Horoskopy 2022 Martin Pávek Tipy na výlet Ramona Siringlen

Záhady, historie a UFO

Původ a oslavy svátku Imbolc/Hromnice 31.1.-2.2.

Původ a oslavy svátku Imbolc/Hromnice 31.1.-2.2.

Vedle Samhainu (spojeného s příchodem zimy) a Beltainu (začátek jara) slavili staří Keltové i Slované dva další svátky – Lugnasad (svátek sklizně konaný 1. srpna) a Imbolc či Hromnice. Ten byl vnímaný jako střed mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností, spadající na přelom ledna a února. Stejně jako jiné prastaré svátky, začínala oslava Imbolc v předvečer slavného dne. Jak víme, pro Kelty a Slovany nebyl počátkem dne východ slunce, ale příchod noci. Den 1. února byl v celém keltském světě znám jako důležitý svátek roku. Imbolc, v Irsku nazývaný Oimealg, později přešel i do křesťanské tradice jako Hromnice. Imbolc byl především slavností keltské bohyně Brighid, dcery Dagdovy. Byla jednou ze tří podob trojjediné bohyně-kovářka, léčitelka a patronka umělců. V zimě vystupovala v podobě „stařeny“ (Cailleach), obávané bohyně spojované se smrtí. O Imbolcu přichází její proměněna v pannu a čistou bohyni, symbolizující příchod jara a znovuzrození. Často se zobrazuje jako dívka, která vychází z ohně se svojí bílou holí, s níž bije do tvrdé země, aby v ní probudila první zárodky úrody. Kolem její hole se svíjí posvátný had, který se během noci Imbolc probouzí ze zimního spánku. Tento had je starý symbol regenerace a léčení. Dále je znázorňována i tak, že připlouvá na své labuti po svém posvátném prameni. Má na sobě překrásnou bílou róbu. Kolem jejích boků je stříbrný pás léčení a za touto bohyní se táhnou labutí křídla. Brighid má za svá zvířata labutě, hady, krávy a vlky. Její strom je vrba a jejími symboly jsou vřeteno a kolovrat. Jako taková byla všude velmi oblíbenou. Na řadě míst po celé Evropě je jí zasvěceno mnoho studní a léčivých pramenů. Její oblíbenost nezmizela ani po příchodu křesťanství, proto se mezi svatými objevila v podobě sv. Brighid z Kildare. Podle starých legend chodí tato bohyně dosud po světě, neboť mezi její nesčetné umění patří též schopnost udržovat věčný oheň keltské tradice. Proto někteří slaví Imbolc také jako svátek Bohyně keltského ohně. Součástí oslav tohoto svátku bylo také zapalování malých ohníčků před vchodem do domu. Věřilo se, že mají symbolickou moc ochránit dům před kroupami a úderem blesku. V tento den se zhášely všechny ohně v kovárnách. Po vyčištění ohniště je znovu mohly zapálit jen mladé dívky-panny, symbolizující bohyni Brighid. Nedílnou součástí svátku jsou také hostiny, během kterých se servírovaly speciální pokrmy. V Irsku se na Imbolc připravoval například Colcannon, což byla směs uvařených rozmačkaných brambor s kapustou, mlékem a bylinkami. Dále nesměl na stole chybět sladký chléb s rozinkami Barmbrack nebo chlebová placka Bannock. Nesmělo se také zapomenout nechat něco z jídla jako oběť bohům. V období tohoto svátku bývalo zvykem slavnostně vykonat první jarní orbu. Pluhy se ozdobily barevnými pentlemi, polévaly se pálenkou a byly doprovázeny mladými dívkami. Ženy se touto dobou scházely a vyráběly postavu Bohyně v její panenské podobě. Tu pak oblékly do bílého a na srdce jí položily krystal a ženská hlava rodiny zvala Brigitu do domu za zpěvu posvátných písní. Obdoba tohoto zvyku přetrvala na vnějších ostrovech Hebrid až do 20. století. Ženy oblékaly svazky ovsa do ženských šatů a spolu s holí se ukládaly do košíků zvaných Brigitina postel. V zemědělství to bylo období, kdy se rodila nová jehňata a ovce měly mléko. Touto dobou se světily zemědělské nástroje. Do brázd se pak vkládaly symbolické oběti bohům – kousky chleba a sýra. Rovněž to obvykle byla doba prvních oblev a bylo zvykem táhnout ozdobený pluh od domu k domu v zástupu dětí v maskách, které prosily o dárky a tam, kde nic nedostaly rozoraly zahradu před domem. V zemědělství je tento den velmi významným dnem pro vykládání orákul. Věští se, jak bude vypadat nadcházející rok, kdy začít s orbou, kdy se bude sít atd. Dodnes se leckde zachoval zvyk vhazovat do ohně čerstvé jalovcové proutí. Pálení jalovce má ochranitelský účinek a očisťuje domov. Druhý den se pak z jeho popela věští budoucnost. Při oslavách Imbolcu se v předvečer svátku vyráběl asymetrický Brigitin kříž. Staví se v domě po očistném rituálu na vnitřní stranu dveří tak, aby byl chráněn před ohněm, bleskem a bouří. Kříž je opatřen magickým znakem, jímž je pětiramenný prut, znázorňující vztyčenou ruku s roztaženými prsty. BARVY VHODNÉ PRO OSLAVU IMBOLCU: bílá, červená, žlutá, zelená, hnědá, oranžová BYLINY PRO IMBOLC: jeřabiny, andělika, vrba, bříza, myrha, ostružiník, vavřín, bledule JÍDLA NA OSLAVU SVÁTKU: bílé víno, vanilka, česnek, mléčná jídla, jídla z naklíčených obilovin VYKUŘOVADLA A OLEJE: myrha, skořice, kadidlo, vanilka, cedr OCHRANNÉ KAMENY: heliotrop, ametyst, měsíční kámen pro probuzení úrody a citů. JINÉ NÁZVY PRO IMBOLC: Oimelc, Candlemas, Hromnice, Lá na Féile Bríde Tipy, jak oslavit Imbolc: Imbolc je nový začátek. Přináší novou energii a možnost začít od znova a jinak. Probouzející energii musíme využít k tvorbě toho, co chceme v tomto roce zhmotnit. Věřte, že i vy právě teď na začátku února vkládáte do brázdy svého života nové cíle a sny pro tento rok, abyste o ně mohli nadále pečovat. OČISTA DOMOVA – Imbolc se pojí s očistou. Dojděte si pro vodu k  místní studánce/říčce a tou potom očistěte svůj dům. Rozstříkejte kapičky vody do všech místností a koutů, myslete při tom na to, že voda smývá všechny nečistoty. Ať už fyzické, emoční nebo energetické. Nezapomeňte vodě poděkovat. NOVÉ SVĚTLO – Imbolc se nepojí jen s vodou, ale i s ohněm a zažeháváním nové jiskry a plamene. Pokud používáte kamna nebo krb, uhaste v nich oheň, vyčistěte je a opět s požehnáním obřadně zapalte. Pokud topíte jinak, rozsviťte všechna světla v domě anebo zapalte svíčku. HROMNIČKY – Takovou svíčku si můžete připravit i vy doma. Stačí úplně obyčejná svíčka, kterou necháte posvětit imbolcovou silou. Poprosíte o její požehnání a pak si ji zapálíte pokaždé, když se nebudete cítit v bezpečí nebo budete potřebovat vnést do svého života trochu světla, nové energie, myšlenek a nápadů. Do svíčky můžete vyřezat symboly či ji potřít vonným esenciálním olejem. Tvořivosti a kreativitě se na Imbolc meze nekladou. OČISTNÁ KOUPEL – Může být studenou sprchou nebo pokud máte odvahu a jste na tom zdravotně dobře, koupel v přírodě. Můžeme si také dát relaxační koupel s epsomskou nebo himalájskou solí, abychom se energeticky i fyzicky očistili. )

Astrální cestování – Výpravy za hranice reality

Astrální cestování – Výpravy za hranice reality

„…Jde o stav, kdy se zcela reálně ocitnete mimo své vlastní tělo, a to při plném vědomí, kdy jste schopni vnímat, ale i jednat, jako kdybyste fungovali fyzicky, ovšem s několika výjimkami. Můžete se pohybovat v prostoru i čase, a to pomalu nebo nekonečně rychle. Můžete pozorovat, účastnit se různých aktivit, činit vědomá rozhodnutí na základě toho, co vnímáte, nebo děláte. Můžete se pohybovat skrze jakoukoliv fyzickou překážku. V tomto ohledu je absolutně jedno, zda jde o betonovou nebo ocelovou stěnu, moře či atmosféru. Můžete v mžiku navštívit své přátele, kteří jsou od vás vzdáleni 5000 km. Můžete se procházet po Měsíci, pohybovat se celou sluneční soustavou nebo galaxií. Zpočátku se vám to zdá zcela nemožné, ale po určité době si zvyknete. Mně osobně to trvalo zhruba 40 výletů mimo tělo“. – Robert A. Monroe Mimotělní zkušenost (OBE – Out-of-body experience) je zážitek, který obvykle zahrnuje pocit opuštění těla a někdy vnímání fyzického těla z místa mimo tělo. Pojem OBE zavedl v roce 1943 George N.M. Tyrrell ve své knize „Apparitions“ (Přízraky), někdy se používají termíny: astrální projekce, cestování duše nebo „Spirit Walking“. Asi každý desátý člověk má za život alespoň jednu zkušenost s OBE, někdy se mu opakují vícekrát. OBE jsou často součástí prožitku blízké smrti, resp. klinické smrti, po které byl „zesnulý“ jedinec znovu oživen – tzv. NDE. Někdy se zážitek objeví spontánně, jindy je spojen s nějakým fyzickým nebo mentálním traumatem, např. dehydratací, senzorickou deprivací, užitím psychedelických drog, nebo k němu dojde ve stavu podobném spánku. Rozšířené stavy vědomí a snahu jich dosáhnout můžeme pozorovat napříč lidskou historií již před 30 000 lety v období paleolitu Během šamanských  rituálů byly často rozšířené spouštěcí mechanismy, které využívaly smyslovou deprivaci, dlouhodobý půst, rituální tanec, pobyt v extrémních podmínkách, rituální zpěv či zpěv manter. Záznamy o těchto praktikách jsou široce rozšířené po celém světě od Severní a Jižní Ameriky, Evropy, Asie, Afriky či Austrálie a Polynésie. Rituálními způsoby se jedinci snažili dosáhnout hlubších stavů vědomí, často se jednalo o různé formy zasvěcení či iniciačních rituálů. Častým motivem během fáze „zasvěcení“ je cesta nového adepta do „říše mrtvých“, kde prochází nástrahami a útrapami démonů, kteří jej chtějí roztrhat a zabít. Adept prochází fází smrti, po níž přichází znovuzrození, kdy se adept dostává do nebeských světů, setkává se s vyššími bytostmi či „silovými“ zvířaty a transformuje celou zkušenost do nově nabytých schopností. Za zmínku stojí fakt, že adept – šaman se musí být schopen do daných stavů uvést kdykoliv vědomě dle své vůle a být schopen je využívat cíleným a konkrétním způsobem, například k léčení, návštěvě vyšších dimenzí a světů nebo pro získání mimosmyslových informací. V souvislosti se zážitky mimo tělo se často uvádí i egyptská mystéria a egyptská Kniha mrtvých. V této souvislosti můžeme uvést i tibetskou Knihu mrtvých (Bardo Thödol) a tzv. koncept barda. Bardem jsou nazývány jednotlivé světy, kterými duše prochází a opět dochází k „očištění“ od světského života a poté postupuje dále k další inkarnaci dle své karmy. Kromě těchto známých konceptů můžeme v rámci lidské historie nalézt i mnohem menší a nahodilejší zkazky, uveďme například knihu Benandanti, kde se Carlo Ginzburg zabývá čarodějnictvím a venkovskými kulty v malé oblasti severní Itálie v 16. a 17. století. V knize popisuje čarodějnické procesy s lidmi, kteří byli schopni vědomě vystupovat z těla v podobě „stříbrného obláčku“ a bojovat za dobrou úrodu v daném regionu. Z běžně dostupné beletrie je možné zmínit také knihu Tulák po hvězdách od Jacka Londona. London pro svoji knihu nalezl inspiraci ve skutečném příběhu ve věznici St. Quentin při rozhovorech s vězni. Ed Morrell, jeden z vězňů odsouzených na doživotí, mu barvitě popsal, jak dokáže vědomě vystoupit z těla ven a „cestovat po hvězdách“. Originál této knihy vyšel v roce 1915. Základním předpokladem pro astrální cestování je věřit skutečnosti, že můžeme existovat nezávisle na svém těle. Astrální cestování je založeno na skutečnosti, že každý člověk má jak tělo fyzické, tak i to astrální, které lze vlastní vůlí oddělit od tělesné schránky. Tato dvě těla spojuje jakési vlákno (označované jako stříbrná nit), které je cestou zpět do „našeho prostoru a času“. I když je astrální cestování jev, kterým se zabývalo již mnoho expertů s využitím nejmodernějších metod výzkumů, stále se jej nedaří zcela objasnit. Společnými prvky pro zážitky mimo tělo jsou především pocit volného vznášení v prostoru, časté je pozorování vlastního fyzického těla a zároveň vědomí nalézající se mimo něj, vnímání panoramatického pohledu 180° či 360°, vnímání vibrací, vjem vnějších entit, vnímání hlasů, vjem „vystupování z těla“ a „zacházení zpět“. V minulosti byly zážitky mimo tělo pro svoji různou podobu a formu včetně zážitků jiných světů zaměňovány za lucidní sny. V současné době se jedná o dva zcela nezávislé fenomény, které však spolu za jistých okolností mohou souviset. Někteří lidé dosahují stavu mimo tělo skrze předchozí zážitek lucidního snu, který následně přejde do spánkové paralýzy doprovázené vibracemi a poté stavu mimo tělo. Zážitky mimo tělo jsou intenzivním niterním prožitkem, často popisovaným jako silně transformační v pozitivním smyslu slova, který je buď vyvolán spontánně nebo je možné jej dosáhnout i vědomě cílenou meditační praxí. Co je to vlastně ten astrální svět? Klasická definice Astrální sféry dle sigilských  filozofů zní takto (nutno podotknout, že tato klasická doktrína je velmi často překrucována a opouštěna podle toho, jak která víra a frakce praví, v jádru lze však ve všech vystopovat princip následující tuto definici): „Mějme dvě tyčky – délky nekonečné. A držme je od sebe rovnoběžně na stopu daleko. Poté tuto vzdálenost mezi nimi snižme na polovinu. Toto stále opakujme, dokud se téměř nedotknou. Vezměme si při těchto krocích dále prostor mezi nimi – jeho rozpětí je tím, jak je vzdálenost mezi tyčkami neustále snižována na polovinu, též každým krokem poloviční – tedy blíží se postupně téměř nekonečně malé.  Přitom se však tyčky nikdy nedotknou – každé další přiblížení – až do nekonečného počtu přibližování – tedy stále znamená poloviční zkrácení jejich předchozí vzdálenosti a ta je stále nenulová. Takže ačkoliv jsou tyčky k sobě stále více přibližovány, vždy se mezi nimi najde prostor – a díky nekonečné délce tyček, prostor stále nekonečný. Tedy mezi „ničím“ je stále prostor. Třebaže takový, který nelze být smysly zachycen ani racionální myslí představen. A přesně uvnitř tohoto prostoru – neprostoru lze chápat Astrální sféru“. Astrální svět a všechny jevy s ním spojené patří do oblasti nehmotné reality, kterou nedokážeme vnímat fyzickými smysly, ale pouze „rozšířeným vědomím“ našeho astrálního těla. To, že v běžném životě astrální svět nevnímáme je záměrné bezpečnostní opatření, chránící nás před vjemy, které nejsou pro nás určeny. Astrální sféra není místem v hmotném chápání, neexistuje tam míra jako vzdálenost a prostor, je to stav či „prostor“ založený na mysli. Vzdálenost a prostor, jakož i další míry, jsou pouze pohledem, či záležitostí toho, jak mysl vnímá – tyto míry mysl ze svojí perspektivy pohledu rozlišovat dokáže, výsledkem čehož je vytvoření dojmu, že Astrál je prostor. Ve skutečnosti však nejde o nic hmotného, jak se z vnímání může zdát. Astrál vyplňuje prázdno mezi sférami, mezi prostory – tj. ten, kdož se nenachází na nějaké sféře, nachází se v Astrální sféře (termín „sféra“ je ve spojení s Astrálem spíše konvencí, ve skutečnosti by sféra měla představovat nějaký prostor, což Astrál ve své podstatě není). Některé teorie říkají, že Astrál je zbytkem a zákulisím toho, co zbylo poté, co byly vytvořeny sféry – může tomu tak  být, ale taky nemusí. JE ASTRÁLNÍ CESTOVÁNÍ NEBEZPEČNÉ? Je a není. Při astrálním cestování navštěvujete zcela jiný svět a po nějakém čase jeho poznávání můžete komunikovat s bytostmi, které jej obývají. Záleží na každém jedinci, s jakými silami je ochoten si zahrávat. Stejně jako v „našem“ světě se při astrálním cestování můžete setkat s bytostmi dobrými, tak s těmi, kteří se Vám budou snažit uškodit. Výhodou astrálního cestování je, že ho nezažijí lidé, kteří na něho nejsou připravení. Existují duchovní průvodci, andělé strážní, kteří „dovolí“ tuto zkušenost mít. V momentě, kdy jsme schopni astrální cestování zažít, jsme na něj na určité úrovni připraveni. Jinak ho nelze zažít.   )

MORANA – Bohyně Zimy, smrti a znovuzrození

MORANA – Bohyně Zimy, smrti a znovuzrození

"V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta, veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara“. Ve staroslovanských zemích přišla zima s prvním sněžením, které se obvykle objevovalo někdy v říjnu a sněhová pokrývka měla tendenci trvat až do března nebo dokonce do dubna. Zimy byly dlouhé, drsné a extrémně chladné. Takové podmínky ztěžovaly život a přežití. Zima znamenala smrt vyhladověním a umrznutím. Měla na svědomí smrt hospodářských zvířat, což vede ke ztrátě živobytí a potravy. Proto není divu, že Slované cítili potřebu božstva v této obtížné době. Moranu uctívali Slované jako bohyni zimy a smrti. V polštině zní Moranino jméno Marzanna, v češtině, ruštině, slovinštině, srbštině a chorvatštině Morana, v slovenštině Morena, Moré v litevštině a Mara v běloruském a ukrajinském jazyce. Její jméno pochází ze slovanského slova mořit, umořit, základ pro slovo zemřít. Někteří učenci věří, že existuje vztah mezi ní a římským bohem Marsem, římskou bohyní Ceres a řeckou bohyní Hekaté. Čarodějnice a jiné démonické bytosti s ní byli často spojovány, ale nemůžeme tvrdit, že Morana je zcela záporná bohyně. Žádný pohanský systém nemá božstvo s takovými vlastnostmi, protože dělení mezi absolutním dobrem a absolutním zlem přišlo pouze s křesťanstvím. V Moraně máme příklad toho, jak naši předkové uctívali něco, co jim nepřineslo dobré, ale spíše je děsilo. Morana symbolizovala destruktivní sílu přírody. Děsivá i milovaná, obávaná i uctívaná, krutá i milosrdná. Součástí jejího příběhu je důležitá epizoda s bohem slunce Dažbogem. Morana se stala jeho milenkou, když si však Dažbog našel jinou milenku, Morana jej otrávila (anebo začarovala, verze se různí, každopádně i způsob otravy souvisel s kouzly). Odvetou Dažboga bylo upálení Morany a její vyhnání do Navu, což je jeden ze tří slovanských světů odpovídající přibližně podsvětí. Tento příběh lásky a odplaty má paralelu v pohybu slunce v cyklech roku. Dle víry starých Slovanů to právě slunce sestupovalo v zimě do podsvětí, symbolicky do náručí Morany, kde zůstává až do jara. Pak se však Dažbog z jejího objetí vymaní, nalézá si jinou milenku a nastává jaro. Morana bývá ztotožňována s archetypem stařeny a uzavírá božskou trojici i koloběh života a smrti. Vládne v zimních měsících a stále jsou živé rituály „vynášení smrtky“. Na jaře je slaměná panna oblečena a namalována jako Smrt, odnesena z vesnice a hozena do vody, aby odešla a přenechala místo bohyni jara – Vesně. Symbolická smrt bohyně urychluje příchod jara a zajišťuje prosperující úrodu v nadcházejícím roce.  Mezi další zvyky přicházející s koncem zimy a oslavující příchod jara patří zasekávání sekery do dveří, klekání a líbání země při prvním jarním dešti a „velký úklid“ při kterém se věci v domácnosti dávají na nová místa. Morana je někdy zobrazována jako mladá, bledá dívka, jindy jako stařena. Bere k sobě mrtvé duše a vládne podsvětí. Její dech i dotek jsou mrazivé tak, že se z nich zastaví srdce. Zároveň ale také obnovuje přírodu tím, že ji uvrhne do zimního spánku a vše uspí pod sněhem. Navíc v sobě skrývá hlubokou moudrost, zkušenosti sbírané dlouhé roky a dokáže poradit. Nastal čas položit si otázku, co mi v mém životě již neslouží, a pravdivě si na ni odpovědět… Bohyně Morana vytváří v našich životech prostor pro nové věci, vede nás k prohloubení víry v život a v to, že vše, co se děje, má nějaký důvod, který většinou pochopíme až zpětně. Zároveň nám klepe na rameno a přináší zprávu, že nejsme nesmrtelní. Každý dotek, každý úsměv, každá hodina života je dar, který tady už zítra být nemusí. Mít smrt na paměti nás nemusí vést k tragickým depresím, ale k projevu vděčnosti, pocitu plnosti, pokory, opravdové pozornosti a přítomnosti v každém okamžiku. „Morana přichází do tvého života, aby se ti podívala do očí, a ty jsi v nich našla své nejhlubší já. Bude tě pronásledovat všude a stále, dokud jí se vztyčenou hlavou do očí nepohlédneš a neodhodíš vše, co tě stahuje dolů. Pak ti podá svou ruku a vytáhne tě ze dna chaosu. Vezme tě na svá křídla a vynese tě na nový začátek. Důvěřuj jí, je tvá jistota – smrt – proměna. Je mocná přitažlivost konce a sladká opojnost nového začátku“. Morana je patronkou všech životních situací, kdy máme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama. A právě ve chvílích, kdy nemáme situaci pod kontrolou, je nejvíc potřeba odevzdat se a důvěřovat procesu. Jen díky velké ztrátě se v našem životě může otevřít prostor pro něco nového, pro něco vhodnějšího. Morana je tou, ke které se můžeme pomodlit, když je toho na nás moc a nemůžeme se rozhodnout, co nechat odejít. Zimní slunovrat – Den jako stvořený pro kouzla Zimní slunovrat označuje klíčovou část přirozeného ročního cyklu. V hmotném smyslu se Slunce vydává na novou pouť směrem k delším a delším dnům a novému období růstu a obnovy. V duchovním smyslu nás upomíná na to, že stará cesta musí vždy zemřít, aby mohla začít nová. Pokud si o slunovratu najdete více času a láká vás udělat si oslavu se svou rodinou a přáteli, můžete si udělat venku společně oheň a v něm pomyslně spálit všechno staré, všechno, co už vám neslouží. Svoje strachy, smutky, bolesti. Shodit vše jako starou kůži, kterou už nepotřebujete. A zároveň poděkovat za vše, co vám tento rok přinesl a s obětinami (levandule, šalvěj, lístky růže apod.) hozenými do ohně si přát pro rok další. Můžete zpívat, můžete bubnovat, můžete tancovat nebo si upéct na ohni jablíčka. „Nastala doba ke snění a tušení o věcech příštích. Je čas zastavení, aby skryté energie, které spí přikryté „zimní pokrývkou“ nejen při Zemi, ale i uvnitř sebe sama, mohly nabrat potřebnou sílu ke zrodu. Pod příkrovem tlející vrstvy, sněhu a zimy sbírají v temnotě semena sílu, ba některá již vytvářejí jemné kořínky. I uvnitř nás je spousta nadějí, snů a plánů. Neviděna, jen tušena jsou tato „semena duše“ živena v temnotě našeho podvědomí, jako plod v lůně matky. Chraňme je, aby mohly v budoucnu vyklíčit a vyrůst vzhůru za světlem, aby mohly vykvést a přinést radost a plody“. )

CESTOVÁNÍ V ČASE - Fyzikální realita nebo jen pouhá fantazie?

CESTOVÁNÍ V ČASE - Fyzikální realita nebo jen pouhá fantazie?

