„Pravý Slovan sa nepustí do ničoho bez toho, aby neprosil Boha a každé dielo završí tým, že Bohu za jeho pomoc poďakuje“.
Na začátku věků byla velká tma. V této tmě bylo Zlaté vejce, v kterém přebýval Rod – původce všeho. Rod zrodil lásku – Ladu – matku a silou lásky rozbil zevnitř Zlaté vejce a stvořil Vesmír – nespočitatelné množství hvězdných světů a též náš svět. Tak Rod zrodil všechno, co vidíme okolo, všechno, co nazýváme přírodou. Slunce, které vyšlo z Rodovy tváře, posadil do zlaté lože a Měsíc do stříbrné. Potom Rod vypustil ze svých úst dech, z kterého se zrodil Svarog – Nebeský otec a pták. Svarog ukončil stvoření světa. Stal se hospodářem Země, vladykou Nebeského carství. Potom Svarog rozestavil po světě 12 obrovských sloupů, které podpíraly nebesa.
Rod vytvořil vody velkého moře, z kterého vystoupila na hladinu Zemská kachna, která porodila mnoho bohů a démonů. Rod vytvořil i krávu Zemun a kozu Sedun, z jejich vemen se rozlilo mléko, z jehož kapek se zrodily hvězdy. Z másla vytvořil Rod Matičku Zem. Potom vytvořil kámen bytí – Alatyr, který byl středem světa a vhodil ho do moře.
Podle slovanských představ je pozemský svět disk plovoucí ve vodách původního oceánu. Pod ním je další, svět mrtvých. Sklenut je kamenným nebem, jímž prosvítají hvězdy. Osa světa (dodnes připodobňována májkou) je nakloněna k Polárce a prochází světovou horou. Světové strany jsou orientovány na východ a mají přiřazeny hodnotové významy. Je to struktura 3+4 (tři roviny, čtyři světové strany). Ne náhodou si tedy mytický praotec Čech vybral Říp jako horu, v jejímž okolí usadil svůj lid – čedičový vrcholek je z regionálního pohledu skutečným středem tehdejšího světa (lokality, kterou kmen Čechů v 6.-8. století obýval). Kopec symbolicky připomínal místo, kudy prochází střed země.
Slované a jejich víra v božstvo
Podle některých názorů měli Slované v době svého „rozprchu“ z původní pravlasti jen jakousi obecnou představu o fungování světa – božstva Země a nebes, doplněnou vírou v bytosti nižšího řádu a víceméně dodržovali kult animismu po předcích. Ovšem v dnešní době se více přihlíží k celkovému polyteismu, kterým později disponovaly jednotlivé kmeny tak, že musel mít určitý společný prazáklad už v době před rozsídlením. Ostatně dokazují to již nálezy antropomorfizovaných idolů z 6. století. Tím však nemůžeme zastínit fakt, že celkový slovanský panteon je poměrně chudý. Lze jej označit jako henoteistický (tedy, že v čele bohů stojí jeden nejvyšší). Tuto roli zastával nejdříve Svarog – bůh nebes a božského ohně či jeho zástupce, syn Svarožic – Dažbog – bůh Slunce a pozemského ohně. Jejich místo v době expanze zaujal (zřejmě v současnosti nejznámější) Perun – bůh hromu. Z nejvyšších ještě nesmíme opomenout Velese (Volose), boha stád a blahobytu.
SVAROG – Indoevropský základ „svar“ – světlo, zářící obloha dává tomuto bohu roli zosobňovatele slunce, potažmo ohně – nebeského kováře. Zároveň je považován za prvního boha, tedy otce. „V jeho uctívání se shledávají relikty starých lunárně-agrárních kultů z doby baltoslovanské jednoty…“ Jako solární bůh byl uctíván zejména v souvislosti se slunovraty a rovnodenností – to poukazuje na agrikulturní zaměření Slovanů. Staroruské texty přisuzují Svarogovi zákon o monogamii, ovšem usuzuje se, že tento zákon byl vytvořen na základě inspirace křesťanskou morálkou a bohu přisouzen až zpětně.
SVAROŽIC – DAŽBOG – RADEGAST – Jak už naznačuje jméno Svarožic, víme, že se jedná o syna praboha Svaroga. Svarožic je začleňován do mladší generace božstev. Je nazýván bůh-syn, také mladé Slunce, a představuje boha nebeského slunce. Jméno Svarožic je doloženo z ruských traktátů z 11. a 12. století, které mluví o úctě k ohni, nazývanému Svarožic. Tak jej uvádí i na západě u polabských Slovanů, kde je později nazýván jako Radegast – místo, kde stála jeho svatyně (Riedigost). Jmenován bohem kmene Ratarů byl někdy nazýván také Dažbogem, obzvláště u jižních a východních Slovanů.
Nejstarší zmínka v Pověsti břemenných let se vztahuje k roku 980, kdy kníže Vladimír zavedl jeho kult vedle jiných bohů v Kyjevě. O oblibě tohoto kultu svědčí i Slovo o pluku Igorově z 12. století, kde kníže Olegh a s ním všechen ruský lid jsou nazváni „vnuky Dažbogovými“.
PERUN – „per“ – práti se. Bůh hromu (po boku řeckého Dia, indického Indry, keltského Taranise, germánského Thora a baltského Perkunase) byl později ztotožňován i s válkou, a tedy proto se dostal do popředí v čase slovanské expanze. Nejčastější zmínky o něm jsou z východoslovanské oblasti, především z ruských smluv s Byzanci. „Císař Lwón s Alexanderem uzavřeli s Olegem mír, zavázali se platit daň, vzájemně si přísahali: políbili kříž a Olega s jeho muži přivedli, aby přísahali podle ruského zákona: zaklínali se svými zbraněmi a Perunem, svým bohem, i Volosem, skotím bohem, a tak uzavřeli mír“.
