Atlantida - třetí část

Začalo mi do sebe zapadat, proč je kolem Stonehenge tolik kruhů v obilí a proč se v Bermudském trojúhelníku ztratily nějaké lodě a letadla. 

Na obou místech se nachází hvězdné brány do jiných dimenzí, které jsou stále aktivní. Stonehenge někdy projdou jiné formy života z jiných dimenzí a vytvoří pro nás v okolí vzkaz v podobě kruhů v obilí. Zprávy jsou předávány formou posvátné geometrie. Pokud se na ně budeme dívat pohledem naší reality, tak je nikdy nepochopíme. Když se v určitém místě, kde je potopen pod oceánem centrální krystal Atlantidy objeví loď či letadlo a krystal je zrovna aktivní, tak tyto stroje i s posádkou přejdou do jiné dimenze. Což pravděpodobně posádka nemůže přežít, protože nemá dostatečné vibrace, aby vydržela přetlak těla.

Do Atlantidy se inkarnovaly bytosti z různých částí vesmíru, které zde dlouho žily v lásce a míru. Naše galaxie byla zrovna blízko galaktickému středu, a tudíž planeta Země měla vysoké vibrace. Zažívali jsme období Zlatého věku, kdy jsme byli všichni probuzení. Bylo zcela běžné, že jsme se dorozumívali telepaticky, byli jasnovidní, jasnoslyšící, měli léčitelské schopnosti, uměli hmotu přeměnit v energii a přesunout na jiné místo, stejně tak jako teleportovat cokoli včetně sebe. Po dlouhém období Zlatého věku se opět začala naše planeta i s naší galaxií vzdalovat galaktickému středu a my jsme začali opět usínat. Díky hvězdné bráně jsme byli v kontaktu s vyššími bytostmi i galaktickou radou. Existovaly, ale také méně vibrační bytosti, kterým se toto lidské spojení s vysoko-vibračními nelíbilo, a snažily se ho rozpojit. 

Nebylo v té době lehké odolat tlakům těchto nižších bytostí. Tyto bytosti neměly emoce, necítily soucit, lásku a ani nevnímaly světlo. To proto, že si uzavřely srdce a přiklonily se k temnotě. To samé chtěly udělat s lidmi Atlantidy. Ze začátku jen sem tam vystrkovaly růžky. Když viděly, že se jim daří, tak povolávaly další a další své kolegy. Začala jich být v Atlantidě přesila. Zatáhly vždy jednoho člověka do temné místnosti, která mohla být i na vesmírné lodi. V této místnosti nebyly okna a byla v ní velká tma. Stálo jich tam třeba dvacet na jednoho člověka. Ten většinou dostal strach, protože vnímal, že jich je moc a, že to nemůže nijak proti přesile zvládnout. Přišla na něj panika, zoufalství, beznaděj... Díky tomu mohly tyto bytosti člověka v obklíčení bez problémů ovládnout. Nějakým způsobem mu uzavřely srdce a tak se pak dotyčný stával stejným, či podobným těmto bytostem. Přestal cítit lásku, světlo, soucit a napojení na Zdroj. Bytostí s uzavřeným srdcem začalo být více a více a na celou Atlantidu začal dopadat kolektivní strach. Jelikož lidé se zavřeným srdcem neměli přístup ke světlu a ke Zdroji, tak se uchylovali k různým krádežím energií. Docházelo k boji o energie všeho druhu.

Patřila jsem k menšině s otevřeným srdcem. Spolu s dalšími lidmi jsme tajně pomocí symbolů lidem, kteří ještě nebyli zcela ovládnuti otevírali srdce zpět do zářivé lásky, radosti a soucitu. Bylo nás, ale méně a nestačili jsme na přesilu. Těsně před potopou jsme navíc byli zrazeni a prozrazeni jedním člověkem, který viděl, co děláme. Když se vše potápělo, tak na něj spadla část budovy a zaklínila mu nohu. Pomohla jsem mu a i přesto, co udělal mu ukázala cestu ven. S tímto mužem jsem se setkala i v současnosti. Nyní se narodil s lehkou obrnou. Nejvíce postiženu, má právě onu nohu, která mu tenkrát zůstala pod sutinami. Při našem současném setkání mě poprosil, zda bych ho převedla přes most. Nemohl dát nohu tak vysoko, aby na obloukovitý most našlápl. Nabídla jsem mu tedy paži a převedla ho. V tu chvíli jsem vnímala, jak jsem mu tenkrát pomohla a činím tak i nyní. Tento muž byl jasnovidný a vše viděl. Poděkoval mi a poprosil o odpuštění… Řekla jsem mu, že jsem věděla, že k tomu dojde, a kdyby to neudělal on, tak by to udělal někdo jiný. 

