V desetikilometrové výšce, někde mezi Buffalem a Dalla­ sem, zastrčil časopis do kapsy sedadla, otočil se ke mně a zeptal se, „Co vlastně děláte?"

„Zabývám se manželským poradenstvím a vedením manželských seminářů," odpověděl jsem věcně.

„Už dlouho bych rád někomu položil tuto otázku," řekl. „Co se děje s láskou po svatbě?"

Vzdal jsem se naděje na menší zdřímnutí a zeptal se, „Co tím myslíte?"

„Byl jsem už třikrát ženatý a pokaždé to bylo na začátku úžas­ né, ale po svatbě se všechno nějak změnilo," řekl. „Všechna ta láska, o které jsem ze své strany naprosto nepochyboval, stejně jako láska mé partnerky, která vypadala rovněž opravdově, se po svatbě jakoby vypařila. Myslím, že jsem docela inteligentní člo­ věk, ve vedení firmy se mi alespoň daří, ale tohle prostě nedo­ kážu pochopit."

„Jak dlouho jste byl ženatý?" zeptal jsem se.

„První manželství vydrželo asi deset let. Podruhé jsem byl že­ natý tři roky, poslední manželství bylo téměř šestileté."

„Přestali jste se mít rádi hned po svatbě, nebo vaše láska ocha­ bovala postupně?" vyptával jsem se na podrobnosti.

„Podruhé to bylo špatné od samého začátku. Vlastně nevím, co se stalo. Skutečně jsem si myslel, že jsme se měli rádi, ale vlastně už naše líbánky byly hotovou katastrofou a ani potom to nebylo o moc lepší. Chodili jsme spolu šest měsíců. Byla to skutečná romance. Opravdu vzrušující, nádherné! Nicméně hned po svatbě začal boj."

„V prvním manželství, než se nám narodilo dítě, jsme prožili tři, čtyři velice hezké roky. Když se nám narodilo dítě, měl jsem pocit, že veškerá její pozornost se soustředila na ně a já zůstal někde na okraji. Připadalo mi, jako kdyby jediným smyslem ži­ vota mé ženy bylo dítě a když se narodilo, přestala mě potřebo­ vat." 

„A řekl jste jí to někdy?" zeptal jsem se.

„Ale ano, řekl. Dozvěděl jsem se, že nejsem normální. Že si neumím představit tu čtyřiadvacetihodinovou zátěž neustálé péče o dítě. Řekla, že bych se měl snažit ji pochopit a taky jí víc pomáhat. Snažil jsem se, ale neviděl jsem rozdíl. Potom jsme se začali navzájem odcizovat a za nějaký čas už mezi námi žádná láska nebyla. Prostě prázdno. Oba jsme se shodli, že pokračovat nemá smysl."

„A moje poslední manželství? Skutečně jsem si myslel, že ten­ tokrát to bude jiné. Byl jsem rozvedený už tři roky. Dva roky jsme spolu chodili. Byl jsem si jist, že oba víme, co děláme a dokonce jsem si říkal, že je to asi poprvé, co opravdu někoho miluji a zároveň jsem cítil, že ona miluje mne.

Nemyslím, že bych se byl po svatbě změnil. Dál jsem jí dával najevo svou lásku tak jako před svatbou. Říkal jsem jí, jak je hezká. Říkal jsem jí, jak moc ji miluji. Říkal jsem jí, jak jsem hrdý, že jsem jejím manželem. Tak jako tak, po několika měsících si začala stěžovat; nejdřív to byly úplné maličkosti, jako že jsem nevynesl odpadky nebo nepověsil si šaty. Později začala napadat můj charakter, říkala, že mi nemůže důvěřovat, obviňovala mě z nevěry. Stal se z ní vyloženě negativně smýšlející člověk. Před­ tím taková ale nebývala. Naopak, byla jedním z nejoptimističtěj­ ších lidí, jaké jsem kdy potkal.

Nakonec to byla právě jedna z věcí, které mě na ní tak přitahovaly. Nikdy si na nic nestěžo­ vala. Ať jsem udělal cokoliv, bylo to úžasné, ale jenom do chvíle, kdy jsme se vzali. Najednou jsem nebyl schopen udělat dobře vůbec nic. Opravdu nevím, co se tehdy stalo.

Postupně jsem ji přestal milovat a začal jsem vůči ní cítit odpor. Bylo zřejmé, že ani ona mě nemá ráda. Oběma nám bylo jasné, že nemáme důvod zůstávat pohromadě, a tak jsme se rozvedli.

