"V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta, veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara“.

Ve staroslovanských zemích přišla zima s prvním sněžením, které se obvykle objevovalo někdy v říjnu a sněhová pokrývka měla tendenci trvat až do března nebo dokonce do dubna. Zimy byly dlouhé, drsné a extrémně chladné. Takové podmínky ztěžovaly život a přežití. Zima znamenala smrt vyhladověním a umrznutím. Měla na svědomí smrt hospodářských zvířat, což vede ke ztrátě živobytí a potravy. Proto není divu, že Slované cítili potřebu božstva v této obtížné době. Moranu uctívali Slované jako bohyni zimy a smrti.

V polštině zní Moranino jméno Marzanna, v češtině, ruštině, slovinštině, srbštině a chorvatštině Morana, v slovenštině Morena, Moré v litevštině a Mara v běloruském a ukrajinském jazyce. Její jméno pochází ze slovanského slova mořit, umořit, základ pro slovo zemřít. Někteří učenci věří, že existuje vztah mezi ní a římským bohem Marsem, římskou bohyní Ceres a řeckou bohyní Hekaté. Čarodějnice a jiné démonické bytosti s ní byli často spojovány, ale nemůžeme tvrdit, že Morana je zcela záporná bohyně. Žádný pohanský systém nemá božstvo s takovými vlastnostmi, protože dělení mezi absolutním dobrem a absolutním zlem přišlo pouze s křesťanstvím. V Moraně máme příklad toho, jak naši předkové uctívali něco, co jim nepřineslo dobré, ale spíše je děsilo. Morana symbolizovala destruktivní sílu přírody.

Děsivá i milovaná, obávaná i uctívaná, krutá i milosrdná.

Součástí jejího příběhu je důležitá epizoda s bohem slunce Dažbogem. Morana se stala jeho milenkou, když si však Dažbog našel jinou milenku, Morana jej otrávila (anebo začarovala, verze se různí, každopádně i způsob otravy souvisel s kouzly). Odvetou Dažboga bylo upálení Morany a její vyhnání do Navu, což je jeden ze tří slovanských světů odpovídající přibližně podsvětí. Tento příběh lásky a odplaty má paralelu v pohybu slunce v cyklech roku. Dle víry starých Slovanů to právě slunce sestupovalo v zimě do podsvětí, symbolicky do náručí Morany, kde zůstává až do jara. Pak se však Dažbog z jejího objetí vymaní, nalézá si jinou milenku a nastává jaro.

Morana bývá ztotožňována s archetypem stařeny a uzavírá božskou trojici i koloběh života a smrti. Vládne v zimních měsících a stále jsou živé rituály „vynášení smrtky“. Na jaře je slaměná panna oblečena a namalována jako Smrt, odnesena z vesnice a hozena do vody, aby odešla a přenechala místo bohyni jara – Vesně. Symbolická smrt bohyně urychluje příchod jara a zajišťuje prosperující úrodu v nadcházejícím roce.  Mezi další zvyky přicházející s koncem zimy a oslavující příchod jara patří zasekávání sekery do dveří, klekání a líbání země při prvním jarním dešti a „velký úklid“ při kterém se věci v domácnosti dávají na nová místa.

Morana je někdy zobrazována jako mladá, bledá dívka, jindy jako stařena. Bere k sobě mrtvé duše a vládne podsvětí. Její dech i dotek jsou mrazivé tak, že se z nich zastaví srdce. Zároveň ale také obnovuje přírodu tím, že ji uvrhne do zimního spánku a vše uspí pod sněhem. Navíc v sobě skrývá hlubokou moudrost, zkušenosti sbírané dlouhé roky a dokáže poradit.

Nastal čas položit si otázku, co mi v mém životě již neslouží, a pravdivě si na ni odpovědět…

Bohyně Morana vytváří v našich životech prostor pro nové věci, vede nás k prohloubení víry v život a v to, že vše, co se děje, má nějaký důvod, který většinou pochopíme až zpětně. Zároveň nám klepe na rameno a přináší zprávu, že nejsme nesmrtelní. Každý dotek, každý úsměv, každá hodina života je dar, který tady už zítra být nemusí. Mít smrt na paměti nás nemusí vést k tragickým depresím, ale k projevu vděčnosti, pocitu plnosti, pokory, opravdové pozornosti a přítomnosti v každém okamžiku.

„Morana přichází do tvého života, aby se ti podívala do očí, a ty jsi v nich našla své nejhlubší já. Bude tě pronásledovat všude a stále, dokud jí se vztyčenou hlavou do očí nepohlédneš a neodhodíš vše, co tě stahuje dolů. Pak ti podá svou ruku a vytáhne tě ze dna chaosu. Vezme tě na svá křídla a vynese tě na nový začátek. Důvěřuj jí, je tvá jistota – smrt – proměna. Je mocná přitažlivost konce a sladká opojnost nového začátku“.

Morana je patronkou všech životních situací, kdy máme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama. A právě ve chvílích, kdy nemáme situaci pod kontrolou, je nejvíc potřeba odevzdat se a důvěřovat procesu. Jen díky velké ztrátě se v našem životě může otevřít prostor pro něco nového, pro něco vhodnějšího. Morana je tou, ke které se můžeme pomodlit, když je toho na nás moc a nemůžeme se rozhodnout, co nechat odejít.

Zimní slunovrat – Den jako stvořený pro kouzla

Zimní slunovrat označuje klíčovou část přirozeného ročního cyklu. V hmotném smyslu se Slunce vydává na novou pouť směrem k delším a delším dnům a novému období růstu a obnovy. V duchovním smyslu nás upomíná na to, že stará cesta musí vždy zemřít, aby mohla začít nová. Pokud si o slunovratu najdete více času a láká vás udělat si oslavu se svou rodinou a přáteli, můžete si udělat venku společně oheň a v něm pomyslně spálit všechno staré, všechno, co už vám neslouží. Svoje strachy, smutky, bolesti. Shodit vše jako starou kůži, kterou už nepotřebujete. A zároveň poděkovat za vše, co vám tento rok přinesl a s obětinami (levandule, šalvěj, lístky růže apod.) hozenými do ohně si přát pro rok další. Můžete zpívat, můžete bubnovat, můžete tancovat nebo si upéct na ohni jablíčka.

„Nastala doba ke snění a tušení o věcech příštích. Je čas zastavení, aby skryté energie, které spí přikryté „zimní pokrývkou“ nejen při Zemi, ale i uvnitř sebe sama, mohly nabrat potřebnou sílu ke zrodu. Pod příkrovem tlející vrstvy, sněhu a zimy sbírají v temnotě semena sílu, ba některá již vytvářejí jemné kořínky. I uvnitř nás je spousta nadějí, snů a plánů. Neviděna, jen tušena jsou tato „semena duše“ živena v temnotě našeho podvědomí, jako plod v lůně matky. Chraňme je, aby mohly v budoucnu vyklíčit a vyrůst vzhůru za světlem, aby mohly vykvést a přinést radost a plody“.