Bytosti ohně jsou mimo jiné známy pro svoji dvojakost. Byly dobré, ale i zlé. Zejména ve starší době byla úcta k ohni veliká. Patrně byl i zbožštěn do podoby Svaroga – Svarožice. Oheň byl běžnou součástí kultovních míst. V Perunově svatyni hořel věčný oheň z dubového dřeva, pokud by uhasl, jeho strážce by přišel o život. Ve starých lidových zvycích se za živý nebo svatý oheň považoval takový, který byl rozdělán po starém tradičním způsobu dřívky nebo případně křesadlem, křemenem a hubkou. Velkou úctu a důležité místo měl oheň i v příbytku. Hrál důležitou roli při různých obřadech, věřilo se, že má léčivou a očistnou moc, chránil před démony a vším špatným. Popel z ohně měl také léčivou moc. Přinášely se mu oběti v podobě těsta, sádla, zrní a jiného jídla. Hospodyně se starala o to, aby oheň nikdy nevyhasl. Nikdo na něj nesměl plivat nebo si s ním hrát. Pokud ho chtěl někdo uhasit, tak to mohl udělat jedině chlebem a solí.
Pro slovanský lid ve starých dobách, stejně jako i pro jiná etnika, nebyl oheň jen něčím neživým nebo nástrojem, byl pro ně něčím živým a bytostným. Jeho původní personifikovaná podoba, jako boha Svaroga – Svarožice, se po přijetí křesťanství vytratila, a na místo božstva byly dosazeny démonické bytosti, které převážně reprezentovaly zlé a škodlivé síly ohně. Projevovaly se v podobě malých ohnivých dráčků nebo hádků, jež se pohybují v plápolajících plamenech a jsou známy po celé Evropě pod různými jmény, např. dracones či salamandři alchymistů.
Salamandři jako duchové ohně jsou vysoce postavené elementární bytosti.
Skřítkové ohně jsou dvojího druhu. Jedni jsou malí, od tří palců do dvou stop výšky, nemají lidský tvar, jsou to pouhé mlhavé obrysy. Ti nejmenší vypadají jako plameny svíček: náležejí do elementárního řádu a nejsou skutečnými skřítky. Někteří vypadají jako hmyz nebo jako ještěrky. Vyskytují se v malých lesních ohních. K životu je vyvolává rytmus ohně – ten jako nejmocnější z vibrací hoření vytváří zvuky, které zní jako harmonické vzývání a umlkají, když oheň dohasíná. Tento popis se hodí pouze na nejnižší typ, který existuje v malých rozměrech v krbu, v táboráku atd.
Velký druh měří od 5 stop do 14 stop výšky a můžeme je nazývat salamandry. Největší salamandři žijí v sopkách a mají podlouhlý tenký lidský tvar, který se na konci rozplývá. Můžeme je pozorovat také při velkých lesních požárech. Čím větší požár, tím větší bytost. Tyto bytosti jsou přitahovány ze vzdálených míst k požáru, ale nevznikají v něm. Mají totiž svá střediska, odkud jsou vysílány, když vznikne oheň. Bytosti ohně cestují mnohem více než jiné bytosti, proto je jich méně než ostatních druhů. Jsou inteligentnější než bytosti země, ale způsob jejich bytí je lidem velice vzdálený. Pokud se jejich činnost dotkne lidí, je to jednání přírody, ony si toho nejsou vědomy.
V minulosti snad měli lidé nad salamandry nějakou moc a vzájemný vztah mezi nimi existoval, nicméně jejich pocit vůči lidem je nezájem. Většina skřítků je při nejmenším zvědavá, ne tak salamandři, lidé je nezajímají. Příliš se od nás liší a v mnoha případech nám jsou nebezpeční.
Musíme mít na paměti, že dokáží vzbudit mocné citové proudy. Tyto city (emoce) nejsou samy o sobě nebo u salamandrů zlé, ale pro ženy a muže jsou nebezpečné, protože jsou nesmírně vzrušující. Lidé by mohli získat moc nad těmito bytostmi, mohlo by ale dojít k opaku a bytosti by získaly moc nad lidmi. Je proto lepší nehledat kontakty s nimi, pokud člověk přesně neví, o co jde. Ostatní skřítci se bytostí ohně nebojí, ale mají k nim úctu.
