„Dokážete mě ocenit, jen když je vám zle (muži, rodino, spolupracovníci, celý světe), jen když mě potřebujete. Pořád jen dávám, a když jednou potřebuji pomoct já, nikdo tady není. Dokonce jste naštvaní, že si dovolím být nemocná! Nemám co na sebe, protože pro samou péči, aby bylo postaráno o vás, si neudělám čas ani na to dojít si pro nový boty. Lítám jen kolem vás a to nikdo nevidí, tahle práce je neplacená a všichni vidí jen peníze. Myslíš si, že když nosíš domů víc peněz, nemusíš nic a rozhoduješ o všem. Už toho mám dost! Je mi zle. Takhle to prostě dál nejde!“
Spílá žena, které ještě zatím nedošlo, že na sebe zapomněla. A na druhé straně stolu na ni civí manžel, přítel, děti, rodiče, spolupracovníci a celý svět a VŮBEC NIC NECHÁPOU.
„A proč si teda nic na sebe nekoupíš a víc neodpočíváš?“ hlesne manžel po chvíli. To ale neměl dělat. Teprve teď se strhne ta pravá mela. „Nekoupím, nemůžu, nejde to, musím, nesmím a TY ZA TO MŮŽEŠ! DĚLÁM TO KVŮLI VÁM A NIKDO MĚ NEVIDÍ!“ Pak se žena zpravidla rozpláče, děti v pubertě nenápadně mizí s mobily s očima v sloup někam do bezpečí, mladší děti brečí s mámou a muž vůbec netuší, o co tady jde. „Vždyť si nikdy na nic nestěžovala? Dávám jí co si řekne? Co jsem zase udělal špatně?“ Začíná být naštvaný a přechází do útoku. Pak se křičí, vyčítá, vytahují se kostlivci ze skříní a pak je ticho.
ZAPOMNĚLA JSI NA SEBE a teď to víš a není to ničí vina. Možná to zní divně, ale je důvod zajásat, protože když se stane tohle, tak jsme zatáhly za ruční brzdu a je možné něco udělat jinak. Prostě teď vidíš, že jsi se jen spletla. Většinou totiž víš, jak to chodí. Znáš všechny ty řeči, že „nejdřív si nasadí v letadle masku máma a pak dítě“ a myslíš si, že se tak chováš. Jenže koukala jsi na světlo, které jak baterka svítilo na cestu všem kolem. Byla jsi hrdá na to, že tak září. Pořád jsi hlídala, aby nezakopli a měli cestu dostatečně uhlazenou a stačilo ti vědomí, že vše klape. Jenže jednoho dne ti došly síly. Třeba jen chřipka nebo jiná ne-moc. Možná jsi jen o něco požádala kamarádku, manžela nebo děti a oni řekli, že ne.
A VTOM SE TO STALO!
Tak moc to zabolelo, že to vyvolalo tu bouři v prvním odstavci. Oni mě vidí, jen když něco potřebují! Pak zapomenou. Pak nevědí. Možná jste taková ta skvělá žena, máma, kolegyně a kamarádka, která přirozeně všem pomáhá a nečeká za to nic, jen prostě očekává, že když bude ona něco potřebovat, druzí to budou mít také tak. No, a zjistí, že to má každý jinak.
CO Z TOHO PLYNE?
Uvědomit si, že jsme na sebe zapomněly, je velký dar. A ano, vděčíme za to našim blízkým, kteří nám to názorně předvedli.
CO MŮŽEME?
Naplnit na prvním místě sebe sama jako pohár živé vody. Dát si pozornost, péči a ocenění. Nikdo to za nás ve skutečnosti nemůže udělat – může nám jen naši vlastní hodnotu zrcadlit.
TAKŽE JDEME DO TOHO PRAKTICKY!
Šatník (dosaď) mám v pořádku nejdříve já a pak se teprve postarám o rodinu (a věřte, že nejde o peníze, ale o zájem a péči – pro případ výmluv) a děti vážně nepotřebují výstřelky podle poslední módy, kdykoli si řeknou. Jste jejich máma a svým postojem k sobě samé jim dáváte do života to nejdůležitější. Věřte, že se smíří s tím, že mobil za 30 tisíc prostě nedostanou. Daleko snáze než s tím, když s vámi nebude sranda (a to nebude, když jste za obětující se chudinku).
O domácí práce je třeba se dělit, zejména s většími dětmi. Vyndavání myčky, věšení prádla, čištění domácích mazlíčků vašim dětem jen prospěje, i když budou remcat – a to mohou, ale vy také můžete trvat na svém. Ideálně dojdete do stavu, kdy si přidělené domácí práce rozdělí podle toho, co každý z nic nesnáší nejméně ze všeho. Nadšení zásadně neočekávejte :).
Oblečení a jiné ženské sarapetičky si kupujte pravidelně každý měsíc (stačí maličkost). Nečekejte, až bude peněz nazbyt a pořízeno vše, co máte v plánu – to totiž ve většině rodin nebude nikdy, a když budete čekat na tu zářnou chvíli, tak se s vámi vsadím, že se jí nedočkáte nebo se odhodláte právě ve chvíli, kdy se rozbije pračka a je potřeba koupit novou.
Vaše staré oblečení vyhazujte, prodávejte, darujte. Nezahrabávejte se v něčem, co vás netěší, jen proto, že „to ještě užijete na doma“.
Do diáře si zapište masáž, jógu, běh, kosmetiku, kadeřníka, seminář, atd. a na tyto položky se dívejte naprosto rovnocenně s třídní schůzkou, tendrem za milion v práci a nutností udělat na poslední chvíli dětem do školy kraslice na Velikonoce. Jinak se tam totiž nikdy nedostanete, nebo plná výčitek, a to je na nic.
Smějte se a naučte se být i trošku marnotratná a lehkovážná. Žádný muž nemá rád ufňukanou chudinku.
Pořiďte si krásné spodní prádlo a pyžamo.
Když vám cokoli z výše uvedeného nevyjde, nezlobte se na sebe, manžela, šéfa ani děti.
Mějte se prostě jen ráda. Pak nakazíte i všechny kolem. Opačně to není možné.
Krásné jaro.
P.S. Letí zelená barva. Zelená se týká našeho srdce, svobody a našeho vlastního vnitřního prostoru. Mám krásný nový zelený kabát a nepotřebuju ho!
Lucie
Tento článek poskytla osobně pro server Příznaky transformace autorka článku. Jeho šíření je možné pouze s jejím souhlasem! Kopírování tohoto článku z našeho webu je zakázáno. Chcete-li jej zveřejnit na svém webu, získejte si souhlas autora. Ke sdílení článku na sociálních sítích využijte výše uvedené tlačítko sdílet. Děkujeme.
