„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji Vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se Vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto Vám bude znamením. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení“. Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil“. Spěchali tam a nalezli Marii, Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno…“

Betlémy a jejich tradice v lidové kultuře

Betlémy nazývané také jesličky jsou zlidovělá, mnohdy idealizovaná vyobrazení narození Ježíše Krista. Mezi vánočními svátky a Hromnicemi se v mnoha katolických zemích stavěním betlémů vyjadřovala úcta a víra v existenci Božího syna. Vyobrazení narození lze nalézt již ve 4. století na sarkofágu v Římě. Poté se ukazovalo v různých formách v Evropě, například při vánočních hrách nebo na oltářích z 14. století. V 16. století se o rozšíření chrámových betlémů z Itálie zasloužili jezuité a františkáni. Počátky této církevní tradice, která se pak stala lidovou, se obvykle připisují sv. Františku z Assisi, který prý na Vánoce roku 1223 postavil v lese v jeskyni jesle, doplnil je živými zvířaty – oslem a volem – a u této scenérie potom sloužil mši. Ve skutečnosti je zvyk stavění betlémů mnohem starší.

Nejstarší křesťanské umění, tzv. „umění římských katakomb“, bylo poznamenáno mechanickým spojováním různých názorových proudů a tematicky i formálně přejímalo mnohé podněty antického výtvarného umění. A tak staré křesťanské umění zejména v prvních dvou stoletích, kdy byli křesťané pronásledováni, znázorňovalo Krista pomocí kryptogramů, nebo jako mýtického pěvce Orfea, který prý dovedl svým zpěvem křísit i mrtvé. Už z první poloviny 3. století známe první vyobrazení Kristova narození. Jedná se o fresku z katakomb sv. Priscilly, která zobrazuje Marii a Ježíška, jimž se přišli poklonit mudrci z Východu.

Ježíšovo narození popisují dva evangelisté, Matouš a Lukáš. Lukáš líčí základní schéma pouti Josefa a Marie do Betléma, kde byli nuceni uchýlit se do chléva. Marie zde porodila Ježíška a položila jej do jeslí. Matouš mluví o příchodu mudrců – mágů – z Východu. Alexandrijský myslitel Órigenés (185–254) se ve svém textu zmiňuje o volku a oslíkovi, kteří byli při Kristově narození v chlévě. Zřejmě čerpal ze starozákonního textu o příchodu Spasitele.

Nejvíce informací o podrobnostech celé scény Kristova narození nalezneme v písemných pramenech z prvních staletí křesťanství. Všechny detailní údaje a všechna sdělení zdánlivě dokumentárního rázu pocházejí z různých apokryfních pramenů. Texty objasňují existenci tzv. „Tří králů“ a detailně je charakterizují. Některé zdroje čerpající z líčení poutníků, kteří se vrátili z Palestiny, nehovoří o chlévě jako o místě Kristova narození. Podle nich přišel Ježíš na svět v jeskyni. A tak se později, zpočátku převážně v Itálii, staly kopie „betlémské jeskyně“ předmětem uctívání. Postupně došlo ke sjednocení základních motivů a scéna narození Krista se začala řídit určitými pravidly.

První betlém, jak ho chápeme v dnešním slova smyslu, byl zřejmě vyroben roku 1291. Sochař Arnolfo di Cambio na zakázku chrámu S. Maria Maggiore v Římě jako první zhotovil skupinku asi 70 až 80 cm vysokých soch představujících Ježíška, ležící Marii, stojícího Josefa, volka, oslíka a Tři krále. Postavení soch se dala obměňovat. O 100 let později, roku 1384, uzavřel smlouvu sochař Vani Mainardi s páterem Giovannim de Bartolomeo na vytvoření asi deseti soch zpola v životní velikosti, které by představovaly svatou Rodinu, pastýře, hlavy osla a vola, z nichž by se dala volně sestavit celá scéna narození Páně.

První betlém, který byl určen pro vystavování v domě majitele sv. Kajetána z Tiene (1480–1547), byl určen jako doplněk k světcově výkladu o narození Ježíše. Betlémy, které byly doposud vidět jen o svátcích v kostelech a klášterech, se tak začaly objevovat v soukromých kaplích a sídlech. Zhotovování honosných betlémů na zakázku italských šlechticů a vysokých církevních hodnostářů se pak stalo módou, která se rozšířila i do dalších zemí – Španělska, Portugalska a do německy mluvících částí Evropy.

Zákaz betlémů za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II.

Josefínská osvícenská doba spatřovala v betlémech jenom naivní dětské či rustikální zvyky. Josef II. zakázal tento zvyk jako církve nedůstojný a betlémy byly vyhoštěny z kostelů. Avšak vzhledem k velké oblibě tohoto zvyku se tvorba betlémů přemístila do domácností a stala se náplní činnosti lidových řezbářů. A tak se na sklonku 18. století rodí téměř v celé Evropě nový druh lidového umění.

