdy dárky nepatrné hodnoty, doprovázených lístkem s žertovným dvojsmyslným textem nebo narážkou. Po rozvinutí křesťanských tradic se dávání dárků na Vánoce stalo projevem přátelství a křesťanské lásky k bližnímu. Nepracovalo se, školy, soudy a obchody byly zavřené. Panovalo bujné karnevalové veselí, pořádaly se hodokvasy, hry v cirku a gladiátorské zápasy.

Po celou dobu Saturnálií si nikdo neoblékal tógu, symbol svého výsadního společenského postavení. Jedněmi z těch, pro které svátky znamenaly nejvíce, byli otroci, protože se zbavili svého otrockého postavení a měli volno. Uléhali na lehátka v jídelně a jejich pánové je obsluhovali. Otroci je mohli kritizovat, a dokonce si z nich ztropit žerty. Pánům to mělo připomínat „zlatý věk“, kdy si byli všichni rovni.

Yule – Keltské oslavy Zimního slunovratu

Po svátku Samhain přichází na řadu další část keltského roku – zimní slunovrat. Keltové v tuto dobu slavili svátek Yule, který připadá na 21. prosince. Yule je oslavou prodlužujících se dní, které v tuto dobu nastávají. Sabat zimního slunovratu je také znám (z různých oblastí) pod jmény Alban Arthan, Nadolig, Fionův den, Návrat Slunce nebo Midwinter.

Yule je spojen s nachovou, zelenou či bílou barvou. Pro dekorace se používají stálezelené a neopadavé rostliny, jaké známe i z našich oslav (rostliny, které jsou v zimě zelené, měly vždy magický význam) – jmelí, břečťan, cesmína nebo i obyčejné větvičky jehličnanů. Na smrky a borovice Keltové upevňovali ozdoby, šťavnatá jablíčka a ořechy. Keltové připravovali také obřadní pečivo. Měsíčky a kolečka slazené medem symbolizovaly bohyni Lunu a boha Slunce. Dodržoval se sudý počet stolovníků a nikdy nechyběla miska pro náhodného návštěvníka. Pil se čaj z mladých borovicových ratolestí a v otevřeném ohni se pálilo voňavé jehličí (dnes purpura). Dům se vykuřoval bylinami jako mátou, mateřídouškou a jmelím.

Obřadem noci zimního slunovratu bylo zapalování posvátného ohně v obydlích. Poleno muselo pocházet z pozemku vlastníka, muselo být z loňského slunovratu nebo ho rodině musel věnovat přítel. Poleno se poprášilo moukou a zapálilo třískami z předchozího vánočního polena. Někdy se kropilo pivem a slavnostně zdobilo. Poleno mělo hořet 12 dní a aby vydrželo, polévala se neohořelá část jablečným moštem. Od něho se zapalovaly ostatní ohně v domě. Popel se rozdělil mezi půdu a zvířata. Z nespáleného zbytku se vyrobil klín do pluhu pro první orbu. Zuhelnatělé kousky vánočního polena se používaly jako amulety proti bleskům, požárům a živelním pohromám.

O slunovratu se Keltové rovněž obdarovávali dárky s magickým potenciálem – zlato a stříbro mělo chránit před nemocemi, květiny symbolizovat plodnost a úspěch. Jmelí bylo symbolem života a vzhledem k jeho lepivým semenům se mu připisovala schopnost udržovat milostné vztahy.

„Zimní slunovrat je zlomový bod. Je to temnota, v níž je zažehnuto naše vnitřní světlo. Upusť od toho, co už nepotřebuješ. Jsi tvořivá bytost a máš sílu zhodnotit veškeré své sny a přesvědčení. To je důvod k oslavě! Tento den je skvělou příležitostí pro vědomé zesílení svého vnitřního světla, pozitivního smýšlení a lásky uvnitř i kolem sebe“.