Tohle se odehrálo před rokem, a proto se ptám, co se děje s láskou po svatbě? Jsou moje zkušenosti normální? Je tohle příčinou tolika rozvodů u nás? Nemohu pořád uvěřit, že jsem to zažil už třikrát. A co manželství, která se nerozvedou? Zvyknou si na tu prázdnotu a naučí se jen tak vedle sebe žít, nebo skutečně existují manželství, ve kterých se partneři mají i potom rádi? A když ano, jak to dělají?"

Otázky, které mi můj známý ze sedadla 5A položil, jsou otázky, na které dnes hledají odpovědi tisíce ženatých a rozvedených lidí. Někteří je kladou svým přátelům, někteří poradcům, duchovním, někteří jen sobě samým. Někdy jsou odpovědi formulovány nato­ lik odborně, že jsou téměř nesrozumitelné. Někdy jsou prezento­ vány spíše lidově a s humorem. Většinou obsahují něco pravdy, ale připomíná to podávání aspirinu člověku s diagnózou rakoviny.

Touha po romantické lásce v manželství je v nás hluboce za­ kořeněna. Skoro všechny na odbyt jdoucí časopisy mají v každém svém vydání alespoň jeden článek na téma jak v manželství udržet lásku. Knihy touhle problematikou přímo oplývají, podobně jako nejrůznější televizní a rozhlasové diskusní pořady. Jak udržet lás­ ku v našich manželstvích je vážné téma.

Musíme být ochotni učit se partnerově přirozenému jazyku lásky, jestliže chceme být 
v milostné komunikaci úspěšní.

Se všemi těmi knihami, časopisy a další dostupnou pomocí, proč je tak málo párů, které, jak se zdá, našly ono tajemství k udržení lásky i po svatbě? Jak je možné, že dvojice spolu chodí na kursy vzájemné komunikace, vyslechnou tam všechny ty nádherné rady, vrátí se domů a ocitnou se ve stavu naprosté neschopnosti jednat způsobem, kterým si předsevzaly? Jak je možné, že čteme v ča­ sopise článek „Na sto a jeden způsobů, jak ukázat partnerovi svou lásku," vybereme si tak dva nebo tři, které nás obzvláště osloví, zkusíme to a partner si ničeho ani nevšimne? Na těch zbylých 98 obvykle rezignujeme a vrátíme se do starých kolejí.

Smyslem mé knihy je najít odpověď na tyto otázky. Neznamená to ovšem, že knihy a články dosud na toto téma publikované, nemohou být užitečné. Problémem je přehlédnutí jedné základní skutečnosti - lidé mlu­ ví různými jazyky lásky.

Z lingvistického hlediska máme různé jazykové skupiny - ja­ ponskou, čínskou, španělskou, anglickou... apod. Většina z nás vyrůstá a učí se jazyku rodičů, který se tak stane naším prvním, rodným jazykem. Později, ovšem s poněkud většími obtížemi a úsilím můžeme zvládnout jazyky další. Nejlépe však mluvíme a rozumíme našemu rodnému jazyku. Je to nejpohodlnější. Čím více ale budeme používat „druhý", později osvojený jazyk, tím více se bude zlepšovat také naše schopnost konverzace. Jestliže ovládáme pouze náš rodný jazyk a setkáme se s někým, kdo také bude hovořit pouze jeho či její rodnou řečí, odlišnou od té naší, naše komunikace tím bude podstatně omezena. Budeme se muset spoléhat na ukazování, črtáni kreseb nebo jiný způsob demonstro­ vání svých myšlenek. Budeme tak sice komunikovat, ale poněkud neobratným způsobem. Jazykové rozdíly jsou součástí lidské kul­ tury. Jestliže chceme, aby naše komunikace byla smysluplná, a ío i přes určité kulturní odlišnosti, musíme se prostě naučit řeči těch, kterým chceme rozumět.

S láskou je to podobné. Emocionální, výrazová řeč naší lásky a řeč našeho partnera se může lišit, stejně jako se liší angličtina od čínštiny. Potom vůbec nezáleží na tom, jak moc se snažíte svou lásku dát najevo, protože jestli mluvíte anglicky a partner rozumí pouze čínsky, nikdy se nedomluvíte. Můj známý z letadla mluvil řečí „ujišťování," když své třetí ženě říkal, „jak je krásná, jak moc ji miluji, jak jsem hrdý na to, že jsem jejím manželem." Vyjadřoval jí lásku a myslel to upřímně, ale jeho žena tomuto jazyku nerozuměla. Možná jeho lásku hledala v jeho chování a neviděla ji tam. Být upřímný nestačí. Musíme být ochotni učit se partnerově přirozenému jazyku lásky, jestliže chceme být v mi­ lostné komunikaci úspěšní.

