Podíváme-li se na mapu Jižní Ameriky, Bolívie se zdá být jejím srdcem. Na severozápadě ji ohraničuje Peru, od severu k jihozápadu ji lemuje Brazílie, její jižní hranice určují Paraguay s Argentinou a na západě se nachází Chile. Rozloha země činí 1 098 581 km2, tedy dvojnásobek rozlohy Francie. Bolívie bývá spojována s vysokými nadmořskými výškami. Je považována za střechu Jižní Ameriky a přirovnávána k Tibetu. Inkové jí říkali kraj Collao. S příchodem Španělů získala název Alto Perú, tedy Horní Peru. V roce 1825 jí její osvoboditel Simón Bolívar dal nejen nezávislost, ale i jméno – Bolívarova země, Bolívie.

Bolívie je domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur

Na území Bolívie sídlilo už před naším letopočtem mnoho kultur. Jednou z nich je například Chavín de Huantar, která měla sídlo ve městě Chavín. Z archeologických nálezů se usuzuje, že se jednalo o teokratické centrum, ovládané kastou kněží na základě jejich astronomických znalostí a kontroly nad zavlažováním. Následně na tomto území žily další kultury, např. Wankari, již byli převážně zemědělci a pastevci a Chiripa, která sídlila na poloostrově jezera Titicaca. Avšak nejznámější předkolumbovskou kulturou byla kultura Tiahuanacu, která se dle archeologických nálezů datuje od roku 600 př.n.l. do 1200 n.l.

Tato kultura měla například jako jediná znalosti o výrobě bronzu, které využívala především při stavbě svých chrámů. I přes tuto výhodu neznali ani písmo, ani kolo, a tak je pro badatele dodnes tajemstvím, jakým způsobem postavili svou dodnes už téměř jedinou architektonickou památku, město Tiwanaku. Protože kameny, ze kterých je toto město postaveno, pocházejí z oblasti jezera Titicaca, které je vzdáleno několik kilometrů.

Tiwanacká kultura zanikala postupně, až oblast, kde po celou dobu sídlila, ovládl kmen Inků. Ti přišli na území dnešní Bolívie kolem roku 1300 n.l. I když tato oblast byla pod inckou nadvládou, jejich sídlo bylo v Cuzcu, v dnešním Peru. V 15. století přišli na území dnešní Bolívie španělští dobyvatelé. Od té doby se snažili Španělé vymýtit původní prvky indiánské kultury, především náboženství. Indiáni sice pod nátlakem ve většině případů přijali novou víru, avšak v ní věřili „po svém“. Původní indiánská víra byla v lidech tak zakořeněná, že až do dnešní doby můžeme sledovat v každodenním životě Bolivijců prvky synkretismu.

Věčné město Tiwanaku: Kvádry jsou tu ořezány s neuvěřitelnou přesností!

„Na počátku světla, v době věčné tmy, vystoupil z vod jezera Titicaca bůh Con Ticci Viracocha a usadil se v Tiahuanacu. V jeho zdech stvořil Slunce a nařídil mu, aby kráčelo po obloze cestou, kterou putuje dodnes. V Tiahuanacu vytvořil Viracocha i Měsíc a všechna ostatní nebeská tělesa. Potom stvořil – samozřejmě z kamene – modely mužů i žen, rozeslal je v párech do všech oblastí Peru a určil, ve které jeskyni, ve kterém prameni, ve které peruánské řece či z které skály mají vystoupit na svět“.

Nejdůležitějším a nejznámějším centrem v jižní části Altiplana bylo Tiwanaku (Tiahuanaco). Jeho ruiny leží 20 km od jezera Titicaca, v nadmořské výšce 4000 m.n.m. Město se rozléhalo na ploše asi 4-6 km2 a mělo 30- 60 000 obyvatel. Dnešní jméno tohoto města pochází až z inckého období a dá se přeložit jako „Město mrtvých“. Bylo tak nazváno pravděpodobně podle toho, že když sem poprvé přišel čtvrtý Inka Mayta Capac, město už nežilo. Inkové přisoudili stavbu tak velkolepého místa samotnému Viracochovi. Původní jeho název zněl Winaymarca, tedy „Věčné město“.

Nejvýznamnějším architektonickým dílem Tiwanaku je Brána Slunce na vyvýšené ploše 135x130 metrů, zvané Kalasasaya, která snad kdysi bývala hlavním chrámem nebo palácem. Zeď kolem této plošiny byla vybudována typickou tiwanackou technikou – v několikametrových úsecích od sebe byly do země zapuštěny masivní kamenné pilíře a mezery mezi nimi vyplněny menšími opracovanými bloky kamene. Brána je vytesána z jednoho kusu Andezitu, který je 3 metry vysoký a skoro 4 metry široký a je ozdoben reliéfem. V centrální části vlysu se nachází postava s lidskými rysy, interpretovaná většinou jako bůh Slunce. Jeho hlava je obklopena paprsčitými výběžky, takže lze usuzovat na solární charakter této figury. Postava ještě drží v každé ruce jakési paprsky, znázorňující pravděpodobně vrhač oštěpů a toulec se dvěma šípy. Zvláštní roli mají na tomto reliéfu zobrazení pumy a kondora, ať už kolem hlavy boha nebo na koncích paprsků, které drží v rukou. Mnoho motivů Brány Slunce, především geometrické zobrazení pumích a kondořích hlav, lze najít v celém andském areálu.

