Již od vzniku lidské civilizace se člověk snažil vytvořit něco výjimečného. Něco, co by zanechalo kulturní stopu pro mnoho dalších generací. Existuje nespočet publikací, které pojednávají o významných stavbách, nejkrásnějších památkách a monumentech, označovaných za divy nebo technické zázraky. Stvořeny génii vynikaly mezi mistrovskými díly, podněcovaly ke snění celé generace obdivovatelů, uváděly v úžas největší duchy své doby.

„Viděl jsem hradby v Babylónu, po kterých by se mohly prohánět vozy, také Dia na břehu řeky Alfeios, jakož i visuté zahrady a Héliův kolos, ohromné dílo převysokých pyramid a obrovskou hrobku Mausólovu. Ale když jsem spatřil Artemidin chrám, který se zdvihá až k nebesům, na všechny ostatní divy padl stín“. Ve 2. století př.n.l. se z pera řeckého básníka a cestovatele Antipatra ze Sidónu rodí první celistvá zmínka o sedmi divech světa – výtvorech, o kterých se zřejmě již tehdy velmi dobře vědělo. Počet divů byl pokládán za významný. Od nejstarších dob se číslo 7 považovalo za posvátné a často se spojovalo v kultuře a náboženství se zvláštními nebo mystickými událostmi. V průběhu staletí se samozřejmě některé z divů světa zřítily nebo rozpadly, takže v následujících letech sestavovali další spisovatelé své vlastní seznamy jiných velkolepých památek. Co však odlišuje všechny „divy“ od ostatních staveb v celé historii, je to, čím ohromují – jejich velikost, pozoruhodný způsob stavby nebo jen jejich krása. Vždy však mají jeden společný rys: dokáží působit na lidi jako div.

DIOVA SOCHA V OLYMPII – Měřila více než 12 metrů a umístěna byla v nově postaveném Diově chrámu. Obyvatelé regionu Elidy, organizující i první Olympijské hry, byli soutěživé povahy a na vytvoření sochy najali slavného sochaře Feidia, neboť i v tomhle ohledu chtěli překonat Athény, kde už jedno podobné dílo tohoto sochaře stálo. Diova socha byla z cedrového dřeva, zdobená zlatem, ebenem a drahými kameny. V rukou držel špičatou hůl a sochu Niké, bohyně vítězství, což přidávalo na síle, jakou socha působila. Jedna legenda říká, že po dokončení se Feidias zeptal sochy Dia, jestli je spokojen s jeho prací. Na znak souhlasu byl prý chrám zasažen bleskem. Dílo právem považováno za div světa přetrvalo 800 let. Římané se při pokusu o první stěhování v panice rozutekli, když se jim socha dle pověsti strašlivě vysmála. Nakonec skončila v chrámu uprostřed Konstantinopole, který roku 462 našeho letopočtu vyhořel. Zatímco pozůstatky této stavby jsou dodnes odkrývány, po jednom ze sedmi divů světa nezůstalo nic víc, než stovky let starý popel.

ARTEMIDIN CHRÁM V EFESU – „Chrám Artemidy Efeské je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem (…). Toliko, že realizace předčila ve smělosti návrh a že dovednost zvítězila nad úsilím. Aby mohl stavbu upevnit, vyhloubil architekt v zemi ohromný výkop, poté na dno této hluboké propasti položil základy. Na stavbu podzemních částí konstrukce tak vyčerpal celé lomy. Jakmile byl celek upevněn a Atlas byl umístěn do základů, aby držel tíhu celé stavby, položil nejprve na povrch stylobat o deseti stupních a na tomto podstavci se k nebi tyčil“.

