Atlantida je zaklínadlem, vyvolává teskné vzpomínky na legendární a lepší časy. Lidé se otázkou této zmizelé pevniny zabývali odpradávna a dodnes jí jsou fascinováni. Jsou to ale všechno jen pověsti, nebo mají báje pravdivý základ? Badatelé, spisovatelé i laici se v moderní době nad legendou o Atlantidě zamýšlejí více než sto let. Někteří za pozůstatky tajemného světadílu pokládají údajné zbytky zlatého města na Helgolandu. Jiní říši Atlanťanů umísťují na Kanárské ostrovy nebo spekulují o záhadném Bermudském trojúhelníku. Další vše odbývají jako pohádky. O Atlantidě bylo napsáno téměř 30 000 knih, které obsahují nejrůznější teorie.

Pro mnoho prehistoriků je opravdu těžko představitelné, že by před 11 500 lety mohla existovat podivuhodně vyspělá civilizace. Na druhé straně však existují historické záznamy, které se odvolávají na události z doby kolem roku 9500 před Kristem. Dochované písemné svědectví o existenci ostrovního kontinentu je dílem významného řeckého filozofa Platona (427-347 před naším letopočtem). I on se však opírá o podstatně starší egyptské prameny.

Žáci Platonovy filozofické akademie se rádi věnovali důvtipným rozhovorům. Některé z nich se dochovaly. Dva obsahují mýtus o Atlantidě a nazývají se Timaios a Kritias. Podle Platona disponovali Atlanťané silným vojskem, vyznačovali se vyspělým zemědělstvím, dobývali a zpracovávali kovy a měli vlastní písmo. Podle toho by Atlantida měla být kolébkou všech dnešních kultur.

Nejvýznamnější pasáže dialogů nás informují o tom, že Atlantida „leží před ústím, jemuž se u vás říká ,Heraklovy sloupy', je ostrovem větším než Asie a Libye dohromady. Mohlo se z ní tehdy plout ještě na jiné ostrovy a z těchto ostrovů na protilehlou pevninu... Tato říše byla spravována velkou a obdivuhodnou královskou mocí, jež ovládala jak celý kontinent, tak i další ostrovy a části pevniny. Kromě toho uplatňovala svůj vliv na země od Libye po Egypt, Evropu a Tyrhénii."

Ostrovní Atlantida nečekaně zmizela v moři v důsledku zemětřesení a záplav. Platon k této katastrofě uvádí: ,,... během jediného zlého dne a zlé noci ..., i s celým početným bojovným národem ... zmizel ostrov Atlantida... Proto je tam moře dodnes neprůjezdné a nelze po něm plout loděmi, protože plavbě brání vysoká vrstva bahna, jež zavinilo zánik ostrova."

V dalším průběhu dialogu Platon podrobně popisuje hlavní město a také státní uspořádám Atlantidy. Krajina legendárního ostrova se prý skládala z hor a údolí a vyznačovala se mírným klimatem. Obyvatelé budovali umělé vodní kanály, podzemní loděnice, velké přístavy a skvělá města. Ostrovní říše disponovala velkými zásobami nerostného bohatství: mědi, stříbra, zlata a drahokamů. Zemi vládlo deset králů, kteří ze svého středu vybírali nejlepšího, nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího, jenž se stával panovníkem celého kontinentu. Palác tohoto velkokrále stál přímo v centru nádherného hlavního města. Byl obklopen mnoha umělými okružními kanály a opevněn hradbami politými roztaveným cínem a bronzem. Všude prýštily horké a teplé prameny. Jako své největší bohatství opatrovali Atlanťané šestihranné krystaly, jimž říkali kameny Tuaoi. Pokládali je za zdroj nevyčerpatelné energie. Pokud se Atlantida kdysi uprostřed moří opravdu vypínala, mohla být rájem na zemi.

Pro existenci ostrovní říše hovoří Platonův názorný a podrobný popis, který je v některých pasážích tak detailní, že by podle něj bylo možné hlavní město Atlantidy bez problémů rekonstruovat. Opírají se prastaré texty o historickou skutečnost, nebo je to jen brilantně vymyšlená historka? Názory se různí, protože texty lze interpretovat tak i onak. Na jedné straně lze Atlantidu pokládat za ideální stát vymyšlený Platonem, který tak chtěl podpořit vlastní filozofickou a politickou koncepci. Na druhé straně můžeme věřit, že ostrov opravdu existoval. Pak se však je třeba zeptat, odkdy kde a zda se někde nacházejí jeho pozůstatky nebo jiné památky dosvědčující reálnost existence této mocné říše. Další otázkou je, co bylo příčinou katastrofy, která záhubu ostrovního kontinentu způsobila.