Perunovým atributem byla sekera, jeho stromem dub. Není vyloučeno, že mu byl zasvěcen i kosatec, u jižních Slovanů nazýván také perunika. Kromě blesku sesílal nejspíš i déšť a krupobití. V roce 980 bylo u Polabských Slovanů vybudováno obětiště zasvěcené právě Perunovi, kde probíhaly i lidské oběti. Mezi zasvěcená místa ale nepatřila jen obětiště. Perunovi byly zasvěceny i dubové háje, jelikož dub byl jeho stromem. Tyto háje nalezneme především u Kyjeva a v Polabí.
VELES, VOLOS – Patron a ochránce stád dobytka, obilí, dále obecně majetku a blahobytu. Je zodpovědný za plodivé síly přírody, tedy úrody. Litevský výraz „velés“ znamenající duše zemřelých ukazuje, že tento bůh patří do doby baltoslovanské jednoty a že byl dříve spojován i s podsvětím. Veles byl uctíván po celém slovanském světě. Jeho symbolem byl roh hojnosti a dobytčí rohy. Ke kultu patří dřevěné či kamenné falické idoly. „Křesťanství odsoudilo Velese do role démona nebo přímo čerta. Přispěli k tomu patrně jeho atributy – zvířecí rohy“. Památka na Velesa dosud žije v tradici ruského lidu. Na jižní Rusi bývá totiž o žních zvykem zavázati do uzlu hrst posledních klasů, čemuž se říká „zavinovati Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku klasů na bradu“. Podle některých pramenů byl Veles uctíván dokonce i ve Finsku – zřejmě pro sousedství s Balty.
MOKOŠ – O kultu bohyně Mokoš nevíme téměř nic konkrétního. Nepatří mezi „základní čtveřici“ bohů, ale její význam, převážně na východě, byl veliký. Ruští vědci došli k závěru, že se jedná o bohyni plodnosti, jež zodpovídala za hojnost obilí a dále za ochranu práce žen (předení…). Její jméno je etymologicky odvozeno od výrazu „mokryj“ (mokrý, vlhký), jež ji tedy spojuje s představou životadárné vlhkosti země. Měla by tak symbolizovat a předcházet výraz „Matka zem“, často užívaný ruským folklórem. Bývala vyobrazena na ruských výšivkách jako prosící postava ženy spínající ruce k nebesům.
Ve venkovském prostředí středověké Evropy se ještě dlouho po přijetí křesťanství čas od času konaly zakázané ženské slavnosti, které se dotýkaly kultu jakési výrazné mateřské bohyně. Tyto převážně noční rituály doprovázela konzumace zvířat a sexuální motivy, a proto je interpretovala církev jako čarodějnické sabaty. Ačkoli Mokoš zastupuje z všeobecného hlediska nepostradatelnou roli v jakémkoli pohanském panteonu, její kult nebyl dokázán jinde než na ruském území. V Polsku, Polabí, Lužici, a i v Čechách najdeme jen několik toponym, která se jménem bohyně úzce souvisejí – např. polské Mokszany, lužické Mokočice, český Mokošin vrch, Mokošín, Mokošny.
Další silní bohové a bohyně ze Slovanského panteonu
Nadregionální význam měl z těchto bohů Svantovít („svanto“ – svatý a „vit“ – pán). Centrem kultu byl známý chrám na mysu Arkona ostrova Rujána, tehdejší domoviny kmene Ráňanů. Svantovít byl bohem válečným (atribut meče, sedla, udidla a posvátného bílého koně) i hospodářským (atribut rohu hojnosti). Na Rujáně se nacházel ještě další chrám, chrám v Korenici, ke kterému se vztahují další jména místních bohů – Rugievit se sedmi obličeji a osmi meči, Porevit s pěti hlavami a Porenutius se čtyřmi obličeji a pátým na prsou. Posledně jmenovaný je etymologicky odvozován od Peruna jako jeho syn.
Dalším pobaltským bohem byl Jarovít, zřejmě symbol jara (obnovující se přírody) a snad i války (jeho atributem byl velký zlatý štít). Neopomenutelným slovanským bohem je i Triglav, tříhlavý bůh se třemi sférami vlády – nebe, země, podsvětí. Uctíván byl stejně jako Jarovít při ústí Odry. Modla tohoto boha se nacházela ve Štětíně a ve Volyni. Obě zpodobnění měla zavázané oči a ústa zlatým pásem, aby neviděla lidské špatnosti. Za bohyně můžeme jmenovat bohyni Sivu-Živu, bohyni plodnosti, životních sil a růstu. (U východních Slovanů plnila tuto funkci Mokoš). Mezi severozápadními Slovany najdeme i Antigonu, Bělboga a Černoboga, zřejmě protiklad dobra a zla. Dále Pripelag (jemuž byly zřejmě dodávány oběti lidské), Gudrag, Stribog (východní slovanstvo, bůh větru či mrazu).
Staří Slované uctívali mystické bytosti, jež je dle jejich víry chránily a pomáhaly jim. Byli to nejen bohové, ale i zvířata a rostliny, někdy dokonce kameny a skaliska neobvyklých tvarů či vodní zdroje atd. Naši předkové nedělili přírodu na živou a neživou. Vše, co je obklopovalo, bylo živé. Proto v těch dobách lidé uctívali přírodní síly. Zbožňovali Slunce, Měsíc a přírodní jevy. Všemu připisovali božský původ a věřili, že přírodní síly závisí na vůli bohů. Proto v určitých obdobích roku prováděli zvláštní posvátné rituály, přinášeli oběti a v modlitbách prosili bohy o pomoc a děkovali jim za úspěchy.
