„Bývá označován za nežádoucí plevel nebo také za vynikající léčivou bylinu. Můžete si vybrat. A sami případně zakusit jeho léčivou sílu“.

Tato bylina je známa pod názvy absint, bylinná múza pařížských impresionistů, bylina sv. Jana, černobýl, hořký peluň, chlebníček, pelun, pelunka, peluň hořká, permutejček, stříbrník hořký nebo stříbrník velký. Pelyněk pravý je aromatická, stříbřitě plstnatá trvalka. Rostlina vytváří až 1 m vysoké trsy, kvetoucí mnoha drobnými žlutými kvítky. Tato bylina obsahuje velké množství účinných látek, z nichž mnohé se vyznačují výraznou hořkou až trpkou chutí. Její jméno Artemisia je odvozeno od jména řecké bohyně Artemis. Při slavnostech této bohyně (a bohyně Diany) se připravovala jídla kořeněná pelyňkem, podávaly se hořké pelyňkové nápoje. Ty podporovaly chuť k jídlu, ale jejich užití mělo i rituální smysl. Do člověka přecházela část sil a schopností velké bohyně.

Pelyněk jako součást magie a pověr

První písemné zmínky o pelyňku nacházíme dokonce v Bibli. V kontextu biblických textů představoval pelyněk pohromu, prokletí, neštěstí nebo vyjadřoval nespravedlivost údělu. V Novém zákoně můžeme číst:

„Zatroubil třetí anděl a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek i na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny."

Řekové a Římané to viděli jinak. Hippokrates pelyněk doporučoval proti žloutence a revmatismu. Pythagoras jej předepisoval při žloutence, anémii, revmatismu a menstruačních bolestech. Římský vědec Plinius starší jej v 1. st.n.l. nazýval výrazem apsinthium a poznamenal, že je pro něj připomínkou skutečnosti, že i sláva má svoji hořkou stránku. Doporučoval jej jako elixír mládí a jako lék proti dýchacím potížím.

Hlavní historické léčebné použití pelyňku zmiňuje už Ebersův papyrus z roku 1552 př.Kr. Hovoří se zde i o pelyňku jako o jedinečném prostředku pro „vyhánění“ cizopasníků z těla, především střevních parazitů (škrkavek, roupů a tasemnic). V anglickém názvu pelyňku se tento význam udržel dodnes – Wormwood (worm = dřevo, wood = červ).

Podle pověr účinnost pelyňku zvyšuje úplněk.

• Keltové používali pelyňkové vykuřovadlo o svátku Samhain.
• Dokonce již v pravěkých hrobech v Iráku se našel pelyněk, který zřejmě nějak souvisel s kultem mrtvých.
• Germánským ženám byl pelyněk pomocníkem při porodu, protože usnadňoval dítěti přechod z onoho světa na tento.
• Obdobně byla tato bylina nápomocna himalájským šamanům při astrálním cestování. Vtírání rostlinné šťávy nebo vykuřování pelyňkem šamana chránilo před nežádoucí pozorností démonů.
• Staré čarodějnické knihy tvrdí, že je-li pelyněk spalován na hřbitově, donutí duše zemřelých, aby promluvily, sloužil tedy jako nekromantické kuřidlo.
• Ratolest pelyňku spálená o svatojánské noci zajistí ochranu před zlem po celý následující rok. Nejúčinnější je se rostlinou na chvíli opásat a pak ji hodit do svatojánského ohně.

Bylina, která pečuje o zdravý žaludek, zažívání a dobré trávení

Pelyněk pravý má výrazně hořkou chuť, která nás může při prvním užití zaskočit. Vždyť ne nadarmo se říká „hořký jako pelyněk“. V ájurvédské, čínské a tradiční evropské medicíně mají hořké látky již po staletí své pevné místo. Lidové rčení dokonce říká: „Dobrý lék musí chutnat hořce, jinak je k ničemu“.

Úryvek z Českého herbáře z kapitoly Pelyněk z roku 1899: Pelyněk všech druhů vůbec užívá se proti padoucnici, zvláště u dětí a dívek dospívajících, též u žen, kdy přestává čmýra, proti šlemu při katarrhu, též v žaludku, trpí-li zažívání. Dává se ve způsobě prášku 2krát denně. Údy slabé sílí, natíráme-li je pelyňkem, heřmánkem a šalvějí ve víně vařenými. Dětem, jimž rostou zuby, dává se thé – odvar pelyňku. Obkladky, lázně pelyňkové účinkují dobře při dně a hostci.

Pelyněk se považuje za bylinu, prospěšnou pro náš žaludek a celý trávicí trakt. Podporuje trávení, zmírňuje křeče, odstraňuje plynatost a nadýmání. Rovněž může pomoci při otravě potravinami. Pročišťuje tlusté střevo, zbavuje ho parazitů jako hlístice a podporuje vylučování žaludečních kyselin. Pomáhá i při léčbě mnoha onemocnění trávicí soustavy – jater, žlučníku anebo dvanácterníku. Díky antibiotickým účinkům pelyněk zmírňuje horečku, bolest a jeho antiseptické účinky zase likvidují bakterie, viry a parazity. Nejnovější studie, která byla uvedena v magazínu Life Sciences píše, že léčivá složka této bylinky dokáže zničit v kombinaci se železem až 98 % rakovinných buněk, aniž by napadla ty zdravé! Tento poznatek má prý v budoucnu kompletně změnit léčitelské postupy při zákeřné nemoci.

