Mystická místa Evropy Tipy na výlet Chorvatsko Mystická Praha Záhadná místa světa Zázračné prameny

VĚDOMÁ TURISTIKA

Tipy na zajímavá místa na naší planetě s hlubším podtextem záhad, tajemství, archeologie a historie.
Filtry

Tajemná světla v norském údolí Hessdalen

Tajemná světla v norském údolí Hessdalen

Nádherná, ale matoucí. Právě taková se zdají být Hessdalenská světla, která se nad stejnojmennou norskou dolinou objevují již od 30. let 20. století. Vědci fenomén podrobili řadě výzkumů, jeho původu se přesto nedopátrali. Bílá, žlutá, červená, zelená či modrá světla se většinou objevují jen na několik okamžiků, výjimečně však mohou být k vidění i hodinu. Objevují se během noci, a vždy působí dojmem jako by se vznášela ve vzduchu. Četnost jejich výskytu se v průběhu let měnila – nejčastěji byly pozorovány v 80. letech minulého století. Tato záhada zajímá nejen návštěvníky, ale také vědce a ufology. Ti všichni přicházejí s různými teoriemi o původu vzniku těchto mysteriózních světel. Někteří zastávají názor, že mohlo jít o kulové blesky, plazmovou kapsu v atmosféře nebo snad o doposud neznámý atmosférický či fyzikální úkaz. V posledních letech se jev objevuje méně často. I proto se zdá být nejpravděpodobnější, že si Hessdalenská světla uchovají svá tajemství i nadále… Norsko – nekonečné fjordy, dechberoucí národní parky a nevyzpytatelné počasí „Dobrá tvrdá země dobráckých lidí, venkovská a maloměstská země, kde stateční lidé žijí tiše a způsobně v čistých škatulkách uprostřed nejfantastičtější krajiny…“ – tak definoval Norsko a jeho obyvatele v polovině 30. let minulého století ve své Cestě na sever Karel Čapek. Nad hlubokými tajemnými fjordy se vypínají k nebi majestátní horské masivy, kruté zimy střídají nádherná léta a dlouhé polární noci se v letních měsících mění v kouzelné půlnoční slunce. Norská společnost nemá problém s prolínáním tradic a výdobytků moderní doby a zdejší čistá příroda je opravdovým balzámem na duši. Norsko, daleká země na severu, v nás pokaždé vyvolává lehké chvění. Pevninská část Norska má rozlohu téměř 324 000 km2, což je více než čtyřnásobek rozlohy České republiky. Podmínky k životu tu vždy byly drsné, proto také muselo v minulosti mnoho Norů kvůli obživě kombinovat farmaření s rybolovem. Historie Norska a jeho obyvatel je pevně spjata s mořem, vždyť současní Norové jsou potomci odvážných mořeplavců – Vikingů. Hessdalenská světla: Co, nebo kdo způsobuje mysteriózní světelné divadlo? Nedaleko města Trondheim ve vzdálenosti asi 120 km se nachází údolí Hessdalen. Nejde o nijak velkou lokalitu. Údolí je 15 km dlouhé a asi 6 km široké. Na západ a na východ kolem tohoto údolí se nachází prstenec pohoří, jehož jednotlivé vrcholky dosahují asi tak jednoho kilometru nad mořem, na jihu údolí se pak nachází dvě jezera. V samotném údolí Hessdalen je malá osada, kde žije asi 150–200 obyvatel. Místní kronika prozrazuje, že ještě v současné době by si nejstarší obyvatelé této bohem zapomenuté osady možná vzpomněli na záhadný jev, který se odehrál na obloze téměř před 2. světovou válkou. Na konci roku 1981 pak zdejší oblast zachvátily časté a neméně podivné požáry. Ovšem to, co toto údolí proslavilo, jsou záhadné zářící objekty, které se znenadání objevují téměř nad střechami místních domů, nebo vysoko na obloze. Je zvláštní, že se nejčastěji tento jev objevuje v zimě a v nočních hodinách. Dokonce i několikrát za sebou. V letním období jsou tato pohybující se světla viděna jen velmi vzácně. Většinou se jedná o velmi bizarní svítící koule, které dokážou viset nehybně nad údolím, nebo se pomalu posunují po obloze. Čas od času se nad údolím objeví zcela jiné objekty. Jejich tvar je velmi zploštělý a vypadají spíše jako velká zářící slza. Jejich barva se pohybuje od žluté po žlutobílou. Pohybují se ohromující rychlostí. V jednom případě byla náhodně pomocí speciálního radaru změřena rychlost tohoto zvláštního pohybujícího se objektu. Naměřená hodnota byla skutečně šokující – 8 500 metrů za vteřinu! V 80. letech probíhal v oblasti vědecký výzkum pojmenovaný „PROJEKT HESSDALEN“. Následovalo několik dalších bádání, přičemž v 90. letech byla v údolí zřízena automatická měřící stanice, která monitoruje záhadná světla. Přestože se na výzkumu podílejí odborníci prakticky z celého světa, původ jevu stále odolává vysvětlení. Vědci pracují s několika hypotézami. Skály kolem údolí Hessdalen vykazují vyšší úroveň radioaktivity. Řeka Hesja, která jimi protéká, je zase plná síry. Kombinace těchto faktorů může vyvolávat zatím ne zcela pochopený atmosférický jev. Další teorie hovoří o plazmové kapse v atmosféře nebo o hojně se vyskytujících kulových blescích. Toto místo je také cílem fanoušků sci-fi i nejrůznějších záhadologů. Nedaleko údolí se nachází „UFO kemp“, který je schopen pojmout až 130 pozorovatelů. A aby se hostům na Hessdalenská světla čekalo se vším komfortem, nechybí „UFO pub“, kde nabízejí „UFO pivo“ nebo „UFO burger“. Jsou tajemná světla bránou do jiného světa? Nevysvětlitelná a pozoruhodná záře se projevuje jasně bílým či žlutým světlem, které se pohybuje a zanechává za sebou světelnou stopu. Někdy toto světelné a záhadné představení trvá více jak hodinu, jindy zmizí po pár sekundách. Je to vskutku jedinečná podívaná, neboť pokaždé je to trochu jiné. Světelné objekty jsou ve formě kuliček, trojúhelníků, pyramid, disků apod. Dle získaných záznamů je známo, že pokaždé tento úkaz má i jinou intenzitu. Změny intenzity způsobují náhlé změny osvětleného prostoru, které vedou ke zjevení těchto shluků světel. Jeden z norských vědců si stojí za názorem, že za tímto světelným fenoménem je vesmírné elektromagnetické záření či kolize částic vesmírného záření. Ufologové jsou naprosto přesvědčeni, že za tímto světelným úkazem stojí nadpozemské síly. Dle nich jde o objekty, které byly zaslány mimozemskou civilizací. Světla jsou stále monitorována, i když jejich frekvence výskytu klesla asi na 20 případů za rok. Přestože jsou světla pozorována často, zatím neexistuje přímý důkaz, že by zde působila nějaká mimozemská civilizace. I když…I když hessdalenští našli místo, kde podle nich přistálo UFO, a dokonce provádělo jakýsi výzkum. To je však s otazníkem. Bjorn G. Hauge – vědec, který se 10 let podílel na hessdalenském výzkumu Hauge se zúčastnil prvního mezinárodního kongresu o hessdalenském fenoménu v roce 1994. Kongres zaujal vědce z celého světa a odstartoval vědecký výzkum v Hessdalenu. Závěry naznačily, že vysvětlení fenoménu by mohlo vést k novým fyzikálním teoriím. Po něm začala norská univerzita Ostfold University College spolupracovat s italskou univerzitou CNR. Bjorn G. Hauge ve spolupráci s Italy zahájil projekt EMBLA, jehož cílem bylo studovat elektromagnetické vyzařování a chování hessdalenských světel. Navzdory 24hodinovému pozorování nedošlo během projektu EMBLA k žádnému průlomu. Nicméně badatelé získali skvělé fotografie a filmové záznamy. Norští badatelé, ke kterým se později připojili italští kolegové, nemají rádi pojem UFO, a tak vymysleli názvy jako „zemní světla“, „neznámá světla“, ale nejvíce se vžil „hessdalenský fenomén“. Při zdůvodňování výzkumu se vědci jako čert kříži vyhýbají náznaku, že by se mohlo jednat o mimozemskou inteligenci! Věří, že existence záhadných světel se dá vysvětlit zcela racionálně jako projev neznámých fyzikálních jevů. Cílem výzkumu je podle vědců, „lepší porozumění našemu světu“ nebo dokonce možnost najít „nové energetické zdroje“. Je pozoruhodné, že navzdory dlouhodobému vědeckému pozorování jevu, trvá nejistota, oč vlastně jde. Norové nejsou sami, podobný fenomén se vyskytuje i v Texasu, kde mu Američané říkají „MARFA LIGHTS“ nebo „ghost lights“ – světla duchů. Záhadná světla bývají pozorována u americké silnice č. 67 a existují desítky fotografií. Tento úkaz místní začali pozorovat dávno předtím, než se incidentem v Roswellu v druhé polovině 40. let 20. století rozšířil fenomén pozorování UFO, a to konkrétně v roce 1883. )

Alhambra – Ohromující komplex středověkých paláců je symbolem Granady

Alhambra – Ohromující komplex středověkých paláců je symbolem Granady

„Nic na světě není tak kruté, jako být slepý v Granadě“. Tato slova si můžete sami přečíst při vstupu do Alhambry. Pro okouzlující nádheru Alhambry se opravdu jen těžko nacházejí slova. Když byste si museli ve Španělsku vybrat jen jedno jediné místo, které musíte vidět, je Alhambra jasnou volbou. Představuje totiž jedno z největších architektonických děl maurské kultury. Alhambra se stala v roce 2011 nejnavštěvovanější historickou památkou ve Španělsku. Na první pohled z dálky zaujme svým zasazením do přírodního reliéfu způsobem, jako by byla jeho přirozenou součástí. Kopec, na kterém je palácový komplex umístěn, se jmenuje Sabica. Alhambra není žádný drobek, rozkládá se na ploše 142 000 m2. Za jeden den si celý komplex v klidu projdete, ale zřejmě Vám to nebude stačit pro nasátí veškeré té orientální atmosféry. Je zde totiž tolik nevšedních zákoutí, kde se Vám bude chtít strávit mnohem více času a najednou si povzdechnete: „Tady bych rád žil…“ Španělské město Granada nacházející se v autonomní oblasti Andalusie patří mezi nejnavštěvovanější destinace Španělska. Leží zhruba 60 km od pobřeží Středozemního moře, na úpatí majestátního pohoří Sierra Nevada, které je díky rafinovaným maurským kanálům dodnes zásobuje hojností vody. Symbolem Granady je granátové jablko, které se objevuje i na vlajce města. Město bylo založeny Římany, kteří jej pojmenovali Illibris. Poté, co poloostrov v 8. století obsadili muslimové, vzniklo současné označení Granada. V roce 1492 dobyli město Katoličtí monarchové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, čímž došlo k zániku arabské moci ve Španělsku a Pyrenejský poloostrov byl znovudobyt křesťany. Arabská kultura však zanechala v Granadě významné stopy v podobě paláců, kostelů a dalších památek, které prozrazují bohaté kulturní dědictví města. Společně se zahradami Generalife byla Alhambra již v roce 1984 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Jak vzniklo jméno Alhambra? O původu jména Alhambra se dodnes vedou spory. V arabštině doslova znamená Rudý hrad. Což zjistí každý návštěvník Granady při pohledu na Alhambru z protilehlého Albaicínu při zapadajícím slunci. Avšak tak tomu dříve nebylo. Existují důkazy, že veškeré paláce i zdivo opevnění byly natřeny bílou barvou. Alhambra totiž měla být vidět a zářit, zprostředkovávat pocit moci. Bílá barva, barva Islámu a znamení dobré věštby. Jiní přisuzují název tomu, že v době, kdy bylo stavěno opevnění a věže, během noci při práci lidé svítili pochodněmi a světlo z nich ozařovalo pevnost, která se tak při pohledu z dálky jevila jako červená. Jiní vidí v původu názvu jméno zakladatele Muhammada Ibn al-Ahmara. Poslední verze příběhu za jménem vidí zkomoleninu arabského Dar al Amra, Dům pána. Ať už jméno vzniklo jakkoli, Alhambra je opravdovým architektonickým pokladem, důkazem vyspělé arabské kultury a svědkem jejího vzestupu i pádu. Rozhodně se není čemu divit, že Boabdil, poslední sultán Granady, když město opouštěl, poté co byl vyhnán španělskými Conquistadory, hořce plakal. Jeho matka mu však řekla: „Neplač jako žena pro to, co jsi nedokázal ubránit jako muž“. Maurští básníci líčili Alhambru jako „perlu vsazenou do smaragdu“, pro její polohu v okolních lesích „Jsou chrámy boží, ať již paláce či mešity, do kterých vstoupíme-li, jako bychom byli na duchu povzneseni Bohu blíže tou nezměrnou krásou a harmonií nás obklopující“. Rok 732 byl pro evropskou civilizaci přelomový. Právě v říjnu toho roku franský král Karel Martel se svou armádou u Poitiers porazil výbojné Umajjovce a tím pro jednou zastavil arabské snahy podmanit si Evropu. Z evropské půdy se však Arabové nestáhli úplně. Usadili se na jihu Španělska, kde po dalších sedm staletí z velkolepé Granady kralovali. A kralovali dobře. Rudý hrad, Alhambra, vznikl právě v posledním staletí arabské nadvlády nad Andalusií. Maurové, jak se obecně říkalo všem Arabům, kteří vládli severu Afriky a jihu Pyrenejí, si potrpěli na krásu a monumentálnost. A to přenesli i do svého „skromného díla“, do tohoto úžasného komplexu budov. Co Vás určitě na Alhambře zaujme je vodní systém. Všude kolem Vás se prolínají vodní kanály a za každým rohem slyšíte šepot fontán a kašen větších a menších rozměrů. Jelikož je Alhambra umístěna na pohoří, budete se ptát sami sebe, kde se ta voda pořád bere? Mauři při budování Alhambry přivedli do komplexu vodu z řeky, která pramení v horách. Pro orientální náboženství bylo nezbytné se před modlením 3x umýt, a tak potřebovali mít vždy a všude přístup k vodě. Navíc fungovala i jako účinná klimatizace. Po vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova, měli křesťanští španělští panovníci poněkud jiný pohled na estetiku. Většinu nádherných maurských arabesek přemalovali na bílo, renesanční architektuře musely ustoupit i celé části budov. Ani v novověku se památce nedostávalo patřičné úcty, znehodnocování jednotlivých částí pokračovalo. Alhambra získala poitalštěný šmrnc, vysokou cenou za to bylo odstřelení některých ze „zbytečných věží“. A nebýt jednoho do Alhambry zamilovaného sabotéra, který poškodil výbušniny, byl by Napoleon vyhodil celý palác do povětří. Až po zemětřesení na počátku 19. století započala postupná rekonvalescence celé Alhambry. Alhambra není jen pouhým palácem. Skládá se ze tří částí – hradu, paláce a „podhradí“ U některých citlivých návštěvníků Alhambry byl zaznamenán tzv. Stendhalův syndrom. Jedná se o přechodný stav, kdy přemíra kulturních a uměleckých zážitků vyvolá psychosomatické poruchy jako změny vědomí, nevolnost, vyčerpanost, paniku, či dokonce neschopnost pohybu. Zmíněný fenomén poprvé popsal spisovatel Stendhal v roce 1817 při návštěvě Florencie a zabýval se jím i psychiatr Sigmund Freud. ALCAZABA – jak se říká hradní části, tvoří zbytky nejstarších budov – kasáren, lázní a věží, které křesťané ponechali a po vzoru vlastním vyšperkovali. Právě na vrcholku nejvyšší z věží (Torre de la Vela) v roce 1492 zavlála vlajka Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, nezvratný důkaz o tom, že reconquista byla dokonána a Evropa definitivně patřila Evropanům. Pověst praví, že žena, která zazvoní na zdejší zvon, se do roka provdá nebo minimálně nalezne svou osudovou lásku. Nevynechejte ani kostel Iglesia de Santa María de la Alhambra, který v 16. století nahradil palácovou mešitu. COMARES – jedná se o nejdůležitější palác, oficiální residenci sultána, nacházel se zde i trůn v Salónu vyslanců. Majestátní kupole tohoto salonu představující sedm nebí Islámu spolu s trůnem Boha situovaným v osmém nebi jsou excelentní ukázkou precizní práce arabských architektů, řezbářů a štukatérů. Tento bohatě zdobený palác plný nepřeberného množství dekorativních prvků nechal postavit Yusuf I., který chtěl, aby jeho rezidence zanechala návštěvníka ohromeného a prezentovala tak jeho moc a sílu dynastie. SALA DE LOS ABENCERRAJES – ložnice sultána – historka praví, že zde sultán nechal usmrtit 36 pánů z rodu Abencerrejců. Dokladem toho má být červená skvrna ve spárách dlaždic na podlaze. Zda je tato pověst pravdivá či nikoli se již nedozvíme, nicméně pohled vzhůru ke stropu vyráží dech. Kupole bohatě zdobená štukováním, mocárabes jakoby stalaktity visícími dolů, ve tvaru osmicípé hvězdy, je jedním z pokladů celé Alhambry. Dále se zde nachází Sál Králů, Sál dvou sester a Sala de los Ajimeces, což byly závěsné balkóny ze dřeva se zástěnkami, velice často užívané v nazarijské architektuře. Dodnes je možno vidět jejich příklady v lidové architektuře Andalusie v nejrůznějších variantách. PALACIO NAZARIES – islámskou perlu celé Alhambry a snad nejimpozantnější islámskou stavbu v Evropě s ikonickou vodní nádrží ve středu a zahradami určitě neminete. Nesmíte. Má pohádkově nádherná patia s fontánami a mistrnou štukovou výzdobou. Ve velkolepé „Síni vyslanců“, dříve trůním sále je slyšet uklidňující šepot vody, fontán a kanálů zakomponovaných do architektury. Právě zde se král Ferdinand a královna Isabela setkali s Kryštofem Kolumbem před jeho první objevnou plavbou do Ameriky. V 16. století nechal Karel V., vnuk „jeho královských veličenstev“, zrušit jedno křídlo, aby uvolnil místo pro rozsáhlý renesanční palác. Ačkoli byl tvůrcem Pedro Machuca, žák Michelangela, lehkou a ladnou architekturu bezejmenných muslimských tvůrců nepřekonal. LVÍ PALÁC, PALACIO DE LOS LEONES – představuje vrchol maurského umění. Obzvlášť v jedné z jeho částí, tzv. Královském paláci, si budete připadat jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Jedno z velmi obdivovaných částí je nádvoří s fontánou obklopenou 12 lvy. Ti fungovali jako časový systém a každou hodinu proudila voda z hlavy jiného lva. Příchod křesťanů znamenal pro tuto nevšednost konec. Jejich zvědavost nad funkčností vedla k rozebrání fontány. Od té doby tento systém nefunguje. O Alhambře rozjímáme z několika úhlů pohledu: od matematiky po geometrii, od poezie po umění a od studie světla po studii vody. Architektonický celek Alhambry je jedinečný v tom smyslu, že byl postaven z materiálů s krátkou životností – jednoduché hlíny a alabastru! Ale arabští architekti 14. století dokonce dokázali z takových materiálů vytvořit skutečný zázrak, a přitom jemně cítit harmonii a proporce každého prvku, hrát si se světlem a prostorem. Není to jen palác, jak mu mnozí říkají – je to monumentální architektonický komplex, který zaujme svou krásou a nádherou. )

Hyperborea – Země věčného světla, tajemného národa i domov boha Apollóna

Hyperborea – Země věčného světla, tajemného národa i domov boha Apollóna

Mýty starých Řeků hovoří o tom, že…daleko na severu přímo pod Severní hvězdou, žil šťastný lid Hyperborejců neznající lsti, nenávist, závist a války. Hyperborejci byli národem zbožným, bohy vyvoleným a milovaným. Bohové i héroové Hyperborejce rádi a často navštěvovali. Traduje se, že zejména Apollón v jejich zemi rád odpočíval. Podle Řeků byli Hyperborejci statní, měli v oblibě sport, ale i umění. Barva jejich kůže byla velmi světlá, doplňovaly ji slámově světlé až modravě popelavé vlasy a oči. Země Hyperborejců byla vlastně souostrovím obklopujícím v oblouku Severní pól – „místo, kde Atlant nese na bedrech oblohu“. Mýty hovoří o mírném klimatu a velké úrodnosti půdy Hyperboreje, kde slunce nezapadalo… Hyperborea je název řeckého původu a znamená „zem vysoko na severu“. Jméno, které sobě i své zemi dali sami Hyperborejci, se nedochovalo. Druhý název Ultima Thule v překladu z latiny bývá vykládán jako „nejzazší Thule“ nebo také „nejvzdálenější sever“. Už tyto názvy tak naznačují, že se jednalo o říši daleko na severu. Dávná původní Hyperborea však nebyla ostrovní říší, jak se někdy uvádí, ale představovala rozsáhlý kontinent skládající se z dnešního Grónska, části Severní Ameriky zhruba v rozsahu dnešní Kanady, dále Skandinávie a přilehlé severnější části Evropy. „Hyperborea byla tehdy na zeměkouli severním kontinentem. Můžeme si ho představit v dnešním Grónsku, jež bylo jednou svou částí spojeno s evropskou pevninou…V tehdejších geologických poměrech byla Hyperborea subtropický kontinent, osídlený takzvanými Seveřany. Grónsko bylo skutečně zelená země, kde se pásli mamuti, rostly palmy a pěstovalo se víno. Dlouhá tisíciletí tam panovalo lepší klima než v Atlantidě – až do posunu zemských pólů, jenž vedl k všeobecnému ochlazení“. Hyperborejskou říši založily dvě z větví vznešených Elfů před 800 tisíci lety Po výsadku Hvězdného lidu – Elfů se na různých kontinentech postupně zformovaly tři hlavní civilizace – hyperborejská, lemurská a atlantská. Každá z těchto tří civilizací stála po jistou dobu v čele duchovního vývoje lidstva. Každá z nich v době svého největšího rozkvětu přispěla jiným významným přínosem k celkové evoluci lidské společnosti. Pro každou z nich však přišlo období stagnace a pozdějšího pádu. Přestože tyto civilizace byly na daleko vyšším stupni duchovního i vědeckotechnického vývoje, než jsme my dnes, musely opustit historickou scénu. Hyperborejskou říši založily dvě z větví vznešených Elfů po výsadku před 800 tisíci lety a následném dokončení výměny Sluncí. Jednalo se o bílou a modrou rasu z jiných planet ve Vesmíru. Protože Hyperborejci tvořili rasově čistý národ, který založili potomci Elfů, velice rychle došlo k velkému rozmachu celé říše. Časové údaje o existenci Hyperborejské civilizace se v jednotlivých pramenech zásadně liší – zpravidla se píše pouze o tisících nebo desítkách tisíc let do minulosti. Z nadhledu Nové duchovní cesty však samotná planeta Země datuje období největšího rozmachu Hyperborejské civilizace do mnohem dávnějšího období před 500–250 tisíci lety. V další etapě před 250-150 tisíci lety však dochází ke stagnaci. Následující změna podnebí způsobená jedním z posunů kontinentů a zemských pólů pak vedla k ochlazení a postupnému zalednění celého kontinentu, a to v době před 150–130 tisíci lety. Období slávy hyperborejské civilizace končí a dochází k rozsáhlé emigraci. Někteří šli na jih (Island, Skandinávie, Britské ostrovy). Druhý proud směřoval přes dnešní Novosibiřské ostrovy a Sibiřskou plošinu dále na jih do podhůří Hindúkuše až postupně k dnešní Indii. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemž Keltové se vynořují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše. Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců. Árijské Védy, zejména Purány, obsahují vzpomínky Árjů na starou pravlast ležící vysoko na severu. Předkové Árjů zde žili v podivuhodné zemi s mírným podnebím, nevedli války, cizí jim bylo zlo i lež… Hyperborejci – národ bohy vyvolený „Múzy jsou všudypřítomné a nikdy neutichají: lyry a píšťaly zní a všude víří panenské chóry. Jejich krev nenahlodá nemoc ani věk a žijí daleko od těžké práce a válek“. Hyperborejci jsou symbolem štěstí, ctnosti a moudrosti. Je jim připisováno nesmírné vědění, podobně jako jejich současníkům – obyvatelům bájné Atlantidy. Jejich krajina je tak úrodná, že sklízejí dvakrát do roka. Udržují stálý mír a neznají války ani spory. Dosahují nedozírného stáří až tisíc let. Měli mimořádně fungující energetický systém, který automaticky přináší vysokou harmonii fungování jak fyzické složky bytosti, tak i složky duchovní. Jejich harmonické fyzické fungování bylo pro ně dlouhou dobu samozřejmé. Obývali kontinent v ideálním podnebním pásmu, jejich energetický systém po dlouhou dobu fungoval nad poměry. Tyto ideální podmínky však měli postupně ztratit, protože jich nevyužili ke svému komplexnímu hmotně duchovnímu růstu… A když se původní harmonie postupně vytrácela, neměli vůli věnovat vyšší úroveň péče svojí fyzické stránce. Najednou začalo vadit, že neměli pevné energetické spojení s Planetou. Dokladem toho je skutečnost, že ještě v době emigrace měli měkkou a pružnou strukturu fyzického těla, která byla typická pro lidstvo v období dřívější minulosti, kdy veškerá hmota na Planetě ještě nebyla pevná a až postupně tvrdla. V období Hyperborei však již měkké a pružné tělo naznačovalo oslabené spojení s hmotným světem a přílišnou převahu duchovního zaměření. V situaci, kdy dosavadní vzájemné vyladění hmotné a duchovní stránky jejich bytostí přestalo dostačovat, měli Hyperborejci posílit svoji hmotnou složku, která zaostávala za duchovní. Oni však hledali řešení v ještě výraznějším posílení silnější duchovní složky. Tím naopak neharmonii mezi hmotnou a duchovní částí své bytosti ještě více posílili a směřovali k odpoutání od hmoty. Začali ztrácet své spojení se Zemí, které bylo v té době výrazně oslabeno. Jejich kontinent se začal posouvat do mírného a polárního pásu, výsledkem bylo postupující zalednění a věčný sníh. Najednou začali přicházet o to, co pro ně bylo až příliš samozřejmé – pevnou půdu pod nohama a stabilní spojení se Zemí. Tvrdá realita je vrátila zpět a najednou byli nuceni bojovat o holou existenci. Byly to však pouze dílčí skupiny, které emigrovaly na jih a staly se základem nových národů. Většina Hyperborejců se smířila s odchodem do nehmotných sfér, což stejně považovali za hlavní cíl evoluce člověka. Co však vyhnalo Hyperborejce na jih? Proč tato civilizace zanikla? Pravděpodobně došlo k obrovské katastrofě, nazvané ve starých vyprávěních Potopou světa. Měla zřejmě kosmický charakter: cosi proběhlo ve sluneční soustavě a kataklyzmatickým způsobem se to odrazilo na Zemi, protože mýty různých národů shodně vyprávějí o tom, že na obloze zazářilo několik „sluncí“ a pak přišlo nesmírné množství vod. Ve staročínském traktátu Chuaj-nan-c´ jsou následky popsány takto: „Nebe se naklonilo k severozápadu, Slunce, Luna i hvězdy se přemístily“. Podobně psal také Herodot s odkazem na vyprávění starých egyptských žreců. Platon v dialogu „Politikos“ dokonce vyprávěl o dobách, kdy „západ a východ Slunce se přehodily a ono vycházelo na západě a na východě zapadalo“. Podle bonnských letopisů k tomu v posledním stotisíciletí došlo dokonce 2x. A ani geofyzikové úplně nevylučují, že převrácení planety by teoreticky proběhnout mohlo, a to například kvůli masívnímu nahromadění ledu na pólech a jejich asymetrickému rozmístění ve vztahu k zemské ose. NIMIRU (NIBIRU) – HVĚZDA SMRTI – „Nebeské koště“ planeta Nimiru je vlastně jeden úlomek obrovské planety Alanta, která byla zničena nezvládnutou jadernou fúzí. Úlomek pojmenovali Sumerové – Nimiru. Planeta byla známa v mnoha kulturách a nesla různá jména: Nibiru, Amanyam, ničitel Marduk, Tišia, Hvězda smrti, hvězda Bál Zebúba, Taraka aj. Nimiru obíhá zřejmě po eliptické dráze, jejíž rovina svírá s rovinou ekliptiky přibližně úhel 46 st., doba oběhu je asi necelých 800 (764) let. Pouze jednou za 6115 let (plus mínus 100 let) se velmi těsně přiblíží k Zemi a tehdy vyvolává gigantické pohromy. Nimiru se pravděpodobně poprvé objevila v roce 113 519 př.n.l. Nimiru se během čtyř obletů k Zemi přibližuje a poté se zase další čtyři oblety vzdaluje. K budoucímu příletu Nimiru by mělo podle propočtů dojít v roce 2666. Zemi postihlo celkem 18 ničivých cyklů nebezpečného přiblížení nebo přímo kontaktu s touto planetou, kdy lidstvo bylo vždy téměř vyhubeno. Starověké národy o těchto cyklech věděly a některé byly na tak vysokém stupni, že dokázaly činit i účinná opatření. V případě Hyperborei – jejíž zánik se také přičítá Nibiru (v roce 9654 př.n.l.) – se zřejmě i přes obrovské ztráty na životech jisté části obyvatel podařilo zachránit. Při tomto průletu Nibiru byly také zničeny poslední zbytky Atlantidy. Od tohoto data tedy můžeme počítat exodus zbytků Hyperborejců na jih. „Když se uzavírá karmický osudový prsten národa, zatřpytí se na něm, jako démant duchovní odkaz těm, co přijdou. Naplnila se karma podivuhodného národa Hyperborejců, spojil se a uzavřel karmický kruh Keltů a Nýsů, k zenitu se blíží naplnění karmy našeho národa. Ptáte-li se po smyslu existence našeho národa, odpovím, že smyslem je vyzrání k duchovní vůdčí úloze budoucího lidstva“. – Ivo Wiesner (kniha Národ v lénu bohů) )

Tajemný hrad Svojanov – Místo s největší koncentrací paranormálních jevů

Tajemný hrad Svojanov – Místo s největší koncentrací paranormálních jevů

Opuštěnými chodbami plují podivné stíny. V komnatách se zjevují přízračné postavy. Z okolních lesů zaznívá dětský pláč. Zůstat zde v noci sám vyžaduje nutnou dávku odvahy. Ale ani ve dne se nezbavíte pocitu, že vás kdosi neviditelný vytrvale sleduje. Hrad Svojanov má velmi tragickou historii obzvláště pro osoby ženského pohlaví. Hrad byl součástí tolika krutosti, že lidé věří, že zlo a duchové na tomto místě přetrvaly. Pokud jste citlivější povahy, můžete se na hradě cítit nepříjemně, úzkostně nebo se vám může dokonce udělat špatně. Toto místo má v sobě temnotu, a rozhodně se jí nehodlá vzdát… Hrad Svojanov je jeden z nejstarších královských hradů v České republice. Je to jediný hrad u nás, v jehož architektuře se mísí gotika s empírem, tedy středověk s 19. stoletím. Nachází se nad údolím řeky Křetínky, na zalesněném vrchu, nad městysem Svojanov 16 km jižně od Poličky a asi 18 km jihozápadně od města Svitavy. Doba založení hradu Svojanov není známá. První písemná zmínka, která se nachází ve Zbraslavské kronice, je z roku 1287, kdy hrad nesl název Fürstenberg, tedy Knížecí hora, a patřil Závišovi z Falkenštejna. Pojmenování hradu bylo převzato ze sousední vesnice Starý Svojanov, jež obdržela název po ptáčníkovi jménem Svojan. Hrad byl založen na ochranu významné obchodní stezky českým králem Přemyslem Otakarem II. První panovník, který projevil zájem o kolonizaci zdejšího území, byl právě Přemysl Otakar II., jehož vláda spadá do let 1253-1278. Roku 1265 založil nedaleké město Poličku a následně hrad Svojanov. Důležitá zemská stezka z Prahy do Olomouce vedla tehdy přes Litomyšl a zemskou bránou na Trstenici (odtud název Trstenická stezka) přecházela na Moravu. Mýtní poplatky a další výhody z dálkového obchodu plynuly do pokladny premonstrátského kláštera v Litomyšli, jenž se tak ocitl v pozici nepříjemného konkurenta králových zájmů v této oblasti. Přemysl Otakar II., král „železný a zlatý“, pro své mocenské ambice a rozpínavost potřeboval neustálý a silný příliv financí. Zde se nabízel jeden ze zdrojů. Lze soudit, že právě tyto okolnosti vedly Otakara k založení nového královského města Poličky a s tím spojená výstavba hradu Svojanova. Z uvedených důvodů většina historiků klade počátky hradu do období vlády Přemysla Otakara II. Svojanov si svůj význam uchoval až do počátku husitských válek. Jeden z dokladů tohoto tvrzení můžeme nalézt v Maiestas Carolina (návrh psaného českého zákoníku). Tento zákoník byl vypracován Karlem IV. Zákoník obsahuje mj. soupis 11 českých hradů, které Karel IV. považoval za význačné opory panovnické moci a které nikdy neměly být odtrženy od Koruny české. Mezi nimi je uváděn i Svojanov. Dále: Karlštejn, Zvíkov, Bezděz, Loket, Křivoklát aj. Většina přízraků na hradě jsou ženy, a navíc je spojuje jméno Kateřina! Říká se, že žádné setkání není náhoda. A co teprve, když na jednom místě tragicky zemřou v průběhu let tři ženy stejného jména. Přesně tohle se stalo na Svojanově… První příběh pojednává o Hertvíkovi Žehušickém, který se stal majitelem hradu a přilehlých panství v roce 1557. On byl okolí znám svou krutostí, zatímco jeho žena Kateřina svou zbožností a dobrotou. Než si vzala svého muže, byla zamilovaná do hradního kováře. Nepřestala se s ním scházet ani po svatbě. Většinou měli schůzky blízko rozcestí u hradu. Jednoho dne však byli odhaleni. Hertvík nechal kováři na místě useknout ruce a potom jej dal oběsit. Jeho žena Kateřina neskončila o moc lépe – nechal ji zaživa zazdít. V roce 1805 se skutečně našla její kostra. Další příběh je podobný. Stal se v roce 1645. Svojanov byl dobýván Švédy a jeho majitel Bohuslav Záruba v boji padl. Jeho manželka Kateřina zůstala se synem sama. Hrad poté připadl jeho bratrovi Karlovi. Ten se začal zarmoucené Kateřině dvořit a počal s ní časem i dítě. Brzy se ale seznámil s bohatou šlechtičnou a jeho těhotná družka mu začala být na obtíž. Zavřel ji do nejhlubšího sklepa hradu a nechal ji tam několik dní. Ozýval se její nářek a bouchání. Našel ji mrtvou, na sobě měla rozervané šaty a vytrhané vlasy. Poručil její mrtvolu zazdít. Záruba později zešílel, neboť měl pocit, že jej každou noc Kateřina pronásleduje. Dodnes se prý její přízrak na hradě zjevuje. Poslední tragický příběh se na hradě odehrál roku 1801. Jiří Heisler, vlastník hradu, se rozhodl dostavět a obnovit jeho zřícené části. Dochází zde k tragédii – na Heislerovu dceru, malou Kateřinku, padá v dámském pokoji lešení. Z posledních sil prošla ještě do další místnosti, kde zanechala otisk krvavých dlaní na stěně. Stopy po nich se objevovaly i po několikátém vymalování, nyní jsou zakryté skříní. Místní kastelán tvrdí, že když se v místnosti nechá kamera, je možné vidět v určitý noční čas postavu, jež jde stejnou cestou, jako šla Kateřinka. Hrad skrývá nespočetné množství zazděných lidí. Straší zde i zlý správce Rašín! V druhé polovině 15. století hrad náležel pánům z Boskovic. Na hrad a panství nechali dohlížet jistého rytíře Rašína, který se stal správcem. Rašín byl velice tvrdý k místním poddaným, ale hlavně k dělníkům, kteří pracovali na hradu. Nutil je, aby pracovali až do padnutí, za to jej jeden z nich proklel. Po smrti musí jezdit na ohnivém býku (otočen obráceně) z Rohozné, kde je pohřben, až na Svojanov. Příběh se zdá být jako tradiční báchorka o tom, že zlo bude vždy potrestáno. Ovšem u domu zbrojnošů se skutečně objevují okolo půlnoci jakási tajemná světla. Krvavou minulost hradu Svojanov dokládá například i kostra neznámého obrovského muže zazděná v kuchyni. Na jiném místě, přímo u vstupní brány, byly zase nalezeny ostatky zazděných dětí. V hradních prostorách se našly při rekonstrukčních pracích i desítky koster dělníků. Ti prý budovali tajnou podzemní chodbu pro tehdejšího majitele hradu, aby neprozradili její tajemství, nechal je po skončení prací pozabíjet. Hrůza všech těchto událostí je na hradě Svojanov stále patrná a u citlivých jedinců vyvolává úzkost a tíseň. Dům zbrojnošů – nejhodnotnější část hradu láká na autentickou atmosféru 15. století Dům zbrojnošů nechal postavit někdy po roce 1471 Ježek Svojanovský z Boskovic. Budova vznikla jako zázemí pro zbrojnoše a nikdy neprošla žádnými přestavbami ani úpravami. Vše se proto podařilo dochovat v původním stavu. Trámové stropy z 15. století, omítky ze 17. století i vnější fasády tvoří největší hodnotu domu zbrojnošů. Jsou to neobvyklé, autenticky dochované prvky. Samotný prostor vypadá, jako by odtud jen před chvílí odešli zbrojnoši. Uprostřed místnosti jsou dřevěné stoly, na nich historické hry, karty, šachy nebo vrhcáby, ale i oděvy. Stěny lemují truhlice. Zdi zdobí historické zbraně z konce 15. století, v sále nechybí ani brnění nebo malé dělo. Nevyčíslitelnou hodnotu má také podkroví domu zbrojnošů. V současné době je tam výstava modelů historických staveb. Ve vitrínách je 140 modelů hradů, zámků, ale i mlýnů, lidových staveb a dalších architektonicky zajímavých objektů. Podle památkářů patří dům zbrojnošů díky vysokému stupni zachování k nejvýznamnějším památkám v zemi. Svou autenticitou je srovnatelný například s královským palácem na Bezdězu. Svojanovské granáty – dodnes je můžete nalézt v místní říčce i na cestě ke hradu Svojanovské granáty jsou součástí svoru, který se ve Svojanově těžil od nepaměti. Byl používán také na stavbu hradu, na opěrné zdi a domácí budovy. Později se svor používal i jako drť na cesty. Vzhledem k tomu, že se ve svoru granáty vyskytují hojně, nachází se tu téměř na každém kroku. Na turistické cestě ke hradu Svojanov by neměl být žádný problém nalézt tento polodrahokam. Nachází se zde malé hnědé kuličky (po opracování se jejich barva mění na temně rudou) o rozměru do 1 cm. Granát – je kámen vitality a silné, zemité energie. Podporuje naši vůli, sílu a odhodlání. Také stabilitu a vytrvalost v plnění našich cílů. Jeho životodárná energie funguje jako elixír na duševní i fyzické rovině. Pomáhá překonávat zastaralé myšlenkové vzorce a strnulé způsoby jednání. Rozvíjí rozšířené vědomí, umí vyvolat vzpomínky na minulé životy. Granát nám v dnešní uspěchané době, pomáhá uzemnit se a propojit se s přítomným okamžikem. Aktivuje celý organismus, prohřívá naše tělo, což podporuje cirkulaci krve, činnost srdce a látkovou výměnu. „Jdeš cestou úvozovou v zamyšlení, vždy sráznější a hlubší k Svojanovu. Hrad s chmurnou věží v kraj se dívá v snění… Tu občas kmitne se ti zas a znovu cos jako černá slza ve kamení (…). Tak snil jsem další cestou k Svojanovu, hrst granátů těch nesa v svojí dlani…My činy chcem a sotva dojdem k slovu! Jak v stopy dlouhého zde umírání jsem zřel v tříšť tmavých kamínků těch znovu“. – Jaroslav Vrchlický, Svojanovské granáty )