„Když přijdete na to, jak funguje Vesmír, svým způsobem ho ovládáte“. – Stephen Hawking Je to už dlouhá doba, co člověk pohlédl k obloze a chtěl umět létat jako ptáci, chtěl poroučet větru a vodě. Dnes je nám toto umožněno díky pochopení fyzikálních dějů. Člověk si ale vytyčil další cíl a tím je ovládnout čas. Dostat se z jednoho bodu do druhého ve zlomku vteřiny. Cestovat v čase a tím ovlivnit minulost či svou budoucnost. Abychom něco takového dokázali musíme uskutečnit strastiplnou cestu poznání tří dimenzí: prostoru, času a hmoty. Protože když pochopíme tyto základní elementy budeme schopni sestavit časostroj. Pokud se budeme chtít blíže zabývat cestováním v čase, je vhodné si nejprve objasnit samotný pojem čas. Přesné definování času je velmi obtížné, protože je to mnohoznačný pojem, jehož různé aspekty spolu souvisejí. Pokud chápeme čas jako fyzikální veličinu, tak slouží k měření vzdálenosti mezi událostmi na první a na druhé souřadnici časoprostoru. Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Důležitým pojmem v chápání času je tzv. šipka času (angl. arrow of time), která slouží jako obrazné vyjádření pro směr plynutí času, pro jeho nesymetrickou povahu. Tento pojem vytvořil britský fyzik Arthur Eddington (1882-1944) v roce 1927. V minulosti byl čas považován za absolutní. V platónském pojetí nemá čas začátek ani konec, je jakýmsi transcendentním prvkem reality daným Bohem. V roce 1687 napsal britský fyzik a matematik Isaac Newton (1643-1727) ve své knize Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, že „absolutní neboli matematický čas plyne rovnoměrně sám od sebe, bez jakéhokoliv vztahu k čemukoli vnějšímu“. V takovém pojetí času je cestování časem naprosto vyloučené. Názor, že čas je absolutní, byl přijímán až do roku 1905. Tehdy přišel Albert Einstein (1879-1955) se svou speciální teorií relativity. Představil ji ve svém článku „O elektrodynamice pohybujících se těles“. Speciální teorie relativity nahrazuje Newtonovy představy o prostoru a čase, zahrnuje teorii elektromagnetického pole. Nazývá se „speciální“, protože si nevšímá vlivu gravitace. Obecná teorie relativity, kterou Einstein formuloval o 10 let později, již zahrnuje i gravitaci. Teorie relativity vysvětluje, proč se elektromagnetické vlnění nechová v souladu s Newtonovými pohybovými zákony. Základní myšlenkou obou teorií je, že dva pozorovatelé, kteří se vůči sobě pohybují relativně, zjistí mezi danými dvěma událostmi různé časové i prostorové intervaly, přestože se na oba vztahují stejné fyzikální zákony. Důležitým pojmem, s nímž přichází tato teorie, je časoprostor nebo také prostoročas, který sjednocuje prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného objektu. Vnímání času a prostoru je odděleně závislé na pozorovateli (na rozdíl od klasické fyziky). Dalším podstatným bodem teorie relativity je potvrzení, že objekty se nemohou pohybovat rychleji, než je rychlost světla, jež činí 299 792 km/s. S tím souvisí tzv. dilatace času, která se projevuje právě při rychlostech blížících se rychlosti světla. Hluboko v Einsteinově teoriích se nachází tajemství cestování v čase… Vyprávění, ve kterých hlavní hrdina cestuje v čase, jsou stará již několik tisíc let. Staroindický epos Mahábhárata zmiňuje příběh krále Revaita, jenž cestuje do jiného světa, aby se zde setkal se stvořitelem Brahmou. Po svém návratu je šokován zjištěním, že na Zemi uplynulo během jeho nepřítomnosti mnoho let. V 8. století vznikla v Japonsku velice podobná legenda, která nese název Urashima Taro. Vypráví příběh rybáře, který navštívil podmořský palác. Zůstal v něm 3 dny. Po návratu do rodné vesnice, se ocitl 300 let v budoucnosti, ve které je už dávno zapomenut, jeho dům je v troskách, jeho rodina je mrtvá. Obdobné vyprávění a legendy se objevují během staletí v různých částech světa. Tyto příběhy se zaměřují téměř výhradně na cesty do budoucnosti. Na jednosměrných cestách do budoucnosti se dnes shodne drtivá většina vědců. Problém nastává ve chvíli, kdy chceme cestovat do minulosti. Když budeme chtít do ní jen nahlédnout, je to velice snadné. Pokud pozorujeme hvězdy, například Alfa Centauri, která je vzdálená 4 světelné roky, vidíme na její nynější podobu, ale podobu před čtyřmi roky. Díváme se do minulosti. Některé hvězdy jsou od nás vzdálené miliony světelných let, to znamená, že pozorujeme různá časová období. Představme si, že bychom se do minulosti chtěli nejenom podívat, ale přímo se do ní dostat. Pokud se pohybujeme stále rychleji a blížíme se rychlosti světla, tak se naše hodiny podle speciální teorie relativity budou zpomalovat. Ve chvíli, kdy bychom dosáhli rychlosti světla, tak by se zastavily. A pokud bychom se dokázali pohybovat ještě rychleji, než je rychlost světla, potom bychom v principu cestovali zpět v čase. Einsteinova obecná teorie relativity však připouští zakřivení prostoročasu, díky gravitaci, ve kterém se mohou vyskytovat zkratky, pomocí nichž můžeme předběhnout světelný paprsek a cestovat zpět do minulosti. Analogii takovéto cesty můžeme pozorovat například u námořníka, který se vydá na plavbu kolem světa. Po čase mořeplavec zjistí, že doplul tam, odkud vyplul. Poprvé tento princip zkratky v prostoročase popsali Albert Einstein a Nathan Rosen v roce 1935. Podle nich se také nazývá „Einsteinův-Rosenův most“ neboli také zjednodušeně „červí díra“. Červí díra je ve fyzice hypotetický objekt, jenž nám umožňuje vytvořit zkratku v prostoročase. Název červí díra je odvozen od podobnosti se spojovacími cestičkami, které si červ prokousává jablkem. Představme si, že jsme červ a potřebujeme se dostat na druhou stranu jablka. V takovém případě máme 2 možnosti. Pokud za svůj prostor budeme považovat jen povrch jablka (dvourozměrný prostor), musíme se vydat po celém obvodu jablka. Budeme-li ovšem jablko vnímat jako trojrozměrný objekt, můžeme se na druhou stranu prokousat nitrem, a tím se naše cesta zkrátí. Pokud ovšem existuje možnost, že za pomoci červí díry předběhneme světelné paprsky a budeme cestovat do minulosti, vystává zde problém s tzv. časovými paradoxy. Problémem je, že pokud cestoval v čase pozmění minulost, bude to mít nedozírné následky i na přítomnost, ze které cestovatel přichází. Vytvoří se nová paralelní přítomnost, v níž se třeba cestovatel nevydá na svou cestu do minulosti, možná se ani nenarodí, což zase odkazuje na teorii paralelních vesmírů. PARADOX DĚDEČKA – Podle něho odcestujeme do minulosti, abychom zabili svého dědečka ještě dřív, než potká naši babičku a než ta přivede na svět naši matku a dřív, než naše matka porodí nás. Kdybychom tímto způsobem změnili minulost, nikdy bychom neexistovali! Nikdy by z nás nevyrostl onen cestovatel v čase, který se vrátí do minulosti. Z této paradoxní smyčky tedy není úniku. Jestliže změníme minulost, už je to zaspáno v historii. Nemůžeme se do minulosti vrátit a historii přepsat. Z tohoto důvodu si většina lidí myslí, že když budou cestovat do minulosti, budou mít možnost s touto minulostí integrovat, mít možnost mluvit s lidmi a provádět různé činy, které minulost změní. Bohužel – nebo spíš naštěstí – tuto schopnost nemáme. Filadelfský experiment: Americká bitevní loď se prý uměla zneviditelnit a cestovat časem! V roce 1943 došlo v USA údajně k šílenému pokusu, kdy se měl americký torpédoborec USS Eldridge teleportovat z přístavu ve Philadelphii do přístavu v Norfolku. Americké armádě při experimentu, který vešel do dějin jako „Filadelfský“, mělo ve skutečnosti jít o to, aby byla loď neviditelná pro radary, sonary i pro lidské oči. Proto chtěli vědci torpédoborec Eldridge obklopit elektromagnetickým polem dost silným na to, aby se taková neviditelnost dosáhla. Na experimentu měl spolupracovat i slavný fyzik Albert Einstein. První pokus se odehrál 22. července 1943 a to téměř úspěšně. O pár měsíců později, konkrétně 28. října 1943, se zmizení prý skutečně podařilo. V jeden moment loď zahalil podivný modrozelený opar a najednou se celý torpédoborec i s posádkou vypařil. Podle některých zpráv se na chvíli objevil na zcela jiném místě, a to v norfolkském přístavu vzdáleném přes 300 km. O chvíli později se však loď zhmotnila opět na svém původním místě. K lodi vyplouvají záchranné čluny a děsivá scéna, kterou na palubě záchranáři spatří, se jim navždy vryje do paměti. Několik mužů je v plamenech, další jsou mrtví nebo jim určité části těla chybí, ostatní prý částečně nebo úplně splynuli s trupem lodi. Následně je zjištěno, že několik členů posádky zcela zmizelo neznámo kam. Přeživší později vypovídali, že se během cesty ocitli v paralelním světě, v němž viděli zvláštní tvory. Během let se vytvořilo mnoho různých verzí o tom, co se vlastně stalo a o co konkrétně šlo. Někteří tvrdí, že se jednalo o vládní spolupráci s mimozemšťany, jiní zase předpokládají, že se jednalo o nevysvětlitelný paranormální jev. Je třeba mít na paměti, že v pomyslném šanonu označeném štítkem „Nerozluštěné záhady“ se stále nachází složka s nápisem „Filadelfský experiment“. Mimochodem, Úřad amerického válečného námořnictva již vydal přes 5 milionů dolarů na dementování jakýchkoliv informací týkajících se tohoto experimentu. Případ je tak důkladně utajován. K čemu tehdy na podzim roku 1943 vlastně došlo? Byl filadelfský experiment praktickým potvrzením Einsteinovy unitární teorie pole? Anebo všechno bylo a je zcela jinak? Až příliš mnoho nevyjasněných otázek na jeden jediný vědecký experiment. Nezbývá než doufat, že tajné sejfy amerického válečného námořnictva jednou přece jen promluví.   )

SALAMANDŘI – elementární bytosti ohně

SALAMANDŘI – elementární bytosti ohně

Bytosti ohně jsou mimo jiné známy pro svoji dvojakost. Byly dobré, ale i zlé. Zejména ve starší době byla úcta k ohni veliká. Patrně byl i zbožštěn do podoby Svaroga – Svarožice. Oheň byl běžnou součástí kultovních míst. V Perunově svatyni hořel věčný oheň z dubového dřeva, pokud by uhasl, jeho strážce by přišel o život. Ve starých lidových zvycích se za živý nebo svatý oheň považoval takový, který byl rozdělán po starém tradičním způsobu dřívky nebo případně křesadlem, křemenem a hubkou. Velkou úctu a důležité místo měl oheň i v příbytku. Hrál důležitou roli při různých obřadech, věřilo se, že má léčivou a očistnou moc, chránil před démony a vším špatným. Popel z ohně měl také léčivou moc. Přinášely se mu oběti v podobě těsta, sádla, zrní a jiného jídla. Hospodyně se starala o to, aby oheň nikdy nevyhasl. Nikdo na něj nesměl plivat nebo si s ním hrát. Pokud ho chtěl někdo uhasit, tak to mohl udělat jedině chlebem a solí. Pro slovanský lid ve starých dobách, stejně jako i pro jiná etnika, nebyl oheň jen něčím neživým nebo nástrojem, byl pro ně něčím živým a bytostným. Jeho původní personifikovaná podoba, jako boha Svaroga – Svarožice, se po přijetí křesťanství vytratila, a na místo božstva byly dosazeny démonické bytosti, které převážně reprezentovaly zlé a škodlivé síly ohně. Projevovaly se v podobě malých ohnivých dráčků nebo hádků, jež se pohybují v plápolajících plamenech a jsou známy po celé Evropě pod různými jmény, např. dracones či salamandři alchymistů. Salamandři jako duchové ohně jsou vysoce postavené elementární bytosti. Skřítkové ohně jsou dvojího druhu. Jedni jsou malí, od tří palců do dvou stop výšky, nemají lidský tvar, jsou to pouhé mlhavé obrysy. Ti nejmenší vypadají jako plameny svíček: náležejí do elementárního řádu a nejsou skutečnými skřítky. Někteří vypadají jako hmyz nebo jako ještěrky. Vyskytují se v malých lesních ohních. K životu je vyvolává rytmus ohně – ten jako nejmocnější z vibrací hoření vytváří zvuky, které zní jako harmonické vzývání a umlkají, když oheň dohasíná. Tento popis se hodí pouze na nejnižší typ, který existuje v malých rozměrech v krbu, v táboráku atd. Velký druh měří od 5 stop do 14 stop výšky a můžeme je nazývat salamandry. Největší salamandři žijí v sopkách a mají podlouhlý tenký lidský tvar, který se na konci rozplývá. Můžeme je pozorovat také při velkých lesních požárech. Čím větší požár, tím větší bytost. Tyto bytosti jsou přitahovány ze vzdálených míst k požáru, ale nevznikají v něm. Mají totiž svá střediska, odkud jsou vysílány, když vznikne oheň. Bytosti ohně cestují mnohem více než jiné bytosti, proto je jich méně než ostatních druhů. Jsou inteligentnější než bytosti země, ale způsob jejich bytí je lidem velice vzdálený. Pokud se jejich činnost dotkne lidí, je to jednání přírody, ony si toho nejsou vědomy. V minulosti snad měli lidé nad salamandry nějakou moc a vzájemný vztah mezi nimi existoval, nicméně jejich pocit vůči lidem je nezájem. Většina skřítků je při nejmenším zvědavá, ne tak salamandři, lidé je nezajímají. Příliš se od nás liší a v mnoha případech nám jsou nebezpeční. Musíme mít na paměti, že dokáží vzbudit mocné citové proudy. Tyto city (emoce) nejsou samy o sobě nebo u salamandrů zlé, ale pro ženy a muže jsou nebezpečné, protože jsou nesmírně vzrušující. Lidé by mohli získat moc nad těmito bytostmi, mohlo by ale dojít k opaku a bytosti by získaly moc nad lidmi. Je proto lepší nehledat kontakty s nimi, pokud člověk přesně neví, o co jde. Ostatní skřítci se bytostí ohně nebojí, ale mají k nim úctu. Vitalitu tohoto živlu v přírodě si můžeme představit – Na jedné straně je ničivá, na druhé tvořivá Přestože požár hraje v přírodě destruktivní roli, způsobená zkáza není nikdy náhodná nebo úmyslná, jak si většina lidí myslí. Naopak je řízena inteligentně. Oheň je pro nás všechny tajemný ve svých projevech, ovšem bytosti tohoto živlu jsou neobvykle inteligentní v našem slova smyslu. Nejsnáze můžeme salamandry pozorovat při velkých požárech v přírodě. Na sopku je zajisté nádherný pohled – nejen v hmotném světě, ale i v nehmotném. Sopky jsou místa obrovské energie a činnosti. Vidíme tam několik bytostí ohně až 14 stop vysokých, lidského tvaru. Zjevem připomínají konvenční obrazy od Mefistofela – ne však v tom smyslu, že ztělesňují zlo. Tváře těchto bytostí se dívají z plamenů, tělo se noří do sopky, kde se stává neurčitým a splývá s prostředím sopky. Jsou také velcí andělé ohně, není jich mnoho, jen několik. Mají krásné lidské tváře vyjadřující přísnou vznešenost. Celé místo je v pohybu, tančí podle neslyšitelného rytmu, protože tyto bytosti vytvářejí hudbu svými pohyby. Velcí bytostní ohně si berou z nitra země elementární sílu země, svým tělem ji zpracují a pak ji přelijí do společného rezervoáru. Odtud ji čerpají podle potřeby ti bytostní, kteří pomáhají na svět bytostem ohně a salamandrům. Vyšší bytostní se pohybují určitým rytmem, s jehož pomocí čerpají energii, svými myšlenkami ji formují pak dále zvláštním rytmem (V Indii by to byla mantra) – vzýváním – přivolávají život do stvoření, které takto zformovali a naplnili energií. Tímto aktem přicházejí na svět bytosti ohně. Obvykle se dva Vyšší bytostní soustředí na stvoření salamandra, který se pak stane podstatou ohně. Nezůstávají však zde, ale odcházejí na povrch země nebo pod zem, tam, kde je vulkanická činnost sopky nebo náhlé požáry. Jsou také jádrem silného žáru v hlubinách země a jsou šťastni jen tehdy, když jsou kolem nich velké požáry. Existují Ohniví muži? O Ohnivých mužích se lze dozvědět z lidového vyprávění a pověstí z řady míst v Čechách a na Moravě. Někde jim říkají ohniváč, ohnivák, ohnivec, žavák, světloň, světlouch či zkomoleným pojmenováním z němčiny fajermon, v části jižních Čech světlík. Jak je zaznamenáno v řadě pověstí, neobjevili se jen tak kvůli tomu, aby rozšířili a zpestřili řady strašidel. Stávali se ze žhářů, avšak většinou s nadzemskou spravedlností vytrestaných nepoctivců, kteří šidili a okrádali jiné. Nejčastěji z těch, kteří tajně přenášeli mezníky, ohraničující jejich pozemky. Rozšiřovali tak svá pole nebo louky na úkor sousedů a neváhali se přít, že přemístěné mezníky byly odjakživa v místech, kam je přenesli. Za to jim po jejich skonu nebyl dopřán posmrtný klid a za své hříchy pykají v podobě ohnivých mužů. Někteří z nich musí navíc nosit kolem krku nebo na zádech upevněné ohněm rozpálené těžké kameny. Nejeden z ohnivých mužů patřil za života také mezi nepoctivé hajné, kteří načerno prodávali dříví anebo zvěřinu. Z takových hajných se sice podle pověstí většinou stávali diví muži, avšak z některých také muži ohniví. O OHNIVÉM MUŽI NA ČEBÍNĚ (POVĚSTI Z VYSOČINY) V Jilmu žil kdysi sedlák Jíra. Byl to člověk lakomý a zlý. Pro korunu by si nechal koleno vrtat a když už musel nějaký peníz vydat tak jej mnohokrát v dlani obrátil. Svůj statek střežil jako oko v hlavě. Jednoho podzimního večera, když venku zuřila bouře s vichřicí a ani psa by nevyhnal zaslechl Jíra před vraty hlasy. Vstal tedy z postele, oblékl a šel se podívat kdo jej ruší. „Sedláku, vyhořeli jsme, slituj se, nemáme kam hlavu složit, stačí nám stodola se senem“! Jíra je hnal, ani přes práh ohřát je nepustil. Pak zalezl zpět do vyhřáté postele a usnul. Náhle k němu ve snu promluvil hlas. „Jíro, slyšel jsi o Čebíně? O Ohnivém muži?“ Sedlák se celý zpocený posadil na postel. Bál se zlých snů a trvalo dlouho, než se mu podařilo znovu usnout. „Navštiv Čebín, o půlnoci, navštiv Ohnivého muže“. Ozvalo se, jen co trochu zabral. Jíra do rána už strachy neusnul. Další noc se opakovalo totéž, hrůzostrašný hlas jej lákal na rozpadlý dvorec Čebín, který před lety vyhořel. A příští noc zase. Nevyspalý a unavený sedlák se jedné noci zvedl z postele a vyrazil do tmy venku, podél potoka směrem k Čebínu. Hrůzou mu jen zuby jektaly. Ale kráčel dál, s hlavou sklopenou strachy, se bál dívat i na cestu. Náhle si všiml, že stojí na místě, kde byl dříve dvůr Čebín. Ohněm zčernalé trámy zarostlé vysokou trávou a pár ohořelých polorozpadlých zdí, to jediné ze statku zbylo. „Co tu hledáš?“ Ozvalo se. V sedlákovi by se krve nedořezal, věděl, kdo k němu mluví! Ohnivý muž z Čebína! „Kde jsi vzal tu drzost a odvahu přijít sem o půlnoci? Odtud ještě nikdo živý neodešel, svůj dvůr si hlídám! V sedlákovi byla malá dušička, strachy o život promluvil. „Ve snu jsem slyšel hlasy, abych navštívil Čebín o půlnoci…“ A pak pokračoval dál, hrůzou vyklopil Ohnivému muži vše o lidech, kterým vyhořelo stavení, a i to, jak je vyhnal do deště. „Stačí“! Vykřikl Ohnivý muž, teď budu mluvit já…Kdysi když ještě Čebín stál, přitáhli k němu v zimě kejklíři, prosili mě, abych je schoval před lupiči, kteří je pronásledují. Vyhnal jsem ty vandráky a vysmál se jim. Druhý den je našli v lesích pobité, do jednoho. V noci pak začal Čebín hořet a já s ním. A hořím dodnes. Ty dopadneš stejně, jestli sám sebe nezměníš, pokud to dokážeš, pak i mě osvobodíš z tohoto prokletí…Poté Ohnivý muž zmizel. Jíra se od té doby snažil být lepším, ale nešlo to, lidé už jej znali, tak po něm nikdo nic nechtěl a nebylo, jak dokázat, že je dobrým člověkem. Až jednou, to už na polích ležel sníh, kdosi buší na vrata Jírova statku. Dva vandráci, promrzlí a hladoví. „Sedláku, nech nás přespat na slámě. Zimou už dál nedojdeme, zaprosili…“ „Jistě, jen pojďte dál“. Pozval je polepšený Jíra do domu. Dokonce je pohostil teplou polévkou a nechal přespat přímo ve světnici u kamen. Jemu samotnému se zdál tuto noc sen. Stál v něm uprostřed vyhořelého Čebína a rozhlížel se okolo. Ale po Ohnivém muži nebylo ani památky. Zmizel jako by se po něm slehla zem. )

KOMETY A LÉTAVICE – historie pověrčivých předsudků

KOMETY A LÉTAVICE – historie pověrčivých předsudků

„Kometa byla tak děsná, tak strašlivá a způsobila takovou hrůzu mezi lidmi, že někteří zemřeli strachem a jiní onemocněli. Byla neobyčejně dlouhá a krvavě zbarvená. Nahoře byla vidět ohnutá paže, držící velký meč, jako by jím chtěla sekat. U špičky byly vidět tři hvězdy. Po obou stranách komety bylo lze spatřit mnoho sekyr, nožů, zakrvácených mečů a mezi nimi mnoho ohyzdných zakrvácených lidských obličejů s vousy a rozježenými vlasy“. Tak se nám dochoval popis velmi jasné komety z roku 1528 od slavného francouzského učence Ambroise Paré. Lidstvo komety na nebi pozorovalo už od nepaměti a zároveň s pozorováními se snažilo také pochopit, co to komety vlastně jsou a kde se na nebi znenadání berou. I přes to, že již v průběhu starověku byly učiněny první pokusy o podání fyzikálního vysvětlení kometární podstaty, byly kometám v průběhu starověku a později i středověku přikládány nadpřirozené vlastnosti. Po dlouhá staletí se věřilo, že zjevení komety zvěstuje nějakou pohromu nebo krveprolití. Současně s tímto nejvýznamnějším kometárním výkladem se komety používaly také k přesnějším astrologickým předpovědím. Takové předpovědi, tedy přesněji hlavně jejich příprava, nám do značné míry pomohly při zkoumání komet, neboť poskytovaly leckdy poměrně přesná pozorovatelská data. K předpovědím bylo nutné znát kromě polohy komety i její tvar, velikost, barvu, dobu, po kterou byla pozorovatelná apod. První všeobecně uznávaný pokus o vysvětlení kometární podstaty byl předložen Aristotelem. Aristoteles dělil svět na sublunární a supralunární, přičemž jak už název napovídá, sféra Měsíce tvořila jakousi hranici mezi světem sublunárním (pod Měsícem) a supralunárním (Měsíc a vše za ním). Supralunární svět byl považován za prakticky neměnný a byl dále dělen do soustavy dalších sfér, na nichž byla upevněna všechna nebeská tělesa. Přestože byl Aristoteles dozajista geniálním myslitelem své doby, komety zařadil na základě jejich proměnlivosti chybně do světa sublunárního, když je označil za atmosférický jev vznikající vzplanutím suchých a teplých výparů. I když jsme ve starověku, době dalece předcházející objevení dalekohledu, objevujeme už tady názory mnohem prozíravější a modernější, než je názor Aristotelův. „Nemyslím, že komety jsou náhlá vzplanutí, ale zařazuji je mezi trvalé výtvory přírody. Je to výsada planet, že opisují na své oběžné dráze oblouky. Jestli mají takovou zakřivenou dráhu komety, nemohu říci. Ty dvě, které se objevily v naší době, ji určitě měly“. Předpoklady a poznání, jež se stanou triumfem astronomie až na přelomu 17. a 18. století. Takto je vyslovuje Lucius Annaeus Seneca (asi 4. př.n.l. – 65. n.l.), filozof, politik a literát císařského Říma. Seneca jde ještě dále, a kromě zařazení komet mezi planety předpokládá dokonce i jejich periodicitu. I přes tyto moderní myšlenky se především díky obrovské autoritě Aristotela uchytil předpoklad výparů v atmosféře Země. Tento názor byl postupně přejat dalšími autory a jako paradigma byl šířen jak během života tvůrce, tak i dlouhá staletí po jeho smrti. Chybný názor o podstatě komet jakožto atmosférického jevu dokázal vyvrátit až v druhé polovině 16. století vynikající astronom dánského původu Tycho Brahe (1546-1601). Po tom, co v roce 1577 pozoroval a proměřoval polohu jasné komety, dospěl k závěru, že se kometa musí nacházet až za drahou Měsíce a pohybuje se tedy ve stejném prostoru jako planety. Stejně jako u planet nebyl totiž Tycho schopen tehdejšími přístroji změřit denní paralaxu komety, na rozdíl od Měsíce, jehož denní paralaxa v té době už měřitelná byla. Tím Tycho zpochybnil soustavu sfér a zároveň opravil aristotelovskou představu komet v atmosféře Země. Co je vlastně kometa? Slovo kometa pochází z řeckého „cometes“ (dlouhovlasý). V české literatuře byl dříve i proto často používán název „vlasatice“. Pod slovem kometa se obvykle rozumí rozsáhlý nebeský úkaz, skládající se z pevného kometárního jádra obklopeného komou. Celý úkaz dotváří následně ještě rozsáhlý ohon, který je dvojího druhu – plazmový a prachový. Někde daleko za naší Sluneční soustavou je pásmo plynů, prachů, meteoritů, asteroidů, látek, které se dochovaly z počátku naší sluneční soustavy. Je to Oortovo pásmo. Z tohoto pásma si naše Slunce svojí přitažlivostí vytahuje kusy ledu, ve kterých je zamrznuto mnoho látek, které stály při zrodu naší planety a planet ostatních, a i všech hvězd, včetně naší hvězdy. Tyto kusy ledu se dají do pohybu a přiblíží se ke Slunci. Obletí ho a zase se do tohoto pásu zbytků vrátí. K nám na naše nebe se vrátí opět až za několik desítek tisíc let. Je zde ale ještě jeden pás pozůstatků hned za Neptunem – Kuiperův pás. Z tohoto pásu se k nám vracejí komety častěji. Jedna z nich je i Halleyova kometa. Stane se, že je kometa zachycena gravitačním polem Jupiteru. Pak se její oběžná dráha zkrátí a ona se k nám vrací za kratší dobu. Nejkratší oběžná dráha jedné z komet je tři a půl roku. Komety jsou zmrzlé kusy ledu, ve kterých je zamrznuto mnoho materiálu z prvopočátku naší soustavy. V tomto ledu je materiál z mezihvězdného materiálu – z temné hmoty – z prázdných oblastí ve Vesmíru, kde je plno rozptýleného plynu a prachu. Kometa nese s sebou na Zemi i na jiné planety, se kterými se srazí, mnoho materiálu, ze kterého vzniká život – vodu, uhlík, vodík, kyslík, dusík. Tento materiál je velice důležitý pro vznik života. Kometa prolétne okolo Slunce rychlostí 100x větší než zvuk, asi 60 kilometrů za sekundu! PROČ MAJÍ KOMETY OHON?  Pokud se kometa dostane blíže ke Slunci, než je planeta Mars, začíná vytvářet typický ohon. Sluneční záření zde totiž kometu zahřívá natolik, že ledy z jejího jádra sublimují (mění se v plyny) a vytvářejí slabou dočasnou atmosféru zvanou koma. Plynné molekuly vody, kysličníku uhličitého a uhelnatého, vodíku a dalších látek se pak štěpí na atomy a ionty. Díky tomu vidíme zářící hlavu komety. Tlak slunečního větru je částečně odfoukává i s prachem a pískem, čímž vzniká zářící ohon, který typicky dosahuje délky 10 až 100 milionů kilometrů. Něco si přej, padá hvězda! Ve skutečnosti hvězdy nikam nepadají. To, co romanticky označujeme padající hvězdou je meteor, lidově řečeno létavice či povětroň. Výraz meteor pochází původně z řeckého slovního spojení meteórum, meteóra, což přeneseně znamená „věci, které jsou, dějí se nebo se vznáší ve vzduchu“. Meteor je většinou miniaturní těleso z kosmu (meteorit), které vysokou rychlostí vnikne do husté atmosféry planety Země a díky značnému tření na kratší či (relativně) delší okamžik vzplane a zazáří. V drtivé většině případů se jedná o pouhé zlomky sekundy. Meteory nevzplanou ihned po vstupu do atmosféry, začínají zářit přibližně ve výšce 90 km nad zemským povrchem a svou světelnou manifestaci končí, díky hustotě atmosféry a dramatickému poklesu rychlosti, a tudíž nízkému tření, které již nedokáže povrch meteoritu rozžhavit (případně kvůli totálnímu vypaření a sebezničení), ne níže než 20 km nad povrchem. Existují samozřejmě výjimky, kdy meteor stále září i podstatně blíže Zemi. Během dne zářící meteory neboli padající hvězdy nevidíme, protože rozžhavené meteority (v tomto stavu již meteory) či světelná nebo kouřová stopa za nimi je za denního světla v podstatě neznatelná. Meteor je tedy, v krátkosti a polopaticky řečeno, meteorit (projektil, objekt, „kamínek“) z vesmíru, který se rozhodl svou tisíce a miliony let trvající pouť vesmírem ukončit více či méně jasným zahořením a následným vypařením při průletu zemskou atmosférou. Jednou z nejefektivnějších nočních podívaných jsou meteory, které při průletu atmosférou vybuchují, rotují, rozpadají se na menší kusy, které všechny svorně září a případně znovu vybuchují. Při pohledu ze země je nezřídka takový explodující meteor dokonce doprovázen jasně slyšitelnou zvukovou kulisou. Jedná se o zvuk, podobný třepotání praporu v silném větru, doprovázený svistem, pískáním nebo temným hlubokým „mručením“. Takovéto meteory nebo bolidy mohou v mnoha neznalých pozorovatelích dokonce vyvolat pocit ohrožení až paniky, protože bývají nebývale jasné (bolid), po obloze se přesouvají netypicky dlouho, subjektivně vypadají velmi blízko a v některých případech mohou za sebou „táhnout“ jakýsi kouřový chvost z uvolňujících se plynů. Meteorický roj Perseidy je každoroční nebeskou událostí. Je viditelný od 11. července do 12. srpna. V letech 1991-1993 bylo při posledním průchodu komety periheliem (doba oběhu je přes 133 let) možno pozorovat přes 300 meteorů za hodinu. Nyní je v maximu možné pozorovat až 110 meteorů za hodinu. Meteorický roj Perseid je znám už 1762 roků. První zmínky o něm pocházejí z poloviny 3. století našeho letopočtu v souvislosti s umučením sv. Vavřince. Ten byl jedním z církevních hodnostářů strážících majetek v Římské říši. Při pronásledování křesťanů prý neuposlechl příkaz krutého římského císaře Valeriána odevzdat církevní majetek vládci a raději jej rozdal chudým. Několik dní po jeho popravě 10. srpna 258 podle lidí z nočního nebe padaly třpytivé slzy a od této události jsou Perseidy lidově známé jako „slzy svatého Vavřince“. )