Důležité! Maximální jednorázová dávka pelyňku nesmí překročit 1 g, denní pak 3g byliny. U pelyňku je třeba pečlivě dodržovat maximální dávky a užívat ho s opatrností, respektive by se měl užívat pouze akutně nebo krátkodobě. Látka thujon (obsažená v této rostlině) je totiž ve vyšších dávkách velmi toxický pro játra a nervovou soustavu. Předávkování může vést k poškození nervové soustavy, svalovým křečím, snížení smyslového vnímání nebo poruchám intelektu.  Pelyněk nesmějí v žádném případě užívat těhotné a kojící ženy, neboť bylina má abortivní účinky (vyvolává potrat).

Absinth – Nápoj opředený mnohými pověrami, které jej proměňují v zakázané ovoce

„Po první sklence vidíte věci tak, jak je chcete vidět. Po druhé je vidíte takové, jaké nejsou. Nakonec je spatříte takové, jaké skutečně jsou, a to je ta nejpříšernější věc na světě!“ – Oscar Wilde

Absint, nebo také absinth (francouzsky absinthe) často označován jako „Zelená víla“ – „La Fée Verte“, je alkoholický nápoj, který se vyrábí z tzv. svaté trojice, tedy z pelyňku pravého, anýzu a fenyklu obecného.

Slovo absint je nejspíše odvozeno z řeckého slova Absinthion (nepitelný), pravděpodobně kvůli jeho hořké chuti. Skoro každý ví, že jej pili malíři Degas, Manet, van Gogh nebo Picasso, a literáti jako Verlaine, Rimbaud, Wilde a Heminqway. Jedná se o nápoj, jenž je zastřen v hávu temnoty a zatracení, slibující stavy excitovaného vědomí, a v pozdějších stádiích blahé nevědomosti. Je to však podstata toho, co absint nabízí a může nabídnout? Skrývá se jeho krása pouze v mýtech a pověrách? Nejspíše nikoliv, ačkoliv je nutné si přiznat, že právě ty většinu pijáků k absintu a zájmu o něj poprvé přivedly. Už samotný fakt, že byl absint ve většině západního světa zakázaný, mu propůjčuje zvláštní atraktivitu.

Klasická historie absintu, tehdy ještě stále jakožto léčivého tonika, začíná ve Švýcarsku ke konci 18. století. Podle nejznámější legendy byl stvořitelem doktor Pierre Ordinaire v roce 1792, tedy krátce po Francouzské revoluci, během cest po Val de Travers. Nicméně absint stále nebyl alkoholický nápoj, nýbrž všelék, který se doporučoval na epilepsii, dnu, ledvinové kameny, bolesti hlavy, střevní parazity, ale i koliku. Legenda je ovšem pouze částečně pravdivá. První manufaktura na výrobu nápojů blížící se absintu existovala již v roce 1750, pravděpodobně i dříve, v Neuchatelu, kde jej vyráběly sestry Henriovy, které měly tak nápoj vyrábět dávno před Ordinariovým příjezdem do Val de Travers. Nejstarší dochované zmínky o absintu jako o alkoholickém nápoji leží u Abram- Louise Perrenouda, švýcarského lihovarníka z údolí Val de Travers z vesničky Couvet, který si kolem roku 1794 zaznamenal do diáře první recept absintu.

V roce 1805 absint konečně pronikl do Francie, kde se těšil velké obliby. Ze začátku především proto, že byl používán francouzskou armádou v Alžíru jako prostředek bránící před úplavicí, bakteriemi a dalšími nemocemi. S návratem vojáků do Francie přicestovala i velká obliba absintu. Ti si totiž nápoj ve službě velmi oblíbili, a tak jej okamžitě po návratu i vyžadovali. Šíření ve zbytku společnosti pak už bylo jen otázkou času. V roce 1869 bylo v Paříži 35 000 barů, náleven a kabaretů a téměř v každém z nich se okolo páté hodiny odpolední držela „zelená hodinka“ – „L´ Heure Verte“, tedy chvíle, kdy se statisíce lidí zastavilo na skleničku „zelené víly“. V roce 1874 se ve Francii vypilo 700 000 litrů absintu, v roce 1910 neuvěřitelných 36 000 000 litrů! Sklenice absintu stála v pařížském pouličním baru 15 centimů, což byla třetina ceny veky francouzského bílého chleba.

Traduje se, že absint má halucinogenní účinky, údajně díky thujonu – látce, která se získává macerací pelyňku. Tento mýtus byl ale později vyvrácen. I přesto byl i dlouho poté v některých zemích zakázán. Za vedlejší účinky spíše mohla modrá skalice, jíž se v době neexistence dnešních „éček“ levnější varianty nápoje dobarvovaly. V Československu, potažmo České republice, nebyl absint nikdy zakázán. Naopak se zde rozvířily živé diskuse ohledně české absintové tradice a kvalitě specifického českého absintu, někdy nazývaného bohémským. O tom ale až někdy příště…