Do dnešního dne se tajemství Atlantidy pokusily odhalit už stovky vědců. Všichni marně. Hlavním problémem je to, že jediný „svědek", to znamená Platon, je již 2 355 let po smrti. Ale ani on sám Atlantidu na vlastní oči nespatřil. Z jeho zprávy však vyplývá, že existenci ostrova pokládal za historicky prokázanou. Ve svých dialozích čtyřikrát zdůraznil, že ostrovní říše není fikcí a že se o ní dověděl od svého děda. A ten o ní zase slyšel od svého předka Solona, který se s historií Atlantidy obeznámil v Egyptě.

Výslovně je uvedeno, že pramenem informací bylo posvátné město Saje. Kdysi se tam nacházel chrám bohyně Neith a právě v něm byla podle Platona hieroglyfy zapsána zpráva o Atlantidě. V chrámovém okrsku se nacházela i nej slavnější egyptská univerzita. Archeologové nalezli v jeho zříceninách pozůstatky studoven. Chrámové budovy byly zničeny někdy na počátku našeho letopočtu. Přesto se až do moderních dob dochovalo mnoho soch a částí staveb. Jsou roztroušené po různých muzeích. Ovšem původní město Saje ještě vykopáno nebylo. Co by asi odhalily rozsáhlé a důkladné archeologické průzkumy? Možná svědectví o událostech z prehistorických epoch. Třeba by vědci narazili i na ztracený odkaz Atlantidy? Existence chrámu bohyně Neith je historicky prokázána. Proč tedy není podrobně prozkoumán?

Platon nám vlastně jen zprostředkoval Solonovu zprávu o Atlantidě. A Solon získal informace o této říši v sajském chrámu bohyně Neith, v němž byly vytesány do kamenné stély. Další podrobnosti si opsal z „posvátné knihy". Rukopis pak byl předáván po čtyři generace až ke „Kritiovi", mluvčímu z Platonova dialogu.

Zní to dobrodružně. Ale například i zaniklé město Trója bylo dlouhou dobu pokládáno za výplod bujné fantazie - dokud je nevykopal Henrich Schliemann (1827-1890). I on se spolehl na líčení antického básníka. Schliemann byl přesvědčen, že Trója opěvovaná Homérem v eposu Ilias opravdu na místě popsaném básníkem stávala. Všichni se mu vysmívali, jenže amatérský archeolog Schliemann se tím nedal odradit, skutečně byl na pobřeží Malé Asie úspěšný a získal si celosvětové uznání.

I Platonovy údaje o Atlantidě je možné prověřit. Pokoušejí se o to vědci z celého světa a přes veškeré vynaložené úsilí nedokázali vyloučit, že jeho tvrzení je pravdivé a že prameny popisují děje, které se odehrály v příšeří tajemného dávnověku. Platon důvěryhodně líčí „duševní přenos informací", s čímž souhlasí i hambursky badatel dr. Hartwig Altenmiiller, který tvrdí: „Staroegyptská moudrost byla v klasickém Řecku běžně rozšířená."

Zástupy učenců tehdy putovaly do starobylé země na Nilu a nechávaly se inspirovat její kulturou, která jako jediná přežívala nepřetržitě již tisícovky let. Řekové se mohli lecčemu přiučit, protože staří Egypťané vynikali ve znalosti astronomie, lékařství a dalších disciplín. Například i v matematice a stavitelství vysoko převyšovali ostatní středomořské národy.

Jestliže tedy Platonovy informace o moudrosti a znalostech Atlantiďanů vypadají velmi důvěryhodně a logicky, proč by si další detaily o ostrově a jeho zániku vycucal z prstu? O nezvratný důkaz nás pravděpodobně připravila ničitelská zuřivost. Egyptská knihovna v Alexandrii byla se svými miliony originálními svitky duchovním centrem celé helénistické oblasti. Ve svých sbírkách schraňovala kompletní vědecká a filozofická díla tehdejšího světa, ale i utajované znalosti.

Ke katastrofě došlo roku 48 před Kristem, když do Alexandrie vtáhl Gaius Julius Caesar a vzal pod svou ochranu Kleopatru. Během bojů mezi jeho vojáky a místními přívrženci faraóna Ptolemaia (který soupeřil s Kleopatrou o trůn) knihovna vyhořela. Vědci následujících generací přišli o nedocenitelné písemné poklady. Zápisy na papyrových svitcích by nám možná i dnes pomohly vyřešit některé nejasné záhady minulosti, mezi něž patří také otázka Atlantidy.

