VĚDOMÁ TURISTIKA

Mystická místa Evropy Tipy na výlet Chorvatsko Mystická Praha Záhadná místa světa Zázračné prameny

VĚDOMÁ TURISTIKA

Tipy na zajímavá místa na naší planetě s hlubším podtextem záhad, tajemství, archeologie a historie.

Magnetický ostrov Es Vedra - od pradávna obklopen aurou tajemství

Jen málo ostrovů ve Středozemním moři se těší takové oblibě jako Ibiza. Ostrov nabízí panenskou přírodu a nádherné písčité pláže, obklopené borovými a piniovými háji. Kromě toho tu najdete místa doslova „magnetická“. Jako například ostrov Es Vedra s horou, která je proslavená magnetickými silami. Pro svoji architekturu typických bílých přízemních stavení a přátelskou atmosféru je nazýván rovněž „Bílý ostrov lásky“. Svou rozlohou 571 km2 získal ostrov označení osmý největší ostrov Španělska. Leží 80 km od nejbližšího ostrova, jímž je Mallorka. Možná vás překvapí, že Ibiza má za sebou velmi dlouhou a bohatou historii. První obyvatelé se zde pravděpodobně usídlili již ve 2. tisíciletí př.n.l. Vystřídaly se zde významné státní útvary a národy, mezi něž patří třeba Féničané, Římané nebo Normané. Hora Es Vedra, která vystupuje z moře na jihozápadě Ibizy, je místem opředeným záhadami. Traduje se o ní, že v její blízkosti už ztroskotalo mnoho lodí, protože jim vinou působení magnetické síly přestaly fungovat přístroje. Zvláštní úkazy zažil na ostrůvku Es Vedra mnich Francisco Palau, který žil v Es Cubells a na tichém ostrově hledal klid k meditacím. Při pobývání ve zdejší jeskyni slýchal hlasy a v jeho zápiscích se objevily také zmínky o zjevení bytostí ozářených jasným světlem. Slavný Erich von Däniken dokonce ve svých románech přisoudil skálu Es Vedra mimozemšťanům. Síla energetického vlivu ostrova na člověka je srovnatelná s energií Stonehenge Es Vedra je malý skalnatý ostrůvek připomínající svým tvarem cylindr. Toto malé souostroví se skládá ze dvou ostrůvků a je jedním z nejkouzelnějších míst poblíž Ibizy. Klima je tu přívětivé díky množství okolních borovicových a cypřišových hájů, a navíc si odtud užijete báječný výhled při plavbě kolem ostrova, nebo z vyhlídky od věže Torre des Savinar. Tato 382 metrů vysoká skála je jakousi magnetickou obdobou bermudského trojúhelníku – při jejích březích ztroskotala už nejedna loď. Říká se jí „magnetická hora“, protože prý právě ona k sobě přitáhla koráb námořníka Sindibáda. A právě díky jejímu magickému a magnetickému vlivu má být Ibiza – podle Nostradamových předpovědí – poslední záchranou lidstva před vyhlazením při konci světa. Vyskytuje se zde velmi silné magnetické pole a pokud si něco přejete, obvykle se vám to splní. Velice zajímavým rituálem se staly svatební obřady. Tradice hovoří, že objedete-li na loďce s partnerem Es Vedru, zůstanete navždy spolu. Existuje také krásná legenda, která praví, že právě na tomto ostrově Odysseus poslouchal zpěv Sirén „Nepluj k těm břehům, tam čeká tě zhouba, žije tam žena, co plavce ošálí: k sobě je zvábí, pak s nimi je ouha“. V řecké mytologii představují Sirény kouzelné pěvkyně, jejichž hlasu nikdo neodolá. Byly dcerami Achelóa (bůh velké řeky) a Terpsichory (Múza tance). Jiné zdroje uvádějí, že byly dcerami Forkýse (mořský bůh) a Kétó (mořská bohyně). Sirény svým podmanivým a neodolatelným zpěvem lákaly námořníky ke skalnatému ostrovu, kde jejich lodě ztroskotaly. Původně Sirény patřily mezi nymfy bohyně Persefoné. Poté co ji však unesl Hádés, tak Sirény zatrpkly a začaly se mstít na námořnících. Někdo je popisuje jako bytosti složené napůl z ženského a napůl rybího těla, jiní zase jako prsaté ptáky s ženskou tváří, a další zase jako nahé ženy ležící na útesech. Sirény potkal i hrdina Odysseus a Argonauti při své plavbě z trojské války. Odysseus na dálku poznal ostrov Sirén, a tak nařídil svým námořníkům, aby si zalepili uši voskem a byli tak odolní vůči zpěvu Sirén. On sám se neohlušil, aby mohl slyšet jejich krásný zpěv. Nechal se však připoutat ke stěžni. Argonauti také zpěvu Sirén odolali, a to díky pěvci Orfeovi. Ten totiž zpíval tak hlasitě, že Sirény přehlušil. Torre des Savinar a Torre de sa Sal Rossa – obranné věže, které dříve sloužily jako obrana proti pirátům Pirátské věže se začaly stavět na strategických místech na pobřeží Ibizy již od 16. století. Nejdříve se začaly budovat v nejvíce obydlených oblastech a sloužily na obranu proti nepřátelským nájezdům. Ibiza v minulosti trpěla zejména pirátskými útoky. Mezi známé obranné věže patří Torre des Savinar. Nachází se v jihozápadní části ostrova a nabízí krásný pohled na ostrov Es Vedra. Mezi další atraktivní věže patří Torre de sa Sal Rossa, která se nachází v blízkosti pláže Cala Comte. Obranné věže představují kulturní dědictví. Věže jsou postaveny z opracovaných kamenů a dosahují výšky 8-9 metrů. Do věže se vcházelo dveřmi, které byly dostatečně vysoko na to, aby vstup nepřátel nebyl jednoduchý. Hlídka vcházela do věže po žebříku, který hned vtáhla dovnitř. V přízemí se nachází sklad střelného prachu, na druhém patře se nacházely střelnice, které byly vybaveny zbraněmi a také malými děly. Z hlediska obrany byly rozděleny do dvou kategorií. Některé sloužily pouze ke skladování a některé i na aktivní obranu. Kdo se vydá po stopách místní historie, nebude zklamán… PUNSKÉ POHŘEBIŠTĚ PUIG DES MOLINS (KOPEC VĚTRNÝCH MLÝNŮ) -další z významných památek zapsaných na seznamu UNESCO je nekropole, jež byla objevena na kopci Puig des Molins. Tehdejší osadníci tuto část města využívali prakticky hned od začátku a postupně se punský hřbitov rozrostl až na plochu deseti tisíc metrů čtverečních. Spolu s Puig des Molins je součástí zápisu také Sa Caleta, první punská osada vzdálená od dnešního Ibiza Townu asi 10 km západním směrem, odkud se Kartaginci zanedlouho po svém příchodu přesunuli o kousek na východ. Doposud zde bylo objeveno na 3000 hrobek, z nichž některé jsou přístupné veřejnosti. Na úpatí kopce se poté nachází velmi zajímavé archeologické muzeum – Museum Monografic des Puig des Molins, které rovněž stojí za návštěvu. PŘÍRODNÍ PARK SES SALINES – jižní část Ibizy je součástí velmi zajímavého přírodního parku, který dále tvoří ještě sever nedaleké Formentery a několik menších ostrůvků ležících v této oblasti. Jedná se o unikátní oblast bohatou na faunu a flóru, která je zapsána na seznamu UNESCO. V oblasti se nachází několik solných pánví, ve kterých se těžila sůl již v 5. století našeho letopočtu. Sůl se zde přírodním způsobem těží dodnes. Následně ji odsud odvážejí lodě vyplouvající z přístavu Sa Canal, v jehož blízkosti se nachází strážní věž Torre de ses Portes. METROPOLE EIVISSA – Katalánský název metropole Ibizy zní Eivissa, místní ale často používají označení Vila. Město patří mezi nejstarší na světě – v 7.století př.n.l. ho založili Kartaginci. Tehdy bylo význačnou fénicko-punskou kolonií. Starou čtvrť Eivissy se dnes rozhodně vyplatí navštívit. Jmenuje se Dalt Vila a je zajímavá mimo jiné tím, že je obehnána renesančními hradbami. Pod nimi se rozkládá původně nejchudší čtvrť Sa Penya, která si dodnes uchovala osobitou, kouzelnou atmosféru, tvořenou především jednoduchými bílými domky a romantickými zákoutími malebných uliček. K dalším jedinečným stavbám patří hrad, katedrála, muzea, například muzeum umění nebo muzeum historických zbraní a mnoho dalších budov. JESKYNĚ ES CULLERAM, VE KTERÉ SE NACHÁZÍ CHRÁM BOHYNĚ TANIT – Tanit, též Tinith byla hlavní bohyní starověkého Kartága. Byla spojována s nebesy, plodností a mateřstvím. Byla uctívána také na Maltě, na Sardinii a ve Španělsku je srovnávána s kanaánskou Aštarté. Římané ji ztotožnili se svou bohyní Juno. Tento chrám pochází ze 3. století př.n.l. ATLANTIS – Atlantis nenajdete na žádných oficiálních mapách Ibizy. Objevili ho hippies a snaží se ho najít kdekdo. S bájnou Atlantidou toto místo ale nemá kromě názvu nic společného. Jedná se o starý lom na úpatí útesu naproti Es Vedra. Dosažení tohoto skvostu je ale vykoupeno asi tak 30minutovým sestupem dolů, kde si musíte dělat zastávky, a pak jdete asi 40 minut zase nahoru. Již po cestě na Atlantis na vás zapůsobí velmi spirituální atmosféra v podobě z kamenů vytvořených spirál, mohyl, různých sošek a do skály vytesaných hlav. Dokonce jsou na skalách i různé malby. Většinu lomu a přilehlé osady dnes již zcela pohltilo moře, což dodává tomuto místu mystický nádech tajemna. „Nostradamus kdysi řekl: Kdyby nastal konec světa, najdete mě na Ibize…“ )

Číst dále

Route 66: Ikonická silnice zvaná Matka cest, která tvořila dějiny!