Bohové a bohyně Slovanského panteonu

Bohové a bohyně Slovanského panteonu

„Pravý Slovan sa nepustí do ničoho bez toho, aby neprosil Boha a každé dielo završí tým, že Bohu za jeho pomoc poďakuje“. Na začátku věků byla velká tma. V této tmě bylo Zlaté vejce, v kterém přebýval Rod – původce všeho. Rod zrodil lásku – Ladu – matku a silou lásky rozbil zevnitř Zlaté vejce a stvořil Vesmír – nespočitatelné množství hvězdných světů a též náš svět. Tak Rod zrodil všechno, co vidíme okolo, všechno, co nazýváme přírodou. Slunce, které vyšlo z Rodovy tváře, posadil do zlaté lože a Měsíc do stříbrné. Potom Rod vypustil ze svých úst dech, z kterého se zrodil Svarog – Nebeský otec a pták. Svarog ukončil stvoření světa. Stal se hospodářem Země, vladykou Nebeského carství. Potom Svarog rozestavil po světě 12 obrovských sloupů, které podpíraly nebesa. Rod vytvořil vody velkého moře, z kterého vystoupila na hladinu Zemská kachna, která porodila mnoho bohů a démonů. Rod vytvořil i krávu Zemun a kozu Sedun, z jejich vemen se rozlilo mléko, z jehož kapek se zrodily hvězdy. Z másla vytvořil Rod Matičku Zem. Potom vytvořil kámen bytí – Alatyr, který byl středem světa a vhodil ho do moře. Podle slovanských představ je pozemský svět disk plovoucí ve vodách původního oceánu. Pod ním je další, svět mrtvých. Sklenut je kamenným nebem, jímž prosvítají hvězdy. Osa světa (dodnes připodobňována májkou) je nakloněna k Polárce a prochází světovou horou. Světové strany jsou orientovány na východ a mají přiřazeny hodnotové významy. Je to struktura 3+4 (tři roviny, čtyři světové strany). Ne náhodou si tedy mytický praotec Čech vybral Říp jako horu, v jejímž okolí usadil svůj lid – čedičový vrcholek je z regionálního pohledu skutečným středem tehdejšího světa (lokality, kterou kmen Čechů v 6.-8. století obýval). Kopec symbolicky připomínal místo, kudy prochází střed země. Slované a jejich víra v božstvo Podle některých názorů měli Slované v době svého „rozprchu“ z původní pravlasti jen jakousi obecnou představu o fungování světa – božstva Země a nebes, doplněnou vírou v bytosti nižšího řádu a víceméně dodržovali kult animismu po předcích. Ovšem v dnešní době se více přihlíží k celkovému polyteismu, kterým později disponovaly jednotlivé kmeny tak, že musel mít určitý společný prazáklad už v době před rozsídlením. Ostatně dokazují to již nálezy antropomorfizovaných idolů z 6. století. Tím však nemůžeme zastínit fakt, že celkový slovanský panteon je poměrně chudý. Lze jej označit jako henoteistický (tedy, že v čele bohů stojí jeden nejvyšší). Tuto roli zastával nejdříve Svarog – bůh nebes a božského ohně či jeho zástupce, syn Svarožic – Dažbog – bůh Slunce a pozemského ohně. Jejich místo v době expanze zaujal (zřejmě v současnosti nejznámější) Perun – bůh hromu. Z nejvyšších ještě nesmíme opomenout Velese (Volose), boha stád a blahobytu. SVAROG – Indoevropský základ „svar“ – světlo, zářící obloha dává tomuto bohu roli zosobňovatele slunce, potažmo ohně – nebeského kováře. Zároveň je považován za prvního boha, tedy otce. „V jeho uctívání se shledávají relikty starých lunárně-agrárních kultů z doby baltoslovanské jednoty…“ Jako solární bůh byl uctíván zejména v souvislosti se slunovraty a rovnodenností – to poukazuje na agrikulturní zaměření Slovanů. Staroruské texty přisuzují Svarogovi zákon o monogamii, ovšem usuzuje se, že tento zákon byl vytvořen na základě inspirace křesťanskou morálkou a bohu přisouzen až zpětně. SVAROŽIC – DAŽBOG – RADEGAST – Jak už naznačuje jméno Svarožic, víme, že se jedná o syna praboha Svaroga. Svarožic je začleňován do mladší generace božstev. Je nazýván bůh-syn, také mladé Slunce, a představuje boha nebeského slunce. Jméno Svarožic je doloženo z ruských traktátů z 11. a 12. století, které mluví o úctě k ohni, nazývanému Svarožic. Tak jej uvádí i na západě u polabských Slovanů, kde je později nazýván jako Radegast – místo, kde stála jeho svatyně (Riedigost). Jmenován bohem kmene Ratarů byl někdy nazýván také Dažbogem, obzvláště u jižních a východních Slovanů. Nejstarší zmínka v Pověsti břemenných let se vztahuje k roku 980, kdy kníže Vladimír zavedl jeho kult vedle jiných bohů v Kyjevě.  O oblibě tohoto kultu svědčí i Slovo o pluku Igorově z 12. století, kde kníže Olegh a s ním všechen ruský lid jsou nazváni „vnuky Dažbogovými“. PERUN – „per“ – práti se. Bůh hromu (po boku řeckého Dia, indického Indry, keltského Taranise, germánského Thora a baltského Perkunase) byl později ztotožňován i s válkou, a tedy proto se dostal do popředí v čase slovanské expanze. Nejčastější zmínky o něm jsou z východoslovanské oblasti, především z ruských smluv s Byzanci. „Císař Lwón s Alexanderem uzavřeli s Olegem mír, zavázali se platit daň, vzájemně si přísahali: políbili kříž a Olega s jeho muži přivedli, aby přísahali podle ruského zákona: zaklínali se svými zbraněmi a Perunem, svým bohem, i Volosem, skotím bohem, a tak uzavřeli mír“. Perunovým atributem byla sekera, jeho stromem dub. Není vyloučeno, že mu byl zasvěcen i kosatec, u jižních Slovanů nazýván také perunika. Kromě blesku sesílal nejspíš i déšť a krupobití. V roce 980 bylo u Polabských Slovanů vybudováno obětiště zasvěcené právě Perunovi, kde probíhaly i lidské oběti. Mezi zasvěcená místa ale nepatřila jen obětiště. Perunovi byly zasvěceny i dubové háje, jelikož dub byl jeho stromem. Tyto háje nalezneme především u Kyjeva a v Polabí. VELES, VOLOS – Patron a ochránce stád dobytka, obilí, dále obecně majetku a blahobytu. Je zodpovědný za plodivé síly přírody, tedy úrody. Litevský výraz „velés“ znamenající duše zemřelých ukazuje, že tento bůh patří do doby baltoslovanské jednoty a že byl dříve spojován i s podsvětím. Veles byl uctíván po celém slovanském světě. Jeho symbolem byl roh hojnosti a dobytčí rohy. Ke kultu patří dřevěné či kamenné falické idoly. „Křesťanství odsoudilo Velese do role démona nebo přímo čerta. Přispěli k tomu patrně jeho atributy – zvířecí rohy“. Památka na Velesa dosud žije v tradici ruského lidu. Na jižní Rusi bývá totiž o žních zvykem zavázati do uzlu hrst posledních klasů, čemuž se říká „zavinovati Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku klasů na bradu“. Podle některých pramenů byl Veles uctíván dokonce i ve Finsku – zřejmě pro sousedství s Balty. MOKOŠ – O kultu bohyně Mokoš nevíme téměř nic konkrétního. Nepatří mezi „základní čtveřici“ bohů, ale její význam, převážně na východě, byl veliký. Ruští vědci došli k závěru, že se jedná o bohyni plodnosti, jež zodpovídala za hojnost obilí a dále za ochranu práce žen (předení…). Její jméno je etymologicky odvozeno od výrazu „mokryj“ (mokrý, vlhký), jež ji tedy spojuje s představou životadárné vlhkosti země. Měla by tak symbolizovat a předcházet výraz „Matka zem“, často užívaný ruským folklórem. Bývala vyobrazena na ruských výšivkách jako prosící postava ženy spínající ruce k nebesům. Ve venkovském prostředí středověké Evropy se ještě dlouho po přijetí křesťanství čas od času konaly zakázané ženské slavnosti, které se dotýkaly kultu jakési výrazné mateřské bohyně. Tyto převážně noční rituály doprovázela konzumace zvířat a sexuální motivy, a proto je interpretovala církev jako čarodějnické sabaty. Ačkoli Mokoš zastupuje z všeobecného hlediska nepostradatelnou roli v jakémkoli pohanském panteonu, její kult nebyl dokázán jinde než na ruském území. V Polsku, Polabí, Lužici, a i v Čechách najdeme jen několik toponym, která se jménem bohyně úzce souvisejí – např. polské Mokszany, lužické Mokočice, český Mokošin vrch, Mokošín, Mokošny. Další silní bohové a bohyně ze Slovanského panteonu Nadregionální význam měl z těchto bohů Svantovít („svanto“ – svatý a „vit“ – pán). Centrem kultu byl známý chrám na mysu Arkona ostrova Rujána, tehdejší domoviny kmene Ráňanů. Svantovít byl bohem válečným (atribut meče, sedla, udidla a posvátného bílého koně) i hospodářským (atribut rohu hojnosti). Na Rujáně se nacházel ještě další chrám, chrám v Korenici, ke kterému se vztahují další jména místních bohů – Rugievit se sedmi obličeji a osmi meči, Porevit s pěti hlavami a Porenutius se čtyřmi obličeji a pátým na prsou. Posledně jmenovaný je etymologicky odvozován od Peruna jako jeho syn. Dalším pobaltským bohem byl Jarovít, zřejmě symbol jara (obnovující se přírody) a snad i války (jeho atributem byl velký zlatý štít). Neopomenutelným slovanským bohem je i Triglav, tříhlavý bůh se třemi sférami vlády – nebe, země, podsvětí. Uctíván byl stejně jako Jarovít při ústí Odry. Modla tohoto boha se nacházela ve Štětíně a ve Volyni. Obě zpodobnění měla zavázané oči a ústa zlatým pásem, aby neviděla lidské špatnosti. Za bohyně můžeme jmenovat bohyni Sivu-Živu, bohyni plodnosti, životních sil a růstu. (U východních Slovanů plnila tuto funkci Mokoš). Mezi severozápadními Slovany najdeme i Antigonu, Bělboga a Černoboga, zřejmě protiklad dobra a zla. Dále Pripelag (jemuž byly zřejmě dodávány oběti lidské), Gudrag, Stribog (východní slovanstvo, bůh větru či mrazu). Staří Slované uctívali mystické bytosti, jež je dle jejich víry chránily a pomáhaly jim. Byli to nejen bohové, ale i zvířata a rostliny, někdy dokonce kameny a skaliska neobvyklých tvarů či vodní zdroje atd. Naši předkové nedělili přírodu na živou a neživou. Vše, co je obklopovalo, bylo živé. Proto v těch dobách lidé uctívali přírodní síly. Zbožňovali Slunce, Měsíc a přírodní jevy. Všemu připisovali božský původ a věřili, že přírodní síly závisí na vůli bohů. Proto v určitých obdobích roku prováděli zvláštní posvátné rituály, přinášeli oběti a v modlitbách prosili bohy o pomoc a děkovali jim za úspěchy.   )

SVATÝ MARTIN Z TOURS: Římský voják, poustevník a biskup

SVATÝ MARTIN Z TOURS: Římský voják, poustevník a biskup

„Na den sv. biskupa Martina, milý hospodář a jeho družina, husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce, páni žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají, a u jiných pánův se zjednávají“. Svatý Martin, známý též jako Martin z Tours, se narodil mezi lety 316–317. Jméno Martin je možno chápat jako zdrobnělinu slova „Mars“, což byl v Římě uctívaný bůh války. Toto jméno nedostal Martin náhodou, neboť jeho otec zastával váženou pozici – byl vojenským tribunem, z čehož plyne, že své naděje vkládal do syna. Jméno Martin mohlo být rovněž vykládáno jako držící Marta, to znamená člověk vedoucí válku oproti zločinům a hříchům. Také se může vyložit jako podněcovatel, vládce nebo dokonce i vyvolavatel, a to proto, že se o Martinovi říká, že tím, jak zasvětil svůj život Bohu a svátosti, podnítil samotného ďábla k nenávisti, zatímco u Boha umocňoval milosrdenství. Martinovo rodiče byli nevěřící, tedy pohané, na druhou stranu však křesťanství tolerovali. Martinův otec byl římským vojákem a rodákem z Amiens, což bylo francouzské město nacházející se v oblasti Pikardie. Podle dostupných informací je známo, že byl keltského původu. Martin jako oddaný římský voják V roce 331 byl císařem vydán edikt, který nařizoval, že všichni synové vojáků-veteránů musí nastoupit do římské armády. Martin musel uposlechnout, neboť mu již bylo 15. let, což byl věk pro odvod, a rovněž byl synem veterána. V tomto období byl Martin nucen dělat věci, které mu byly nařízeny a které dělat nechtěl. Nesměl činit svá vlastní rozhodnutí. Největší část svého vojenského života strávil Martin v Amiens. Jeho život se stal brzy velmi stereotypním. Výcvik, uniforma, kůň. Jako každý gardista měl nárok na svého otroka, respektive mu byl přidělen. Ke svému otrokovi se však Martin choval velice neobvykle. Mezi jeho spolubojovníky kolovaly fámy a pomluvy, že se stravuje společně se svým otrokem, namísto toho, aby jej otrok obsluhoval. Martin sám dokonce otrokovi čistil jeho sandály. Tyto skutky vykonával i sám Ježíš Nazaretský. Ten totiž svým učedníkům umýval nohy, což bylo považováno za jistý rituál očištění a rovnocennosti. Totéž dělá svatý Martin. Bylo to z toho důvodu, že jej vnímal jako sobě rovnou osobu, nevidí mezi lidmi žádné rozdíly. Martinův život po boku otroka jako bratra hlásal „revoluci“ a rozcházel se s antickým myšlením a společností. Martinovo laskavé srdce však dokázalo mnohem více – zachránit život člověka. Za chladného a mrazivého večera se kolem městských bran Amiens potuloval žebrák, polonahý a prosící o almužnu. Nikdo se po něm ani neohlédl, až na Martina, který byl na svém koni. Ten, když mu chtěl darovat peníze, si uvědomil, že žádné nemá a nemůže mu tedy co dát. Vtom ale vytasil svůj meč a rozřízl svůj plášť ve dví. Jednu půlku dal žebrákovi a druhou si ponechal. Lidem kolem to připadalo směšné, že Martin má pouze půlku pláště. Tento jeho čin se stal legendou a inspirací pro spoustu maleb, fresek či mozaik. Tato historie však má své pokračování. Následující noci se Martinovi zdál sen o Kristu, který byl oděn právě onou polovinou vojenského pláště, který věnoval Martin chudému. Martin měl tento plášť poznat, a poté se Kristus obrátil k andělům, kterým řekl, že to Martin jej oděl do tohoto pláště. Martin odsloužil celých 25 let vojenské služby. Rovněž se můžeme domnívat, že neprolil žádnou krev, jelikož jeho oddíl měl na starost veřejný pořádek a zajištění bezpečí pro významné osobnosti. Zvrat nastal v roce 325, kdy říši začali ohrožovat barbaři. Císař Julián začal vojákům dávat tzv. donativum, které je mělo motivovat k boji. Když přišla řada na Martina, rozhodl se požádat o propuštění ze služby, a prohlásil se za bojovníka Kristova. Císař se však cítil velmi dotčen a obvinil jej ze zbabělosti. Martin však odpověděl, že strach nemá a pokud to císař chce, do přední linie se postaví. Ale beze štítu a přilby a prolomí řady nepřátel takto beze zbraní, jelikož je bojovník Kristův. Císař jej vzal za slovo a nechal ho do následujícího rána uvrhnout do vězení. Tu noc se stal druhý zázrak, se kterým je Martin spojován… Praví se, že se Martin celou noc modlil, jelikož Germáni vyslali vyjednavače s prosbou o mír. Tak se Martin definitivně zprostil od vojenské služby a mohl se vydat po cestě, po které vždy toužil – být poustevníkem. Cesta do Poitiers V roce 356 se Martin, již jako svobodný, rozhodoval, kam bude směřovat jeho pouť. Do Egypta nebo Sýrie, aby se připojil k mnichům a konečně žil život po jakém toužil? Existují domněnky, že odešel do Trevíru, kde nalezl silnou křesťanskou obec. A je více než pravděpodobné, že se na tomto místě doslechl o osobě, jež posléze v jeho životě sehrála důležitou roli – Hiláriovi z Poitiers. Hilarius se narodil v Poitiers v roce 300 a prováděl mnoho studií týkajících se intelektuálního života. Obdobně jako Martin se narodil do pohanské rodiny, ale rozhodl se konvertovat ke křesťanství. Byl ženatý, měl i dceru, ale ani to mu nezabránilo stát se biskupem. Martin se tedy vydal do Poitiers, aby se Hilarius stal jeho mentorem. Ten jej bez váhání přijal a ihned jej chtěl nechat vysvětit na diakona. Toto bylo pro Martina zcela nepřípustné, necítil se natolik vzdělaný a připravený, aby získal tak vysoký post, nicméně svolil alespoň k tomu stát se exorcistou, což byla nejnižší vstupní pozice. Mohlo by se zdát, že se Martinovi v jeho cestě víry nemohlo nic stát, ale opak byl pravdou. Po nějakém čase se mu zdál sen o rodičích, kteří se vrátili do rodné Panonie. Martin se tedy rozhodl, že než se vydá na cestu modliteb a samoty, rozloučí se s rodiči. A tak se s požehnáním vydal na cestu. Při přechodu Alp však sešel z cesty a potkal loupežníky. Nemožné se stalo možným. Martin dokázal obrátit na křesťanskou víru samotného vůdce loupežníků. Setkání s loupežníky však nebyla jediná podivnost a zkouška, která Martina čekala. Po nějaké době, kdy se Martin konečně nacházel na jedné z italských cest, potkal postavu, a toto setkání sehrálo klíčovou roli během jeho budoucího působení. Do cesty se mu postavil sám ďábel, který jej zkoušel a snažil se jej svést na scestí výrokem: „Ať jdeš kamkoliv a pokusíš se o cokoliv, před tebou je neustále ďábel“. Martin mu však odvětil veršem z biblické knihy Žalmů: „Pán je se mnou, nebojím se. Co mi mohou lidé udělat?“ Postava znenadání zmizela. Martin si byl zcela jist, že se jednalo o ďábla, jelikož v této brzké době na něj lidé opravdu věřili. Skrze tyto útrapy se dostal domů, kde se opět setkal se svými rodiči. V domě byl srdečně přijat až do chvíle, než vyřkl, že chce oba své rodiče obrátit na křesťanskou víru. U otce neuspěl. Martin jako biskup z Tours „Cokoli jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali“. Další těžkou zkouškou tohoto světce se stal okamžik, ve kterém zjistil, že zemřel jeho dlouholetý přítel, rádce i mistr Hilarius z Poitiers. Se smrtí přítele se vyrovnával poměrně dlouho, avšak na truchlení mu nezbylo mnoho času, jelikož mu byla vyjádřena veliká pocta. Bylo mu nabídnuto místo v pořadí třetího biskupa z Tours. Po zdlouhavém přemlouvání odmítl, avšak okolnosti, a zejména davy lidí, které jej při cestě z města obklopily, jej donutily místo biskupa přijmout. Poté se obyvatelé rozdělili na dvě skupiny – lidé stojící za Martinem a lidé stojící proti němu, ti se dokonce neštítili napadat jeho vzhled, pomlouvat jej či jej hanit jiným způsobem. Nicméně nutno podotknout, že právě díky své obyčejnosti a prostosti si nakonec nový biskup, který byl dle zdroje zvolen zřejmě 4. července roku 370, získal lásku lidu. Byl obyčejným člověkem jako ostatní a jeho skromnost to pouze podtrhovala. Dalším problémem, s nímž se musel vypořádat, bylo pohanství. Martina tedy čekal boj s pohany, které se snažil obrátit na křesťankou víru. Vše, co bylo pohanské, se snažil omezit, strhával proto sochy a chrámy pohanských bohů a tím si vydobyl u pohanů věrnost. Martin rovněž nečekal, až se všichni pohané dostaví do Tours, ale byl poutníkem, který putoval a šířil křesťanství, přičemž tyto poutě byly doprovázeny mnoha zázraky. Ne vždy byl vítán přátelsky, čelil dokonce útoku pohanské skupiny či útoku nožem, ale vždy jej zachránila jeho víra v Hospodina, jelikož útočné zbraně vždy zázrakem zmizely z rukou útočníka. Martinova poslední pouť do Candes Před svou smrtí se Martin vydal na svou poslední pouť do města Candes, v němž pocítil, že jeho city i smysly začínají chátrat. Svolal své bratry a s pokojem na duši jim oznámil, že již brzy se odebere do království nebeského. Ani v této chvíli nepodlehl svodům pohodlí a svůj život, stejně jako doposud, nechal v rukou Božích. Jeho život vyhasl v noci na neděli dne 8. listopadu 397. Přestože byl mrtev, jeho tvář i tělo byly andělsky bílé. Po jeho smrti však nenásledoval zármutek a klid, naopak se svedla vlna pozdvižení a rozepří. Nastal nelítostný boj o jeho tělo mezi věřícími obyvateli Tours a Poitiers, jelikož obě strany si uvědomovaly důležitost světce a jeho relikvií a obě si na ně činily nárok. Lidé z Tours odmítali Martina vydat, hlídali jeho tělo dnem i nocí před zákeřným lidem z Poitiers, který se jej chtěl zmocnit. Bůh učinil zázrak, díky němuž všichni obyvatelé z Poitiers usnuli a lidé z Tours tak mohli nenápadně naložit tělo a odvézt jej do rodného kraje. Tak to bylo správně, neboť jinak by údajně Bůh nezasáhl. Sv. Martin je patronem chudoby, ale také vojáků, koní, jezdců, hus a vinařů. Svátek tohoto patrona připadá na 11. listopadu. Jedná se o datum jeho pohřbu, kterého se účastnily masy věřících lidí, jež jej toužily doprovodit na jeho poslední cestě. Martinův hrob se posléze stal cílem mnoha poutníků a zároveň byl vyhlášen národní svatyní. Při jeho vyobrazeních si často nelze nevšimnout jeho bílého koně, jenž má rovněž svou symboliku. Bílý kůň je znamením mesiáše a nebeských vojsk, nese pozitivní význam. „Komu se v životě dobře daří, neměl by zapomínat na ty, kteří žijí v nouzi“. – Sv. Martin )

Po stopách čarodějnic: 10 tajuplných míst, která dokazují jejich existenci!

Po stopách čarodějnic: 10 tajuplných míst, která dokazují jejich existenci!