Zkáza Pompejí – Jedna z největších katastrof a záhad starověkého světa

Zkáza Pompejí – Jedna z největších katastrof a záhad starověkého světa

„Z Vesuvu nejprve vyšlehly vysoké plameny a později se objevil obrovský černý mrak tvaru borovice, který zcela zastínil slunce přesně v pravé poledne a den se změnil v noc“. Pompeje jsou rozsáhlá archeologická lokalita na místě bývalého bohatého antického města asi 30 km jihovýchodně od Neapole. Pompeje (italsky Pompei, latinsky Pompeii) se staly jedním ze starořímských měst v Neapolském zálivu v císařské provincii Italia (dnes region Kampánie), která byla roku 79 našeho letopočtu zničena výbuchem sopky Vesuv. V roce 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Nedaleko trosek starověkých Pompejí se nachází současné město Pompei. Tak jako v jiných městech stejné doby se i o Pompejích traduje, že byly místem neřesti, a právě proto byly postiženy trestem Božím pro výstrahu všem ostatním smilníkům. Otázkou je, zda se Pompeje v tomto směru nějak výrazně odlišovaly od dalších měst své doby… První větší katastrofa Pompeje postihla v roce 62 našeho letopočtu – tehdy bylo město zasaženo a částečně poničeno zemětřesením. Šlo zřejmě o předzvěst pozdějšího sopečného výbuchu, ale obyvatelé Pompejí toto varování podcenili. Připusťme, že tato událost, tak tragická pro Pompeje, znamená pro dnešní návštěvníky velmi zajímavou dochovanou ukázku života z této doby. Je fascinujícím zážitkem kráčet po prastaré dlažbě a navštěvovat interiéry starořímských domů. Můžeme zde obdivovat divadlo, lázně, sochy a mnohá další umělecká díla. Když stojíte na hlavním pompejském náměstí a podíváte se na majestátní Vesuv, který je opravdu coby kamenem dohodil, téměř si „sáhnete“ na atmosféru doby, kdy došlo k výbuchu. Pompeje jsou unikátním místem, kde si na své přijdou zájemci o historii a archeologii, ale i všichni ti, kdo dokážou obdivovat a ocenit umění našich předků. Pompeje bývaly významným městem pod správou Říma do doby, než je pohřbila sopka Vesuv Město Pompeje bylo společně s Herculaneem založeno v 7. století př.n.l. italickým kmenem Osků. Jméno Pompeje vychází z oského slova „pompe“ což znamená „pět“ nebo z italického slova „pump“, což znamenalo „celek“ a také bylo odvozeno z výrazu pro číslovku pět. Do města postupně přicházeli Řekové a Etruskové. Řekové město opevnili hradbami a Pompeje se staly námořní základnou a centrem obchodu. Do města se vcházelo osmi branami (Porta Ercolaneo, Porta Vesuvio, Porta di Capua, Porta di Nola, Porta di Sarno, Porta di Nocera, Porta di Stabia a Porta di Marina). Srdcem Pompejí bylo fórum nazývané italsky Foro Civile, zde se soustředila městská správa, konala se zde zasedání městské rady a volby. O svátcích se zde scházeli obyvatelé celého města a konal se zde obětní obřad. Fórum bylo zároveň obchodním centrem, uzavíraly se zde smlouvy a řešily soudní spory. Kromě tržnice se zde nacházela řada sakrálních budov (Jovův chrám, Apollonův chrám a Bazilika), také veřejné záchody a městská pokladna. Na fóru se také konala různá představení, atletické závody a zápasy. Druhým významným pompejským centrem bylo Foro Trian Golare (Trojúhelné náměstí). Toto náměstí obklopovala kolonáda z dórských sloupů. Nacházela se zde palestra, velké divadlo, gladiátorská škola a dórský chrám. Pro Pompeje bylo díky Vesuvu obtížné zásobování vodou, především proto, že v oblasti Kampánie docházelo k častým otřesům půdy, které poškozovaly akvadukt. Pompejané využívali vodu dešťovou, studniční a vodovodní. Za císaře Augusta se začala přivádět pitná voda z akvaduktu Aqua Augusta. Tento 96,5 km dlouhý akvadukt přiváděl pramenitou vodu z Avellina severním obchvatem Vesuvu do Neapole a Misena. A Pompeje se na něho napojovaly svým 12 kilometrů dlouhým vodovodem. V Pompejích se nacházela řada lázní (Stabijské lázně, Lázně u fóra, Ústřední lázně a Lázně u amfiteátru), někteří občané měli dokonce lázně soukromé. Sopka Vesuv, která pohřbila Pompeje sice spí, ale… Hora Vesuv (italsky Monte Vesuvio, 1277 m) je činná sopka v jihoitalském regionu Kampánie tyčící se nad Neapolským zálivem. Leží pouhých 9 km od města Neapol, ve kterém žijí více než 3 milióny lidí. Vesuv se řadí do tzv. Kampánského sopečného oblouku, k němuž patří i další sopky v okolí, např. Monte Epomeo na ostrově Ischia. Vesuv je jediná sopka na Evropské pevnině, která byla aktivní během posledních 100 let. Zároveň bývá považována za nejnebezpečnější sopku evropské pevniny, vzhledem k tomu, že oblast Neapolského zálivu je nejhustěji obydleným regionem pod činnou sopkou. V roce 1995 byla oblast kolem Vesuvu prohlášena za národní park. Od katastrofického výbuchu v roce 79 Vesuv vybuchoval v průběhu staletí nesčetněkrát. K dalším výrazným explozím došlo v letech 1631, 1794 a 1944, v tomto roce došlo prozatím k poslednímu výbuchu, který si vyžádal 26 obětí. V současnosti vulkán vykazuje jen slabou sopečnou činnost, ale nikdo neví, kdy se sopka opět probudí a dojde k explozi. Podle italských a francouzských vědců k další silné erupci zcela jistě dojde, ale nikdo neví, kdy to bude. Podle vědeckých odhadů by se žhavá sopečná vlna valila z vrcholu rychlostí větší než 100 km/h a během pěti minut by zničila vše v rozsahu sedmi kilometrů. DEN ZKÁZY POMPEJÍ 24. SRPEN 79 N.L. – Čtyři dny před výbuchem bylo možné pozorovat znamení, která naznačovala, že se Vesuv probouzí. Otřesy půdy byly výrazně silnější než jindy, v Pompejích přestala téct voda a na Vesuvu bylo možné pozorovat proudy horké vody a plynů, které vystupovaly z prasklin v zemi. Někteří obyvatelé žijící v okolí Vesuvu tehdy opustili své domovy nebo se k tomu teprve chystali. Pak se ale vulkán na dva dny utišil, což zřejmě u většiny obyvatelstva zahnalo veškeré obavy. Opravdové drama začalo až 24.srpna. Vesuv v několika fázích vychrlil ohromné množství horkých plynů a hustého sopečného materiálu. První fáze zasáhla hlavně Pompeje. Kráter nejprve vyvrhoval každou vteřinu okolo 10 000 tun popela a pemzy. Chvíli po erupci nad kráter vystoupal sloup sopečného materiálu. Tento sloup byl podle vědců viditelný na vzdálenost třiceti kilometrů. Následujícího rána z Vesuvu stékala žhavá rudá masa o rychlosti 100 km/h směrem k Herculaneu. Lavina dosahovala teploty přes 815°C. Během čtyř minut příval zničil celé město a usmrtil veškeré obyvatelstvo. O několik minut později byla první vlna následována dalším přívalem ještě těžšího materiálu. Tato pyroklastická vlna pohřbila Herculaneum 25 metrů pod zem a zasáhla i další města, Terzigno a Oplontis. Současně docházelo k silným otřesům a spadu hustého popela také ve Stabiích. Původně se mělo za to, že většina Pompejanů zahynula buď pod padající tefrou, nebo vdechnutím toxických plynů. Dnes je však z dochovaných nálezů zřejmé, že většinu obětí usmrtila pyroklastická vlna, jejíž příchod byl tak náhlý a nečekaný, že si Pompejané stačili pouze zakrýt obličej nebo ústa oděvem či kusem látky. Vlna je srazila na zem, usmrtila a zasypala jemným popelem dříve, než se jejich těla stala bezvládnými. Co byste při návštěvě Pompejí neměli minout? VILA MYSTÉRIÍ – (Villa dei Misteri) byla postavena ve 2.století př.n.l. a obsahuje jedny z nejlepších dochovaných starověkých nástěnných maleb. Nejpozoruhodnější z nich je vlys dlouhý 17 metrů ve velkém trikliniu. Postavy jsou téměř v životní velikosti. Předpokládá se, že vila byla přeměněna na Dionysianské kultovní místo setkávání a scény na těchto obrazech ukazují tajemství zasvěcení. Konkrétně se jedná o zasvěcovací rituály mladých žen do mystérií boha Dionýsa, což byl v době císařství zakázaný kult. PORTA MARINA – Je impozantní starobylá brána, kterou se vstupuje do Pompejí. Příkrá dlážděná cesta vede ke dvěma obloukům brány: levý, menší byl určen pro pěší, pravý tažným zvířatům a lehkým vozům, které přivážely od moře sůl a ryby. Procházíme bránou a ihned napravo vidíme zbytky Venušina chrámu, zničeného zemětřesením. Venuše byla bohyní – ochránkyní a Pompejané si chtěli zajistit její přízeň postavením tohoto chrámu. BAZILIKA – Byla postavena v letech 120-78 př.Kr. a původně vykonávala funkce zastřešeného trhu, později zde byly vynášeny občanskoprávní a obchodní rozsudky. Postranní zdi Baziliky byly ve dvou řadách, v průčelí se nacházel dosud zřetelně patrný dvoupatrový tribunál a nezakrytá hlavní loď chrámu skýtala pohled na věčně modrou oblohu. Na zdech se dochovala řada nápisů, mimo jiné i věta: „Divím se, stěno, že ses pod vahou tolika spisovatelů nezřítila“. Nápisy a kresby jsou dodnes patrné na stěnách mnoha domů v Pompejích. ULICE HROBEK – Za zdmi Pompejí je předměstská čtvrť, jejíž hlavní ulice byla vyhloubena. Tato ulice hrobek je lemována impozantními pohřebními památkami, které se vedle Via Appia v Římě řadí k nejpůsobivějším dochovaným příkladům této římské praxe stavby hrobek podél veřejných komunikací. AMFITEÁTR – Lidé ve starověkém Římě byli nadšení do všech druhů zábavy, a proto stavěli malé i velké arény a divadla sloužící k nespočtu různých událostí. Pompeje byly sídlem prvního kamenného divadla v celé Římské říši. Divadlo bylo postaveno po roce 70 n.l. a zřejmě soukromě financováno, takže byl tento amfiteátr s 20 tisíci míst možná první světového druhu. Se svým elipsovitým tvarem a terasovitým uspořádáním hlediště se stalo vzorem, podle kterého se staví podobné stavby dodnes. Dnešní návštěvníci se po této kamenné stavbě mohou volně pohybovat, dokonce vyšplhat na starobylé terasy a posadit se na stejných místech, jako diváci před tisíciletími. Pompeje jsou i skoro dvě milénia po svém zničení synonymem apokalyptické zkázy. Římské přímořské letovisko bylo vyhlazeno tak dokonale, že 1500 let lidé ani nevěděli, kde přesně se sídlo nacházelo. Poloha města byla objevena v roce 1599. Asi za 150 let byl zahájen archeologický výzkum. Současné vykopávky antických Pompejí jsou nejvelkolepějším svědectvím života římského města a tehdejší kultury. Smutný osud Pompejí láká každoročně velké množství návštěvníků, kteří se přijíždějí podívat na vykopávky a nálezy. Přes okolnosti svého vzniku je to velmi poučný pohled do historie, který nás jako stroj času přenese do Římské říše v 1. století našeho letopočtu. )

Niagarské vodopády: Burácející nádhera, která tvoří hranici mezi Kanadou a USA

Niagarské vodopády: Burácející nádhera, která tvoří hranici mezi Kanadou a USA

Až se ocitnete pod dunící doběla zpěněnou vodní masou jedněch z nejslavnějších vodopádů světa, plně pochopíte význam spojení „přírodní síla“. Charles Dickens tvrdil, že právě zde stojí člověk nejblíže Bohu, a hudební skladatel Gustav Mahler o zvuku vodopádů zase mluvil jako o „pořádném fortissimu“…Niagarské vodopády figurovaly v mnoha kulturách. Představovaly posvátné vody nebo místa a uctívali je i první obyvatelé amerického kontinentu – Indiáni. Později, v 17. století, je poprvé spatřilo oko Evropana, když se sem dostali roku 1678 francouzští misionáři. Museli pokleknout před tou krásou a majestátností. Niagarské vodopády sice nejsou, ani největší, ani nejmohutnější vodopády světa, rozhodně je však můžeme zařadit mezi ty nejslavnější. Jejich krása každoročně přiláká 12 milionů turistů, čímž je řadí mezi nejnavštěvovanější atrakce Severní Ameriky. Niagarské vodopády (anglicky Niagara Falls) je souhrnné označení pro celkem tři sousedící vodopády na řece Niagara, která vytéká z Erijského jezera a vtéká do jezera Ontario. Největší a nejznámější z nich, Podkova (Horseshoe Falls), dosahuje výšky 55 metrů a je 900 metrů široký. Převážná část Podkovy se nachází na území kanadské provincie Ontario. Druhý, menší Americký vodopád (American Falls – 21 m vysoký a 323 m široký) a třetí, nejmenší Nevěstin závoj (Bridal Veil Falls) leží na území amerického státu New York. Během nejvyššího stavu vody jimi každou sekundu proteče až 5720 m3 vody. Pro srovnání – Viktoriinými vodopády, které jsou největší na světě proteče v období dešťů až 9170 m3 vody za sekundu. „Niagara“ je nejmohutnější padající vodní masou severoamerického kontinentu. Niagarské vodopády mají velmi příznivou polohu. Nachází se 130 km jižně od Toronta, odkud je nejlepší a časově nejvýhodnější využít cestu po dálnici Queen Elizabeth Way, která zabere cca 2 hodiny. Burácení vodopádů je skutečně ohlušující a je ho slyšet na mnoho kilometrů daleko. Aby také ne – za hodinu se tu z výšky bezmála šedesáti metrů zřítí asi 7 milionů kubíků vody, a to už nadělá pořádný randál. Obecně pak platí, že na Niagarské vodopády je lepší výhled z kanadské strany, kdy máte vodopády krásně před sebou a zejména Horseshoe Falls si užijete daleko víc, protože z americké strany takřka nejsou vidět. Na americké straně mají sice postavenou speciální vyhlídkovou plošinu, ze které je na vodopády vidět aspoň z boku, ale výhled je v porovnání s kanadskou stranou opravdu nesrovnatelný. Vše začalo v poslední době ledové… Řeka Niagara a Velká jezera (Hořejší, Michiganské, Huronské a Erijské) jsou dědictvím poslední doby ledové. Před 18 000 lety bylo jižní Ontario pokryto 2-3 km tlustou vrstvou ledu. Jak led postupně roztával, uvolňovalo se obrovské množství vody, která se usazovala v pánvi. Samotné vodopády vznikly přibližně před 12 000 lety. Nacházely se ovšem o asi 11 km níže po proudu řeky než dnes. Vodopády se v minulosti posouvaly v průměru o 1 m ročně proti proudu, současné tempo eroze je přibližně 30 cm ročně. Odhaduje se, že ode dneška za 50 000 let vodopády překonají zbývajících 32 km k Erijskému jezeru a přestanou existovat. Samotné vodopády byly poprvé popsány v roce 1678 belgickým misionářem Louisem Hennepinem. Během 19. století se vodopády staly turistickou atrakcí, navštívil je například bratr Napoleona Bonaparte Jérome. 28. března 1848 vodopády na 40 hodin vyschly. Udělalo se nezvyklé teplo a ledovec na opačné straně Erijského jezera se rozpadl na hromadu gigantických ledových ker. Silný vítr zahnal kry do vodního proudu a kusy ledu se zasekly na vrcholu Niagarských vodopádů. Téhož roku byl přes řeku vybudován první most. Ten byl v roce 1855 nahrazen Roeblingovým visutým mostem ze dřeva a kamene a v roce 1886 visutým ocelovým mostem, přes který dodnes jezdí vlaky. V roce 1897 přibyl další most spojující Kanadu a USA, Whirlpool Rapids Bridge. Koncem 19. století hrozilo, že vodopády budou určeny výhradně k průmyslovému využití. Na jejich ochranu posléze vzniklo hnutí Free Niagara, jehož největším úspěchem bylo v roce 1885 vytvoření prvního chráněného území státu New York – Niagara Falls State Park. Ve stejném roce začala být chráněna také kanadská strana vodopádů. Cílem bylo nejen ochránit přírodu, ale také umožnit návštěvníkům vychutnat si krásu vodopádů. Ve 20. století se ochrana vodopádů týkala zejména regulace toku řeky stanovením minimálního průtoku a snahy zpomalit erozi. Zjeví-li se vám v těchto místech pestrobarevný klobouk, spatřili jste ducha indiánské dívky! Jako ve spoustě dalších turistických lokalitách, tak i po Niagarských vodopádech koluje legenda – příběh indiánské dívky, jejíž duch se objevuje přímo u vodopádů. Vypráví se, že dívka zvaná Maid of the Mist (Dívka oparu) si měla z donucení a nátlaku vzít za manžela muže, kterého nemilovala, a tak se rozhodla pro sebevraždu. Vzala svou kánoi a nechala se unášet po řece Niagaře až k vodopádům, kde svůj život ve víru vody zakončila. Její duch však byl silnější a jako šíp vzlétl z vody ven. Nyní můžeme za příznivého počasí ducha indiánské krasavice spatřit ve formě jasné duhy. LODÍ MAID OF THE MIST POD VODOPÁDY – Plavba na výletních lodích (je jich celkem 5 a všechny se jmenují Maid of the Mist) je velkým zážitkem, kde vyfasujete pláštěnky (na kanadské straně červené a na americké modré) a pak během cirka 25minutové projížďky proplujete okolo vodopádů na americké straně a pak připlujete až do srdce Horseshoe Falls, kde pochopíte, proč vám ty pláštěnky dali. Počítejte s tím, že vás hustý oblak vodního aerosolu pořádně osvěží! Pod Kanadskou Podkovou je proražen tunel, pocházející od budování první hydroelektrárny. Tunel dnes slouží pouze turistům. Na stavbě hydroelektrárny se podílel Nikola Tesla, který má na americké straně postavenou velkou bronzovou sochu. Co určitě nesmíte při návštěvě Niagara Falls vynechat? SKYLON TOWER – Pokud byste si chtěli „Niagáry“ prohlédnout pořádně z výšky, tak se určitě vyplatí navštívit 236 metrů vysokou vyhlídkovou věž, z které je za jasného počasí opravdu skvělý výhled na celé vodopády. Skylon Tower je v provozu i večer, a to v letních měsících až do půlnoci a v zimě do 22 hodin, takže touto dobou se můžete pokochat krásně osvícenými vodopády. Stavba budovy začala v květnu 1964 a oficiálně byla otevřena 6. října 1965 newyorským guvernérem Nelsonem Rockefellerem a ontarijským premiérem Johnem Robartsem. Skylon Tower figurovala ve filmu Superman II. Také byla využita jako policejní rozhledna ve filmu Search and Destroy z roku 1979 s Perrym Kingem a Georgem Kennedym. STARÁ PEVNOST NIAGARA – Nabízí návštěvníkům příležitost si prohlédnout jednu z nejvýznamnějších amerických pevností 18. století, klíčovou pro kontrolu nad přístupem k Velkým jezerům během koloniálních válek. Návštěvnické centrum a mnoho zrenovovaných původních budov tvořících pevnost zahrnuje expozice a artefakty. Návštěvníci také mohou prozkoumat místnosti se střelným prachem a vojenská kasárna, aby pochopili historii této staré a velkolepé pevnosti, která sloužila jako strategická vyhlídka pro armády po čtyři století. Poskytuje také nádherný výhled na řeku Niagara a jezero Ontario v Kanadě. JESKYNĚ VĚTRŮ NA KOZÍM OSTROVĚ – Pro odvážnější návštěvníky je možnost podívat se za vodní oponu v tzv. Jeskyni větrů. Vezměte si ale špunty do uší – hluk padající vody je neskutečně ohlušující. Mimochodem z Kozího ostrova se čas od času někdo vrhne střemhlav do vodopádu. Bohužel jen málo z nich skok přežije. Vy to tedy opravdu nezkoušejte! Přírodní jeskyně se nachází za vodopády Bridal Veil. Byla objevena v roce 1834 a již od roku 1841 zde probíhaly prohlídky s průvodci. Jeskyně původně nesla název po řeckém bohu větrů Aeolus. Dnes se zde nachází stejnojmenná atrakce, ze které vás může výtah svézt dolů až k úpatí vodopádu American Falls. STÁTNÍ PARK NIAGARSKÉ VODOPÁDY – Byl založený v roce 1885 a zahrnuje 3 impozantní vodopády a 5 ostrůvků na řece Niagara. Celkově má park rozlohu 400 akrů včetně přírody a cyklostezek, zařízení pro pikniky a skvělých příležitostí pro fotografování. Pro ty, kteří nejsou zvyklí příliš chodit, nabízí park dopravu autobusem v retro stylu, který turisty odveze k hlavním atrakcím parku, jako je vyhlídková věž Observation Tower s panoramatickým výhledem na všechny tři vodopády. V návštěvnickém centru parku naleznete mimo jiné expozici o historii, řadu restaurací a kinosál Adventure Theater. Zde mohou návštěvníci shlédnout 40minutovou 4 D prezentaci, která zahrnuje film a smyslové efekty, jako je vodní tříšť z vodopádů. Královna mlhy: Příběh ženy, která sjela Niagarské vodopády v sudu Jmenovala se Annie Edson Taylor. Na konci 19. století jí zemřel manžel v občanské válce a ona žila jen z příležitostných prací, které se jí podařilo získat. Aby si vydělala na živobytí, rozhodla se pro něco šíleného. Jako první člověk na světě chtěla překonat Niagarské vodopády. Většina lidí tak považovala ženu, která se rozhodla, že se stane první, kdo pád vodopádů přežije, za blázna. K pokoření Niagarských vodopádů Annie Taylor použila na zakázku zhotovený sud z dubového dřeva se železnými výztužemi, který byl na vnitřní straně vystlán matrací, ovšem ještě předtím, než se očekávaná událost uskutečnila, došlo k několika odkladům, jelikož zúčastnění se obávali případného obvinění z podílení se na sebevraždě. V den svých 63 narozenin, tedy 24. října 1901, mohla učitelka v pokročilém věku konečně vyplout. Proud řeky odnesl sud k jednomu ze tří Niagarských vodopádů, který je podle svého tvaru nazývaný Podkova. Po pádu sudu se okamžitě rozběhlo pátrání a ženu se brzy podařilo najít – k překvapení mnohých živou a bez větších zranění. Plavba celkově trvala přibližně 15 minut, po kterých následovala ještě nějaká doba, než se ženu podařilo z nepohodlného sudu vyprostit. Své poslední roky Annie strávila pózováním na snímcích s turisty u svého stánku se suvenýry a několika neúspěšnými pokusy o zbohatnutí. Její ohromné odhodlání být takříkajíc za vodou se tedy nesetkalo s úspěchem, i přesto se ale zapsala do historie velmi tučným písmem. Zemřela 29. dubna 1921 ve věku nedožitých 83 let. „Snažila bych se odradit každého, kdo by snad chtěl podobný kousek zopakovat, a to i kdyby to měla být má poslední slova před smrtí. Raději bych vlezla do hlavně děla s vědomím, že mě rozstřelí na kusy, než abych sjela vodopády podruhé“. – Annie Edson Taylor )

Izrael – Země s velkou historií, bohatou kulturou a mnohými náboženstvími

Izrael – Země s velkou historií, bohatou kulturou a mnohými náboženstvími

Pro muslimy je zemí, kde proroci stoupali k nebesům a křesťané zase věří, že se zde narodil, žil, učil, dělal zázraky a následně byl i ukřižován Ježíš Kristus. Dějiny této biblické země jsou staré více než 5000 let. Jsou zapsány v troskách dávno zničených měst, v pouštních dunách i v hlubokých jeskyních Mrtvého moře. Bezmála dvě tisíciletí museli Židé čekat na vznik vlastního nezávislého státu. Výsledkem je země plná tradic v jedné z nejneklidnějších oblastí světa. Přestože celková rozloha Izraele je pouhých 21 643 km2, zahrnuje celou řadu geografických oblastí. Na severu u hranic s Libanonem leží Galilei s kopcovitou, zelenou a úrodnou středomořskou krajinou. Na východě u hranic se Sýrií a Jordánskem a výhledem na Galilejské moře najdete vulkanické skalní plošiny Golanských výšin. Střed země protkávají vyprahlé kopce Judeje a Samaří, na východ od nich protéká podél jordánské hranice řeka, od Galilejského moře na severu až k Mrtvému moři ve středu země. Je to jediná hlavní řeka v Izraeli, která teče ze severu na jih, všechny ostatní tečou z východu na západ a ústí do Středozemního moře. Na západě se svěží středomořská pobřežní pláň pyšní zelenými poli a zlatými písečnými plážemi. Na jihu, u hranic s Egyptem a Jordánskem, leží skalnatá poušť Negev, která se táhne až k nejjižnějšímu bodu Izraele. Izrael je se svou populací 8,3 milionu obyvatel, z níž převážnou většinu tvoří Židé, jediným židovským státem na světě. Je rovněž domovem izraelských Arabů, křesťanů, Drúzů a Samaritánů, stejně jako několika dalších náboženských a etnických menšin. Založením Státu Izrael v roce 1948 byla obnovena židovská nezávislost. V současnosti je Izrael parlamentní demokratickou republikou se všeobecným volebním právem. Izrael považuje za své hlavní město Jeruzalém, ale většina států uznává jako hlavní město Tel Aviv. Izrael má na Seznamu světového dědictví UNESCO deset zápisů. Pevnost Masada – Symbol hrdinství a síly národa! „Svahy hory jsou strmé, takřka vertikální, vrcholek je plochý a má oválný půdorys, měří 645 metrů na délku a 315 metrů na šířku. Pouštní útes je tvořen mnoha vrstvami sedimentu zakrytého dolomitovými a pískovcovými útvary. Z dálky vypadá Masada jako nějaký pouštní hrad a vzbuzuje u pozorovatele náležitý respekt, někdy v něm vyvolává i úžas“. – Ari Šavit, kniha Země zaslíbená Masada je starověká pevnost postavena v 1.století př.n.l. Herodem Velikým. Stojí na vrcholu izolovaného skalního útesu asi 3 km západně od jižního konce Mrtvého moře, na východním okraji Judské pouště. Výraz „mecúdá“ znamená v hebrejštině „pevnost“. Pro Izraelce je toto místo, které se tyčí 450 m nad hladinou Mrtvého moře symbolem hrdinství a odporu. V roce 2001 byla Masada zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na skále dnes sice uvidíte jen ruiny, ale díky vystaveným modelům si lze udělat přesnou představu, jak pevnost kdysi vypadala. Za dvouřadými hradbami, do nichž bylo kromě kasemat zabudováno celkem 30 strážních věží a čtyři brány, se nacházely dva bohatě zdobené paláce. Vedle pak byla zapuštěna velká vodní nádrž, která zadržovala neuvěřitelných 40 milionů litrů vody! Masada nabízí na ploše o rozloze asi 300x600 m pestrou směsici památek. V Herodově paláci se jako zázrakem zachovaly nástěnné malby, část vybavení trůnního sálu i mozaiková podlaha, seskládaná z bílých a černých kostek do geometrických obrazců. Východ slunce v Masadě je prý nezapomenutelným zážitkem. Sledovat, jak se první paprsky orientálního slunce dotýkají pevnosti i okolních skal, aby o milisekundu později nechaly Masadu zazářit v nádherném světle, v celé její majestátnosti. Masada není jen překrásný východ slunce, ve svém nitru ukrývá silný příběh. 960 zélótů, židovských radikálů, si tu v roce 73 po Kristu raději vzali život, než aby padli do rukou patnáctitisícovému římskému vojsku. Masada se tak navždy vepsala do historie židovského národa a svaté země Izrael. Vojáci izraelské armády zde proto skládají slavnostní přísahu, jež zní: „Masada již nikdy nepadne“! Obránci pevnosti Masada zvolili svobodnou smrt místo života v otroctví. Odešli ze světa, aniž by se z mužů staly „ovce“, aniž by byly ženy znásilněny, aniž by děti musely zapřít otce. „Nikomu jinému se nepodřídíme, nikomu kromě Boha, protože on jediný je spravedlivý a řádný pán nad lidmi“, zanechali před smrtí vzkaz lidé, kteří leží v hrobech mnoho staletí, a přesto pořád jaksi nezlomně stojí… Jeruzalém – Nejposvátnější město na světě Arabové mu říkají Al – Kuds – „Svatý“. Jeruzalém je hlavním městem Izraele a zároveň nejvýznamnějším náboženským místem Židů, křesťanů a muslimů na celém světě. Město je rozděleno na tři části: Staré město obehnané zdí, kde se nalézá většina památek, Východní Jeruzalém, který je převážně arabský, a rychle se rozvíjející nová, moderní část města, známá jako Západní Jeruzalém. Dominantu Starého města tvoří zlatá klenutá mešita Haram-al-Sharif, viditelná široko daleko a Zeď nářků, u které je stále živo. Žádný návštěvník by si neměl nechat ujít nejvýznamnější svatá místa, mezi něž se řadí: Skalní chrám, Zeď nářků, Chrám povznesení, hora Sion či Chrám božího hrobu. Historický Jeruzalém se rozkládá na rozloze jednoho čtverečního kilometru. Do starého města se vchází sedmi branami, z nichž jen tři si udržely původní osmanský ráz. Staré město se skládá ze čtyř čtvrtí: Muslimské, Židovské, Křesťanské a Arménské. Skalní chrám a jeho zlatá kopule patří k jeruzalémským dominantám. Osmiboká mešita postavená v letech 687-691 patří ke třem nejsvětějším islámským stavbám. ZEĎ NÁŘKŮ – Byla postavena v letech 688-691 n.l. Teprve koncem 3. století směli Židé jednou za rok navštívit Jeruzalém a u jediné zachovalé západní zdi chrámu naříkat nad ztrátou své největší svátosti. Tato zeď, která se zachovala do dnešních dnů se stala v Evropě známá pod názvem Zeď nářků. Ale oficiální izraelské jméno této památky je Západní zeď (hebrejsky ha-Kotel ha – Ma´ aravi). Je to nejposvátnější místo všeho židovstva, nachází se na jihozápadní straně Chrámové hory. Zeď nářků je součástí západní opěrné zdi Chrámové hory, která byla postavena při jejím rozšiřování za Heroda Velikého. Modlitby zde probíhají každý den od časného rána až do pozdní noci. Mnozí věřící doprovázejí modlitby trhavými pohyby těla. Muži a ženy se modlí odděleně, muži musí mít pokrývku hlavy, ženy zase zahalená ramena a nohy. Kromě Šabatu se zde může i fotografovat. CHRÁM BOŽÍHO HROBU – Postavil ho římský císař Konstantin. Chrám stojí na místech, kde kdysi došlo k ukřižování Ježíše Krista. Nejzajímavějším místem je hrobní kaple. V jejím středu se nachází malý, mramorem vykládaný prostor s dvoumetrovou náhrobní deskou, která zakrývá Ježíšův hrob. V malebných dlážděných uličkách Starého jeruzalémského města najdete více svatých míst než kdekoliv jinde na světě. V malém prostoru se zde tísní mnoho synagog, kostelů i mešit. Desítky muzeí nabídnou něco každému věku a vkusu: nejnavštěvovanějším je Izraelské muzeum se sbírkami výtvarného umění, archeologie a židovského umění. Jeruzalém je také známý svými kvalitními vzdělávacími příležitostmi a předními průmyslovými a technologickými klastry. Věděli jste, že Hebrejská univerzita v Jeruzalémě se trvale řadí mezi 100 nejlepších univerzit na světě? Byla založena v roce 1918 jako druhá moderní vysoká škola v zemi po Jeruzalémské Akademii výtvarných umění Bezalel (založená v roce 1906). Mrtvé moře – léčivá sůl, omlazující bahno a nezapomenutelné zážitky Na hranicích Izraele s Jordánskem leží Mrtvé moře, které je známé svou extrémně slanou vodou. Salinita dosahuje 33 %, což je 9x více než ve vodě Středozemního moře. Při koupání se v něm proto lidé mohou vznášet na hladině, aniž by se o to museli jakkoli snažit. Voda Mrtvého moře obsahuje 21 minerálů a stopových prvků, z nichž 12 se v žádném jiném moři nevyskytuje. Mrtvé moře je vlastně jezero, které na délku měří 67 a na šířku 18 km. Léčivé vlastnosti Mrtvého moře jsou známé již od starověku. Římané a židé budovali na březích Mrtvého moře lázně a speciální umývárny využívající vodu i bahno. Před dvěma tisíci lety římský historik Josephus Flavius napsal, že i král Herodes navštívil minerální prameny Mrtvého moře, kde se léčil a relaxoval. Také krásná královna Kleopatra používala sílu bahenních lázní s vědomím, že mají léčivé a blahodárné účinky na organismus. Bahno má obrovské léčivé účinky. Detoxikuje a zbavuje pokožku odumřelých částic. Zrychluje krevní oběh a lymfatický systém, odvodňuje a okysličuje organismus. Aplikace bahna na klouby a páteř má blahodárné účinky na různé nemoci: artritida, zánět kostí a chrupavek, revmatismus, psychická zátěž, únava a nespavost. To vše, což se vynásobí bohatostí minerálů ve vodě, přefiltrovaných troposférou slunečního záření a suchého vzduchu z pouště, přitahuje každoročně tisíce koupajících na toto jedinečné místo na Zemi. YAD VASHEM – Památník Holocaustu Název Yad Vashem znamená doslova „památník a jméno“ nebo také „ruka a jméno“. Pochází z biblického verše: „Dám jim ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem, jež nebude vymýceno“. Památník byl vybudován na Herzlově hoře severně od centra Jeruzaléma, která nese jméno po Theodorovi Herzlovi, zakladateli sionismu. Celkově se na úbočí Herzlovy hory nachází více jak 20 památníků. Tím nejdojemnějším je bezesporu Památník dětí. Jde o podzemní místnost vydlabanou do skály, jen spoře osvětlenou svíčkami. Když do ní vstoupíte, jediné, co uslyšíte je ženský hlas, který z kazety pořád dokola předčítá jména zhruba 1 a půl milionu dětí zavražděných nacisty. Návštěva těchto míst je dosti psychicky náročná, slabší povahy by proto návštěvu muzea, nebo Památníku dětí měli vynechat…! Pokud ovšem patříte k těm, kteří před minulostí nechtějí zavírat oči, pamatujte na vhodné oblečení – minisukně a šortky nechejte rozhodně doma! V blízkosti památníku je na konci kolejí k vidění dobytčí vůz Německé říšské dráhy, který se stal symbolem transportů smrti. Ve skalách v okolí Jeruzaléma jsou pak vytesána jména více než 5 tisícovek obcí z celého světa, které zanikly v důsledku Holocaustu. K památníku se vchází z Avenue Righteous Among the Nations, tedy „Alejí spravedlivých mezi národy“. Ta je lemována pamětními deskami, na nichž jsou uvedena jména jinověrců, kteří pomáhali Židům a tím dávali v sázku svůj vlastní život a život své rodiny. Je zde vyjádřeno uznání asi 23 tisícům osobám. Najdete tu také jméno Oskara Schindlera, bohatého průmyslníka, který za 2.světové války dělal vše proto, aby zaměstnal židovské vězně jako dělníky ve své továrně. Schindler se svým jednáním stal symbolem odporu proti holocaustu. Před svou smrtí v roce 1974 požádal o možnost být pohřben v Jeruzalémě, a tak se také stalo. Schindlerův životní příběh se stal námětem románu australského spisovatele Thomase Keneallyho „Schindler´s Ark“ (1982), podle něhož byl natočen v roce 1993 film Stevena Spielberga „Schindlerův seznam“. „Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celý svět“. – Itzhak Stern )