Jestliže existuje nějaká silnice, která se proslavila po celém světě, pak je to Route 66, která svého času byla hlavní tepnou Spojených států amerických. Spisovatel Steinbeck ji nazval Matkou cest (Mother Road), pro jiné byla Hlavní americkou ulicí (Main Street of America) nebo Cestou slávy (Glory Road). Route 66 se stala námětem mnoha knih, filmů, televizních seriálů a písní, a byla tak už v době svého „aktivního“ života součástí amerického způsobu života, kultury i moderní historie. Route 66 nabízí nejen nezapomenutelný řidičský zážitek, ale i spoustu možností, jak se seznámit s dalšími nadšenci Route 66. Její historie je skoro 100 let stará a o to nabízí ještě zajímavější zážitek. Před rokem 1926, kdy měla cesta charakter polní cesty a nesla jiné jméno, křižovala tuto cestu National Old Trails Highway. Jednalo se o jednu z vůbec prvních mezikontinentálních silnic, která byla otevřena na území USA. Od poloviny 20. století začala Route 66 postupně ztrácet svůj význam. Začaly se totiž stavět jiné vysokorychlostní silnice, které začaly propojovat sousední státy. V roce 1984 byl dokončen poslední úsek a Route 66 se stala historickou cestou se svým kouzlem. Jejím hlavním sloganem je „Get your Kicks on Route 66“ – Pořádně se odvaž na Route 66 Již ve 20. letech si podnikatelé Cyrus Avery a John T. Woodruff představovali „superdálnici“ spojující Chicago s Los Angeles, která by pomohla přivést průmysl z východu na západ. Route 66 dostala oficiální označení v roce 1926 poté, kdy vláda schválila plán pro národní dálnice. Předpokládalo se, že Route 66 bude více než jen rychlý způsob, jak se dostat z východu na západ – chtěli spojit hlavní venkovské a městské komunity. Route 66 tak mnoha malým městům umožnila jejich první přístup k hlavní silnici. Byla také symbolem příležitosti pro stovky tisíc lidí, kteří ve 30. letech hledali útěk ze zoufalství ekologické katastrofy Dust Bowl. Sucha, která postihla americký Středozápad, patřila k nejhorším za posledních tisíc let. Stejný plán pro národní dálnice, který zrodil Route 66, ji také pomohl pohřbít. Po 2. světové válce potřeboval americký dálniční systém revizi. Route 66 již nemohla zvládnout nárůst provozu. Začaly se budovat přímější trasy mezi městy, které odkláněly nebo jinak upravovaly původní Route 66. Své oficiální označení U.S. Highway tak Route 66 ztratila v roce 1985. Route 66 nabídla tepnu pro miliony lidí, aby se mohli přestěhovat a změnit svůj život Route 66 začínala v Chicagu v Illinois a končila v Los Angeles v Kalifornii. Její původní délka byla asi 2400 km. Je však nemožné určit přesný počet kilometrů kvůli různým změnám tras silnice v průběhu let. Dálnice procházela osmi státy – Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové Mexiko, Arizona a Kalifornie. Protože již byla dálnice vyřazena z provozu, trasa Route 66 na moderních mapách neexistuje. Na některých místech je původní cesta nezpevněná a prakticky neprůchodná. Stále však můžete projet některé části z původní silnice v autě či na motorce. V mnoha státech je trasa silnice 66 rovnoběžná s mezistátní dálnicí. V některých oblastech uvidíte znaky „Historic Route 66“. Historická Route 66 prochází čtyřmi státy – Illinois, Oklahoma, Nové Mexiko a Arizona. Cesta historickou částí silnice 66 trvá z jednoho konce na druhý asi 5 nebo 6 dnů. Milovníci trasy 66 doporučují nákup speciálních map, které ukazují oblasti, kde můžete stále bezpečně řídit své auto nebo motorku. Také poukazují na spoustu zajímavých památek a o všech podivných, divokých a úžasných věcech, s nimiž se můžete při jízdě po Route 66 setkat. Oatman: Historické městečko, kde se naladíte na tu správnou westernovou atmosféru Oatman je bývalé zlatokopecké město v Arizoně v černých horách Mohave County v nadmořské výšce 2710 stop (810 m). První osídlení bylo již někdy kolem roku 1900. Rozvoj nastal poté, kdy v roce 1915 dva prospektoři – tehdy žijící ještě ve stanovém táboře, našli bohatou zlatou žílu. Vytěžili přes 1,8 milionů uncí zlata. Během toho roku vzrostla populace města na více než 3500 lidí. Jméno má město na památku třináctileté dívky Olive Oatman. Její rodina byla roku 1850 přepadena, rodiče a většina sourozenců byli zabiti a ona unesena. Pracovala jako otrok, později se dostala mezi Mohavské indiány, odkud ji jako devatenáctiletou osvobodili vojáci z pevnosti Fort Yuma, která byla nedaleko tohoto zakládaného města. V roce 1921 propukl ve městě velký požár, spálil mnoho chatrčí, ale vyhnul se tehdy jedinému dvoupodlažnímu hotelu, který je v současné době nejstarší historickou památkou města. Ostatní současné stavby jsou z doby pozdější, ale ještě pamatují zlatokopeckou slávu. Zlatá horečka příliš dlouho netrvala. Roku 1924 zde ukončila svoji činnost i těžební společnost. Město později žilo jen díky cestovnímu ruchu na Route 66. Také ho proslavil hollywoodský herec Clark Gable (Jih proti Severu, Stalo se jedné noci), který zde roku 1939 prožil svatební líbánky. Zamiloval se do této oblasti a často se sem vracel zahrát si poker. Jejich novomanželské apartmá je prý jedním z hlavních atrakcí historického hotelu. Na žádné jiné silnici na světě není tolik zajímavých a podivných památek jako na Route 66 BOB´S GASOLINE ALLEY, CUBA, MISSOURI – tato čerpací stanice je domovem největší sbírky památek 50. a 60. let, která se objevila na trase Route 66. Nachází se zde plno typických amerických cedulí a reklam na populární alkoholické i nealkoholické nápoje. Pouze pár hodin jihozápadně od St. Louis, nedaleko města Fanning, je tato čerpací stanice skvělou zastávkou pro ty, kteří si rádi vychutnají místa se specifickým charakterem. DOLLAR BILL BAR, OATMAN, ARIZONA – město Oatman je známé díky pozůstatkům, které zde zanechali zlatokopové. Mezi nimi panoval jeden zvyk. Tento zvyk spočíval v tom, že pokud přišel člověk do baru na drink, tak svůj účet otevřel tím, že vzal jednu bankovku, podepsal ji a nalepil ji na zeď. Tato tradice se ve městě Oatman, v baru The Dollar Bill Bar, stále dodržuje. Turisté přesně podle tradice vezmou bankovku a podepsanou ji nalepí na zeď, kde se nachází více než 100 000 dalších bankovek. EMMA JEAN´S HOLLAND BURGER, VICTORVILLE, CALIFORNIA – jedním z tradičních míst, kde si užijete tradiční večeři na Route 66, je tato restaurace. Toto místo je proslulé díky mléčným koktejlům, křupavým kuřecím steakům, lahodným hamburgerům, a hlavně díky velkým porcím. Tato restaurace se dokonce objevila i ve filmu Kill Bill 2. BLUE SWALLOW MOTEL, TUCUMCARI, NEW MEXICO – pokud jste fanoušky 50. a 60. let a chcete se na chvíli do těchto let vrátit a zažít jejich atmosféru, zastavte se v motelu Blue Swallow. Tento motel je v provozu již od roku 1939 a je zapsán v národním registru historických míst. Interiér je vyzdoben staromódním nábytkem a dýchá z něj umělecká atmosféra, zatímco venku parkují auta na trávníku a cedule s neonovými světly upozorňuje na motel. Meteor Crater – největší impaktní kráter, jaký byl kdy v USA objeven! Nachází se zhruba 69 km východně od města Flagstaff v Arizonské poušti. Úlomky meteoritu se oficiálně nazývají Canyon Diablo Meteorite. Vědci pak kráter často označují jako „Barringer Crater“ jako poctu Daniela Barringera, který jako první přišel s teorií, že kráter vznikl po dopadu meteoritu. Kráter je v soukromém vlastnictví Barringerovy rodiny, jež o kráteru prohlašuje, že se jedná o nejzachovalejší meteorický kráter na planetě Zemi. Meteor Crater leží v nadmořské výšce zhruba 1740 metrů. V průměru má kráter zhruba 1200 metrů, hluboký je 170 metrů a je obklopen okrajem, který se tyčí do výšky 45 metrů nad okolní pláně. Kráter vznikl zhruba před 50 000 lety v období Pleistocénu, kdy bylo klima na Colorado Plateau mnohem chladnější a vlhčí. V té době se zde nacházely otevřené louky s lesy, které byly domovem mamutů a obřích lenochodů. Oblast pravděpodobně nebyla obydlena lidmi. Prvotní potvrzený záznam o lidském osídlení pochází z doby dlouho po dopadu meteoritu. V současnosti je Meteor Crater populární turistickou atrakcí, která se nachází ve vlastnictví Barringerovy rodiny (skrze Barringer Crater Company). Pokud chtějí turisté kráter vidět, musí zaplatit příslušný poplatek. Na severním okraji kráteru se nachází turistické centrum, v němž turisté mohou vidět různé exponáty a získat informace o meteoritech, asteroidech, vesmíru, sluneční soustavě a kometách. Nachází se zde Americká astronautská zeď slávy a celá řada exponátů – za zmínku stojí například velitelský modul Apollo BP-29, 1406 liber těžký meteorit, který byl nalezen v tamní oblasti nebo úlomky z Meteor Crater (těch se můžete i dotknout). „ROUTE 66 NÁM ŘÍKÁ, KDO JSME, KDE ŽIJEME, CO DĚLÁME A CO S NÁMI BUDE“ – americký spisovatel Michael Wallis )

Číst dále

Trojúhelník záhad a legend: Bermudský trojúhelník je největší anomální zónou v oceánu