Zbylé zachráněné spisy byly definitivně zničeny v 7. století po dobytí Alexandrie Araby. Nevyčíslitelně vzácné dokumenty skončily jako topivo v někdejších římských lázních. Lidská posedlost ničením je bohužel nevymýtitelná, jak dokazují některé události z doby poměrně nedávné.

V průběhu dějin nenávratně zmizelo mnoho vyspělých kultur. Jako němá svědectví po nich zbyly tajemné zříceniny, pyramidy, opuštěné věže a obrazy bohů. Většinou se jedná o pouhé fragmenty, jež byly dlouhou dobu pokládány za bezcenné. Zdivo starých chrámů lidé často používali jako materiál na stavbu svých příbytků. Některé památné stavby bezohledně zničili chtiví dobyvatelé - třeba evropští conquistadoři vedení Cortézem a Pizarrem, kteří jsou odpovědní za zkázu říší Mayů a Inků.

Přes neblahé působení člověka i přírody lze stopy zaniklých ostrovnich říší nalézt. Ovšem pouze za předpokladu, že jsme připraveni je hledat. Mnozí učenci minulosti stejně jako někteří soudobí badatelé situovali Atlantidu do míst, jež vyplývala z Platonova popisu. Již sám název naznačuje, že tuto legendární zemi musíme hledat v Atlantickém oceánu.

Jesuita Athanasius Kircher, jehož kniha Mundus Subterraneus vyšla roku 1664, pokládal Azorské ostrovy za vrcholky zaniklého kontinentu a nakreslil na svou dobu pozoruhodně přesnou mapu Atlantidy. Původně byla namalována s prohozenými světovými stranami. Není dodnes jasné, jak Kircher ke svým poznatkům přišel. V nedávné době někteří badatelé zjistili, že mezi různými místy na zemském povrchu je možné odvodit matematické vztahy s metafyzickým významem. Podle toho se zdá, že ve vzdálené minulosti opravdu mohl existovat jeden jediný zdroj osvícení, z něhož vycházely veškeré znalosti svaté geometrie, matematiky a metafyziky. Nacházelo se na Zemi centrum, odkud vyzařovaly jemné energie, které zasvěcenci dokázali rozeznat a využít? Ze složitých matematických výpočtů každopádně vyplývá, že původ těchto údajů je třeba hledat právě v prostoru Azorských ostrovů. Zjištěné koordináty se do značné míry shodují s údaji, podle nichž Kircher lokalizoval potopený kontinent Atlantidu.

Kritici namítají, že Atlantik je dokonale prozkoumán a geologové ani geofyzici nenalezli známky toho, že by se atlantické dno za poslední milion let nějak nápadně změnilo. Proto tam před geologicky krátkou dobou nemohl zmizet žádný ostrov. Pátrači po Atlantidě však takové tvrzení nemůže otřást. Dodnes tuto bájnou zemi „objevili" na více než padesáti různých místech planety. Na Helgolandu v Severním moři, dále na Bahamách, na Srí Laňce, v Iránu, na Sahaře i na Kavkazu. Atlantidu umísťují i na tak nepravděpodobná místa, jako je Východní Prusko, Sibiř, jižní Afrika, Nigérie, Venezuela a Švédsko.

V roce 1998 se objevila teorie, podle níž celý kontinent v důsledku působení tekutého zemského magmatu „odplaval" ze své původní polohy a nakonec se stal světadílem, jemuž dnes říkáme Antarktida. Fantazii se zřejmě meze nekladou.

Novověcí badatelé se často s Platonem neshodují topograficky ani časově. Podle starověkého filozofa dospěla Atlantida ke svému vrcholu někdy kolem roku 10000 před Kristem. Proti tomu někteří namítají, že Solon (Platonův informační zdroj) převzal početní chybu egyptských kněží. To ovšem nelze dokázat. Nesporná zůstává pouze samotná legenda o Atlantidě. Žije dál, třebaže o její existenci pochybovali mnozí lidé již v antických dobách. Například učený Aristoteles pokládal vše za vymyšlené báchorky. Přesto se v každé epoše vyskytli odhodlaní dobrodruzi, kteří se vydávali hledat potopenou říši a její hlavní město s nesčíslnými poklady.

Podívejme se v krátkosti na jejich snahy, které bychom mohli charakterizovat společným mottem: „Pokud ten ostrov opravdu býval realitou, pak ho musíme najít."

- Kolem roku 50 po Kristu: Historik Plinius Starší se pouští do prvního pokusu o lokalizaci bájné říše. Dává Atlantidu do souvislosti s jihošpanělskou obchodní metropoli Gades (dnes Cádiz).