Svatyně zasvěcené bohyni plodnosti Artemis stávaly v Efesu od nejstarších dob. To inspirovalo krále Kroisa, aby část svého bájného bohatství věnoval na její první velký chrám. Ten však shořel roku 356 př.n.l. poté, co v něm vzplálo velké množství kostí z obětin. Další chrám se začal budovat téměř okamžitě, a právě on se zařadil mezi sedm divů světa. Stalo se tak zaslouženě, neboť na délku měřil 126 metrů a spočíval na 127 mramorových sloupech. Byl tak nejrozsáhlejším a nejmajestátnějším chrámem celého helénského světa. Chrám dal jednou provždy zničit patriarcha konstantinopolský roku 401 př.n.l. Jediné, co se z něho dochovalo dodnes, jsou úlomky kamenů zarostlé trávou na místě, kde stával, a části sloupů zdobených reliéfy v Britském muzeu.

MAUZOLEUM V HALIKARNASSU – Okolo roku 353 př.n.l. zemřel v Halikarnassu, hlavním městě Kárie, vládce Mausolus, jenž nastoupil po svém otci roku 377 př.n.l. Stal se za své vlády mocným panovníkem, neboť se dokázal vymanit z vlivu Persie a učinit Kárii samostatnou a nezávislou. Později si vzal svou vlastní sestru Artemísiu. Aby po sobě navždy zanechal důkaz své moci a vlivu, nechal pro sebe a svou královnu postavit hrobku, do které by byl uložen jeho a její popel. Bohužel se dokončení velkolepého a nádherného pomníku nedočkal. Zemřel o 3 roky dříve, než byla stavba dokončena. Říká se, že Artemísie žalem po pohřbu rozdrtila spálené kosti a vypila je spolu s vodou v touze stát se živým náhrobkem Mausolovým. Po Mausolovi dostala vysoko se tyčící stavba jméno Mausoleum a od té doby mauzoleum označuje jakoukoliv velkou, okázalou hrobku.

Popel Mausolea a Artemísie byl uložen do zlatých schránek uvnitř budovy, která dosahovala výšky 43 metrů. Na jednolité základně z kamene stála síň, jejíž 24stupňovou pyramidovitou střechu podpíralo 36 iónských sloupů. Podél obvodu střechy střežily klid zemřelých sochy v podobě stáda lvů. Na střeše stálo koňské spřežení s dvoukolím vozem. Jejich vozatajové měli údajně podobu Artemísie a Mausolea. 18 let po Mausolově smrti postihlo celou oblast zemětřesení, jemuž Mausoleum nedokázalo vzdorovat a zřítilo se. Na konci 15. století přišli do oblasti johanité – křesťanští Rytíři svatého Jana a využili materiál z pozůstatků na stavbu svého hradu. Celé jeho zdi jsou tak tvořeny zeleným kamenem, který býval kdysi součástí jednolitého základu Mausolea. Pár let na to objevili dokonce i pohřební komoru krále a královny, ovšem piráti ze síně, kterou johanité zanechali nestřeženou, odnesli většinu zlatých soch a ostatní cenné předměty.

RHODSKÝ KOLOS – Řecký ostrov Rhodos si ve starověku snažil udržet pověst nezávislého obchodního centra. Přesto se stal terčem mnoha útoků. Když roku 304 př.n.l. makedonský král Demétrios I. zanechal po roce neúspěšného obléhání, zbyly po Řecích dokonce zbytky výstroje. Tak mocné vítězství bylo přičítáno bohu Slunce – Héliovi. Na jeho počest byla dle návrhu sochaře Charése z Lindu nad přístavem Rhodos (stejné jméno jako název ostrova) vztyčena obrovská socha odlitá z bronzu. Dosahovala výšky okolo 33 metrů. Dostala název Rhodský kolos. Kolos, do té doby označení pro jakoukoliv sochu, se ujmul jako název pro gigantické sochy. Zhotovení sochy trvalo 12 let a nevyrostla nad přístavem okamžitě. Nejprve byla vztyčena železná kostra, na kterou se připevňovaly precizně vytvarované bronzové pláty. Pro zajištění větší stability celého díla byl prostor uvnitř vyplňován opracovanými kameny. Současní badatelé vypočítali pravděpodobnou váhu na 12,7 tun bronzu a 7,6 tun železa. Heliova socha měla být 20x větší než současný člověk. Traduje se, že když architekta Charése kdosi upozornil na drobný kaz na hotovém díle, spáchal sebevraždu.

