Vztahy čínské Říše středu s okolním světem byly po tisíciletí neodlučně spjaty s nejmohutnější stavební památkou všech dob. Velká čínská zeď je nejvýmluvnějším symbolem toho, s jakou nedůvěrou Číňané od věků pohlíželi na vše, co se nacházelo mimo dosah kultury, kterou sami stvořili, a která pro ně byla absolutním vrcholem pozemské civilizace. Svět se dělil na kultivované obyvatele říše, poddané Trůnu Nebes a na barbary, proti nimž bylo třeba sofistikovanou čínskou civilizaci chránit. Západnímu světu trvalo velmi dlouho, než dokázal prolomit hradbu povýšeného pohrdání, s nímž císařští hodnostáři – i všichni ostatní Číňané – shlíželi na kohokoliv, kdo přicházel do jejich říše z vnějšího světa. Velká čínská zeď není jenom stavbou, ale i symbolem, vyjádřením postoje, je filozofií a neoddělitelnou, trvalou součástí vztahu Číňanů k jejich vlastní zemi. Od roku 1987 patří mezi světové památky UNESCO a 7. července 2007 byla dokonce zařazena mezi sedm divů světa s titulem „nejdelší stavba“.

Zeď dlouhá deset tisíc mil – tak o ni hovoří Číňané

Číňané zeď nazývají Wanli Chang Cheng (Wan-li čchang-čcheng), což znamená doslova „Zeď dlouhá deset tisíc mil“. Protože výraz „deset tisíc“ je pro ně tradičně synonymem nezměrného množství, nabízí se výstižnější překlad „Nekonečně dlouhá zeď“, zkráceně „Dlouhá zeď“. V angličtině se však ujalo označení „Great Wall of China“, jehož překladem vznikl nepřesný, avšak nejrozšířenější název „Velká čínská zeď“.

Velká čínská, resp. Dlouhá zeď začíná na východě při hranicích Číny a ruské části Mandžuska, při mořském zálivu Bohai (Pochaj) v místě nazvaném Shanhaiguan (Šan-chaj-kuan) – průsmyk mezi mořem a horami. Na západě končí v průsmyku Jiayuguan (Ťia – jü-kuan) v provincii Kan-su na pokraji pouště Gobi, v místech, kudy přes roztroušené oázy kdysi pokračovala západním směrem Hedvábná stezka. Velká čínská zeď je asi 8850 km dlouhá. Nejedná se však o celistvou stavbu, jak se někteří domnívají, ale má mnoho větví, odboček, místy se překrývá a jinde ji zase nahrazují hory, skaliska a jiné přírodní útvary. Sečteme-li všechny její větve, dostaneme se k neuvěřitelnému číslu 21 000 km. Po celé její délce bylo zbudováno asi 25 000 věží a nejprudší stoupání má 85 stupňů. V některých úsecích je až 9 m široká a 5-10 m vysoká.

Ačkoli je neuvěřitelně dlouhá, na to, aby byla vidět z vesmíru, jak se o ní hojně traduje, to nestačí. Z nízké oběžné dráhy, na které se asi ve 350 kilometrech nad Zemí pohybuje Mezinárodní vesmírná stanice, ji za dobrých podmínek lze vidět, pokud však víte, kde ji hledat. Velmi totiž splývá s okolím a šířka 9 metrů je vzhledem ke vzdálenosti velmi malá.

Stavba zdi trvala více než 1800 let!

Příběh největší stavby, kterou za sebou lidstvo doposud zanechalo, se táhne až do 3. století př.n.l. V těch časech císař první centralizované čínské říše započal myšlenku, která přežila nejen jeho samotného, ale i celé tisíciletí. Aby ochránil svůj lid před nájezdy kočovných kmenů, propojil již stojící hradby v jednu zeď táhnoucí se napříč severní Čínou. Napříč různými érami na stavbu navázaly další dynastie a království na území Číny. Svou současnou podobu zeď pravděpodobně dostala až v období mezi 15. a 17. stoletím za dynastie Ming, kdy byla vybudována do značně velkolepějších rozměrů, a především z trvanlivějších materiálů.

„Naše čínská pěchota je lepší než jejich, když blokuje strategické průsmyky, zatímco jízda barbarů je nejschopnější na rovině. Stůjme proto důsledně na stráži (u strategických průsmyků) a nepouštějme se s protivníkem do přímého střetu nebo do jeho pronásledování. Pokud se přiblíží, měli bychom strategické průsmyky uzavřít tak, aby jimi nemohl projít, a pokud se stáhne, měli bychom nechat průsmyky uzavřené, aby se jimi nemohl vrátit“.