V této oblasti Atlantského oceánu se dějí velmi podivné věci: dochází k záhadnému mizení mnoha lodí i letadel beze stopy. Nenašlo se dosud jediné zmizelé tělo. A přitom zde přišlo o život více než tisíc lidí. O nepříjemných zkušenostech s počasím a plavbou v této oblasti se zmiňuje již Kryštof Kolumbus ve svém lodním deníku. Ale až v druhé polovině 20. století, kdy technické možnosti sledování letadel i plavidel byly na značně vysoké úrovni, bylo registrováno několik událostí, které vyvolaly zvýšený zájem o tuto část Atlantiku. Charles Berlitz ve svých knihách (The Bermuda Triangle – Bermudský trojúhelník a Without a Trace – Beze stopy) píše: „Malé i velké lodě mizí beze stopy. Nezůstanou po nich ani vraky. Jako by nějaká neviditelná síla přitáhla loď a posádku do jiné dimenze. Nikde jinde na světě nedochází k tak obrovským zmizením v jednom místě. Typické je, že k nim dochází náhle za neobvyklých okolností, které hraničí s absurditou“. Bermudský trojúhelník je i dnes ve 21. století, kdy máme ty nejmodernější technologie stále jednou z největších záhad v historii lidstva. Proč bermudský a proč zrovna trojúhelník? Ústav zeměpisných jmen Spojených států amerických neuznává bermudský trojúhelník jako oficiální jméno, a tak neudržuje žádnou kartotéku této oblasti pod tímto jménem. Bermudský (lépe řečeno Devilův – Ďábelský trojúhelník podle oficiálního názvu) je pomyslná oblast umístěná jihovýchodně od Atlantického pobřeží Spojených států. Bohužel v současné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesné hranice Bermudského trojúhelníka. Jeho vrcholy jsou Bermudy – Portoriko – Miami na Floridě. Toto vymezení se ovšem nesmí brát úplně přesně, protože každý badatel, spisovatel nebo propagátor určuje polohu bermudského trojúhelníku trochu jinak. Někteří k němu přidávají pruh moře u pobřeží USA, také část moře severně od Kuby a Haiti nebo část Mexického zálivu nebo dokonce celý a jiní zase severní kus Karibského moře. Jeho rozloha se přirovnává k rozloze Britských ostrovů. Kdybychom trvali na vymezení trojúhelníku již zmíněnými třemi body, pak bychom zjistili, že téměř polovina všech záhadných zmizení, které daly vzniknout mýtu bermudského trojúhelníku se do něj nevejde. Bermudský trojúhelník vlastně není trojúhelník jako útvar, ale pouze název, který poprvé použil Američan E.V.W. Jones, který v roce 1950 napsal knihu s názvem Bermuda Triangle. Byla to pouze malá publikace, která upadla v zapomnění. Neobvyklé anomálie a podivné úkazy zaznamenal už Kryštof Kolumbus v roce 1492 15. září 1492, kdy se jeho flotila plavila Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský ohnivý pás, který přelétl přes nebe a zmizel v moři – tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. Když se lodě slavného admirála plavily 11. října 1492 po dlouhých týdnech cesty na západ stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Mluví se o tom, že když psychicky vysílené posádky slavné flotily admirála Kryštofa Kolumba začaly pochybovat, že někdy dorazí k pevnině, admirál však stále tvrdil, že země nemůže být daleko, zahlédl krátce po setmění námořník Rodrigo de Triana v dálce podivné světlo. Bylo však velmi podivné: stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět. Jako špatná voskovice, která se rozsvěcuje a zhasíná, jako by se houpala nahoru a dolů. Objevovala se i podivná světla pod mořskou hladinou. Lodní deník o tom říká: pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Bylo to jako vosková svíce, která se houpala nahoru a dolů, což by se však jen pramálo lidem zdálo jako známka země. Nicméně admirál si byl jist, že je jí velmi blízko... Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Zmizení posádky plachetnice Mary Celeste je dodnes velkou záhadou! Moře čas od času beze stopy pohltilo nějakou loď i s její posádkou. Jiným tajemným případem je nález opuštěné brigantiny Mary Celeste. Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu 1872 z newyorského přístavu a měl namířeno do Janova. O měsíc později – 4. prosince – ho nalezla britská briga DEI GRATIA mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v perfektním stavu. Protože loď neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun. Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená – ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehrály velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtovinou a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně pod čarou ponoru, zela dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby. Trup lodi byl prakticky nepoškozený – s jedinou, avšak podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě se v měděné obšívce pod čarou ponoru táhly dlouhé hluboké rýhy způsobené něčím velmi ostrým. Komise, která věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku DEI GRATIA z pirátského přepadení Mary Celeste, musela ji však pro nedostatek důkazů zprostit viny. Obvinění bylo o to absurdnější, protože všechny peníze, listiny, osobní majetek, šperky, lodní kufry (na nešťastné lodi se plavila i kapitánova žena) a další cennosti zůstaly na palubě. Zásoby vody a jídla byly dostatečné, chyběla tedy jen posádka, 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. Lodní deník zůstal nedotčený. Poslední zápis, starý devět dní nenaznačoval žádné hrozící potíže. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu, tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem ostrova Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější však bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi – a nikdo další z posádky už navigaci neovládal …Další zvláštností bylo, že loď se – už bez posádky a navzdory neklidnému moři a bouři – stále držela svého kursu, a to více než 500 mil (=800 km), tj. do chvíle, kdy byla objevena. Jaká tajemná síla ničí letadla a lodě? Jde o geomagnetickou anomálii, nebo aktivity mimozemšťanů? Bylo vypotřebováno již moře inkoustu na téma bermudského trojúhelníku, této zdánlivé paranormální oblasti: ztrácejících se lodí, letadel, odchylek magnetického pole, prudkých výlevů mlhy a pozorování UFO mnohem častěji, než je národní průměr. Tyto zprávy provází obrovské množství spekulací, z nichž nejkontroverznější je, že bahamské souostroví je složeno z vrcholků hor a vyšších oblastí ztraceného kontinentu Atlantidy, který se do těchto vod potopil před tisícovkami let. Co se tam děje? Kam lodě a letadla mizí? Bruce Gernon je jediný pilot, kterému se podařilo přežít po podivných událostech v bermudském trojúhelníku. V prosinci 1970 spolu se svým otcem a přítelem odletěl z Bahamských ostrovů a zamířil na Miami Beach, Florida, USA. Brzy poté, co letadlo nabralo výšku, Bruce zpozoroval přímo v kursu podivný mrak půlkruhového tvaru. Když k němu přiletěl, dramaticky se rozrostl. A pak se začalo dít něco nepředstavitelného…“Když jsem vletěl do tunelu, začaly se kolem mě okamžitě tvořit podivné linie, které se otáčely proti směru hodinových ručiček. Musel jsem se soustředit na východ z tunelu, protože jsem měl strach, že bych si mohl poplést stranu vstupu a výstupu. V tu chvíli se začalo dít něco divného se samotným letadlem, protože abych doletěl k východu z tunelu, zabralo by mi to asi tři minuty, a já jsem doletěl asi za 20 vteřin“. Gernon a jeho spolucestující pocítili stav podobný stavu beztíže. Všechny navigační přístroje byly mimo provoz. Střelka kompasu se otáčela na všechny strany. Pilotovi se zázrakem podařilo navázat kontakt se zemí. Požádal o upřesnění souřadnic letadla. Ale pozemní služba oznámila, že ho vůbec nevidí na obrazovce radaru…Až když se mlha rozptýlila, dispečer objevil Gernona. Ukázalo se, že se letadlo nenacházelo uprostřed cesty, ale bylo už téměř v cíli. Let, který měl trvat nejméně 75 minut, trval jen 47 minut. „Podle mě to vypadalo jako skok v čase, uletěl jsem stovku mil za tři minuty, to je nemožné. Existují však i jiné teorie vědců, kteří se věnují této problematice. Oni argumentují tím, že je to přesun v prostoru, a ne skok v čase. Myslím si, že jsem prostě vyletěl z tunelu, a v průběhu 10 vteřin jsem překonal 80 mil, něco takového“. Existuje mnoho racionálních vysvětlení, jimiž se vědci snaží vyvrátit záhadu onoho místa. Tvrdí, že jde o magnetické anomálie, kterým pomáhá Golfský proud. Ale ti, kteří zasvětili svůj život zkoumání tohoto záhadného místa, jim to zkrátka nevěří. Teorie vinící z mizení lodí a letadel mimozemskou aktivitu vychází ze skutečnosti, že v oblasti bermudského trojúhelníku byly neidentifikovatelné předměty viděny jak na nebi, tak pod vodou. Takže raději je lepší se bermudskému trojúhelníku vyhnout. Jeho záhada totiž není zatím vysvětlena… „Byl jsem v oblasti Bermudského trojúhelníku. Myslím si, že deformace tam jsou způsobeny aktivitou podvodní mimozemské základny v této oblasti. Mohu mluvit zasvěceně o Portoriku. Byl jsem tam 7x, a mluvil jsem s různými lidmi ze všech oblastí života, oni se domnívají, že to není jednoduše UFO, ale mimozemské rasy, různé druhy mimozemšťanů, kteří postavili základny pod ostrovem Portoriko“. – Timothy Good – ex-poradce vlády USA v oblasti studia anomálních jevů )

Číst dále

Tajemná hora Mount Shasta: Ukrývá se zde podzemní město vyspělých bytostí z Lemurie?