Mystická Potála: Sídlo dalajlámů je největší monumentální stavbou v Tibetu

Mystická Potála: Sídlo dalajlámů je největší monumentální stavbou v Tibetu

Legenda o založení paláce vypráví o oddaném buddhistovi jménem Songcän Gampo (617-649), jenž byl zároveň panovníkem tibetského království (Tchu-po). Rád se ke studiu posvátných knih a meditaci vydával do míst nazývaných Potála. V sanskrtu slovo znamená Buddhova hora, v tibetštině příbytek bohyně milosrdenství. Král Songcän Gampo udělal ze Lhasy hlavní město království. V roce 641 pojal za manželku čínskou princeznu Wen-Čcheng a rozhodl se pro ni vystavět palác Potála. Byla postavena budova s devíti poschodími, 999 místnostmi a 1000 síněmi k meditování. Jiné literární podklady zmiňují svatého muže, jenž právě odtud předkládal davům své vědění a na jeho počest tady začal vznikat chrám, který se následně proměnil ve složitý komplex. V nadmořské výšce 3600 metrů, na místě tak izolovaném a neznámém, že mnoho obyvatel Západu netuší o jeho existenci, se nachází Lhasa – hlavní město Tibetu. Lhasa mnoha lidem připomíná jedno velké tržiště. Pokud však pozvednete svůj zrak nahoru, spatříte onen pravý a nefalšovaný skvost Tibetu – palác Potála, kterému se přezdívalo „Perla střechy světa“. Potála se skládá ze tří částí: Bílý palác zaujímá svoji pozici na východní straně (v tomto „křídle“ bydlel Dalajláma). Červený palác naleznete uprostřed. Na západě se nacházejí bíle natřené příbytky mnichů. V pozadí se vypínají mohutné štíty hor, které lze překročit pouze skrz vysoké a mnohdy stěží průchodné průsmyky. Cesta do Potály je poměrně obtížná, zvyšuje však celkové kouzlo, kterým k sobě stavba láká dobrodruhy a turisty z celého světa. Ti často ohromeně lapají po dechu - a nejen proto, že tenhle skvost leží v nadmořské výšce 3700 metrů nad mořem. V roce 1994 byl palác zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Historie paláce Potála je stará přes 1300 let! Vůbec první budovy byly postaveny v roce 641, kdy si panovník Songcän Gampo vzal princeznu Wen-Čcheng. V několika následujících letech pak probíhalo budování všech devíti pater – stavba šla na tehdejší poměry velmi rychle – kromě základu byla totiž konstrukce z masivního dřeva. V průběhu staletí byl palác několikrát poničen přírodními katastrofami… a co příroda začala, to dokončili lidé. Celý komplex tak nakonec lehl popelem, a dlouhou dobu nebyly na jeho obnovení prostředky. Mniši ale z místa nikdy neodešli, a tak na jeho místě vyrůstaly malé i větší budovy, které sloužily k uctívání Buddhy, meditaci i jako ubikace mnichů. Teprve v roce 1645 byla na příkaz 5. dalajlámy zahájena výstavba podle původních plánů. Nad městem tak během necelého půl století opět vyrostl Rudý palác, který doplňuje rozsáhlý komplex natřený na bílo. Ten sloužil jako rezidence, hlavní sídlo Dalajlámy, zatímco Rudý palác pro náboženské účely a uchování ostatků dalajlámů. Během tibetské revoluce v roce 1959 bylo do paláce okny vhozeno několik granátů, které ho značně poničily. Mnohem větší škody ale utrpěl o 7 let později, kdy se celou budovou prohnala ničivá kulturní revoluce celostátního významu (v té době už byl Tibet opět součástí čínského území). Zničeno bylo na 100 tisíc uměleckých děl, a kdyby nebylo přímluvy tehdejšího čínského premiéra, mohlo by ničení dosáhnout mnohem větších rozměrů. Je Potála palác nebo pevnost? Hned při prvním pohledu je vidět, že palác Potála nepatří k tradičním palácům s honosnou výzdobou a detailně propracovanou konstrukcí. Typické jsou pro něj čínské strážní věže a vystouplé trámy, čímž navazuje na původní podobu Rudého paláce. V 7. století byly paláce budovány na způsob hradů, aby odolaly útokům nepřátel. Palác pojmenovaný po posvátné hoře Potalaka měl prezentovat významnost buddhismu v těch nejvyšších vrstvách. Palác Potála stavělo přes 7000 dělníků. V komplexu se nachází 999 svatyní, tisíc místností, 20 tisíc soch, zlaté posmrtné hrobky dalajlamů posazené drahým kamením, zlaté stúpy Buddhy a jiných světců nebo několik set let staré thangky – náboženské obrazy. Hrobka onoho slavného pátého dalajlamy je vykována z 3712 kilogramů zlata a zdobená z 18.880 drahokamů. Dnes má hlavní budova 13 poschodí, s nimiž dosahuje výšky 118 metrů. K Rudému paláci přiléhá ještě bílá zástavba, která je svou rozlohou podstatně větší a dohromady se roztahuje do šířky 300 metrů. Vzhledem k umístění na kopci má velká část paláce stupňovitou konstrukci, která do sebe dokonale zapadá. A na velikosti mu přidává i optický trik – stavitelé kdysi všechna okna vybudovali tak, aby se směrem vzhůru zužovala, a pomocí zrakového klamu tak palác „vytáhla“ ještě výš. Kdo je to Dalajláma? Co znamená a jaký je význam slova? „Dalajlama meditoval v místnosti, když tu někdo zaklepal na dveře. „Kdo je“, zeptal se dalajlama. „Já“, ozvalo se za dveřmi. „Já?!“, zeptal se dalajlama udiveně“. Existuje několik interpretací tohoto titulu, které spolu však víceméně korespondují. Všeobecně nejznámější je překlad mongolského slova dalaj „oceán“. Tímto slovem se naznačovalo, že lamova učenost je hluboká a bezbřehá jako oceán. Naopak slovo lama je tibetského původu, odpovídající významem indickému slovu guru, jenž označuje učitele. Dohromady se tak slova dalaj a lama obvykle volně překládají jako „oceán moudrosti“. Podle jiného vysvětlení bylo slovo dalaj jen mongolským překladem osobního jména Sönam Gjamccha, jehož druhá část gjamccho znamená v tibetštině „oceán“, v mongolštině dalaj. Nicméně je možné obojí vysvětlení, popřípadě syntéza těchto dvou variant. Titul dalajlama byl posmrtně udělen i jeho dvěma předchůdcům. Proto byl Sönam Gjamccho uznán jako třetí převtělení dalajlamy, ačkoliv byl ve skutečnosti prvním, kdo užíval tohoto titulu. Každý dalajlama je tedy považován za reinkarnace (tibetsky Tulku) předchozího dalajlamy a zároveň za vtělení bódhisattvy Avalókitéšvary, který „zosobňuje jednu ze dvou základních vlastností Buddhů, totiž slitovný soucit, odtud jeho přízvisko Mahákaruna Velesoucitný. Je nadán zázračnou mocí zachraňovat všechny, kdož k němu volají o pomoc, chrání před přírodními pohromami a přináší polím úrodu a lidem plodnost“. Dalajláma mohl začít vykonávat svoji funkci až ve věku 18 let kdy dosáhl zletilosti. Do té doby se dalajlámové drželi stranou veškerého vnějšího dění. Studovali a připravovali se na svoji duchovní dráhu a za ně vládli regenti. Často se stalo, že regenti zneužili svých pravomocí ve svůj prospěch a postarali se o předčasný odchod nejednoho nezletilého dalajlámy na onen svět. Od počátku lamaismu až do dnešní doby se vystřídalo v čele tibetského buddhismu 14 dalajlámů. Současný 14. dalajláma se jmenuje Tändzin Gjamccho. Od roku 1959 žije v exilu v Dharamsale v Indii, protože Tibet je od roku 1959 okupován Čínou. Pchu-tchuo-šan: Ostrov zasvěcený buddhismu a bohyni Kuan-Jin „Čchanový mistr Na-chu Tao-jin mezi lety 1165-1173 ve svých Zápisech o slaměné chýši napsal: „Hora Pchu-tchuo je ve velkém oceánu. Nachází se jihovýchodně od Ťin (Ning-pcho), asi tisíc mil po vodě. Není to nic jiného než ona hora zvaná Pótalaka, o níž se píše, že je izolovaným místem na konci oceánu, kde žije bódhisattva Kuan-jin“. Pchu-tchou-šan je ostrov v Jihočínském moři, v Čou-šanské prefektuře provincie Če-ťiang Čínské lidové republiky. Pchu-tchou-šan, respektive hora tvořící tento ostrov, je jednou ze Čtyř posvátných hor buddhismu. V průběhu staletí byly na ostrově vybudovány stovky menších či větších klášterů a pousteven, které jednu dobu poskytovaly přístřeší až 3000 mnichů – dnes jich je zde pouze něco kolem 100. Podle údajů mnicha Sin-fana, který podnikl pouť na Pchu-tchuo-šan v roce 1915, v období poutí ve druhém a šestém měsíci čínského kalendáře, mohlo na ostrově pobývat až 6000 či 7000 mnichů. Největší a nejstarší klášter je umístěn na jihu ostrova. Byl založen před rokem 1080 a kdysi zde žilo až 1 000 mnichů. Klášter se původně nazýval Pao-tchuo Kuan-jin s´, později, když v severní části ostrova byl založen jiný velký klášter, byl nazýván Jižním klášterem. Pověst vypráví, že když byl roku 1080 Wan Šun-feng vyslán do korejských tří států, přepadla ho u ostrova silná bouře. Kromě toho se pod člunem objevila velká želva, jež mu znemožňovala dál plout. Pomodlil se tedy ke Kuan-Jin – a náhle se objevilo jasné zlaté světlo, v němž se mu zjevila sama bódhisattva. Želva zmizela a on mohl zase plout dál. Po návratu o tom podal zprávu dvoru a císař na paměť tohoto zázraku umístil na blízký chrám desku s nápisem Pao-tchuo Kuan-jin s´. Nové jméno Pchu-ťi-s´, „Klášter univerzální spásy“, klášteru udělil roku 1699 císař Kchang-si. Palác Potála patří k hlavním cílům při návštěvě Tibetu. Možnosti prohlídky jsou ovšem poněkud omezené. Do paláce smí vstoupit pouze omezený počet návštěvníků, a je nezbytné dodržovat předem určenou trasu. Jakékoli porušení místních zákazů znamená okamžité vyvedení z paláce. Většina návštěvníků ovšem dodržuje pravidla vstupu do Potály stejně přísně, jako místní mniši, takže se nemusíte obávat drobnohledu místních „strážců“. Nápor turistů je ale obrovský, takže je vhodné si vstupenky rezervovat předem – každý den smí vstoupit pouze 4000 návštěvníků. )

Hallstatt: Solné království ukryté v rakouských Alpách

Hallstatt: Solné království ukryté v rakouských Alpách

V srdci legendami opředené Solné komory, na úpatí mohutného Dachsteinu a na břehu hlubokého a průzračného Hallstattského jezera leží vzácná perla – městečko Hallstatt. Hallstatt, ukrytý za skálou prodchnutou tunelem, se proslavil především těžbou soli, ale také skýtá zajímavé pamětihodnosti, které sem rovněž přilákají nejednoho turistu. Pohled na malebné městečko v obklopení přenádherné přírody se mnohým návštěvníkům na první pohled zdá jen těžko uvěřitelný. Takový však Hallstatt se zhruba tisícovkou obyvatel opravdu je, a proto není žádným překvapením, že patří ke Světovému dědictví UNESCO. Hallstatt je známý jako nejfotogeničtější rakouské město, které se nachází 290 km od Vídně. Stará část tohoto městečka se nachází na břehu Hallstattského jezera pod srázy Solné hory (Salzberg), kde se již od střední doby bronzové (1500 let př.n.l.) těžila sůl. Právě v této hoře se nachází nejstarší solný důl na světě. Část domů v historické části Hallstattu byla postavena na kůlech v jezeře kvůli nedostatku místa. Nová část Hallstattu se naopak nachází jižně od té historické v údolí Echerntal a najdeme zde parkoviště, kemp nebo třeba nástupní stanici lanovky. Sůl v nitru halštatské hory pomohli pravěkým lidem odhalit jeleni Lidé si pro sůl do kopců nad jezerem chodili podle všeho již v neolitu. Všimli si, že zvířata si vybírají k pití jen některé prameny. Jak voda vyvěrala z hory, na některých místech byla lehce slaná, a to zvířatům chutnalo. Obyvatelé Hallstattu se proto vydali horu zkoumat s velmi primitivními nástroji zhotovených z parohů jelenů. Nebyla to moc efektivní metoda, zlepšila se až později - s příchodem doby bronzové (1500 let př.Kr.). Těžba v hlubinných dolech probíhá s přestávkami od doby bronzové až dodnes. Dalo by se říci, že tato lokalita změnila archeologii. Nejen proto, že je podle ní označována celá epocha starší doby železné, tzv. doba halštatská, ale také vnesla do naší vědy nové světlo poznání tam, kde byla do té doby tma. Sůl jakožto konzervant totiž umožnila téměř perfektní dochování takových organických předmětů, o kterých si archeologové střední Evropy nechávají většinou jen zdát. V polovině 19. století vedl doly Johann Georg Ramsauer, jehož jméno už bude s lokalitou spojeno navždy. Ve stráni pod doly totiž v roce 1846 objevil rozsáhlé pohřebiště, jehož výzkum inicioval a také vedl. Do roku 1863 se mu podařilo odkrýt téměř 1000 hrobů (dnes už jich je prozkoumáno více jak 2000), z nichž každý byl důkladně zakreslen a zdokumentován a nálezy byly poté bezpečně předány do Naturhistorisches Museum ve Vídni. A nebyly to ledajaké nálezy! Jelikož obchod se solí byl nesmírně výnosný, ve starší době železné se zde vytvořila vrstva mocných pánů, kteří obchod a těžbu řídili, profitovali z ní, ale také celé údolí chránili. Tomu odpovídaly i jejich hroby, vybavené množstvím luxusních předmětů z místních i dalekých krajů. Bohatí muži i jejich ženy byli pohřbíváni se skvostnými tepanými bronzovými nádobami, elegantními a masivními šperky z bronzu a zlata, jemnou dekorovanou keramikou či symbolickými ozdobnými zbraněmi. Mezi milodary se vyskytoval například i baltský jantar či slonovina z Afriky. Majetek, jímž tito pánové a jejich rodiny disponovali během života, si tedy možná ani nedovedeme představit. Ledovcové jezero Hallstätter See omývá ikonické městečko Hallstatt Halštatské jezero je vodní plochou o rozloze 8,5 km2 (některé zdroje však tuto hodnotu zvedají až na 13,5 km2), které se rozkládá u městečka Hallstatt a v podhůří alpských velikánů. Jezero je téměř 6 km dlouhé, asi 2,3 km široké a v maximu dosahuje hloubky 125 metrů (středová hodnota je přibližně poloviční). Vodou jej zásobuje řeka Traun (a pár horských potoků), která z něj vzápětí zase vytéká, aby se později u Linze stala přítokem Dunaje. Podobu tohoto ledovcového jezera určují právě Alpy a řeka Traun, což znamená, že zatímco na západní a východní straně se od hladiny jezera prudce zvedají vápencová skaliska horských velikánů, ze severu a na jihovýchodě je krajina plochá. Samotné jezero se pak dělí na menší část severní a větší část jižní. To je také v maximech téměř trojnásobně hlubší. Rychlý průtok řeky Traun také předurčuje chladnou vodu v jezeře: ta většinou ani v parném létě nepřekročí hodnotu 16°C. Salzwelten (Svět soli) – Nejstarší solný důl na světě. Sůl se zde těží už přes 7 000 let! Ve velké výšce nad městem se na kopci Salzberg (1030 m.n.m) nacházejí nejstarší solné doly na světě. Nahoru se můžete dopravit lanovou dráhou Salzbergbahn nebo vyjít pěšinou s názvem Salzbergweg sloužící v dřívějších dobách pro snášení obrovských kusů soli (45 kilogramový náklad snášely údajně na zádech i ženy). Cesta trvá přibližně hodinku. Horní stanicí lanovky je tzv. Rudolfova věž vybudovaná v letech 1282-84 rakouským vévodou Albrechtem I. Habsburským. Během solné války sloužila jako opěrný bod a od roku 1313 až do poloviny 20. století sloužila důlním pracovníkům. Dnes se zde nachází restaurace. V solném dole Salzwelten se dodnes nachází přes 22 kilometrů průchozích tunelů, byť v rámci exkurze uvidíte jen nejatraktivnější zlomek z této délky. Ale to není vše, co z halštatského dolu dělá výjimečné lákadlo. V roce 2002 v něm byly objeveny nejstarší známé dřevěné schody v Evropě. A nad zemí na vás čeká plocha modernější, dechberoucí vyhlídka Skywalk, zavěšená do prostoru ve výšce 360 metrů. Pokud vás historie dolování soli zajímá opravdu do hloubky a chcete zažít intenzivnější prohlídku, než kterou absolvují ostatní návštěvníci, Salzwelten Hallstatt pořádá tzv. prähistorische expedition. Jedná se o několik hodin trvající expedici do dolu, ke které musíte být vhodně oblečeni a mít určitou úroveň fyzické kondice. Po splnění těchto podmínek se vám dostane dobrodružného průniku do nitra hory v autentickém vybavení havířů. Objevíte pro sebe tajemství, která byla v dlouhých tunelech za roky průzkumů odhalena. Kostnice – Stovky pomalovaných lebek květinami a hady nenajdete nikde na světě! Domky a uličky malebného Hallstattu jsou nalepené na skalách nad vodou, západní přístupová cesta musí procházet tunelem v hoře a hřbitov u kostela je tak maličký, že se do něj všichni místní nebožtíci nikdy nemohli vejít. A právě proto najdete v Hallstattu světový unikát – kostnici, pocházející ze 16. století. V kobce se nachází 1200 lebek seřazených podle rodinné příslušnosti. Nejmladší lebka patří ženě, zesnulé roku 1983. Aby se mohlo v Hallstattu pohřbívat, byly vždy hroby po deseti dvaceti letech otevírány. Dlouhé kosti, které potřebovaly nejvíce místa, hrobník vyzvedl a odvezl daleko za město, zatímco lebky se přemístily do kostnice. V městečku u jezera se musely skelety nejprve pořádně očistit a nechat vybělit sluncem a měsícem. Pak je dostali do rukou lidoví malíři. Na lebkách v kostnici tak uvidíte nejrůznější ornamenty. Stejně jako jsou hroby zdobeny květinami, jsou zdejší lebky dekorovány květy, listím i zvířecími symboly. A samozřejmě nechybí ani jméno nositele, datum jeho narození i úmrtí. Na skeletech je často namalované dubové listí, představující slávu, i vavřín symbolizující vítězství. Břečťan je tu symbolem života a růže vypráví o lásce. Vyhlídková plošina Pět prstů – jeden z nejatraktivnějších výhledů v celých Alpách Nachází se v Solné komoře na skalnatém srázu vrcholu Krippenstein ve výšce 2100 m.n.m. Konstrukce má podobu pěti prstů o ploše cca 4x1 m, z nichž každý má trochu jiný design a skýtá tak netradiční pohled pro oko i objektiv fotoaparátu. Jeden „prst“ je prosklený, na dalších jsou umístěny například rám obrazu či teleskop. Prostředníček se symbolickým skokanským můstkem nad propastí (pochopitelně uzavřený) představuje svobodu hor. Panorama zahrnuje jak městečko Hallstatt a Halštatské jezero ve více než 400 m hlubokého údolí, tak i členitý Dachsteinský masiv. Vyhlídka Peti prstů ohromuje návštěvníky od roku 2006. Obří ledová a Mamutí jeskyně na Dachsteinu LEDOVÁ JESKYNĚ – patří mezi nejrozsáhlejší ledové komplexy v Evropě. Vstup do jeskyně se nachází v nadmořské výšce 1418 m.n.m. a východ je ještě o 40 metrů výše. Celková délka chodeb je 2,7 km. Trasa prohlídky měří cca 800 metrů. Teplota se zde pohybuje podle ročního období i jednotlivých částí jeskyně mezi -3 až 3°C. Nejstarší led, který můžeme v jeskyni pozorovat, má úctyhodné stáří 500-600 let. Nejstarší ledová homole měří až 10 metrů a tloušťka ledu dosahuje až 25 metrů. Na vlastní oči spatříte velkolepé sochy z ledu, obrovské ledové záclony a působivé obří rampouchy. Na návštěvníky také čeká více než 500 schodů, čímž se zahřejí, než jim začne být zima. Každý rok v srpnu se zde v Parsifalově dómě konají koncerty. MAMUTÍ JESKYNĚ – název Mamutí není odvozen podle toho, že by v ní snad kdysi žili mamuti, své jméno tato jeskyně získala podle své velikosti. Jedná se totiž o ohromný podzemní labyrint. Zatím je prozkoumáno 75 km chodeb. Nejnižší část jeskyně leží těsně nad spodní stanicí Dachsteinské lanovky a nejvyšší část se nachází přibližně 200 m pod horní stanicí této lanovky. Trasa prohlídky je dlouhá 1 km. V Číně půvab horních Alp milují natolik, že v jedné ze svých rekreačních oblastí vzhled Hallstattu napodobili. Do detailů okopírovali vzhled krajiny i halštatských domů. Pravá obec úder vrátila svým propagačním sloganem „Milionkrát fotografována, jednou okopírována, nikdy nepřekonána“. )

Island – Ostrov Ledu, Ohně a Elfů

Island – Ostrov Ledu, Ohně a Elfů

„Jednou zajedete do polárních krajů, buď to bude naposled anebo se budete stále vracet. Nebudete vědět proč, ale budete muset. Budete proklínat strasti každé výpravy a vzápětí se těšit na další“. Island je druhým největším ostrovem Evropy o rozloze 103 592 km2. Svým tvarem připomíná tento ostrov lidské srdce či draka. Nachází se na pomezí dvou oceánů – Atlantského a Severního Ledového. Jeho vzdálenost od Skotska je 798 km, od Grónska 287 km a od Norska 970 km. Island je nejzápadnějším státem Evropy. Nejsevernějším místem Islandu je malý ostrůvek Grímsey, který je proťat severním polárním kruhem. Nejjižnějším místem je potom ostrov Surtsey. Dnešní podoba Islandu je výsledkem mnoha geologických procesů, které v minulosti probíhaly. Jeho povrch je tvořen pustými pláněmi, lávovými poli, sandury neboli písečnými deltami a ledovou plochou. Ledovce pokrývají zhruba 11 % povrchu. Na Islandu se nachází okolo 200 sopek, z nichž zhruba 30 je stále aktivních. Nejvyšší sopkou a zároveň nejvyšším bodem Islandu je Hvannadalshnjúkur, který se tyčí do výšky 2119 metrů. K vulkanické činnosti se váží i jiné geotermální jevy jako jsou bahenní sopky, gejzíry a fumaroly (výrony plynů). Tyto jevy můžeme pozorovat např. v údolí Haukadalur, kde se nachází i nejaktivnější gejzír Islandu – Strokkur. Islanďané mají v krvi geny Vikingů! První zmínky o Islandu pocházejí už od starých řeckých a římských autorů. Vyprávějí o ostrově, který leží 6 až 7 dní plavby na sever od Británie, který nazývali Ultima Thule. Tehdy to byla ještě bájná země na konci světa, kde slunce v létě nezapadá. Nutno podotknout, že řada bájí o Islandu jako by platila dodnes. V 8. století na tento severský ostrov (znali ho jako Thule) přicházejí irští mnichové. Ti zde nepoložili základ pro budoucí populaci, protože se jednalo o společenství mužů. Jako dědictví po nich se dochovalo několik místních názvů keltského původu na jihu ostrova (ostrov Papey, Dímun). V 9. a 10. století začíná být tento ostrov osídlován či spíše intenzivně kolonizován Seveřany. Od nich také získal dnešní jméno Ísland (ledová země). Vikingové přicházeli z Norska, Švédska i Dánska. V některých pramenech se pak uvádí, že byl Island plně osídlen za 60 let, a to za vlády Haralda Krásnovlasého, norského krále. Islanďané podnikali na tehdejší dobu daleké námořní cesty, jejichž výsledkem bylo objevení „zelené země“ – Grónska. Z Grónska pak pronikali dál na západ až k pobřeží Severní Ameriky. Nepříliš valně se do dějin Islandu zapsalo 13. století. Došlo k hospodářské a politické izolaci země. Poté na Islandu vypukla občanská válka. Ve 13. a 14. století se zde značně ochladilo, což pro zemi znamenalo zhoršené podmínky pro hospodářství, a proto ve 14. století postihl Island hladomor a o pár let později také morová epidemie. Podlehlo jí několik set lidí, a proto je někdy jaro roku 1309 označováno jako „smrtonosné jaro“. Národní park Thingvellir – místo, kde vznikaly dějiny Islandu Thingvellir je místem velké historické, kulturní a geologické hodnoty. Rozléhá se na břehu největšího Islandského jezera Thingvallavatn v ohromném riftovém údolí, vytvořeném vzdalujícími se tektonickými deskami mezi Severní Amerikou a Eurasií. Národním parkem byl Thingvellir vyhlášen v roce 1930 a od roku 2004 je zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Mnozí z nejslavnějších islandských osadníků měli ve svém původním skandinávském domově spory s králi, a proto se rozhodli dát dohromady valné shromáždění osadníků Islandu. ALTHING se stal nejvyšší zákonodárnou a soudní mocí Islandu až do roku 1978, kdy se konalo jeho poslední shromáždění. Ústředním místem Althingu byla Skála zákonů, což je ve skutečnosti několik kilometrů dlouhý schod z šedivé vyvřeliny, který sloužil jako přírodní jeviště k pronášení projevů a zároveň jako obří megafon. Každý účastník tohoto shromáždění měl možnost promluvit ze Skály zákonů. Thingvellir byl místem setkání pro všechny občany Islandu, místem konání oslav a v 19. století se stal symbolem nezávislosti Islandu. Z geologického hlediska je Thingvellir unikátním „švem“ v zemské kůře, tvořeným četnými puklinami. Island leží na Středoatlantském hřbetu a toto podmořské pohoří je rozhraním mezi dvěma litosférickými deskami – Severoamerickou a Eurasijskou. Vlivem vnitřních geologických procesů se od sebe tyto desky oddalují zhruba o dva centimetry za rok. Trhliny, které vznikají při oddalování těchto desek, prochází napříč celým Islandem a nejviditelnější jsou právě v tomto národním parku. Za posledních 10 000 let se od sebe tyto desky vzdálily o 70 metrů a údolí mezi nimi pokleslo zhruba o 40 metrů. Právě pohyb litosférických desek je důvodem vzniku mnoha islandských sopek a činitelem zemětřesení, které se zde několikrát ročně odehrávají. Island je zemí, v níž vedle světa obyčejných smrtelníků jako by existoval ještě jeden svět, svět skřítků, elfů, trollů a víl Existence nadpřirozených bytostí není na Islandu otázkou víry, ale téměř přírodním zákonem. Studie ukázala, že 56% obyvatel Islandu opravdu věří v existenci nadpřirozených bytostí, říká se jim – Huldufólk (skrytí lidé). Velká část tamních obyvatel dokonce přísahá, že už je někdy zachránila nějaká pohádková bytost. Mnozí místní si je snaží naklonit tím, že jim na zápraží zanechávají jídlo nebo mléko. Islanďané své tajemné souputníky považují za dobrosrdečné a nápomocné bytosti. Vidět je však podle pověstí mohou pouze děti. První zaznamenaná představa islandského elfa vznikla v 9. století v době osídlování Islandu. Dlouhou dobu byli Elfové spojováni a ztotožňováni s Landvaettir – duchy země. Tyto nadpřirozené bytosti přebývaly v zemi, ke které byly připoutány a ochraňovaly ji. Později v raném středověku dochází ke spojování elfů s kameny a mohylami. Většina Islanďanů se domnívá, že je nutné dodržovat určitá pravidla, která jsou určena k udržení dobrých vztahů mezi lidmi a elfy. Například je zakázáno jim křížit cestu. Pokud vidíte osamělý balvan, nemůžete se ho dotknout, je to domácí skřítek. V jiném případě musela být výstavba silnice pozastavena, pokud se domácí skřítek nepřestěhoval na jiné místo. Zajímavý příběh je o zemědělci, který při budování slepičí farmy uslyšel hlas elfa, který ho žádal, aby se nedotýkal velkého kamene na svém území, protože tam žijí „skrytí lidé“. Farmář poslechl a kamene se nedotýkal. Za čas prodal statek a noví majitelé kámen přestěhovali. Jejich slepice však přestaly snášet vejce. Nyní se zde nachází parkoviště místní školy a kámen leží na svém místě. Nikdo ho neodstěhoval, protože nechce rušit elfy… Geysir – praotec všech gejzírů Pojem gejzír pochází z islandského slovesa geysa, což v překladu znamená proudit. Nejznámějším gejzírem Islandu je Velký Gejzír, který dal jméno všem ostatním vodním jevům svého druhu. Velký Gejzír vznikl ve 13. století, kdy série silných zemětřesení, doprovázená výbuchem sopky Hekly, zasáhla geotermální území Haukadalur, kde se tento gejzír nachází. Do počátku 19. století tryskal tento gejzír každé 3 hodiny, ale postupem času se intervaly výtrysku prodlužovaly, až v roce 1916 jeho aktivita utichla. V dobách jeho největší aktivity dosahovala výška tryskající vody neuvěřitelných 80 metrů! Po zemětřesení v roce 2000 se Gejzír opět probudil, ale jen do roku 2005, kdy byla zaznamenána jeho poslední činnost. Zda je jeho mlčení věčné či pouze dočasné nikdo neví. V dnešní době je největším lákadlem této oblasti gejzír Strokkur. Jedná se o nejaktivnější gejzír této oblasti, k výtrysku vroucí vody dochází přibližně každých 7 minut. Výška gejzíru obecně dosahuje kolem 20 metrů a teplota vypuzené vody se pohybuje mezi 150 až 250 stupni. O historii Strokkuru se neví mnoho. První období aktivity bylo zaznamenáno v roce 1789. V roce 1830 se jeho činnost výrazně snížila, a tak se lidé snažili donutit gejzír k aktivitě tím, že do něj házeli kameny a hlínu. V důsledku toho byla barva tryskané vody rezavě červená. Po zemětřesení v roce 1896 došlo k úplnému utichnutí gejzíru na několik let. V polovině 19. století byla do spodní části povodí gejzíru vyvrtána díra o hloubce 40 metrů a od té doby tryská Strokkur pravidelně. Tajemné Trolí skály – zkamenělé postavy nočních trollů V blízkosti vesnice Vík Í Mýrdal (zkráceně Vík) se nachází jedna z nejkrásnějších pláží na světě – Reynisfjara. Jedná se o kilometr dlouhou úzkou pláž, kterou pokrývá černý lávový písek. Na východním konci pláže se nachází skalní jeskyně tvořená čedičovými sloupy, jež svým tvarem připomínají obrovské píšťaly kostelních varhan. Pláž je lemována špičatými výběžky z moře, které se nazývají Reynisdrangar. Tyto útvary jsou v češtině známé jako „Trolí skály“. Podle místní legendy jde o zkamenělé postavy nočních trollů, kteří se v noci snažili z moře vyprostit třístěžňovou loď. Trollové však loď vyprostit nestihli a paprsky vycházejícího slunce noční skřety i loď proměnily v kámen. Nejvyšší z těchto špičatých skalních výběžků měří 66 metrů. Z pláže je také krásný výhled na nejjižnější výběžek pevninského Islandu – mys Dyrhólaey. Tento skalní ostroh je vysoký 120 metrů a příroda v něm vytvořila bránu tak velkou, že skrz ni lze proplout na lodi. I díky tomu je mys nazýván „Bránou Islandu“. Útesy jsou také častým hnízdištěm mořských ptáků, lze zde zahlédnout poletující hejna racků či papuchalků. V době hnízdění (začátek května a polovina června) je tato oblast po dobu deseti dnů uzavřena veřejnosti. Skógafoss – nejkrásnější a nejimpozantnější vodopád na Islandu Legenda vážící se k vodopádu praví, že první vikingský osadník na Islandu ukryl v jeskyni za vodopádem zlatý poklad. Místní obyvatelé zde prý o mnoho let později sice našli velkou truhlu, ale podařilo se jim z ní získat pouze zlatý prsten, truhlice totiž záhy zázračně zmizela. Chcete-li tento prsten vidět, vydejte se do místního kostela, v němž je vystaven. „Lesní vodopád“, jak zní tento název v překladu, patří k největším a nejkrásnějším islandským vodopádům. Nachází se na řece Skógá a přes 60 metrů vysoký útes, ze kterého voda padá, vyznačuje někdejší pobřežní linii, kde v dávných dobách islandská pevnina končila v oceánu. K vodopádu Skógafoss čeká turisty zdolání takřka 400 prudkých schodů, které vedou podél vodopádu. Po jejich absolvování vás čeká dechberoucí podívaná, kdy za jasných a slunečných dnů je možné dohlédnout až na výběžek Dyrhólaey. Mystická atmosféra vodopádu i jeho okolí je atraktivní nejen pro návštěvníky, ale i filmaře. Ti využili zdejší prostředí k natočení několika scén k filmu: THOR: Temný svět a Tajný život Waltera Mittyho s Benem Stillerem v hlavní roli. )

Tajemné Rumunsko: Země hradů, panenské přírody i hraběte Draculy

Tajemné Rumunsko: Země hradů, panenské přírody i hraběte Draculy

Evropa nabízí několik neprávem opomíjených končin a Rumunsko je jednou z nich. Je to země velkých planin, ale i hor, hlubokých a tajemných lesů, v nichž jsou zasazené prastaré hrady opředené upírskými pověstmi. Kromě toho si uchovává i velké přírodní bohatství: rumunský lesní biotop, který obývají vlci, rysy a asi 60% evropské populace medvěda hnědého, patří k nejzachovalejším na našem kontinentu. Člověkem neporušená příroda vábí už několik desítek let turisty ze všech koutů naší planety. Rumunsko leží z větší části na Balkánském poloostrově v jihovýchodní části Evropy. Sousedí s Ukrajinou a Moldavskem na severovýchodě, s Maďarskem na severozápadě, se Srbskem na západě a s Bulharskem na jihu. Východní břehy země omývají vody Černého moře. S celkovou rozlohou 238 397 km2 (téměř stejnou rozlohu má Velká Británie) a 20 miliony obyvatel je Rumunsko 9. největším a 7. nejlidnatějším státem Evropské unie. Ve starověku bylo území dnešního Rumunska osídleno thráckými kmeny. V různých pramenech byli tito lidé nazýváni buď Getové, nebo Dákové, dnes se užívá pojem Geto-Dákové. Jejich hlavním náboženstvím byl zvláštní kult boha Zalmoxida, s nímž komunikovali pomocí meditací a rituálních obětí. Na pobřeží Černého moře zakládali Řekové už od 7. století př.n.l. obchodní kolonie, např. Callatis (dnešní Mangalia), Histria nebo Tomis (dnešní Constanta) a kontakt s nimi pomáhal civilizovat geto-dácké kmeny. V 1. století př.Kr. vytvořili Dákové první silný a sjednocený stát, aby se společně bránili hrozbě ze strany Římské říše. V jeho čele stál král Burebista, který si podrobil i sousední Kelty. Zprávy o místních kmenech máme i od básníka Ovidia, který byl císařem Augustem v roce 9 n.l. poslán do vyhnanství do města Tomis (Constanta). Bran – tajemný hrad hraběte Draculy Kdesi hluboko v transylvánských lesích poblikává malé světýlko. Je to svíčka – jediná na tajemném hradě. Osvětluje místnost hraběte Draculy. Na stěnách visí pavučiny, okny hučí meluzína. A z podzemí se linou steny nebohých obětí…Podobně to podle spisovatele Brama Stokera kdysi vypadalo na rumunském hradu Bran, který je dnes nejčastěji spojovaný s krvežíznivým upírem, hrabětem Draculou. Jak to tedy s tímto gotickým hradem ve skutečnosti bylo? Hrad Bran se nachází na historické hranici mezi Transylvánií a Valašskem, asi 28 km jihozápadně od města Brašov, na vysokém skalním masivu obklopeném hustými lesy. Postaven byl ve 14. století. Roku 1920 věnovalo město Brašov hrad rumunské královně Marii Edinburské, která jej nechala zrekonstruovat. Královna si hrad velmi zamilovala, od roku 1940 je tu dokonce na přání samotné panovnice uloženo její srdce. Jak známo, hrad Bran nejvíce vděčí za svou popularitu fenoménu Dracula, jenž byl poprvé představen v románu irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Ačkoli Stoker nikdy nenavštívil Transylvánii, spoléhal na historický výzkum a svou vlastní představivost, aby vytvořil správně temné a strašidelné zázemí pro působení upírského hraběte Draculy. Transylvánie jeho požadavky splňovala. To ho následně přivedlo ke starým mýtům a legendám o Vladu Tepešovi, knížeti z Transylvánie. Jelikož potřeboval zároveň vytvořit vhodné ponuré místo jako Drákulův hrad, nechal se inspirovat hradem Bran, který díky své pozici, jak se tyčí v kopcích nad městem Brašov, a díky složitému architektonickému provedení může působit jako domov čehosi temného. Kdo byl Vlad Tepeš? Narodil se v roce 1431 v Transylvánském městě Sighisoara. Dětství prožil v Turecku, kde byl od roku 1442 vychováván jako rukojmí tureckého sultána a traduje se, že jako malý zde musel přihlížet, jak Turci pohřbili jeho mladšího bratra Rada Krásného. Vlad Tepeš svoji přezdívku Dracula (Drak) získal podle členství v prestižním uherském rytířském řádu Draka, který obhajoval křesťanství a bránil Říši proti osmanským Turkům. Rumunský tvar Dracula se později stal synonymem označení „syn draka“. V rumunštině však slovo drac (dracul) znamená i ďábel. Označení Tepeš (Tsepesch – narážeč na kůl) získal později díky svým zvláště surovým a bestiálním praktikám v mučení a popravách. Nicméně skutečným sídlem Vlada Tepeše nebyl hrad Bran, ale vzdálenější hrad v Poenari, který stál na strategické pozici pro odrážení osmanských vojsk. V dnešní době je tento hrad ruinou, což způsobilo tamní zřícení svahu v 19. století. V době vlády Vlada III. Tepeše zemřelo na Valašsku tisíce zajatců a poddaných hrůzným způsobem. Jeho vláda je nazývána rovněž hrůzovládou a on sám je označován za zvrhlého, krvelačného násilníka trpícího sadismem, jenž se opájel „rozkoší mučení“ bez ohledu na věk či pohlaví svých obětí. Byl sice postižen krutostí mnohem více nežli jeho současníci, ale jeho vláda se nijak příliš nevymykala tehdejší balkánské mentalitě. Pokud chceme pochopit krutost Vlada III. Tepeše, musíme pochopit i tehdejší dobu. Cetatile Ponorului (Ponorné hrady) – největší jeskynní komplex v Evropě! Rumunské pohoří Apuseni nepatří k nejvyšším rumunským vrchům, ale právě toto nenápadné pohoří ukrývá nejvyšší skalní portál celé Evropy. Se svými 76 metry výšky se Ponorné hrady, opravdu nedají přehlédnout, na druhou stranu by se v hustě zalesněné krajině bez turistické značky hledaly špatně. Cetatile Ponorului jsou před světem ukryty na dně soustavy krasových závrtů obřích rozměrů. Pod okolní zemský povrch se propasti zavrtávají do hloubky 120 metrů. Při následném sestupu do propasti je dobré využít ocelových lan, které jsou upevněny na masivu. JESKYNĚ PESTEREA MUIERII – Jeskyně má délku téměř 3600 metrů a dají se zde pozorovat čtyři stádia vzniku tohoto přírodního unikátu. Oltářní síň, Oltářní údolí, Kazatelna a Velký lustr v Sále zázraků, jehož vysoká klenba upoutá pozornost svým nespočetným množství tvarů. Lidé sem přinášeli v minulých tisíciletích obětiny, jež připomíná Krvácející skála, která má neuvěřitelně jemné stěny v důsledku neustálého stékání železnatých kysličníků. JESKYNĚ POPOVAT – Jeskyně leží ve výšce asi 420 metrů v útrobách hory Popovat. Její délka je skoro 110 m. Po výstupu úzkou, ale krátkou galerií vstoupíte do velkého sálu – jakési předsíně, která je plná vápencových bloků, které se zřítily ze stropu jeskyně. Z této haly se dostaneme do jednoho ze tří pater jeskyně. Ve středním patře, které tvoří její hlavní část se nachází „Poslední sál“ s úctyhodnými rozměry: délkou 100 metrů a výškou 20 m. MEDVĚDÍ JESKYNĚ – (Pestera Ursilor) jest speleologickou rezervací. Je vzdálená necelých 60 km od města Oradea a její krásy byly objeveny až v roce 1975. Jeskyně se proslavila hlavně obrovským množstvím nalezených fosilií, které jsou z období starších a nejmladších čtvrtohor. Les Hoia Baciu – „Bermudský trojúhelník Rumunska“ Vypráví se, že mnozí lidé, kteří do lesa přišli, se už nikdy nevrátili kvůli prazvláštním silám přirovnaným k Bermudskému trojúhelníku. V lese se prý nachází jakási časoprostorová trhlina, v níž plyne čas zcela jinak než v realitě. Příběh vypráví o pětileté holčičce, která se zde ztratila a po mnoha letech se zase z ničeho nic objevila. Vypadala úplně stejně a byla i oblečená jako v den svého zmizení. Nebyla ovšem jediná, kdo v lesích zmizel. Podle nejrůznějších výpovědí se v lese lidé ztráceli v minulosti pravidelně. A když se objevili, vypadali „jinak“… Na první pohled zcela obyčejný les dostal jméno po pasáčkovi, který se v něm spolu s 200 ovcemi jednoho dne ztratil. Do většího povědomí se ovšem dostal, když zde v roce 1968 armádní technik Emil Barnea vyfotil objekt, jenž považoval za UFO. Někdejší režim k této teorii nebyl vůbec shovívavý, naopak jakékoli paranormální jevy odmítal, a tak přišel Barnea o práci. Obyvatelé přilehlého města Kluž se lesu raději vyhýbají a většinou podobnou taktiku radí i zvídavým turistům a hledačům záhad. Odvážnější turisté, kteří se chtějí podobným příběhům postavit čelem, mohou s průvodcem v lese i přenocovat. Říká se, že lesem proudí jakási mystická energie, která může mít vliv na to, jak se člověk cítí. „Les je prokletý jen tehdy, když s sebou přinášíte vlastní přízraky“. Rumunské Trovanty: Kameny, které rostou a množí se, jako by byly živé… Úžasný přírodní úkaz se odehrává v údolí rumunské vesnice Costesti. Jedná se o geologický unikát, zapsaný do seznamu přírodních památek UNESCO. Na zemském povrchu se Trovanty objevily zhruba před 6. miliony let následkem zemětřesení a od té doby tu utěšeně rostou. Původně byly malé jen pár milimetrů a postupně dorostly do velikosti šesti až deseti metrů. Jak ale mohou růst? V jejich středu se nachází pevné kamenné jádro, na které se postupně nabaluje písek. Jakmile na něj napadá dešťová voda bohatá na uhličitan vápenatý, spustí se chemické reakce, které vedou k cementaci písku a objem kamene se začne zvětšovat. O těchto kamenech se povídá mnoho příběhů, například že jde o kletbu nad některými lidmi, kteří se v minulosti v tento kámen změnili, jiné pověry jim přidávají magickou moc. Budete-li v jeho blízkosti delší dobu, pak můžete pocítit silnou léčivou energii. Tak jako tak, místní lidé Trovanty používají především k výrobě náhrobních desek, jelikož věří, že mohou zesnulým zajistit poklidný odpočinek. „Živé“ kameny se nacházejí také v Rusku, zejména v Orlovské oblasti. Masivní kulaté balvany se periodicky objevují zpod země a začínají růst na polích kolem vesnice Andrejevka. Tamní obyvatelé Trovanty uctívají, protože už jejich předkové věřili v jejich nadpřirozenou sílu, která člověku při doteku předá sílu a zdraví. „Když se dostanete do této země, pochopíte, že mystika a realita jdou vedle sebe. Čarodějky z Rumunska nejsou postavy ze starých pohádek, jsou to ty nejživější a nejskutečnější čarodějnice, které mají dokonce své vlastní asociace. Říká se, že prakticky každá vesnice a každé město má svou čarodějnici nebo rovnou celou jejich komunitu. V Rumunsku jsou lidé věnující se magii a čarodějnictví velmi vážení. S pomocí tajemných schopností tito lidé míchají lektvary, vyrábí nejrůznější amulety, léčí rány a nemoci a v neposlední řadě také věští budoucnost z ruky, karet či křišťálové koule. Zde je s nimi zacházeno s respektem a určitou bázní, uznávajíce jejich právo na existenci“.   )