- 1475: Renesanční topograf Toscanelli navrhuje podle Platonových údajů mapu světa, v níž je zakresleno mnoho velkých atlantických ostrovů. Kolumbus jeho dílo používá při své plavbě do Ameriky.

- 1530: Lékař a humanista Girolamo Feascatoro označil nedávno objevenou Ameriku za hlavní území někdejší Atlantidy.

- Kolem roku 1700: Olof Rudbeck, rektor univerzity ve švédské Uppsale, pokládá Atlantiďany za zakladatele svého města. Gótové podle něj byli potomky atlantské rasy.

- 1779: Francouzský revoluční teoretik Jean Sylvian Bailly prohlásil Sibiř za „kolébku kultury" a označil její obyvatele za dědice tradic Atlantidy.

- 1803: Napoleonův důstojník Bory de St. Vincent představuje ve své Historii a popisu Kanárských ostrovů teorii, že Kanáry jsou pozůstatky zaniklého ostrovního kontinentu.

- Kolem roku 1870: Dobrodruh a amatérský archeolog Augustus Le Plongeon se domnívá, že Mayové z Chichén Itzá jsou potomky Atlantiďanů. Pustil se v Mexiku i do vykopávek.

- 1922 až 1926: Německý archeolog Adolf Schulten vedl v jižním Španělsku vykopávky u ústí Guadalquiviru. Severně od města Cádiz narazil na stopy antické obchodní metropole Tartessos, která je pokládána za nejstarší kulturní centrum Západu. Množství nápadných shod mezi Tartessem, zničeným kolem roku 500 před naším letopočtem Kartaginci, a zprávou o Atlantidě přivedlo Schultena k závěru, že rovnice Atlantida = Tartessos není jen shoda náhod, ale je důkladně topograficky a kulturně podložena.

- Kolem roku 1930: Historik Robert Graves lokalizoval Atlantidu do severní Libye, k „Tritonskému jezeru", což byla obrovská slaná laguna, vyschlá před 5 000 lety.

- 1931: Němečtí nacionální socialisté zneužili beze stopy zmizelý kontinent ke svým cílům. Hitlerův uctívač Heinrich Puder prohlásil Helgoland za původní, Atlantiďany obývanou árijskou říši. Velitel SS Heinrich Himmler nechal před ostrovem provádět průzkumy.

- 1939: Řecký archeolog Spyridon Marinatos dal Atlantidu do souvislosti se zánikem mínojské středomořské civilizace. Katastrofa prý byla vyvolána výbuchem sopky Théra na ostrově Santorin kolem roku 1450 před Kristem. Tuto teorii prověřovalo několik expedic, mezi nimi i tým podmořského badatele Jacquese Cousteaua. Datace založená na porovnávání hliněných nádob však dokládá, že hlavní sídla na Krétě byla zničena až padesát či sto let po výbuchu na Santorinu.

- 1953: Německý badatel dr Jiirgen Spanuth připlul k Helgolandu na upraveném kutru a potápěl se zde, aby nalezl stopy bájného města Basileia (= Atlantis).

- Kolem roku 1970: Hned několik spisovatelů, mezi nimi Američan Charles Berlitz, situovalo Atlantidu do Karibiku (Bermudy, Bahamy). Pod vodou se podle jejich názoru nacházely zbytky „cesty z Bimini" a další jedinečné struktury. Skeptici však vše označili za přirozené geologické formace.

- 1984: Sovětské výzkumné lodi Vítěz a Rift zkoumaly před Gibraltarem podmořskou horu Mount Ampére - bez výsledku.

- 1986: Badatel Helmut Tributsch, profesor fyzikální chemie a archeologie, je přesvědčen, že v jižní Bretani na ostrově Gavrinis nalezl důkazy odpovídající Platonovu tvrzení, že ostrov byl větší než „Libye (Afrika) a Asie dohromady". Tributschova překvapivá interpretace zní: Tento ostrov není ničím jiným než - Evropou!

- 1991: Finský historik Igor Boch analyzoval staré ságy a dospěl k přesvědčení, že Atlantiďané byli „ledovým národem", který koncem doby ledové sestoupil poblíž Helsinek z tajících ledovců. Bosch používá následující etymologické vysvětlení: Atlantis = Altlandis = All land is ice.

- 1992: Archeolog dr. Eberhard Zangger poprvé vyslovil teorii: Atlantida = Trója. Platonova zpráva je prý zkreslenou vzpomínkou na trojskou válku.