Hora Shasta (4317 m) je nejmajestátnější hora části Kaskádového pohoří, která se nachází v kraji Siskiyou v Severní Kalifornii asi 45 mil od hranic Oregonu. Hora je významným duchovním místem přírodních obyvatel Ameriky, jako i poutním místem novějších náboženství (Hnutí Já jsem). Shasta je v současnosti neaktivní sopka a její stáří se odhaduje na 600 000 let. Přibližně před 300 000 lety došlo k obrovské erupci a destrukci celé severní strany hory, pozůstatkem této katastrofy je údolí Shasta Valley. Poslední erupce byla zaznamenaná v roce 1786. Na sopce se stále vyskytují aktivní fumaroly a horké prameny, proto ji nemůžeme považovat za úplně vyhaslou, ale jen za spící, s rizikem možné erupce. Americká hora Mount Shasta je opředena mnoha tajemnými příběhy, které si vyprávěli již Indiánské kmeny. Legendy hovoří o rozsáhlém podzemním městě, které se nachází pod horou… „V horách je město, které je obydleno potomky mimozemšťanů. Toto město získává pozornost od lidských bratrů z oblasti vrchního světa. Je to velmi majestátní rasa, mírumilovná a dobrá. Vchod do jejich podzemního města je dobře zakamuflovaný pod východním bodem hory, je nemožné pro pozemské lidi ho najít. Jejich vesmírné lodě mají zlatou barvu a zakulacený tvar, protože tak mohou cestovat časem. Lidé této rasy jsou velmi dobře stavění. Jejich vlasy jsou téměř přirozeně blond, dlouhé a kadeřavé“. Telos: Podzemní město pod horou Mount Shasta Historie Telosu vypráví příběh o Lemurii. Věk Lemurie sahal od 4 500 000 let př.n.l. až do 12 000 př.n.l. Tato rozlehlá země zahrnovala oblasti Pacifického oceánu, Havaje, Velikonočního ostrova, Austrálie a Nového Zélandu. Její východní pobřeží se táhlo od současné Kalifornie do části britské Kolumbie. Lemurská rasa pochází z jiných galaxií jako jsou Sirius a Alfa Centauri. Lemuřané vytvořili jakýsi ráj. Asi před 25 000 lety, dvě velké civilizace, Atlantida a Lemurie bojovaly o ideologii. Lemuřané se domnívali, že méně vyvinuté civilizace by měly být pod kontrolou Atlantidy a Lemurie. Vedli proti sobě války nukleárními zbraněmi. Asi před 15 000 lety, před velkou válkou, která zničila Lemurii, jejich kněží požádali Šambalu, hlavní město podzemních civilizací, aby postavili město pod Mount Shasta, které uchrání jejich civilizaci a záznamy. Lemuřané přesvědčili mistry moudrosti té doby, aby se učili lekcím války a agrese. Bylo jim uděleno povolení postavit pod Mount Shasta město. Další nukleární válka se odehrála před 12 000 lety, ta Lemurii zdevastovala. Telos je lemuřanská osada, je to město Světla vedené radou 12 vzestoupených Mistrů a jeho Vysokým knězem Adamem (Vysoký kněz – není chápáno jako kněz z naší společnosti, ale jako vysoce duchovně vyspělá bytost, nemá nic společného s církvemi a náboženstvím na povrchu Země). Jméno Telos znamená „komunikace s duchem“. Obyvatelé Telosu, kdysi Lemurie, pracují na vzestupu. Mohou se astrálně promítnout na jakékoliv místo, a mohou telepaticky komunikovat s kýmkoliv na jakémkoliv místě a čase. Jsou to velmi vyvinuté bytosti, žijící mnoho životů v jednom. Vztahy na Telosu jsou založeny na jednotě a universálním vědomí. Jednotnost je základem intimity. Telosiané se milují a soustřeďují se na význam pravé lásky. Adama říká, že klíčem je láska: „Láska sebe samého, láska Boha a láska pro celou rodinu na Zemi“. Telos je technologicky vyspělá civilizace. Mají pozoruhodný systém transportu. Transport ve vnitřním městě se skládá z výtahů a elektromagnetických saní. Lidé z Telosu cestují mezi dalšími podzemními městy elektromagnetickými vlaky, které se pohybují kolem 3 000 mil za hodinu (5400 km/h). Telos je členem Konfederace planet a jeho obyvatelé cestují do dalších dimenzí. Vlastní mezidimenzionální lodě. Jejich počítačový systém je na základě aminokyselin a spojuje ostatní podzemní města a galaktické civilizace. Ačkoliv se Atlantida a Lemurie staly na povrchu Země mýty, lidé z Atlantidy a Lemurie vzkvétají ve svých podpovrchových městech. Thomas Castello, bývalý zaměstnanec bezpečnostní služby v Dulce, který se dostal do kontaktu s mimozemšťany, tvrdí, že Telos a Mount Shasta je místem, kde se setkávají mimozemšťané, Lemuriánští vědci a lidé. Také tvrdí, že od dob prezidentství Grovera Clevelanda (22. prezident Spojených států, 1885–1889), všichni prezidenti USA tajně navštívili Telos. Během Clevelandovy administrace byla formulována smlouva o Mount Shastě. Prezident Harry S. Truman (33. prezident Spojených států) daroval v Telosu, králi světa, klíče od Spojených států. Rasa Telosi („Agharťané/Ti Zářící“) Pocházejí z hvězdy Alfa Centauri 2, z planety Selo. Jsou to vysoké lidské bytosti, mají bledou lesklou pleť a bílé vlasy. Mají vysoce rozvinuté telepatické schopnosti. Jejich oči jsou jasné, v barvě od šedé do světle modré. Jejich strava je čistě rostlinná. Rostliny pěstují hydroponicky v celospektrálním umělém osvětlení. Využívají psychotronické technologie zahrnující krystaly a univerzální energii životní síly. Hlavní soustava jejich jeskyní se nachází: pod územím pouště Gobi a okolí, v rozsáhlých jeskynních systémech pod Tibetem propojující systémy ve Střední Asii a konečně na americkém kontinentu okolo hory Shasta v podzemním městě Telos. Poskytují lidem mnoho nástrojů a nápovědy, vedou jejich archeologické objevy a poskytují jim také klíč k dekódování starobylého vědění. Telosii jsou původci kruhů v obilí, geometrické nápovědy vedoucí k dekódování ztracené vědy. Stojí také za zdrojem toho, čemu se mylně říká „lemurské krystaly“, které by se přesněji měly nazývat „krystal Telosi“. Kdekoliv tyto krystaly na Zemi najdete, Telosii jsou vždy poblíž. Do těchto kamenů jsou zakódovány klíče k odemčení starobylého vědění a data související s hvězdným původem některých dávných civilizací. Mají se používat jako klíč, neobsahují vědění tak jako třeba kniha, nebo nějaké zařízení, ale pouze umožní takové vědění zpřístupnit. Tím pomáhají lidstvu k povznesení do nové úrovně. Tím klíčem je energetický podpis do struktury krystalu. Zázračné zjevení hraběte Saint Germain na sopce Mount Shasta Hlavním aktérem tohoto příběhu je Guy Warren Ballard, který se narodil 28. července 1878 ve městě Newton v Kansasu. V roce 1916 se oženil s Ednou Anne Wheelerovou a během 1. světové války sloužil v americké armádě. Po válce začal pracovat jako důlní inženýr a usadil se na úpatí spící sopky Mount Shasta. Toto místo se nevybral náhodou. On i jeho manželka intenzivně studovali teosofii a okultismus a sopku Mount Shasta původní obyvatelé Ameriky považují za posvátné místo. Ballard na sopku často podnikal horské túry a v srpnu 1930 se mu přihodil tento příběh… „Chystal jsem se poobědvat a hledal jsem horský pramen se studenou a čistou vodou. Když jsem ho našel, s hrnkem v ruce jsem se sklonil, abych nabral vodu, když jsem najednou pocítil, jako by proběhl mým tělem od hlavy až do nohou elektrický proud. Narovnal jsem se a rozhlédl se. Přímo za mnou stál mladík, který na první pohled vypadal, že je turista, stejně jako já. Když jsem si ho více prohlédl, uvědomil jsem si, že nepatří k běžným lidem, které denně potkáváme. Usmál se, jako by mi četl myšlenky a řekl: „Můj bratře, pokud mi půjčíš hrnek, dám ti nápoj, který tě osvěží mnohem víc než pramenitá voda“. Uposlechl jsem tedy a hrnek v jeho ruce se okamžitě naplnil krémovitou tekutinou. Podal mi ho a řekl: Vypij to“. Tento záhadný muž se Ballardovi později představil jako hrabě Saint Germain a začal s Ballardem rozprávět, a nejen při tomto setkání. Ballard, nyní již vizionář, pak podrobně popsal nejen rozhovory s hrabětem, ale i dalšími Mistry. Celá Ballardova rodina potom začala tvrdit, že jsou jedinými vyvolenými posly Saint Germaina a získávali četné příznivce. Jejich učení dnes tvoří jádro jimi založeného hnutí „Já Jsem“, které je charakterizováno jako duchovní a vzdělávací organizace, financovaná z příspěvků svých členů se sídlem v Chicagu. Aktivita tohoto hnutí po svém založení ve 30. letech rychle rostla a Ballard v Chicagu i jinde často přednášel o mystickém učení Saint Germaina, podle něhož bude Amerika hrát ve světě klíčovou roli. V roce 1938 prohlašoval, že v USA je již na milion vyznavačů jeho učení. Následujícího roku, 29. prosince 1939, však Ballard zemřel. Ve vedení hnutí pokračovala jeho žena až do své smrti v roce 1971. Poutním místem hnutí se pochopitelně stala a dodnes zůstává hora Mount Shasta, kam se jeho příznivci vypravují vždy v srpnu. Kromě jiného jsou přesvědčeni o tom, že osobní zkušenost prožitku Boží přítomnosti vede k pozitivním změnám v životě dotyčného. Jsou silně vlastenecky zaměření, což dávají najevo vystavováním vlajky USA ve svých prostorech. Pokud je známo, u nás hnutí „Já Jsem“ své příznivce nemá. „Láska není činností lidského ducha (rozumu, mysli), nýbrž je „čistou a svítící esencí“, kterou vytváří lidský duch. Tato esence toho velkého Božího plamene vchází do hmoty a trvale proudí jako dokonalost ve formě činu. Láska je projevená dokonalost. Není vázána na žádné podmínky a nemůže vyjadřovat nic, než mír a radost a darovat je všemu tvoření. Nepožaduje nic pro sebe, protože je ve vší věčnosti samo-tvůrčí, je srdečním tepem toho „Nejvyššího“. Láska má všechno a zná jen jednu vůli: ve všem uskutečňovat plán dokonalosti. Proto daruje sama sebe. Láska a jenom ona je základem harmonie a správného užívání veškeré životní síly“. – Saint Germain )