Mě také zatáhly bytosti temnoty do jejich manipulativního prostoru. Měla jsem ovšem velmi otevřené srdce a to nepodlehlo strachu z přesily a zářilo. Byla jsem plná vnitřní síly a paprsky z mého srdce tryskaly po celé místnosti. V tom začali tito mimozemšťané jeden po druhém odcházet, až zmizeli všichni. Když zjistili, že takto mě nedostanou, tak se mě snažili zabít. Byla jsem velmi jasnovidná a tak se jim to nikdy nepovedlo. Bylo to jakoby na mě útočilo hejno sršňů. Jakmile se přiblížili k mé auře, tak do ní narazili a stekli směrem dolů. Vnímala jsem svou vnitřní sílu jako, když mým středem prochází silná světelná ocelová tyč, která je hluboce ukotvena v zemi. Někdy jsem viděla, jako bych stála uprostřed uragánu, ale tyč se nevychýlila ani o milimetr. Své třetí oko jsem cítila, jak se rozprostíralo v celé mé hlavě. Bylo složeno z obrovského množství malých očiček, které byly všude. Když jsem se na někoho podívala, tak jsem ho viděla komplet se vším všudy. Jako ultrazvuk jsem dokázala prostoupit člověka a vidět jeho kosti, orgány a tím pádem i jeho celkový zdravotní stav. Vnímala jsem jak jeho minulé životy, tak i budoucnost. Doslova jsem věděla, co udělá za pět minut.  

Má vnitřní síla byla velká, stejně tak jako čisté napojení na Zdroj prostřednictvím mého otevřeného srdce. Byla jsem doslova trnem v oku temným bytostem, které chtěly ovládnout Atlantidu. Šly na to přes ego lidí, u kterých se jim podařilo zavřít jim jejich srdce. Těmto lidem našeptávaly, jak jsou dobří, jsou rozenými vůdci a to oni si zaslouží být ve vedení Atlantidy, to oni si zaslouží potlesk, slávu apod. Začaly jimi manipulovat, aby šli proti lidem čistého srdce.

Byla jsem ve vedení Atlantidy a silou své vůle ji dlouho doslova pevně držela ve svých dlaních. Čelila jsem nájezdům nepřátel, kteří mě chtěli zničit, a činila nepopulární opatření, abych ji co nejdéle udržela pohromadě. Neměla jsem manžela ani děti. Celou svou bytostí a svým srdcem jsem žila pro Atlantidu a její obyvatele. Když jsem věděla, že konec se blíží  a nejde už nic udělat, tak jsem začala postupovat tak, aby se zachránilo, co nejvíce obyvatel, památek, písemností, krystalů a jiných cenností Atlantidy. A tak jsem činila kroky, které lidé nechápali a někteří mě měli za šílenou. Stoupla jsem si ve svých tmavě fialovoindigových šatech se zlatým zdobením v pase a na ramenou a s vážným výrazem ve tváři na skálu, ukázala na nějaký chrám, bouchla zlatou tyčí, kterou jsem držela v ruce o zem a hlasitě vykřikla: "Zbourat"! Lidé se na mě sice dívali jako na blázna, ale šli a chrám zbořili. Nemohla jsem jim v tu chvíli říct, proč to dělám. Vznikla by panika a zemřelo by ještě více lidí než při pádu Atlantidy. Věděla jsem, že až se bude země otřásat a paláce padat, tak ten či onen palác spadne tak, že zatarasí cestu k tunelům, moři a lodím obyvatelům, kteří bydlí za chrámem. Aniž by to lidé tušili, tak jsem jim vytvářela bezpečné únikové cesty. Lidé, co se zachránili, mé konání pochopili až, když se Atlantida otřásala v základech a potápěla.

Mimozemšťané nižších vibrací spolu s mágy s uzavřeným srdcem kradli informace, energie apod. Vytvořili si i umělou Merkabu. Jenže jejich informace nebyly kompletní a ani to nebyli lidé čistého srdce a tak velkou energii krystalu, lebek, merkaby apod. stáhli směrem dolů. Roztrhli tak nejen Merkabu, ale i naše DNA, které v té době bylo 12 a více-vláknové. Naše planeta klesla do nižších vibrací.