Proroctví tvrdilo, že pád Kolosu vyvolá i pád Rhodu. 50 let po dokončení postihlo Rhodos zemětřesení, při kterém obří socha spadla a rozlomila se v kolenou. Věštkyně obyvatele varovala, že sochu znovu stavět nemají. Zůstala tak 900 let. Roku 654 dobyl Rhodos syrský princ, který všechny bronzové pláty odvezl.

MAJÁK NA OSTROVĚ FAROS V ALEXANDRII – Okolo roku 300 př.n.l. byl významný přístav Alexandrie, založený Alexandrem Makedonským a ležící v deltě Nilu, silně znečištěn naplaveninami, které donesla řeka. Pro lodě se manévrování do přístavu stávalo čím dál nebezpečnější. Proto přispěl bohatý kupec Sóstratos z Knidu na stavbu prvního majáku na světě. Stavba trvala 20 let, započala za vlády Ptolemaia I., završena byla okolo roku 280 př.n.l. za panování faraóna Ptolemaia II. Pro jeho výstavbu byl vybrán malý ostrov Faros. Slovo „pharos“ se dodnes v celé řadě jazyků používá jako významový ekvivalent pro „maják“.

Stavba dosahovala výšky 117 až 140 metrů a postavena byla převážně z bílého mramoru. Na samém vršku kuželovité střechy stála socha boha Poseidona. Oheň byl udržován ve dne i v noci. Ve dne se lodě orientovaly dle hustého sloupu kouře, v noci dle silného světla. Zároveň byl maják užíván i k astronomickým pozorováním. Ve 12. století však zanesení naplaveninami dosáhlo v Alexandrii takové úrovně, že přístav upadal a maják ztratil svůj význam. Jeho bronzová zrcadla byla s největší pravděpodobností přetavena na mince. Po 1500 letech neustálých tektonických otřesů, které jeho konstrukce, dodnes považována za architektonický zázrak, přečkala, se ve 14. století při jednom zemětřesení zhroutil. Přesto zcela nezanikl. O několik let později se muslimové rozhodli postavit na jeho místě pevnost, dnes známou jako Quait Bay Fort. Ze značné části použili nalezené stavební kameny z majáku. Přestože bylo opevnění několikrát přestavěno, stále stojí na místě, kde stával jeden ze 7 divů světa.

VISUTÉ ZAHRADY SEMIRAMIDINY – Visuté zahrady a Semiramis spojuje jedna pověst. Bájná královna Semiramis (syrsky „holubice“) vládla jako regentka za svého nezletilého syna Adadnirária III. Aby mohla konkurovat Ninive, hlavnímu městu asyrské říše založeném jejím manželem Ninem, nechala zbudovat Babylón (v asyrštině Bab-ilu, „Brána boží“, v Bibli známý jako Bábel). Semiramis však nefiguruje v příběhu visutých zahrad pro nic za nic. „Nejpohanštější z divů“ měl tu čest nechat vystavět jako dar své ženě král Nabukadnezar II. (604-562 př.n.l.). Chtěl zahnat stesk bájné Semiramis (zřejmě dcery médského krále Astyaga Amytis) po hornaté a zalesněné krajině, v níž vyrostla, a proto jí věnoval visuté zahrady.