Číst dále

Bájná hora Ararat - místo, kde přistála archa Noemova

„Je nás jen pár, ale zvou nás Armény, nepovyšujeme sebe nad nikoho jiného, prostě jen víme, že náš a jen náš je Ararat“. Ararat nebo chcete-li Masis je mohutná nepřehlédnutelná hora tvořící odvěkou dominantu neklidné krajiny na pomezí Turecka, Íránu a Arménie. Jeho celoročně zasněžený vrchol se nachází v úctyhodné nadmořské výšce 5137 m a jedná se tak nejen o nejvyšší horu Turecka, ale i Arménské vysočiny. Národy žijící v jeho stínu jej dlouho uctívali jako horu posvátnou a nedotknutelnou. Zmiňuje se o něm i Bible v souvislosti s přistáním archy Noemovy. Málokterý kopec je tak všeobecně známý a nesmazatelně zapsaný v paměti lidí, jako právě Ararat. Ararat je vulkánem se dvěma vrcholy – Velkým Araratem (5137 m) a Malým Araratem (3896 m). Poslední sopečná aktivita byla zaznamenána v roce 1840, kdy došlo k vyvržení magmatu z parazitického kráteru. Tento výbuch si vyžádal i lidské oběti. Předcházející erupce vytvořily mnoho parazitických kráterů na západní straně sopky. Vrchol Araratu je trvale pokryt sněhem a ledem a tvoří výraznou dominantu celého kraje. Nejimpozantnější pohled na ni je z arménského hlavní města Jerevanu a okolí. Podle biblické legendy na úbočí Araratu přistála po potopě světa Noemova Archa Příběh o Noemově arše je jedním z nejznámějších, a přesto nejpodivuhodnějších příběhů Starého zákona. Kniha Genesis vypráví, že Bůh pocítil takovou nelibost nad zkažeností lidského rodu, že se rozhodl všechno živé zničit potopou. Noe, jemuž tehdy bylo šest set let a je popsán jako muž „bezúhonný ve svém pokolení“, však měl být zachráněn, stejně jako jeho rodina, po páru zvířat, „která nejsou čistá“ nelze je jíst ani obětovat, a po sedmi párech zvířat čistých. To měl být zárodek nového počátku. „Nad zemí se strhl lijavec a trval 40 dní a 40 nocí. Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. Potopa na zemi trvala 40 dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy…Když přešlo 150 dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu“. Podivný nález na hoře Ararat: Nalezli snad vědci Noemovu archu? Někteří lidé jsou přesvědčení, že příběhy z Bible se opravdu odehrály. Jako třeba legenda o potopě světa a o spravedlivém muži jménem Noe, který dostal šanci tuto potopu i se svými nejbližšími přežít. Ať už si o tom všem myslíte cokoliv, už celá staletí se nejrůznější lidé (včetně vědců) snaží dokázat, že potopa světa se opravdu odehrála. A hledají i důkazy o existenci Noemovy archy. Jejich pátrání je provázeno jedním pomyslným magnetem. Je jím bájná hora Ararat. Mnoho historických důkazů o tom, že na Araratu bylo zaznamenáno něco jako loď, patřilo těm, kteří navštívili nedaleké osady a města a odtud obdivovali Ararat. Další pozorování patří těm, kteří cestovali s karavany do Persie a prošli Anatolskou náhorní plošinou. Navzdory skutečnosti, že většina důkazů sahá až do starověku a středověku, některé z nich obsahovaly podrobnosti, kterých si moderní badatelé všimli mnohem později. Beroes, babylónský kronikář, v roce 275 př.n.l. napsal:“…loď, která se potopila na zem v Arménii, a navíc zmínil…pryskyřice byla z lodi seškrábnuta a byly z ní vyrobeny amulety“. Přesně stejné informace poskytuje židovský kronikář Josephus Flavius, který napsal svá díla v 1. století po dobytí Judeje Římany. Představil podrobnou zprávu o Noemovi a potopě a napsal: „Jedna část lodi se nachází i dnes v Arménii. Tam lidé shromažďují pryskyřici pro výrobu amuletů“. Jeden z nejslavnějších cestovatelů minulosti, Marco Polo, v poslední třetině 15. století, jel poblíž Araratu do Číny. V jeho knize „The Travels of Marco Polo“ je ohromující zpráva o arše: „Měli byste vědět, že v této zemi Arménie, na vrcholu vysoké hory, spočívá Noemova archa pokrytá věčnými sněhy a nikdo tam nemůže vylézt, na vrchol, takže navíc se sníh nikdy neroztaje a tloušťku sněhové pokrývky doplňují nové sněžení. Jeho spodní vrstvy však roztají a výsledné potoky a řeky, proudící do údolí, důkladně zvlhčují okolní oblast, na které roste silná travnatá pokrývka, která v létě přitahuje četná stáda býložravých velkých i malých zvířat z celého okolí“. Na začátku 16. století navštívil Ararat německý cestovatel Adam Olearius a ve své knize Journey to Muscovy and Persia napsal: „Arméni a Peršané věří, že zbytky archy jsou stále na hoře Ararat, která se postupem času stala pevnou a silnou jako kámen“. V roce 1893, po výstupu na horu Ararat, arciděkan Nestoriánské církve Nurri prohlásil, že viděl Noemovu archu. Podle něj je loď vyrobena z tlustých tmavě hnědých prken. Když Nurri změřil nádobu, dospěl k závěru, že její rozměry jsou zcela v souladu s rozměry uvedenými v Bibli. Skupina vědců, kteří šli Ararat prozkoumat, říká, že opravdu nalezli na hoře cosi, co by mohlo Noemovu archu připomínat. Dřevěný nález v zemi, který archeologové objevili, je rozdělen na několik oddělení, která mohla být využívána jako prostory pro ustájení zvířat. Svým tvarem také opravdu loď připomíná. Kdyby se opravdu potvrdilo, že se jedná o Noemovu archu, znamenalo by to, že bychom biblickým příběhům měli věnovat mnohem větší pozornost, než jakou jsme jim dávali doposud. O arše se zmiňuje také Korán. Korán také říká, že archa přistála na Araratu a s Biblí se shoduje i v rozměrech. Ararat není jen hora, ale také koňak, který si oblíbil Winston Churchill „My v Arménii věříme, že na okrajích skleniček sedí malí démoni, malí ďáblíci. Ale když si přiťukneme, tak se tohoto zvuku zaleknou a utečou. Pokud to zapomeneme udělat, tak spadnou do našich skleniček a my se pak opijeme. Pokud jsme tedy opilí, tak to tedy není vina samotného alkoholu nebo nás, ale mohou za to tito malí démoni“. Arménská brandy získala označení „nápoj diplomatů a státníků“. K největším obdivovatelům arménské brandy patřil Winston Churchill, mezi jehož rady na dlouhověkost patřilo kromě kouření doutníků a chození včas k obědu také každodenní konzumace arménské brandy. Po 2. světové válce se arménská brandy začala dovážet téměř do celého světa a získala si velkou oblibu také v bývalém Československu. Arménská brandy patří více než 130 let mezi špičkové alkoholické nápoje svého druhu na světě. Její historie se datuje od roku 1877, kdy byl v Arménii založen podnik na výrobu vína a vodky. Ten byl v roce 1898 zakoupen Nikolayem Shustovem, který v roce 1900 poslal vzorky brandy na anonymní degustaci do Paříže, kde brandy získala cenu Grand Prix. Komise hodnotitelů byla natolik šokována kvalitou arménské brandy, že umožnila Nikolayovi Shustovovi užívat označení „cognac“ namísto brandy. V roce 1912 ochutnal arménský koňak také car Nikolay II., který ho natolik oslovil, že se Nikolay Shustov stal hlavním dodavatelem carského dvora. Arméni jsou na své tekuté zlato náležitě hrdí a přípitek nesmí chybět na žádné rodinné oslavě nebo setkání. Pokud Armén chce obdarovat třeba kolegu nebo kamaráda z ciziny, pravděpodobně sáhne právě po láhvi Araratu. Vyrábí se z hroznů rostoucích ve vybraných regionech Arménie a po dvojí destilaci zraje ve stoletých sudech z kavkazských dubů. Přes póry dřeva se každý rok vypaří dvě až tři % lihoviny a této části se říká „andělský podíl“. Arméni s oblibou říkají, že bychom se měli této vůně pořádně nadýchat, protože jsou v ní ukrytá dvě velká tajemství. A to taková, že Arméni nejsou nikdy nemocní a jsou vždycky v dobré náladě. )

Číst dále

Mystická lokalita Avebury v hrabství Wiltshire

„Kameny, které byly vztyčeny jen za pomocí lidských rukou, působí živějším dojmem než kameny vztyčené za pomocí techniky, protože technika dělá z živoucích věcí pouhé předměty. V minulosti bylo víc partnerských vztahů k silám, se kterými člověk musel spolupracovat“. Avebury je největší známý prehistorický kamenný kruh v hrabství Wiltshire (česky „Povadlý okrsek“) zhruba 120 km západně od Londýna. Je součástí velkého megalitického komplexu, který byl budován Iberskými kulturami zhruba od čtvrtého do poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem. Kameny jsou umístěny na násypu, který je ohraničen příkopem o délce 1,3 km a hloubce až 6 metrů. Celkově jich bylo 180. Tvořily jeden větší a dva menší kruhy, které ležely uvnitř kruhu většího. Ten byl největším megalitickým kruhem na světě. Nacházelo se v něm zhruba 100 kamenů, v menších kruzích jich bylo okolo třiceti. Další megality byly vztyčeny uprostřed areálu. Největší z nich váží přes 40 tun. V minulosti zde ještě ležely dvě kamenné ulice. Zbytky jedné se v Avebury nacházejí dodnes. Vedou k Overton Hillu, kde byl dříve další kamenný kruh. Přestože se z celého Aveburského komplexu dodnes dochovala jen malá část původní stavby, působí zbylé kameny majestátně. Ve středověku byly kameny ničeny, aby nemohly sloužit jako pohanské modlitebny, část kamenů také byla po rozbití použita jako stavební materiál. Dnes je Avebury prvořadou památkou na prehistorické období a je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Práce, kterou zde pradávní stavitelé vykonali, je dnes jenom těžko představitelná Ta dřina, kterou zde vykonali je pro nás horko těžko představitelná. Nejprve pomocí bodců z paroží „rozorali“ svrchní vrstvu, a pak kopali dál. Lopatkami z přírodních materiálů nakládali drť do košíků a vysypávali ji nahoru na vnější násep. Protože zdejší půda byla křídová, tak násep z dálky musel svítit bíle. Dokázali tak postupně vytvořit 5 metrů široký kruhový příkop, hluboký 7–10 metrů, dlouhý přes 1350 metrů. Přesnější údaje dnes již nelze zjistit, protože postupem času byl příkop i val postupně srovnáván s úrovní terénu. Ve všech ohledech byl tento příkop větší než ten ve Stonehenge, jehož vnější příkop má průměr asi jen 100 metrů a násep dosahoval pouze dvoumetrové výšky. Hlavní aveburské kruhy byly spojeny kamennými alejemi s dalšími megalitickými stavbami v okolí. Přes dva kilometry dlouhou West Kennet Avenue tvořilo na 100 párů asi tři metry vysokých kamenů. Tato cesta končila v tzv. Svatyni, menší, nejvýše dvacetimetrové kruhové stavbě. Archeologové předpokládají, že to byla jakási chata postavená z dřevěných kůlů a překrytá jednoduchou střechou. Kolem této ústřední svatyně byl vybudován kruh, z asi čtyřiceti kamenných sloupů o průměru cca 40 metrů. Na druhou stranu vedla z Avebury druhá kamenná alej, která končila na jakémsi kruhovém prostranství v dnešním Beckhamptonu. V pozdním středověku, kdy se v Anglii rozšiřovalo křesťanství, začala se tato neolitická nekřesťanská památka spojovat s ďáblem a také některé kameny se začaly nazývat např. Ďáblova židle, Čertovy kroužky apod. Došlo k jejich bourání. To se datuje do doby okolo roku 1320–1325, Důkazem toho je nalezení mrtvoly muže, kterého zavalil kámen při pádu do připravené díry. Kostru našli archeologové roku 1938 a v koženém váčku našli stříbrné mince právě z let 1320–1325. Podle pozdějších záznamů to byl patrně důvod, proč ostatní kameny byly ponechány na svých místech. Domnívali se, že to byl trest boží a dokonce v 18. a 19. století se tam vyprávěla legenda o muži, kterého rozdrtil padající kámen. Dokonce i mor, který zasáhl obec roku 1349, byl údajně trestem božím. Zajímavou historickou skutečností je, že obávaný protektor Oliver Cromwell, dal zdánlivě bezdůvodně pokyn ke zničení stavby. Ve skutečnosti existovala místní pověst, podle které dojde ke svržení tyrana, který vládne na trůnu. Každý nepohanský král, který se stal křesťanem a odvrhnul se od původních božstev, je považován za uzurpátora. Další vlna ničení těchto kamenů byla ve druhé polovině 17. a počátkem 18. století, kdy byly drceny na stavební materiál. Až počátkem viktoriánského období r. 1837 koupil bohatý politik a archeolog sir John Lubbock, později známý jako Lord Avebury, volné pozemky uvnitř a okolo památníků a nepřímo donutil další stavitele stavět domy vně památníku. Proč byl komplex postaven? K čemu sloužil? Přední britský archeolog Michael Damese považuje Aveburské kruhy i okolní stavby za obrovský přírodní amfiteátr, kde se prakticky celoročně odehrávaly významné slavnosti a inscenovala různá mystéria související s nedávno vzniklým zemědělstvím (v tehdejší době pro ně byl rozvoj zemědělství zázrak a plodnost Země byla posvátná). Uspořádání aveburských staveb přímo vybízí ke kolovým tancům, předvádění dramatických jevů, obřadné vítání ročních období, obětování a pořádání průvodů za účelem zajištění plodnosti Země, zvířat i lidí. Dávné megalitické stavby byly centry zemědělské magie, některé sloužily jako kalendář, jiné jako hvězdárny. Další teorie hovoří dokonce o tom, že vyrostly účelně na místech, kde se protínají magnetické linie naší planety – v nichž vzniká energetický vír. Posvátná místa starých civilizací tak mohla být jakýmisi přijímači a vysílači energií. A právě v Avebury se setkává 12 těchto siločar. Podle posledních výzkumů mají velké bloky kamene shromažďovat a vyzařovat „energii země“, tzv. telurické proudy. Telurické proudy procházejí Zemí a působí jako její meridiány. Jedná se tedy o energetické toky, které zásobují krajinu pozitivní energií. Tam, kde telurické proudy nejsou, nebo kde je jejich tok narušen, se na všem živém projevuje nedostatek energie. Naši předkové byli v souladu s přírodou a tyto proudy vnímali. V kruhových stavbách se snažili tuto pozitivní energii čerpat. Někteří tuto energii v Avebury pociťují dodnes. Údajně tu dochází k vymizení migrény a zlepšení depresí. Podíváme-li se na uspořádání pravěkých památek v okolí Avebury, tři z hlavních bodů jsou rozmístěny ve tvaru jakéhosi rovnostranného trojúhelníku • Kamenný kruh – první vrchol trojúhelníku leží v kamenném kruhu v Avebury. Tento kamenný kruh o průměru zhruba 348 metrů, jenž původně tvořil 100 mnohatunových stojících kamenů a značná část se jich dochovala až dodnes, vlastně obepíná značnou část této vesnice. • Longstones – druhým vrcholem trojúhelníku jsou tzv. Longstones, tedy dva kameny, nalézající se cca 1,5 km západně od Avebury. Pravděpodobně se jedná o zbytek tzv. Beckhampton Avenue. Říká se jim Adam a Eva, ale kusy jsou to opravdu znamenité. Větší Adam váží až 62 tun! • Silbury Hill – třetím zbývajícím vrcholem trojúhelníku je pahorek Silbury Hill. Pahorek vznikl někdy kolem 2500 let př.n.l., avšak jeho pravý účel zůstává záhadou. Mluví se o něm jako o nejzáhadnější součásti celého areálu v Avebury. Zvedá se do výšky 40 metrů a má tvar komolého kužele s třicetimetrovým plochým vrcholem. Aby vznikl monument těchto rozměrů, odhaduje se, že sem muselo být nanošeno a navršeno zhruba 35 milionů košů křídy. Je přesně tím, čím se zdá být – neskutečně velkou kupou křídy. Neví se, zda si stavba Silbury Hill vyžádala sto nebo tisíc let, ale ví se, že probíhala ve třech fázích. Výsledná podoba pahorku vyráží svými rozměry dech i dnes. Kruhy v obilí – Každoročně vznikají poblíž proslulých prehistorických staveb, jako je Avebury a Stonehenge Již řadu let se v obilných polích celého světa pravidelně objevují tajemné obrazce. Ať již je jejich autorem kdokoliv, obrazce jsou vyjádřením syntézy hlubokého vědění, technické vyspělosti a velké umělecké kreativity tvůrců. Ač fenomén „obrazců v obilí“ se týká moderní doby, tak první zmínka o výskytu obrazce v obilí v Anglii spadá již do roku 1678. Lidé se tehdy domnívali, že jde o dílo ďábla. Obrazce v obilí se především v jižní Anglii vyskytovaly většinou v podobě jednoduchých kruhů i v následujících staletích, ale bez většího zájmu lidí. Situace se začala měnit až v 70. letech 20. století, kdy si jevu začal poprvé všímat i tisk. Bum „kruhů v obilí“ pak nastal na počátku 90. let minulého století. Nešlo přitom jen o obilná pole, kde vznikaly. Byly zaznamenány obrazce v trávě, hlíně, na ledu i dokonce v borovicovém lese, kde byly spirálovitě ohnuty větve stromů. Vznik obrazců provází zvláštní světelné úkazy. Svědkové popisují rozptýlené světelné záře od země do výše zhruba pěti metrů bez jasného ohraničení směrem nahoru, shora zářící světelné kužely, světelné koule či krátké světelné záblesky. Jistě ne náhodou je největší četnost jejich výskytu v oblastech Anglie, kde v období neolitu vzkvétala megalitická kultura. Intuice vedla tehdejší lidi k tomu, aby na místech, kde vnímali silné propojení zemské a kosmické energie vztyčovali obří menhiry a dolmeny. Jejich konstrukce a rozmístění nebylo náhodné, ale zrcadlí mnohé geometrické a astronomické zákonitosti. )