„Staletá moudrost tvá všechno ví, proniklas přírody tajemství, za nocí hlubokých o lidech sníš, odvěkým živlům rozumíš. Pozemské jedy, paprsky měsíce, dovedeš svařit na léků tisíce, dovedeš spojit, dovedeš bořit, dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit. Člověka v příšeru, příšeru v člověka, dovede proměnit tvá moudrost odvěká…“ Čarodějnictví. Dnes již všem dobře známý fenomén, který se v českých zemích, zemích Evropy, a dokonce i ve zbytku světa podstatně podílel na tvorbě dějin naší moderní společnosti. Položme si otázku, kdo jsou ony čarodějnice. „Jedná se o provozovatelky čarodějnictví, pohled na ně se od kultury ke kultuře liší. Obecně se vyznají v kouzelnictví a magickém umění. Dokážou řídit síly dobra nebo zla pomocí rituálů, amuletů, zaříkávadel a vyvoláváním duchů. Během historie byly čarodějnice obávanými osobami, protože se pokládaly za pomstychtivé, prováděly kouzla ke škodě druhých a spolčovaly se zlými duchy“. Slovo „čaroděj“ je všeslovanské a má souviset s rytím čar a obrazců do země, jež bylo součástí magických rituálů, vyvolávání duchů a jiných kouzel. Podobně je tomu u označení věd, vědum a vědma, která jsou odvozená od slova věděti. Někdy bylo i rozlišené, zda příslušník této vrstvy vykonával magii škodlivou (čaroděj, čarovník) či přínosnou (znachor, mudrc). Jednoho se lidé báli a druhého uctívali. Víra v nadpřirozeno a v účinnost kouzel byla pevnou součástí náhledu na svět i v nejstarších civilizacích. Už ze starší doby kamenné (paleolit) se dochovaly materiály o existenci osob, které se vyznaly v léčitelství, kouzlech, nápojích lásky, ale i v travičství atd. Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují u Babyloňanů, Asyřanů, Egypťanů, Židů, Řeků a Římanů. Existenci čarodějnic ve starověkém Řecku už dokládá básník Homér (8.st.př.Kr.), stejně tak i římští autoři (Ovidius, Horatius, Statius, Plútarchos, Tullius). Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, často jim byla přisuzována neštěstí, která se stala mimo logiku všedního dne (např. požáry, úmrtí blízkých i zvířat). V pramenech nacházíme i návody, jak čarodějnici poznat a jak se jí bránit (pomocí zaříkadel). V díle Amores Ovidius (43. př.Kr. – 17. po Kr.) popisuje starou „babiznu“ Dispas takto: „Zná černé umění a zaříkávadla Kirké. Ví také, jak působí nápoje lásky. Na její pokyn se zatáhne obloha, nebo svítí jasně slunce. Viděl jsem hvězdy, ze kterých tekla krev – jestli nevěříte – a měsíční zář planoucí barvou krve. Tuším, že se vznáší ve stínech noci a její staré tělo pokrývá peří. Ze starověkých hrobek vyvolává své předchůdkyně a zaříkávadly otvírá zemi“. I v Písmu svatém se několikrát píše o čarodějnicích. Je však nutné podotknout, že Bible nahlíží na čarodějnictví záporně. Nejslavnější biblický citát, který pronesl Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj, používaný ve středověku a renesanci lovci čarodějnic, byl verš: „Čarodějnici nenecháš na živu“. („Maleficos non patieris viverve“). Počet čarodějnic na sabatu se pohyboval řádově v rozmezí od desítek až po statisíce! V 16. století jedna čarodějnice uvedla, že na shromáždění nedaleko Ferrary se sešlo šest tisíc čarodějnic, francouzský démonolog 17. století Pierre de Lancre píše o sabatech, kterých se účastnilo více než 100 000 čarodějnic. Bartolomeo Spina ve svém spisu Quaestio de strigibus et lamiis (1523) popisuje detailně údaje o rekvizitách sabatu, jimiž jsou plátky řepy dřevité chuti či černé hostie. Svěcené hostii byly připisovány magické účinky a byla hojně využívána např. k ochraně dobytka či milostné magii a v 15. století se takové nedovolené schraňování hostie a její využívání k magickým praktikám stalo svatokrádeží. Jídlo na hostině bylo studené a zapáchající, víno chutnalo po moči a maso po shnilém dřevu. Jídlo rovněž nikdy nebylo slané (sůl byla totiž důležitou součástí bílé magie, sůl v jídlech chyběla také proto, že se užívá při křtu a v křesťanské liturgii). Jídlo nepřinášelo žádné uspokojení – ať čarodějnice jedly, jak chtěly, stále byly hladové. Sabat vrcholil tancem čarodějnic. Prováděly se kolové tance, uprostřed stál ďábel či falický symbol. Při tanci se pohybovalo proti směru hodinových ručiček, což se pokládalo za obzvlášť hříšné. Místo sabatu osvětlovaly zelenavé ohně, které hořely bez paliva. Také se rádi bojíte? Pokud ano, vydejte se s námi na nejtajemnější místa čarodějnická! LYSÁ HORA – Místem, kde se pravidelně scházely čarodějnice, je Lysá hora v Moravskoslezských Beskydech. Místo je to skutečně záhadné, protože se k němu kromě jiného váže i pověst o čarodějnici Haně. Hluboko v nitru Lysé hory se nachází jeskyně a v ní byl odpradávna ukrytý poklad. Ten nejdřív hlídal mladík Ondráš, kterého ovšem zradil jeho nejbližší přítel Juráš. Vyzradil zbojníkům z nedalekého města, jak se k pokladu dostanou, a Ondráše zabil. V té chvíli převzala vládu nad pokladem čarodějnice Hana. O pár dní později vojáci vchod do jeskyně skutečně vypátrali a obklíčili ho. Když tu se najednou na vrcholu Lysé hory ozval děsivý skřek. Čarodějnice Hana se začala zlobit! Z oblohy seslala blesk, zaduněl hrom a skála na kopci se začala podivně otáčet. Pak se zřítila a kamení uzavřelo vstup do jeskyně. Od té doby se slehla zem i po Haně. V podobě velkého zeleného hada s korunkou na hlavě se prý ale zjeví každému, kdo se ke vchodu do podzemí sloje přiblíží…A aby těch podivností nebylo málo, Lysá hora je jedním z nejchladnějších, nejdeštivějších a největrnějších míst v České republice. KOPEC CHOTUC – Na Chotuci (pár km od Nymburka) se podle dobových pramenů scházely čarodějnice a konaly zde svoje sabaty. A dodnes se tu dějí „divné věci“. V nedávných letech se v okolních polích objevovaly kruhy v obilí, které se ani největším skeptikům nepodařilo vysvětlit nějakými rozumnými důvody. Existují také současná svědectví, že v okolí Chotuce se nejspíš nachází jakási časoprostorová díra. Citliví jedinci mohou zaslechnout hlomoz dávných půtek, drkotání kočárů, ale také zvuk parní lokomotivy, která na zdejší železnici už hezkých pár desítek let nejezdí. ZŘÍCENINA HRADU NA DOUBRAVSKÉ HOŘE – Tato zřícenina nedaleko Teplic je dodnes opředena řadou pověstí. Ta nejznámější, které také zdejší obyvatelé nejvíce věří, je o čarodějnici Běle, která kdysi žila v lesích, jež hrad obklopují. Svými čarami a skřeky vyhnala každého, kdo na okraj lesa vkročil. Brzy prý místo opustila i všechna zvířata. Až se sem jednou odvážil vydat statečný rytíř, na kterého byla i kouzla krátká…Jakmile se mladík přiblížil k hradu, strhla se obrovská bouře s větrem, z kopce se začaly valit kameny. Rytíř se všemu vyhýbal. Čarodějnice po něm proto začala metat ohnivé sliny – po nich také dodnes zůstaly na svazích hory otvory. Ani toho se však rytíř nezalekl a Bělu pomocí svého kopí svrhnul ze skály. Podle všeho se ale čarodějnice čehosi zachytila a podařilo se jí přežít. Dodnes se v okolí hradu pravidelně zjevuje. Říká se také, že tomu, kdo ji spatří, se vždy v den, kdy podle kalendáře slaví svátek Běla, zdravotně přitíží. HRAD CHOUSTNÍK – Za čarovných nocí se tu prý schází čarodějnice! Jedním z míst v okrese Tábor, které podle legend bylo rejdištěm čarodějnic, je tento hrad. O svatojanské noci se na hradě prý slétávaly čarodějnice, které tam přes celou noc divoce tančily a prováděly všelijaké rituály – především kolem tamní studně. Ke studni se váže i další čarodějnická legenda, hojně rozšířená v tomto kraji. Vypráví o tom, že čas od času přišla ke studni čarodějnice, která zde přesně 2 minuty ze studně pila. Když jste si na ni počíhali, stačilo do studny skočit a koupat se v ní do té doby, než přestane pít. Jakmile pak člověk ze studně vylezl, všechny jeho nemoci zmizely. Koupání ve studni však podle dalších pověstí znepříjemňovali tamější démoni (někdy se mluví o vodním šotkovi), kteří vodu údajně chrání a ohřívají. A do třetice ještě jedna čarodějnická legenda, která se však váže k hradu Choustník. Ve zdech tohoto hradu se prý usídlila obzvláště nebezpečná čarodějnice, která prý škodila obyvatelům v okolí. Prý jakoby ani nebyla klasickou čarodějnicí, ale spíš upírem. VRCH PLEŠIVEC V BRDECH – Nachází se ve výšce 654 m.n.m. nedaleko obce Jince ve Středočeském kraji. Na Plešivci se nacházelo velmi rozsáhlé, tajuplné hradiště (10. -12. st.př.n.l.) a zabíralo úctyhodnou rozlohu asi 57 hektarů. Někteří badatelé se domnívají, že na hradišti se nacházel magický okrsek a patrně zde stála rovněž také svatyně. Tato skutečnost se jistě otiskla do energie tohoto místa, protože citliví lidé zde dodnes vnímají zvláštní energie. Podle některých senzibilů jsou některá místa na Plešivci vyloženě negativní. Není divu, protože lidé knovízské kultury prý praktikovali rituální kanibalismus. O tajemné posvátnosti svědčí také hromadné obětní dary, nalezené na úpatí hory – a nejen tam. Jaká božstva zde však byla uctívána, to se přesně neví. Legendy také vypráví, že na vrchu Plešivci se od dávných dob shromažďovaly čarodějnice. Slétávaly se sem o půlnoci na ohnivých košťatech a tančily prý na vysokých valech. Nejdeme zde také „Krkavčí skály“, v nichž prý sídlí hadí královna, která se občas promění v něžnou dívku, bloudící v hustém lese. Kdo ji však polituje a dovolí, aby se k němu přiblížila, zaplatí prý svým životem. JÁNSKÁ KAPLE – JÁCHYMOV – Okolí Jánské kaple nad Jáchymovem bylo pověstným místem sletů čarodějnic tohoto kraje. Shromažďovaly se tu o Valpuržině noci a konaly zlo. Zajímavostí ovšem je, že podle jisté verze, bylo několik čarodějnic pochytáno, popraveno a jejich ostatky jsou uloženy právě v těsné blízkosti Jánské kaple. O prvním červencovém úplňku se mají prokleté duše čarodějnic dostávat ze svého zajetí a mohou po dobu několika hodin zle škodit lidem. Jak praví tradice, rozhodně se nedoporučuje dětem, aby v tu dobu chodily ven. HORA BOUBÍN – Tamější prales se kdysi stal domovem mocného mága! – Neobvykle pokroucené kmeny stromů porostlé mechem, pozoruhodně propletené kořeny, vrásčitá kůra plná podivných útvarů či nepropustné mlází. Tak to vypadá v Boubínském pralese, jedné z nejpopulárnějších českých přírodních rezervací, kde je po staletí člověkem nedotčená příroda. Hora Boubín, dnes známá svým pralesem, byla odedávna tajemným místem. Sídlil tu nejmocnější čaroděj celých Čech. Jmenoval se Žídek. Ten se projevoval hřměním na hoře, dokázal však také léčit i konat zázraky, pročež byl považován za jednoho z nejmocnějších čarodějů – i když jeho jméno nám třeba moc strašidelně nezní. Boubín byl vyhlášeným místem výskytu léčivých a čarodějných bylin. Je znám dopis z roku 1578, v němž Jan Mattioli, bylinkář a nový osobní lékař Viléma z Rožmberka, píše o výpravě na Boubín. Vyprosil si na svém pánu, aby směl co nejdříve navštívit Boubín a „vyhledat nějaké koření“. Poté dodává: „Až na vrchu i všudy okolo něho jsem chodil…maje zprávu o jednom koření i bylině jménem Martagon“. Bylinkou Martagon zřejmě myslel Lilium Martagon neboli lilii zlatohlavou (zlatohlávek). TŘÍSTOLIČNÍK – Hraniční hora, které se dříve říkávalo Třízubec či Třístoličná hora, dostala své zvláštní jméno podle tří skal připomínajících svým tvarem obrovská sedadla. Ty se tyčí na bavorské straně vrcholu (tady zvaného Dreisesselberg). Prý na nich sedávali a rokovali králové Čech, Bavorska a Rakouska. Na vrchol Třístoličníku stoupá sedmatřicet kamenných schodů k upravené vyhlídce, ze které je úžasný výhled na bavorskou stranu pohoří. Velkou zajímavostí skalních útvarů Třístoličníku je občasný úkaz, který je možno sledovat, když při nízko stojícím slunci a za určitého pohybu vzduchu táhnou kolem skal mlhy. Pak se na skále objeví obrovský stín lidské postavy. V 19. století zde byla vídána podivná světýlka považovaná za bludičky, která prý dokonce neváhala útočit na pocestné a zanechávala na nich ošklivé popáleniny. Říká se, že 30. dubna se tu objevují démoni, a i v historii bylo místo považováno za oblíbenou oblast čarodějnic, které tu pořádaly sabaty. Dokonce kvůli tomu měla být upálená jistá obviněná selka. HORA BROCKEN V NĚMECKÉM POHOŘÍ HARZ – Vrcholy tajuplného a romantického pohoří Harz dodnes zdobí ponuré zříceniny hradů, místa opředená pověstmi o čarodějnicích a jejich divokých obřadech. O filipojakubské noci se tu konaly sabaty čarodějnic. Věřilo se, že se zde v tuto noc scházejí ženy, které zaprodaly svou duši ďáblu, aby získaly magickou moc, a spolu s nimi sem přicházejí různí duchové, démoni a jiné tajemné bytosti. Čarodějnice měly přilétat na košťatech či různých zvířatech. Slétaly se na horu Brocken k čarodějnickému oltáři, aby projevily poslušnost ďáblu, který zde na ně čekal nejčastěji v podobě kozla. V Německu je tato noc známá také jako „Noc svaté Valpurgy“. BLA JUNGFRUN – OSTROV ČARODĚJNIC – Přestože byl tento malý ostrov švédskou vládou prohlášen za národní park, vyhýbají se mu lidé obloukem! Místo je prý prosycené negativní energií, která dokáže neblaze ovlivnit každého návštěvníka. Bla Jungfrun (Modrá panna) není ve skutečnosti pravé jméno tohoto velmi malého, avšak zároveň děsivého ostrůvku. Původní název je Blakulla. To lze přeložit jako Modrý vršek, jelikož celý ostrov pokrývá modrý granit. Jde o zlé a magické místo, kde se konají čarodějnické sabaty. Ostrov vždy děsil i námořníky. Nacházejí se tam lesy, jeskyně, maják, ale také kamenný labyrint. Věří se, že místo je prokleté a návštěvníci by si rozhodně neměli nic odnášet domů! Místo se má vyznačovat tajemnými zvuky a světly. Má být poznamenáno temnými rituály. Paranormální jevy mají být nejsilnější právě v kamenném labyrintu. O charakteru místa se zmínil například už arcibiskup a kartograf Olaus Magnus. Ve své sbírce Historia om de nordiska folken z roku 1555 tvrdí, že se na ostrově v určitých obdobích scházejí čarodějnice, aby zde zkoušely svá kouzla.   )

Vodník neboli Hastrman – Vládne všemu, co na vodě i ve vodě se nalézá

Vodník neboli Hastrman – Vládne všemu, co na vodě i ve vodě se nalézá

„Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní, v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni. Dvůr vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti, však bezděky jen se v něm zastavují hosti. A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhledají jeho milých oči“. Pokud by se volila nejpopulárnější nadpřirozená bytost českého folklóru a pohádek, dostal by se na některé z medailových míst, ne-li přímo na vrchol, vodník. Malý zelený mužíček s vypoulenýma očima, s pomačkaným cylindrem na hlavě a ve fraku, z jehož šosu kape voda. Sběratel dušiček, skladující své úlovky pod pokličkami baculatých hrníčků. Strašidlo dodnes populární, jemuž pánové Drda a Lada vlili, jako kdysi Shakespeare elfům, novou krev do žil, takže s námi vydržel i přes konkurenci bubáků modernějších a módních. Vodník ale nebýval jen popletený pajda, mlaskající své brekeke, tvor, zírající štěněcíma očima z kaluže vody (ačkoliv i tak ho některé pověsti představují). Nebyl ale ani bez zbytku a odvolání zlý, aspoň ne obvykle. Potměšilý, prchlivý a nevyzpytatelný, to ano. Silný a nelítostný také. Choval se zkrátka jako element, který představoval. Voda byla nebezpečná vždycky, bytosti ostatních živlů mohli být divocí, nepřátelští nebo hodní, vodní bytosti bývaly prostě nesmlouvavě jiné. Ne že by se snad ve většině folklórních představitelů tohoto druhu odrážely staré zvyky a mýty, v nichž voda a nebožtíci splývali v jeden kult, spíš tu působila ona empiricky ověřená krutá nevyhnutelnost osudu. Kontakt s ďáblem býval uzavírán na delší dobu, větrné bytosti mohly ztratit zájem, bylo možné je usmířit, a s démony hor s jejich poklady bývala spolupráce přímo žádoucí. Mnohé šlo prostě přechytračit, vodu ne! Voda je definitivní. Ať už osobně pro člověka, jehož stáhla pod hladinu křeč, který uklouzl na břehu nebo spadl z loďky, nebo globálně při povodních. Bezmoc, která je provází si ostatně někteří sami dobře pamatujeme. Ve známém úsloví „Co peklo schvátí, to už nenavrátí“ dal by se s úspěchem zaměnit podnět za slovo Vodník, a platilo by beze zbytku, nejen jako toužebná představa. O možných náznacích „existence“ vodníka se lze dočíst již v Kosmově kronice Slovo pro vodního démona je ve většině slovanských jazyků jednoduše odvozeno od vody, příkladem je kromě českého vodníka ruský vodjanoj nebo polský wodnik. V česku se také občas objevuje výraz vodní muž či vodní mužíček, podobné je slovinské povodnji mož nebo lužickosrbské wódny muž. V češtině lze nalézt také označení odvozené z německého wassermann „vodní muž“. Jedná se o jména jako hastrman, vaserman, vastrman, na Moravě také bestrman, ve Slezsku hasrman a na Ještědsku vosrmon. Jeho použití je doloženo už ze 14. století. Z německého nixe „vodní démon“ je odvozeno lužické nyks a nykus. Z rozšířené víry v jeho kapající šos je odvozeno označení šosáč používané na Litovelsku. Z topení, jejich typické činnosti, je odvozeno polské topielec a toplec. Kronikář Kosmas ve svém životním díle nehovoří o vodníkovi explicitně, ale zmiňuje zde kult vody, jenž může s vodnickou tematikou do jisté míry konvenovat. Vodníkovská látka tak, jak nakonec ústí ve folklor, totiž zřetelně sestává ze dvou různých vrstev, jež jsou obě ve svém původním znění nerekonstruovatelné: z vrstvy pohanských náboženských představ a vrstvy představ démonických (folklorní). Naši předci odkazovali na vodníka jakožto na boha nebo božstvo. Jejich náboženství bylo založeno na uctívání živlů a široké plejádě jejich božstev. Staří Čechové se rovněž uchylovali k personifikaci těchto elementů. Je zajímavé, že ze všech živlů hrála v náboženských představách starých Slovanů zásadní roli voda, a tak docházelo ke kultu entit, které byly s vodním elementem nějakým způsobem spjaty – k uctívání pramenů, řek či duchů, kteří vodní milieu obývali atp. V démonologických představách již bájné bytosti nepoužívají božských poct, a tudíž i vodník pozbývá statusu „boha“ či démona. „Hranice mezi vodníkem – bohem – a vodníkem – démonem však není zcela ostrá: vodník – bůh živlu, tj. živel sám, bude i v démonologické vrstvě, jak ji zná lidová tradice, stále přítomen. DER WASSERGEIST – neboli vodní duch je německou paralelou k českému vodníkovi, přičemž v německém jazyce existuje více označení. Pro tuto bytost nalezneme i označení „der Neck“, popřípadě Nock nebo Nix. Jedná se o nadpřirozené postavy, démony, kteří podle lidového přesvědčení žijí v jezerech, rybnících, řekách, potocích a studnách. V různých lokalitách mohou mít různá označení nebo podobu. Specifickou podobou jsou „die Elben“. Jedná se o krásné muže ve sladkých vodách, kteří hrají na harfu či housle a svádějí mladé ženy. Mezi typické znaky patří hlavně hudební instrument, dále oblečení, z kterého kape voda či zelené rybí zuby. Oproti českému vodníkovi, který se dostává do německého prostředí jako der Wassermann, je třeba zmínit, že Wassergeist je zlá démonická postava, zatímco vodník je vnímán střídměji. Po stopách pražských vodníků aneb co nám vypráví Vltava… Víte kolik je v Praze vodníků? 40! A zdaleka se nejedná o konečné číslo. Stále se pátrá po dalších. Většinu z nich najdeme ve Vltavě a přilehlých tocích, dokonce i mimo ně. Devatero z nich v Čertovce, dva mimo tekoucí toky a zbytek ve Vltavě od Vyšehradu po Holešovický přístav. Nejvýznamnější z nich je Vejvoda českých vodníků, který žije pod Vyšehradem. Nejzlejší je Zlý vodník od Karlova mostu – na toho pozor! Nu a nejslavnější pražský vodník je Kabourek – usuzujeme tak z toho, že mu tady sochař a malostranský patriot Josef Nálepa udělal sochu. Ostatně je to stejný sochař, který udělal i Fauna. KABOUREK Z ČERTOVKY – Legendou mezi pražskými vodníky býval Kabourek, velký milovník piva a prý dobrák od kosti. Jeho sochu najdete na Čertovce u mlýnského kola Velkopřevorského mlýna. Kabourek prý dříve patříval mezi štamgasty hospod na Kampě, mezi hordami turistů se však dnes necítí dobře. Chuť na pivo mu ale zůstala, a tak občas požádá kolemjdoucí, aby mu přinesli ve džbánku točené anebo aspoň lahvové. Kdo jeho prosbě vyhoví, dostane prý za odměnu štiku nebo úhoře. VODNÍK PAKLT NA PRAŽSKÉM HRADĚ – Zajímavostí je také vodník Paklt, který žije na Pražském hradě v místních fontánách. „Legenda praví, že pokud ho chcete oslovit, zmizí v hradních zdech. Kde je vlhko, tam se vodník cítí jako ryba ve vodě…“ Měří jen 60 cm a chodí po celém Pražském hradě s podivným úsměvem. Na pozdravy prý zásadně neodpovídá. V PODSKALÍ – Už nikdy se tam neutopí žádné dítě! Ručí za to tamní vodník, který kdysi dávno utopil vymodleného rybářova synka. Za to rybářova žena proklela jeho malé hastrmánky, aby na slunci uschli. Po přímluvě neznámé, ale laskavé kolemjdoucí babičky se nad nimi slitovala a kletbu zrušila. Vděčný vodník za to slíbil, že osobně dohlédne na to, aby se v Podskalí už nikdy neutopilo žádné dítě! HASTRMAN U KARLOVA MOSTU – Bydlí prý pod čtvrtým obloukem, a když má možnost někoho utopit, tak nezaváhá. Zvláště nemá rád, když si lidé z vodníků utahují nebo se jim postaví. Podle pověsti prý kdysi utopil kočího Vincenta Sahulu jen proto, že dotyčný posměšně zanotoval: „Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben!“ Netrvalo dlouho a kočí odevzdal hastrmanovi nejen svou kůži, ale také duši do hrníčku. VODNÍK PIVODA Z PODVYŠEHRADÍ – Na hrníčky je specialista vodník Pivoda. Nejvíce mu jich přináší divoké jarní vody a má jich prý už pěknou sbírku! I když ne ve všech má dušičky. Občas vezme nějaký na břeh, aby se s ním pochlubil suchozemským sousedům. Nenápadně to maskuje průpovídkou, že pivo mu chutná ze všeho nejvíc právě z některého kousku. VEJVODA VODNÍKŮ POD VYŠEHRADSKOU SKÁLOU – S oblibou topí zvláště švarné mládence, z nichž se potom stávají členové vojska kněžny Libuše, které sídlí právě pod Vyšehradem. Když má pocit, že se už nikdo dlouho netopil, povolá z vyšehradské skály strašidelného černého psa, aby mu někoho do vody zahnal. Vodník představuje lidské nevědomí, vše, čeho se ve skrytu duše obáváme Kontextem, v němž se vodníkova postava často tematizuje, je psychoanalýza. Na tezi, že vodník symbolizuje nevědomí, založil svou studii T. Winter. Vodníka vidí klasicky: jako ducha vody. Voda, živel jednak neprobádaný, neprozkoumatelný, jednak spojitý, dokonale amorfní reprezentuje ztracenou jednotu bytí. Winter tak dokonce naznačuje, že vodník, podle lidové představy padlý anděl, symbolizuje svým bytím ve vodě touhu po opětovném spojení s Bohem. Psychoanalýza ovšem zná ještě jinou konotaci vody: sexualitu. Tento rozměr se přenáší i na vodní bytosti. Se sexuální konotací vody souhlasí i tradice magická. Voda zde ovšem má výrazně ženskou polaritu. „Vlhko je zřeďující, pasivní, ženské“. V oblasti mytologie tuto tezi potvrzují výrazně sexuálně pojatí vodní duchové, jež jsou povětšinou skutečně femininní. Připomenout můžeme antické Sirény, krásné, svůdné, ovšem záhubu nesoucí. Stejná je tradice v mytologii slovanské. „Hlas Rusalčin jest velice krásný, kouzelným svým zpěvem láká plavce do hlubin a topí je, zlomyslně se přitom chechtajíce“. Tato sexuální povaha vodních bytostí není nakonec cizí ani vodníkovi. Zatímco lidové podání ji explicitně přiznává jen bytostem ženským – Rusalkám, vílám – u Vodníka je tato sféra skrytá, utajená, jako by právě byla ve spojení s psychoanalytickou představou o nevědomí. „Uvažujeme-li o setkání s hladinou, nutně (kromě hravých vlnek) nám vyvstane i další obraz: obraz klidné hladiny, která působí jako zrcadlo, ale je to zrcadlo mnohem dynamičtější než to umělé. Zrcadlo vody má hloubku, má svět za sebou. Svět sice zrcadlící se, ale zároveň i svět v hloubce. Odráží naši tvář – nástroj k svádění, ale ukazuje ji jinou – idealizuje ji, na rozdíl od hladkého umělého zrcadla, svou pohyblivou podstatou. „Každý trochu nejasnější a vybledlejší obraz nutí k idealizaci“. Když Narcis pozoruje svůj obraz ve vodě, cítí, že jeho krása se neustaluje, že není dovršena a že je třeba ji dovršit. Pohled do vodního zrcadla přirozeně zdvojuje. Při pohledu na vodu se Narcisovi zjeví jeho totožnost i jeho zdvojenost, zjeví se mu jeho dvojí, mužská a ženská síla, a hlavně se mu zjeví jeho skutečná i ideální podoba“.   )