Vitalitu tohoto živlu v přírodě si můžeme představit – Na jedné straně je ničivá, na druhé tvořivá
Přestože požár hraje v přírodě destruktivní roli, způsobená zkáza není nikdy náhodná nebo úmyslná, jak si většina lidí myslí. Naopak je řízena inteligentně. Oheň je pro nás všechny tajemný ve svých projevech, ovšem bytosti tohoto živlu jsou neobvykle inteligentní v našem slova smyslu. Nejsnáze můžeme salamandry pozorovat při velkých požárech v přírodě. Na sopku je zajisté nádherný pohled – nejen v hmotném světě, ale i v nehmotném. Sopky jsou místa obrovské energie a činnosti. Vidíme tam několik bytostí ohně až 14 stop vysokých, lidského tvaru. Zjevem připomínají konvenční obrazy od Mefistofela – ne však v tom smyslu, že ztělesňují zlo.
Tváře těchto bytostí se dívají z plamenů, tělo se noří do sopky, kde se stává neurčitým a splývá s prostředím sopky. Jsou také velcí andělé ohně, není jich mnoho, jen několik. Mají krásné lidské tváře vyjadřující přísnou vznešenost. Celé místo je v pohybu, tančí podle neslyšitelného rytmu, protože tyto bytosti vytvářejí hudbu svými pohyby.
Velcí bytostní ohně si berou z nitra země elementární sílu země, svým tělem ji zpracují a pak ji přelijí do společného rezervoáru. Odtud ji čerpají podle potřeby ti bytostní, kteří pomáhají na svět bytostem ohně a salamandrům. Vyšší bytostní se pohybují určitým rytmem, s jehož pomocí čerpají energii, svými myšlenkami ji formují pak dále zvláštním rytmem (V Indii by to byla mantra) – vzýváním – přivolávají život do stvoření, které takto zformovali a naplnili energií. Tímto aktem přicházejí na svět bytosti ohně. Obvykle se dva Vyšší bytostní soustředí na stvoření salamandra, který se pak stane podstatou ohně. Nezůstávají však zde, ale odcházejí na povrch země nebo pod zem, tam, kde je vulkanická činnost sopky nebo náhlé požáry. Jsou také jádrem silného žáru v hlubinách země a jsou šťastni jen tehdy, když jsou kolem nich velké požáry.
Existují Ohniví muži?
O Ohnivých mužích se lze dozvědět z lidového vyprávění a pověstí z řady míst v Čechách a na Moravě. Někde jim říkají ohniváč, ohnivák, ohnivec, žavák, světloň, světlouch či zkomoleným pojmenováním z němčiny fajermon, v části jižních Čech světlík. Jak je zaznamenáno v řadě pověstí, neobjevili se jen tak kvůli tomu, aby rozšířili a zpestřili řady strašidel. Stávali se ze žhářů, avšak většinou s nadzemskou spravedlností vytrestaných nepoctivců, kteří šidili a okrádali jiné. Nejčastěji z těch, kteří tajně přenášeli mezníky, ohraničující jejich pozemky. Rozšiřovali tak svá pole nebo louky na úkor sousedů a neváhali se přít, že přemístěné mezníky byly odjakživa v místech, kam je přenesli.
Za to jim po jejich skonu nebyl dopřán posmrtný klid a za své hříchy pykají v podobě ohnivých mužů. Někteří z nich musí navíc nosit kolem krku nebo na zádech upevněné ohněm rozpálené těžké kameny. Nejeden z ohnivých mužů patřil za života také mezi nepoctivé hajné, kteří načerno prodávali dříví anebo zvěřinu. Z takových hajných se sice podle pověstí většinou stávali diví muži, avšak z některých také muži ohniví.