Číst dále

Tajemná poušť Gobi: Nachází se zde vstupní brána do říše Agartha i démon pouště Olgoj Chorchoj

Poušť Gobi je jedna z největších a nejstarších pouští na světě. Její rozloha činí 1 300 000 km2 a slovo „Gobi“ by se z mongolského jazyka dalo přeložit jako „bezvodé místo“. Oproti ostatním suchým oblastem má několik nepravidelností, které ji od ostatních značně odlišují. Rozkládá se v severní Číně a jižním Mongolsku. Poušť je ohraničena pohořím Altaj a travnatými stepmi Mongolska na severu, Tibetskou náhorní plošinou na jihozápadě a Velkou Čínskou nížinou na jihovýchodě. Klima oblasti je velmi drsné a jsou pro ni typické velké roční teplotní výkyvy. Zatímco v létě zde panuje typické suché a horké pouštní počasí, v zimě sahají teploty hluboko pod bod mrazu, výjimkou nejsou ani mrazy -40°C. Historie vzniku pouště sahá hluboko do minulosti naší planety. Před 300 milióny let v karbonu byla Gobi mořským dnem, ale potom nastala horotvorná činnost, která měla za následek vyvrásnění pohoří Altaj. V další geologické etapě druhohorách se Gobi stala úrodnou oblastí, kterou v hojných počtech obývali také dinosauři (např. Velociraptor nebo Tarbosaurus), po kterých je nyní na poušti možno nalézt mnoho kosterních pozůstatků. Proslulé paleontologické expedice do této oblasti byly zahájeny Američany ve 20. letech minulého století. Podle objevů v lokalitě Šabarak-usu (Planoucí útesy) se jeví jako pravděpodobné, že fosilní úlomky skořápek vajec oviraptorů (nebo příbuzných druhů) používali již kolem roku 8000 př.n.l. neolitičtí obyvatelé pouště Gobi, kteří je opracovávali a navrtávali do podoby „korálků“ pro nošení na náhrdelnících a jiných přívěscích. Legenda kolující Střední Asií vypráví o tajemném národu žijícím v podzemí – v říši Agartha Mezi prastarými mýty i pozdějšími legendami vždy zaujímaly zvláštní místo ty, jež poukazovaly na podivné světy v podzemí. Leccos dokonce nasvědčuje tomu, že tento svět, dosud skrytý v hlubinách Země, může být mnohem rozsáhlejší, než si připouštíme. Takřka všechny dávné národy se zmiňují o podzemních říších démonů, bohů či jiných zvláštních bytostech, které disponují nejen obrovskou mocí, ale i úžasným věděním. Existují hypotézy o tom, že Agartha svými podzemními tunely propojuje všechny kontinenty, a jedná se tak o jednu celosvětovou podzemní říši. V některých místech, kde se nacházely vchody, prý dávné národy budovaly megalitické chrámy a pyramidy, jež měly sloužit jako „záklopky“ těchto vstupů do podzemních labyrintů. Jiné vchody do této podzemní říše se mají nacházet na těžko přístupných místech naší planety, a navíc jsou velice dobře zamaskované. Podzemní říše Agartha uchovává veškeré vědění lidstva a jsou zde k dispozici „zázračné“ technické vymoženosti včetně zvláštních létajících strojů. Bohatství Agarthy má být zpřístupněno pozemšťanům až když se začnou chovat podle učení Mojžíše a Boha a až „když anarchie, která vládne našemu světu bude nahrazena synarchií“. Tak napsal ve své knize Alexandre Saint-Yves d´Alveydre. Někteří buddhističtí mniši tvrdili, že Agarthu navštívili. Byly tam prý chodby a síně gigantických rozměrů, které zalévalo jemné zelenkavé světlo, zjevně umělého původu. Obyvatelé Agarthy prý v podzemí střeží poklady nesmírné ceny. Čas tu plyne jinak než na zemském povrchu, obyvatelé se dožívají nadprůměrně vysokého věku a stárnou velice pomalu. Říká se, že tajuplnou silou „vril“ jsou schopni ovládat nejen hmotu, čas a prostor, ale i mocné duchovní síly, které však mají sloužit jen ke konání dobra. Mohou však být použity i jako účinný obranný systém proti případným, a hlavně nevítaným vetřelcům. Mezi nejznámější cestovatelská jména, které se snažily do Agarthy dostat patří Nikolaj Rerich – Rus, hledající vstupní bránu na vrcholu Himaláje, či dokonce v poušti Gobi. Mezi ty, kteří věřili v existenci tajemné Agarthy patřil i nechvalně známý Adolf Hitler, který dokonce vyslal několik expedic po celém světě. Profesoři zabývající se paranormálními jevy tvrdí, že Agartha existuje, najít ji ale nelze, protože se nachází v jiné dimenzi, v jiném časoprostoru. Pouštní démon Olgoj Chorchoj – „Člověka prý dokáže usmrtit při pouhém doteku“ Na naší planetě jsou stále místa, skrývající svá tajemství, místa, kde možná žijí tvorové, o kterých víme jen to, že by mohli být. Odkud se Olgoj Chorchoj vůbec vzal? Je dost možné, že přežil dlouhý žebříček vývoje. Možná byly jeho domovem prvohory nebo pozdější raná doba. Je také možné, že tento tvor unikl z výzkumných laboratoří, kde byl šlechtěn jako biologická zbraň. Jeho původ bychom zrovna mohli hledat na jiné planetě či v jiné galaxii. Mongolští kočovníci z něj mají bezmeznou hrůzu. Už jenom vyslovení jeho jména – Olgoj Chorchoj – prý přináší neštěstí. A ten, kdo se s ním setká tváří v tvář, má jen malou naději na přežití. Vypadá prý jako kus střeva dobytka naplněného krví. Však také Olgoj Chorchoj v překladu znamená střevo-červ. Má tmavě červenou barvu asi jako salám, někdy jsou vidět i hnědé skvrny. Kde má hlavu a kde má ocas, se nedá poznat, protože na něm nejsou vidět žádné oči, nozdry nebo tlama. Žije pod zemí v písku a na povrch vylézá jen zřídka. Tam se pohybuje zvláštním způsobem. Neplazí se dopředu, ale koulí se nebo kroutí do strany, jako když něco zametá. V písku po něm zůstává charakteristická stopa. Přestože se objevuje jen vzácně, všichni z něj mají panickou hrůzu. Dokáže prý zabít člověka, ale i velblouda, na vzdálenost asi šesti metrů. Nikdo ale přesně neví, jakým způsobem to dělá. Možná elektrickým výbojem, pravděpodobněji rozstřikováním nějakého prudkého jedu. Stačí zásah kapkou a člověk okamžitě umírá. Vše, co přijde s jedem do styku, dokonce i kov, vypadá jako by bylo naleptáno nějakou kyselinou, a okamžitě zežloutne. Podle místních šamanů nemá rád, když někdo ruší jeho klid. Ostatně o tom se na vlastní kůži přesvědčila i jedna badatelská výprava. Šamani je varovali! Jejím členům mělo hrozit velké nebezpečí, snad i smrt. Vyrušený Olgoj Chorchoj, to je prý něco jako rozzuřený býk. Neútočí jen fyzickou silou, ovládá i magii. Výpravu to ale neodradilo. Vydala se do útrob písčité Gobi. Mnoho dní se badatelé snažili představitele černé legendy najít. Všechno se zdálo být marné. Až jednou večer, když všichni spali…K jednomu ze členů výpravy se připlížil tvor. Vypadal jako housenka bez hlavy. Pomalu se sunul vpřed. Badatel cítil, jak se mu živočich vysmívá. Najednou si začal uvědomovat, že se stává závodníkem ve hře o život. Chtěl utíkat, ale jeho tělo bylo jako z kamene. Ne, a ne se pohnout. Tvor se najednou vymrštil z písku a skočil muži na záda. Jeho tělem projela nesmírná bolest. Rázem vše kolem ztichlo. Badatel se probudil. Naštěstí to byl jen sen. Opravdu jen sen? Na zádech měl dlouhý vřed, dost podobný červu, který vystupoval v jeho děsivém snu. Vřed se později začal měnit ve „vak“ naplněný krví. Zdravotní stav muže se den ode dne zhoršoval! Badatelé se rozhodli území pouště Gobi opustit. Když se ocitli za jejími hranicemi, zdravotní stav postiženého se náhle začal lepšit. Výpravu jako by opustila kletba mocného a neporazitelného „pána pouště“. Nikomu se ještě nepodařilo Olgoje Chorchoje vyfotit. Jeho tělo se nikdy nedostalo do rukou vědců. Proto je obtížné určit či odhadnout, co by to mohlo být. Jisté je, že legenda o něm je tak rozšířená a všude tak shodná, že se vnucuje myšlenka, že jejím základem je skutečná existence jakéhosi vymírajícího tvora, který je pozůstatkem dávných časů. Starobylé město Char Chot: O vzkvétající civilizaci v poušti Gobi hovořil i jasnovidec Edgar Cayce V centru pouště Gobi se nacházejí ruiny starobylého města Char Chot. Podle řady legend i archeologických nálezů před více než 12000 lety byla tato oblast úrodnou zemí a zároveň centrem jedné z velkých civilizací minulosti. Jejími zakladateli se stali praobyvatelé legendární pevniny uprostřed Tichého oceánu, země MU. Před 25000 lety tuto pevninu a celý tehdejší svět postihla jedna z velkých katastrof v dějinách lidstva. Část obyvatel země MU vedena moudrými kněžími našla záchranu na dnešním asijském kontinentu. Jeden proud přes Siam doputoval do Barmy a Indie a tam položil základ jednoho z velkých rozmachů indické civilizace. Jiný proud našel cíl svého putování v oblasti dnešní pouště Gobi a založil zde Ujgurskou říši. Ujgurové dosáhli vysokého stupně civilizace a kultury. Znali písmo a měli rozsáhlé vědomosti o astrologii, architektuře, matematice, zemědělství a lékařství. Uměli mistrně zdobit hedvábí či zhotovit sochy ze zlata, stříbra, bronzu či hlíny. Podle čínských legend dosahovala tato civilizace největšího rozkvětu před 17000 lety a zanikla před 12000 lety během dalšího velkého přelomu v dějinách Země. Na jejím místě později vznikly civilizace čínské, tibetské, mongolské a další. O vzkvétající civilizaci s centrem v poušti Gobi hovoří i Edgar Cayce. Řada jeho klientů podle jeho výpovědi byla obyvateli této prastaré říše. )