Kdo všechno patří do betléma?

Každý betlém je rozdělen na několik částí – mluvíme tedy o centrální části betléma (do ní patří Jezulátko, Panna Marie, svatý Josef, anděl „Zvěstovatel“, osel a vůl), o rozšířené scéně (týká se pastýřů, Tří králů a jejich doprovodu, popř. porodních bab a sudiček) a otevřené scéně (zde se nachází darovníci, zvířata, rostlinstvo, krajina apod.).

Nejdůležitější postavou je paradoxně ta ze všech lidských figurek nejmenší. Malé nemluvně Ježíšek. Pro křesťany je to výpověď o Boží jemnosti, citlivosti a pochopení vůči lidem. Tato postava byla často v prvních staletích malována samostatně a teprve později se k ní přidávala Marie, jeho matka, a ještě později Josef. Přitom si bez nich betlém ani nedokážeme představit. Postava Ježíška je pro betlémy natolik zásadní, že se dokonce z betlémů osamostatnila. Za jednu z takovýchto samostatných soch můžeme považovat například Pražské Jezulátko. Další postavou je Panna Marie. Do centrální scény je zakomponována až po rozhodnutí církevního koncilu v Efesu v roce 431, kdy byla závazně prohlášena za rodičku Boha. Evangelium mluví o Marii jako o rozvážné ženě, která celý svůj život svěřila v úplné odevzdanosti do Božích rukou. V betlémech figurka Panny Marie stojí vždy na straně evangelijní – z pohledu diváka vlevo od středu betléma. Vlevo jsou umístěny také pastýři a odtud má k jesličkám hledět i osel. Na jejích šatech jsou nejčastěji tři barvy – bílá znázorňující její panenství, červená symbolizující lásku a božství a modrá zastupující věrnost a Krista.

Panna Marie může být okrášlena květinovými atributy – růžemi a orlíčkem. V přímořských zemích je zobrazována s mušlemi, které mají symboliku – jako se v mušli ukrývá perla, v Mariině lůně byl Ježíš.

Třetím centrálním členem je Josef. Příčinou ne tolik hojného zobrazování může být to, že malíři neměli podporu ani v antické mytologii, kde by byla jemu podobná postava, ani v evangeliích, kde je Josef ze všech tří členů svaté Rodiny zmiňovaný nejméně. Nejvíce se o něm rozepisuje evangelista Matouš. Popisuje nepříjemnou situaci, kdy se dozvídá, že Marie je těhotná, přestože spolu nežijí. V jeho době by takovéto ženě podle židovského práva hrozilo ukamenování, proto se rozhoduje propustit ji potají. Jeho úmysl se změní po setkání s andělem ve snu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. Josef je výslovně zmiňován ještě při útěku s Ježíšem a Marií před králem Herodem do Egypta.

Když se konečně ve výtvarném umění začíná Josef objevovat, dostává nejrůznější podoby od mladého muže v plné síle, po již věkem sešlého starce. Tato nejednotnost zobrazení se přenáší i do betlémů, kde Josef stojí, klečí před jesličkami nebo paží vybízí krále, aby přistoupili blíže. Josef má v betlémech místo na straně epištolní, vpravo od středu jesliček. Za ním stojí vůl, kteréhož symbolika může být vykládána různě.
Nejzajímavější betlémy v České republice

• TŘEBECHOVICKÝ BETLÉM – Tento skvost se nachází v muzeu betlémů v Třebechovicích pod Orebem. Řezbáři Josef Probošť a Josef Kapucián jej zhotovili před více než 100 lety a dílo se skládá z více jak 2000 dílů. V roce 1999 byl tento betlém prohlášen ministerstvem kultury za národní kulturní památku.

• KAMENNÝ BETLÉM V KOZOJEDECH – Na severním Plzeňsku je k vidění betlém z neobvyklého materiálu. Kamenné postavy jsou dílem tamních sochařů Bartoloměje a Jany Štěrbových. Kamenné postavy Josefa, Marii, Ježíška a anděla doplňují v jeslích živá zvířata.

• KRÝZOVY JESLIČKY V JINDŘICHOVĚ HRADCI – Monumentální 17 metrů dlouhý mechanický betlém je k vidění v muzeu v J. Hradci. Jde o největší pohyblivý betlém na světě, a proto je zapsán v Guinnessově knize rekordů. Původně byly Krýzovy jesličky malé. Každý rok je ale rozšiřoval o další postavy a výjevy. Pracoval na nich bez přestávky 60 let, až do své smrti v roce 1918.

„Stačí mávnout vánoční kouzelnou hůlkou nad tímto světem a spatříte, že všechno je jemnější a mnohem krásnější“.