Většina staveb měla náboženský charakter, výjimku tvoří pevnost na vrcholu Acapana s úbočími obehnanými zdmi a zásobárnou na vodu. Byla to asi největší stavba ve městě, pyramida se základnou 180x135 metrů, vysoká 15 metrů. Kromě těchto staveb stojí za zmínku ještě další budovy, například trosky „Paláce Sarkofágů“, kde byly nalezeny hroby přikryté deskami z barevného kamene. Impozantní kamenné stavby i sochy byly zhotovovány z obrovských kamenných kvádrů. Některé kameny držely u sebe pomocí přesně vysekaných zářezů, jiné byly spojeny měděnými skobami ve tvaru T, které byly do kamenů zapuštěné.

Na žádnou jinou stavbu na světě, s výjimkou egyptských pyramid, nebyly použity větší a těžší kamenné bloky. Nejbližší lom byl od Tiwanaku vzdálen 6 km. Podle výpočtů dokázal lidský potah s 3000 lidmi odvléct kamenný blok vážící asi 150 tun na tuto vzdálenost za jeden den. Tiwanaku tedy pravděpodobně vzniklo díky velice dobře organizované činnosti několika tisíc dělníků. Ovšem další lomy, zejména na kvalitní andezit, se nacházely až na druhé straně jezera Titicaca na lokalitě Copacabana. Otázkou však zůstává, jakým způsobem ho na takovou vzdálenost dopravovali.

Puma Punku: Legendy praví, že komplex postavili „létající“ bohové za jednu jedinou noc!

Puma Punku se nachází hned vedle bývalého pradávného města Tiwanaku. Nicméně nikdo, včetně místních domorodců, neviděl toto místo jinak než v podobě ruin. Když se zeptáte indiánů samotných, kdo postavil monument Puma Punku, jejich odpověď je vždy stejná. „Nebyli to naši předkové, ty ruiny jsou zde od pradávna a postavili je během jediné noci bohové, kteří přišli z nebes a uměli létat“. Kdo byli tito lidé z nebes? Navštívili snad samotné indiány v bolivijských horách nebo se za těmito bohy ukrývají dávní mimozemšťané? Podle dalších legend prý nebyli první obyvatelé Puma Punku podobní normálním lidem a ovládali nadpřirozené síly, které jim dovolovaly „přenášet“ megalitické kameny vzduchem za použití zvuku.

Komplex Puma Punku se rozkládá na obdélníkové hliněné terase o rozměrech zhruba 167x117 m, rohy terasy jsou pokryty kamennými deskami o váze kolem 450 tun. Mezi největšími kameny nalezenými v Puma Punku můžeme najít jeden s následujícími rozměry: 7,81 m délky, 5,17 m šířky, průměrná tloušťka 1,07 m a jeho odhadovaná váha je okolo 131 tun. Druhý největší kamenný blok nalezený v Puma Punku je 7,9 m dlouhý, 2,5 m široký a průměrně 1,86 m silný. Jeho váha byla odhadnuta na 85 tun. Nejslavnější kámen v Puma Punku je tzv. H-blok. H-bloky v Puma Punku na sobě mají přibližně 80 profilovaných tvarů – povrchů. H-bloky lícují jeden s druhým s tak extrémní přesností, že architekti nejspíš používali systém, který preferoval měření a normalizované proporce.

Andezitové bloky mají naprosto přesné pravé úhly, jsou dohladka opracované. Nejenže mají v sobě naprosto přesně rovné malé drážky, ale i vyvrtané díry. Archeolog Arthur Posnansky, který žil v Bolívii velice dlouho a Puma Punku studoval několik desetiletí, v roce 1945 vyslovil hypotézu, že stavba je stará 17 000 let. Napadlo ho totiž, že všechny stavby na světě tohoto typu byly postaveny podle světových stran a podle hvězd. Měřením posunu hvězd tedy došel k závěru, že stáří stavby je asi 17 000 let. Jak by ale mohli primitivní lidé, kteří v této době žili, něco takového dokázat? Musela zde být nějaká vyspělá civilizace, která navštívila naši Zemi, protože primitivní lidé by něco takového nemohli dokázat.

Kdo tedy postavil Puma Punku? Několik různých teorií existuje, ale jsou pochopitelně z velké části archeologickou komunitou ignorovány. Dle autora a spisovatele Grahama Hancocka, lidstvo postrádá minimálně jednu velkou kapitolu svých dějin, která byla nějakým způsobem ztracena následkem obrovské katastrofy, která planetu postihla v dávné minulosti. Je tak dost možné, že i ruiny Puma Punku jsou památkou na tuto dobu před naším věkem.

„Puma Punku je jedinečný, díky způsobu, jakým byl postaven a umístěn tak, že je to nejzajímavější starověké místo na planetě. Je to jediné místo na planetě Zemi, které je dle mého názoru postaveno přímo mimozemšťany. Jedna z nejzajímavějších věcí je, že kameny, které byly použity při konstrukci, nejsou pískovce, ale je to žula a diorit. Jediný kámen, který je tvrdší než diorit, je diamant. Takže jediný způsob, jak bylo možné opracovat diorit, je použití nástrojů z diamantů“. – Erich von Däniken.