Velká čínská zeď – symbol síly a moci je největší stavbou na Zemi

Velká čínská zeď – symbol síly a moci je největší stavbou na Zemi

Vztahy čínské Říše středu s okolním světem byly po tisíciletí neodlučně spjaty s nejmohutnější stavební památkou všech dob. Velká čínská zeď je nejvýmluvnějším symbolem toho, s jakou nedůvěrou Číňané od věků pohlíželi na vše, co se nacházelo mimo dosah kultury, kterou sami stvořili, a která pro ně byla absolutním vrcholem pozemské civilizace. Svět se dělil na kultivované obyvatele říše, poddané Trůnu Nebes a na barbary, proti nimž bylo třeba sofistikovanou čínskou civilizaci chránit. Západnímu světu trvalo velmi dlouho, než dokázal prolomit hradbu povýšeného pohrdání, s nímž císařští hodnostáři – i všichni ostatní Číňané – shlíželi na kohokoliv, kdo přicházel do jejich říše z vnějšího světa. Velká čínská zeď není jenom stavbou, ale i symbolem, vyjádřením postoje, je filozofií a neoddělitelnou, trvalou součástí vztahu Číňanů k jejich vlastní zemi. Od roku 1987 patří mezi světové památky UNESCO a 7. července 2007 byla dokonce zařazena mezi sedm divů světa s titulem „nejdelší stavba“. Zeď dlouhá deset tisíc mil – tak o ni hovoří Číňané Číňané zeď nazývají Wanli Chang Cheng (Wan-li čchang-čcheng), což znamená doslova „Zeď dlouhá deset tisíc mil“. Protože výraz „deset tisíc“ je pro ně tradičně synonymem nezměrného množství, nabízí se výstižnější překlad „Nekonečně dlouhá zeď“, zkráceně „Dlouhá zeď“. V angličtině se však ujalo označení „Great Wall of China“, jehož překladem vznikl nepřesný, avšak nejrozšířenější název „Velká čínská zeď“. Velká čínská, resp. Dlouhá zeď začíná na východě při hranicích Číny a ruské části Mandžuska, při mořském zálivu Bohai (Pochaj) v místě nazvaném Shanhaiguan (Šan-chaj-kuan) – průsmyk mezi mořem a horami. Na západě končí v průsmyku Jiayuguan (Ťia – jü-kuan) v provincii Kan-su na pokraji pouště Gobi, v místech, kudy přes roztroušené oázy kdysi pokračovala západním směrem Hedvábná stezka. Velká čínská zeď je asi 8850 km dlouhá. Nejedná se však o celistvou stavbu, jak se někteří domnívají, ale má mnoho větví, odboček, místy se překrývá a jinde ji zase nahrazují hory, skaliska a jiné přírodní útvary. Sečteme-li všechny její větve, dostaneme se k neuvěřitelnému číslu 21 000 km. Po celé její délce bylo zbudováno asi 25 000 věží a nejprudší stoupání má 85 stupňů. V některých úsecích je až 9 m široká a 5-10 m vysoká. Ačkoli je neuvěřitelně dlouhá, na to, aby byla vidět z vesmíru, jak se o ní hojně traduje, to nestačí. Z nízké oběžné dráhy, na které se asi ve 350 kilometrech nad Zemí pohybuje Mezinárodní vesmírná stanice, ji za dobrých podmínek lze vidět, pokud však víte, kde ji hledat. Velmi totiž splývá s okolím a šířka 9 metrů je vzhledem ke vzdálenosti velmi malá. Stavba zdi trvala více než 1800 let! Příběh největší stavby, kterou za sebou lidstvo doposud zanechalo, se táhne až do 3. století př.n.l. V těch časech císař první centralizované čínské říše započal myšlenku, která přežila nejen jeho samotného, ale i celé tisíciletí. Aby ochránil svůj lid před nájezdy kočovných kmenů, propojil již stojící hradby v jednu zeď táhnoucí se napříč severní Čínou. Napříč různými érami na stavbu navázaly další dynastie a království na území Číny. Svou současnou podobu zeď pravděpodobně dostala až v období mezi 15. a 17. stoletím za dynastie Ming, kdy byla vybudována do značně velkolepějších rozměrů, a především z trvanlivějších materiálů. „Naše čínská pěchota je lepší než jejich, když blokuje strategické průsmyky, zatímco jízda barbarů je nejschopnější na rovině. Stůjme proto důsledně na stráži (u strategických průsmyků) a nepouštějme se s protivníkem do přímého střetu nebo do jeho pronásledování. Pokud se přiblíží, měli bychom strategické průsmyky uzavřít tak, aby jimi nemohl projít, a pokud se stáhne, měli bychom nechat průsmyky uzavřené, aby se jimi nemohl vrátit“. Velká čínská zeď vděčí za svou existenci dějinám vzájemného působení mezi usedlými zemědělskými komunitami Číny a jejich dominantnějšími nomádskými sousedy na severu. Největší výhodu nomádských jezdců představovala vysoce profesionální lukostřelba ze sedla koně. Po celé dva tisíce let tyto nomádské kmeny pravidelně ohrožovaly, napadaly a někdy dokonce i dobývaly usedlou zemědělskou civilizaci čínského císařství. Již za vlády prvního císaře – zakladatele dynastie Čching byla vybudována První velká zeď. Ta vedla o něco severněji a do současné doby se dochovaly pouze její zbytky. KÁMEN, PÍSEK, RÝŽE I KOSTI – Při výstavbě bylo potřeba pokračovat rychle a efektivně, proto se zeď stavěla vždy z toho materiálu, který byl v dané oblasti dostupný. Když se stavěl úsek v horách, používalo se drobné kamení, na kopcích hlína a na poušti rákos s pískem. Velmi často se mezi dřevěné bednění po tenkých vrstvách ručně udusávala hlína, dokud nebyla tvrdá jako kámen. Tajemnou přísadou nahrazující cement měla být lepkavá rýže. Za její velkolepostí se skrývá řada příběhů, tajemství i tragédií Majestátní symbol Číny představuje pouze vytrvalost, urputnost a tradici jejích obyvatel. Za turistický zlatý důl v průběhu historie položily život statisíce, možná i miliony dělníků. Ti se stavby zdi nejspíš neúčastnili dobrovolně, jednalo se totiž o tvrdý trest pro odsouzené zločince. Podle příběhů spjatých se stavbou tohoto kolosu se ostatky dělníků staly součástí zdi, která si proto vysloužila mrazivé označení: Nejdelší hřbitov světa. Možná je v ní pohřbeno na půl milionu lidí, odvážnější statistiky hovoří i o počtu blížícím se k miliónu. Staré zkazky dodnes vzpomínají na utrpení starověkých dělníků při stavbě Velké čínské zdi. Jedna z pověstí vypráví o paní Meng Ťiang a jejím muži, kterého povolali na stavbu. Když se přiblížila zima, putovala tato žena stovky kilometrů s teplým oblečením jen aby zjistila, že její manžel zemřel. Z velkého žalu ulehla ke zdi a naříkala, až zeď praskla a odhalila pozůstatky jejího muže, které Meng odnesla na pohřebiště předků. Z každé pětičlenné rodiny museli dva lidé pracovat na stavbě zdi nebo na podobném velkolepém státním projektu – rodinám tak mizela pracovní síla a nedokázaly vést vlastní hospodářství. Trestanci, odsouzení k těžké práci na zdi, museli pochodovat stovky kilometrů na sever v řetězech a železných obručích na krku. Padali vyčerpáním ještě dřív, než ke zdi došli. Ti, kteří přežili, byli ubytováni v nevyhovujících táborech a museli dřít v žhnoucím slunci, na dešti, v krupobití a teplotách od 35 °C až do mínus 21 stupňů v zimě. Mnozí z těch, kdo zemřeli – vyčerpáním nebo nedostatkem jídla – byli vhozeni do příkopů, které sloužily jako základy, nebo pohřbeni ve zdi, aby působili jako strážní duchové proti “démonům“ ze severu, které, jak lidé věřili, stavba ohromného opevnění rozezlila. S ohledem na vysokou úmrtnost a častou absenci pohřbů, mnozí pozůstalí prováděli rituál, který měl ulevit duším, které na zdi uvízly. V rámci rituálu vodili po stěně kohouty přivázané na provázku nebo drátku. Byl to starobylý očistný rituál. Dá se tedy bezpečně říct, že kohouti zde byli ve své době častými hosty. Badaling (Pa-ta-ling) – nejnavštěvovanější místo Velké čínské zdi Velkou čínskou zeď můžete snadno navštívit z Pekingu, neboť její nejbližší úsek stojí 70 km od čínského hlavního města. Tím nejbližším úsekem je Badaling, který byl pro turisty otevřený jako první a zeď je tady kompletně opravená. Zástupy turistů dychtících spatřit tento div světa byly v 80. letech tak velké, že se čínská vláda rozhodla zpřístupnit další úseky: Mutianyu (Mu-tchien-jü) a Simatai (Ś ma-tchai). Výlet do těchto míst umožní člověku nahlédnout do úplně jiného prostředí, než je každým rokem modernější čínská metropole. Cestou nahlédnete i do venkovských oblastí, kde jsou hlavním dopravním prostředkem povozy tažené osly a jízdní kola, naložená neuvěřitelnými náklady. Člověk, který stráví týden v Pekingu a pak případně navštíví další místa, kam cizinci obvykle míří, může sice právem říci, že byl v Číně, ale když stojí tváří v tvář nekonečné čínské zdi, pochopí, že do té obrovské a tajemné země opravdu jen nahlédl. „Není opravdový muž, kdo nezdolal Velkou čínskou zeď! Nebo se tam alespoň nenechal vyvézt…“ )

Bajkal: Nejstarší, nejhlubší a nejtajemnější jezero na světě

Bajkal: Nejstarší, nejhlubší a nejtajemnější jezero na světě

„Když Hyperborea spěla ke svému konci a začala migrační vlna směrem na jih do oblasti centrální Sibiře a jezera Bajkal, zanechaly duchovní bytosti na novém posvátném území velmi důležitý odkaz. Tento odkaz hovoří o tom, že jednou přijde čas, kdy ten obrovský dar, jenž nám zanechaly vyšší síly pro budoucí období, bude ceněn více než zlato. Tím darem je voda“. Jezero Bajkal se nachází v jižní části východní Sibiře, na rozhraní Burjatské republiky a Irkutské oblasti nedaleko měst Irkutsk a Ulan-Ude. Svým tvarem připomíná gigantický dorůstající měsíc. Jeho stáří je odhadováno na 25-30 milionů let (přelom druhohor a třetihor). Tento fakt vypovídá o unikátnosti Bajkalu, jelikož stáří světových jezer se odhaduje v tisících, nikoli v milionech let. Celková vodní plocha jezera je přibližně 31 722 km2, což je přibližně stejná plocha jako území celé Belgie, Dánska nebo Nizozemí. Bajkal se řadí na osmé místo v žebříčku největších světových jezer. Délka z jihu na sever činí 636 km. Nejširší místo jezera je ve střední části, kde dosahuje vzdálenost břehů 81 km. Nejznámějším a z určitého hlediska nejspíš nejvýznamnějším NEJ Bajkalu je fakt, že je nejhlubším jezerem světa. Mluví se o číslech 1637, 1642, 1680, ale i 1700 m. Rozkládá se ve výšce 455 metrů nad úrovní moře a jeho obvod břehů je přibližně 2100 km. Více než polovina z uvedených 2100 km je součástí národních parků či přírodních rezervací. Jezero Bajkal je také první přírodní památkou Ruska zapsanou na seznam UNESCO. Jezero je jedním z nejcennějších přírodních klenotů naší planety Bajkal dostal svůj název ještě v dobách, kdy u jezera nežili ani Rusové, ani Burjaté, nýbrž Jakuti. Baj-kel v jakutštině znamená bohaté jezero. Jiní tvrdí, že slovo pochází z mongolského Baj-gal, bohatý oheň. Slovo „bajgal“ má v ruštině několik významů: přírodní, naturální, existující, slovo „dalaj“ je výraz pro moře. Spojení slov „bajgal-dalaj“ lze tedy přeložit jako přírodní moře. Ať už je skutečný význam či původ slova jakýkoli, místní Bajkal nazývají stále mořem, jelikož jezero je mělké, zatímco Bajkal je velké obdivuhodné moře. Bajkalská voda je unikátní, stejně jako samo jezero. Je neobyčejně průzračná, čistá a bohatě okysličená. Není divu, že již v dávných dobách lidé považovali bajkalskou vodu za zázračnou a léčili s její pomocí celou řadu nemocí. Bajkal zadržuje přibližně 20% veškeré sladké vody na světě (pokud vyloučíme sladkou vodu nacházející se v ledovcích) a více než 80% vody v Rusku. Podle vědeckých výpočtů by trvalo jeden rok, než by všechny řeky světa znovu naplnily jezero. Pro ještě lepší představu ohromné masy vody je možné uvést další příklad, vezmeme-li v úvahu nepřetržitý odtok vody z jezera řekou Angarou, za předpokladu nulového přítoku vody, jezero by se zcela vyprázdnilo za 400 let. Při prvním setkání s jezerem si nelze nevšimnout čistoty vody a jejího tmavomodrého až modrozeleného zabarvení. Průzračnost je ovlivňována průchodem slunečních paprsků a přítomností různých minerálních a organických látek. Uprostřed jezera bývá za dobrých podmínek vidět i do hloubky 40 m. Teplota vody se obvykle pohybuje jen těsně nad nulou. V srpnu se však může vyšplhat až na 16 °C, u břehů lze v nejteplejší dny naměřit dokonce 20°C. Tajemný Olchon – jedno z center sibiřského šamanismu Burjaté i Evenkové původní obyvatelé Bajkalu, už od dávných dob vyznávali šamanismus. Ve všech aspektech života věřili v zásluhy duchů. Za nejvyšší božstvo považovali Věčné nebe. Na zemi pak pohlíželi jako na jakýsi prostřední svět. Na počest duchů či jiných božstev nebyly stavěny chrámy, jako je známe z jiných náboženství. Veškeré obřady probíhaly pod širým nebem vždy na posvátných místech. Věřili, že člověk může ovlivnit vůli duchů a bohů prostřednictvím obětních darů, dodržováním tradic či zvyků. Některé obřady a tradice se dochovaly dodnes, především pak u Burjatů žijících na západním pobřeží Bajkalu. Jako důkaz snahy obyvatel o zachování tradiční kultury, můžeme uvést založení Centra výuky šamanismu, které bylo otevřeno v roce 2011 v Irkutské oblasti, ve vesnici zvané Bochan. V samotném středu hlubokých a křišťálově čistých vod Bajkalu leží tajuplný ostrov Olchon (největší ostrov Bajkalského jezera o rozloze 730 km2). Burjatské legendy nazývají Olchon srdcem posvátného jezera, o které neustále svádí boje dva bujné větry zvané Sarma a Barguzin. Neméně slavný je tento ostrov i v lidové medicíně. Dávní lékaři věřili, že léčivé byliny z Olchonu v sobě nesou zvláštní čarovnou moc. Vždyť právě na Olchonu se mocná energie Země, vystupující skrze bezedné hlubiny Bajkalu ze samotného srdce naší planety, spojuje s živou energií Slunce, která nikdy neopouští toto jedno z nejslunečnějších míst na světě. Na ostrově se nachází mys Burchan (z burjatštiny: „bůh“), na kterém stojí skála Šamanka. Toto místo je považováno za velmi posvátné a magické jak z pohledu šamanismu, tak křesťanství. V dávných dobách obyvatelé ostrova ovazovali v blízkosti skály kopyta svých koní, aby jejich klapání nerušilo duchy. Ve skále je umístěn kamenný stůl, na kterém se odehrávají šamanské rituály. V minulosti byl ženám vstup do jeskyně zakázán. Lidé totiž věřili, že ženy jsou hříšné a mohly by svou hříšností znečistit posvátnost tohoto místa. Toto místo je natolik nabité energií, že se nedoporučuje vstup malým dětem, které jsou na tyto vlivy mnohem citlivější než dospělí. Místo je posvátné a nesmí se tu kouřit, pít alkohol a nedoporučují se také negativní emoce ani myšlenky. Transsibiřská magistrála: Nejdelší železnice světa Přesně 9289 km dlouhá železniční trať, spojující Moskvu s přístavem Vladivostok na Dálném východě, je nejdelší na světě. Prochází přes desítky menších i větších měst napříč osmi časovými pásmy a větví se do Číny, Mongolska i Severní Koreji. Přímé spojení mezi Moskvou a Vladivostokem bylo uvedeno do provozu 18. října 1916 otevřením 2,5 kilometru dlouhého mostu přes řeku Amur u města Chabarovsk. Postavit něco tak obrovského, aby to ještě k tomu dokonale klapalo, nebyl snadný úkol. I proto se stavělo postupně a práce probíhaly na několika úsecích najednou. Na sedmi úsecích pracovalo dohromady přes 62 000 dělníků. Z převážné většiny šlo o vězně, takže takové pracovní síly bylo v té době mnoho a o dělníky nebyla nouze. Výstavba začala v roce 1891. Jízda z jednoho konce Ruska na druhý trvalo před 100 lety dlouhé 2 týdny. Dnes trasu urazí nejrychlejší vlaky za „pouhých“ 6 dní. Těžko si však jde představit cestovat tuto vzdálenost pravidelně. Místní využívají vlaky na magistrále většinou pro kratší přískoky přes jednu až dvě noci. Transsib má i smutnou část historie. V červnu 1989 na úseku mezi Samarou a Ufou vybuchl zkapalněný plyn unikající z poškozeného dálkového potrubí a zasáhl dva projíždějící osobní vlaky. Bilance byla hrozivá: na místě zahynulo 258 lidí, dalších 317 zemřelo v nemocnicích. Havárie je druhou nejtragičtější obdobnou událostí v Evropě podle počtů obětí. Podle místních obyvatel se u jezera dějí podivné věci…Ukrývá se na jeho dně mimozemská základna? Nad jezerem jsou často pozorována podivná světla a vídány i podivné kosmické lodě. Potvrzují to i nedávno odtajněné dokumenty ze sovětské éry, pocházející z archivů admirála Nikolaje Smirnova. Například v roce 1958 se zřítilo do vod jezera letadlo TU-154 poté, co jej údajně pronásledovalo UFO. V roce 1982 se prý dokonce vojenští potápěči střetli se skupinou humanoidů, oblečených ve stříbrných skafandrech. Nicméně kolem tohoto obrovského jezera kolují ještě daleko zajímavější příběhy o mimozemských rasách. Od nejstarších dob bylo toto jezero využíváno k různým účelům a hovoří se také o strategické základně bytostí ANUNNAKI na dně jezera Bajkal. Když se podíváme zpětně do historie, nacházíme poměrně překvapivé informace, které se týkají pozorování UFO v blízkosti Bajkalského jezera již v roce 1904. Místní domorodý kmen hovoří o létajících světlech, objektech doutníkového charakteru. Mnohé z těchto objektů podle očitých svědků prováděly poměrně složité manévrování, jiné zase přistály přímo před zraky Evenků. Podobné příběhy se dozvídáme i od zaměstnanců, kteří pracovali na výstavbě transsibiřské magistrály. Ruská armáda má k dispozici velmi zajímavé příběhy, které se vztahují k existenci entit, jež jsou v tajné dokumentaci vedeny pod názvem „Plavci“. Tyto entity jsou vysoké asi 3 metry a vykazují humanoidní vzhled. Jejich aktivity byly zdokumentovány v hloubce asi 50 metrů v ledových vodách jezera Bajkal. V roce 1977 za vlády prezidenta Brežněva, byli dva výzkumníci V. Alexandrov a G. Selivercov v malé ponorce v hloubce 1200 metrů. Vypnuli světla, aby mohli zkoumat průnik slunečních paprsků vodou. Náhle se však ocitli obklopeni podivným světlem pocházejícím z neidentifikovatelného zdroje: „Vypadalo to jako když je naše ponorka osvícená shora a ze strany pomocí silných bodovek. O minutu později světla zmizela a my se ocitli v naprosté temnotě“. „Na světě je mnoho studnic. Ale jen jedna, uprostřed hor a rovin, průzračná a čistá, je na naší planetě jedinečná – jezero Bajkal“. – A. Rumjancev )

Záhadné kamenné ruiny Velkého Zimbabwe

Záhadné kamenné ruiny Velkého Zimbabwe

Zimbabwe je vnitrozemským státem na jihovýchodě Afriky. Jeho sousedem je na východě Mosambik, na jihu JAR, na severozápadě Zambie a na jihozápadě Botswana. Velké Zimbabwe nebo také Království Zimbabwe byl státní útvar na území dnešního státu Zimbabwe, který největší rozkvět zažil ve 14. a 15. století. Pevnost leží asi 30 km na jihovýchod od dnešního zimbabwského města Masvingo v savanovém lese mezi kopci. Podobně záhadné jako stavba je i samo slovo „Zimbabwe“. V řeči místního národa Šona můžeme nalézt hned dvě možná vysvětlení. Podle prvního pochází z „ziimba remabwe“, což znamená „skalnatý dům“, zatímco podle druhého se jedná o „dzimba woye“, v překladu „uctívaný dům“. Velké Zimbabwe – ruiny města z první poloviny minulého tisíciletí – je zázrakem samo o sobě – neboť v časech své největší slávy bylo město postaveno z žulových bloků bez malty nebo jakéhokoli spojovacího materiálu a vydrželo v původní podobě několik století. Dodnes vyvolává úžas ve tvářích domácích i zahraničních architektů. Stejně tak i krása divoké zvěře v odlehlých koutech neporušené přírody zaujme každého návštěvníka a pomáhá Zimbabwe směle aspirovat na jednu ze zemí s nejkrásnější přírodou v Africe. Zimbabwe, v minulosti známé jako Rhodesie, se díky svým památkám řadí na seznam UNESCO. Zimbabwe je spojeno s legendou o zemi Ofir, kde jsou ukryty poklady krále Šalamouna Král Šalamoun vládl ve staré Judei přibližně v letech 970 až 931 př.n.l. Podle legend byly doly krále Šalamouna zdrojem nesmírného bohatství a nacházely se v bájné zemi Ofir. Dnes se již můžeme jen domnívat, kde se tato bájná země nacházela. Některé pověsti uvádějí, že ležela někde na jihovýchodě Afriky, podle jiných se zase traduje, že se nacházela mezi Mekkou a Medinou, které jsou považovány za kolébku Islámu. Místní obyvatelé přistupují k těmto pověstem velmi opatrně a s respektem. Stará legenda totiž praví, že ten, kdo tajemný Ofir objeví, stane se nejbohatším a zároveň nejprokletějším člověkem na světě… O tom, že Šalamounovy doly nemusí být jen pouhou legendou, napsal egyptolog Kenneth A. Kitchen: „Ofir jako takový není žádným mýtem. Na jednom hebrejském ostrakonu (hliněném střepu), který možná pochází až z 8. století př.n.l., je čitelně uveden krátký hebrejský nápis: Ofirské zlato pro Bet-Choron – 30 šekelů“. Ofir je zde popsán jako konkrétní zdroj zlata, stejně jako se v egyptských textech objevuje pojem „amauské zlato“, „punské zlato“ nebo „kušské zlato“ – přičemž ve všech případech se jednalo o zlato, jehož název byl odvozen od zmíněné země nebo označoval druh či kvalitu, které byly pro danou zemi typické“. Roku 1552 vydal portugalský historik Joao de Barros knihu, v níž popisuje bohatá zlatá pole a velké budovy na jihovýchodě Afriky, jež prý místní obyvatelé zbudovali bez použití malty a jimž říkají SIMBAOE. O 50 let později po něm napsal portugalský misionář Jolo dos Samos, že někteří místní Afričané věří, že tyto stavby jsou zřícené zlaté doly krále Šalamouna, nebo zbytky paláce královny ze Sáby. Království této krásné vládkyně údajně leželo někde mezi Etiopií a Jemenem. Královna je zmiňována ve Starém i Novém Zákoně, v Koránu, a především v etiopských legendách – v etiopské národní sáze Právo Králů je pojmenovaná jako královna Makeda. Královna ze Sáby byla uchvácena Šalamounovou moudrostí a on zase její krásou a velkorysými dary. Legenda praví, že se tito dva lidé do sebe zamilovali, ale pro rozdílnost obou náboženství se nikdy nevzali. Některé prameny hovoří i o tom, že svoji lásku zpečetili nemanželským potomkem, vládcem Menelikem I., který se později stal prvním etiopským císařem. Ať je tato legenda pravdivá, nebo ne, ukazuje se, že zlato bylo v dobách před naším letopočtem velmi cennou komoditou. Celá oblast je zahalena tajemstvím… „V srdci země leží pevnost, vybudovaná z velkých těžkých kamenů. Podivuhodně pevné zdivo vypadá zvnitřku i zvenčí stejně, neboť kameny skládané bez malty nemají omítku. Do balvanu nad vchodem je vtesán tak starý nápis, že jej nikdo neumí přečíst. Kolem dokola na téže planině stojí další pevnosti, v nichž bydleli královští vyšší úředníci. Pokud můžeme posoudit, sloužily všechny k ochraně zlatých dolů“. Velké Zimbabwe, symbolizované právě svými majestátními hradbami, existovalo už v 11. století našeho letopočtu. Bylo to hlavní město velké říše, v době jeho největšího vlivu (14. století) v něm žilo nejméně 18 000 obyvatel. Hradby města jsou natolik působivé, že když je spatřili první západní cestovatelé, nevěřili, že by je mohli „primitivní“ Afričané postavit. Objevilo se proto mnoho spekulací: měly patřit královně ze Sáby, biblickým Filištínům nebo arabským dobyvatelům – africkému původu staveb tehdy nevěřil prakticky nikdo. Odborné veřejnosti přišla pravděpodobnější i hypotéza slavného cestovatele Frobenia, který považoval Velké Zimbabwe za pozůstatek mongolské Zlaté hordy. Teprve na počátku 20. století bylo zjištěno, že je tento komplex dílem dávných obyvatel Afriky, zřejmě Šonů, k autorství se ovšem hlásili i Vendové a Lembové. Jeden kmen národu Lemba si dodnes říká „Tovakare Muzimbabwe“- „Ti, kteří postavili Zimbabwe“. Ani dnes toho o hradbách Velkého Zimbabwe moc nevíme. V průběhu 16. století říše přestala existovat, důvody jsou neznámé, nic však nenasvědčuje tomu, že by do oblasti vnikla cizí vojska. Spekuluje se nad dlouhým obdobím sucha nebo epidemií nějaké nemoci. Monumentální kamenná stavba byla srdcem Zimbabwe Mezi první nejstarší stavby patřila Akropolis. Později byla vybudována Velká ohrada a jako poslední byly vybudovány stavby v údolí a obranné zdi. Celé město obývalo pravděpodobně 10 až 20 tisíc lidí. Rozkládalo se na cca 7km2. Akropole leží na vysokém kopci a přístupná je pouze pěšinou od Velké Ohrady. Podle ústní tradice scházel král do údolí jen jednou za rok. Celá stavba je velmi složitá a různě členěna. Mezi spodním a horním patrem je výškový rozdíl až 50 metrů. Podle průzkumů byly nejstarší kameny Akropole položeny již v roce 900. Kamenné zdi jsou více než 6 metrů široké a 11 metrů vysoké. Na nejvyšším místě se tyčí obrovský balvan s dobrým výhledem. Na jeho jižní straně je jeskyně, z níž je lidský hlas zřetelně slyšet ve Velké ohradě. Akropoli lze rozdělit na dvě části – východní a západní ohradu. V západní části bylo 14 domů se střechou, východní pravděpodobně byla obřadní či slavnostní. Některé stavby splývají se skalními stěnami, a tak podtrhují smysl pro estetičnost původních obyvatel a jejich vynalézavost. Na území Akropole bylo nalezeno osm asi metr vysokých soch dravých ptáků (po jedné se plazí krokodýl), které jsou pokládány za symboly panovníka či víry. Tento symbol síly a identity je též umístěn na vlajce a mincích Zimbabwe. Velká ohrada je elipsovitá stavba, po obvodu měří 253 m. Přibližný poloměr stavby je 89 m a plocha je podobná fotbalovému hřišti. Výška zdi se pohybuje od 4,9 po 10,7 m a její šířka činní minimálně 1,2 až 5 m. Do vnitřního prostoru vedou tři úzké vchody, které však byly poničeny hledači pokladů. Vnitřek je složitě členěn. Nachází se zde úzká chodba, tři plošiny, několik místností a věž. Kónická věž je velkým tajemstvím celého komplexu Velké ohrady. Tento 9 metrů vysoký válec s obvodem základny 17 metrů je ukázkou umu skládání kamene na sucho. Její účel je neznámý. Nenalezneme zde žádné dveře, okna, či schody. Díky jejímu falickému tvaru podle některých názorů sloužila k sexuálním zasvěcovacím rituálům. Jiní se domnívají, že to byla signální věž předávající ohňové signály nebo astronomická pozorovatelna. Bohaté nálezy keramiky, výrobků z mědi, zlatých předmětů, zbraní a podobně svědčí o velmi rozvinuté kultuře. Zbytky čínského porcelánu zase o čilém obchodním ruchu s východem prostřednictvím arabských obchodníků. I po vydrancování zde bylo dost důkazů o tom, že právě zde bylo sídlo mocného státu. Dnešní Zimbabwe je jeden z nejchudších států světa. Teprve roku 1980 si tato země vybojovala nezávislost na Velké Británii, ale příliš jí to nepomohlo. Přitom má úžasné dějiny, v nichž se nacházejí doby, kdy Zimbabwe, respektive Velké Zimbabwe, vládlo slavně celé zemi.   )

Puma Punku: Nekončící záhada dokonalé technologie dávných civilizací

Puma Punku: Nekončící záhada dokonalé technologie dávných civilizací

Podíváme-li se na mapu Jižní Ameriky, Bolívie se zdá být jejím srdcem. Na severozápadě ji ohraničuje Peru, od severu k jihozápadu ji lemuje Brazílie, její jižní hranice určují Paraguay s Argentinou a na západě se nachází Chile. Rozloha země činí 1 098 581 km2, tedy dvojnásobek rozlohy Francie. Bolívie bývá spojována s vysokými nadmořskými výškami. Je považována za střechu Jižní Ameriky a přirovnávána k Tibetu. Inkové jí říkali kraj Collao. S příchodem Španělů získala název Alto Perú, tedy Horní Peru. V roce 1825 jí její osvoboditel Simón Bolívar dal nejen nezávislost, ale i jméno – Bolívarova země, Bolívie. Bolívie je domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur Na území Bolívie sídlilo už před naším letopočtem mnoho kultur. Jednou z nich je například Chavín de Huantar, která měla sídlo ve městě Chavín. Z archeologických nálezů se usuzuje, že se jednalo o teokratické centrum, ovládané kastou kněží na základě jejich astronomických znalostí a kontroly nad zavlažováním. Následně na tomto území žily další kultury, např. Wankari, již byli převážně zemědělci a pastevci a Chiripa, která sídlila na poloostrově jezera Titicaca. Avšak nejznámější předkolumbovskou kulturou byla kultura Tiahuanacu, která se dle archeologických nálezů datuje od roku 600 př.n.l. do 1200 n.l. Tato kultura měla například jako jediná znalosti o výrobě bronzu, které využívala především při stavbě svých chrámů. I přes tuto výhodu neznali ani písmo, ani kolo, a tak je pro badatele dodnes tajemstvím, jakým způsobem postavili svou dodnes už téměř jedinou architektonickou památku, město Tiwanaku. Protože kameny, ze kterých je toto město postaveno, pocházejí z oblasti jezera Titicaca, které je vzdáleno několik kilometrů. Tiwanacká kultura zanikala postupně, až oblast, kde po celou dobu sídlila, ovládl kmen Inků. Ti přišli na území dnešní Bolívie kolem roku 1300 n.l. I když tato oblast byla pod inckou nadvládou, jejich sídlo bylo v Cuzcu, v dnešním Peru. V 15. století přišli na území dnešní Bolívie španělští dobyvatelé. Od té doby se snažili Španělé vymýtit původní prvky indiánské kultury, především náboženství. Indiáni sice pod nátlakem ve většině případů přijali novou víru, avšak v ní věřili „po svém“. Původní indiánská víra byla v lidech tak zakořeněná, že až do dnešní doby můžeme sledovat v každodenním životě Bolivijců prvky synkretismu. Věčné město Tiwanaku: Kvádry jsou tu ořezány s neuvěřitelnou přesností! „Na počátku světla, v době věčné tmy, vystoupil z vod jezera Titicaca bůh Con Ticci Viracocha a usadil se v Tiahuanacu. V jeho zdech stvořil Slunce a nařídil mu, aby kráčelo po obloze cestou, kterou putuje dodnes. V Tiahuanacu vytvořil Viracocha i Měsíc a všechna ostatní nebeská tělesa. Potom stvořil – samozřejmě z kamene – modely mužů i žen, rozeslal je v párech do všech oblastí Peru a určil, ve které jeskyni, ve kterém prameni, ve které peruánské řece či z které skály mají vystoupit na svět“. Nejdůležitějším a nejznámějším centrem v jižní části Altiplana bylo Tiwanaku (Tiahuanaco). Jeho ruiny leží 20 km od jezera Titicaca, v nadmořské výšce 4000 m.n.m. Město se rozléhalo na ploše asi 4-6 km2 a mělo 30- 60 000 obyvatel. Dnešní jméno tohoto města pochází až z inckého období a dá se přeložit jako „Město mrtvých“. Bylo tak nazváno pravděpodobně podle toho, že když sem poprvé přišel čtvrtý Inka Mayta Capac, město už nežilo. Inkové přisoudili stavbu tak velkolepého místa samotnému Viracochovi. Původní jeho název zněl Winaymarca, tedy „Věčné město“. Nejvýznamnějším architektonickým dílem Tiwanaku je Brána Slunce na vyvýšené ploše 135x130 metrů, zvané Kalasasaya, která snad kdysi bývala hlavním chrámem nebo palácem. Zeď kolem této plošiny byla vybudována typickou tiwanackou technikou – v několikametrových úsecích od sebe byly do země zapuštěny masivní kamenné pilíře a mezery mezi nimi vyplněny menšími opracovanými bloky kamene. Brána je vytesána z jednoho kusu Andezitu, který je 3 metry vysoký a skoro 4 metry široký a je ozdoben reliéfem. V centrální části vlysu se nachází postava s lidskými rysy, interpretovaná většinou jako bůh Slunce. Jeho hlava je obklopena paprsčitými výběžky, takže lze usuzovat na solární charakter této figury. Postava ještě drží v každé ruce jakési paprsky, znázorňující pravděpodobně vrhač oštěpů a toulec se dvěma šípy. Zvláštní roli mají na tomto reliéfu zobrazení pumy a kondora, ať už kolem hlavy boha nebo na koncích paprsků, které drží v rukou. Mnoho motivů Brány Slunce, především geometrické zobrazení pumích a kondořích hlav, lze najít v celém andském areálu. Většina staveb měla náboženský charakter, výjimku tvoří pevnost na vrcholu Acapana s úbočími obehnanými zdmi a zásobárnou na vodu. Byla to asi největší stavba ve městě, pyramida se základnou 180x135 metrů, vysoká 15 metrů. Kromě těchto staveb stojí za zmínku ještě další budovy, například trosky „Paláce Sarkofágů“, kde byly nalezeny hroby přikryté deskami z barevného kamene. Impozantní kamenné stavby i sochy byly zhotovovány z obrovských kamenných kvádrů. Některé kameny držely u sebe pomocí přesně vysekaných zářezů, jiné byly spojeny měděnými skobami ve tvaru T, které byly do kamenů zapuštěné. Na žádnou jinou stavbu na světě, s výjimkou egyptských pyramid, nebyly použity větší a těžší kamenné bloky. Nejbližší lom byl od Tiwanaku vzdálen 6 km. Podle výpočtů dokázal lidský potah s 3000 lidmi odvléct kamenný blok vážící asi 150 tun na tuto vzdálenost za jeden den. Tiwanaku tedy pravděpodobně vzniklo díky velice dobře organizované činnosti několika tisíc dělníků. Ovšem další lomy, zejména na kvalitní andezit, se nacházely až na druhé straně jezera Titicaca na lokalitě Copacabana. Otázkou však zůstává, jakým způsobem ho na takovou vzdálenost dopravovali. Puma Punku: Legendy praví, že komplex postavili „létající“ bohové za jednu jedinou noc! Puma Punku se nachází hned vedle bývalého pradávného města Tiwanaku. Nicméně nikdo, včetně místních domorodců, neviděl toto místo jinak než v podobě ruin. Když se zeptáte indiánů samotných, kdo postavil monument Puma Punku, jejich odpověď je vždy stejná. „Nebyli to naši předkové, ty ruiny jsou zde od pradávna a postavili je během jediné noci bohové, kteří přišli z nebes a uměli létat“. Kdo byli tito lidé z nebes? Navštívili snad samotné indiány v bolivijských horách nebo se za těmito bohy ukrývají dávní mimozemšťané? Podle dalších legend prý nebyli první obyvatelé Puma Punku podobní normálním lidem a ovládali nadpřirozené síly, které jim dovolovaly „přenášet“ megalitické kameny vzduchem za použití zvuku. Komplex Puma Punku se rozkládá na obdélníkové hliněné terase o rozměrech zhruba 167x117 m, rohy terasy jsou pokryty kamennými deskami o váze kolem 450 tun. Mezi největšími kameny nalezenými v Puma Punku můžeme najít jeden s následujícími rozměry: 7,81 m délky, 5,17 m šířky, průměrná tloušťka 1,07 m a jeho odhadovaná váha je okolo 131 tun. Druhý největší kamenný blok nalezený v Puma Punku je 7,9 m dlouhý, 2,5 m široký a průměrně 1,86 m silný. Jeho váha byla odhadnuta na 85 tun. Nejslavnější kámen v Puma Punku je tzv. H-blok. H-bloky v Puma Punku na sobě mají přibližně 80 profilovaných tvarů – povrchů. H-bloky lícují jeden s druhým s tak extrémní přesností, že architekti nejspíš používali systém, který preferoval měření a normalizované proporce. Andezitové bloky mají naprosto přesné pravé úhly, jsou dohladka opracované. Nejenže mají v sobě naprosto přesně rovné malé drážky, ale i vyvrtané díry. Archeolog Arthur Posnansky, který žil v Bolívii velice dlouho a Puma Punku studoval několik desetiletí, v roce 1945 vyslovil hypotézu, že stavba je stará 17 000 let. Napadlo ho totiž, že všechny stavby na světě tohoto typu byly postaveny podle světových stran a podle hvězd. Měřením posunu hvězd tedy došel k závěru, že stáří stavby je asi 17 000 let. Jak by ale mohli primitivní lidé, kteří v této době žili, něco takového dokázat? Musela zde být nějaká vyspělá civilizace, která navštívila naši Zemi, protože primitivní lidé by něco takového nemohli dokázat. Kdo tedy postavil Puma Punku? Několik různých teorií existuje, ale jsou pochopitelně z velké části archeologickou komunitou ignorovány. Dle autora a spisovatele Grahama Hancocka, lidstvo postrádá minimálně jednu velkou kapitolu svých dějin, která byla nějakým způsobem ztracena následkem obrovské katastrofy, která planetu postihla v dávné minulosti. Je tak dost možné, že i ruiny Puma Punku jsou památkou na tuto dobu před naším věkem. „Puma Punku je jedinečný, díky způsobu, jakým byl postaven a umístěn tak, že je to nejzajímavější starověké místo na planetě. Je to jediné místo na planetě Zemi, které je dle mého názoru postaveno přímo mimozemšťany. Jedna z nejzajímavějších věcí je, že kameny, které byly použity při konstrukci, nejsou pískovce, ale je to žula a diorit. Jediný kámen, který je tvrdší než diorit, je diamant. Takže jediný způsob, jak bylo možné opracovat diorit, je použití nástrojů z diamantů“. – Erich von Däniken. )

Jeskyně Longyou v Číně - jejich původ je dodnes záhadou!

