„Věru nejsme s to dosti želeti jednotlivých knih, které byly zničeny v různých částech světa vinou válek. Připomínáme přece perem žalujícím strašnou pohromu, kterou způsobili najatí vojáci za druhé války alexandrijské v Egyptě, kde shořelo v plamenech 70.000 svazků, jež byly shromažďovány za králů z rodu Ptolemaiova...Jak mnoho děl astronomických bylo tehdy zničeno, děl zachycujících pohyb těles nebeských, všechna postavení planet, mléčnou dráhu, věštné rody komet, a vše, co se děje na nebi nebo v etheru! Kdo by se nehrozil nad zápalnou obětí tak neblahou, kde se podával inkoust místo krve, kde žhoucí žár spáleniště se smáčel krví praskajícího pergamenu, kde žravý plamen strávil tolik tisíc neviňátek, v jichž ústech nebyla ještě lež, kde nelítostný oheň změnil tolik schránek věčné pravdy v zapáchající popel“.

Vznik a rozvoj písemnictví byl vždy spjat se shromažďováním písemných památek, takže knihovny vznikaly v oblastech nejstarších civilizací. Nejstarší známá knihovna je tzv. Aššurbanipalova knihovna. Byla založena novoasyrským králem Aššurbanipalem kolem poloviny 7. století př.n.l. V knihovně se nacházelo přibližně 5000 hliněných tabulek. O knihovnících této knihovny nemáme žádné záznamy, jen jsou známa jména některých písařů, kteří opisovali staré texty. Význam knihovny je pro současné historické bádání obrovský. Dvojjazyčné texty umožnily rozluštit sumerštinu. Chronologické záznamy a líčení historických událostí dopomohly k dosti přesné rekonstrukci babylonsko-asyrských dějin. Ovšem nejznámější a nejslavnější knihovnou starověku je Alexandrijská knihovna. A zůstala jí dodnes.

Statisíce svazků a stovky vědců vytvořili ve starověkém Egyptě největší studnici lidského vědění

Alexandrijská knihovna byla založena v egyptské Alexandrii roku 295 př.n.l. jedním z vojevůdců Alexandra Velikého, Ptolemaiem I. Sótérem. Hlavním cílem knihovny bylo shromáždit všechny písemné památky starověkého světa – především pak řeckou literaturu. Mezi její čtenáře patřili významní vzdělanci helénského období, jako byl např. Archimédés či Euklides. Přibližně po 100 letech byla v řeckém městě jménem Pergamon založena Pergamská knihovna, konkurentka té Alexandrijské.

Myšlenka na vznik knihovny začala jako sen o něčem jedinečném a dosud nevídaném, jako sen ve snaze poznávat a neustále objevovat. Historicky prvním ředitelem knihovny a jejím knihovníkem se stal Démétrios z Faléru, Aristotelův žák. Během své kariéry v knihovně se do jejích dějin zapsal plněním panovníkova nápadu velmi svérázné akvizice. V prvním případě vysílal posly, kteří měli za úkol skoupit veškeré knihy, na které narazili. Tímto způsobem získali do fondu na 200 000 svitků. A v druhém museli povinně všichni příchozí do Alexandrie hned v přístavu odevzdat pověřeným osobám veškeré knihy, které u sebe v tu chvíli měli. Při odchodu z města jim pak jako náhrada byl dán opis toho titulu, o který při vstupu do města přišli.

Posedlost knihami nebyl charakteristický znak pouze jednoho panovníka, nýbrž celé řady. Jednalo se především o panovníky z Ptolemaiovské dynastie. Tato bibliomanie se velmi často dědila. V tomto extrémním způsobu akvizice tudíž musela knihovna pokračovat i v dalších letech, kdy se vlády ujal syn zakladatele knihovny Ptolemaios II., za něhož byla instituce dokončena. Jeho cílem bylo shromáždit veškerou knižní produkci starověkého světa. Panovník je prokazatelně bibliofilem, nebojí se sáhnout k jedné z ne úplně legálních metod akvizice – ke krádeži! Při výpůjčce drahocenných originálních rukopisů Aischyla, Sofokla a Euripida z Athén a pod záminkou přepsání, si rukopisy jednoduše ponechá. Upomínky bez starostí ignoruje. S nadsázkou by se dalo říci, že neexistovalo žádné dílo, které by knihovna neměla ve svém fondu. Dalším hlavním představitelem knihovny se stal Zénodotos z Efesu. Jeho největším úspěchem bylo zavedení textové kritiky a první vědecká revize Homérových děl. Největším, nejvýznamnějším a nejznámějším knihovníkem v celých dějinách Alexandrijské knihovny byl Zénodotův nástupce Kallimachos z Kyrény. Jednalo se o význačného básníka. Svou práci s jazykem zužitkoval při vytváření prvního katalogu řecké literatury – Seznamy všech mužů ve vědě a vzdělání významných a toho co napsali ve 120 svitcích (zkráceně se tomuto katalogu říká – Pinakes). Později byl do funkce hlavního správce knihovny jmenován Kallimachův žák Apollonios z Rhodu.