„Visutou se nazývá zahrada, která má rostliny vysoko nad zemí a vznáší se ve vzduchu, jak se vypíná nad pevnou půdu, tvoří vysoko položenou střechu sestavenou z kořenů stromů. Především jsou tu kamenné sloupy, které nesou tíhu celé stavby, jejich ozdobné paty tvoří pod stavbou dvoranu nebo kolonádu. Na nich leží palmové trámy, oddělené od sebe jen úzkou mezerou (…). Na tyto trámy je navezena ohromná a hluboká vrstva země a v ní jsou vysazeny širokolisté a jiné stromy, které se pěstují v zahradách, jakož i různé květiny rozmanitých druhů – abych se vyjádřil stručně, všechno, co je očím příjemné a jazyku lahodné“. – Úryvek z Filónova pojednání „O sedmi divech světa“

Zahrady tvořilo pět po sobě jdoucích teras a vznikl tak zalesněný kopec, jehož vrchol dosahoval výšky 25 metrů a převyšoval tak městské hradby. Sloupy a klenba byly obloženy kamennými deskami potřenými směsí asfaltu a rákosu, kterou pokrývaly cihly a olověné plíšky, díky kterým neprosakovala voda přiváděná vodovodem a zavlažovacím systémem, zdokonaleným šroubovitým tvarem a korečky. To vše překrývala hlína, do které byly vysazeny stromy, květiny a další rostliny jak místní, tak dovezené. I kdybychom nezpochybňovali reálnou existenci takových zahrad (některé basreliéfy pocházející z Ninive skutečně zobrazují stromy rostoucí na sloupech nebo na klenbách), jejich poloha by stále zůstávala záhadou. Robert Koldewey, který vedl vykopávky v Babylóně (pozůstatky města leží 88 km jižně od Bagdádu) v letech 1899–1915, objevil ruiny několika silných zdí se čtrnácti klenutými místnostmi a tři studny. Německý archeolog v tomto nálezu ihned spatřoval základy visutých zahrad. Avšak na to, aby toto stanovisko obstálo, nebyly důkazy dostatečné a pozůstatky se nacházely příliš daleko od Eufratu. Dnes se vědci domnívají, že šlo pouze o palácový sklad potravin tvořený sklípky, v nichž potraviny vydržely čerstvé.

PYRAMIDY V GÍZE – Ze všech sedmi divů světa přetrvala až dodnes pouze Chufuova pyramida. Faraón Chufu ze IV. dynastie se dostává k moci ve třetím tisíciletí před Kristem (přibližně roku 2650 př.n.l.) a podle tradice se ihned pouští do stavby své hrobky. Avšak místo toho, aby si nechal zbudovat mastabu jako většina jeho předchůdců, rozhodl se pro pyramidu. K jejímu umístění si zvolil Gízu na západním břehu Nilu, kde se již nacházela nekropole. Tato pyramida, ke které se později přidaly pyramidy králů Rachefa a Menkauréa, nebyla první svého druhu, v Sakkáře již existovala stupňovitá pyramida, kterou zbudoval Imhotep pro krále Džósera. Chufuova pyramida však drží prvenství v rozměrech, které jsou přímo titánské, a je tak největší pohřební stavbou faraónského Egypta. Mistrovství technického provedení, jímž se blýskl její architekt, dosud vzbuzuje ohromení a údiv. Jak vůbec Egypťané převáželi rozměrné kamenné bloky? Jak opracovávali až 200 tunové balvany, jak je přemisťovali a vytahovali na stavbu? Z těchto otázek se zrodil pojem divu.

Dnes se pyramida tyčí do výše 137 metrů, dříve však dosahovala 146 metrů a 6 cm, to způsobovalo obložení z bílého vápence, které bylo později rozebráno a znovu použito na stavbu sousedních budov v Káhiře. Každá strana pyramidy tehdy dosahovala délky téměř 233 metrů. Její výstavba dala za vznik mnoha spekulacím a pozvedla starověké Egypťany v očích příštích generací. Na plášť pyramidy byl použit vápenec z gízské náhorní plošiny, žula z Asuánu a tvrdý turský vápenec. Dnes je již možné potvrdit, že kamenné kvádry stavitelé dopravovali na vrchol pomocí ramp.