Jeskyně Longyou v Číně - jejich původ je dodnes záhadou!

Poblíž čínské vesnice Š-jen Pej-cchun v provincii Zhejiang se na rozloze jednoho kilometru čtverečního rozprostírá podzemní jeskynní komplex Longyou. Tohle mysteriózní podzemní město s 36 jeskynními sály, kamennými mosty i jezírky je právem považováno za osmý div světa. O budování jeskyní Longyou neexistují žádné zmínky ve starých spisech, a dokonce se nedochovaly ani svědectví o jejich existenci. Dodnes tak nikdo neví, za jakým účelem byly vlastně zřízeny a kdo za vším stojí. Je opravdu podivné, aby nebylo místo takových rozměrů nikde zaznamenané. Možná bylo určeno k tajným operacím, o nichž věděla pouze hrstka vyvolených. Jeskyně přetrvaly téměř neporušeny přes 2000 let V červnu 1992 se rozhodl vesničan jménem Wu Anai odčerpat vodu z jedné z lokálně známých jeskyní a odkryl tak první z mnoha umělých prostor v regionu. PO 17 dnech odčerpávání byla zpřístupněna jeskyně včetně několika vytesaných stél, což potvrdilo myšlenku, že to nejsou jen přírodní zásobníky vody, ale že jsou vyrobené člověkem. Po tomto objevu pokračoval vesničan v odčerpávání dalších čtyř jeskyní jen aby zjistil, že všechny nesou stejné známky opracování na stěnách a stropech. První odhady práce, která musela být vynaložena na vytvoření těchto prostor, jsou neuvěřitelné! Čtyři jeskyně mají rozlohu přibližně 1200 m2 každá a odhadem bylo vytěženo 36 000 m3 kamene. Stopy po nástrojích na stěnách a stropech jsou zachovány takovým způsobem a v pravidelném vzoru, že někteří lidé to považují za symbolické. Každá z místností je odshora dolů pokryta dokonale uspořádanými čarami, které pokračují ve stejné linii po celém komplexu. Ale proč věnovali stavitelé tolik úsilí, aby vyzdobili všechny místnosti naprosto totožně? Měl snad jednotný vzor nějaký hlubší význam? Jedinou spojitostí byly podobně vyzdobené keramické nádoby, které byly nalezeny několik kilometrů od jeskyní. Podle zjištění pochází z roku 800-500 př.n.l. Vytesány do poměrně tvrdého prachovce sahají jeskyně do hloubky kolem 30 metrů a mají rovné stěny a stropy, které jsou podepřeny vysokými kamennými pilíři. Předpokládá se, že aby něco takového mohlo vzniknout, muselo být vytěženo téměř milion kubických metrů kamene! Vědci vypočítali, že tu přinejmenším ve dne v noci po dobu nejméně šesti let muselo pracovat kolem tisícovky lidí. Jenže v úvahu brali jen tvrdou manuální práci a nezahrnuli do nich také jemnou, precizní a symetrickou výzdobu jeskynních prostor. Objem vynaložené práce tak byl ve skutečnosti ještě větší. Toto podzemní město fascinuje nejen svou rozlehlostí, ale především zručností, s jakou bylo postaveno Nikdo z vědců netuší, jaké technické prostředky a metody tehdejší stavitelé používali, neboť v jeskyních nebyl nalezen ani jeden zapomenutý pracovní nástroj. Rovněž nikde nenajdete ani stopu po nějaké stavební činnosti, ačkoli se tu manipulovalo s milionem kubíků kamene. Vzhledem k tomu, v jaké hloubce se jeskyně nalézají, museli si pradávní stavitelé na svoji náročnou a precizní práci něčím posvítit. „Museli tam mít lampy, protože vchod do jeskyně je velmi malý, takže sluneční paprsky mohly do jeskyně pronikat jen v určitém úhlu a v určité době. Když se pak sešlo hlouběji do jeskyně, světlo zesláblo a na dně jeskyně stěží mohli něco vidět“. Jenže v době před dvěma tisíci lety lidé uměli svítit jedině loučemi. V jeskyních však nebyly nalezeny žádné stopy po ohni a kouři. Jeskyně jsou si svým uspořádáním, stylem a dekorem neskutečně podobné. Mají podobu velkých sálů s menšími místnostmi okolo. Přitom jeskyně jsou od sebe oddělené, takže stavitelé nemohli vidět, na čem pracují ti druzí vedle. Přesto kdyby se stěny probouraly, linie vytesané do stěn by na sebe paralelně navazovaly, až tak jsou přesné. Kdo byli záhadní stavitelé a k čemu komplex vlastně sloužil? Někteří vědci prohlásili, že je nemožné a nelogické, aby si tak obří úkol na sebe dobrovolně naložili prostí venkované. Pouze nějaký mocný vládce nebo mocenská skupina mohla zorganizovat tento mamutí projekt, který si v ničem nezadá s Velkou čínskou zdí, kterou nechal postavit čínský císař na obranu své země. Má to ovšem jeden háček. Jestliže císař stavbu jeskynního komplexu nařídil, proč neexistuje žádná písemná zmínka? Nevyřešených odpovědí je kolem jeskynního komplexu Longyou víc než dost. Do Zhejiang (Če-ťiang) přišlo kvůli jeskyním nespočet odborníků z celého světa, kteří zkoumali jeskyni i okolí z pohledu různých věd. Nakonec ale tohle místo vyvolalo v každém z nich více otázek než odpovědí. Podle některých vědců mohlo jít o tajné vládní prostory, jiní zastávají hypotézu obřích skladišť a další hovoří dokonce o hrobkách starých císařů. Ovšem lidské ostatky tu nalezeny nebyly. A kdyby byla pravdivá teorie, že se tu těžily vzácné druhy nerostů, podzemní sály by určitě nebyly tak krásně vyzdobené. Záhadologové tvrdí, že jeskyně leží na 30. stupni severní šířky, stejně jako pyramidy v Gíze, hora Kailás v Tibetu a Bermudský trojúhelník, a jakoby uzavírají tento záhadný kruh. Je to jen náhoda, nebo se zde „vyřádila“ jakási technicky pokročilá a neznámá civilizace? V současné době neexistuje vysvětlení jejich existence. Stavitelé po sobě nezanechaly jedinou stopu, žádný náznak života nebo lidské činnosti nebyly v jeskyních nalezeny. Skoro, jako by ji někdo dokonale uklidil do posledního smítka prachu. Možná půjde o stejnou záhadu jako při výrobě Terakotové armády, která byla také vytvořena naprosto dokonalou metodou. Terakotová armáda: Osm tisíc válečníků, které neměl nikdy nikdo objevit! Terakotová armáda je obecné označení pro rozlehlé mausoleum prvního císaře sjednocené Číny známého jako Čchin Š´-CHuang-ti, který založil mocnou dynastii Čchin (Qin). Hrobka disponuje unikátní konstrukcí, pod níž je skryto na 8. tisíc válečníků z terakotové hlíny. K objevení hrobky došlo teprve koncem 20. století. Armáda měla za úkol provázet císaře v posmrtném životě, takže v jejích řadách nechybí generálové, jezdci, kopiníci, lukostřelci ani vozatajové. Císař Čchin se na trůn dostal ve svých třinácti letech a už se ho nikdy nechtěl vzdát. Neváhal proto uvěznit svou matku, své odpůrce pohřbíval zaživa, nechal zlikvidovat všechny spisy, které obsahovaly to, s čím on sám nesouhlasil. Na druhou stranu se mu ale podařilo během vlády sjednotit Čínu, dal vystavět první úseky Velké čínské zdi, sjednotil měnu i písmo. Čchin je tak pořádně kontroverzní postavou čínské historie. Místo odpočinku Prvního císaře bylo dobře skryto téměř 2200 let, když ho náhodou koncem března v roce 1974 objevili rolníci při hloubení studny poblíž Si´anu, který býval císařským městem a hlavním cílem na Hedvábné stezce. Terakotová armáda leží přibližně 40 km východně od města Si´an, poblíž vesnice Lin-Tchung, kde se rozprostírá na ploše 46 km2. V roce 1987 byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Každý člen Terakotové armády je unikátní! Terakotová armáda je unikátní v každém směru, a ještě více díky jejím členům. V zástupu osmi tisíc vojáků totiž nenajdete dvojici, která by vypadala stejně. Každá z postav má zcela odlišný obličej, a ani desítky let zkoumání, mapování a porovnávání nedokázaly opak. Bojovníci vyrobení z terakotové hlíny dosahují výšky 166-187 cm a váží 100 až 300 kg. Vyrobit tolik soch v životní velikosti muselo dát nesmírnou práci, a dodnes není stoprocentně jisté, jak to čínští výrobci dokázali. Všichni válečníci jsou vybaveni pravou výzbrojí ze dřeva a bronzu, ale dřevěné části času neodolaly – z některých se dochovaly pouze zbytky, které alespoň částečně slouží k představě, jak zbroje vypadaly. Postoj, poloha rukou, výzbroj i účes soch představují skryté významy. Tváře válečníků znázorňují pouhých 10 z 10 500 znaků základního čínského písma – jejich význam není dodnes zcela vysvětlen – skryté poselství deseti typů tváří ale zjednodušeně znamená: „Pozorně si prohlédni vojáky v chodbách, a rozlušti skryté tajemství Slunce a boha, tajemství, jež sahá až do počátku času“. )

Japonská Fudži – posvátná hora, kde se člověk střetává s Bohy

Japonská Fudži – posvátná hora, kde se člověk střetává s Bohy

Japonsko je císařský ostrovní stát ve tvaru půlměsíce, který leží na východním okraji Asie. Příroda Japonsko obdarovala nádhernými horskými masivy zabírající téměř většinu celé země. Posvátné hory jsou pro Japonce místem inspirace a odpovědi. Často stoupají k jejich vrcholu, aby meditovali a našli odpovědi na vše, co se jim právě odehrává v životě. Dodnes spoustu návštěvníků přináší oběti, aby získali přízeň božstva. Prosí o jejich pomoc a trpělivě čekají na znamení i několik dní. Mezi nejnavštěvovanější posvátné hory patří symbol Japonska Fudži. Téměř symetrická, sněhem pokrytá aktivní sopka Fudži, nacházející se jihozápadně od Tokia, je se svými 3776 metry nadmořské výšky nejvyšší horou Japonska. O původu jejího názvu se vedou spory. Podle jedné z často zmiňovaných teorií pochází jméno Fudži pravděpodobně z jazyku národa Ainu ze slova „fuči“ – „babička“, snad kvůli zasněženému vrcholku připomínajícímu bílé vlasy. Možná však ale vzniklo spíše z výrazu pro „oheň“ anebo z japonského spojení slov „nesmrtelná hora“. K hoře Fudži se váže legenda, podle které Japonci věří, že je nesmrtelná. Legenda praví, že se jeden císař zamiloval do krásné dívky, která ale jeho lásku nemohla přijmout. Ne snad proto, že by se jí nelíbil nebo byla oddaná jinému, ale proto, že byla dívkou z měsíce a musela se vrátit domů. Dívka císaři na rozloučenou darovala nápoj nesmrtelnosti. Císař ale nápoj nevypil, a z žalu nad ztracenou láskou ho vylil do kráteru Fudži. Horu uctívali již původní obyvatelé Japonska – národ Ainu Nejstaršími obyvateli, kteří obývali japonské ostrovy ještě před příchodem asijských přistěhovalců, byli Ainuové. Ve starověku byli nazýváni Ebisu nebo Emiši. Fyziologicky se tento kmen od Japonců, tak jak je známe, velice lišil. Ainu byli vyšší, měli výraznější lícní kosti a bílou pleť. Jejich symbolickými znaky bylo tetování na čele, krku, pažích a rtech. V Japonsku žije i dnes nepatrný počet Ainuů, a to na severním ostrově Hokkaidó. V anuiské mytologii jsou božstva jasně rozlišena na dobrá a zlá. Dobrá božstva jsou neviditelná s převahou nebeského původu. Je zvláštní, že k dobrým bohům patřil dokonce i bůh zemětřesení, kterému stačilo pohnout prstem, a zem se rázem zachvěla. Zlá božstva žijí převážně v horách a zosobňují nebezpečí, které tyto hory pro člověka představují. Je jich mnohem více než dobrých, a navíc na sebe mohou brát viditelnou podobu. Podle některých mýtů mohou dokonce zlá božstva napadat božstva dobrá. Ainuové věřili, že zlí bohové vznikli z motyk nebo jiných nářadí, kterými Pase kamui stvořil svět a které poté odhodil. Hlavním bohem ztělesňujícím zlá božstva je bohyně bažin a močálů. Kromě mýtů kosmologických jsou v ainuské mytologii nejrozšířenější právě mýty o zlých božstvech. Posvátnými zvířaty jsou pro Ainui orel, konipas a medvěd, kterého uctívali při zvláštních slavnostních obřadech. Díky nadměrnému růstu vousů a vlasů byli Ainuové nazýváni medvědími lidmi. Každý moudrý člověk vystoupí jednou za život na vrcholek Fudži… Stejně, jako v arabských zemích existuje rčení, že každý správný muslim by měl alespoň jednou za život absolvovat pouť do Mekky, tak i v Japonsku existuje rčení, které v podobném duchu nabádá Japonce ke zdolání jejich nejvyšší hory, na jejímž celoročně zasněženém vrcholu sídlí mocná božstva. Každoročně se po namáhavém výšlapu odmění úchvatným pohledem z vrcholu sopky na 320 000 turistů. Fuji – san, jak Japonci horu s uctivostí sobě vlastní nazývají, má snad naprosto dokonale symetrický tvar. Kužel šedofialové barvy se zasněženým vrcholem působí monumentálně, a přesto elegantně. Existuje japonské pořekadlo, překládané asi takto: Blázen, kdo nikdy nevyšplhal na horu Fudži. Ještě větší blázen, kdo tam leze podruhé. První doložené záznamy o její posvátnosti pocházejí již ze starých textů z 8. století. Šintoisté s horou spojují mnohá božstva a legendy, uctívají tu především božstvo KONOHANASAKUJAHIME – krásnou dívku, která odrazuje vulkán od erupcí a na jejíž povel na jaře rozkvétají sakury. Sakury v Číně reprezentovaly ženské tělo, ale v japonské kultuře tato rostlina nabyla mnohem hlubšího významu. Japonci pozorovali životní cyklus stromů a našli v něm podobnost mezi lidským životem, jeho vzestupy a pády. Pro Japonce třešňové květy symbolizují lidský život, pomíjivost a také čas obnovy. Jelikož je život květu sakury velmi krátký, připomíná nám, abychom se na chvíli zastavili, udělali si čas, ocenili chvíle s našimi blízkými a veškerou krásu, kterou život nabízí. Při „květinové vichřici“, což je termín pro opadávání sakurových kvítků je Japonsko nejkrásnější. V této době každým městem poletují drobounké okvětní lístky a všechno je pak, jak by řekli Japonci: „Totemo kirei“, opravdu krásné. Hora Fudži naposledy vybuchla 16. prosince roku 1707. Důvodem bylo předchozí zemětřesení, které umocnilo tlak v magnetické komoře vulkánu. Po dva týdny chrlila z kráteru žhavý sopečný popel, který se i ve 100 kilometrů vzdálené metropoli Edo (dnešní Tokio) navršil do výšky pěti centimetrů. Následky výbuchu pociťoval kraj pod sopkou ještě dlouhá desetiletí, protože popel zanesl říční koryta. Vodní toky v následujících letech opakovaně vystupovaly z břehů a sužovaly obyvatele ničivými záplavami. Na celém světě je okolo pěti set aktivních sopek a vědci tvrdí, že u většiny z nich vůbec netušíme, jak vysoké je nebezpečí jejich zaktivizování. Největší hrozbou přitom je právě překvapivost většiny výbuchů, neboť mnohé sopky, u kterých až dosud panovala jistota, že tvrdě spí, se může nečekaně probudit a napáchat ohromné škody. Aokigahara – les sebevrahů Tento hustý les je místem, kam jen stěží pronikne sluneční svit, kmeny stromů jsou obrostlé mechem a zemi pokrývají nekonečné koberce z kapradí. Toto temné místo má stejně temnou minulost. Již ve středověku byl les spojován s různými démony a přízraky a později byl místem k vykonávání poněkud morbidní tradice – tzv. ubasute. Pochází z dob hladomoru, kdy bylo nemyslitelné živit svoje staré rodiče, a tak je jejich potomci odváděli do hlubokých lesů a nechali je tam zemřít. A k tomuto činu si vybírali velmi často právě Aokigaharu. Les má také pověst místa, kde žije velmi málo živočichů a přestávají zde fungovat kompasy, mobilní telefony či GPS navigace. Stromy v lese vyzařují podle japonských spiritualistů negativní energii, kterou v sobě po staletí hromadí. I ti, kteří legendám nevěří, popisují, že les budí dojem, jako by byl naživu… Les Aokigahara leží na severozápadním úpatí hory Fudži a podle mnohých se stal poutním místem všech sebevrahů po roce 1960, kdy v Japonsku vyšla kniha Nami no To. Její dva hlavní hrdinové v jejím závěru odcházejí zemřít právě do tohoto lesa. Kniha tak odstartovala podobnou vlnu sebevražd jako kdysi Goethovo Utrpení mladého Werthera. Mimochodem pro Japonsko platí, že jde o zemi s nejvyšším počtem sebevražd, a to i proto, že tu nejsou chápány jako společenské stigma, ale v kultuře a historii mají naopak své místo. Odhaduje se, že každý rok vyrazí do Aokigahara zemřít několik stovek lidí – a zhruba stovka svůj čin dokončí. Aby zemřelí našli patřičný klid, pořádají se v lese buddhistické obřady. Japonské úřady se snaží počet mrtvých snížit výstražnými cedulemi které příchozí nabádají, aby si svůj čin pořádně rozmysleli, protože život je krásný. Zajímavým faktem je, že japonský les sebevrahů má druhý nejvyšší počet obětí na světě, po Golden Gate v Kalifornii. Oblast zvaná „Fudži-go-ko“ – 5 jezer hory Fudži V blízkém okolí sopky Fudži se nachází pět obdivuhodných jezer – Kawaguči, Yanamaka, Sai, Motosu a Šodži. Oblast „Fudži-go-ko“ neboli „pět jezer hory Fudži“, se stala vyhledávanou lokalitou japonských turistů. Nádherná příroda vám bude připadat jako z pohlednice a jezera navíc fungují coby přírodní zrcadla, v nichž se vrchol sopky odráží. Kromě jejich nesporné malebnosti jsou jezera Yamanaka a Kawaguči navíc zajímavou přírodní lokalitou. Jsou to totiž nejjižnější naleziště „marimo“, vzácných řas algae, které naši planetu osídlily už před trilobity. Jezero Motosu je nejhlubším ze všech a dostalo se mu dokonce takové pocty, že je vyobrazeno na papírové bankovce. Největším z jezer je Yamanaka, které si oblíbili milovníci vodních sportů a koupání. U většiny jezer stojí množství hotelových resortů, tradičních penzionů Rjokan a termálních lázní. „Japonci tvrdí, že kulturní specifika nelze racionálně pochopit, že je člověk musí nasát. Teprve když se pořádně zpotíte v monzunové prádelně, když Vám nohy zdřevění při ranní meditaci, teprve když Vám tělo nasákne sírou ve vroucích horských pramenech, když Vás uspí monotónní kvílení herců prastarého divadla Nó, když zažijete skutečnou tlačenici v tokijském metru či vypijete za ohlušujícího lomozu cikád první misku čerstvého šlehaného čaje, možná se před Vámi začne dráždivě neproniknutelný svět japonské kultury pozvolna otevírat. Kéž Vám cesta za poznáním této prazvláštní země přinese co nejvíce inspirativních zážitků“. )

Magnetický ostrov Es Vedra - od pradávna obklopen aurou tajemství

Magnetický ostrov Es Vedra - od pradávna obklopen aurou tajemství

Jen málo ostrovů ve Středozemním moři se těší takové oblibě jako Ibiza. Ostrov nabízí panenskou přírodu a nádherné písčité pláže, obklopené borovými a piniovými háji. Kromě toho tu najdete místa doslova „magnetická“. Jako například ostrov Es Vedra s horou, která je proslavená magnetickými silami. Pro svoji architekturu typických bílých přízemních stavení a přátelskou atmosféru je nazýván rovněž „Bílý ostrov lásky“. Svou rozlohou 571 km2 získal ostrov označení osmý největší ostrov Španělska. Leží 80 km od nejbližšího ostrova, jímž je Mallorka. Možná vás překvapí, že Ibiza má za sebou velmi dlouhou a bohatou historii. První obyvatelé se zde pravděpodobně usídlili již ve 2. tisíciletí př.n.l. Vystřídaly se zde významné státní útvary a národy, mezi něž patří třeba Féničané, Římané nebo Normané. Hora Es Vedra, která vystupuje z moře na jihozápadě Ibizy, je místem opředeným záhadami. Traduje se o ní, že v její blízkosti už ztroskotalo mnoho lodí, protože jim vinou působení magnetické síly přestaly fungovat přístroje. Zvláštní úkazy zažil na ostrůvku Es Vedra mnich Francisco Palau, který žil v Es Cubells a na tichém ostrově hledal klid k meditacím. Při pobývání ve zdejší jeskyni slýchal hlasy a v jeho zápiscích se objevily také zmínky o zjevení bytostí ozářených jasným světlem. Slavný Erich von Däniken dokonce ve svých románech přisoudil skálu Es Vedra mimozemšťanům. Síla energetického vlivu ostrova na člověka je srovnatelná s energií Stonehenge Es Vedra je malý skalnatý ostrůvek připomínající svým tvarem cylindr. Toto malé souostroví se skládá ze dvou ostrůvků a je jedním z nejkouzelnějších míst poblíž Ibizy. Klima je tu přívětivé díky množství okolních borovicových a cypřišových hájů, a navíc si odtud užijete báječný výhled při plavbě kolem ostrova, nebo z vyhlídky od věže Torre des Savinar. Tato 382 metrů vysoká skála je jakousi magnetickou obdobou bermudského trojúhelníku – při jejích březích ztroskotala už nejedna loď. Říká se jí „magnetická hora“, protože prý právě ona k sobě přitáhla koráb námořníka Sindibáda. A právě díky jejímu magickému a magnetickému vlivu má být Ibiza – podle Nostradamových předpovědí – poslední záchranou lidstva před vyhlazením při konci světa. Vyskytuje se zde velmi silné magnetické pole a pokud si něco přejete, obvykle se vám to splní. Velice zajímavým rituálem se staly svatební obřady. Tradice hovoří, že objedete-li na loďce s partnerem Es Vedru, zůstanete navždy spolu. Existuje také krásná legenda, která praví, že právě na tomto ostrově Odysseus poslouchal zpěv Sirén „Nepluj k těm břehům, tam čeká tě zhouba, žije tam žena, co plavce ošálí: k sobě je zvábí, pak s nimi je ouha“. V řecké mytologii představují Sirény kouzelné pěvkyně, jejichž hlasu nikdo neodolá. Byly dcerami Achelóa (bůh velké řeky) a Terpsichory (Múza tance). Jiné zdroje uvádějí, že byly dcerami Forkýse (mořský bůh) a Kétó (mořská bohyně). Sirény svým podmanivým a neodolatelným zpěvem lákaly námořníky ke skalnatému ostrovu, kde jejich lodě ztroskotaly. Původně Sirény patřily mezi nymfy bohyně Persefoné. Poté co ji však unesl Hádés, tak Sirény zatrpkly a začaly se mstít na námořnících. Někdo je popisuje jako bytosti složené napůl z ženského a napůl rybího těla, jiní zase jako prsaté ptáky s ženskou tváří, a další zase jako nahé ženy ležící na útesech. Sirény potkal i hrdina Odysseus a Argonauti při své plavbě z trojské války. Odysseus na dálku poznal ostrov Sirén, a tak nařídil svým námořníkům, aby si zalepili uši voskem a byli tak odolní vůči zpěvu Sirén. On sám se neohlušil, aby mohl slyšet jejich krásný zpěv. Nechal se však připoutat ke stěžni. Argonauti také zpěvu Sirén odolali, a to díky pěvci Orfeovi. Ten totiž zpíval tak hlasitě, že Sirény přehlušil. Torre des Savinar a Torre de sa Sal Rossa – obranné věže, které dříve sloužily jako obrana proti pirátům Pirátské věže se začaly stavět na strategických místech na pobřeží Ibizy již od 16. století. Nejdříve se začaly budovat v nejvíce obydlených oblastech a sloužily na obranu proti nepřátelským nájezdům. Ibiza v minulosti trpěla zejména pirátskými útoky. Mezi známé obranné věže patří Torre des Savinar. Nachází se v jihozápadní části ostrova a nabízí krásný pohled na ostrov Es Vedra. Mezi další atraktivní věže patří Torre de sa Sal Rossa, která se nachází v blízkosti pláže Cala Comte. Obranné věže představují kulturní dědictví. Věže jsou postaveny z opracovaných kamenů a dosahují výšky 8-9 metrů. Do věže se vcházelo dveřmi, které byly dostatečně vysoko na to, aby vstup nepřátel nebyl jednoduchý. Hlídka vcházela do věže po žebříku, který hned vtáhla dovnitř. V přízemí se nachází sklad střelného prachu, na druhém patře se nacházely střelnice, které byly vybaveny zbraněmi a také malými děly. Z hlediska obrany byly rozděleny do dvou kategorií. Některé sloužily pouze ke skladování a některé i na aktivní obranu. Kdo se vydá po stopách místní historie, nebude zklamán… PUNSKÉ POHŘEBIŠTĚ PUIG DES MOLINS (KOPEC VĚTRNÝCH MLÝNŮ) -další z významných památek zapsaných na seznamu UNESCO je nekropole, jež byla objevena na kopci Puig des Molins. Tehdejší osadníci tuto část města využívali prakticky hned od začátku a postupně se punský hřbitov rozrostl až na plochu deseti tisíc metrů čtverečních. Spolu s Puig des Molins je součástí zápisu také Sa Caleta, první punská osada vzdálená od dnešního Ibiza Townu asi 10 km západním směrem, odkud se Kartaginci zanedlouho po svém příchodu přesunuli o kousek na východ. Doposud zde bylo objeveno na 3000 hrobek, z nichž některé jsou přístupné veřejnosti. Na úpatí kopce se poté nachází velmi zajímavé archeologické muzeum – Museum Monografic des Puig des Molins, které rovněž stojí za návštěvu. PŘÍRODNÍ PARK SES SALINES – jižní část Ibizy je součástí velmi zajímavého přírodního parku, který dále tvoří ještě sever nedaleké Formentery a několik menších ostrůvků ležících v této oblasti. Jedná se o unikátní oblast bohatou na faunu a flóru, která je zapsána na seznamu UNESCO. V oblasti se nachází několik solných pánví, ve kterých se těžila sůl již v 5. století našeho letopočtu. Sůl se zde přírodním způsobem těží dodnes. Následně ji odsud odvážejí lodě vyplouvající z přístavu Sa Canal, v jehož blízkosti se nachází strážní věž Torre de ses Portes. METROPOLE EIVISSA – Katalánský název metropole Ibizy zní Eivissa, místní ale často používají označení Vila. Město patří mezi nejstarší na světě – v 7.století př.n.l. ho založili Kartaginci. Tehdy bylo význačnou fénicko-punskou kolonií. Starou čtvrť Eivissy se dnes rozhodně vyplatí navštívit. Jmenuje se Dalt Vila a je zajímavá mimo jiné tím, že je obehnána renesančními hradbami. Pod nimi se rozkládá původně nejchudší čtvrť Sa Penya, která si dodnes uchovala osobitou, kouzelnou atmosféru, tvořenou především jednoduchými bílými domky a romantickými zákoutími malebných uliček. K dalším jedinečným stavbám patří hrad, katedrála, muzea, například muzeum umění nebo muzeum historických zbraní a mnoho dalších budov. JESKYNĚ ES CULLERAM, VE KTERÉ SE NACHÁZÍ CHRÁM BOHYNĚ TANIT – Tanit, též Tinith byla hlavní bohyní starověkého Kartága. Byla spojována s nebesy, plodností a mateřstvím. Byla uctívána také na Maltě, na Sardinii a ve Španělsku je srovnávána s kanaánskou Aštarté. Římané ji ztotožnili se svou bohyní Juno. Tento chrám pochází ze 3. století př.n.l. ATLANTIS – Atlantis nenajdete na žádných oficiálních mapách Ibizy. Objevili ho hippies a snaží se ho najít kdekdo. S bájnou Atlantidou toto místo ale nemá kromě názvu nic společného. Jedná se o starý lom na úpatí útesu naproti Es Vedra. Dosažení tohoto skvostu je ale vykoupeno asi tak 30minutovým sestupem dolů, kde si musíte dělat zastávky, a pak jdete asi 40 minut zase nahoru. Již po cestě na Atlantis na vás zapůsobí velmi spirituální atmosféra v podobě z kamenů vytvořených spirál, mohyl, různých sošek a do skály vytesaných hlav. Dokonce jsou na skalách i různé malby. Většinu lomu a přilehlé osady dnes již zcela pohltilo moře, což dodává tomuto místu mystický nádech tajemna. „Nostradamus kdysi řekl: Kdyby nastal konec světa, najdete mě na Ibize…“ )

Route 66: Ikonická silnice zvaná Matka cest, která tvořila dějiny!

Route 66: Ikonická silnice zvaná Matka cest, která tvořila dějiny!