Můj závěr po dvaceti letech manželského poradenství je, že existuje zhruba pět řečí lásky, pět způsobů, jak lidé mluví a rozumí emocionální lásce. Na poli lingvistickém může mít jazyk bezpočet dialektů nebo variací a stejné je to také s pěti základní­ mi, emocionálními jazyky lásky. I ony mají mnoho dialektů. Od­ povídá to také titulkům nejrůznějších časopisů typu „10 možností jak projevit vaší partnerce svou lásku", „20 tipů jak udržet doma muže vašeho srdce", nebo „365 vyznání manželské lásky". Ne­ existuje 10, 20, nebo 365 základních jazyků lásky. Domnívám se, že je jich pouze pět. Dialektů ovšem může být bezpočet. Množství způsobů k vyjádření lásky je omezeno pouze naší představivostí. Důležité však je umět promluvit jazykem vašeho partnera. 

Víme, že už od raného dětství si každé dítě vytváří svůj vlastní, unikátní emocionální styl. Některé děti si například osvojí kom­ plex méněcennosti, zatímco sebevědomí dalších dětí je v pořádku. Některé si zakódují pocit nejistoty, jiné vyrostou v pocitu bezpečí a jistoty. Některé děti jsou vychovávány a vyrůstají s vědomím, že jsou milovány, oceňovány a celkově rodiči přijímány, některé děti naopak nejsou ani milovány, ani oceňovány, ani chtěny.

U dětí, které se cítí rodiči milovány a přijímány, se vyvine primární jazyk lásky, odpovídající jejich osobnímu psychologic­ kému pozadí a způsobu, jakým s nimi jejich rodiče i další blízcí komunikovali a dávali jim svou lásku najevo. Budou mluvit a ro­ zumět jednomu z pěti základních jazyků lásky. Mohou se naučit také druhému jazyku lásky, ale vždy se jim bude nejpřirozeněji a nejpohodlněji komunikovat v onom primárním jazyce. Děti, kte­ ré se necítí svými rodiči milovány a povzbuzovány, si také osvojí primární jazyk lásky. Pravděpodobně bude ovšem nějakým způ­ sobem deformován. Je to podobné, jako když se některé děti ne­ naučí pořádně gramatiku a k tomu mají nedostatečnou slovní zá­ sobu. Takovéto jejich nedostatečné „naprogramování" neznamená, že se už nikdy nenaučí dobře komunikovat, ale že budou muset na svou schopnost komunikování vyvinout mnohem větší úsilí než ti, kteří byli vychováváni jinak. Podobně i děti, které vyrostly s nedostatečně vyvinutou potřebou nebo smyslem pro lásku, se mohou taktéž naučit láskyplně komunikovat a přijímat projevy lásky. Budou na tom ovšem muset pracovat důkladněji a usilov- něji než ti, kteří vyrostli ve zdravém a milujícím prostředí.

Jen zřídkakdy se stane, že partneři mluví stejným jazykem lás­ ky. Obecně máme tendenci mluvit naším primárním jazykem a jsme zmateni, když nám partner nerozumí, co se mu snažíme říci. Sdělujeme svou lásku, ale její poselství nikdy nedorazí do cíle, protože pro náš protějšek je nesrozumitelné. Toto je základní problém a záměrem této knihy je nabídnout řešení. Proto jsem se ji také odvážil napsat. Jakmile jednou objevíme pět základních jazyků lásky a porozumíme svému primárnímu, vlastnímu jazyku stejně jako primárnímu jazyku našeho partnera, budeme mít všechny informace potřebné k uplatňování záměrů a myšlenek uvedených v této knize.

Až rozpoznáte primární jazyk vašeho partnera a naučíte se jím mluvit, věřím, že tím najdete klíč k dlouho trvajícímu, láskypl­ nému manželství. Láska se po svatbě nemusí ztratit, ale pokud ji budete chtít udržet naživu, většinu z nás bude stát úsilí naučit se onen druhý jazyk. Nemůžeme spoléhat na náš přirozený jazyk, jestliže mu náš partner nerozumí. Pokud chceme, aby ona nebo on naši lásku cítili, musíme ji projevit způsobem, který pro ně bude srozumitelný.

Autor: Gary Chapman - kniha: Pět jazyků lásky