Dožínky – Čas oslavy plodnosti Matky Země, hojnosti, prosperity a plodů naší práce

Dožínky – Čas oslavy plodnosti Matky Země, hojnosti, prosperity a plodů naší práce

„Když se dožne žito, ječmen a pšenice, slaví se dožínka (dožínky, obžínky, dožatá, dóženek)“, tedy slavnost na oslavu ukončení žní. Dožínky byly na českém území kromě zmíněných názvů slaveny mimo jiné i pod názvy voženek, žnivuvka, ožinky či na Moravě jako aldamáš nebo homola, jako tomu bylo především na Valašsku. Tato odlišná pojmenování vychází jak z nářečí, tak z různých dožínkových aspektů, například na východní Moravě pojmenování souvisí s názvem hostiny (aldamáš), nebo s označením konkrétního dožínkového pečiva (pro jižní Valašsko byly o dožínkách typické žrnové vdolky, které nesly označení homola). Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty Matce Zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili přírodu. Slaví se kraj od kraje různě dle podnebí a počasí ten který rok. V Čechách je to zpravidla koncem srpna, na Moravě již začátkem srpna nebo v půli a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím nebo místní zvyklostí. Po dožínkách se ještě také slaví Dočesná v sadech a na Moravě Zarážení hory, jež znamená sklizeň vinohradu. Všechny tyto slavnosti byly přímo spojené s úkonem sklízení úrody. V dobách dávno minulých se většina obyvatel živila zemědělstvím, proto je lidové umění spjato především s venkovem a přírodou. Naši předkové si na rozdíl od dnešní doby velice dobře uvědomovali důležitost vazby člověka s přírodními silami, pozorně sledovali každou změnu v přírodě a věnovali ji patřičnou pozornost. Skládali jí hold a s tím byly spojeny i oslavy se zpěvem a tancem. Vliv přírody, její proměny, běh slunce, to vše souviselo se zvyky a obyčeji prostého lidu. Historie dožínek ve smyslu oslavy ukončení žní sahá nejen na českém území stovky let před křesťanské období. Snad u všech národů je možné shledat potřebu díkůvzdání za sklizenou úrodu Bohu, bohům, Matce přírodě či jiným duchovním entitám, s čímž souvisí rituály obětování úrody, předávání prvotin z ní či darování poslední části sklizně. U některých národů dožínkové díkůvzdání probíhalo i ve znamení zvířecích, či dokonce lidských obětí. Zajištění hojné úrody totiž bylo nedílnou součástí obživy a přežití lidstva od nepaměti, stejně jako se sklizní spjatý vděk a udržování příznivého rozpoložení bohů či duchů. Spojitosti mezi dožínkami napříč světem a lidskou historií „Tradice je duchem národa, jeho ochranou, jedinečností, výjimečností a moudrostí“ STAROVĚKÉ ŘECKO A ŘÍM – slavnosti se zde konaly například na počest bohů úrody, zemědělství, plodnosti a vegetace, jimiž byli především bohyně Démétér (která dokonce pomohla lidu naučit se, jak obdělávat pole) a bůh Dionýsos, jenž chránil ovocné stromy a rovněž jim dodával mízu, a tedy byl vnímán i jako bůh „plodivé síly přírody“. Pro Řeky bylo pak kromě obilí a vína důležité pěstování oliv, jimiž byli Řekové (přesněji Athéňané) obdarováni bohyní Athénou. V Římě byly typickými obřady mimo jiné na jaře slavené Cereálie vycházející z pocty a vděčnosti k bohyni Cerese (Ceres), která byla římskou obdobou bohyně Démétér. Důležitá byla rovněž bohyně Tellus, kterou uctívali jako bohyni země s plodivou sílou. SLOVANÉ – ze slovanských zvyků čerpáme v našich obyčejích dodnes, dokonce máme dochováno i několik útržků o jejich dožínkových tradicích. Slované za úrodu a za její požehnání vzdávali díky konkrétním bohům, což bylo podstatou sklizňových obřadů. „Po žních vstupoval žnec boha Svantovíta do arkonského chrámu na ostrově Ráně a s významnými obřady přinášel oběť dárci úrody zemské“. Na základě těchto posvátných obětí bohům mohly být v zemích se slovanskými kořeny budovány snad i pozdější křesťanské dožínkové obřady. Mezi dožínkové tradice při těchto pozdějších křesťanských obřadech v některých oblastech Ruska například patřilo to, že s počátkem žatvy přicházela na pole hospodyně přinášející chléb se solí. První snop, který ženci požali, vzala s sebou domů, kde ho položila pod obrazy uctívaných světců. Tento zvyk souvisel opět s obětováním či posvěcením prvotin ze sklizené úrody – obilná zrníčka z tohoto snopu nechávali lidé posvětit v kostele, a následně je přidali k osivu, které mělo být zaseto dalšího jara. KELTOVÉ – na evropském území obývaném Kelty byl předchůdcem dožínek svátek Lughnasadh, jímž Keltové oslavovali boha Lugha – boha ohně, slunce a světla, ale rovněž sklizně. S dožínkovým díkůvzdáním souvisí také úcta a vděk za hojnost úrody, která závisela na Bohyni Matce. Keltové totiž věřili, že se této Bohyni ve stanoveném čase spjatém se sklizní narodil syn (tedy duch obilí), který byl sťat a jeho semena byla rozseta po zemi. Stejně jako staří Keltové, oslavte Lughnasadh rituálem pro bohatství a nadbytek, uspořádejte oslavu a sejděte se s přáteli. Můžete použít zelené nebo zlaté svíce a před jejich zapálením se soustřeďte na hojnost a nadbytek, která vás provází a pak svíci zapalte. Můžete také přírodě a Matce Zemi poděkovat tím, že do přírody zanesete nějakou obětinu – klas, ovoce, trochu vína, něco z Vaší dožínkové hostiny a poděkujete tím také duchům přírody. AFRIKA – sklizňové rituály jsou dodnes slaveny a snad i nejvíce opravdově prožívány v afrických zemích, kde jsou mnozí lidé stále odkázáni na přírodní podmínky ovlivňující úrodu, která často tvoří největší podíl obživy tamějších obyvatel. Děje se tak především v menších afrických vesnicích. Mezi africké dožínkové slavnosti patří mimo jiné takzvaný Yam Festival, slavený na konci období dešťů, nebo novodobější ghanská dožínková slavnost Homowo, která je zde slavena na památku hladomoru v předkoloniálním období. Africké díkůvzdání je v některých oblastech i v současnosti propojeno s tradičními tanci, zpěvy, ale také kostýmy a maskami, které umožňují plněji vstupovat do konkrétních rituálů. Pokud bychom však na tomto území pátrali po hlubší dožínkové tradici, došli bychom v neposlední řadě ke starověkým Egypťanům a jejich sklizňovým rituálům, které se opět vztahovaly k jednotlivým bohům, jimž byly například určeny prvotiny sklizně. AMERIKA – prvním díkůvzdáním v Americe bylo dle tradice díkůvzdání roku 1621, kdy noví američtí osadníci oslavovali první sklizeň, v níž spojovali jak vděk Bohu, tak vděk původním obyvatelům kolonizovaných oblastí, kteří jim k úrodě dopomohli. Na americkém území však stovky let před nimi děkovali za úrodu původní americká etnika jako Aztékové či Mayové. ASIE – dožínkové slavnosti sahají na každém světadílu k prapůvodnímu obyvatelstvu – a není tomu jinak ani na území Asie, která má v jednotlivých zemích nespočet různých náboženství, politických i společenských uspořádání. Avšak navzdory tomuto rozdělení, odlišnostem náboženských vyznání, zvyklostem daného území podstata zůstává stejná, ať už jde o děkování za sklizeň rýže, obilí nebo jiných plodin. Vždy se totiž jedná o potřebu vzdání díků za úrodu konkrétním bohům, duchům či jiným instancím, touhu po novém požehnání a radost vyjádřenou oslavou. V Japonsku spadá děkování za úrodu (Niiname-sai) k obřadům, které mají souvislost s císařským rodem. V těchto sklizňových rituálech lidé spolu s císařem směřují díky za úrodu a podmínky, díky nimž bylo možné sklízet šintoistickým božstvům. Zároveň však prosí v modlitbách i za další rok, aby byl plodný a úrodný. Dalším z mnohých příkladů na asijském území mohou být bengálské sklizňové oslavy Nobanno („nové jídlo“). Jedná se o slavnosti vesnické společnosti, jejíž obživa byla založena na zemědělské činnosti. Tyto oslavy spadají do období prosince až ledna. Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc „Vážené hospodářo! Přémite tento věneček, vod poctivéch děveček! Kolek klásečku, toli másečku, kolek zrneček, toli měřeček, kolek stopeček, toli kopeček“. Dožínkový věnec a jeho předávání hospodáři patří k základu všech podob dožínek na našem území. Byl především důkazem – někde spolu s posledním snopem – o dokončené sklizni, a tedy o hojnosti úrody, na což bylo poukazováno často i v přednášených vinších. Uvitý věnec byl v průvodu z pole k hospodářům přinášen vícero způsoby. Mohli ho společně přinášet žnec a žnečka v čele průvodu, nebo samostatný zástupce chasy. Zdá se, že nejčastěji věnec přinášela hlavně žnečka, kterou chasa uznala za „nejpěknější a nejvýřečnější“ – a to buď v ruce, nebo na hlavě. Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc. „Byl kruhový, připomínal slunce jako životodárnou sílu pro nastalou úrodu, také měl magické prvky, protože sláma symbolizuje sluneční paprsky vrcholícího léta a podle lidových přísloví vnáší do Vánoc jas, teplo a pohodu. Věncem se děkovalo za sklizenou úrodu a také měl být symbolem pro zajištění úrody v následujícím roce. Byl zdoben květinami. Vlčí máky, chrpy, luční kvítí. Měl mít plodiny, které obsahovaly co nejvíc semínek jako symbol plodnosti. To byly makovice, ořechy. V některých oblastech byl zdoben pentlemi nebo cukrovím“. Věnec býval zavěšený ve stodole i součástí svátečního stolu na Štědrý den, jako projev vděčnosti za jídlo a aby se v domě držela hojnost a plodnost. Pak se roztrhal, sláma se dala dobytku a zrní z klasů se uchovalo do jara, kdy se přidalo pro požehnání úrody do nového osiva. Jinde se zrní z věnce přidávalo do vánočního pečiva nebo dalo slepicím pro dobrá vajíčka po celý rok. Udělejte si i Vy doma kouzelnou dožínkovou atmosféru a doneste si z polí trochu té zlatavé krásy: Základem věnce bude slaměný korpus. Budeme k tomu potřebovat větší množství dlouhých stébel slámy. Ideální je při žních sesbírat na poli posekané klasy. Slámu lze také sehnat u farmářů nebo si můžete koupit již hotový slaměný korpus v květinářstvích a hobby obchodech. Vezmeme si slaměný snop, urovnáme jej, aby z něho netrčela sláma na všechny strany, a začneme jej omotávat režným provázkem dokola. Postupně budeme přidávat další slaměná stébla, aby byl korpus velký a pevný. Provázek důkladně utahujeme, je potřeba, aby věnec držel svůj tvar. Jakmile máme pevný, kulatý korpus, začneme na něj přikládat již zakrácené snopky obilných klasů. Klasy podle potřeby zastřihujeme nůžkami na požadovanou délku. Obilné klasy poklademe po celém obvodu slaměného věnce a neustále pečlivě utahujeme provázkem, aby se věnec nerozpadl. Celý věnec by měl působit bohatým dojmem, neboť bohatá byla i sklizeň. Jako závěrečnou dekoraci použijeme luční kvítí, které roste podél polí nebo v jejich těsné blízkosti. Hotový věnec pak můžeme podle starodávného zvyku předat „hospodáři“ nebo jej jednoduše zavěsit na dveře a uchovat jako vzpomínku na končící léto. Matko Země, z Tebe vše pochází a k Tobě se vrací, aby pohlceno a stráveno bylo opět znovuzrozeno ve věčném koloběhu života. Děkuji Ti a uctívám Tě každým krokem, kterým se Tě dotýkám, stejně jako kamenů, rostlin, živočichů a všech bytostí. Zdravím také království čtyř živlů – ohně, vody, vzduchu a země.   )

Bílá paní – Tajuplný bloudící přízrak odsouzený k věčnému životu

Bílá paní – Tajuplný bloudící přízrak odsouzený k věčnému životu

„Vážným krokem obchází hrad se svazkem klíčů za pasem, otvírá a opět zavírá tu či onu komnatu, a to ve dne jako v noci. Když ji někdo náhodou potká, když ji pozdraví a nesnaží se ji zadržet, s laskavou tváří a vážností, jaká sluší stárnoucím vdovám, a se sklopenými zraky odpoví na pozdrav, na znamení úcty svěsí hlavu a přejde. Není třeba se jí bát. Bílá paní je zjevení, které všemi svými skutky i ve tváři projevuje slušnost, ostych a zbožnost“. Irové mají vílu Banshee, která kvílením oznamuje smrt, podobnou funkci má i francouzská Meluzína, jenž se zjevuje pánům na hradě Lusignan v západní Francii. Jejich českou obdobou je bílá paní. Tedy českou – pověsti o bílé paní do Čech přišly z Německa, prvním takovým „strašidlem“ byl pravděpodobně duch Hornofranské hraběnky Kunhuty, která zabila své dva syny, aby se mohla vdát za hraběte Bedřicha von Hohenzollern. Přes tento rod se zřejmě pověst rozšířila k Rožmberkům, kteří s ním byli spřízněni. Proto je také naším nejznámějším strašidlem Perchta z Rožmberka, jež se zjevovala na různých jihočeských panstvích. Podoba a role bílé paní byla většinou rozdílná a tento duch nebyl vždy pouze dobrotivý. Objevovala se u studánek, hlídala poklad, chránila rodinu, ohlašovala radostnou událost či smrt, válku, hladomor, hlídala a konejšila děti, trestala viníky či rozdávala jídlo potřebným. Tajemný příběh Perchty z Rožmberka Perchta z Rožmberka, ztepilá, sličná dcera Oldřicha II. z Rožmberka, prožila šťastné mládí na otcovském hradě v Českém Krumlově. Když dospěla, ucházelo se o dceru mocného pána mnoho ženichů. Otec provdal ji proti vůli její za Jana z Lichtenštejna, pána sice urozeného a mocného, přitom však velmi neurvalého a hrubého, který krátce předtím ovdověl. Jemné, ušlechtilé Perchtě nastal po jeho boku život plný ústrků a utrpení. Na zámku pana z Lichtenštejna žily matka a sestra jeho nebožky ženy. Ty pronásledovaly paní Perchtu a ztrpčovaly jí život, jak jen mohly. Osočovaly ji u jejího manžela, ukládaly jí hrubé práce, nemajíce pro ni slůvka vlídného. Manželství stalo se jí peklem, z něhož nebylo žádného východiska. Marně se modlila za obměkčení srdce manželova, marně psala svému bratru zoufalé dopisy: „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil“. Nebylo jí pomoci, neboť tehdejší mrav nedovolil, aby žena odešla od muže, byť by s ní nakládal sebekrutěji. Teprve smrt mužova prolomila mříže jejího vězení. S radostí vrátila se na otcovský hrad, stala se tu jeho dobrým duchem a laskavou ochranitelkou všech trpících. Prožité hoře vepsalo jí do tváří nesmazatelné rysy utrpení, zapudilo navždy z lící jejích smích. Vážná, štíhlá, předčasně uvadlá, majíc zlaté, vlnité vlasy bílou rouškou obepjaté, procházela síněmi a nádvořími hradu, dohlížejíc bratrovi na jeho hospodářství. Smrt, která ji tu stihla roku 1476 ve čtyřicátém devátém roce jejího života, byla bolestnou ranou nejen rožmberských pánů, nýbrž i chudých celého kraje. Nepřestávali ji oplakávat a brzy vídali ji ve svých snech. Pověst praví, že se Perchta stala strašidlem, protože odmítla dát svému manželovi odpuštění, o které jí žádal těsně před svou smrtí. Tak se Perchta, známá jako Bílá paní rožmberská začala zjevovat na hradech a zámcích pánů z Rožmberka. Stala se patronkou svého rodu, přičemž neobyčejnou péči věnovala poslednímu z rodu, Petru Vokovi, dokud jí jedna z chův neurazila a ona se na zámku již vícekrát neobjevila. Tato událost se měla odehrát na zámku Český Krumlov, jelikož se zde Petr Vok roku 1539 narodil a jako dítě zde žil až do roku 1542. Není ovšem vyloučeno, že by se vše událo na zámku v Jindřichově Hradci, kde žil od roku 1542 po dalších pět let. Záhadný Perchtin obraz – „Kdo nápis přečte, vysvobodí její duši od věčného bloudění“! Někteří bývalí zaměstnanci a návštěvníci hradu Rožmberk potvrzují, že se z okolí Perchtina obrazu občas ozývají nevysvětlitelné zvuky dutých ran. Navíc se zde prý sám od sebe hýbe nábytek – zejména tehdy, pokud se Perchtě někdo posmívá. Podobný projev byl na hradě zaznamenán například v 90. letech 20. století, stejně jako vyprávění jistého lékárníka, který za hradním oknem roku 1996 uviděl vznášející se bílou ženskou postavu. Projevila Bílá paní opět svou vůli? Vždyť se prý objevuje, pokud se na hradě děje bezpráví, nebo má nastat nějaká důležitá událost. Možná, že řešení ukrývá podivný obraz vykreslující tuto bílou paní – Perchtu, která ukazuje na tajemné znaky kolem sebe, skrývající prý jakýsi kabalistický kód. Ten má určovat polohu Perchtina pokladu. Jiné mysteriózní teorie se přiklánějí k verzi, že jde o návod k vyvolání Bílé paní ze záhrobí. Jisté je pouze to, že tato tajemná hádanka stále čeká na své rozluštění, a není vůbec vyloučené, že ten, kdo vyřeší tohle tajemství Rožmberského hradu, může být vlastně kdokoli z nás! Po stopách záhadných žen v bílém…Kde na ně můžete podle pověstí narazit? Také to znáte? Na mnoha místech, kam přijdete Vám znenadání přeběhne mráz po zádech, ale nevíte proč, nebo máte jen špatný pocit případně pocit, že se na Vás někdo dívá. Není to až tak neobvyklé na místech, která mají k tajemnu blízko. Bílá paní není jen přeludem výhradně jihočeským nebo přímo rožmberským. Svou Bílou paní měli i Berkové z Dubé, Černínové, páni z Lipé, Švamberkové či moravští Žerotínové, jejich Bílá paní se zjevovala na zámku Velké Losiny. Existovalo však mnoho dalších bílých dam, většinou obětí prokletí. A nemusela to být vždy žena urozeného rodu. V Berouně to byla služka, v Soběslavi duch Zuzany Vojířové, v Kloboucích manželka tamního pána. Legendy o bílé paní se vyprávějí po celé republice. Na jakých hradech a zámcích na ně můžete narazit? Všechno to jsou památky, které stojí za návštěvu, i když na strašidla už dávno nevěříte. BUCHLOV – místní bílá paní se prý vždy zjeví v tzv. pokoji strašidel, odkud vychází z černě vymalovaného výklenku. Osud má podobný, jako rožmberská kolegyně – je strážkyní hradu a zjevuje se, pokud hrozí nebezpečí. Jde o jednu z bývalých hradních paní, konkrétní jméno ale pověst nezmiňuje. DĚVIČKY – jihomoravský hrad má bílé paní hned dvě, má jít o dcery majitele hradu, které byly za třicetileté války roku 1645 zasypány v tajné chodbě při obléhání generálem Torstensonem. Pověst tvrdí, že chodba končí až v Dolních Věstonicích pod kostelem. Místní obyvatelé prý nevěřili, že zjevení na hradě jsou nadpřirozeného původu, před 2. světovou válkou se na ně vydali s klacky a řetězy, ale nikoho nenašli. DOKSY – zjevení ze zámku v Doksech nosí štěstí. Alespoň tomu, kdo ho potká, když o půlnoci bílá paní prochází komnatami. Alžběta, jak se za živa jmenovala, byla chotí Kristiána z Valdštejna. Tato vyhlášená krasavice se utrápila po smrti své dcery utopené v zahradním jezírku. JINDŘICHŮV HRADEC – k tomuto prastarému hradu se váže snad nejznámější pověst o bílé paní, která rozdávala na nádvoří hradu jednou ročně sladkou kaši. Bílá paní Markéta byla za svého života manželkou pána z Hradce. KARLŠTEJN – ke hradu Karlštejnu se vztahují dvě pověsti o bílých paních. V první figuruje Blanka z Valois, která prý občas schází do podhradí, kde navštěvuje obyvatele a informuje je o blízkých událostech – o tom, kteří nemocní se uzdraví a kteří zemřou. Lidé se jí proto bojí a raději neotvírají. Druhá pověst je obsahově blízká bílým pannám na Týřově, ale základní motiv koresponduje s historickými událostmi: V 16. století žila na hradě sadistická Kateřina Bechyňová, která zavraždila 14 nešťastníků. Bechyňová byla odsouzena k umoření hladem, dva dny po její smrti pak zemřel i soudce. 12 dívek, které zahubila, se zjevuje na Karlštejně v podobě bílých paní. Kdysi se je rozhodlo osvobodit 12 vojáků. Podmínkou bylo, že po celý rok nesmějí opustit hrad. To však dodržel jen jejich velitel a zbývajících 11 nešťastníků bylo nalezeno s uřezanými hlavami. LIBICE – podle pověsti byla kněžna Libuše pohřbena na hradu Libice, zjevovala se prý u řeky Cidliny pod hradem jako bílá paní, proměňovala ve zlatou kachnu a ztrácela v rákosí. PERNŠTEJN – zjevením na Pernštejně bývala dcera hradního pána, která pomáhala s obranou hradu střelbou z kuše. Protože však na nepřítele nepřestala střílet ani po sjednání míru, otec ji ve vzteku probodl. Její zjevení ohlašovalo nešťastné události. Údajně jí spatřil i jezuita Jan Drachovský roku 1626. Tato bílá paní se prý přestala zjevovat okamžikem vymření rodu Pernštejnů. TOČNÍK – bílá paní zde hlídá poklad ukrytý pod hradem. Podle jedné z pověstí byla vysvobozena Kořínkem z Podmokel, který vykonal pouť do Prahy, kde za ní ve Svatovítském chrámu nechal sloužit mši. Traduje se, že se tohoto zjevení při návštěvě roku 1600 bál i Rudolf II. TÝŘOV – týřovská pověst je trochu netypická – hradní poklad hlídá 12 panen, které jsou zakleté (nebo na sebe berou podobu) rybek v hradní studni. Poklad může získat pouze ten, kdo celý rok prožije na hradě. Ti, kteří se o těžký úkol pokusili, ale nevydrželi, skončili s uřezanou hlavou. VELHARTICE – Bílou paní se po své smrti stala něžná paní Hradecká z Velhartic. Zemřela při porodu a od svého třetího dne po své smrti se zjevovala mezi jedenáctou a půlnocí u kolébky své dcery Elišky. Když otec poslal Elišku na výchovu do Hradce, zjevovala se bílá paní u zadní gotické branky. V souladu s historickými záznamy má něžná bílá paní nejblíže ke Kateřině, dceři Jana z Velhartic, která se roku 1391 provdala za Jana staršího z Hradce. VELKÉ LOSINY – Bílá paní se prý zjevovala i zde. Inspirovala spisovatele Franze Grillparzera, který zde pobýval v letech 1812-1813 při psaní dramatu – Die Ahnfrau (Pramáti) roku 1816. Olejomalbu Bílé paní najdete v Grillparzerově pokoji v druhém patře. Hradem prochází tiše a vznešeně za tiché noci, když hvězdy z nebe svítí, tajemná postava v bílém šatě na štíhlých údech. Její rod spí pod těžkými kryty v hrobce. Ta paní, která tudy chodí, zažila mnoho trpkého útisku, to však dalo jejímu srdci dobrotu, kterou jako dar rozdávala zase jiným a utěšovala je v jejich osudu. Lid ve své zbožné víře na ní nezapomněl ve své vděčnosti. Ona ráda rozdílela mezi ně radost a sdílela s nimi bolest a bídu. Jestliže jejímu domu hrozilo nějaké neštěstí, tu ji bývalo vidět, jak kráčí, bolest majíc v líci, když kráčela hradními síněmi. Někdy ale osvětlovala i radost její obličej andělskou září. Když poslední z Rožmberků Petr Vok byl ještě dítětem, přicházela často do jizby, ve které spal. Hladila jeho vlásky, políbila jej na dětská ústa a tím projevovala lásku k poslednímu členu svého rodu. Nikdo se jí nebál, a tak paní Perchty duch chodí ještě síněmi hradu.   )