Jasnozřiví věděli, co se stane a, že již tomu nelze zabránit. Bylo ovšem potřeba zničit základnu temnoty, aby se zlo nešířilo dále. Úkolem bylo také zachránit co nejvíce lidí a památek. Někteří kolegové v noci tajně hloubili pod Atlantidou tunely z mimozemského materiálu, kterými pak vyváděli lidi pryč z centra bojů. Přesun v tunelech byl bezpečnější než na povrchu. Jednu z žen, která pracovala na této stavbě znám i v současnosti. Vzrůstem malá žena, ale duší a svými činy velká. Navigovala lidi na bezpečnou únikovou cestu a sama přitom zahynula.

Několik dní před zkázou jsme se radili a zadávali si úkoly. Někteří měli na starosti tunely, jiní skrýt památky, další bojovat apod. Já jsem bojovala v centru bojů. Bylo potřeba, místo odkud zlo vycházelo zničit. Byla to převážně laserová válka plná robotů. Vypadalo to, jak ve Hvězdných válkách. Roboti stříleli paprsky z rukou, z oblasti očí, či z tyčí. Válka se odehrávala i ve vzdušném prostoru, kde bojovaly letouny. Kvůli zradě uvnitř kněží byl porušen ochranný štít nad ostrovem a tak zde mohly proniknout temné vesmírné lodě. Na Zemi tyto bytosti stáhly energii krystalů a střílely z tohoto místa na zem i do vzduchu laserové paprsky, koule, které explodovaly např. v létajících objektech atd. Do toho všeho se Atlantida otřásala v základech a všude byl temný kouř a záblesky paprsků.

Stála jsem v blízkosti tohoto centra a střílela na něj ohnivé koule. Byla jsem jištěna světelnými štíty a to jak ze spřátelených vesmírných lodí, tak bytostmi z okolí. Ze současnosti znám i některé z těchto lidí, kteří mi vytvářeli ochranný štít. Dokázala jsem si ho vytvořit i sama, ale do těchto těžkých bojů jsem potřebovala štít mnohonásobně silnější. Přátelé byli schovaní ve vzdálených jeskyních na okraji Atlantidy, kde prováděli rituály a vysílali směrem ke mně světelné štíty. Další moji přátelé a sourozenci mi posílali informace. Před nimi ve vzduchu levitovala několikadimenzionální mapa a oni mi dle ní posílali telepaticky informace, kde je ještě potřeba pálit, kde si dát pozor apod. Byli i lidé, kteří mi nabíjeli na dálku koule a dodávali energii. Stáli někde v podzemí u velké křišťálové koule, kolem které létaly paprsky silného světla, které připomínaly blesky. Toto stahovali a posílali mi na dálku energii. Stála jsem vysoko na skále a vnímala ve vzdálenosti několika kilometrů na vysokých bodech po mé pravici i levici další bojovníky. Po třech stáli také vlevo, vpravo a daleko před námi, čili za centrem, ze kterého stříleli bytosti uzavřeného srdce. Celkem nás tedy bylo 12 bojovníků v přední linii. Nad námi byl ještě létající talíř, který pomáhal s menšími ho doprovázejícími loděmi ze vzdušného prostoru.

Najednou jsem zahlédla, jak mezi prchajícími je i jeden člověk, který nebyl sice přímým bojovníkem temna, ale, který se nechal zmanipulovat a v jejich činech jim nevědomě pomáhal. Byl to jeden z mých původních kolegů, kterému ony bytosti uzavřely srdeční oblast a zcela ho ovládly. Našeptávaly mu, jak ho převyšuji, nad něj se vyvyšuji, blázním, jsem celá temná, čarodějnice atd. Bohužel jim uvěřil a z jejich nekalými činnostmi jim nevědomky pomáhal. Když prchal pryč a já ho měla na mušce, tak jsem vnímala, že si to vše v tuto chvíli již uvědomil. Měla jsem na něj namířenou ohnivou kouli a viděla, jak se na mě lidé dívají a telepaticky vysílají: "Hoď". Já jsem ovšem za tím vším viděla jeho původní krásné srdce plné světla a jeho touhu se k němu navrátit. Místo toho, abych ho zabila jsem se na něj pronikavým pohledem zadívala a vyslala: "My se ještě potkáme a budeme se potkávat tak dlouho, dokud nepochopíš… Počkám si, až přestaneš utíkat, zastavíš se a postavíš se tomu všemu čelem". Sice jsem ho v tuto chvíli nechala jít, ale daleko neutekl. Postaral se o něj Poseidon. Pohltilo ho moře, které ho ve víru stáhlo ke dnu. 