Číst dále

Yellowstone – Nejstarší národní park na světě, který leží na aktivní sopce

Nejslavnější, nejnavštěvovanější a nejstarší americký národní park se pyšní tolika impozantními geotermálními útvary, že vám z toho jednoduše bude přecházet zrak. Najdete tu nespočet vodopádů, horkých pramenů a jezírek, bublajících vřídel nebo gejzírů a ve zdejších lesích můžete narazit na medvědy grizzly, vysokohorské ovce nebo na početná stáda bizonů. Yellowstone je skutečně neuvěřitelné místo a chvílemi si tu budete připadat jak v jiném světě – jezírka jsou zbarvena do tak pestrých barev, že si říkáte, jak tohle příroda mohla zvládnout, ze země tajemně stoupá pára či tryskají gejzíry vody, při pohledu na zdejší kaskády si zas budete připadat jak v ledovém království. Yellowstone je jednoduše úžasný. Yellowstonský národní park se nachází na území tří amerických států. Největší část parku leží na území Wyomingu, podstatně menší část v Montaně a jen necelá 2% rozlohy pak v Idahu. Park byl založen roku 1872 a je vůbec nejstarším národním parkem na světě, zároveň je také zapsán na seznamu UNESCO. Název nese podle řeky Yellowstone, která své jméno dostala pravděpodobně podle žlutých skalních stěn, které se nacházejí na jejích březích. Rozloha národního parku Yellowstone je 8 980 km2. Zhruba stejnou rozlohu mají dohromady Ústecký a Liberecký kraj. Celé čtyři pětiny parku pokrývají lesy, 15% traviny a zbytek voda. Z historie objevování Yellowstone Kdo a kdy poprvé spatřil úchvatné scenérie Yellowstone není pochopitelně známo. Některé odhady uvádějí, že první návštěvníci zde mohli být před více než osmi tisíci lety. Z písemných dokumentů posledních dvou staletí vyplývá, že oblasti okolo Yellowstone byly osídleny četnými skupinami Indiánů. V horách a údolích území dnešního parku se usadila jedna skupina – větev Severních Šošonů známých jako lovci horských ovcí. Traper Osborne Russell, který vkročil do Yellowstone v roce 1830, nalezl malou skupinu plachých a zbídačených lidí, kteří nebyli schopni se bránit. Později tato skupina pronikala do některých částí parku i s cílem lovit bizony a dále hledat barvivo – obsidián (vyvřelá hornina) – nebo jiné přírodní bohatství. Během let 1830 až 1840 vzrostl počet lovců a traperů, kteří na území Yellowstone vstoupili. Právě oni podávali zprávy o tom, co zde viděli a zpracovávali postupně dílčí mapky a popisy. Všichni, kteří toto území navštívili, byli fascinováni jeho scenérií. Roku 1869 sem z Diamond City zamířili tři muži – David Folson, Charles Cook a William Peterson. Právě oni poprvé v plném rozsahu zhlédli fantastické divy Yellowstone a navrhovali, aby byla oblast chráněna před osídlenci. Na základě jejich informací byla následně organizována expedice vedená generálem Washburnem. Ten poprvé přišel s myšlenkou vytvoření národního parku. Národní park byl v Yellowstone vyhlášen v roce 1872. Věhlas parku se začal bleskově šířit a každým rokem docházelo k nárustu turistů. Dnes průměrná roční návštěva dosahuje okolo dvou miliónů osob. Hluboko pod povrchem Země se v Yellowstone skrývá jedna z nejničivějších přírodních sil našeho světa Pod územím Yellowstone se nachází obří supervulkán. Před 640 tisíci lety zde naposledy tato sopka vybuchla a dala tak parku dnešní typický vzhled. Sopečný systém je stále aktivní, magma pod povrchem ohřívá vodu, která pak pod tlakem vystupuje na povrch a vytváří tak světoznámé gejzíry. Obří magmatický krb žhnoucí pod povrchem má neuvěřitelné rozměry: 80 km a obsahuje 200 až 600 km3 roztavené horniny. Kdyby supervulkán vybuchnul, důsledky by byly katastrofální! Pravděpodobnost, že se tak stane je přitom 2x nižší, než že na něčí dům spadne letadlo. Činnost této sopky je dobře patrná, ať už se jedná o geotermální jevy, či posuny půdy. V posledním století vědci naměřili v jedné části parku posun o 70 cm! V parku se také ročně uskuteční 3 000 menších zemětřesení. Poslední velké zemětřesení bylo v roce 1959, kdy zahynulo 29 lidí. V případě, že by supervulkán vybuchl a vyvrhl na povrch všechen svůj obsah, uskutečnila by se tzv. supererupce. Podobná se naposledy odehrála před 74 000 lety na Sumatře, v místě, kde je dnes jezero Toba. Tento výbuch byl tak obrovský, že způsobil sopečnou zimu a spousta živočišných druhů vymřelo. Do vzdálenosti 1 000 km od Toby byla země pokrytá popelem až do výšky šesti metrů. Vše živé v této oblasti prakticky ihned zemřelo, ale následky si odnesla téměř celá Země. Globální teplota na naší planetě poklesla asi o 5°C. Pokud by tedy takto vybuchla i Yellowstonská sopka, erupce by po celých Spojených státech amerických rozprášila přes 100 milionů tun hornin, lávy a popela. Vědci tvrdí, že v minimálně stokilometrovém okruhu kolem vybuchlé sopky by zanikl život, 80 % USA by bylo pokryto popelem a 20 % USA by bylo neobyvatelných. Vědci jsou si ovšem jistí, že vulkán opět předvede svou sílu. Erupce proběhla před 2,1 miliony let, znovu pak před 1,3 miliony let a naposledy před 640 tisíci lety. Vzhledem k tomu, že sopka vybuchne zhruba každých 700 tisíc let, řada odborníků si myslí, že tentokrát už supervulkán přesluhuje. Yellowstone je totiž velmi netypický supervulkán – nemá žádnou klasickou kalderu – podařilo se ji najít až poté, co NASA použila na její odhalení speciální zařízení. Kaldera existuje, ale klasickými metodami je neidentifikovatelná. Tajemný Yellowstonský šepot: Odkud pocházejí podivné zvuky, kterým Indiáni přisuzovali posvátné vlastnosti? V parku Yellowstone se už po staletí ozývá velmi podivný zvuk, který se šíří zejména kolem zdejšího jezera. Říká se mu Yellowstonský šepot. Nikdo ale nedokáže vysvětlit, co jej způsobuje. Severoameričtí indiáni zvuk považují za posvátnou událost, přestože se ozývá poměrně často. Nejčastěji je slyšet v zimě, zpravidla v čase od svítání do desáté hodiny ranní. Zvuk je popisován různě, někomu připomíná bzučení roje včel, dalším zvuk stovek třepotajících se ptačích křídel. Jiní slyší spíše varhany, harfu či jakousi éterickou hudbu. Co je za jeho zdrojem? Pro Yellowstonský šepot je charakteristické, že se nedaří určit, odkud vychází. Zdá se, jako by přicházel ze všech stran a putoval po obloze. Někteří se domnívají, že jde o nářek duší těch, kteří se utopili ve zdejším jezeře. Není vyloučeno ani to, že za vším stojí obří vulkán skrývající se pod parkem. Pocházejí tedy zvuky z pozemského světa, nebo z říše, kterou lidské oko nevidí? Gejzír Old Faithful – Ikona a symbol Yellowstonského parku Svůj název gejzír dostal již v roce 1870 a stal se tak prvním gejzírem, který byl v parku pojmenován. Každých 45 až 125 minut chrlí vodu do výšky v průměru 44 metrů. Kolik má voda gejzíru stupňů? Ještě v hloubce 22 metrů pod povrchem byste naměřili 118°C. Za pěkného počasí je vystřikující voda gejzíru často vařící, i když vytryskne do ovzduší. V zimě je ale všechno jinak. Obzvláště zajímavé efekty vytváří mráz, který vystřikující vodu výrazně zchladí, a když se například venkovní teplota pohybuje kolem mínus 20 °C, při každém chrlení část výtrysku zmrzne a promění se ve sníh. Zbylá voda se zase dostane mnohem výše, než je běžné. Gejzír Old Faithful vyvrhne během erupce až 32 tisíc litrů vroucí vody. Každá erupce má několik fází. Zpočátku jen voda šplouchá ven – do výšky desítek centimetrů. Poté přijde gigantický výtrysk, který dosahuje maximální výšky. Grand Prismatic Spring – Jedno z nejbarevnějších jezírek na světě hraje všemi barvami Grand Prismatic Spring je největším horkým pramenem celého Yellowstonského národního parku. Ovšem teplota ani velikost nejsou tím, co návštěvníky nejvíce láká. Zástupy turistů totiž fascinuje svou barevností. Pestrost barev závisí na kyselosti vody. Nejdůležitější je však její teplota, která směrem k povrchu postupně klesá. S teplotou souvisí výskyt různých druhů mikroskopických organismů, jako jsou bakterie a řasy. V nitru horkých pramenů začíná barevné spektrum jasnou modrou barvou, potom následuje barva smaragdová a světle žlutá. Duhový prstenec uzavírá sytě oranžová až žlutohnědá. Vápencové vrstvy zabarvují do jemných odstínů také sloučeniny síry, železa a manganu. Naše planeta podléhá neustálým proměnám. V některých místech si tohoto procesu sotva všimnete, jinde cítíte v krajině věčnost. V Yellowstone cítíte proměnu ve všem…Člověk tady má pocit, jako kdyby byl přítomen zrodu něčeho nového. )