Jantar – „Sluneční kámen“, který prospívá našemu tělu i duši

Jantar – „Sluneční kámen“, který prospívá našemu tělu i duši

Již od dávných časů lákalo člověka tajemství vzniku „Slunečního kamene, jantaru“. Jeho vznik popisují již staré legendy. Snad tou nejstarší je legenda o Faethónovi, známá z metamorfóz římského básníka Publia Ovidia Nasona z 1. století př.n.l., ve které se píše: „Faethón si vzal do hlavy řídit vůz svého otce. Neudržel však koně plivající oheň a hrozilo nebezpečí, že Země bude zahubena v plamenech. Rozhněvaný Zeus probodl Faethóna blesky a jeho tělo hodil do řeky. Matka a sestry oplakávaly smrt Faethóna tak dlouho, až zarostly do země a proměnily se ve stromy. Nepřestaly plakat, ronily dále slzy a ty se měnily v jantar…“. Je považován za drahokam, i když není minerálem v pravém slova smyslu Starověká literatura obsahuje několik imaginativních vysvětlení původu této atraktivní suroviny. Sofokles říká, že jsou to zkamenělé slzy mýtického ptáka z Indie, truchlícího za jedním ze zesnulých Argonautů, Demostatus se domnívá, že jde o ztvrdlou moč rysů a Nicias tvrdí, že jantar vzniká působením paprsků zapadajícího slunce na půdu. Plinius starší však cituje i názory, které jsou mnohem blíže skutečnosti: „Jantar se vytváří z dřeně vytékající ze stromů z rodu borovicovitých, …naši praotcové byli téhož názoru, a proto mu dali jméno succinum (z lat. slova sucus – šťáva)“. Jantar začal vznikat v prehistorických dobách, a to zhruba před 50 miliony let, nejčastěji se však nacházejí kousky staré 25 až 40 milionů let. V severní Evropě v těchto časech díky náhlé subtropické klimatické změně byly vytvořeny podmínky ideální pro růst jehličnanů. Okolní teplota a vlhkost stouply. Stromy tak díky vysoké teplotě vytvářely nadměrné sekrece pryskyřic. Stromy přirozeně produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, nebo když mají poškozenou kůru nebo již byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Velké výrony pryskyřice vznikaly při větších poškozeních (ulomení větve, zlomení celého stromu) při bouřkách a silném větru. Z těchto pryskyřic se pak odpařily těkavé terpeny, což mělo za následek jejich rychlé ztvrdnutí. V době povodní a dešťů se tyto ztvrdlé pryskyřice odlouply a spolu s lesní půdou se odplavily do potoků, řek a moří. Než se však z pryskyřice stal jantar, musela projít různými formami transformace. Jedná se o procesy polymerace, oxidace, izomerizace, kvašení a konečný proces zrání v alkalické zemině. Nejbohatší ložiska jantaru se nacházejí v oblasti Baltského moře Jantar se nalézá v podobě hrudek kapkovitého tvaru s hrubým, kůře podobným povrchem, v podobě valounků, krápníků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. Největší naleziště jantaru v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Významná naleziště jantaru se objevují také v Rumunsku, na Sicílii, Madagaskaru, v Itálii, Japonsku, Myanmaru, Mexiku a Kanadě a všude tam, kde byly podobné podmínky vzniku. Nejstarší nálezy pocházejí ze Sibiře, Mongolska a Číny. Specifické jantary jsou k nalezení v Dominikánské republice, kde se vyskytují i ojedinělé jantary s nádechem modré barvy. Na našem území lze jantar najít v Bílých Karpatech, na severní Moravě a Šluknovsku. Co se týče barev, asi nejznámější zabarvení jantaru je medové s lehkým oranžovým nádechem, existuje ale celá škála barev – jako je máslová, koňaková, červená, zelená, ale i černá. Nejvzácnější a nejcennější je modrý jantar. Víra v léčitelské kvality jantaru se objevovala od nepaměti Jantar byl v průběhu historie symbolem všeho od božské síly, přes přírodní živly až po zvířecí duchy. Kromě slunce a světla byl jantar bytostně spjat i s vodou. Podle učení Feng Shui využívá jantar energii vodního živlu, která má regenerační a očistné účinky. I baltská mytologie jantar zmiňuje ve vícero legendách, v nichž figurují moře a jeho božstva. V asijských zemích byl zhmotněním „duše tygra“ a měl dodávat odvahu. Podobně i skandinávští vikingové u sebe nosili drobné amulety s podobiznami divokých zvířat, jejichž sílu a schopnosti toužili sami získat. Jantar nám pomáhá svou září překonat všechny překážky, které stojí v cestě životem. Zahání smutek, deprese a beznaděj. Probouzí v nás touhu žít a těšit se z malých radostí. Je možné jej využít na všech čakrách nebo oblastech těla, kde nás obtěžuje tlak, napětí, bolest nebo jiné zdravotní potíže. Nejúčinnější je však na čakře Solar plexu. Tam ovlivňuje celkový zdravotní stav organismu. Obzvlášť pozitivně působí na hormonální a trávicí systém. Zajímavostí je v některých oblastech tradice vkládání jantaru na noc do vína, které se ráno pije na lačno po doušcích, a tím podporuje trávení a vyrovnává hladinu žaludečních šťáv. Uzdravuje rovněž žaludek, slezinu, ledviny, játra, žlučník a močový měchýř. Jantarová voda se používá při kožních potížích, vyrážkách, ekzémech a alergiích. Jantar ubírá tíhu velkým břemenům a pomáhá najít štěstí v těžkých situacích. Chrání před uhranutím, před „zlým pohledem“. Slouží jako ochranný štít při léčení, protože od nás odráží negativní energii jiných lidí. Používá se při zpracování minulých životů. Jantar přináší do života stabilitu, ale současně podporuje spojení s tím, po čem toužíme, a pohání nás k naplnění tužeb. Tomu, kdo jej nosí, dává jantar moudrost, rozvážnost a trpělivost. Pomáhá se žalem, ztrátou, strachem a obavou. Jantar je velmi populární mezi maminkami. Nosí jej v době těhotenství, jelikož věří, že jantar chrání matku i miminko. Kupují ho také pro své děti v době, kdy ratolestem rostou první zoubky, korálky mají tišit bolest, srážet zvýšenou teplotu a celkově dítě zklidnit. Kvůli velikosti korálků je třeba dbát zvýšené opatrnosti při výrobě a pak i nošení takových doplňků. Jelikož je jantar citlivý na pot a kosmetické prostředky, neměli bychom jej trvale nosit přímo na těle. Čistíme krátce pod proudem vlažné vody. Pro jeho velkou citlivost na teplo a sluneční paprsky jej nabíjíme jen na nepřímém slunci. Tajemství Jantarové komnaty – Na konci 2. světové války byla odcizena a nikdy se nenašla! Jantarová komnata vznikla v letech 1701-1713 podle náčrtů architekta a sochaře Andrease Schlütera. Úmysl nechat si vyložit komnatu jantarem vzešel od pruského krále Fridricha I. Na vytvoření jantarových panelů pracovali největší odborníci na opracování „slunečního kamene“. Dánský král Frederik IV. doporučil Fridrichovi I. umělce Gottfrieda Wolframa, který skutečně dostal zakázku na instalaci Jantarové komnaty do königsbergského (berlínského) zámku, ovšem díky neshodám s královským stavitelem o tuto velmi výhodnou zakázku přišel. Po něm na Jantarové komnatě pracovali Gottfried Turow a Ernest Schacht z Danzigu (dnes Gdaňsk). Těmto odborníkům trvalo celých následujících 10 let, než Jantarovou komnatu zcela dokončili. Fridrich I. za tento skvost zaplatil ze státní pokladny 30 000 říšských tolarů. Podle odhadů byla komnata složena z 4,5 tuny jantaru různé velikosti. Tisíce kousků barevného jantaru bylo umělecky poskládáno a připevněno na dřevěné panely. Po zhotovení byla komnata umístěna do „Tabákového kolegia“, komnaty, která se stala světovou raritou. Časem se komnata dočkala ještě několika doplnění a úprav. Její krása však postupně bledla – jednak kvůli teplotním rozdílům v průběhu roku a také v důsledku nedostatečné péče a neodborných zásahů. Největší ránu jí však zasadila 2.světová válka. Než se fronta přiblížila až k Petrohradu, podařilo se většinu památek z Kateřinského paláce evakuovat – nikoliv však Jantarovou komnatu. Jednak nikdo nevěřil, že by se Němci mohli dostat tak daleko, ale především panovala obava z nenávratného poškození jednotlivých panelů. Nicméně nacisté Carské Selo nakonec obsadili. Vybavení Jantarové komnaty kurátoři na poslední chvíli ukryli do méně nápadné místnosti a panely zamaskovali vrstvami látek a čalounění. Němci však poklad objevili a přivlastnili si jej. Existuje mnoho tezí o tom, kde je poklad ukrytý, ale je to spíše téma pro hledače než pro historiky a skutečné umělce. Jantarovou komnatu však můžete navštívit. Jedná se sice o repliku, ale mimořádně kvalitně vyrobenou, takže běžného návštěvníka ohromí stejně, jako kdyby byla skutečná. Komnata se nachází ve městě Puškin jižně od Petrohradu.   )

Mořské panny – Legendy o nich sahají až do antiky a za časů velkých mořeplavců je popisovali mnozí námořníci

Mořské panny – Legendy o nich sahají až do antiky a za časů velkých mořeplavců je popisovali mnozí námořníci

Mořské panny se vyskytují na naší planetě odnepaměti. A přece jejich obrovský svět nikdo neodhalil – žádná ponorka ani loď, ani vědec ve skafandru. Jen mořské panny znají cestu do „Skryté laguny“. Mořské panny, a všeobecně vodní bytosti, jsou mocnými a půvabnými obyvateli vod. Poukazují na původ člověka a života vůbec ve vodě a mohou nás poučit o ochraně oceánů a vodstev, které jsou tak důležité pro náš život. Víra v mořské panny zřejmě vznikla už na samém počátku existence lidstva. Magické ženské postavy se objevují na jeskynních malbách pozdní doby kamenné z doby před 30 tisíci lety, kdy moderní lidé ovládli zemi a pravděpodobně se začali plavit po mořích. Při pozorném zkoumání historie lze objevit řadu záznamů, jež mořské panny či setkání s nimi popisují. Voda přináší život celé planetě – řekám, rybníkům, velkým jezerům, pramenům, studánkám, potokům, vodopádům a studnám. Voda je naší životní mízou a uvnitř jejích molekul jsou schovány vzpomínky a pocity samotné planety. Z lůna velkých sladkovodních jezer a velkých slaných moří, z těchto nekonečných hlubin životodárného kotle vychází život. Stejně jako oceán, mohutný říční tok nebo hladina tmavého jezera mezi horami i mořská panna má různé nálady a vyskytuje se v mnoha podobách. Není vždy klidná a mírumilovná nebo svůdná a smyslná. Někdy bývá bouřlivá, divoká a nespoutaná, může se z ní stát divoké, prudké a zuřivé stvoření. Síla mořské panny je obrovská – můžete cítit, jak uvolní váš zadržovaný potenciál a rozetne okovy, které vás emocionálně svazovaly. Néreovny – Mořské nymfy a bohyně, které žijí ve stříbrných jeskyních na dně moře „Loď s překrásnými vesly, pevně řízena úžas vzbuzuje v širé hladině, kterou jako střela brázdí s nymfami, jejichž stovky nohou se v tanci druží k ní“. Ve světě antického Řecka a Říma měly hory, lesy a vody své bohyně, a to většinou v podobě mladých a krásných žen. Těmto bohyním, které můžeme srovnávat s vílami nebo rusalkami, se obecně říkalo nymfy a ty se dále lišily podle místa, kde žily. Mezi nejznámější skupiny nymf patří horské nymfy Oreády, potom také Dryády, které sídlily v lesích a hájích, Najády v pramenech řek, Ókeanovny obývaly prostory tzv. vnějšího moře – oceánu a Néreovny naopak moře vnitřního. Néreovny byly mořské bohyně nižšího řádu. Nejčastěji jsou zmiňovány jako dcery mořského starce Nérea, který mimo jiné ovládal věštecké umění a dokázal měnit svou podobu, a jeho ženy Ókeanovny Dóridy. Néreovny jsou pojmenovány po svém otci Néreovi, ale můžeme se také setkat s označením Nereidky nebo méně častým Dóridky, kde je jejich jméno odvozeno od matky. Néreovny většinou v hloučku doprovázely svého otce a jiné vyšší bohy, a to především Poseidona nebo Afroditu, ale také lodě obyčejných smrtelníků, které těšila jejich společnost a zpěv. Víme, že Néreovny v čele s Thetis doprovázely Achilleovu loď na cestě k Troji. Nebyly to ale pouze nezúčastněné průvodkyně, hrající si ve vlnách. Námořníci na tyto bohyně také spoléhali jako na pomocnice v nebezpečí. Néreovny bydlely v překrásných jeskyních svého otce na mořském dně. Veškerý čas trávily zpěvem a tanci ve vlnách nebo na pobřeží. Mezi jejich další oblíbené činnosti patřila také jízda na rybách a delfínech nebo si sušily své nazelenalé vlasy na skalách u pobřeží. Krásné vlasy byly pro Néreovny velice důležité, stejně tak jako v lidových pohádkách pro víly. Během tanců na pobřeží se jim vlasy leskly a spolu s šátkem tvořily zdroj jejich síly. Pokud se ovšem těchto bohyní něco dotklo, nenechaly si to líbit! Důkazem toho je vychloubání Kassiopeii, která tvrdila, že ona i její dcera Andromeda jsou krásnější než všechny Néreovny. Ty se obrátily na svého ochránce boha Poseidona a dožadovaly se nápravy a potrestání pyšné Kassiopeie. Poseidon seslal na jejich zemi potopu a spolu s ní i mořskou obludu. Jediné, co jim mohlo pomoci od této pohromy, bylo podle věštby obětování Andromedy obludě. I když Andromedu nakonec zachránil hrdina Perseus, je tento mýtus příkladem toho, že i přívětivé mořské bohyně se umějí mstít. Mořské panny jsou skutečné! Tvrdil to již Kryštof Kolumbus, Plinius starší či Shakespeare Již stovky let si lidé vyprávějí příběhy o záhadných tvorech žijících v mořských hlubinách. Mořská panna je charakterizována jako živočich do pasu odpovídající ženskému tělu s líbeznou tváří, od pasu zase vypadá jako rybí tělo. V některých pramenech se lze dokonce dočíst o dvouocasých mořských pannách! Zde je přehled nejznámějších případů pozorování mořských panen. 1 století n.l.: Plinius starší pořizuje o nereidkách záznam ve své Historii přírody. Popisuje je jako ženy s šupinatým rybím tělem. Podle Plinia „sedí na delfínech“, nebo na Kétó (řeckém mořském božstvu) nebo na mořských koních. Plinius také popisuje, jak legát Galie psal císaři Augustovi o „velkém množství nereidek (…) které byly nalezeny mrtvé na mořském břehu. Plinius dále uvádí: „Mám také informace od jednoho vojáka – jezdce, který prohlašuje, že poblíž Cádizu viděl mořského muže“. (Překlad Plinia byl pořízen Chicagskou univerzitou). Mezi lety 1040-1105: Rabín Šlomo Jicchaki (známý též pod jménem Raši) popsal mořskou pannu v Talmudu: „V moři existují ryby, které vypadají z poloviny jako člověk a z poloviny jako ryba. Ve staré francouzštině se nazývají sirény“. Zhruba ve stejné době se o sirénách zmiňuje také komentátor Tóry Mošav Zekeinim. Zmínka pochází z knihy Posvátné příšery: „Pojem sirény odkazuje ke stvůrám žijícím v moři. Tyto se částečně podobají lidské ženě, především horní částí svého těla. Mají ňadra a dlouhé vlasy. Spodní část jejich těla je rybí: (…). Dokáží zpívat krásným a příjemným hlasem“. 1493: Kryštof Kolumbus zpozoroval tři mořské panny, které měly vyskočit z moře. Do lodního deníku si zapsal: „Nejsou tak pěkné, jak bývají zobrazovány na obrazech, i když se do jisté míry lidem podobají“. Dále také poznamenal, že podobné tvory viděl u břehů západní Afriky. 1590: Předpokládá se, že Shakespeare napsal svou hru Sen noci svatojánské mezi lety 1590-1594. Ve hře se mimo jiné píše: „Z útesu jsem jednou viděl delfína a na něm, vzpomínáš, mořskou pannu: zpívala tak úchvatně, že rozbouřené moře hned ztišilo se, aby naslouchalo. Pár potřeštěných hvězd se zvědavostí zřítilo ze svých sfér“. William Munro: „To, co mě o existenci tohoto fenoménu přesvědčilo, byla má vlastní zkušenost“. V roce 1797 napsal skotský učitel William Munro dopis Dr. Torranceovi z Glasgow. Ten jej 8. srpna 1809 publikoval v novinách The Times. Munro píše: „Asi před 12 lety jsem pracoval jako farní učitel v Reay. Při procházce po břehu zátoky Sandside jsem se rozhodl prodloužit svou trasu a zamířil jsem k Sandside Head, když mou pozornost upoutala neoblečená žena sedící na skále svažující se do moře. Vypadalo to, že si češe vlasy, které jí splývaly na ramena a měly světle hnědou barvu. Podobnost tohoto stvoření s člověkem byla tak dokonalá, že kdyby neseděla na skále, která je pro plavce zcela nepřístupná, myslel bych si, že na té skále skutečně sedí žena. Měla vlasy (či srst) již zmíněné barvy, na hlavě měla korunu, baculaté tváře a kulaté čelo. Její tváře měly ryšavou barvu, oči byly modré, ústa i rty měly lidský tvar. Zda měla prsty nebo plovací blány, nemohu říct. Na skále bylo stvoření asi 3 nebo 4 minuty. Celou tu dobu si česalo vlasy. Zdálo se, že je svými vlasy zaujaté. Následně to skočilo zpět do moře. Je také třeba poznamenat, že úkaz podobný tomu, který zde popisuji, byl již v minulosti hlášen i jinými lidmi, o jejichž důvěryhodnosti nemám důvodu pochybovat, a tak nemám důvod ke zpochybnění ani jejich svědectví. Pokud toto mé svědectví pomůže k prokázání existence jevu dosud spíše nevídaného a neuvěřitelného pro přírodní vědy nebo k vyvrácení skepticismu jiných, kteří jsou hotovi vyvracet vše to, s čím nemají sami zkušenost, uvítám to. Vážený pane, Váš nejuctivější služebník William Munro. V moři je mnoho zázraků. Mořská panna je jako dívka: Má hruď i tělo – od pupku dolů se však nepodobá dívce, ale rybě s ploutví. Mořské panny nás učí, jak se hluboce spojit se svými emocemi, tedy s rysem, který se typicky spojuje s ženskostí a je často považován za slabost. S pomocí mořských panen jsme schopni cítit do hloubky, aniž bychom se za to styděli. Tyto bytosti jsou romantické a pomáhají nám porozumět tomu, že toužíme hluboce milovat a že milovat je přirozené. Mořské panny jsou zázračně vytrvalé a nezávislé, inspirují nás k tomu, abychom naši duchovnost propojili s jejich mořskými rituály, kouzlem oceánu a jejich hlubokým spojením s měsíčními cykly. Jsou půvabným ztělesněním toho, jak lze obsáhnout proud i rovnováhu, přijmout výšky, hloubky i prostor mezi nimi. Můžeme být divocí, jako jsme teď, nebo se stát zářivými bytostmi, jakými jsme už kdysi byli…   )

Nejsme tu sami! 5 filmů o UFO natočených podle skutečných událostí

Nejsme tu sami! 5 filmů o UFO natočených podle skutečných událostí

Spekulace o mimozemském životě existují minimálně od 17. století, tedy od doby, kdy začala být Země vnímána plošně jako kulatá. Už Voltaire sepsal text o obru žijícím na Měsíci, který navštěvuje Zemi. Masivněji se však tento motiv začal objevovat až s počátkem 20. století, například Edgar Rice Burroughs a jeho Princezna z Marsu (1912). V těchto raných textech jsou mimozemšťané spíše alegorií lidí, i jako lidé vypadají, mluví lidskou řečí a chovají se jako lidé. Dějiny fenoménu UFO (tzn. Propojení myšlenky mimozemských bytostí s neidentifikovatelnými létajícími objekty) ve vlastním slova smyslu začínají cca v 30. letech 20. století se vznikem masových médií s celosvětovým dosahem. Do té doby jsou tu a tam doložena ojedinělá lokální pozorování neznámých vznášejících se objektů, nicméně nemohlo dojít k vzájemnému dorozumění mezi těmi, kdo je pozorovali, napříč geografickým prostorem. To se mění v 30. a 40. letech 20. století, tedy za 2. světové války, kdy dochází k masovému pozorování různých podivných jevů, zejména v severní a střední Evropě a v Severní Americe. V té době však lidé převážně připisovali tyto fenomény vojenství (každá strana se domnívala, že původcem jevů je protivník). K velkému zlomu dochází v roce 1946, kdy proběhlo paralelně pozorování Kennetha Arnolda poblíž Mount Rainier, který spatřil skupinu pohybujících se fenoménů připomínajících polévkové talíře (odtud termín Flying saucer, létající talíř). Téhož roku došlo k incidentu v Roswellu, kde měl havarovat neidentifikovatelný objekt: armáda oficiálně prohlásila, že jde o „objekt zajišťující národní bezpečnost“ (National security item). Případ byl rychle zapomenut a znovu se dostal na světlo až v 70. letech, kdy ufologové Stanton Friedman a William Moore objevili svědky, kteří tvrdili, že na místě byly trosky havarované kosmické lodi. Právě roswellský případ se stal jedním z nejslavnějších UFO případů, kolem něhož se vyrojilo množství konspiračních teorií. Ty podporoval dlouhodobý zájem CIA o UFO, který stál na obavě, že fenomény jsou ozvukem sovětského testování zbraní. Vzniklo mnoho vládních projektů zkoumajících UFO, nejslavnější byl PROJECT BLUE BOOK (1952-1969). Filmů zabývajících se létajícími talíři a meziplanetárními setkáními je celá řada. Občas vyprávějí o únosu lidí mimozemšťany, jindy o snaze navázat komunikaci a někdy se zaměřují na nekompromisní střet civilizací. Které z nich byste rozhodně neměli minout? Oheň v oblacích (1993) Arizonské městečko Snowflake ve White Mountains 5. listopadu 1975. Skupina vyděšených dřevorubců se vrací z lesa s neuvěřitelnou zprávou: jejich kolega byl unesen létajícím talířem! Podle autobiografického románu Travise Waltona ze 70. let byla o necelé dvě dekády natočena filmová adaptace, která dodnes patří mezi nejprecizněji zpracovaná díla o únosu mimozemšťany (Fire in the Sky). Film, který je někdy omylem považován za sci-fi, se alespoň v základních rysech drží skutečné výpovědi Travise Waltona a jeho přátel. Neřeší však ani v nejmenším „ufologickou“ problematiku. Ani otřesné zážitky Travise uvnitř mimozemské lodi netvoří hlavní páteř celého příběhu. Místo tohoto poměrně atraktivního tématu si tento film vzal na mušku něco úplně jiného: chování lidí náhle postavených do mimořádné situace. Tento film je vynikající psychologickou sondou do nitra lidí, kteří jsou postaveni do krajně neobvyklé situace. Je to výpověď o nedůvěře a podezíravosti, která se skrývá v každém z nás, když ztratíme jistotu každodenní rutiny. Ukazuje, jak snadno lze vykolejit mezilidské vztahy v případech, kdy jsou lidé konfrontovaní s něčím naprosto neznámým, s něčím, co odporuje naší dosavadní životní zkušenosti. Nejen pro ufology je zajímavá zpráva, uvedená až v závěrečných titulcích. Hovoří o tom, že v únoru 1993 se celá skupina dřevorubců i s Travisem Waltonem znovu podrobila důkladné zkoušce na detektoru lži. A výsledek? Jednoznačný – všichni hovoří pravdu! The UFO Incident (1975) Pozapomenutelný film na první pohled zaujme jen účastí slavného Jamese Earla Jonese (hlas Dartha Vadera), přitom se však jedná o dramatizaci hojně medializovaného únosu Barneyho a Betty Hillových. Případ z roku 1961 byl totiž prvním veřejně známým případem kontaktu vesmírných bytostí s americkými občany. Odehrál se v oblasti White Mountains, v New Hampshire. Manželský pár nejprve nahlásil pozorování létajícího talíře a během události oba manželé ztratili vědomí. Později si v hypnotickém stavu vybavili další detaily, podle nichž se dokonce ocitli na palubě vesmírné lodi. Právě tento případ stál za následnou popularitu filmů i knih o kontaktu s mimozemšťany. Při hypnotickém sezení Betty podrobně hovořila o tom, jak její tělo zkoumají na neznámém místě velmi podivné bytosti. Později nakreslila „hvězdnou mapu“, kterou ji ukázali mimozemšťané. Až v roce 1969 amatérský astronom identifikoval Zetu Reticuli, binární systém. Barneyho terapeut popsal velmi ponižující postup: „…nad jeho genitálie bylo umístěno něco co připomínalo hrneček. Nezažil orgasmus, ačkoli Barneymu byl odebrán vzorek spermií…Do konečníku mu byla vložena tenká trubička nebo válec a rychle odstraněna…“. Čtvrtý druh (2009) Děj se odehrává v nepříliš známém městě jménem Nome, které je na Aljašce, kde skutečně od 60. let došlo k několika dosud neobjasněným zmizením. Ve filmu jsou zobrazeny autentické snímky natočené psycholožkou Abigail Tyler, která zaznamenávala podivné události, jež se staly během jejích sezení. Přestože thriller Čtvrtý druh není dokument ale „pouze“ zfilmovaný příběh, neváhal režisér Osunsanmi použít ve filmu i nikdy nezveřejněné videonahrávky pořízené doktorkou Tylerovou. Pro natáčení vyslechl děsivé zpovědi několika dalších svědků, jež se všechny shodovaly v nejmenších detailech. V roce 1972 byla stanovena stupnice vyšetřování případů s podezřením účasti mimozemské inteligence. Zpozorování UFO bývá označeno jako první druh setkání, shromáždění důkazů znamená druhý stupeň, kontakt s mimozemšťany je druhem třetím. Poslední, čtvrtý druh setkání, označuje únos. Dokumentace třetího a čtvrtého druhu setkání neexistovala. Donedávna. Spojení (1989) Jedná se o adaptaci autobiografické knihy známého amerického spisovatele Whitleyho Striebera o jeho údajných kontaktech s mimozemšťany. Vše začíná nepříjemnou noční můrou, v níž se spisovatel musí utkat s podivnými šedivými bytostmi. Druhý den si však nedokáže podivný sen vybavit, pouze za levým uchem objeví podivný vpich. Děsivé představy se vracejí a nenechají jej v klidu. U psychiatra se Whitley dostane do skupiny pacientů, kde se seznámí se ženou, která přesně popíše bytosti, s nimiž se setkává během děsivých nočních zážitků. Whitley však odmítá skutečnost, že by jeho noční návštěvníci byli něčím víc než snem. Strieber se psaní věnuje již více než 40 let. Jedné noci na konci 80. let bylo jeho psaní přerušeno mimozemským únosem. Stalo se tak v severní části New Yorku a Strieber vylíčil tuto zkušenost ve své knize s názvem Společenství v roce 1987. Ve své knize Klíč popsal další mimozemské setkání, o kterém tvrdí, že se odehrálo v Torontu. Striebera spícího ve svém hotelovém pokoji probudil 6. června 1998 uprostřed noci záhadný cizinec. Z počátku si myslel, že se jedná o číšníka pokojové služby. Muže popsal jako pět a půl stopy vysokého, staršího tvora v tmavém oblečení. Strieber tvrdil, že návštěvník stál bez hnutí téměř hodinu a vysvětloval nebezpečí, které představuje vytvoření inteligence vyvinutější než její tvůrce. Strieber označil rozhovor za nejzvláštnější, jaký kdy v životě měl. Přísně tajné projekty UFO: Odtajněno (2021) Česká dokumentární minisérie Top Secret UFO Projects: Declassified se po úspěšném startu na Sky History objevila i ve světové premiéře na streamovací službě Netflix. Pár dní po premiéře patří mezi nejsledovanější pořady v rámci Netflixu na celém světě. Seriál byl vyroben společností VAC VACHLER ART COMPANY, která spolupracuje na tomto pořadu s americkou společností KM+BM Media. Všechny animace včetně postprodukce vznikly v pražském Studiu Pokrok, i když se natáčelo převážně v USA. Petr Vachler na vlastní oči viděl UFO na Šumavě, a to se skupinou přátel. „Bylo to v pravé poledne, v létě, asi na vzdálenost 15 možná 20 metrů. Mělo tvar diamantu, hrany ale byly oblé, černá grafitová barva nic neodrážela. Na povrchu byla nejasná struktura, žádný zvuk. Bylo tam úplné ticho. UFO viselo šest metrů nad zemí a pomalinku stoupalo. Ve výšce deseti metrů změnilo směr a zmizelo za horizont severovýchodním směrem. Pohybovalo se velmi pomalu“. UFO je téma, o které se zajímají zpravodajské služby na celém světě. Po pravděpodobném pádu UFO u Roswellu v roce 1947 vznikla CIA. Náhoda? Tajemství je to nejdůležitější, čím se můžete ohánět, pakliže jste mocný a bohatý: „Máme něco, co vy nemáte, pozor na nás!“ A „oni“ pravděpodobně spoustu věcí mají. A dobře si to hlídají. Proto po celém světě evidence o UFO prakticky mizí. – Petr Vachler   )