Jestliže existuje nějaká silnice, která se proslavila po celém světě, pak je to Route 66, která svého času byla hlavní tepnou Spojených států amerických. Spisovatel Steinbeck ji nazval Matkou cest (Mother Road), pro jiné byla Hlavní americkou ulicí (Main Street of America) nebo Cestou slávy (Glory Road). Route 66 se stala námětem mnoha knih, filmů, televizních seriálů a písní, a byla tak už v době svého „aktivního“ života součástí amerického způsobu života, kultury i moderní historie. Route 66 nabízí nejen nezapomenutelný řidičský zážitek, ale i spoustu možností, jak se seznámit s dalšími nadšenci Route 66. Její historie je skoro 100 let stará a o to nabízí ještě zajímavější zážitek. Před rokem 1926, kdy měla cesta charakter polní cesty a nesla jiné jméno, křižovala tuto cestu National Old Trails Highway. Jednalo se o jednu z vůbec prvních mezikontinentálních silnic, která byla otevřena na území USA. Od poloviny 20. století začala Route 66 postupně ztrácet svůj význam. Začaly se totiž stavět jiné vysokorychlostní silnice, které začaly propojovat sousední státy. V roce 1984 byl dokončen poslední úsek a Route 66 se stala historickou cestou se svým kouzlem. Jejím hlavním sloganem je „Get your Kicks on Route 66“ – Pořádně se odvaž na Route 66 Již ve 20. letech si podnikatelé Cyrus Avery a John T. Woodruff představovali „superdálnici“ spojující Chicago s Los Angeles, která by pomohla přivést průmysl z východu na západ. Route 66 dostala oficiální označení v roce 1926 poté, kdy vláda schválila plán pro národní dálnice. Předpokládalo se, že Route 66 bude více než jen rychlý způsob, jak se dostat z východu na západ – chtěli spojit hlavní venkovské a městské komunity. Route 66 tak mnoha malým městům umožnila jejich první přístup k hlavní silnici. Byla také symbolem příležitosti pro stovky tisíc lidí, kteří ve 30. letech hledali útěk ze zoufalství ekologické katastrofy Dust Bowl. Sucha, která postihla americký Středozápad, patřila k nejhorším za posledních tisíc let. Stejný plán pro národní dálnice, který zrodil Route 66, ji také pomohl pohřbít. Po 2. světové válce potřeboval americký dálniční systém revizi. Route 66 již nemohla zvládnout nárůst provozu. Začaly se budovat přímější trasy mezi městy, které odkláněly nebo jinak upravovaly původní Route 66. Své oficiální označení U.S. Highway tak Route 66 ztratila v roce 1985. Route 66 nabídla tepnu pro miliony lidí, aby se mohli přestěhovat a změnit svůj život Route 66 začínala v Chicagu v Illinois a končila v Los Angeles v Kalifornii. Její původní délka byla asi 2400 km. Je však nemožné určit přesný počet kilometrů kvůli různým změnám tras silnice v průběhu let. Dálnice procházela osmi státy – Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové Mexiko, Arizona a Kalifornie. Protože již byla dálnice vyřazena z provozu, trasa Route 66 na moderních mapách neexistuje. Na některých místech je původní cesta nezpevněná a prakticky neprůchodná. Stále však můžete projet některé části z původní silnice v autě či na motorce. V mnoha státech je trasa silnice 66 rovnoběžná s mezistátní dálnicí. V některých oblastech uvidíte znaky „Historic Route 66“. Historická Route 66 prochází čtyřmi státy – Illinois, Oklahoma, Nové Mexiko a Arizona. Cesta historickou částí silnice 66 trvá z jednoho konce na druhý asi 5 nebo 6 dnů. Milovníci trasy 66 doporučují nákup speciálních map, které ukazují oblasti, kde můžete stále bezpečně řídit své auto nebo motorku. Také poukazují na spoustu zajímavých památek a o všech podivných, divokých a úžasných věcech, s nimiž se můžete při jízdě po Route 66 setkat. Oatman: Historické městečko, kde se naladíte na tu správnou westernovou atmosféru Oatman je bývalé zlatokopecké město v Arizoně v černých horách Mohave County v nadmořské výšce 2710 stop (810 m). První osídlení bylo již někdy kolem roku 1900. Rozvoj nastal poté, kdy v roce 1915 dva prospektoři – tehdy žijící ještě ve stanovém táboře, našli bohatou zlatou žílu. Vytěžili přes 1,8 milionů uncí zlata. Během toho roku vzrostla populace města na více než 3500 lidí. Jméno má město na památku třináctileté dívky Olive Oatman. Její rodina byla roku 1850 přepadena, rodiče a většina sourozenců byli zabiti a ona unesena. Pracovala jako otrok, později se dostala mezi Mohavské indiány, odkud ji jako devatenáctiletou osvobodili vojáci z pevnosti Fort Yuma, která byla nedaleko tohoto zakládaného města. V roce 1921 propukl ve městě velký požár, spálil mnoho chatrčí, ale vyhnul se tehdy jedinému dvoupodlažnímu hotelu, který je v současné době nejstarší historickou památkou města. Ostatní současné stavby jsou z doby pozdější, ale ještě pamatují zlatokopeckou slávu. Zlatá horečka příliš dlouho netrvala. Roku 1924 zde ukončila svoji činnost i těžební společnost. Město později žilo jen díky cestovnímu ruchu na Route 66. Také ho proslavil hollywoodský herec Clark Gable (Jih proti Severu, Stalo se jedné noci), který zde roku 1939 prožil svatební líbánky. Zamiloval se do této oblasti a často se sem vracel zahrát si poker. Jejich novomanželské apartmá je prý jedním z hlavních atrakcí historického hotelu. Na žádné jiné silnici na světě není tolik zajímavých a podivných památek jako na Route 66 BOB´S GASOLINE ALLEY, CUBA, MISSOURI – tato čerpací stanice je domovem největší sbírky památek 50. a 60. let, která se objevila na trase Route 66. Nachází se zde plno typických amerických cedulí a reklam na populární alkoholické i nealkoholické nápoje. Pouze pár hodin jihozápadně od St. Louis, nedaleko města Fanning, je tato čerpací stanice skvělou zastávkou pro ty, kteří si rádi vychutnají místa se specifickým charakterem. DOLLAR BILL BAR, OATMAN, ARIZONA – město Oatman je známé díky pozůstatkům, které zde zanechali zlatokopové. Mezi nimi panoval jeden zvyk. Tento zvyk spočíval v tom, že pokud přišel člověk do baru na drink, tak svůj účet otevřel tím, že vzal jednu bankovku, podepsal ji a nalepil ji na zeď. Tato tradice se ve městě Oatman, v baru The Dollar Bill Bar, stále dodržuje. Turisté přesně podle tradice vezmou bankovku a podepsanou ji nalepí na zeď, kde se nachází více než 100 000 dalších bankovek. EMMA JEAN´S HOLLAND BURGER, VICTORVILLE, CALIFORNIA – jedním z tradičních míst, kde si užijete tradiční večeři na Route 66, je tato restaurace. Toto místo je proslulé díky mléčným koktejlům, křupavým kuřecím steakům, lahodným hamburgerům, a hlavně díky velkým porcím. Tato restaurace se dokonce objevila i ve filmu Kill Bill 2. BLUE SWALLOW MOTEL, TUCUMCARI, NEW MEXICO – pokud jste fanoušky 50. a 60. let a chcete se na chvíli do těchto let vrátit a zažít jejich atmosféru, zastavte se v motelu Blue Swallow. Tento motel je v provozu již od roku 1939 a je zapsán v národním registru historických míst. Interiér je vyzdoben staromódním nábytkem a dýchá z něj umělecká atmosféra, zatímco venku parkují auta na trávníku a cedule s neonovými světly upozorňuje na motel. Meteor Crater – největší impaktní kráter, jaký byl kdy v USA objeven! Nachází se zhruba 69 km východně od města Flagstaff v Arizonské poušti. Úlomky meteoritu se oficiálně nazývají Canyon Diablo Meteorite. Vědci pak kráter často označují jako „Barringer Crater“ jako poctu Daniela Barringera, který jako první přišel s teorií, že kráter vznikl po dopadu meteoritu. Kráter je v soukromém vlastnictví Barringerovy rodiny, jež o kráteru prohlašuje, že se jedná o nejzachovalejší meteorický kráter na planetě Zemi. Meteor Crater leží v nadmořské výšce zhruba 1740 metrů. V průměru má kráter zhruba 1200 metrů, hluboký je 170 metrů a je obklopen okrajem, který se tyčí do výšky 45 metrů nad okolní pláně. Kráter vznikl zhruba před 50 000 lety v období Pleistocénu, kdy bylo klima na Colorado Plateau mnohem chladnější a vlhčí. V té době se zde nacházely otevřené louky s lesy, které byly domovem mamutů a obřích lenochodů. Oblast pravděpodobně nebyla obydlena lidmi. Prvotní potvrzený záznam o lidském osídlení pochází z doby dlouho po dopadu meteoritu. V současnosti je Meteor Crater populární turistickou atrakcí, která se nachází ve vlastnictví Barringerovy rodiny (skrze Barringer Crater Company). Pokud chtějí turisté kráter vidět, musí zaplatit příslušný poplatek. Na severním okraji kráteru se nachází turistické centrum, v němž turisté mohou vidět různé exponáty a získat informace o meteoritech, asteroidech, vesmíru, sluneční soustavě a kometách. Nachází se zde Americká astronautská zeď slávy a celá řada exponátů – za zmínku stojí například velitelský modul Apollo BP-29, 1406 liber těžký meteorit, který byl nalezen v tamní oblasti nebo úlomky z Meteor Crater (těch se můžete i dotknout). „ROUTE 66 NÁM ŘÍKÁ, KDO JSME, KDE ŽIJEME, CO DĚLÁME A CO S NÁMI BUDE“ – americký spisovatel Michael Wallis   )

Trojúhelník záhad a legend: Bermudský trojúhelník je největší anomální zónou v oceánu

Trojúhelník záhad a legend: Bermudský trojúhelník je největší anomální zónou v oceánu

V této oblasti Atlantského oceánu se dějí velmi podivné věci: dochází k záhadnému mizení mnoha lodí i letadel beze stopy. Nenašlo se dosud jediné zmizelé tělo. A přitom zde přišlo o život více než tisíc lidí. O nepříjemných zkušenostech s počasím a plavbou v této oblasti se zmiňuje již Kryštof Kolumbus ve svém lodním deníku. Ale až v druhé polovině 20. století, kdy technické možnosti sledování letadel i plavidel byly na značně vysoké úrovni, bylo registrováno několik událostí, které vyvolaly zvýšený zájem o tuto část Atlantiku. Charles Berlitz ve svých knihách (The Bermuda Triangle – Bermudský trojúhelník a Without a Trace – Beze stopy) píše: „Malé i velké lodě mizí beze stopy. Nezůstanou po nich ani vraky. Jako by nějaká neviditelná síla přitáhla loď a posádku do jiné dimenze. Nikde jinde na světě nedochází k tak obrovským zmizením v jednom místě. Typické je, že k nim dochází náhle za neobvyklých okolností, které hraničí s absurditou“. Bermudský trojúhelník je i dnes ve 21. století, kdy máme ty nejmodernější technologie stále jednou z největších záhad v historii lidstva. Proč bermudský a proč zrovna trojúhelník? Ústav zeměpisných jmen Spojených států amerických neuznává bermudský trojúhelník jako oficiální jméno, a tak neudržuje žádnou kartotéku této oblasti pod tímto jménem. Bermudský (lépe řečeno Devilův – Ďábelský trojúhelník podle oficiálního názvu) je pomyslná oblast umístěná jihovýchodně od Atlantického pobřeží Spojených států. Bohužel v současné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesné hranice Bermudského trojúhelníka. Jeho vrcholy jsou Bermudy – Portoriko – Miami na Floridě. Toto vymezení se ovšem nesmí brát úplně přesně, protože každý badatel, spisovatel nebo propagátor určuje polohu bermudského trojúhelníku trochu jinak. Někteří k němu přidávají pruh moře u pobřeží USA, také část moře severně od Kuby a Haiti nebo část Mexického zálivu nebo dokonce celý a jiní zase severní kus Karibského moře. Jeho rozloha se přirovnává k rozloze Britských ostrovů. Kdybychom trvali na vymezení trojúhelníku již zmíněnými třemi body, pak bychom zjistili, že téměř polovina všech záhadných zmizení, které daly vzniknout mýtu bermudského trojúhelníku se do něj nevejde. Bermudský trojúhelník vlastně není trojúhelník jako útvar, ale pouze název, který poprvé použil Američan E.V.W. Jones, který v roce 1950 napsal knihu s názvem Bermuda Triangle. Byla to pouze malá publikace, která upadla v zapomnění. Neobvyklé anomálie a podivné úkazy zaznamenal už Kryštof Kolumbus v roce 1492 15. září 1492, kdy se jeho flotila plavila Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský ohnivý pás, který přelétl přes nebe a zmizel v moři – tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. Když se lodě slavného admirála plavily 11. října 1492 po dlouhých týdnech cesty na západ stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Mluví se o tom, že když psychicky vysílené posádky slavné flotily admirála Kryštofa Kolumba začaly pochybovat, že někdy dorazí k pevnině, admirál však stále tvrdil, že země nemůže být daleko, zahlédl krátce po setmění námořník Rodrigo de Triana v dálce podivné světlo. Bylo však velmi podivné: stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět. Jako špatná voskovice, která se rozsvěcuje a zhasíná, jako by se houpala nahoru a dolů. Objevovala se i podivná světla pod mořskou hladinou. Lodní deník o tom říká: pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Bylo to jako vosková svíce, která se houpala nahoru a dolů, což by se však jen pramálo lidem zdálo jako známka země. Nicméně admirál si byl jist, že je jí velmi blízko... Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Zmizení posádky plachetnice Mary Celeste je dodnes velkou záhadou! Moře čas od času beze stopy pohltilo nějakou loď i s její posádkou. Jiným tajemným případem je nález opuštěné brigantiny Mary Celeste. Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu 1872 z newyorského přístavu a měl namířeno do Janova. O měsíc později – 4. prosince – ho nalezla britská briga DEI GRATIA mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v perfektním stavu. Protože loď neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun. Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená – ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehrály velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtovinou a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně pod čarou ponoru, zela dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby. Trup lodi byl prakticky nepoškozený – s jedinou, avšak podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě se v měděné obšívce pod čarou ponoru táhly dlouhé hluboké rýhy způsobené něčím velmi ostrým. Komise, která věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku DEI GRATIA z pirátského přepadení Mary Celeste, musela ji však pro nedostatek důkazů zprostit viny. Obvinění bylo o to absurdnější, protože všechny peníze, listiny, osobní majetek, šperky, lodní kufry (na nešťastné lodi se plavila i kapitánova žena) a další cennosti zůstaly na palubě. Zásoby vody a jídla byly dostatečné, chyběla tedy jen posádka, 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. Lodní deník zůstal nedotčený. Poslední zápis, starý devět dní nenaznačoval žádné hrozící potíže. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu, tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem ostrova Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější však bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi – a nikdo další z posádky už navigaci neovládal …Další zvláštností bylo, že loď se – už bez posádky a navzdory neklidnému moři a bouři – stále držela svého kursu, a to více než 500 mil (=800 km), tj. do chvíle, kdy byla objevena. Jaká tajemná síla ničí letadla a lodě? Jde o geomagnetickou anomálii, nebo aktivity mimozemšťanů? Bylo vypotřebováno již moře inkoustu na téma bermudského trojúhelníku, této zdánlivé paranormální oblasti: ztrácejících se lodí, letadel, odchylek magnetického pole, prudkých výlevů mlhy a pozorování UFO mnohem častěji, než je národní průměr. Tyto zprávy provází obrovské množství spekulací, z nichž nejkontroverznější je, že bahamské souostroví je složeno z vrcholků hor a vyšších oblastí ztraceného kontinentu Atlantidy, který se do těchto vod potopil před tisícovkami let. Co se tam děje? Kam lodě a letadla mizí? Bruce Gernon je jediný pilot, kterému se podařilo přežít po podivných událostech v bermudském trojúhelníku. V prosinci 1970 spolu se svým otcem a přítelem odletěl z Bahamských ostrovů a zamířil na Miami Beach, Florida, USA. Brzy poté, co letadlo nabralo výšku, Bruce zpozoroval přímo v kursu podivný mrak půlkruhového tvaru. Když k němu přiletěl, dramaticky se rozrostl. A pak se začalo dít něco nepředstavitelného…“Když jsem vletěl do tunelu, začaly se kolem mě okamžitě tvořit podivné linie, které se otáčely proti směru hodinových ručiček. Musel jsem se soustředit na východ z tunelu, protože jsem měl strach, že bych si mohl poplést stranu vstupu a výstupu. V tu chvíli se začalo dít něco divného se samotným letadlem, protože abych doletěl k východu z tunelu, zabralo by mi to asi tři minuty, a já jsem doletěl asi za 20 vteřin“. Gernon a jeho spolucestující pocítili stav podobný stavu beztíže. Všechny navigační přístroje byly mimo provoz. Střelka kompasu se otáčela na všechny strany. Pilotovi se zázrakem podařilo navázat kontakt se zemí. Požádal o upřesnění souřadnic letadla. Ale pozemní služba oznámila, že ho vůbec nevidí na obrazovce radaru…Až když se mlha rozptýlila, dispečer objevil Gernona. Ukázalo se, že se letadlo nenacházelo uprostřed cesty, ale bylo už téměř v cíli. Let, který měl trvat nejméně 75 minut, trval jen 47 minut. „Podle mě to vypadalo jako skok v čase, uletěl jsem stovku mil za tři minuty, to je nemožné. Existují však i jiné teorie vědců, kteří se věnují této problematice. Oni argumentují tím, že je to přesun v prostoru, a ne skok v čase. Myslím si, že jsem prostě vyletěl z tunelu, a v průběhu 10 vteřin jsem překonal 80 mil, něco takového“. Existuje mnoho racionálních vysvětlení, jimiž se vědci snaží vyvrátit záhadu onoho místa. Tvrdí, že jde o magnetické anomálie, kterým pomáhá Golfský proud. Ale ti, kteří zasvětili svůj život zkoumání tohoto záhadného místa, jim to zkrátka nevěří. Teorie vinící z mizení lodí a letadel mimozemskou aktivitu vychází ze skutečnosti, že v oblasti bermudského trojúhelníku byly neidentifikovatelné předměty viděny jak na nebi, tak pod vodou. Takže raději je lepší se bermudskému trojúhelníku vyhnout. Jeho záhada totiž není zatím vysvětlena… „Byl jsem v oblasti Bermudského trojúhelníku. Myslím si, že deformace tam jsou způsobeny aktivitou podvodní mimozemské základny v této oblasti. Mohu mluvit zasvěceně o Portoriku. Byl jsem tam 7x, a mluvil jsem s různými lidmi ze všech oblastí života, oni se domnívají, že to není jednoduše UFO, ale mimozemské rasy, různé druhy mimozemšťanů, kteří postavili základny pod ostrovem Portoriko“. – Timothy Good – ex-poradce vlády USA v oblasti studia anomálních jevů )

Megalitické řady v Carnacu: Nejzachovalejší kamenné aleje na světě

Megalitické řady v Carnacu: Nejzachovalejší kamenné aleje na světě

Carnac je obec u zálivu Morbihan na jižním pobřeží Bretaně v departementu Morbihan v severozápadní Francii. Nachází se na půli cesty mezi středověkým městem Vannes a přímořským letoviskem Quiberon. Známý je především díky mohutné koncentraci megalitických památek v jeho okolí. Bretaň byla vždy částí Francie, která jako kdyby si žila vlastním životem. Rozeklané pobřeží ohraničuje zvlněnou krajinu s mnoha hrady, zámky a městečky s původní architekturou, do níž vztyčené kameny jako by opravdu patřily. Jsou tu však nejen menhiry, ale také další megality: dolmeny, kromlechy i chodbové hroby a mohyly. Nejvíc menhirů stojí právě u Carnacu, jemuž dali jméno Keltové či také Galové – znamená „místo, kde je hodně zvláštních kamenů“. Počátek jejich vztyčování i budování dalších megalitických objektů je odhadován do roku 5000 př.n.l., konec na rok 2000 př.n.l., tedy na dobu dávno před tím, než se zde usídlili první Keltové. O lidech, kteří tyto kamenné monumenty vztyčily, se nedochovala žádná písemná ani ústně předávaná zmínka. Přesto – nebo právě proto – jejich stavby dodnes vzbuzují úžas. A jen pomalu odhalují svá prastará tajemství. O vzniku zdejších kamenných řad menhirů a kruhových staveb existuje spousta legend. Ta nejznámější, kterou vám odvypráví v Carnacu snad každý, souvisí s Artušovskou legendou. Podle ní přitáhla ke Carnacu obrovská římská armáda, proti které se postavil jediný muž, kouzelník a opatrovník krále Artuše, Merlin. Ten pomocí svých kouzel proměnil římské vojáky v kameny, proto jsou některé z nich umístěny v pravidelných řadách od sebe. Tuto legendu si přizpůsobili později i křesťané, kteří vyprávějí, že římskou armádu, která jej pronásledovala, v kámen proměnil papež Kornelius po svém útěku z Říma. Zkamenělí vojáci, pohřebiště, kompas či vesmírná anténa? Kámen pro nás dodnes symbolizuje stálost, neměnnost a odolávání zubu času. Naši předkové v něm navíc spatřovali jeden z nejposvátnějších předmětů. Snad právě proto figuruje v řadě náboženství jako důležitý artefakt legend o stvoření. A ze stejného důvodu jím kdysi naši předchůdci vyznačovali místa, jež považovali za střed světa. Starší vědecké teorie prosazovaly myšlenku, že se jednalo o římské a keltské pohřebiště či o útvary, jež pomáhaly námořníkům určovat správný směr lodi. Pověsti vidí v balvanech zkamenělé vojsko, místní legendy pak jsou plné důkazů o léčebných účincích tohoto místa. Na konci 18. století byl prokázán astronomický význam uskupení a smysl balvanů byl vysvětlen jako kalendář pro setbu a sklizení úrody a o skoro 200 let později zaměřil na tuto lokalitu svoji pozornost bývalý profesor techniky na Oxfordu Alexander Thom, který v megalitech rozpoznal astronomickou observatoř pro pozorování nebeských jevů, spojených především s fázemi a pohybem Měsíce. S originální myšlenkou přišel německý inženýr Rudolf Kutzer, který kameny určil jako podstavce pro kovové antény. V jejich částech schovaných pod zemí totiž objevil hadovité rýhy, jež interpretoval jako drážky pro kovový drát, který spojoval jednotlivé menhiry. Přenos energie mezi nimi dle něj umožňovala i křemenitá hornina, v níž jsou zasazeny. Vztyčené balvany přitahují pozornost i nejrůznějších nadšenců a zájemců o paranormální jevy. Jedna z jejich teorií praví, že vztyčováním kamenů naši předkové upravovali energetické a magnetické toky Země a vlastně tak krajinu svým způsobem „léčili“. Vnímali Zemi jako živý organismus, jako živou bytost, jejíž vnitřní procesy lze lidským zásahem uvést do rovnováhy. Lidé například soudili, že v okolí menhirů je lepší úroda, a mnohé ženy věřily, že menhiry mají vliv na jejich plodnost. Ať už byla původní role těchto kamenných seskupení jakákoliv, převažují názory, že se v nich soustřeďovala energie, která měla sloužit k ochraně lidí, rostlin i zvířat. Některé z kamenných řad mohly být původně až 4 kilometry dlouhé a sestávaly z tisíce menhirů Nejznámější jsou aleje s více než čtyřmi tisíci vztyčených kamenů rozestavěných v souběžných či vějířovitých řadách, které se dělí do čtyř úseků nazvaných podle kdysi blízkých osad či samot: Le Ménec, Kermario, Kerlescan a Petit Ménec. Le Ménec – největší seskupení z Carnackých řad se nachází u vesničky Le Ménec (dnes autobusová zastávka Ménec u Domu megalitů – Maison des Mégalithes) v těsné blízkosti Carnacu. Stojí zde 1099 menhirů uspořádaných podle velikosti do 11 řad, jež se táhnou v délce 1165 m v pásu širokém okolo sta metrů. Řady kamenů nejsou přímé, ale opisují mírnou křivku směrem k severovýchodu. Řady dvakrát přerušuje silnice a v letních měsících je volný vstup mezi menhiry zakázán (jsou obehnány plotem). Na západním konci je skupina domků obklopena kromlechem tvořeným elipsou ze 71 kamenů stojících vedle sebe. Řady Kermario a Manio – aleje v Kermariu nejsou tak rozsáhlé, ale obsahují největší kameny. Nejvyšší z těchto megalitů je víc než 7 metrů vysoký. V deseti řadách je zde umístěno 982 menhirů. Také tyto kameny se stejně jako v Le Ménec rychle zmenšují směrem ke konci seskupení o 1,2 km dál, kde jsou v pravém úhlu umístěny tři obrovské balvany. Při stavbě vodní nádrže Kerloquet v 19. století byla zničena část řad. Nyní rozděluje řady mezi Kermario a Manio. Největší evropský menhir ale naleznete u vsi Locmariaquer. Dostal jméno Vílí kámen (Er Grach). Bohužel byl povalen a při pádu se rozlomil na několik kusů. V Locmariaqueru je i velký dolmen, což je označení pro obří kamenný stůl, jehož deska spočívá na menhirech. Řady Kerlescan a Le Petit Ménec – třetí skupina kamenů stojí ještě dál na východ u Kerlescanu. Je to čtvercová ohrada v těsné blízkosti 13 paralelních řad skládajících se z 540 kamenů na ploše 3,5 ha. Na jeho okraji se nachází kromlech ze 39 menhirů. Tato část je ze všech tří nejzachovalejší. A ještě dál východním směrem do lesa se nachází asi 100 kamenů skupiny Le Petit Ménec u obce La Trinité – sur – Mer. Tumulus de Kercado – jeden z nejstarších prehistorických hrobů v Bretani Tumulus (v latině „hromada zeminy“). Tímto termínem označujeme dolmen – hrobku pokrytou kameny nebo zeminou, a na rozdíl od dolmenu nepřístupnou. Vědci se domnívají, že zde byly pohřbeny význačné osobnosti. Tumulus – dolmen de Kercado je uváděn jako prehistorický hrob, který je jeden z nejstarších v této oblasti. Nachází se nedaleko městečka Carnac, poblíž megalitických řad de Kermario. Leží na soukromém pozemku. Je to dolmen v původním stavu, tedy ještě zasypaný kameny a hlínou (tedy tumulus nebo také cairn – mohyla). Násep z kamenů a hlíny nad ním vytváří nízký kopeček se vztyčeným menhirem na vrcholku. Z vrcholu tumulu jsou ještě patrné zbytky dalších malých menhirů, které kdysi tvořily okolo dolmenu kruh. Kousek před vchodem pak stojí další výraznější menhir. Toto uspořádání bylo nejspíš pravidlem. Menhir u vchodu měla většina dolmenů. Do zasypaného dolmenu se vchází malými vrátky. Na jednom ze stropních kamenů je vyrytý obrazec údajně dvojité sekery. Tento obrazec se v Bretaňských dolmenech poměrně často opakuje. Zde je prezentován jako symbol vyváženosti a rovnováhy. Při návštěvě této oblasti byste neměli vynechat ani tzv. Tumulus sv. Michala. Leží necelé 2 kilometry od Maison mégalithes. Je prokázáno, že sloužil v době asi 4000 př.n.l. jako pohřebiště. Tento 122 m dlouhý a 12 m vysoký kopec skrývá ve svých útrobách mnoho malých hrobů, v nichž patrně našli místo svého posledního odpočinku jen lidé vznešeného původu. Vchod do kamenné pohřební komory byl orientovaný k východu slunce v den zimního slunovratu, aby byl zadní částí obrácen ke konci světa. Katolická církev využila oblibu tohoto uměle navršeného kopce a nahradila pohanské symboly křesťanskými – na vrcholku tak stojí malá kaplička zasvěcená sv. Michalovi. Místní sedláci stále věří v magickou sílu tohoto místa – každý rok 13. září přivádějí nahoru svůj dobytek, aby se mu dostalo požehnání. Kameny z Carnacu a ostatní Bretaně nejsou izolovaným jevem. Nacházíme jich tisíce všude po světě. Jsou opředeny bezpočtem pověstí a legend. Některé menhiry jsou považovány za zakleté bytosti, které v určitých dobách tančí a postupují k blízké řece, aby se napily. V očích soudobých mystiků se ve starých kamenech spojují kosmické síly s energiemi Země a jejich působení se může projevovat pozitivně, nebo negativně. Mnoho pokusů o vysvětlení vzniku a mystického pozadí těchto kultovních objektů bylo již vysloveno, ale jejich původ a účel zůstane patrně ještě dlouho tajemstvím. )

Carlsbad Caverns: Největší podzemní labyrint světa

Carlsbad Caverns: Největší podzemní labyrint světa

Fantastické západy slunce, rozsáhlé pouště, impozantní pohoří, obří jeskyně, historická města a pověsti o kontaktu s UFO: to je stát New Mexiko. Přezdívá se mu „Země okouzlení“. Nové Mexiko, jeden ze států Čtyř rohů, hraničí na západě s Arizonou, na severu s Coloradem, na severovýchodě s Oklahomou, na východě a jihovýchodě s Texasem a na jihozápadě s mexickými státy Chihuahua a Sonora. Se svou rozlohou 315 194 km2 je Nové Mexiko pátým největším státem USA, v počtu obyvatel (2,1 milionů). Domorodé kultury Indiánů Pueblo a Navajo zde žijí do dnešního dne a spolu se silným hispánským rodokmenem spoluurčují charakter státu. Většina návštěvníků Nového Mexika míří do národního parku Carlsbad Caverns National Park (rok vyhlášení 1930, rozloha 189 km2) v pohoří Guadalupe Mountains 40 km jižně od města Carlsbad, které bylo pojmenováno koncem 19. století po tehdy nejslavnějších evropských lázních, Karlovy Vary. A jak se vlastně název Carlsbad neboli Karlovy Vary dostal do Ameriky? V oblasti byly v dávných dobách osadníky objeveny minerální prameny s prokazatelným léčebným účinkem, které byly pro svou podobu pojmenovány právě podle slavných lázní. V oblasti, kterou původně obývali Apačové skupiny Mescalero, se nachází přes 300 jeskyní, z nichž největší a nejatraktivnější jsou Carlsbad Caverns. Od roku 1995 jsou zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jeskyně jsou prvními svatyněmi, které kdy člověk navštívil Země zaujímala ústřední postavení ve středoamerických náboženstvích. Její aspekty – především hory, jeskyně a vodní toky – byly nesmírně důležité pro posvátnou geografii. Jeskyně čili trhliny v zemském povrchu, byly považovány za vstupy do podsvětí a byly tak spojovacím článkem mezi světem lidí a říší podsvětních bohů. Proto byly spolu s horami a vodou ztělesněním fundamentální moci Země. Lidé mezoamerických civilizací vnímali jeskyně – umělé či přirozené – jako místa kosmogeneze, při níž bohové stvořili lidské bytosti z kukuřičné mouky a vlastní krve. Proto byly takové jeskyně místem obřadů a náboženských poutí. Mnoho posvátných jeskyní, a s nimi také spousta mystických odkazů, zůstává stále ještě neobjeveno… Carlsbad Caverns – jedny z nejhlubších, nejrozlehlejších a nejkrásnějších jeskyní, které byly kdy objeveny Historie území započala před 286 miliony lety v období permu, v mělkém moři plném života, na jehož okraji se vytvořil vápencový pobřežní útes. Vlastní jeskynní systém se začal vytvářet před 4-6 miliony lety, a to velmi neobvykle, pomocí kyseliny sírové, která vznikala díky pronikajícímu sulfanu podél puklin z ropných ložisek. Vedlejším produktem této tvorby jsou mohutné vrstvy sádrovce na dně jeskyní. V roce 1923 byl americkým Ministerstvem vnitra do jeskyní vyslán inspektor, který měl za úkol zjistit jejich skutečný stav. Jeho konečná zpráva pak přispěla k tomu, že byly jeskyně ještě téhož roku vyhlášeny národním památníkem. Carlsbad Caverns jsou jedněmi z nejkrásnějších jeskyní, které kdy byly objeveny, proto si takovouto ochranu zaslouží. Jejich rozlehlost je pro lidskou fantazii téměř nepředstavitelná, prostory se ukrývají stovky metrů pod povrchem. Uvnitř jeskynního komplexu se nachází několik zajímavých sálů, jako je například Netopýří jeskyně, Ďáblovo hnízdo, Zelené jezero, Královniny komnaty, Královský palác nebo Velrybí chřtán. Po cestě také minete několik unikátních útvarů, kupříkladu Prst čarodějnice nebo Ledovec – ohromný balvan vážící 200 tisíc tun, který se před mnoha lety utrhnul ze stropu a zřítil. Jsou tu k vidění i geologické útvary s fantastickými jmény jako Skála věků, Chrám slunce, Totem, Zrcadlové jezero či Dvojitý dóm. Dóm gigantů neboli Velký dóm – Vápencová komora s plochou 33 000 m2 měří na délku více než 1200 m, její šířka je 190 m a nejvyšší bod je ve výšce 107 metrů nad mořem. Dóm gigantů patří mezi největší na světě. Bat Cave čili Netopýří jeskyně – je rozsáhlá nevyzdobená kamenitá pasáž, ve které žije většina netopýří populace. Netopýři jsou ochrannou známkou Carlsbad Caverns. V parku jich žije 17 různých druhů. Nejpočetnějším druhem je se stovkami tisíc kusů Tadarida Guánová, s rozpětím křídel cca 28 cm. Za soumraku se tu odehrává u Natural Entrance úžasné divadlo. Na 400 tisíc netopýrů vylétá z nitra podzemí. Pohybují se v hustém černém proudu, spirálovitě stoupajícím nahoru. Netopýří hejna mizí v nachově rozpáleném nebi. Je slyšet jen probouzející se večerní poušť a pravidelný šum křídel. Jeskyně Lechuguilla – při pohledu na ní můžete mít pocit, že jste se ocitli na zcela jiné planetě Nedaleko jeskyní se nachází i jeskyně Luchuguilla, která je pojmenována podle druhů Agáve rostoucí v její blízkosti. Jde o třetí nejdelší jeskyni v USA (po Mamutí jeskyni a Jeskyni klenotů). Její délka je 222,6 km, hloubka 489 m – jde tedy o nejhlubší jeskyni v USA. Jeskyně je proslulá svojí zvláštní geologií, jedinečnými krasovými formami a jejich zachovalostí. V této obří jeskyni se nachází velké množství sádrovcových a sirných usazenin. Jsou zde šestimetrové sádrovcové záclony, pětimetrová brčka, jeskynní perly a další zvláštní formace. Útvary z nejjemnějších křehkých krystalů zde tvoří nádherný podzemní chrám. Jeskyně není přístupna veřejnosti a ročně do ní smí sestoupit jen pár lidí. Jeskyně byla objevena v roce 1986, byť se ve vchodových partiích na počátku 20. století těžilo guáno. Od světa byla izolována déle než 4. miliony let. Pro biology představuje jedinečnou přírodní laboratoř. Proč? Tisíce let staré bakterie, které se našly v jeskyni Lechuguilla jsou odolné vůči současným antibiotikům. Vědci se domnívají, že tito mikrobi by mohli objasnit některé záhady současné medicíny. Takže jeskyně Lechuguilla přinese vědcům ještě mnohá překvapení. Jako když napadne sníh… – ve White Sands si člověk připadá jako někde na horách V jižní části široké rozlehlé pánve Tularosa Basin leží opravdový klenot mezi všemi pouštěmi – poušť s dunami bílými jako sníh. Pánev nacházející se v nadmořské výšce okolo 1200 m.n.m. je obklopena prstencem kostrbatých hor San Andreas a Sacramento Mountains. Vysoká nadmořská výška a jižní poloha se výrazně odráží na tamním klimatu – v podobě drsné pouště. Národní památkou se White Sands (Bílé písky) z pověření prezidenta Herberta Hoovera staly 18. ledna 1933. Písek není zajímavý pouze svou čistě bílou barvou, neobvyklé je i jeho chemické složení. Když se člověk pozorně zadívá na bílý písek, tak může v drobných zrníčkách rozpoznat drobné lesklé, často šupinkové nebo jehličkové krystalky. Z chemického hlediska se jedná o jemně rozdrobený selenit – vláknitou odrůdu sádrovce. Bílá zrnka sem byla údajně naváta především ze dna nedalekého jezera Lucero, které sestává právě z čistého sádrovce. Původně ale tento materiál přichází z okolních hor. Samy hory totiž bývaly před mnoha miliony let mořským dnem, kde se sádrovec vysrážel! Město Roswell – dodnes je mekkou ufologů. Co se tam tenkrát stalo? Oblast kolem města Roswell je monotónní a nehostinná. Sídla od sebe dělí velké vzdálenosti, kromě pár malých měst místní obyvatelé obývají především ranče a zemědělské usedlosti. I přesto událost, která se zde odehrála, plnila noviny po celém světě. Takzvaný „roswellský incident“, při němž došlo k údajnému zřícení kosmické lodě – UFO, přičemž trosky tohoto objektu byly nalezeny cca 127 km od zmiňovaného města. V červenci roku 1947, tedy pouhých osm dní před touto nehodou v Roswellu, pilot Kenneth Arnold, se stal očitým svědkem toho, jak se kolem hory Mount Rainer prohnalo devět lesklých objektů, které podle jeho odhadu letěly rychlostí 1200 mil za hodinu. Objekty navíc nepřipomínaly žádné známé letadlo, které by dokázalo letět ve formaci rychlostí Mach 1.5. Ráno 8. července 1947 hlásaly tučné titulky místního deníku Roswell Daily: „RAAF zachytily pohyb neznámého létajícího objektu v lokalitě našeho města, přičemž byl později tento objekt nalezen na pozemku blízkého ranče. Ale již v následující den ten samý deník informuje o tom, že v žádném případě nešlo o neznámou technologii nýbrž o výškovou balonovou sondu, která byla nalezena na pozemku jednoho z farmářů“. Je přece nemožné, že by si armádní odborníci spletli létající balón s neznámou nepozemskou létající technologií. Je katalogizovaných obrovské množství různých svědků, kteří tenkrát viděli na obloze velmi podivným způsobem manévrovat zvláštní objekt, který připomínal ledacos jen ne klasické pozemské vzdušné dopravní zařízení. V současnosti přibývá důkazů o tom, že roswellské plavidlo a další zajištěné mimozemské lodě jsou v Area 51 znovu uváděny do chodu. Tyto zprávy pocházejí od bývalých vědců a zaměstnanců bezpečnostních služeb armády a vlády, kteří toto přísně tajné zkušební zařízení opustili a ve strachu o život uveřejnili své příběhy. Roku 1991 bylo v Roswellu otevřeno Mezinárodní muzeum UFO a výzkumné centrum. Ročně navštíví toto muzeum přes 200 000 lidí. Muzeum představuje přesně to, co se roku 1947 stalo, a má obrovský úspěch. „Roswellský incident“ budí i po letech emoce právem. Skutečně je v něm mnoho podivných otazníků, které nemají jednoznačné vysvětlení…   )