Atlantida již praskala, všude byl hustý tmavý kouř, oheň, pláč a pusto. Stále jsem bojovala, když se u mě objevila vesmírná loď v čele s Thovtem, který říkal: "Pojď". Odmítla jsem nastoupit a nechápala, jak může "král" Atlantidy prchat z boje. Vždyť ten by tu měl zůstat do posledního výdechu ostrova a potopit se i s ním. Někteří lidé nastupovali, když slyšeli, že už se nedá nic dělat, že je třeba začít jinde a až přijde čas, tak se navrátit a pozvednout planetu. Vesmírná loď se vzdálila a já stále bojovala. Celý kontinent se silně otřásal a začal se potápět. Poté si toho již moc nepamatuji, jen to, že se nacházím na dně oceánu u zlatého sarkofágu a schovávám do něj destičky, které obsahují důležitý text. V tom si uvědomuji, že mrtvá jsem zde k ničemu, že více platná bych byla živá. Nesu v sobě uzamknuté důležité informace, které je třeba předávat dále. V tu chvíli, co jsem si to uvědomila jsem začala vyplouvat na hladinu moře, nad kterým se již vznášela vesmírná loď, která mě paprskem nasála dovnitř. Na palubě se nacházel celý zástup bytostí z Rady Moudrých, do které jsem také patřila. Naše planeta by byla temnými zcela zničena a rozhodilo by to celý náš vesmír. Proto jsme přišli z tohoto vzdáleného místa a zcela jiné dimenze, abychom tomu zabránili. Moji kolegové mě nemohli z oceánu vyzvednout, pokud já sama jsem se proto nerozhodla. Šli by proti mé svobodné vůli. Čekali jen na můj vnitřní souhlas, na mé rozhodnutí dále žít v tomto fyzickém těle. Lidem čistého srdce, kteří se rozhodli přežít pomáhal také Poseidon, který pro ně nechal rozestoupit moře. Má tehdejší sestra, kterou znám i v současnosti lidi v těchto ulicích v moři navigovala směrem do lodí. Někteří utíkali doprava kudy ukazovala, jiní běželi opačně. Byla to jejich svobodná volba. Poté se moře opět zavřelo, došlo ještě k jednomu silnému výbuchu a nastalo ticho. Vznášeli jsme se nad místem kde se kdysi tyčila nádherná země a kde již byl jen oceán. 

Věděla jsem, že jsme sice Atlantidu nezachránili, ale zachránili jsme celou planetu, která by pokud bychom nezasáhli, vybuchla. Síla zneužitých krystalů byla tak silná, že atomová bomba je proti nim prskavkou na vánočním stromečku. Thovt viděl budoucnost a věděl, proč to vše dělá. Když opouštěl Atlantidu brala jsem ho jako zbabělce, který opouští potápějící se loď, ale ona v tom naopak byla velká odvaha. Stejně tak jako v Egyptě i tady jsme oba byli strážci záznamů. Většinu z nich jsme nosili ve svém srdci. Abychom mohli pokračovat dále a vytvořit další civilizace na základech moudrosti Zlatého Věku Atlantidy, tak bylo potřeba, abychom přežili. 

Rozdělili jsme se a každý z nás šel do jiné krajiny, kde schoval nějakou lebku, krystaly či písemnosti. Dostala jsem za úkol navštívit Peru a Nepál. Když jsem uschovala na těchto místech to, co jsem měla, tak jsem se rozhodla zemřít. V Nepálu vysoko v horách v jednom výklenku ve skále jsem zemřela v náruči dnes velmi známého duchovního muže. Poté jsem se inkarnovala do Egypta, kde v tu chvíli ještě stále pobýval Thovt. Protože jsme oba znali tajemství "věčného mládí", tak zde žil tisíce let. Já jsem se rozhodla opustit svou schránku a znovu se narodit. Tudíž jsme se opět potkali. 

My lidé čistého srdce Atlantidy jsme se nyní vrátili na planetu Zemi, abychom dopomohli jejímu opětovnému pozvednutí do Zlatého věku, které započalo rokem 2012. Někteří z Rady Moudrých se zde opět inkarnovali, aby případně zabránili opakování událostí z Atlantidy.

Autorka článku: Ivona Antalii, atlantské meditace, kurzy, atlantské a partnerské přepisy www.kliceksrdci.cz

Tento článek není dovoleno kopírovat na jiné weby ani kopírovat části textu. Pokud chcete článek publikovat, získejte si osobní souhlas autorky. Budeme však velmi rádi, když jej budete sdílet na sociálních sítích. Ke snadnému sdílení na facebooku využijte tlačítko sdílet v horní části článku. Děkujeme, že dodržujete naše autorská práva. :-))