Tajemné Vltavíny – fascinují nejen záhadným původem, ale i svou krásou zelenkavé barvy

Tajemné Vltavíny – fascinují nejen záhadným původem, ale i svou krásou zelenkavé barvy

Vltavín, někdy známý také jako moldavit, je společně s českým granátem považován za nejcharakterističtější drahokam pro naši zemi. V historii byl považován za skleněné meteority, slzy prolévané kometami či úlomek Měsíce, který dopadl na Zem. Jeho speciální vlastnosti, původ opředený tajemstvím a velmi lokalizovaný výskyt jeho nalezišť z něj dělají světový unikát. Pokud toužíte po kameni, který neprocestoval půl světa, než se dostal ke zručným zlatníkům, po kameni, který je „náš“, ale granáty vás neoslovují, je vltavín ten pravý drahokam právě pro vás. V jižních Čechách vznikla krásná tradice spojená s vltavíny. Každý muž, který si chtěl vzít svou milou, jí musel k svatbě darovat vltavín. Vltavín byl vnímán jako důkaz citů, které muž k ženě chová. Vltavíny se stejně jako jiné kameny uchytily v léčitelství. Tam jim byl přiřazen kosmický význam. Umí prý v těle odhalit nemoc, která ještě nepropukla, a dokonce stimulovat tělo, aby se s nemocí samo vypořádalo. Léčitelé k tomuto účelu často používají vltavínové kyvadlo. V psychické rovině dokáže prý vltavín posílit naši intuici a racionální náhled na naše okolí i sebe sama. „Objev“ vltavínu a jeho záhadný původ Jejich vznik je zahalen mnoha tajemstvími. Dnes je jako nejužívanější teorie přijímána ta, že vznikly následkem dopadu velkého meteoritu (případně komety) na pozemský povrch – při svém dopadu toto těleso „vyhodilo“ do vzduchu masy zemských povrchních vrstev (asi jako když vystříkne voda hladiny rybníka po vhození kamene). Tyto masy hornin a povrchních vrstev Země pak díky energii udělané dopadem meteoritu prolétávaly atmosférou – tím se zahřály na velmi vysokou teplotu, až nakonec došlo k přetavení ve sklovitou hmotu, a v této podobě došlo i k rozsevu v místě jejich dopadu. Vltavíny (moldavity) náleží do skupiny tzv. tektitů, přírodních silně křemičitých skel jednotného a donedávna ne zrovna jasného původu. Slovo tektos pochází z řečtiny a znamená „tavený“. Název tektit tedy vyjadřuje sklovitou povahu těchto přírodních hmot. Tektity mají většinou černé až hnědé zbarvení a jsou neprůhledné. Výjimku tvoří v tomto směru zelené vltavíny (spolu s americkými Georgianity). Podobně jako i jiné tektity se i vltavíny vyznačují neobyčejným druhotně utvářeným povrchem, tzv. skulptací. Vltavíny představují zvláštní typ anorganické přírodniny. Na rozdíl od většiny nerostů jsou na svých nalezištích vždy izolovány od matečné horniny a jsou také vzdáleny od místa, kde vznikly. Bývají nacházeny na druhotných lokalitách a jen nepřímo a zvolna se dobíráme způsobu jejich vzniku. Vltavíny poprvé popsal roku 1787 J. Mayer. Prvním nalezištěm byl Týn nad Vltavou (německy tehdy Moldau Tein). Moldavity či vltavíny dostaly jméno podle řeky Vltavy, protože z jejích nánosů u Týna nad Vltavou pocházely první nálezy. Tektity se nikdy nenacházejí samostatně, ale pokaždé ve skupinkách více či méně početných. Vltavíny mohou být přítomné pouze v mladších sedimentech, kam se dostaly přeplavením, ve starších však nikoliv, ledaže by tam byly zavlečeny třeba během kopání studní nebo během důlních prací. Nejstarší archeologické nálezy opracovaných vltavínů pocházejí ze starší doby kamenné. Až v 18. století se začal vltavín používat jako ozdobný kámen, a i přes drobné přestávky je vyhledávaným šperkovým kamenem dodnes. O tektitech se poprvé zmínil v Číně roku 950 Lin Sun. V tomto období panovala v Číně dynastie Ťiang. Na čínském poloostrově Lej-non-pan-talo nacházeli místní obyvatelé zvláštní kameny černé barvy, těmto kamenům říkali Lei-gong-no, což znamená černé kameny. Skla podobného vzhledu nacházeli obyvatelé i na jiných místech světa a v roce 1900 vymyslel jejich souhrnné označení profesor E. F. Suess – začal je nazývat tektity. Vltavín je kamenem duchovního růstu, hledání a uzdravování Vltavín ovlivňuje a uvádí do harmonizace především srdeční čakru a čelní čakru, používá se k posílení hledání vlastní cesty. Patří mezi kameny intenzivní frekvence a vysokých vibrací. Ve starověku byl považován za mystický kámen, který může dopomoci ke štěstí a ke splnění přání. Považuje se za „kámen“ Svatého grálu (pohár nebo nádoba, ze který údajně pil Ježíš Kristus při poslední večeři). Mezi účinky vltavínu patří podpora psychické ochrany, potlačení negativní energie a slouží i jako meditační krystal. Vltavíny je třeba jednou za čas očistit, a to tak, že jej opláchneme ve vlažné vodě a necháme nabít na slunci či za úplňku. Tím vltavíny získají novou pozitivní energii a budou nám moci nadále dobře sloužit. Vltavín ve Feng Shui využívá energii dřeva, energii růstu, rozvoje, nových začátků, výživy a zdraví. Pomáhá zvýšit vitalitu a přináší hojnost. Kousek vltavínu je vhodný do každé místnosti, kde se jí, do pokoje malého dítěte nebo tam, kde začíná nový projekt. Energie dřeva je tradičně spojována s východní a jihovýchodní částí místnosti, bytu nebo domu. Upevňuje rodinu, prosperitu a hojnost. Nejbohatší lokality vltavínů se nacházejí v okolí Českých Budějovic „Odhaduje se, že celkový počet všech spadlých vltavínů je 20 milionů kusů o celkové hmotnosti přibližně 275 tun, a kdyby se podařilo všechny spojit do jednoho, vydalo by to na kouli o průměru 14 metrů (jiný pramen uvádí krychli o straně 11 metrů)“. BESEDNICE – Naleziště leží 25 km jižně od Českých Budějovic na úpatí Slepičích hor. Popsáno bylo po nálezu jediného vltavínu již v roce 1943, prakticky ale bylo objeveno panem Rudolfem Píšou v roce 1965. Besednické vltavíny jsou uloženy ve štěrkopíscích a mají svou charakteristickou a krásnou skulptaci, proto se také tomuto nalezišti přezdívá „Ježkovna“. Besednické vltavíny se řadí k nejkrásnějším ze všech. Mají velmi výraznou skulptaci, krásnou zelenou barvu a matný lesk. DOBRKOVSKÁ LHOTKA – Malá vesnička s nemalými nálezy vltavínů – to je Dobrkovská Lhotka, která leží asi 30 km jižně od Českých Budějovic. Na tomto území se nachází několik hledači oblíbených lokalit. Mezi tu největší bezpochyby patří naleziště zvané „Zatáčka“ (nebo také Bažiny). Toto místo bylo výrazně poničeno nelegální těžbou, k tomu dopomohlo i velké množství vody, která je pro území typická. Naleziště je v současnosti téměř kompletně vytěžené a také zrekultivované. Pro toto naleziště jsou typické větší vltavíny s jemnou skulptací (průměr kolem 10 gramů, ale i daleko větší kusy). Největší sbírka vltavínů je umístěna v Národním muzeu v Praze, další menší sbírky je možné zhlédnout v Moravském zemském muzeu v Brně, v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, v Českém Krumlově, v lokálním muzeu v Týně nad Vltavou či v muzeu v Třebíči, kde je také několik vltavínů. Mnohé z nich jsou ale umístěny v soukromých sbírkách po celém světě. Největší známý nalezený vltavín na našem území byl objeven u Slavic a váží 265,5 gramu. Průměrná hmotnost českého vltavínu je však pouze 6,7 gramu a u vltavínů objevených na Moravě je průměrná hmotnost rovna 13,5 gramu. Dodnes lidé věří, že kámen propouštějící magické světlo připomínající svět pod vodní hladinou má jakousi mystickou sílu. Právě proto údajně nosil jeden vltavín stále v kapse Winston Churchill a papež Jan Pavel II. z nich měl dokonce celý růženec. Švýcarská vláda věnovala britské královně Alžbětě II. k desátému výročí její korunovace šperk, ve kterém je přírodní vltavín oválného tvaru zasazen do platiny spolu s diamantem a černými perlami. Vltavín asi nikdy nedosáhne stejné finanční hodnoty jako třeba zlato, síla tohoto kamene je v jeho jedinečnosti a originalitě, v interakci s jeho nálezcem. Tenhle kámen nevypráví krvavou historii hamižnosti a destrukce celých národů. Na rozdíl od ostatních, vltavín lásku bere i dává…Vltavíny jsou v(d)ěčné. )

Tribeč – Tajemné pohoří, ve kterém se beze stopy ztrácejí lidé

Tribeč – Tajemné pohoří, ve kterém se beze stopy ztrácejí lidé

Je spousta míst, která jsou tajemná a opředená řadou legend. Některá jsou proslulá i tím, že se zde dějí negativní jevy, které jsou doposud nevysvětlitelnou záhadou. Jedno ze záhadných míst, kdy nevíte, zda je to skutečnost či přímo horor, se nachází u našich sousedů na Slovensku. Slovenské pohoří Tribeč je tajemným místem, kterému Slováci často přezdívají „slovenský bermudský trojúhelník“. A důvod? V pohoří zmizela spousta lidí, z nichž někteří se nikdy nenašli. A ti, kteří ano, byli nějakým podivným způsobem poznamenaní… Pohoří Tribeč se rozkládá na středním Slovensku mezi městy Nitra, Topolčany, Partizánské a Zlaté Moravce. Jeho plochý, zalesněný, nepříliš výrazný hřeben je zhruba 35 km dlouhý. Tribeč není nijak vysoký – nejvyšším vrcholem je pouhých 829 metrů vysoký Velký Tribeč. Velká část tohoto malebného horského celku je součástí Chráněné krajinné oblasti Ponitrie. Na úkor toho, že se nejedná o odlehlou oblast a poměrně blízko se nachází i velká města, působí pohoří Tribeč na člověka, zejména jeho lesy, poměrně tísnivým, pozoruhodným až děsivým dojmem. Už jen to, že ve zdejších kopcích je možné velmi snadno zabloudit. Nehledě na to, že rozcestí, cesty, údolí se zde od sebe liší minimálně, což evokuje pocit, jako kdybyste tudy šli už před chvílí. Nicméně na člověka neboli lidskou živou bytost zde hned tak nenarazíte. První zaznamenaný případ zmizení se odehrál v zimě roku 1929 Dne 22. listopadu 1929 brzy ráno bylo zataženo a z nízkých, těžkých mraků se hustě sypal první sníh, který už po krátkém čase vytvořil na zemi souvislou bílou vrstvu. Sedmačtyřicetiletý lesník A. Samšály (jeho křestní jméno žádný z dostupných pramenů neudává) se jako každý jiný den vydal ráno do lesa. Pod botami mu sníh slabě křupal a od chudého domku manželů Zayových, ležícího na jihovýchodním konci obce Velké Uherce, kde za úplatu již několik měsíců bydlel, se za ním odvíjela stezička vyznačená jeho stopami. Šlépěje byly patrné ještě celé dopoledne, pak je zakryl nový sníh, který bez ustání padal celý den, noc i další den ráno. A spolu s nimi zmizela i poslední stopa lesníka Samšály. Třetí den se manželé vyptávali už po celé vesnici, jestli někdo lesníka neviděl a jeho nepřítomnost hodně občanů zneklidnila. V následujícím týdnu skupina četníků několikrát propátrává oblast lesního masívu Tribeče okolo obce Velké Uherce. Po zhruba týdnu naprosto bezvýsledné pátrání končí – četníci se usnášejí na názoru, že pokud se Samšálymu stalo nějaké neštěstí, je již stejně mrtev a jeho tělo se najde až na jaře. Jaro 1930 přišlo, ale tělo ani žádná stopa po lesníku nebyla nikdy nalezena. Protože Samšály neměl žádné příbuzné, kteří by se o jeho osud zajímali, četnictvo už v pátrání žádnou další aktivitu nevyvíjelo. Záhada, která některým nedopřává klidného spánku Lidé, kteří se s tajemnými událostmi na Tribeči setkali, často tvrdí, že narazili na bludičky, které člověku popletou hlavu tak, že může přijít o rozum. Jiní zase slyšeli v pohoří hlasité kosmické zvuky nebo tvrdili, že se tam nachází časoprostorové trhliny. Pokud byste se dali do řeči s některým ze starších místních obyvatel na úpatí pohoří, zjistili byste, že oni zkrátka věří v záhadnou moc pohoří Tribeč dodnes. Další případ zmizení se odehrál o necelý rok později. 18. prosince 1930 dopoledne vyprovázela Marie Švajzerová svou nejstarší, osmnáctiletou dceru Marii, velmi důrazně ji kladla na srdce, aby se cestou do čtyři a půl kilometru vzdálené vesnice Zlatno, do které měla prarodičům odnést potraviny, nikde nezdržovala a ihned po odevzdání uzlíku, v němž měla věci zabalené, se vrátila zpět. Varování, jak se záhy ukázalo, bylo na místě, ale minulo se účinkem. Marie do Zlatna nikdy nedošla a nikdo ji už nikdy neviděl. Toto však ani zdaleka není konec. Další případ se odehrál o čtyři roky později, opět v zimě. Dělník Andrej Murgaš, který pracoval v lomu, se 10.12. 1934 nevrátil domů do obce Žirany. Žirany leží asi 13 km od Mankovic a necelých 30 km od obce Velké Uherce. Zpráva z deníku Národní Obrody uvádí, že se Andrej Murgaš pohřešuje. V červenci 1952 byl, na základě žádosti jeho ženy Anastázie, prohlášen za mrtvého. Nejbizarnější ze všech případů se odehrál v roce 1939. V Baťovanech (dnes Partizánské) tehdy pracoval v Baťových závodech dělník Walter Fischer. Ve městě pobýval jen od pondělka do soboty a na neděli jezdil k ženě a dětem do vesnice poblíž Nového Města nad Váhom. V neděli 24. ledna 1939 k ženě neodjel, místo toho – jak řekl svým kolegům v práci – se šel „projít do hor“, údajně chtěl navštívit Černý hrad, zříceninu s krásnou vyhlídkou do okolí, která leží necelé 3 km směrem na severozápad od obce Zlatno. Cesta z Baťovanů na Černý hrad obnáší asi 23 km, Waltera Fischera tedy čekala v neděli pouť téměř 50 km dlouhá! Když se 25. ledna ráno a ani ve dnech následujících do práce nedostavil, vedení továrny si s tím velkou starost nedělalo. Najalo jiného dělníka, který převzal jeho práci. O osud zmizelého dělníka se začala zajímat až jeho žena – ale až o čtyři týdny později. 8. května onoho roku byl Walter Fischer nalezen. Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami v obličeji i na zbytku těla. Protože byl jeho stav vážný, byl krátce na to převezen do nemocnice v Baťovanech. Nevíme sice, co během tří a půl měsíce, kdy byl pohřešován, zažil ani kde v té době pobýval, na jeho psychice to ale zanechalo nesmazatelné stopy. Nikdy se již nezorientoval, se svým okolím prakticky nekomunikoval. Po několika týdnech byl předán do ošetřování ústavu pro choromyslné v Žilině. Poslední záhadné zmizení se odehrálo v létě roku 2017, kdy policie pátrala po nezvěstném 25letém Markovi, který se ztratil cestou z venkovské zábavy. Policejní záznam k tomuto případu konstatuje: „Boli vykonané previerky na miestach možného výskytu. V pondelok 14. augusta 2017 bol nájdený pri potoku v obci Skýcov. Nakoĺko bol dezorientovaný a nekomunikoval, bol vo vážnom stave prevezený do nemocnice, kde sa podrobil operačnímu zákroku“. Marek zraněním v nemocnici podlehl. Zvláštních a neobvyklých míst najdeme v tomto kraji mnohem víc… HRAD GÝMEŠ – pravděpodobně nejznámějším hradem tohoto pohoří je Gýmeš. Hrad s pohnutou historií i přes své mohutné opevnění dvakrát podlehl nájezdům Turků. A zřejmě v těchto dobách vznikla pověst o tom, že když byl hrad beznadějně obležen Tatary a nepřítel se valil do předního nádvoří, klečela gymešská paní před oltářem v hradní kapli a prosila Matku Boží o záchranu. Modlitby prý byly vyslyšeny, neboť venku se náhle začalo schylovat k mohutné bouři - a na oltáři jako kdyby Matka Boží ožila a vztáhla nad prosící své ochranné ruce. V tu chvíli zaskučel vichr, zaduněl hrom a tábor Tatarů pod hradem zachvátil požár. Jejich bojovníci na nádvoří začali ve zmatku prchat pryč z hradu. Tak prý Matka Boží alespoň v tomto případě Gýmeš před pohromou zachránila. ČIERNY HRAD – již jeho samotný název nezní příliš optimisticky. Hrad se nachází 13 km od Zlatých Moravců nad obcí Zlatno. Byl postaven na pravěkém hradišti ze starší doby bronzové. Dle názoru historiků se jednalo o výšinné opevnění vybudované na ochranu před nájezdy Maďarů. Hrad sám byl vybudován koncem 13. nebo počátkem 14. století, a to poněkud atypicky hluboko v horách v odlehlé, tajemně působící, opuštěné lokalitě bez významných obchodních cest. Jedním z možných vysvětlení se jeví souvislost hradu s rýžováním zlata. Poslední písemná zmínka o hradu totiž pochází z roku 1516, kdy Forgáchové žádají o právo rýžovat zlato na jejich panství Čierny hrad. Ale vše mohlo být také úplně jinak…Pravý důvod skličujícího pojmenování hradu i jeho umístění ve skrytu zdejší poněkud pochmurné krajiny již zřejmě dnes neodhalíme. Filmová adaptace mysteriózního románu Trhlina slovenského spisovatele Jozefa Kariky se setkala s obrovským diváckým zájmem. Jen během prvního víkendu utržila bezmála půl milionu eur, což se dosud žádnému slovenskému filmu nepovedlo. Vzhledem k tomu, že se natáčelo v období, kdy mizí lidé, měli někteří členové štábu obavy ze svého zmizení. „Kolegové například chodili ve skupinkách na toalety, aby nikdo nemusel jít jako poslední. Nikdo z nás nezmizel, tento pocit byl však po celou dobu natáčení všudypřítomný…“. Díky filmu se o tajemnu spojeném s pohořím dozvěděla i širší veřejnost, která o něm dosud příliš neslyšela. Jak už to bývá, lidé se pak rozdělili na dva tábory – na skeptiky a na ty, kteří věří, že se v pohoří děje něco paranormálního.   )

Tajemné křišťálové lebky: Ukrývají v sobě tajemství Vesmíru a původu lidstva?

Tajemné křišťálové lebky: Ukrývají v sobě tajemství Vesmíru a původu lidstva?