Antarktida: Země ledu a tmy je jedno z nejstřeženějších míst na světě

Antarktida: Země ledu a tmy je jedno z nejstřeženějších míst na světě

Když slavný a odvážný mořeplavec James Cook jako první překročil jižní polární kruh a spatřil před sebou hory z ledu, prohlásil: „Dovoluji si tvrdit, že žádný člověk nepronikne dál než já a že zemi, která možná leží na jihu, nikdy nikdo neprozkoumá. Člověk se musí utkat s neprostupnou mlhou, sněhovými bouřemi, silným mrazem a dalšími nesnázemi, jež činí navigaci obtížnou, a všechny tyto obtíže budou ještě znásobeny nevyjádřitelně děsivým vzezřením krajiny…“ Antarktida je nejvzdálenější a nejnehostinnější místo na Zemi, které se skládá z rozsáhlé pevniny a mnoha příbřežních ostrovů. Její pevná zem je uschována pod obrovskou vrstvou ledu, který pokrývá 99,6 povrchu krajiny s objemem 25 mil. km3 vody, což je 80 % světových zásob sladké vody. Nejsilnější vrstva ledové pokrývky je silná 4 776 metrů. Antarktida se rozkládá kolem jižního pólu a má rozlohu 13 829 430 km2 a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km2. Antarktický kontinent můžeme rozdělit na Východní Antarktidu a Západní Antarktidu. Východní část je větší a rozkládá se na asi dvou třetinách plochy celého kontinentu. Tyto dvě části jsou odděleny 3600 km dlouhým Transantarktickým pohořím. Nejvyšším vrcholem Antarktidy je Vinson Massif (také Mount Vinson) s nadmořskou výškou 4892 metrů. Šestiměsíční polární noc střídá stejně dlouhý den. Naše Slunce zde vychází v září a zapadá v březnu. Během léta zde vystoupí teplota až na mínus 20°C. Na konci března zakryje oblast na 6 měsíců příkrov ledové tmy. Moře zamrzá dál od pevniny rychlostí až 5 km za den. Plocha kontinentu se zdvojnásobí a teplota na mořském břehu přesahuje mínus 40°C. Drsné polární podnebí s extrémně suchou ledovcovou pouští ovlivňuje počasí minimálně na celé jižní polokouli. Teploty jsou tu podstatně nižší než v oblasti kolem severního pólu. Nepřekvapí proto, že absolutně nejnižší teplota na Zemi byla naměřena právě v Antarktidě. Stalo se tak ruské stanici Vostok, kde v roce 1938 teplota klesla až na těžko představitelných mínus 89,2°C. Antarktida není pouze nejchladnější, jde také o největrnější kontinent světa. V tomto ohledu stojí za zmínku především Cape Denison neboli mys přezdívaný jako „domov blizardů“. Blizardy mohou dosahovat rychlosti až 200 km/h. Antarktida je bez trvalého osídlení, ale život na 16-ti výzkumných stanicích z celého světa probíhá celoročně. Největší antarktická výzkumná stanice je na americké základně McMurdo. I když si zde řada států vytvořila své základny, je Antarktida zemí nikoho. Je spravována na základě mezinárodní dohody, která zajišťuje, že zůstane bez válek, nukleárních materiálů a bude naprosto nezávislá. O Antarktidě již uvažovali řečtí filozofové… Staří Řekové vnímali svět v rovnováze a věřili, že i světadíly se vzájemně vyvažují. Přestože nemohli dokázat, jestli Antarktida existuje, počítali s ní. Navíc pro ni vymysleli jméno, kterým se pyšní dodnes. Podobně dali jméno také mnoha hvězdám a souhvězdím, které pozorovali na noční obloze. Díky nim známe třeba Velkou medvědici (její části se říká Velký vůz) i hvězdu Polárku na jejím ocase. Ta ukazuje přímo k severu, a byla proto důležitá pro navigaci na zemi i na moři. Řecky se medvěd řekne „arktos“, proto se celá severní oblast pod Velkou medvědicí jmenuje Arktida. „Naproti medvědovi“, tedy na jihu, se řekne „Antarktické“. Z tohoto slova je odvozen i název Antarktida. V období středověku se nové teorie ani poznatky o Antarktidě moc neobjevovaly, jelikož učení o kulatosti země bylo stíháno církví jako kacířství. Změna nastala v 15. století s příchodem renesance, která opět oživila myšlenky antických myslitelů. Od 16. století se v mapách začaly objevovat obrysy hypotetické „Terra Australis Incognita“ – „Neznámá jižní země“. Ta samozřejmě lákala mořeplavce, což mělo za následek objevy nových zemí a ostrovů. Existují domněnky, že poprvé dosáhli jižního polárního kruhu Maorové, to však nebylo nikdy potvrzeno. Za počátek objevování Antarktidy tedy považujeme výpravy vedené anglickým mořeplavcem Jamesem Cookem v letech 1772-1775, kdy na lodích Adventure a Resolution překročil jižní polární kruh. Povedlo se mu obeplout celou Antarktidu, avšak nepodařilo se mu spatřit žádnou zemi. Dalších téměř 50 let se nikomu nepodařilo dostat jižněji než Cookově lodi Resolution. Dnem objevení Antarktidy je 28. leden 1820, kdy se na dohled ledovým břehům přiblížila loď Vostok vedená baltským Němcem v ruských službách Fabianem Gottlieb von Bellingshausenem. Jezero Vostok – nejtajemnější místo Antarktidy Jezero Vostok je největším z více než dvou stovek pozoruhodných útvarů, které se nacházejí pod Antarktickým kontinentálním ledovcem. Toto jezero je více než 400 000 let ukryté pod vrstvou ledu. Samotná voda v jezeře může být izolovaná více než 25 milionů let. Vostok má tvar otevřeného písmene V a rozměry zhruba 250 na 50 km. Rozloha je přibližně 14 000 km2. Maximální hloubka se odhaduje na 800 m. Hladinu jezera překrývá asi čtyřkilometrová vrstva ledu, která na povrchu vytváří rovnou pláň. Právě na ní roku 1957 ruští výzkumníci vystavěli polární základnu Vostok. Očekává se, že voda jezera má asi mínus 3 °C (nezamrzne kvůli enormnímu tlaku) a je mimořádně nasycená atmosférickými plyny – zejména kyslíkem a dusíkem – a to až na hodnotu padesátinásobně vyšší, než jakou mají jezera povrchová. Již dříve vědci zjistili, že spodní vrstva ledového bloku nad jezerem obsahuje bakterie. To je přivedlo k předpokladu, že velká a rozmanitá společnost mikrobů žila také v samotném jezeře. Jestliže je tomu tak, vznikají zde otázky o počátcích vzniku života na Zemi, a rozšiřují se také místa, kde by mohl existovat život ve Vesmíru. Nejdůležitější přínos antarktického jezera by proto mohl být v oblasti kosmického výzkumu. Podle jiných spekulací mohou ve vodách jezera Vostok žít i nám zcela neznámé civilizace, kterým vyhovuje život v temné a chladné vodě, která je díky nízké teplotě a vysokému tlaku extrémně okysličená. „Antarktida může fungovat jako brána, kterou se k nám dostávají návštěvníci z Vesmíru, kteří cestují z jiných dimenzí“. V Antarktidě je více meteoritů než kdekoli jinde na světě V některých oblastech Antarktidy jsou výjimečně příznivé podmínky pro hledání meteoritů, jež sem dopadaly tisíce let. Vděčíme za to neexistenci osídlení a půdního pokryvu. Led zde pomalu taje, čímž se starší meteority dostávají na povrch, zatímco mladší zůstávají na místě nebo klesají jen mírně pod povrch (protože se více zahřívají, dočasně roztaje led v jejich nejbližším okolí). Tímto způsobem se v lokalitách označovaných jako meteoritické pasti hromadí meteority různého stáří. Počet meteoritů nalezených dosud v Antarktidě – přes 20 tisíc – překročil množství nálezů ve zbytku světa. Srovnání s ledovým kontinentem snesou jen některé pouště. V Antarktidě se našly i první diamanty v meteoritech, důkaz vysokotlaké šokové přeměny. Jiný cenný záznam v ledu se týká kosmického záření. Jeho intenzitu dokážeme vyčíst z obsahu určitých radioaktivních izotopů, jako je beryllium. Led z vrtu EPICA ukázal, že v době přepólování a poměrně dlouhého oslabení magnetického pole Země před 780 tisíci lety byl proud kosmického záření, jenž procházel zemskou magnetosférou, mnohem silnější než dnes. To mimo jiné způsobilo tvorbu oblačnosti ve vysoké atmosféře, která přispěla k ochlazení klimatu. Tajný vesmírný program: Nachází se v Antarktidě mimozemská základna? Během 2. světové války podnikali nacisté ve svém tažení za světovou nadvládou mnoho podivuhodných experimentů s technologiemi, které byly zbytku světa neznámé. Hledali též po celé planetě mýtické artefakty a mimozemské technologie v naději, že narazí na vynálezy, které by jim zajistily naprostou převahu, s kterou by dobyli celý svět. A hledali skutečně všude, což i po válce budilo zvědavost i obavy. Co když se opravdu dotkli něčeho, co před světem utajili jen pro své vyvolené? Podle oficiálních zdrojů tam měli nacisté vybudovat základnu pro získávání tuku a oleje. Ne všichni jsou však přesvědčení o tom, že to byl skutečný účel výprav. Podle některých teorií tam údajně Třetí říše ve skutečnosti budovala základnu UFO. Existují teorie, které tvrdí, že po konci 2. světové války zmizelo ze „zbídačeného“ Německa mnoho renomovaných vědců. Tyto teorie nabízejí vysvětlení: vědci byli údajně přesunuti do Antarktidy. Tam působila, a zřejmě stále působí společnost tvořená příslušníky nadřazené rasy. Neexistují nezvratné důkazy o existenci nacistické základny v Antarktidě, avšak je pravděpodobné že se v této oblasti něco dělo a stále děje… Spojitost Antarktidy s fenoménem UFO byla zpečetěna tvrzením Alberta K. Bendera, který prohlásil: „Já vím, co jsou tyto talíře“. Bender řídil organizaci nazvanou (IFSB), což byla malá organizace pro výzkum UFO se sídlem v Connecticutu v USA a vydávala publikaci známou jako „Space Review“, která rozšířila zprávy o UFO. V rozhovoru pro místní noviny později prozradil, že se rozhodl nechat si tajemství pro sebe po návštěvě tří mužů, kteří mu potvrdili, že jeho teorie o UFO je správná, ale nahnali mu dostatečně strachu na to, aby okamžitě zrušil svou organizaci a zastavil vydávání časopisu. Avšak v roce 1963, plných 10 let po návštěvě oněch tří cizinců, byl Bender zdánlivě připraven odhalit více ze svého příběhu v z větší části nečitelné knize s názvem „Flying Saucers and the Three Men in Black“ (Létající talíře a tři muži v černém). Kniha byla skoupá na fakta, avšak poutavě popisovala mimozemské kosmické lodě, které mají základny v Antarktidě. Zřejmě je pravda, že Bender byl zastrašován, aby neodhalil pravdu! „Inteligentní bytosti z jiných hvězdných soustav navštěvovaly a stále navštěvují planetu Zemi. Často jsou označováni jako návštěvníci, druzí, hvězdní lidé a podobně…Jsou zde i teď, v tuto chvíli. A nejsou zde náhodou, jejich návštěvy mají svůj účel“.   )

Uluru a Kata Tjuta – posvátná místa australských domorodců

Uluru a Kata Tjuta – posvátná místa australských domorodců

V srdci Austrálie, v jejím vyprahlém středu na jihu Severního teritoria, se nachází národní park Uluru-Kata Tjuta, zaujímající plochu 1 326 km2 a vyhlášený v roce 1985, kde je chráněna unikátní aridní a semiaridní krajina s dominantami dvou skalních útvarů. Z nich je známější jeden z největších pověstných monolitů, domorodým národem Anangů nazývaný Uluru. Uluru má pro místní obyvatele nesmírný kulturní a náboženský význam. Celé území okolo skály Uluru a soustavy nedalekých skalních homolí (Kata Tjuta) odpradávna patřilo místnímu národu Anangů a zároveň bylo podle pověstí křižovatkou domorodých cest stvoření. Australská vláda v roce 1985 vrátila celé území Anangům a je zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Legenda praví, že Uluru je sídlem duchů a mocných božstev Slavná skála Uluru (nebo chcete-li Ayers Rock) není jen symbolem národního parku Uluru – Kata Tjuta, ale celé Austrálie. Nad pouští ční přibližně 600 milionů let a pokud byste ho chtěli obejít, nachodíte 9,5 km. Gigantický skalní blok Uluru (název je domorodého původu a znamená „Stinné místo“) je druhý největší kamenný monolit na světě, který byl údajně do pustiny zasazený bohem. Vysoký více než 350 m s obvodem základny přes 8 km. Je vyšší než Eiffelova věž v Paříži. Ideální dobou, kdy se k Uluru vydat, je úsvit, nebo západ slunce. To totiž skalní kolos hraje všemi barvami – ještě před východem slunce je zašedlý, pak se zbarví do růžova, tmavě fialové, která přejde přes tmavě rudou do oranžové. Skalní útvar fascinoval australské domorodce už před mnoha tisíci lety. Vyprávěli si o něm tajemné legendy a měli k němu posvátnou úctu. Na samém počátku světa, v čase Snů, kdy nebylo světla, lidí ani zvířat, chodili širou zemí mocní duchové – tvůrci, duchové snů a velkých činů. Jedním z duchů snící svůj příběh byl Duhový had plující nebem nad nedozírnými pláněmi světa. Na tomto místě upustil své obří vejce, a to osamoceno a vydáno na pospas věků zkamenělo a stalo se sídlem duchů pouště, bouřek, blesků a větru. Duhový had se však často vrací a pláče nad ztraceným vejcem. Jeho slzy se mění v prudké deště a jeho žal v klikatící se blesky bičují vrchol hory. Pravdou je to, že nad horou Uluru jsou mnohem častější lokální srážky nežli v celé této oblasti. Okolo vzniku rozlehlého monolitu se vedou spory. Anangové připisují vznik hory dvěma chlapcům, kteří si hráli s blátem po velkém dešti. Zaslechnout ale můžete i legendu o démonech vyzdvihujících skálu nad zem ještě před příchodem lidí. Vědci původ vysvětlují jednoduše – útvar vznikl přirozenými horotvornými pochody. Uluru svou neodolatelnou silou vábí také ufology. Ti pevně věří, že monolit je dílem mimozemských civilizací, které stále žijí v ohromném podzemním městě. I proto se prý v okolí občas ztrácejí turisté – používají je na své experimenty… Kdo vstoupí na posvátný vrchol Uluru, postihne ho neštěstí! Skalní kolos přitahuje pozornost od pradávna. Dokladem jsou starobylé malby v puklinách a jeskyních zachycující život domorodců. Pro Anangy je rudá hora posvátná. Věří, že k sobě přitahuje déšť a jsou v ní duchové bdící nad dušemi živých. Proto nikdy na vrchol nešplhají a nedoporučují to ani turistům. Podle pověsti postihne každého, kdo vstoupí na posvátný vrchol, neštěstí. Všechny během krátké doby postihly velké osobní tragédie. To se týká i těch, co si vezmou jako suvenýr třeba jen malý kamínek. Správce parku na požádání ukáže malou místnost, napěchovanou tisíci dopisů, ve kterých ho lidé zasílají zpět a prosí o vrácení na původní místo, někdy je dokonce připojen i plánek. O magické síle monolitu se na vlastní oči přesvědčil kytarový virtuos, skladatel a profesor pražské AMU – Štěpán Rak. Ten na svůj zážitek vzpomíná takto. „Všiml jsem si, že na jednom místě je otisk dlaně domorodce. Průvodce říkal, že je tak 30. tisíc let starý. Nevím, proč mě napadlo položit na něj ruku. Jak jsem to udělal, nešlo s ní pohnout ani o píď, jako by ji něco neviditelného drželo. Trvalo to ani ne minutu, ovšem síla, která mě svírala, byla abnormálně intenzivní. Nemám pro tyto události vysvětlení. Jen vím, že se přesně tak opravdu udály“. Uluru a nedaleký útvar Kata Tjuta představují i pro současné domorodce přírodní svatyni s celou řadou posvátných míst a tajných stezek, na kterých se odpradávna, konaly jejich rituální obřady. V minulosti představovala hora pro místní obyvatele přístřeší, loviště, zdroj vody a místo, kde se setkávali. To vše znázorňují i malby, jejichž hlavními tématy jsou nejen výjevy z běžného života, ale i symboly, které v sobě ukrývají poselství z dob dávno zapomenutých. Kata Tjuta – posvátné místo, které tvoří 36 skalních útvarů Kata Tjuta (což znamená v překladu mnoho hlav, jinak také Olgas) je skupina gigantických homolí s roklemi, ležících asi 40 km západně od Uluru. Z dálky pohoří připomíná rozházená dinosauří vejce či spící slony. I zde úsvit a soumrak kreslí ty nejúžasnější obrazy, které se mění s pohybem stínů. Nejvyšším vrcholem je Mount Olga, který se tyčí 546 m nad okolní krajinu. Byl pojmenován podle někdejší královny Olgy z Werdenbergu (poprvé toto území prozkoumali běloši v roce 1872). I tyto skály jsou opředeny tajemstvím, neboť domorodci některé své příběhy úzkostlivě drží v tajnosti. Kata Tjuta a zdejší skalní dómy vystupují ještě o 200 výškových metrů výše než Uluru a jsou tvořeny pevným materiálem slepeným z pískovce, bahna a na povrchu také oxidů železa, což jim propůjčuje typickou rudou barvu. Kata Tjuta je pro místní domorodé obyvatele svatyní, kde se dodnes odehrává spousta tajemných ceremonií, o nichž toho víme jen velmi málo. Od komplexu také vede několik odboček k domorodým rezervacím, kam je však bez povolení vstup zakázán. Mount Olga je němým svědkem rituálů… Největší monolit je domovem hada Wanambi, který v období sucha přebývá u pramene s jezírkem v údolí, kde jeho dech vytváří stálý vítr. Jiné oblé skály jsou obři Pungalunga, jenž pojídaly domorodce. Jeden Pungalunga byl zabit dvěma lovci poté, co sežral jejich ženy. Jeden z lovců odlákal jeho pozornost, zatímco druhý se k němu zezadu přiblížil a proklál Pungalungu oštěpem. Obr skonal v jeskyni Kuniula poblíž pramenů Mulára. Další monolity jsou tábořiště mužů a myších žen. Pilíř na východní straně je klokaní muž Malu umírající v objetí své sestry ještěrčí ženy Mulumary. Nejvyšší vrchol Mount Olga sloužil a podle některých svědectví stále slouží k různým obřadům a rituálům, které se provádějí hlavně v noci. Odehrávají se tu i veřejné soudy, po nichž se ihned vykoná případný trest, který mívá i dost krutou a drastickou podobu! Podle kmenových zákonů může například znásilněná žena po uznání viny probodnout oštěpem pohlavní úd útočníka… „Australané říkají, že kdo přijde k Uluru, stane se jiným člověkem. Když u Uluru stojíte, prostě si najednou uvědomíte, jak je člověk malý, nepatrný, uvědomíte si vlastní sounáležitost s celým Vesmírem, a poznáte, že to musíte zvěstovat všem dalším, kteří ještě bloudí. Až pojedete k Uluru, dejte si pozor na jednu věc. Místní chytře přejmenovali místo odkud lze pozorovat východ slunce domorodým názvem, proto pokud nemáte mapu a jedete na toto místo autem, nehledejte cedule „Sunrise viewing area“, ale „Talinguru Nyakunytjaku“. )

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Kailás: Tibetská hora bohů, kterou zatím nikdo nezdolal

Hory, které jsou pro obyvatele okolního regionu nějakým způsobem posvátné, tajemné či opředené legendami, existují prakticky v každé kultuře. Ne všechny mají nadnárodní formát, tak jako je tomu u tibetské hory Kailás. Tato hora je považována za střed světa a osu vesmíru, kolem které se vše otáčí. Kailas či Kailás, Kailáš či Gang Rinpočhe je nejposvátnější tibetská hora. Nachází se v západním Tibetu 960 km západně od Lhasy a 100 km severně od města Purang, v pohoří Transhimálaj. Kailás, i když není nejvyšší horou Transhimálaje, se od ostatních vrcholků hřebenu význačně odlišuje. Tvar hory je pravidelný čtyřstěn s výrazně vyznačenými hranami. Vrchol vytváří pravidelnou špičku. Na rozdíl od okolních vrcholků je pokryt trvalým ledovcem a jeho umístění je takové, že je možné tento vrcholek vidět z velmi velké vzdálenosti. Lokalita Kailasu ovšem neznamená jen horu samotnou, v jeho blízkosti jsou další krajinné prvky s náboženským významem. Poutní okruh obsahuje velké množství nábožensky významných prvků. Na úpatí Kailasu se jedná o jeskyně, průsmyk, kterým vede pouť, kameny s prohlubněmi v podobě šlépějí Buddhy a světce Milaräpy, okolní vrcholy nižších hor připisované bódhisattvům, jezírko, které smývá lidská provinění. V okolí Kailásu pramení čtyři velké řeky, které jsou z hlediska rázu krajiny velmi významné a překračují hranice Tibetu. To vedlo k rozšíření náboženského významu lokality. „Ve starých textech jsou tyto řeky popisovány jako odtoky z jezera Manasaróvar na úpatí hory Kailás a říká se o nich, že předtím, než odplývají různými směry obtékají sedmkrát posvátný okrsek, a tak vzdávají úctu trůnu bohů podle starého rituálu obcházení. Tibeťané nazývají Brahmaputru „Tamčhog Khabab“, řeka „vytékající z koňské tlamy“. Satladž jehož pramen je na západě, je nazýván „Langčhen Khabab“, tj. řeka „vytékající ze sloní tlamy“. Indus je nazývána „Segge Khabab“, řeka „vytékající ze lví tlamy“, a Karnáli (která se v rovinách stává Gogrou) je nazývána „Magčha Khabab“ řeka „vytékající z pavího zobáku“. Tato zvířata jsou „nosiči“ či trůnními symboly čtyř dhjánibuddhů. Jména řek tak indikují, že jsou považovány za součást univerzální mandaly, jejímž středem je Kailás. Ukrývá se pod horou Kailás vstupní brána do říše Šambaly? Velmi rozšířená legenda hovoří o tom, že pod horou Kailás se nachází jeden ze vstupů do bájné země Šambaly. Je to údajně krajina osídlena lidmi s nadpozemskými schopnostmi. Legenda dále říká, že bez jejich souhlasu do této podzemní říše nemůže vstoupit žádný smrtelník. Vchod je navíc uzavřen sedmi branami, které jsou zajištěny různými nástrahami. Tou první je, že každý člověk v blízkosti brány velmi rychle zestárne a během několika hodin zemře. Málokdo by asi této legendě věřil, ale profesor Ernst Muldašev, který je světově uznávaným oftalmologem a zároveň odborníkem v oblasti záhad tvrdí, že na této legendě může být opravdu něco pravdivého… Profesor Muldašev navštívil Tibet několikrát, a byl i při hoře Kailas, kde zjistil, že v blízkosti ní běží lidský věk mnohem rychleji. Zjistil zajímavou věc – za 12hodin, které člověk při hoře Kailas stráví, zestárne asi o dva týdny! Důkazem toho je rychlejší růst nehtů a vlasů. Místní mniši Muldaševovi řekli, že se jedná o slabé vyzařování první podzemní brány do Šambaly. Ten, kdo se dostane k první bráně, by údajně každou minutu zestárl asi o rok. Odborníky z celého světa překvapuje fascinující zeměpisná poloha hory Kailas Její vzdálenost od severního pólu je přesně 6666 km a od jižního pólu to je přesně 13 332 km – tedy dvakrát 6666. Navíc poledník procházející horou Kailas je vrcholem rozdělen přesně v jedné třetině. To však ještě není všechno. Ve vzdálenosti 6666 km od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnice hory a severního pólu vedena po obvodu Země protne na americkém kontinentu nejvýznamnější obřadní centrum Střední Ameriky Teotihuacán. Pokud spojíme vrchol Kailasu se středem Země, na druhé straně planety se zase dostaneme k Velikonočnímu ostrovu. Kailas v dávných dobách tvořila severní pól planety a Velikonoční ostrov zase jižní pól. Pak však přišla obrovská katastrofa a zemská osa se vychýlila o 60 stupňů. Při této katastrofě prý byla zničena vyspělá civilizace, která tuto katastrofu předpověděla, a tak se všichni významní obyvatelé ukryli před kataklyzmy do podzemí, kde dodnes žijí v říši Šambala. Manasaróvar a Rakas Tal – dvě posvátná jezera v blízkosti hory Kailas V blízkosti hory Kailas se nalézají dvě sladkovodní jezera, kruhovité Manasaróvar a srpovité Rakas Tal. Větší z nich a zároveň nejvýše položené sladkovodní jezero světa, Manasaróvar, má rozlohu 520 km2 a maximální hloubku 82 m! Obě jezera jsou propojena kanálem Gangačhu a je-li v jezeru Manasaróvar dostatek vody, odtéká část do jezera Rakas Tal. To je považováno za dobré znamení pro celý Tibet. Jezera mají symboliku v protikladu a dualitě. Větší a kruhovité Manasaróvar, kolem kterého vede poutní trasa, má za symbol Slunce a znázorňuje síly světla, potažmo dobra. Rakas Tal svým srpovitým tvarem symbolizuje Měsíc a temnotu. Je také posvátné, ale poutníci se mu vyhýbají. „Rakas“ či správněji „Rákšas“ znamená démon, takže Rakastal znamená „Jezero démonů“. Uprostřed jezera Manasaróvar, lidským očím neviditelný, roste božský strom džambu, stvořený Brahmou. Díky němu jsou vody jezera natolik mocné, že dokážou uzdravovat a odčinit zlou karmu. Proto každý, kdo se vykoupe ve vodách jezera Manasaróvaru, získá zásluhy pro lepší znovuzrození. Poutníci nabírají vodu a kamínky z jezera a okolí a nosí je s sebou zpět domů, protože věří v jejich léčivý účinek. Na vrchol hory Kailas se zatím nepodařilo vystoupit žádnému horolezci na světě! „Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno vystoupat na vrchol Kailasu, kde se mezi mraky nachází příbytek bohů. Kdo se odváží se tam vypravit a spatřit tváře bohů, bude usmrcen“. Pro místní i horolezce představuje hora Kailas, dosud nepokořenou výzvu – přestože čínská vláda v minulosti opakovaně vydala povolení k výstupu na její vrchol. Traduje se, že ti, kdo chtěli horu ztéci, sešli z cesty a vydali se opačným směrem. Ti, kdo mířili k vrcholu, se odtud už nikdy nevrátili. Řada odvážlivců popsala, že zdolání hory tyčící se do výšky 6 638 m.n.m. vzdala až na poslední chvíli kvůli náhlé změně počasí. Před velikánem se sklonil dokonce i legendární Reinhold Messner, který se nakonec spokojil pouze s poutním „kolečkem“ kolem úpatí. Messner argumentoval tím, že hora Kailas je posvátná a jedna legenda mluví také o tom, že vrchol hory je nedostupný pro kteréhokoliv člověka, a že bohové nikdy nedopustí, aby obyčejný smrtelník stál na jeho vrcholu. „Jen ten, kdo je bez hříchu, může sem vystoupat. A ten ve skutečnosti nebude muset kvůli tomu ztékat strmé stěny z ledu – promění se prostě v ptáka a vyletí nahoru“. Zdolání hory zatím sice zůstává nadlidským úkolem, k jejímu úpatí však každoročně přicházejí tisíce poutníků, aby vykonali „posvátné kolečko“ – rituál, jenž má přinášet štěstí. Na pouti dlouhé 56 km, tvořené několika okruhy kolem hory Kailas (pro buddhisty a hinduisty po směru hodinových ručiček, pro bönisty v protisměru), totiž poutníci obvykle čelí celé řadě nepříjemností – především chladu a častému střídání počasí. „Chci předat lidem poselství hor, tak jak ho cítím – jako krásnou a zároveň křehkou rovinu mezi životním prostředím, lidskou dobyvačností a každodenním životem. Horolezci mohou osmitisícovky zlézat, ale zároveň přírodu chránit a respektovat. Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali“. – Reinhold Messner )

Arkaim – Tajemné město za Uralem potomků Hyperborejců

Arkaim – Tajemné město za Uralem potomků Hyperborejců

Na jižním Uralu uprostřed pusté a nehostinné stepi bylo v roce 1987 díky leteckým snímkům objeveno údolí, ve kterém bylo až 3700 let ukryté tajemné starověké město. Podle vědců nešlo jen o město, je to zároveň chrám i astronomická observatoř. Archeologické naleziště dostalo jméno Arkaim podle údolí, v němž je umístěno. Arkaim je unikát, který nemá obdoby. Říká se mu „ruský Stonehenge“, jenže se slavným britským kruhem menhirů má společný jen základní tvar. Je větší, možná i starší, a hlavně nešlo o obyčejné kamenné kvádry naskládané na sebe, ale fungující město, kde nechyběla například důmyslná kanalizace. Arkaim je navržen do kruhového půdorysu, kruh je jeho hlavním symbolem. Kruhový není jen půdorys celého Arkaimu, ale i všechna lidská obydlí uvnitř. Stavby v Arkaimu jsou starší než podobné útvary, které používali staří Egypťané a Řekové, což naznačuje rané hluboké chápání Země ve vztahu ke zbytku vesmíru. Archeologové si na základě výzkumů myslí, že jej obýval nějaký indoevropský národ. Mohli to být Árijci, jak o tom někteří archeologové uvažují. Ti Árijci, kteří podle mystiků byli potomky dávných obyvatel Hyperborei. Arkaim se stavěl podle předem navrženého plánu jako jediný složitý komplex, navíc orientovaný podle astronomických objektů Arkaim měl kruhový tvar, vnější průměr byl zhruba 160 metrů. Obklopoval jej dvoumetrový příkop naplněný vodou. Po vstupu do města se ocitneme na jediné kruhové ulici, která má asi pět metrů na šířku a odděluje obydlí přilehlá k vnější stěně od stěny vnitřního kruhu. Ulice měla dřevěnou podlahu, pod kterou byl po celé její délce vykopán dva metry široký kanál spojený s vnějším příkopem. To znamená, že město mělo dešťovou kanalizaci: přebytečná voda prosakující skrze dřevěnou dlažbu stékala do kanálu a pak do vnějšího obvodového příkopu. Všechny domy, přiléhající k vnější stěně jako plátky citrónu, měly východ na hlavní ulici. Celkový počet domů vnějšího kruhu byl 35. Tajemný prsten vnitřní stěny měl šířku 3 metry a sahal 7 metrů vysoko. To znamená, že 25 vnitřních obytných prostorů stejných jako byty vnějšího kruhu, bylo izolováno od všeho vysokou zdí. Aby se člověk dostal k malému vchodu do vnitřního kruhu, bylo nutné projít celou délku prstencové ulice. Plnilo to nejen obranný účel, ale také to mělo svůj skrytý význam. Ten, kdo vešel do města, musel projít stejnou cestu, kterou prochází Slunce. Zdá se, že ti, kdo se nacházeli v dobře chráněném vnitřním kruhu, vlastnili něco, co nebylo potřeba ukazovat ani vlastním lidem, žijícím na vnějším okruhu, natož vnějším pozorovatelům. Korunou Arkaimu je centrální, téměř čtvercové náměstí uprostřed vnitřního kruhu, asi 25 na 27 metrů. Soudě podle zbytků ohňů, uspořádaných podle určitých pravidel, to byla oblast určená k vykonávání nějakých obřadů. Ve starověkých kosmogonických textech kruh symbolizuje vesmír a náměstí (čtverec) symbolizuje Zemi, náš hmotný svět. Moudří lidé starověku, kteří dobře znali stavbu Vesmíru, vnímali, jak harmonicky a přirozeně je uspořádaný. A proto při výstavbě města jako by vytvářeli zmenšený Vesmír. Kdo byli obyvatelé Arkaimu a jaké poselství na vlnách věků nám zanechali? V Mahábháratě se píše o tom, že vysocí světlovlasí bohové, kteří přiletěli na Zemi z daleké planety, žili v Daariji (Hyperborei). Při nástupu doby ledové se dali do pohybu a došli až k úpatí Rifejského pohoří (nyní Uralu). S bolestí v srdcích opouštěli zemi za polárním kruhem, kde do příchodu ochlazení bylo subtropické podnebí a kvetly tam rajské sady. Tato doba ledová byla způsobena pádem velké komety, po kterém následovalo vzedmutí hladiny oceánu, a část Arktidy byla smetena. Přeživší obyvatelé se vydali na cestu do jižnějších krajů. Po dlouhém putování se jim zalíbilo malebné údolí u hory Arkaim, kde začali s použitím svých znalostí budovat město. A stavěli ho na základě přesně matematicky propočítaného návrhu, přísně orientovaného na hvězdy a Slunce. Hyperborejci svou velikostí připomínali obry. Kůži měli bělounkou jako sníh, blond vlasy a oči modré. Byli také spojováni s již známou teorií, zabývající se krevním faktorem RH negativní. Některé teorie tvrdí, že v jejich žilách kolovala právě tato krev a dnešní lidé se stejným typem krve mají být jejich potomky. Nicméně jiné teorie zase tvrdí, že RH negativní mají potomci božstev Anunnaki. Koncept nacistického esoterismu vychází z toho, že Árijci jsou ve skutečnosti potomky Hyperborejců. Jak je každému známo Árijská rasa se vyznačuje světlou pletí, blond vlasy a modrýma očima, stejně jako Hyperborejci. Dle teorie se starověké mimozemské bytosti smísili s jižní lidskou rasou. Arya, mající význam „urozený“ se objevuje v různých indo-evropských jazycích. Množné číslo (Aryas – urození) bylo jméno, jímž se Árijci označovali před svým rozptýlením, a přežívá ve Eire (Irsko). Áriové byli šiřiteli pokroku, kteří udělali velmi mnoho pro rozvoj lidstva. Jsou spřízněni s celou védskou literaturou v jejích dávných pramenech. Hlavním důkazem toho, že v Arkaimu žili Árijci, je nález koňských pohřbů v jejich stylu. Tato praxe je popsána ve staroindických textech a říká, že koně byli pohřbíváni se svými pány. Důkazy o rituálních koňských obětech byly nalezeny v kamenných nekropolích odkrytých v údolí Arkaimu. Svastika: Jeden z nejsvatějších árijských symbolů Svastika v sanskrtu znamená „spojená s blahem“, „mnoho štěstí“. Je to jeden z nejstarobylejších posvátných symbolů, který se vyskytuje už v mladém paleolitu v mnoha zemích světa. Indie, starověké Rusko, Egypt, Čína, a dokonce i stát záhadných Mayů. Svastika je symbol slunce, úspěchu, štěstí, kreativity (to je ta „správná“ svastika). A samozřejmě existuje také svastika s opačným směrem, která u starých Rusů symbolizovala tmu, zničení, „noční Slunce“. Jak je možné vidět na starých ozdobách, zejména na árijských džbánech nalezených v okolí Arkaimu, používali se obě svastiky. To má hluboký význam: den střídá noc, světlo střídá temnotu, nové narození střídá smrt, je to přirozený řád ve vesmíru. Z tohoto důvodu nebyla ve starověku „špatná“ a „dobrá“ svastika, obě byly vnímány v jednotě (podobně jako „jin“ a „jang“). Arkaim jako observatoř dávných Árjů Během výzkumů se ukázalo, že nalezená observatoř není tím nejzajímavějším a nejhlavnějším, co se nachází na Arkaimu. To nejdůležitější, co bylo nalezeno, byla geometrická přesnost, dokonce mnohem větší, než byla na plánech archeologů, na úrovni přesnosti přístroje. V Arkaimu žili duchovní mudrci a učitelé, kteří se zabývali zkoumáním vesmíru, určovali vzájemnou spojitost kosmických těles a jejich vliv na člověka. Arkaim jako observatoř umožňoval odpozorovávat Měsíc, což dokazují záznamy na zdejších kruhových zdech. Našlo se zde 18 astronomických událostí, 6 spojených se Sluncem a 12 spojených s Měsícem. Je zajímavé i to, že v tomto ohledu Stonehenge zaostává za Arkaimem, kde je možné fixovat 15 událostí. Toto místo je také označováno za místo výskytu paranormálních jevů. Převažují zprávy o UFO v podobě světelných záblesků, pohybujících se kruhů a mlžných kruhů. Návštěvníci tvrdí, že slyší podivné hlasy, jsou dezorientovaní nebo vidí duchy. Byly zaznamenány také magnetické anomálie. Někteří záhadologové si proto myslí, že kruhy v uralské stepi mohly sloužit jako přistávací dráhy možného starověkého kosmodromu nebo byl celý komplex součástí světové sítě archeoastronautických nalezišť, které lidé ještě nechápou. Vykopávky ukazují, že v Arkaimu nedošlo nikdy k žádným bitvám s nepřáteli, ani náhodným požárům nebo dopadu meteoritů. Obyvatelé na konci života města si vzali své osobní věci a město opustili, a před odchodem ho zapálili. Mnozí to srovnávají s osudem mayských indiánů, kteří také záhadně opouštěli svá města. Jedna z verzí to vysvětluje tím, že Mayové k tomu byli donuceni, po opakujících se letech mimořádného sucha. Je možné, že Áriové opustili toto místo ze stejného důvodu… )

Malta – země slunce, nymf a megalitických chrámů

Malta – země slunce, nymf a megalitických chrámů

Malta je ostrovní republika ve Středozemním moři asi 100 km od Sicílie. Leží ve strategické poloze uprostřed cesty mezi Gibraltarem a Suezem a mezi Itálií a Tuniskem. S rozlohou 315 km 2 je Malta pátým nejmenším státem Evropy. Maltskou republiku tvoří tři ostrovy, největší Malta, menší ostrov Gozo a nejmenší ostrov Comino s rozlohou 2,6 km2. Ostrovy jsou vrcholy ponořeného vápencového pohoří, pobřeží je velmi členité s mnohými zálivy a útesy. Malta byla až do roku 870 součástí Byzantské říše, stejně jako Řecko. Řekové, kteří si oblíbili vynikající maltský med, pojmenovali ostrov právě po této delikatese. A protože „meli“ znamená v řečtině med, dostal ostrov jméno Melite. Existuje však ještě jedna, mnohem starší teorie, a to, že název ostrova Malta pochází z fénického slova maleth, které znamená útočiště. V době antického Řecka byla Malta proslulá jako „pupek Středozemního moře“. Na sousedním ostrůvku Gozo, kde žila dcera titána Atlanta Kalypsó, strávil dle legendy nějaký čas i Odysseus. Malta se může chlubit dějinami v trvání více než sedm tisíc let. První kolonisté pocházeli pravděpodobně ze Sicílie. Po římské kolonizaci zde proběhla série invazí – byzantská, muslimská a sicilská – a to až do 16. století, kdy Karel V. postoupil ostrov rytířům proslulého Řádu svatého Jana. Po nich přišli Francouzi a Britové. Během 2. světové války sloužila Malta jako pevnost Spojenců. Na světě najdete jen málo míst, kde by byly na tak malém území k vidění megalitické chrámy, rytířské paláce i velkolepé katedrály. Právě díky pozůstatkům dávných megalitických chrámů bývala Malta často nazývána pupkem světa. Má se za to, že právě tady byly položeny základy dávných civilizací. V pozdějších dobách platilo úsloví, že kdo vlastní Maltu, ten ovládá celé Středomoří. V letech 3600–2500 se na Maltě rozvinula velice vyspělá civilizace, znající prvopočátky kalendáře a základy megalitické architektury. V těchto letech na Maltě vzniklo asi 100 chrámů, z nichž se zachovalo jen 30. Zatímco se většina neolitických civilizací nacházela na primitivním stupni života, na Maltě již docházelo k mistrovským architektonickým dílům. Touto dobou se jí mohli vyrovnat snad jen stavitelé Anglického Stonehenge. Naopak nejstarší pyramida v Gíze (Cheopsova nebo Chufuova) je téměř o tisíc let mladší. Megalitický chrám Hagar Qim – Díky 5000 let starým částem tohoto megalitického chrámu, stojícím asi kilometr od vesnice Qrendi, si můžeme lépe představit, jak žili naši dávní předkové. Areál tvoří čtyři chrámy: největší, centrální (symbol celého komplexu) stojí uprostřed, ostatní jej obklopují v půlkruhu ze severu. Samotná budova je tvořena řadou pokojů ve tvaru písmene C, známých jako apsidy. Jedna z prehistorických komor je vybavena elipsovitou dírou, která je vytvarována v souladu s východem Slunce v letním slunovratu. Při východu slunce, první den léta, sluneční paprsky procházejí tímto otvorem a osvětlují kamennou desku uvnitř komory. Jen několik minut chůze od chrámu Hagar Qim se nachází chrámový komplex Mnajdra s celou řadou oltářů, využívaných věřícími pro komunikaci s božstvy. Jedinečnost chrámového komplexu si vysloužila zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Chrám Tarxien – Je součástí unikátního archeologického naleziště. Jeho počátky jsou datovány až do roku 3150 př.n.l. K jeho odhalení přispěli velkou měrou místní zemědělci, kteří během prací na poli odkryli části stavby. Chrám sloužil v době svého vzniku k náboženským účelům, pravděpodobně zde byla obětována zvířata. Tarxien se skládá ze tří samostatných chrámů. Mnoho z nalezených artefaktů bylo přemístěno do Archeologického muzea ve Vallettě (hlavní město Malty). Chrám Ggantija (Věž Obrů) – Megalitický chrám Ggantija patří k nejstarším megalitickým stavbám na světě (a je asi o 1000 let starší, než známé Stonehenge). V chrámu se nalezly sošky žen, podobou připomínající Věstonickou Venuši, takže se jednalo nejspíš o místo, kde se uctívala Bohyně plodnosti. Chrám Ggantija je mimochodem opředený spoustou záhad. Nikdo třeba vlastně ani neví, kdo ho postavil a proč. Na ostrově se z doby, kdy byl postaven, nenašly žádné pozůstatky většího osídlení, které by bylo ke stavbě takového chrámu nutné. Nedává ani smysl, aby stavitelé chrámu „dojížděli“ na Gozo, protože doprava po moři v roce 3500 př.n.l. nebyla zrovna snadná. Stavba je navíc tvořena ohromnými balvany, jejichž doprava byla pro pravěké lidi náročná a neumíme si představit, jak to zvládli bez jakékoli technologie. V některých kamenech jsou pak vyhloubeny pravidelné kulaté otvory, jejichž vysekávání muselo být s primitivními nástroji neuvěřitelně náročné a jejichž účel je neznámý. Hypogeum Hal Saflieni: Skrývá maltské pohřebiště největší tajemství všech dob Hypogeum je výraz označující podzemní posvátný prostor. Hypogeum v Hal Saflieni, dnešní části města Paola na Maltě, je třípatrový, skoro 11 metrů hluboký komplex o celkové ploše kolem 500 m2. Archeologové si myslí, že je chrámem, podle jiných to je rituální pohřebiště, a ti nejodvážnější dokonce hovoří o pozůstatku pravěkého řídícího střediska, jakéhosi kosmodromu. Hypogeum, jehož stáří se odhaduje na 5 až 6 tisíc let, do skály vytesala nějaká neznámá civilizace. Záhadný podzemní komplex byl před zraky veřejnosti velmi dlouho ukrytý, objeven byl náhodou roku 1902, kdy se stavební dělníci prokopávali zdejší skálou a narazili na neznámou podzemní dutinu. Podzemní chrám je součástí rozsáhlého labyrintu, který se rozprostírá pod celým ostrovem. Při objevení v něm bylo uloženo zhruba 30 tisíc koster. Všechny patřily ženám. Vědci se dodnes neshodli na vysvětlení. Šlo snad o pozůstatky kněžek, které v podzemním chrámu pracovaly? Nebo byla tehdejší civilizace matriarchální a ve svatém komplexu byly pochovány výhradně ženy, zatímco „méněcenní“ muži se museli spokojit s věčným odpočinkem někde jinde? S hypogeem je ale spojena i jedna současná záhada. Od 1. poloviny 20. století se na ostrově záhadně ztrácejí lidé. Dodnes je evidováno více než 100 nešťastníků, kteří beze stopy zmizeli. První velká vlna pohřešovaných se odehrála v roce 1940, kdy se do hypogea pokoušela dostat skupina studentů, po kterých se však slehla zem a nikdo je už nenašel. O tomto záhadném zmizení v té době psal i prestižní magazín National Geographic. Z té doby pochází také svědectví od zaměstnankyně britské ambasády Louis Jessup. Ta tvrdí, že během pobytu na Maltě přesvědčila hlídače, aby ji pustil až do nejnižšího podzemního patra hypogea. Tam se prý s několika kolegy proplazila velmi úzkou stezkou do prostoru připomínajícího rozlehlou jeskyni. Popsala, jak uviděla několik mohutných bytostí podobných lidem, kteří si jí všimli a ukazovali rukama směrem k ní. Objevila se i řada svědeckých výpovědí, podle nichž je někdy uvnitř slyšet srdcervoucí nářek…Přesto je hypogeum turistickou senzací a v roce 1980 se dostalo na seznam památek UNESCO. Kvůli rušnému provozu však začalo chátrat, takže bylo v roce 1990 na několik let uzavřeno. Nyní smí dovnitř pouze 10 lidí za hodinu. Podle místních pověstí však nikdo z nich nemá jistotu, že se ještě někdy podívá zpět na denní světlo. Kamenné stopy kol z neznámé minulosti Stopy kol starověkých vozů nejsou ve středověkém světě žádnou výjimkou. Můžete je vidět například na ulicích Pompejí, ve vstupní bráně antické Théry na ostrově Santorin a na řadě dalších archeologických lokalit. Avšak maltské koleje vypadají úplně jinak. Malťané nazývají tyto koleje poněkud posměšně „cart ruts“, tedy stopy dvoukoláku. V tomto případě by však muselo jít o pořádný dvoukolák: průměrný rozchod kol je asi 140 cm, hloubka stop v některých případech dosahuje téměř tři čtvrtě metru. Vůz, který by dokázal takovouto kolejí projet, by musel mít kola o průměru nejméně půldruhého metru. V mnoha knihách o Maltě se píše, že kamenné koleje často míří do moře a pokračují pod vodou. Že moře v okolí Malty ukrývá mnohá tajemství, může naznačovat i zpráva pocházející už z roku 1957. Tehdy údajně narazil potápěč Raimondo Bucher u ostrova Linosa jižně od Malty na kamennou zeď vybudovanou z pravidelně opracovaných kamenů. Stavbu Bucher uviděl v hloubce 30 metrů, dokázal ji však sledovat až do 60 metrů. Druhý den se na místo vrátil se svým bratrem a nalezl na zdi hrubě vytesanou sochu. Údajně pořídil několik snímků, potřetí se mu však objekt nepodařilo nalézt a celá záležitost utichla. Maltské koleje vedou po celém ostrově a byly z nějakých důvodů vyryty do zdejšího podkladu, kterým je vápenec nebo pískovec. Nejrozsáhlejší oblast, kterou pokrývá změť kolejových drah, najdeme na nejvyšším bodě ostrova, náhorní rovince ve výšce 263 metrů nad mořem u městečka Dingli. Problém prehistorických kolejí se snažil vyřešit snad každý, kdo navštívil Maltu, včetně záhadologa Ericha von Dänikena. Däniken se přiklání k možnostem, že se jednalo o startovací dráhy mimozemšťanů nebo jiné stopy mimozemských civilizací, rejdících v dávných dobách na povrchu tohoto zalíbeného ostrova. )