Velká čínská zeď vděčí za svou existenci dějinám vzájemného působení mezi usedlými zemědělskými komunitami Číny a jejich dominantnějšími nomádskými sousedy na severu. Největší výhodu nomádských jezdců představovala vysoce profesionální lukostřelba ze sedla koně. Po celé dva tisíce let tyto nomádské kmeny pravidelně ohrožovaly, napadaly a někdy dokonce i dobývaly usedlou zemědělskou civilizaci čínského císařství. Již za vlády prvního císaře – zakladatele dynastie Čching byla vybudována První velká zeď. Ta vedla o něco severněji a do současné doby se dochovaly pouze její zbytky.

KÁMEN, PÍSEK, RÝŽE I KOSTI – Při výstavbě bylo potřeba pokračovat rychle a efektivně, proto se zeď stavěla vždy z toho materiálu, který byl v dané oblasti dostupný. Když se stavěl úsek v horách, používalo se drobné kamení, na kopcích hlína a na poušti rákos s pískem. Velmi často se mezi dřevěné bednění po tenkých vrstvách ručně udusávala hlína, dokud nebyla tvrdá jako kámen. Tajemnou přísadou nahrazující cement měla být lepkavá rýže.

Za její velkolepostí se skrývá řada příběhů, tajemství i tragédií

Majestátní symbol Číny představuje pouze vytrvalost, urputnost a tradici jejích obyvatel. Za turistický zlatý důl v průběhu historie položily život statisíce, možná i miliony dělníků. Ti se stavby zdi nejspíš neúčastnili dobrovolně, jednalo se totiž o tvrdý trest pro odsouzené zločince. Podle příběhů spjatých se stavbou tohoto kolosu se ostatky dělníků staly součástí zdi, která si proto vysloužila mrazivé označení: Nejdelší hřbitov světa. Možná je v ní pohřbeno na půl milionu lidí, odvážnější statistiky hovoří i o počtu blížícím se k miliónu.

Staré zkazky dodnes vzpomínají na utrpení starověkých dělníků při stavbě Velké čínské zdi. Jedna z pověstí vypráví o paní Meng Ťiang a jejím muži, kterého povolali na stavbu. Když se přiblížila zima, putovala tato žena stovky kilometrů s teplým oblečením jen aby zjistila, že její manžel zemřel. Z velkého žalu ulehla ke zdi a naříkala, až zeď praskla a odhalila pozůstatky jejího muže, které Meng odnesla na pohřebiště předků.

Z každé pětičlenné rodiny museli dva lidé pracovat na stavbě zdi nebo na podobném velkolepém státním projektu – rodinám tak mizela pracovní síla a nedokázaly vést vlastní hospodářství. Trestanci, odsouzení k těžké práci na zdi, museli pochodovat stovky kilometrů na sever v řetězech a železných obručích na krku. Padali vyčerpáním ještě dřív, než ke zdi došli. Ti, kteří přežili, byli ubytováni v nevyhovujících táborech a museli dřít v žhnoucím slunci, na dešti, v krupobití a teplotách od 35 °C až do mínus 21 stupňů v zimě. Mnozí z těch, kdo zemřeli – vyčerpáním nebo nedostatkem jídla – byli vhozeni do příkopů, které sloužily jako základy, nebo pohřbeni ve zdi, aby působili jako strážní duchové proti “démonům“ ze severu, které, jak lidé věřili, stavba ohromného opevnění rozezlila.

S ohledem na vysokou úmrtnost a častou absenci pohřbů, mnozí pozůstalí prováděli rituál, který měl ulevit duším, které na zdi uvízly. V rámci rituálu vodili po stěně kohouty přivázané na provázku nebo drátku. Byl to starobylý očistný rituál. Dá se tedy bezpečně říct, že kohouti zde byli ve své době častými hosty.

Badaling (Pa-ta-ling) – nejnavštěvovanější místo Velké čínské zdi

Velkou čínskou zeď můžete snadno navštívit z Pekingu, neboť její nejbližší úsek stojí 70 km od čínského hlavního města. Tím nejbližším úsekem je Badaling, který byl pro turisty otevřený jako první a zeď je tady kompletně opravená. Zástupy turistů dychtících spatřit tento div světa byly v 80. letech tak velké, že se čínská vláda rozhodla zpřístupnit další úseky: Mutianyu (Mu-tchien-jü) a Simatai (Ś ma-tchai). Výlet do těchto míst umožní člověku nahlédnout do úplně jiného prostředí, než je každým rokem modernější čínská metropole. Cestou nahlédnete i do venkovských oblastí, kde jsou hlavním dopravním prostředkem povozy tažené osly a jízdní kola, naložená neuvěřitelnými náklady. Člověk, který stráví týden v Pekingu a pak případně navštíví další místa, kam cizinci obvykle míří, může sice právem říci, že byl v Číně, ale když stojí tváří v tvář nekonečné čínské zdi, pochopí, že do té obrovské a tajemné země opravdu jen nahlédl.

„Není opravdový muž, kdo nezdolal Velkou čínskou zeď! Nebo se tam alespoň nenechal vyvézt…“