Jen málokteré předměty přitahují tak velkou pozornost lovců záhad jako křišťálové lebky. Podle prastaré mayské legendy dovezli praotcové lidstva na naši planetu 13 křišťálových lebek, které obsahují zakódované informace o vzniku kosmu, o původu a budoucnosti lidstva. Mayové tvrdí, že jakmile čas uzraje budou tajemství lebek zjevena. Čerokíjský šaman Harley SwiftDeer Reagan prý kdysi řekl: „Lebky byly uchovávány v pyramidové struktuře nesmírné moci známé jako Archa. Archa byla tvořena 12 lebkami ze všech posvátných planet umístěných do kruhu, a třináctá, největší lebka byla umístěna do jejich středu. Tato třináctá lebka představuje kolektivní vědomí všech světů. Spojuje znalost všech posvátných planet. Ve světě existuje 12 známých křišťálových lebek označovaných jako aztécké či mayské, které se objevily na trhu se starožitnostmi koncem 19. století. Devět z nich patří soukromým osobám. Ostatní tři „velké“ křišťálové lebky vlastní muzea v Paříži, Londýně a Washingtonu. O původu lebek koluje množství teorií. Podle některých jde o pozůstatek bájné Atlantidy, podle jiné zase pocházejí z Marsu…V každém případě posloužily Stevenu Spielbergovi jako námět pro čtvrtý díl série o Indiana Jonesovi. Křišťál – Nejúčinnější léčivý krystal a nejsilnější zesilovač energie na této planetě! „Má-li člověk kámen na sobě, nepřátelští duchové se k němu nepřiblíží, vstoupí-li do lesa, tygři a dravá zvěř se mu budou plazit u nohou, a při překonávání řeky jej nemůže zranit žádné nebezpečné zvíře“. Této průzračné odrůdě křemene byla po tisíciletí přisuzována zejména magická moc. Léčitelé mnoha starých kultur, stejně jako primitivních národů, využívali tohoto minerálu k léčbě nejrůznějších nemocí, k vymítání ďáblů či zlých démonů. Staroasyrské amulety ve formě početních válečků dodávaly majitelům sílu a moc. Stejné magické síly mu přisuzovali i Egypťané již kolem roku 1500 př.Kr. Jiné antické představy viděly v křišťálech sídla horských duchů či bohů. Dokonce Orfeus, legendární thrácký básník a pěvec v 6.st.př.n.l., v jedné ze svých písní pojednává o křišťálu, coby kouzelnickém předmětu. Řecké kojící ženy nosily kolem krku korále z křišťálu k zajištění dostatečného množství mléka. Tamní léčitelé využívali krystalů křišťálu k odhalování různých nemocí a jejich následnému léčení. Též džadúvalové, kouzelníci s obličeji pomalovanými ezoterickými symboly, považovali čirý křemen za nesmírně silný magický nástroj. Zvlášť si cenili exemplářů s neobvyklými vrostlicemi jiných minerálů, které považovali za uvězněné paprsky hvězdy Márgašírša Karté. Posvátné obřadní předměty z křišťálu vyráběli zejména Aztékové. Čiré variety křemene si vážili stejně jako tyrkysu a obsidiánu. Pro Maye představoval křišťál symbol stvoření, symbol vesmíru. Mayští kněží do medoviny přidávali úlomky křišťálu k probuzení jejich podvědomí a následnému čtení v budoucnosti. Dnešní šamani mají křišťály stále ve velké úctě. Indiáni amazonského pralesa vidí v průzračném kamenu sídla duchů řek a lesů. Křišťál je nejúčinnější léčivý, universální krystal, jenž silně zesiluje energie, pohlcuje, uvolňuje a reguluje ji a uvádí ji do absolutní harmonie. Povzbuzuje psychiku, jasnozřivost a samostatnost. Pomáhá sebezdokonalení. Zvyšuje naše duchovní síly. Vaše biomagnetické pole se v případě, že držíte v ruce křišťál, zdvojnásobí. Zvyšuje duševní schopnosti a naladí vás k duchovnímu účelu, pro nějž jste vybráni. Uvádí do vzájemné harmonie čakry a dostává je do souladu s vyššími jemnými těly. „Křišťál dovede ukládat a přechovávat myšlenky a vzpomínky…“ a „…působit spirituálně i energeticky ve velmi velké vzdálenosti“. Legenda o křišťálové lebce Křišťálovou lebku údajně objevil v roce 1924 v honduraské džungli (dnešní Belize) anglický dobrodruh F.A. Mitchell Hedges, který zde pátral po důkazech existence bájné Atlantidy. Při zkoumání prastarých ruin mayského chrámu v Lubaantunu našla Hedgesova dcera Anna v zemi pod troskami zborceného oltáře nádhernou lidskou lebku vytesanou z jednotného bloku velkého křišťálu. Při prvním dotyku prý Anna zažila zvláštní pocity. A pokaždé, když si v noci položila lebku blízko hlavy, se jí zdály živé sny o mayských Indiánech žijících před mnoha tisíci lety. Podle Hedgesovy legendy je „Lebka zkázy“ jednou ze třinácti prastarých lebek, vyrobených zmizelou mayskou civilizací před třemi a půl tisíci lety. Všechny lebky dohromady mají po svém nalezení a spojení odhalit lidstvu veškerá tajemství vesmíru. Původní Hedgesova lebka, tedy Lebka Zkázy je předmětem vášnivých dohadů svých zastánců i odpůrců, archeologů, geologů, historiků i záhadologů již skoro 100 let. Pojďme se však na Fredericka Mitchella Hedgese podívat podrobněji. Frederick byl dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Věrohodnost mnoha z jeho autobiografických líčení zůstává otázkou. Dle známých údajů utekl jako šestnáctiletý chlapec z domova, aby mohl odjet do Arktidy. Tvrdil, že bojoval na straně mexických revolucionářů, také prý byl agentem britské námořní zpravodajské služby. Později se prodíral středoamerickými džunglemi, kde jako pirátský archeolog pátral po pozůstatcích ztracených civilizací. V jednom TV dokumentu se však uvádí, že jako mladý vydělal peníze na burze, což byl asi hlavní důvod, který mu později umožnil dráhu dobrodruha. Dnes by se dal přirovnat i k filmovému Krokodýlu Dundeemu. Hedges musel pochopitelně ve svých historkách hodně bájit, jelikož se živil prodáváním svých deníků a rozhovory pro noviny. Ve svém dílku – „Nebezpečí můj spojenec (1954)“ spojuje křišťálovou lebku a středoamerické pralesní město s Atlantidou. Zde se také poprvé zmiňuje o pozoruhodném předmětu používaném při dávných obětních rituálech: O Lebce Zkázy. „Je považována za zhmotnění veškerého zla, proto jsem její existenci zpočátku tajil“. Přesné okolnosti jejího nálezu si však Mitchell Hedges vzal do hrobu. Kdo a s jakým záměrem křišťálové lebky vyrobil? Jakou technologií? „Křišťálové lebky jsou kompletní depozitáře znalostí a každá lebka obsahuje konkrétní oblast odborných informací – jako živoucí knihovna (každá lebka je jako svazek z řady encyklopedií). A lidé, kteří budou v budoucnu schopni křišťálové lebky „číst“, budou schopni extrahovat všechny znalosti z lebek pouze v případě, že budou všechny pohromadě…“ Lebka je bezesporu fascinujícím předmětem. Její rozměry jsou 13x13x18 cm a je z mimořádně čistého jednoho kusu křišťálu, což je i dnes mimořádně složitá operace, ne-li dokonce nemožná. Za normálních okolností by se při takovém opracování proti přirozené vrstvě začal křišťál štípat. Na řadě míst lebky by brusič musel postupovat proti krystalové ose, což zejména krystalovaný křemen nesnáší a reaguje na to tvorbou prasklin a štěpných trhlin. Není na ní jediná stopa po opracování. Pouze druhá lebka v londýnském muzeu nese jeden zářez na jednom ze zubů. Vědci tvrdí, že výrobou se museli zabývat celé generace kněží, kteří trpělivě obrušovali a tvarovali křišťál. Mitchell Hedges trval na tom, že staří Mayové znali rostlinné šťávy změkčující křišťál natolik, že se dal poměrně snadno tvarovat. Vědci společnosti Hawlett-Packard se po dlouhém zkoumání dostali k teorii, že by mohl být základní tvar vyroben pomocí diamantů a jemné detaily později dobroušeny směsí vody a křemičitých písků, práci na lebce potom odhadli na 300 let. „Kdo se podívá do očních důlků křišťálové lebky, tomu se odhalí budoucnost“! Ačkoli původ křišťálových lebek zůstává neznámý, nepřesvědčivé důkazy, které o nich máme naznačují, že mohou mít svůj původ v prastaré tajemné civilizaci, existující téměř ještě před Mayskou epochou, která se vynořila někde v Asii, v kolébce prastaré civilizace a po staletí se neustále pohybovala od západu k východu. Ať už dávní Mayové, Aztékové a Toltékové, všechno to byly hluboce religiózní civilizace a jejich křišťálové lebky mohly být používány při rituálním uctívání nebo při obřadech. Je známo, že tyto civilizace ovládali velekněží a je velmi pravděpodobné, že tito kněží věřili, podle toho, co řekli svým věrným, že lebky v sobě ukrývají okultní síly, které by mohly být použity buď pro konání dobra nebo páchání zla – nebo dokonce ke způsobení smrti. Psychotronici, kteří lebku zkoumali zjistili, že lebky vyzařují mocný tok energie podobného druhu jako například střed kruhového chrámu Stonehenge, vnímali živé jasnovidné vize a hluboké ovlivnění vlastního vědomí. Virgule, kyvadla a další nástroje byly v okolí lebky nepoužitelné, buďto se rozkmitaly a rozpadly, nebo silně rotovaly a nebylo možno dosáhnout jejich stabilizace. Divoce reagovala i kompasová střelka a objevovaly se poruchy některých elektronických přístrojů. Frank Dorland, klenotník a odborník na křišťál, tuto lebku 6 let zkoumal a ve své knize uvádí, že tato lebka: „…někdy mění barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůni“ a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou za několik minut ji obklopovala svatozář“. „Lidská lebka je symbolem nezničitelné duše, odvěké touhy člověka po znovuzrození, je symbolem nebeské klenby, která představuje archív lidských vědomostí skrytých v modré barvě nebe“. )

Cintamani: Mimozemský kámen, který pochází z hvězdného systému Síria

Cintamani: Mimozemský kámen, který pochází z hvězdného systému Síria

„Je nutné zvyšovat svůj duchovní, psychický a energetický potenciál, který bude sloužit spolehlivým ochranným štítem proti mocným Kosmickým paprskům v nastávajícím období změn“. Legendy z východní Asie a Tibetu vypráví o tajemném kameni „Čintámaní“, který byl v dávných časech přivezen na Zemi ohnivým hvězdným koněm Lung-tao ze souhvězdí Orion. Jiná verze této legendy hovoří o původu kamene Čintámaní ze Síria. V sanskrtu je pojem Čintámaní překládán jako „božský kámen měnící vědomí“. Jedná se o složeninu o dvou prvcích: čintá – s významem, myšlenka, přání, touha, starost, péče a mani – klenot, cennost. Dohromady tedy „klenot přání“, „klenot myšlenek“ apod. Můžete se setkat s názvy Cintamani, Cintanami, Čintámaní, Čintamani atd. – jedná se o totéž. Podle původní tibetské legendy byly části kamene Čintámaní rozmístěny na některých místech Země a ta se v pozdějších časech stala rozvinutými centry vývoje lidské civilizace. Jeden z úlomků vlastnil atlantský císař Tazlavoo, který proslul svými nadlidskými schopnostmi a byl považován za posla bohů, jiný je uložen v Tibetu a jeho střežení bylo hlavním úkolem dalajlámů, další kus byl původně umístěn v Kašmíru a pověst vypráví, že jej s sebou odnesli Hebrejové do Palestiny. Konečně poslední z Čintámaní má být dosud uložen ve středu Evropy. Říkalo se, že byl vyřezán z minerálu černé barvy s blýskavými pruhy a původně vypadal jako mnohostěn. Zároveň se vypráví, že se nejedná o obyčejný kámen. Vědci by nebyli schopni plně ho prozkoumat, protože v časoprostoru, vnímaném lidmi, existuje pouze z části. Kámen je symbolem krystalizovaného duchovního ohně, pozitivních vlastností ducha – trpělivosti, odvahy, laskavosti, věrnosti, lásky atd. V energetickém a duchovním prostředí Síria se nachází domov „Velkých učitelů“ našeho lidstva Sírius se nachází v souhvězdí Canis Major, které je také známé jako souhvězdí „Velkého Psa“. Tato hvězda je více jak 20x zářivější než naše Slunce a je také 2x hmotnější. V noční době je Sírius nejjasnější hvězdou na obloze a jeho bílo namodralá záře byla sledována našimi předky od samotného úsvitu času lidské civilizace. Není tedy divu, že Sírius byl ctěn prakticky všemi civilizacemi. Artefakty starověkých civilizací vypovídají o tom, že Sírius měl obrovský význam v astronomii, mytologii i okultismu. Mysterijní školy o Síriu hovořily jako o „hvězdě za hvězdou“. Narážely tak na zvláštní energetické a zřejmě i duchovně evoluční spojení mezi naším Sluncem a Síriem. Pokud je sluneční záření a teplo Slunce odpovědné za udržení živého fyzického světa na naší planetě, pak Sírius byl vždy považován za patrona a mentora duchovního světa všech živých forem uvnitř naší sluneční soustavy. Jeho světlo bylo považováno za „duchovní světlo“ na rozdíl od světla Slunce, které osvětluje fyzický svět, který byl a je považován za prostředí „velké iluze“. Kámen Čintamani je v současné době největším vibračním kamenem působícím na Zemi „Nechme na nás kameny působit, jsou našimi průvodci životem a transformací. Propojují nás s energií, která proudí na matku Zemi z Galaktického centra a Světelné rady, kde se nacházejí všichni mistři a učitelé“. Naše spojení s energiemi Země lze názorně předvést na léčivých schopnostech kamenů. Každý minerál má svou jedinečnou molekulární vibraci, která dokáže ovlivnit a zesílit energetické vibrace čaker. Jakmile se duchovní tělo uzdraví, fyzické tělo se s tímto zdravím a rovnováhou musí sladit. Pro mnoho lidí disponují krystaly silou, která spouští samouzdravovací schopnost těla navzdory tomu, že se věda k tomu staví skepticky. Kámen Čintamani vznikl po dopadu těles z Vesmíru na Zemi z hvězdného systému Síria, po explozi planety v tomto souhvězdí. Jedná se o kámen bez hranic a bez omezení. Díky tomu účinkuje mimořádně rychle a s obrovskou silou. Pomáhá pravdě, odráží jednotlivé lidské vlastnosti a nemilosrdně odhaluje trhliny. Umožňuje důkladné a do hloubky jdoucí léčení duše. Také pomáhá při cestách do minulých životů, kde dokáže vyléčit „hnisající“ emoce a traumata, jejichž vliv přetrvává až do současnosti. Je to silně ochranný kámen vytvářející štít proti všemu negativnímu. Pohlcuje negativní energii z okolního prostředí a ve chvílích, kdy je to třeba, dokáže posilovat svého nositele. Přináší pomoc vysoce citlivým lidem. LÉČEBNÉ VYUŽITÍ – Největším darem je možnost vhledu do příčin nerovnováhy. Napomáhá strávit vše, co je těžko přijatelné. Současně usnadňuje i fyzické trávení. Zbavuje organismus toxických látek, odstraňuje bloky a napětí jak ve fyzickém, tak i v jemnohmotném vyšším těle. Snižuje bolest při artritidě, problémech s klouby, křečích a zraněních. Má vynikající vliv na krevní oběh. Buďte si vědomi toho, že Cintamani zvětšují a odhalují jakoukoli temnotu ve vás! Před tímto kamenem nelze nic zatajit! Tím, že umí nabídnout způsob, jak se zbavit všech destruktivních a oslabujících vlastností, nás podněcuje k dalšímu růstu a během celého procesu nám poskytuje stabilní podporu. Pro mnoho lidí může být příliš velká síla kamene nezvládnutelná a raději by měli dát přednost jemněji působícím kamenům. Mimořádně účinným pomocníkem je pro terapeuty a poradce, neboť není pouze nástrojem umožňujícím proniknout k jádru problémů, ale rovněž kamenem schopným odebírat energie, které v důsledku těchto problémů vznikají. Kámen Cintamani zesiluje to, co v člověku dominuje! Vynáší na povrch narušenou rovnováhu a stinné vlastnosti. Zvýrazňuje veškeré negativní energie, které lze díky tomu plně prozkoumat a poté odstranit. Vaše sny mohou začít být živé a intenzivní a nemusíte z toho dobře spát, pokud budete mít kameny u postele, nebo je budete mít blízko místa, kde odpočíváte. Podle některých zdrojů je velmi nebezpečné nosit kámen, který vydává vibrace Temnoty… Masatoshi Takeshita (japonský alternativní spisovatel a terapeut) se vyjádřil k závažnému problému, který probíhá již několik let. V čem spočívá? Našla se spousta lidí, kteří začali tyto kameny zakopávat do země na důležitých energetických místech tak, aby kameny tvořily tvar květu života, tedy pravidelnou mřížku. Masatoshi o problému píše takto: „Dostal jsem fotku kamenů Cintamani. Každý kámen emituje velmi špatné vibrace, vibrace absolutní temnoty. Proč se lidé domnívají, že kámen emitující vibrace Temnoty, naplněný tak destruktivní energií je „svatým kamenem“? Toto je první otázka, kterou si kladu. A mám další otázku: Proč explodovala planeta, odkud pocházejí kameny Cintamani? To je důvod, proč vždy varuji: Držte se dál od temnoty. Zdá se však, že mnoho lidí, kteří se nazývají „pracovníky a válečníky světla“, je v důsledku toho chytře navedeno k tomu, aby pomohli temnotě. Existuje mnoho různých krásných způsobů, jak můžeme změnit naše životy a tento svět. Můžete provádět trvalé změny ve prospěch všech. Nepotřebujete na to kámen, nebo něco jiného. Jste krásná silná milující lidská bytost. Zapomněli jsme, jakou moc máme sami o sobě! Kdybychom se jen více milovali, věděli bychom to. Při výběru léčivých kamenů věřte srdci a své vlastní intuici Nejvhodnější způsob výběru je podle vlastní intuice. Kámen, který Vás osloví jako první, často bývá ten správný. Kameny si totiž vždy hledají své budoucí majitele a ne naopak. Proto si v podstatě nevybíráte kámen Vy, ale on si vybírá Vás! Něčím nepopsatelným člověka podvědomě přitahuje, protože tajemství, která jsou v minerálech ukryta, nebyla dosud zcela odhalena. Věřme tedy svému srdci a své intuici. Rozum nechme stranou! Zprávy (vibrace) od léčivých kamenů jsou jemné a chce to více nastražit „uši vnímavosti“. Postupně budete tuto energii vnímat podobně silně a samozřejmě, jako třeba vodu v dlani. Čím více dáte léčivým kamenům prostor a otevřete jim cestu do svého nitra, tím více vám budou pomáhat. Říká se, že léčivé kameny ve Vás odkrývají to nejlepší, co ve vás dřímá, ukazují vaše pravé já bez ega a bez povrchních „masek“. Mějte je za své přátele a pomocníky a děkujte jim za jejich pomoc a vedení. Oni vaši vděčnost „uslyší“. )

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Hory, které jsou pro obyvatele okolního regionu nějakým způsobem posvátné, tajemné či opředené legendami, existují prakticky v každé kultuře. Ne všechny mají nadnárodní formát, tak jako je tomu u tibetské hory Kailás. Tato hora je považována za střed světa a osu vesmíru, kolem které se vše otáčí. Kailas či Kailás, Kailáš či Gang Rinpočhe je nejposvátnější tibetská hora. Nachází se v západním Tibetu 960 km západně od Lhasy a 100 km severně od města Purang, v pohoří Transhimálaj. Kailás, i když není nejvyšší horou Transhimálaje, se od ostatních vrcholků hřebenu význačně odlišuje. Tvar hory je pravidelný čtyřstěn s výrazně vyznačenými hranami. Vrchol vytváří pravidelnou špičku. Na rozdíl od okolních vrcholků je pokryt trvalým ledovcem a jeho umístění je takové, že je možné tento vrcholek vidět z velmi velké vzdálenosti. Lokalita Kailasu ovšem neznamená jen horu samotnou, v jeho blízkosti jsou další krajinné prvky s náboženským významem. Poutní okruh obsahuje velké množství nábožensky významných prvků. Na úpatí Kailasu se jedná o jeskyně, průsmyk, kterým vede pouť, kameny s prohlubněmi v podobě šlépějí Buddhy a světce Milaräpy, okolní vrcholy nižších hor připisované bódhisattvům, jezírko, které smývá lidská provinění. V okolí Kailásu pramení čtyři velké řeky, které jsou z hlediska rázu krajiny velmi významné a překračují hranice Tibetu. To vedlo k rozšíření náboženského významu lokality. „Ve starých textech jsou tyto řeky popisovány jako odtoky z jezera Manasaróvar na úpatí hory Kailás a říká se o nich, že předtím, než odplývají různými směry obtékají sedmkrát posvátný okrsek, a tak vzdávají úctu trůnu bohů podle starého rituálu obcházení. Tibeťané nazývají Brahmaputru „Tamčhog Khabab“, řeka „vytékající z koňské tlamy“. Satladž jehož pramen je na západě, je nazýván „Langčhen Khabab“, tj. řeka „vytékající ze sloní tlamy“. Indus je nazývána „Segge Khabab“, řeka „vytékající ze lví tlamy“, a Karnáli (která se v rovinách stává Gogrou) je nazývána „Magčha Khabab“ řeka „vytékající z pavího zobáku“. Tato zvířata jsou „nosiči“ či trůnními symboly čtyř dhjánibuddhů. Jména řek tak indikují, že jsou považovány za součást univerzální mandaly, jejímž středem je Kailás. Ukrývá se pod horou Kailás vstupní brána do říše Šambaly? Velmi rozšířená legenda hovoří o tom, že pod horou Kailás se nachází jeden ze vstupů do bájné země Šambaly. Je to údajně krajina osídlena lidmi s nadpozemskými schopnostmi. Legenda dále říká, že bez jejich souhlasu do této podzemní říše nemůže vstoupit žádný smrtelník. Vchod je navíc uzavřen sedmi branami, které jsou zajištěny různými nástrahami. Tou první je, že každý člověk v blízkosti brány velmi rychle zestárne a během několika hodin zemře. Málokdo by asi této legendě věřil, ale profesor Ernst Muldašev, který je světově uznávaným oftalmologem a zároveň odborníkem v oblasti záhad tvrdí, že na této legendě může být opravdu něco pravdivého… Profesor Muldašev navštívil Tibet několikrát, a byl i při hoře Kailas, kde zjistil, že v blízkosti ní běží lidský věk mnohem rychleji. Zjistil zajímavou věc – za 12hodin, které člověk při hoře Kailas stráví, zestárne asi o dva týdny! Důkazem toho je rychlejší růst nehtů a vlasů. Místní mniši Muldaševovi řekli, že se jedná o slabé vyzařování první podzemní brány do Šambaly. Ten, kdo se dostane k první bráně, by údajně každou minutu zestárl asi o rok. Odborníky z celého světa překvapuje fascinující zeměpisná poloha hory Kailas Její vzdálenost od severního pólu je přesně 6666 km a od jižního pólu to je přesně 13 332 km – tedy dvakrát 6666. Navíc poledník procházející horou Kailas je vrcholem rozdělen přesně v jedné třetině. To však ještě není všechno. Ve vzdálenosti 6666 km od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnice hory a severního pólu vedena po obvodu Země protne na americkém kontinentu nejvýznamnější obřadní centrum Střední Ameriky Teotihuacán. Pokud spojíme vrchol Kailasu se středem Země, na druhé straně planety se zase dostaneme k Velikonočnímu ostrovu. Kailas v dávných dobách tvořila severní pól planety a Velikonoční ostrov zase jižní pól. Pak však přišla obrovská katastrofa a zemská osa se vychýlila o 60 stupňů. Při této katastrofě prý byla zničena vyspělá civilizace, která tuto katastrofu předpověděla, a tak se všichni významní obyvatelé ukryli před kataklyzmy do podzemí, kde dodnes žijí v říši Šambala. Manasaróvar a Rakas Tal – dvě posvátná jezera v blízkosti hory Kailas V blízkosti hory Kailas se nalézají dvě sladkovodní jezera, kruhovité Manasaróvar a srpovité Rakas Tal. Větší z nich a zároveň nejvýše položené sladkovodní jezero světa, Manasaróvar, má rozlohu 520 km2 a maximální hloubku 82 m! Obě jezera jsou propojena kanálem Gangačhu a je-li v jezeru Manasaróvar dostatek vody, odtéká část do jezera Rakas Tal. To je považováno za dobré znamení pro celý Tibet. Jezera mají symboliku v protikladu a dualitě. Větší a kruhovité Manasaróvar, kolem kterého vede poutní trasa, má za symbol Slunce a znázorňuje síly světla, potažmo dobra. Rakas Tal svým srpovitým tvarem symbolizuje Měsíc a temnotu. Je také posvátné, ale poutníci se mu vyhýbají. „Rakas“ či správněji „Rákšas“ znamená démon, takže Rakastal znamená „Jezero démonů“. Uprostřed jezera Manasaróvar, lidským očím neviditelný, roste božský strom džambu, stvořený Brahmou. Díky němu jsou vody jezera natolik mocné, že dokážou uzdravovat a odčinit zlou karmu. Proto každý, kdo se vykoupe ve vodách jezera Manasaróvaru, získá zásluhy pro lepší znovuzrození. Poutníci nabírají vodu a kamínky z jezera a okolí a nosí je s sebou zpět domů, protože věří v jejich léčivý účinek. Na vrchol hory Kailas se zatím nepodařilo vystoupit žádnému horolezci na světě! „Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno vystoupat na vrchol Kailasu, kde se mezi mraky nachází příbytek bohů. Kdo se odváží se tam vypravit a spatřit tváře bohů, bude usmrcen“. Pro místní i horolezce představuje hora Kailas, dosud nepokořenou výzvu – přestože čínská vláda v minulosti opakovaně vydala povolení k výstupu na její vrchol. Traduje se, že ti, kdo chtěli horu ztéci, sešli z cesty a vydali se opačným směrem. Ti, kdo mířili k vrcholu, se odtud už nikdy nevrátili. Řada odvážlivců popsala, že zdolání hory tyčící se do výšky 6 638 m.n.m. vzdala až na poslední chvíli kvůli náhlé změně počasí. Před velikánem se sklonil dokonce i legendární Reinhold Messner, který se nakonec spokojil pouze s poutním „kolečkem“ kolem úpatí. Messner argumentoval tím, že hora Kailas je posvátná a jedna legenda mluví také o tom, že vrchol hory je nedostupný pro kteréhokoliv člověka, a že bohové nikdy nedopustí, aby obyčejný smrtelník stál na jeho vrcholu. „Jen ten, kdo je bez hříchu, může sem vystoupat. A ten ve skutečnosti nebude muset kvůli tomu ztékat strmé stěny z ledu – promění se prostě v ptáka a vyletí nahoru“. Zdolání hory zatím sice zůstává nadlidským úkolem, k jejímu úpatí však každoročně přicházejí tisíce poutníků, aby vykonali „posvátné kolečko“ – rituál, jenž má přinášet štěstí. Na pouti dlouhé 56 km, tvořené několika okruhy kolem hory Kailas (pro buddhisty a hinduisty po směru hodinových ručiček, pro bönisty v protisměru), totiž poutníci obvykle čelí celé řadě nepříjemností – především chladu a častému střídání počasí. „Chci předat lidem poselství hor, tak jak ho cítím – jako krásnou a zároveň křehkou rovinu mezi životním prostředím, lidskou dobyvačností a každodenním životem. Horolezci mohou osmitisícovky zlézat, ale zároveň přírodu chránit a respektovat. Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali“. – Reinhold Messner )

Nejnovější články na našem portálu

Původ a oslavy svátku Imbolc/Hromnice 31.1.-2.2.
leden 28, 2023 5735
Vedle Samhainu (spojeného s příchodem zimy) a Beltainu (začátek jara) slavili staří Keltové i...
Číst článek...
Astrální cestování – Výpravy za hranice reality
leden 27, 2023 162
„…Jde o stav, kdy se zcela reálně ocitnete mimo své vlastní tělo, a to při plném vědomí, kdy jste...
Číst článek...
Hanna Lapacho - Slunce ve Vodnáři - Přepojování je proudění a pohyb
leden 23, 2023 450
20.1. 2023 v 9:30 vstupuje Slunce do znamení Vodnáře, který nás učí vnímat energie, kterými jsme...
Číst článek...
Helen Stanku: Jak se odmilovat? Můžete na to jít klasicky a dát si čas, anebo to urychlit s pomocí magie
leden 20, 2023 440
Zlomené srdce máme, když nás někdo opustí a přestane milovat, ale možná i tehdy, když nám končí...
Číst článek...
Novoluní ve Vodnáři 21.1.2023 v 21:53 h a Duchovní portály z Plejád a Arcturusu.
leden 16, 2023 2407
Dne 21.1.2023 v 21.53 h nastane první letošní novoluní na 1.stupni vzdušného znamení Vodnáře. Jeho...
Číst článek...
Proč je pro staré duše tak těžké nalézt skutečnou lásku
leden 15, 2023 1830
Naše duše si musí urazit dlouhou cestu k osvícení. Procházejí si několikerými světlými i temnými...
Číst článek...
Veronika Barkoci: AKNÉ - PSYCHOSOMATICKÉ A EMOČNÍ PŘÍČINY
leden 14, 2023 667
EMOCE Můžete být bolestně plaší a nejistí si tím, kde ve světě stojíte. Dosáhli jste bodu, kdy...
Číst článek...
VERONIKA BARKOCI: úzkost - psychosomatické a emoční příčiny z pohledu metafyzické anatomie
leden 10, 2023 952
Úzkost je nepříjemný pocit související s obavami o budoucnost. Je jiný než strach, který je...
Číst článek...
Jitka Valentová: ČERNÁ LUNA vstupuje do znamení LVA 8.1.2023
leden 03, 2023 2401
Dne 7.1.2023 v 00:07 h nastane první letošní úplněk ve znamení Raka. Říká se mu také vlčí, protože...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

Význam čísel na hodinách, které se opakují
16 květen 2020 1669803
Věřím, že každý se někdy zarazil nad časem (čísla na hodinách, to ale není čas…), který na sebe...
Celý článek...
Co se stalo s pšenicí, že po ní všichni tloustneme?!
4 listopad 2019 511230
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
numerologická vibrace jména
16 leden 2016 441114
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Smrt přichází ze střev - vyčistěte je od plísní!
30 září 2020 350795
V České republice je to bohužel často pravda, jelikož patříme na první místa v evropském žebříčku...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 281962
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
2 prosinec 2019 271955
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Ženy uštvané zaživa
27 říjen 2018 268443
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
17 červenec 2020 247533
Proč tato nemoc rapidně mezi lidmi narůstá? Proč tomu tak je skrz naší duši?? DUCHOVNÍ PŘIČÍNA:...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 238308
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 232429
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 230703
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 224481
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 210673
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 200638
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 183852
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 181778
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 177214
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 173343
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 162426
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 160727
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 158667
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 139945
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 125548
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 122361
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...