Velikonoční ostrovy – nejodlehlejší místo na Zemi

Velikonoční ostrovy – nejodlehlejší místo na Zemi

Velikonoční ostrov je jedním z nejosamělejších osídlených míst na Zemi. Pouze 20 km dlouhý kus země se nachází v Tichém oceánu 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky, nejbližší další ostrov je od něj vzdálen 1450 km. Kromě jiných zajímavostí a záhad se stal Velikonoční ostrov známý díky obrovským kamenným sochám rozesetým po celém ostrově, o jejichž účelu ani tvůrcích toho mnoho nevíme. Některé z více než 600 megalitů stylizovaných do lidské podoby jsou umístěny ve skupinách na vybudovaných terasách, jiné se nacházejí ve volné přírodě. Zajímavostí je, že každá ze soch je originální. Stejně jako u lidí se na ostrově najdou moai vysoké, nízké, obézní, tenké, dokonce i potetované s kloboukem zvaným pukao. Některé obsahují nápisy v oceánštině, dávno zaniklém pradávném jazyce místní civilizace. Běžný polynéský název je Rapa Nui (česky Velká země). Přívlastek Velká odlišuje Velikonoční ostrov od jiného ostrova jménem Rapa, již dříve osídleného (a později přejmenovaného na Rapa Iti, tj. Malá země). Jiný název ostrova je Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Stejné jméno má kultovní zaoblený magnetický kámen, ležící v blízkosti Ahu Te Pito Kura. Jacob Roggeveen, který ostrov objevil o Velikonoční neděli roku 1722, jej podle dne objevení nazval Velikonoční ostrov. Záhadné sochy Moai – Jak vznikly největší monumenty dávnověku? Sochy Moai patří mezi největší světové záhady a atrakce ostrova, které jsou úzce spřízněné s podobnými tradicemi kultu předků rozšířených v Polynésii. Z jakého popudu se pustili tehdejší obyvatelé do tak gigantické a vysilující práce? K čemu vlastně sochy sloužily? Byly postaveny z náboženských důvodů nebo měly odrazovat nevítané návštěvníky ostrova? Sochy se údajně stavěly na počest náčelníků, jedna z teorií nicméně říká, že jelikož jsou všechny obráceny k moři, mají za úkol tamní obyvatelstvo chránit před příchozími hrozbami. Z původního počtu necelé tisícovky moai byly vztyčeny zhruba jen tři stovky, o zbytek se postarali archeologové až ve 20. století. Sochy byly vytesány jednoduchými kamennými nástroji ze sopečného tufu v lomech kráteru zvaného Rano Raraku. Největší záhadou pro mnoho badatelů bylo, jak mohli dávní obyvatelé přepravovat (bez tažných zvířat a moderní techniky) hotové sochy až na vzdálenosti 10 km. K prostému vlečení největších soch o hmotnostech přes 25 tun (například na dřevěném smyku) by totiž pravděpodobně nestačily síly všech tehdejších obyvatel ostrova dohromady. V legendách se praví, že sochy kráčely po ostrově sami pod vlivem kouzla, které ovládali jen zasvěcení kněží. Známý spisovatel Erich von Däniken dokonce věří v zásah mimozemských civilizací. Mnohem realističtěji se na problém díval proslulý norský cestovatel, dobrodruh a badatel Thor Heyerdahl, známý například svými odvážnými plavbami na balsových vorech, kterými dokazoval námořnické schopnosti jihoamerických Indiánů. Heyerdahl se v roce 1955 během expedice na Velikonočním ostrově prakticky zabýval možnostmi výroby, vztyčování a přepravy soch. Přepravu, která představovala technicky největší problém, vysvětloval vlečením za pomoci dlouhých dřevěných pák. Právě knihami Thora Heyerdahla, které významně rozšířily povědomí o Velikonočním ostrově, se na začátku 80. let 20. století nechal inspirovat mladý český absolvent Vysoké školy strojní a elektrotechnické Ing. Pavel Pavel. Pavel Pavel – Muž, který rozhýbal sochy Moai „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale Velikonoční je jen jeden. Když jsem ho poprvé opouštěl, tak sem plakal, že se tam už nikdy nevrátím“. Pavel Pavel způsobil v roce 1986 celosvětový poprask. Předvedl, jak domorodci Velikonočního ostrova přemisťovali mohutné moai – sochy vážící desítky tun. Byl první na světě a svět ho dodnes uznává. Otázka technického řešení stěhování soch mu nedala spát. Nepodcenil vyprávění legend o samostatné chůzi soch a uvažoval, jak by se daly sochy přemisťovat ve vzpřímené poloze. Brzy ho napadlo, zda by se nemohly sochy stěhovat podobně jako těžká skříň – postupným pootáčením při naklonění na jednu stranu. Aby ověřil svoji teorii, rozhodl se vyrobit betonovou napodobeninu sochy moai a vyzkoušet prakticky, zda mohlo menší množství lidí uvažovaným způsobem sochy skutečně stěhovat. Po půlročních přípravách experimentu se na podzim roku 1982 sešel se svými přáteli na volném prostranství ve Strakonicích před čerstvě vyrobenou 4,5 m vysokou a 12 tun těžkou sochou, která by jako z oka vypadla těm pravým z Velikonočního ostrova. Zřejmě největším oceněním bylo pro Pavla Pavla pozvání k expedici na Velikonoční ostrov od tehdy už velmi uznávaného T. Heyerdahla kterému Pavel Pavel napsal o svých pokusech. V roce 1986 se tak P. Pavlovi splnil na tehdejší dobu velmi exotický a těžko představitelný sen a svoji teorii stěhování soch si měl možnost vyzkoušet přímo na Velikonočním ostrově se skutečnou moai a s partou domorodých obyvatel. K pohybu sochy bylo třeba jen 16 lidí s jedním vedoucím a několik lan. Hyerdahlovy předchozí experimenty přitom ukazovaly na potřebu stovek lidí. Na základě těchto experimentů Pavel Pavel odhadl, že k přesunutí 800 tun těžkých kvádrů terasy v Baalbeku by stačilo přibližně 160 lidí, vybavených starověkými nástroji. Orongo – Obřadní vesnice, která byla centrem kultu Ptačího muže Stará obřadní vesnice Orongo, sestává z nízkých obydlí, postavených z čedičových dlaždic čočkovitého tvaru připomínajících více sklípky než obydlí. Orongo znamená „místo poslů“, což mohl být odkaz na stěhovavé ptáky. Vesnice kdysi sloužila jako hlavní obřadní středisko vyznavačů „ptačího muže“ (Tangata Manu) a boha tvůrce Makemake. Ostrůvek Motu Nui, který se odsud zdál docela blízko, hrál v kultu ptačího muže velikou roli, protože rybáci sazovití kladli svá vejce na tomto ostrůvku v srpnu a září. Podle legendy, kdo přinesl z ostrůvku první neporušené vejce snesené rybáky, stal se ptačím mužem (náčelníkem ostrova), nebo měl právo vybrat ptačího muže na příští rok. Kandidáti se museli spustit dolů z příkrých útesů, potom přeplavat úžinu plnou žraloků, vyběhnout na ostrůvek a počkat si na první snesené vajíčko, vzít ho a plavat zpět, proběhnout vlnami příboje, které se tříští o pobřeží a pak vyšplhat zpět nahoru na příkré skály s neporušeným vajíčkem. Ten úkol byl velice obtížný už jen sám o sobě, ale přirozeně ostatní kandidáti nechtěli, aby soupeř vyhrál, a tak dělali co mohli, aby mu rozbili buď vajíčko, nebo hlavu, nebo obojí. Soutěž se rychle proměnila v boj na život a na smrt. Kult ptačího muže prý přežil až do konce 19. století a o těch, kdo byli dost šikovní na to, aby přinesli neporušené vejce rybáka se věřilo, že jsou zástupci boha Makemake na Zemi. Záhadné písmo Rongorongo, které se dosud nikomu nepodařilo rozluštit Písmo je zapsáno zvláštním stylem, kterému se říká Bustrofédon, kdy se jeden řádek zapisuje zleva doprava a následující opačně. Písmo bylo určené pro privilegovanou skupinu kolem panovníka a po odvezení královské rodiny do otroctví byla znalost zcela ztracena. Celkem se zachovalo 26 destiček, které jsou rozptýleny po muzeích celého světa a ani jedna nezůstala na Velikonočním ostrově. Největší záhadou není obsah tabulek, ale způsob, jak toto unikátní písmo vzniklo. Velmi se podobá písmu z Mohendžodara (na území dnešního Pákistánu), které je ovšem z úplně opačné strany zeměkoule. Existují teorie, že písmo s sebou už přivezli první osadníci nebo že je výsledkem mnohem dřívějších kontaktů s dávnými mořeplavci již zapomenutých kultur. Legendy o tom, že ostrované jsou potomky tajemných bílých mužů, jsou mimochodem rozšířeny po celé Polynésii. Velmi pravděpodobné ale je, že rongorongo je jedním z mála písem, které vznikly v naprosté izolaci. Rongorongo je poměrně nedávný název, který byl tomuto písmu dán. V jazyce Rapa Nui to znamená recitovat, skandovat nebo zpívat. Původní název tohoto písma byl podle legend „kohau motu mo rongorongo“ (v překladu „řádky určené ke zpěvu“). Jako znaky písma jsou použita schématická znázornění postav, zvířat, rostlin, geometrických tvarů, z nichž mnoho je nemožné identifikovat. Podle tradice byly tyto symboly ryty do dřeva žraločím zubem. Přestože se v dnešní době o rozluštění tohoto písma snažili různí vědci pomocí počítačů, nebylo poselství, které možná dosud skrývá, odhaleno. Vydá nám někdy Velikonoční ostrov svá tajemství? Zatím zůstává tento kousek země opředen stále mnoha nevysvětlitelnými záhadami…   )

Pražský Golem – Ochránce židovského ghetta, kterého stvořil slavný rabbi Löw

Pražský Golem – Ochránce židovského ghetta, kterého stvořil slavný rabbi Löw

Náš pražský Golem je tím nejznámějším a nejslavnějším golemem na světě. Jeho stvořitel, židovský rabín Jehuda Léva ben Becalel, mu dal jméno Josille. Stvořil jej z hlíny a oživil ho, aby chránil židovské ghetto před křesťany, kteří ho pravidelně napadali, a také jako pomocníka s domácími pracemi. Golem se do pohybu uváděl vložením šému – svitku a pak poslouchal toho, kdo mu šém do úst vložil. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Co se týče slova šém, tento „výraz značí v hebrejštině obecně jakékoli jméno“. Do evropských jazyků byl převzat v užším kabalistickém smyslu tajemného, nevyslovitelného Jména, jednoho z mnoha jmen jediného Boha. Golemovi nelze ale do úst vložit jakýkoli šém. Podle jedné pověsti se pokusil student z ciziny golema oživit, ale jelikož měl nedokonalý šém, golem nebyl ovladatelný, tak ho student musel zničit, ale on ho zavalil. Šém je nositelem životní energie, působí na její vývoj a vzrůst. Proto se v některých pověstech hovoří o golemovo nekontrolovatelném růstu. Nejstarší zmínky o umělých výtvorech, konkrétně golemech, nalezneme již ve starém Egyptě Egypťané soustředili mnoho pozornosti na posmrtný život, který byl podle nich věčný. Do hrobek vkládali mrtvému sošky sluhů, které mu měly pomáhat. Tyto sošky byly nazývány Vešebti. „Byly to hliněné figurky sluhů, kteří se měli v Západní říši přihlásit k práci za svého pána, když by jej k ní dozorce zavolal“. Byly tedy zemřelému vzhledově podobné. Vešebti byli oživeni pomocí Knihy mrtvých. Hovoří se o magické formuli, která se díky tomu, že byla psána hieroglyfy, stala tajemnou, i když to byl pouhý výrok krále – král dává oběť. Kromě sošek sluhů se do hrobů dále vkládaly i sochy nahých otrokyní. Nejčastěji byly vytvořeny z vosku, dřeva, kovu či hlíny. Jejich velikost byla jen několik centimetrů, ale v záhrobí se následně zvětšily. Tyto sošky se objevily kolem roku 2000 př.n.l. V Japonsku a Číně se nejprve k zemřelému pánovi zahrabávali zaživa jeho sluhové, kteří mu měli sloužit v posmrtném světě. Později byly tyto lidské oběti nahrazeny hliněnými panáky v lidské velikosti, kteří na onom světě obživli. Kromě starého Egypta a Japonska se oživlé bytosti objevují i ve starém Řecku. Největší řecký stavitel, vynálezce a sochař Daidalos, zhotovoval prý sochy, které se samy pohybovaly. V Číně také věřili na oživlé sochy. Jejich oživení souviselo s vírou, že člověk má dvě duše, jednu pudovou, která sídlí v krvi a jednu rozumovou. K oživení soch tedy stačilo, aby se krev spojila s příslušnou sochou. Pokud můžeme soudit z dochovaných historických pramenů, je představa, že člověka (či něco člověka podobného) lze stvořit „relativně“ nekomplikovaným způsobem, velmi stará. Zřejmě má svůj původ v mytologiích, které si stvoření lidstva (prvního člověka) božím zásahem představovaly poměrně jednoduše. Bůh „uplácal“ člověka z vhodného materiálu – hlíny a následně mu „vdechl“ život. Ačkoliv se tento postup zdá být velmi prostý, naši předkové si samozřejmě uvědomovali zásadní rozdíl mezi „boží mocí“ a jejich vlastními schopnostmi. Proto spíše předpokládali, že mnohem snazší bude „stvoření“ bytosti podstatně primitivnější, než je člověk. U tvora tzv. třetího řádu by se jednalo spíše o zvíře nebo velmi jednoduchým způsobem konající bytost. Teprve bytost druhého řádu odpovídá svojí charakteristikou tomu, co si představujeme pod pojmem golem – tedy umělou bytost s určitými duševními schopnostmi, která rozumí lidské řeči a je schopna do jisté míry samostatně vykonávat přikázanou činnost. Možnost stvoření tvora prvního řádu, který by plně odpovídal člověku, byla sice diskutována, ovšem spíše v teoretické rovině. Pro středověk je také typická představa, že s pomocí patřičných magických formulí je možno vytvořit tzv. „homunkuly“, které si tehdejší alchymisté představovali jako maličké lidské tvory. Není jasné, do jaké míry tato myšlenka souvisí s rozvíjejícími se znalostmi embryologie nebo naopak s neznalostí mikroskopu. To, že nebyli schopni rozlišit mikroskopické zárodky života (například vajíčka hmyzu), vedlo tehdejší alchymisty a přírodovědce k představě, že jednoduché formy života – typicky právě hmyz – běžně vznikají z neživé hmoty, špíny či bahna. Od této představy pak logicky neměli daleko k myšlence, že s použitím některých magických nebo alchymistických postupů by bylo možno vytvořit tvory složitější, blížící se snad až člověku. Rabi Löw (zvaný Maharal) – Legendární tvůrce pražského Golema „Uhnětli jsme tě z hlíny, a vdechli jsme ti život, abys chránil Židy před nepřáteli a před pronásledováním. Budeš bydlit v mém domě a budeš plnit mé rozkazy. Vykonáš všechno, co ti rozkážu, i kdybych tě poslal třeba do ohně, i kdybych ti přikázal vrhnout se z věže, i kdybych tě poslal do mořských hlubin…“ Rabi Löw se narodil s největší pravděpodobností v německém Wormsu. Jiné historické prameny však za místo narození považují Polsko. Jako rok narození udávají prameny 1512, 1513 ale i 1515 či 1525. Rabi se narodil do velice významné rabínské rodiny. Podle dochovaných pramenů měla tato rodina předky pocházející z Prahy. Rabi Löw se zabýval pedagogikou, jazykovědou, teologií, filozofií, geometrií a také Kabalou. Nejprve byl zemským rabínem a školním rektorem v Mikulově. Poté působil jako rabín v Poznani, v Polsku, ale pak se přesunul do Prahy, kde se stal nejvyšším soudcem. Rabín Löw se sešel i se samotným Rudolfem II., který projevoval zájem o alchymii, astrologii a magii. Řešili spolu otázku nenávisti proti Židům. Císař je díky rabínovi vzal pod svoji ochranu. Rudolf II. považoval Löwa za velmi moudrého muže a jeho moudrost si čas od času prověřoval, např. když si ani soud nevěděl rady, jak rozsoudit krádež peněz, obrátil se císař na rabína. Také ho požádal, aby mu vyčaroval slavné postavy ze Starého zákona. Rabi to udělal, ale jelikož byla porušena podmínka, že se nikdo nesměl při aktu zasmát, přízraky zmizely a začal padat strop. Rabín zemřel ve svých 97. letech a to tak, že ho smrt přelstila. Při oslavě jeho narozenin se skryla do květu růže, který dostal od své vnučky. Löw si přivoněl a naposledy vydechl. Datum jeho smrti je přesnější než datum jeho narození, konkrétně 22.8.1609. Rabi Löw byl pohřben na Starém pražském židovském hřbitově. Dodnes lidé přicházejí právě na hrob Rabiho Löwa se svými přáními a věří, že právě rabín jim tato přání vyplní. Proto si při procházce Starým židovským hřbitovem můžete povšimnout malých papírků, připevněných kamínky. Pověst o pražském Golemovi Pověst o Golemovi nás zavádí do Prahy na sklonku 16. století, do doby vlády císaře Rudolfa II. Tehdy do pražského židovského ghetta proudily početné kolonie Židů ze všech koutů Evropy. Domácí české obyvatelstvo se proti zdejší židovské komunitě často bouřilo. V tomto neklidném čase se pražským rabínem stal rabín Löw, muž, o jehož činech a kouzlech kolovaly roztodivné příběhy. Vlny nenávisti vůči pražským Židům se zvedaly a utichaly v nekonečném sledu. Rabín Löw se s vypětím všech sil snažil uchránit. Bezradný rabín trávil dlouhé večery nad knihami a hledal odpověď… Povídá se, že jedné noci se rabínovi ve snu zjevil nápis: Vytvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům! Jehuda Löw procitl, na malý kousek pergamenu si poznamenal několik posvátných slov a teprve poté se s klidem v duši opět odebral ulehnout na své lůžko. Druhého dne ráno rabín přivolal svého zetě a jednoho ze svých nejvěrnějších žáků. Pověděl jim o svém snu a požádal je o pomoc. Několik dní nato se v noci všichni tři oděli do bílých rouch a vedeni rabínem vydali se za město. Konečně k ránu nalezli poblíž Vltavy místo s jemnou vlhkou hlínou. Za svitu pochodní uhnětli z hlíny postavu velikého člověka, golema. Když byli hotovi, nařídil rabín svému zeti. „Ty máš povahu ohně. 7x obejdi golema a opakuj přitom posvátná slova“. Podobně nařídil rabín učinit svému žákovi. Ten měl povahu vody. Jakmile obešel ležící tělo poprvé, golem začal chladnout. Při každém dalším kroku bylo golemovo tělo chladnější a chladnější, až dostalo barvu a vláčnost lidské kůže. Poté co žák dokončil sedmé kolo, vystřídal ho rabín sám. Obcházel Golema a opakoval posvátná slova. Když dokončil sedmé kolo, nahnul se nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a pod jazyk mu vložil malý pergamenový lístek s tajemným nápisem. Golem se náhle pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a pomalu vstal. Takto byl stvořen živý tvor ze čtyř živlů – ze země, vody, ohně a vzduchu. Golem byl od člověka k nerozeznání. Byl jen o poznání mohutnější a vyšší nežli mnozí lidé. Jedna věc jej však od běžných lidí odlišovala zcela – neuměl mluvit. To proto, že ani moudrý rabín neovládal všechna tajemství, a tajemství řeči je ze všech tajemství největší. Golem byl dobrák, silný a pracovitý. Celý týden pomáhal v synagoze. Jak se týden chýlil ke konci, golemova síla rostla. V předvečer soboty golem doslova kypěl energií. Proto mu rabín každý pátek navečer vyjmul zpod jazyka šém a vložil nový, aby i golem, tak jako všichni v Židovském městě, dokázal o sabatu v klidu odpočívat. Jednoho dne odešel rabín do synagogy a na to, že musí golemovi nahradit starý šém novým, zapomněl. Mezitím s golemem jako by šili všichni čerti. Vyběhl na ulici a začal řádit jako šílený. Rozbíjel okna, vyvracel stromy i s kořeny, ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Rabín vyběhl ze synagogy a utíkal ke golemovu běsnění. Přikázal mu, ať vystoupí na půdu Staronové synagogy a důkladně si odpočine. Golem uposlechl, vyšplhal na půdu a ulehl do prachu mezi pavučiny. Rabín nechal přivolat své dva pomocníky, s nimiž před časem golema oživil. Společně vystoupili na půdu modlitebny a postavili se k hlavě spícího golema. Pak odříkali pozpátku posvátnou větu o stvoření lidské bytosti. Při jejich slovech golemův dech slábl a zpomaloval se. Rabín se sklonil nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a vyjmul z nich šém. Golemův dech se zastavil. A tak život, který moudrý rabín kdysi golemovi vdechl, vyhasnul zcela. Rabín Löw přikryl golema zbytky starých tkanin. Vrátil se domů, nechal spálit golemovy šaty a zapověděl vstup na půdu Staronové synagogy. Rozhlásil, že golem odešel a nikdy už se nevrátí. A tak stejně záhadně, jako se golem v životě pražského židovského ghetta objevil, z něj i beze stopy zmizel.   )

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Hora Shasta (4317 m) je nejmajestátnější hora části Kaskádového pohoří, která se nachází v kraji Siskiyou v Severní Kalifornii asi 45 mil od hranic Oregonu. Hora je významným duchovním místem přírodních obyvatel Ameriky, jako i poutním místem novějších náboženství (Hnutí Já jsem). Shasta je v současnosti neaktivní sopka a její stáří se odhaduje na 600 000 let. Přibližně před 300 000 lety došlo k obrovské erupci a destrukci celé severní strany hory, pozůstatkem této katastrofy je údolí Shasta Valley. Poslední erupce byla zaznamenaná v roce 1786. Na sopce se stále vyskytují aktivní fumaroly a horké prameny, proto ji nemůžeme považovat za úplně vyhaslou, ale jen za spící, s rizikem možné erupce. Americká hora Mount Shasta je opředena mnoha tajemnými příběhy, které si vyprávěli již Indiánské kmeny. Legendy hovoří o rozsáhlém podzemním městě, které se nachází pod horou… „V horách je město, které je obydleno potomky mimozemšťanů. Toto město získává pozornost od lidských bratrů z oblasti vrchního světa. Je to velmi majestátní rasa, mírumilovná a dobrá. Vchod do jejich podzemního města je dobře zakamuflovaný pod východním bodem hory, je nemožné pro pozemské lidi ho najít. Jejich vesmírné lodě mají zlatou barvu a zakulacený tvar, protože tak mohou cestovat časem. Lidé této rasy jsou velmi dobře stavění. Jejich vlasy jsou téměř přirozeně blond, dlouhé a kadeřavé“. Telos: Podzemní město pod horou Mount Shasta Historie Telosu vypráví příběh o Lemurii. Věk Lemurie sahal od 4 500 000 let př.n.l. až do 12 000 př.n.l. Tato rozlehlá země zahrnovala oblasti Pacifického oceánu, Havaje, Velikonočního ostrova, Austrálie a Nového Zélandu. Její východní pobřeží se táhlo od současné Kalifornie do části britské Kolumbie. Lemurská rasa pochází z jiných galaxií jako jsou Sirius a Alfa Centauri. Lemuřané vytvořili jakýsi ráj. Asi před 25 000 lety, dvě velké civilizace, Atlantida a Lemurie bojovaly o ideologii. Lemuřané se domnívali, že méně vyvinuté civilizace by měly být pod kontrolou Atlantidy a Lemurie. Vedli proti sobě války nukleárními zbraněmi. Asi před 15 000 lety, před velkou válkou, která zničila Lemurii, jejich kněží požádali Šambalu, hlavní město podzemních civilizací, aby postavili město pod Mount Shasta, které uchrání jejich civilizaci a záznamy. Lemuřané přesvědčili mistry moudrosti té doby, aby se učili lekcím války a agrese. Bylo jim uděleno povolení postavit pod Mount Shasta město. Další nukleární válka se odehrála před 12 000 lety, ta Lemurii zdevastovala. Telos je lemuřanská osada, je to město Světla vedené radou 12 vzestoupených Mistrů a jeho Vysokým knězem Adamem (Vysoký kněz – není chápáno jako kněz z naší společnosti, ale jako vysoce duchovně vyspělá bytost, nemá nic společného s církvemi a náboženstvím na povrchu Země). Jméno Telos znamená „komunikace s duchem“. Obyvatelé Telosu, kdysi Lemurie, pracují na vzestupu. Mohou se astrálně promítnout na jakékoliv místo, a mohou telepaticky komunikovat s kýmkoliv na jakémkoliv místě a čase. Jsou to velmi vyvinuté bytosti, žijící mnoho životů v jednom. Vztahy na Telosu jsou založeny na jednotě a universálním vědomí. Jednotnost je základem intimity. Telosiané se milují a soustřeďují se na význam pravé lásky. Adama říká, že klíčem je láska: „Láska sebe samého, láska Boha a láska pro celou rodinu na Zemi“. Telos je technologicky vyspělá civilizace. Mají pozoruhodný systém transportu. Transport ve vnitřním městě se skládá z výtahů a elektromagnetických saní. Lidé z Telosu cestují mezi dalšími podzemními městy elektromagnetickými vlaky, které se pohybují kolem 3 000 mil za hodinu (5400 km/h). Telos je členem Konfederace planet a jeho obyvatelé cestují do dalších dimenzí. Vlastní mezidimenzionální lodě. Jejich počítačový systém je na základě aminokyselin a spojuje ostatní podzemní města a galaktické civilizace. Ačkoliv se Atlantida a Lemurie staly na povrchu Země mýty, lidé z Atlantidy a Lemurie vzkvétají ve svých podpovrchových městech. Thomas Castello, bývalý zaměstnanec bezpečnostní služby v Dulce, který se dostal do kontaktu s mimozemšťany, tvrdí, že Telos a Mount Shasta je místem, kde se setkávají mimozemšťané, Lemuriánští vědci a lidé. Také tvrdí, že od dob prezidentství Grovera Clevelanda (22. prezident Spojených států, 1885–1889), všichni prezidenti USA tajně navštívili Telos. Během Clevelandovy administrace byla formulována smlouva o Mount Shastě. Prezident Harry S. Truman (33. prezident Spojených států) daroval v Telosu, králi světa, klíče od Spojených států. Rasa Telosi („Agharťané/Ti Zářící“) Pocházejí z hvězdy Alfa Centauri 2, z planety Selo. Jsou to vysoké lidské bytosti, mají bledou lesklou pleť a bílé vlasy. Mají vysoce rozvinuté telepatické schopnosti. Jejich oči jsou jasné, v barvě od šedé do světle modré. Jejich strava je čistě rostlinná. Rostliny pěstují hydroponicky v celospektrálním umělém osvětlení. Využívají psychotronické technologie zahrnující krystaly a univerzální energii životní síly. Hlavní soustava jejich jeskyní se nachází: pod územím pouště Gobi a okolí, v rozsáhlých jeskynních systémech pod Tibetem propojující systémy ve Střední Asii a konečně na americkém kontinentu okolo hory Shasta v podzemním městě Telos. Poskytují lidem mnoho nástrojů a nápovědy, vedou jejich archeologické objevy a poskytují jim také klíč k dekódování starobylého vědění. Telosii jsou původci kruhů v obilí, geometrické nápovědy vedoucí k dekódování ztracené vědy. Stojí také za zdrojem toho, čemu se mylně říká „lemurské krystaly“, které by se přesněji měly nazývat „krystal Telosi“. Kdekoliv tyto krystaly na Zemi najdete, Telosii jsou vždy poblíž. Do těchto kamenů jsou zakódovány klíče k odemčení starobylého vědění a data související s hvězdným původem některých dávných civilizací. Mají se používat jako klíč, neobsahují vědění tak jako třeba kniha, nebo nějaké zařízení, ale pouze umožní takové vědění zpřístupnit. Tím pomáhají lidstvu k povznesení do nové úrovně. Tím klíčem je energetický podpis do struktury krystalu. Zázračné zjevení hraběte Saint Germain na sopce Mount Shasta Hlavním aktérem tohoto příběhu je Guy Warren Ballard, který se narodil 28. července 1878 ve městě Newton v Kansasu. V roce 1916 se oženil s Ednou Anne Wheelerovou a během 1. světové války sloužil v americké armádě. Po válce začal pracovat jako důlní inženýr a usadil se na úpatí spící sopky Mount Shasta. Toto místo se nevybral náhodou. On i jeho manželka intenzivně studovali teosofii a okultismus a sopku Mount Shasta původní obyvatelé Ameriky považují za posvátné místo. Ballard na sopku často podnikal horské túry a v srpnu 1930 se mu přihodil tento příběh… „Chystal jsem se poobědvat a hledal jsem horský pramen se studenou a čistou vodou. Když jsem ho našel, s hrnkem v ruce jsem se sklonil, abych nabral vodu, když jsem najednou pocítil, jako by proběhl mým tělem od hlavy až do nohou elektrický proud. Narovnal jsem se a rozhlédl se. Přímo za mnou stál mladík, který na první pohled vypadal, že je turista, stejně jako já. Když jsem si ho více prohlédl, uvědomil jsem si, že nepatří k běžným lidem, které denně potkáváme. Usmál se, jako by mi četl myšlenky a řekl: „Můj bratře, pokud mi půjčíš hrnek, dám ti nápoj, který tě osvěží mnohem víc než pramenitá voda“. Uposlechl jsem tedy a hrnek v jeho ruce se okamžitě naplnil krémovitou tekutinou. Podal mi ho a řekl: Vypij to“. Tento záhadný muž se Ballardovi později představil jako hrabě Saint Germain a začal s Ballardem rozprávět, a nejen při tomto setkání. Ballard, nyní již vizionář, pak podrobně popsal nejen rozhovory s hrabětem, ale i dalšími Mistry. Celá Ballardova rodina potom začala tvrdit, že jsou jedinými vyvolenými posly Saint Germaina a získávali četné příznivce. Jejich učení dnes tvoří jádro jimi založeného hnutí „Já Jsem“, které je charakterizováno jako duchovní a vzdělávací organizace, financovaná z příspěvků svých členů se sídlem v Chicagu. Aktivita tohoto hnutí po svém založení ve 30. letech rychle rostla a Ballard v Chicagu i jinde často přednášel o mystickém učení Saint Germaina, podle něhož bude Amerika hrát ve světě klíčovou roli. V roce 1938 prohlašoval, že v USA je již na milion vyznavačů jeho učení. Následujícího roku, 29. prosince 1939, však Ballard zemřel. Ve vedení hnutí pokračovala jeho žena až do své smrti v roce 1971. Poutním místem hnutí se pochopitelně stala a dodnes zůstává hora Mount Shasta, kam se jeho příznivci vypravují vždy v srpnu. Kromě jiného jsou přesvědčeni o tom, že osobní zkušenost prožitku Boží přítomnosti vede k pozitivním změnám v životě dotyčného. Jsou silně vlastenecky zaměření, což dávají najevo vystavováním vlajky USA ve svých prostorech. Pokud je známo, u nás hnutí „Já Jsem“ své příznivce nemá. „Láska není činností lidského ducha (rozumu, mysli), nýbrž je „čistou a svítící esencí“, kterou vytváří lidský duch. Tato esence toho velkého Božího plamene vchází do hmoty a trvale proudí jako dokonalost ve formě činu. Láska je projevená dokonalost. Není vázána na žádné podmínky a nemůže vyjadřovat nic, než mír a radost a darovat je všemu tvoření. Nepožaduje nic pro sebe, protože je ve vší věčnosti samo-tvůrčí, je srdečním tepem toho „Nejvyššího“. Láska má všechno a zná jen jednu vůli: ve všem uskutečňovat plán dokonalosti. Proto daruje sama sebe. Láska a jenom ona je základem harmonie a správného užívání veškeré životní síly“. – Saint Germain )

Nejnovější články na našem portálu

Jitka Bičíková: Jak pečovat o naší lymfu v létě?
červen 29, 2022 49273
Čištění našeho lymfatického systému není jen o chození na lymfodrenáže, ale hlavně o naší domácí...
Číst článek...
Tara Svobodová: SEBEVĚDOMÁ ŽENA
červen 27, 2022 12060
Sebevědomí je slovo odvozené od slova vědomí sebe sama. Sebevědomá žena zná sebe samu, protože...
Číst článek...
Novoluní v Raku 29.6. 2022 – extrémní citlivost a silné projevení temné stránky Černé Luny
červen 26, 2022 5584
Měsíc je ve znamení Raka jako doma, takže nadcházející Novoluní přinese harmonii a klid, který...
Číst článek...
Jitka Valentová: Novoluní v Raku 29.6.2022 v 4:52 a Orionský informační portál
červen 25, 2022 5097
29.6.2022 v 4:52 nastává na 7. stupni vodního kardinálního znamení Raka novoluní. Jeho zvláštností...
Číst článek...
Jitka Bičíková: PROČ NÁS BOLÍ ZÁDA? - jejich duchovní příčina
červen 24, 2022 77388
Bolest kdekoliv na páteři může duchovně znamenat, že jdete v životě špatným směrem či děláte něco,...
Číst článek...
David Šubrt: Léčivá síla moře
červen 21, 2022 4448
Léčivou sílu moře znali lidé už od nepaměti. Každý, kdo si k moři jezdí odpočinout, to jistě zažil...
Číst článek...
Jitka Valentová: Letní slunovrat
červen 20, 2022 2324
21.6.2022 v 11.14 h nastává letní slunovrat. Slunce vstupuje do znamení Raka, začíná astronomické...
Číst článek...
Ivona Antalii: Slunovrat a vzkaz v láhvi
červen 18, 2022 1152
Kráčíš po pobřeží, tvá chodidla se noří do písku. Starosti tohoto i jiných dnů necháváš za sebou....
Číst článek...
Intuitivní Astrologie: Magický letní Slunovrat 21.6. 2022
červen 18, 2022 1485
21. června nás čeká Slunovrat, který přinese nejdelší den v roce a začátek léta na Severní...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

Význam čísel na hodinách, které se opakují
16 květen 2020 1448732
Věřím, že každý se někdy zarazil nad časem (čísla na hodinách, to ale není čas…), který na sebe...
Celý článek...
Co se stalo s pšenicí, že po ní všichni tloustneme?!
4 listopad 2019 508543
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
numerologická vibrace jména
16 leden 2016 434948
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Smrt přichází ze střev - vyčistěte je od plísní!
30 září 2020 347021
V České republice je to bohužel často pravda, jelikož patříme na první místa v evropském žebříčku...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 273883
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Ženy uštvané zaživa
27 říjen 2018 265789
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
2 prosinec 2019 264126
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
17 červenec 2020 240867
Proč tato nemoc rapidně mezi lidmi narůstá? Proč tomu tak je skrz naší duši?? DUCHOVNÍ PŘIČÍNA:...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 235533
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 225291
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 220529
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 207782
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 198483
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 192870
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 182203
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 180282
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 171514
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 170841
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 158787
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 158076
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
15 duben 2022 153635
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 138279
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 121287
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
12 červenec 2021 118931
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...