O OHNIVÉM MUŽI NA ČEBÍNĚ (POVĚSTI Z VYSOČINY)
V Jilmu žil kdysi sedlák Jíra. Byl to člověk lakomý a zlý. Pro korunu by si nechal koleno vrtat a když už musel nějaký peníz vydat tak jej mnohokrát v dlani obrátil. Svůj statek střežil jako oko v hlavě. Jednoho podzimního večera, když venku zuřila bouře s vichřicí a ani psa by nevyhnal zaslechl Jíra před vraty hlasy. Vstal tedy z postele, oblékl a šel se podívat kdo jej ruší. „Sedláku, vyhořeli jsme, slituj se, nemáme kam hlavu složit, stačí nám stodola se senem“! Jíra je hnal, ani přes práh ohřát je nepustil. Pak zalezl zpět do vyhřáté postele a usnul. Náhle k němu ve snu promluvil hlas. „Jíro, slyšel jsi o Čebíně? O Ohnivém muži?“ Sedlák se celý zpocený posadil na postel. Bál se zlých snů a trvalo dlouho, než se mu podařilo znovu usnout.
„Navštiv Čebín, o půlnoci, navštiv Ohnivého muže“. Ozvalo se, jen co trochu zabral. Jíra do rána už strachy neusnul. Další noc se opakovalo totéž, hrůzostrašný hlas jej lákal na rozpadlý dvorec Čebín, který před lety vyhořel. A příští noc zase. Nevyspalý a unavený sedlák se jedné noci zvedl z postele a vyrazil do tmy venku, podél potoka směrem k Čebínu. Hrůzou mu jen zuby jektaly. Ale kráčel dál, s hlavou sklopenou strachy, se bál dívat i na cestu. Náhle si všiml, že stojí na místě, kde byl dříve dvůr Čebín. Ohněm zčernalé trámy zarostlé vysokou trávou a pár ohořelých polorozpadlých zdí, to jediné ze statku zbylo. „Co tu hledáš?“ Ozvalo se. V sedlákovi by se krve nedořezal, věděl, kdo k němu mluví! Ohnivý muž z Čebína! „Kde jsi vzal tu drzost a odvahu přijít sem o půlnoci? Odtud ještě nikdo živý neodešel, svůj dvůr si hlídám! V sedlákovi byla malá dušička, strachy o život promluvil. „Ve snu jsem slyšel hlasy, abych navštívil Čebín o půlnoci…“ A pak pokračoval dál, hrůzou vyklopil Ohnivému muži vše o lidech, kterým vyhořelo stavení, a i to, jak je vyhnal do deště.
„Stačí“! Vykřikl Ohnivý muž, teď budu mluvit já…Kdysi když ještě Čebín stál, přitáhli k němu v zimě kejklíři, prosili mě, abych je schoval před lupiči, kteří je pronásledují. Vyhnal jsem ty vandráky a vysmál se jim. Druhý den je našli v lesích pobité, do jednoho. V noci pak začal Čebín hořet a já s ním. A hořím dodnes. Ty dopadneš stejně, jestli sám sebe nezměníš, pokud to dokážeš, pak i mě osvobodíš z tohoto prokletí…Poté Ohnivý muž zmizel.
Jíra se od té doby snažil být lepším, ale nešlo to, lidé už jej znali, tak po něm nikdo nic nechtěl a nebylo, jak dokázat, že je dobrým člověkem. Až jednou, to už na polích ležel sníh, kdosi buší na vrata Jírova statku. Dva vandráci, promrzlí a hladoví. „Sedláku, nech nás přespat na slámě. Zimou už dál nedojdeme, zaprosili…“ „Jistě, jen pojďte dál“. Pozval je polepšený Jíra do domu. Dokonce je pohostil teplou polévkou a nechal přespat přímo ve světnici u kamen. Jemu samotnému se zdál tuto noc sen. Stál v něm uprostřed vyhořelého Čebína a rozhlížel se okolo. Ale po Ohnivém muži nebylo ani památky. Zmizel jako by se po něm slehla zem.