- 1998: Britský plukovník John Blashford-Snell zahájil expedici k jezeru Titicaca. Na kopii rákosového člunu indiánského kmene Tiwanaků se plavil po řece Desaguadero - urazil 300 kilometrů až k jezeru Poopó. Podle Blashford-Snella byli vymřelí Tiwanakuové původně Atlantiďany, kteří z andských základen provozovali transkontinentální námořní plavbu a měli kontakty s Egyptem.

Musíme se ještě zmínit o díle, které zahájilo novodobou vlnu zájmu O Atlantidu. Vyšlo v roce 1882 a nazývá se Atlantida, předpotopní svět. Autorem knihy je americký badatel Ignatius Donnelly (1831-1901), který vyslovil několik tezí, jež jsou dodnes pokládány za „atlantologický standard". Donnelly tvrdil, že napsal svou knihu mimo jiné proto, aby prokázal, že Platonův popis ostrova je založen na historických skutečnostech. V Atlantickém oceánu se naproti ústí Středozemního moře kdysi rozkládal rozlehlý ostrov. Byl pozůstatkem atlantické pevniny a v antických dobách byl známý pod názvem Atlantida. Ostrovní říši nakonec zničila obrovská přírodní katastrofa a ostrov se i se svými obyvateli potopil. Nad hladinou zůstaly pouze nejvyšší vrcholky hor — dnešní Azory.

Někteří lidé se zachránili na lodích či vorech a odebrali se k národům Východu i Západu, jimž přinesli zprávy o strašlivé tragédii. Pověsti přežívají v podobě historky o potopě světa dodnes. Potopa světa byla podle bible trestem, jímž chtěl Bůh vyhladit většinu hříšného lidstva. Podobně dramatické pověsti o velké záplavě jsou rozšířené po celém světě. Velké globální povodně nebo dokonce celá řada takových katastrof jsou prokázanou skutečností - dokládají je například miliony fosilií mořských živočichů, vyskytujících se v různých vrstvách pevninské souše.

Legendu o „velké potopě" znají i jihoameričtí indiáni. V Kolumbii byly nalezeny prehistorické kamenné artefakty v podobě člunů. Jsou na nich vidět lidé obklopení různými zvířaty. Mohlo by se jednat o předkolumbovské zobrazení Noemovy archy; tedy o vzpomínku na celosvětovou záplavu. Předměty jsou připisovány kultuře Muisků, kmeni žijícímu v okolí dnešního hlavního města Bogoty. Vyprávění indiánského kmene Guayana připomíná biblický popis katastrofy (Genesis, První Mojžíšova, 6-8) a ten je založen na líčení starších babylonských pramenů. V nich je uvedeno, že v šerém dávnověku žili na Zemi nebeští bohové. Rozhněvali se na neposlušné lidi, kteří nedodržovali posvátné zákony. Proto se bohové rozhodli lidský rod zahubit a seslali na Zem velkou povodeň.

Někteří lidé se zachránili na člunech a dostali se do Ameriky i jinam. Atlantiďané prý ovlivnili Toltéky, Aztéky, Maye a dokonce i Egypťany. Každopádně to tvrdí atlantologové. Například mezi aztéckým jazykem a staroegyptštinou opravdu existují nápadné shody, podobně je tomu s kultem mrtvých, stavbou pyramid a balzamováním.

Podle aztéckých bájí se kdysi v moři rozkládal hornatý ostrov jménem Aztlan. Odtud údajně pocházely všechny středoamerické národy. Zaniklý ostrov a zmizelá civilizace se objevují i v pověstech dalších národů: Je to Antilha u Féničanů a Kartaginců, Amenti u Egypťanů, Araliu znali Babyloňané, Avalon je typický pro keltské báje, Berbeři mají Atarantes, Atalaya je známa u Guančů na Kanárských ostrovech, o Atalaintice si vyprávějí Baskové a o Atlanu Mayové. A to je pouze neúplný seznam. Může být podobnost s názvem Atlantida (Atlantis) skutečně pouze náhodná?

Kniha Zakázaná archeologie

Otázkou Atlantidy se více či méně vážně zabývalo mnoho badatelů. Od antických dob se objevila řada nejrůznějších teorií. Žádná z nich není stoprocentně přesvědčivá. Jednotliví atlantologové si z Platonovy zprávy vybírají většinou to, co se jim právě hodí. Co nezapadá do skládačky, na to rádi zapomínají a spoléhají na svou bohatou fantazii. Tímto způsobem však minulost rekonstruovat nelze. K celé věci je třeba přistupovat komplexněji. Případ Atlantida není v žádném případě uzavřen. Nové objevy podmořské archeologie se starají o to, aby bádání zůstávalo napínavé.

Autor: Kapitola z knihy Zakázaná archeologie, kterou napsaly: Klaus Dona & Reinhard Habeck

Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč
national cpr association