Byl za zničení Alexandrijské knihovny zodpovědný slavný Gaius Julius Caesar?

Knihovna v roce 48 př.n.l. poprvé podlehla požáru. V té době obsahovala na 700 000 svitků. Naštěstí ne veškerý obsah byl zničen. Část svitků se podařilo zachránit. Požár vznikl nešťastnou náhodou, přenesením ohně z hořících lodí zapálených na popud Caesara v přístavu na budovu Múseionu. Z úmyslného požáru byl obviněn Caesar, neprávem. Rozhodně nemohlo jít o úmysl, vždyť Caesar byl velkým milovníkem literatury, tudíž je krajně nepravděpodobné, že by se jednalo o záměr. Tímto aktem si římský vojevůdce znepřátelí tehdejší egyptskou panovnici Kleopatru. Ta pak za pomoci daru svého milence a zároveň Caesarova stoupence Marca Antonia knihovnu obnovuje. Marcus Antonius daruje knihovně 200 000 svitků z řecké knihovny v Pergamonu, a to i přes jasný nesouhlas místních obyvatel. Po smrti Kleopatry je fond přeživší knihovny a daru Marca Antonia přenesen císařem Augustem do chrámu zasvěcenému bohu Alexandrie Serapidovi, odtud název části budovy – Serapeum.

Za vším mohli být ale také křesťané...

Další požár přichází v roce 391. Křesťanský kněz Theophilus z Alexandrie se rozhodl vyhnat veškeré pohany z města. Při této vřavě je knihovna opět velmi poničena. Knihovna pak existovala až do doby dobytí Alexandrie Araby v roce 642. Hlavní důvod zničení knihovny dobře dokazuje výrok Arabů: „jestliže se tyto knihy Řeků shodují s knihou boží (Koránem), jsou zbytečné a není třeba je uchovávat, neshodují- li se však s knihou boží, jsou škodlivé a musí být zničeny“. V dobách vrcholného středověku se rozšířila i pověst, která praví, že si Arabové svitky z knihovny dokonce přitápějí v alexandrijských lázních. Její základy byly tak dokonale zničeny, že dodnes není určena přesná lokace, knihovna tudíž na své objevení stále ještě čeká.

V 70. letech minulého století vznikla myšlenka na obnovu knihovny. Tento počin se setkal s úspěchem. V roce 1988 egyptský prezident Husní Mubárak položil základní kámen nové budovy v blízkosti komplexu fakulty umění alexandrijské univerzity. Stavba započala roku 1995 a do finální fáze se dostala o 6 let později. Budova je kruhová a zkosená ve směru ke Středozemnímu moři. Její obvodová zeď je obložena ručně štípanými žulovými monolity vysokými až 2 metry a dovezenými z lomu v poušti na jihu Egypta. Na nich jsou vytesány nápisy v 65 různých písmech, včetně run, Braillova písma a čárových kódů. Střecha areálu je vytvořena z materiálu velice podobnému tomu, z kterého jsou vyráběny křídla letadel, a tvarem má připomínat počítačový čip i sluneční kotouč. Jedná se o nejmodernější instituci svého druhu na světě.

O tom, co v sobě knihovny ukrývají lze bez nadsázky hovořit jako o pokladu, o odkazu, který po každé generaci lidstva zůstane. Není pochyb, že přes veškeré potíže, které Alexandrijskou knihovnu postihly, se jednalo o nejslavnější a největší knihovnu starověku vůbec, která shromažďovala veškeré vědění lidstva své doby. Myšlenka na její znovuobnovení jen dokazuje význam této instituce, jejíž odkaz přetrval téměř dvě tisíciletí a bude žít dál.