Číst dále

Machu Picchu – město spojující nebe a zemi

Neuvěřitelně krásná, rozervaná, a přitom čímsi harmonická scenérie Machu Picchu a okolí je ukázkou asi nejdokonalejšího sepětí vyspělé lidské kultury s okolním prostředím – minimálně co se architektury začleněné do nepřístupné krajiny týče. Předpokládá se, že město začali Inkové stavět okolo roku 1430, pozoruhodné ale je, že ačkoliv se v horách nacházelo obrovské množství kamenů a kamenných kvádrů, všechny zdejší stavby byly postaveny z hornin zcela jiného složení – původní stavitelé tedy musely dlouhá léta nanášet těžké kamenné bloky z odlehlých míst až do výšky 2500 m.n.m. Podle některých vědců Inkové hledali horniny se specifickým energetickým působením. Jejich přesné umístění pak mělo klidný vliv na lidské zdraví, podobně jako je tomu u Stonehenge v Anglii. Tajemné město vysoko v horách peruánských And je právem zapsáno na seznamu Sedmi nových divů světa. Dodnes je opředeno mnoha mýty, a přestože bylo skryto před světem více než 5 století, zůstává v pozoruhodně zachovalém stavu. Machu Picchu jsou v podstatě ruiny inckého města. V překladu znamená Machu Picchu „Starý vrch“, původní, skutečný název města, se nedochoval. Město je rozděleno na chrámovou a obytnou čtvrť a terasová pole. Ze staveb se zachovala kulatá věž Torreon, která je záhadou sama o sobě (vůbec neodpovídá inckému architektonickému stylu), jeskyně s obětním oltářem a zbytky zdí z obrovských kamenných bloků. Většina archeologů věří, že výstavbu Machu Picchu započal incký panovník Pachacútec Yapanqui (1438-1472). Bohužel dobu výstavby nelze přesně určit, protože nebyly dochovány písemné zdroje Inků, ze kterých by bylo možné čerpat. Poté bylo místo opuštěno a úplně zchátralo. Jeho ruiny byly objeveny 24.7. 1911 americkým archeologem Hiramem Binghamem. Ten se domníval, že našel pozůstatky města Vilcabamba. Od tohoto objevení se stalo Machu Picchu známým turistickým cílem a v roce 1983 bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Existuje mnoho mýtů o původu Inků a kámen v nich hraje vždy důležitou, ne-li zásadní roli Je víc než pravděpodobné, že cit pro kámen, který se zřetelně projevoval právě při velkolepých a náročných stavbách, byl odrazem inckého mytologického světa. Tak například podle jedné verze Bůh stvořitel vytesal z kamene prvního muže. Podle jiné se stvořiteli napoprvé nepodařilo vytvořit ideálního prvního člověka, a tak jej proměnil v kámen. Zajímavé je, že Inkové připouštěli, že Bůh nemusí být vždy dokonalý. Poněkud romantičtější je mýtus o osmi prapředcích národa Inků. Byli jimi čtyři bratři a čtyři sestry, kteří prošli na vezdejší svět kamennou bránou. Mýtus má zřejmě na mysli jeskyni. Vyšli tedy z jeskyně v jezeře Titicaca, v jehož blízkosti leží Tiahuanaco, a z posvátné skály na tomto ostrově se zrodilo Slunce. Co se stalo se sestrami, není zcela jasné, osudy čtyř prvních bratří jsou různé…První z bratrů se vrátil zpátky do jeskyně a už ho nikdy nikdo nespatřil. Dva další zkameněli. A jen ten poslední zůstal. Jmenoval se Manco Capac, a právě on se stal prvním Inkou, prvním vládcem. Nejprve založil své sídelní město, metropoli budoucí říše, legendární Cuzco. Postavil se do jeho středu a na každou světovou stranu, na východ, západ, sever a jih, vystřelil kámen z praku. Tak byla určena jeho rozloha. Když první Inka Manco Capac dovršil své dílo zrození velkého národa a založení obrovské říše, sám se proměnil v kámen. Pozdější inčtí válečníci nosili jeho kamennou sochu do svých dobyvačných bitev. A zřejmě jim to pomáhalo, neboť jejich říše se rozrůstala. Inkové byli přesvědčeni, že právě oni představují jakýsi vrchol, nejvyšší stupeň ve vývoji lidstva Podle Inků existovala čtyři předcházející stádia lidských dějin, z nichž každé skončilo katastrofami. V prvním období žili tzv. počínající lidé, pacarimac runa. Jednalo se o mírumilovné zemědělce, jejichž svět zničily války a nemoci, ale kteří po sobě zanechali několik potomků. Druhé období bylo ve znamení tzv. původních lidí, huari runa. Byli to rovněž zemědělci, kteří už budovali zavlažovací zařízení a terasovitá pole. Konec této éry znamenal okamžik, kdy slunce odepřelo lidem své světlo, a nakonec je zcela spálilo. Třetí období, doba divochů, skončilo katastrofální povodní. Ve čtvrté době již lidé zpohodlněli a přešli od obdělávání půdy k válečnictví. Nakonec se na jejich místě objevují Inkové. Inkové žili od narození do smrti obklopeni nadpřirozenými silami. Pokud se nevydařila úroda nebo pokud indián onemocněl bez nějaké vnější příčiny, mohla za to zlá kouzla a hříchy. K odvrácení těchto účinků se používala vedle léků i magie. Šamanem se stávali lidé, do kterých někdy udeřil blesk, což značilo, že si je vytvořil Bůh hromu. Inkové znali velké množství rostlinných drog, některé využívali k léčení mnoha neduhů. Byl to např. chinin proti malárii, kokain, posvátný kaktus s halucinogenními účinky označovaný jako San Pedro, šňupavý tabák sairi k čištění nosní dutiny nebo pryskyřice ze stromu mulji k hojení ran. Inkové také patrně z náboženských důvodů praktikovali kraniální deformace – svým novorozencům ovazovali hlavičky obvazy, kterými tvarovali jejich lebky do kuželovitého tvaru. V lékařství učinili mnohé zajímavé objevy – dokázali do lebek svých pacientů vrtat malé otvory, kterými pak vypouštěli záněty či nahromaděnou tekutinu. Antropologické nálezy potvrdily, že naprostá většina jejich pacientů tyto složité zákroky také přežila. Bylo Machu Picchu místem zrození posvátných panen, sídlo vládce Pachacúti či astronomická pozorovatelna? Říše Inků se rozkládala z velké části na území dnešního Peru, kde také leželo její hlavní město Cuzco. Zde sídlil „Král Slunce“, vládce celé říše. Pokud bychom ji chtěli přejít v jejím nejširším místě, museli bychom ujít 3600 km, převážně po hřebenech And. To by nám však usnadnily cesty, jež před staletími Inkové vybudovali. Tyto cesty vždy spojovaly dvě místa nejkratší možnou cestou, a to i v případě, že kvůli nim musely být postaveny visuté mosty přes hluboká horská údolí, schody šplhající se až k vrcholkům světa, a dokonce v některých případech i tunely, ražené samým srdcem hor. Kultovní Citadela Machu Picchu leží 112 km od Cuzca na skalnatém výběžku ve výšce 5000 m.n.m., mezi horami Machu Picchu a Huayna Picchu. Spekuluje se, že byla založena jako náboženské a kulturní centrum, ve kterém žilo asi 1000 obyvatel. Jedná se o komplex chrámů, svatyní a obytných domů, ve kterých lidé žili. Existují teorie, že z 90 % zde žili tzv. Panny Slunce, které byly od dětství vychovávány v klášterech a v dospělosti měly svým ženským půvabem sloužit vyšším hodnostářům. Tato domněnka se však ukázala jako lichá. Počet koster mužů a žen byl víceméně vyrovnaný. Poloha Machu Picchu nebyla zvolena náhodou. Výběžek, na kterém město stojí, náleží k masivu Salcantay, což je nejvyšší hora v oblasti, a tudíž nejvýznamnější Apu – horský duch. Tento výběžek je obtékán posvátnou řekou Vilcanotou, která má být obdobou posvátné nebeské řeky Vicamayu (Mléčná dráha). Je známo, že Inkové uctívali Slunce a řadu andských vrcholků, ve kterých viděli tvůrce počasí, a tudíž i dárce vody, potřebné pro jejich přežití. Z dnešního pohledu se jedná o velmi racionální představu, která se vcelku shoduje s názorem meteorologů. Chrám Slunce: Místo, kde kněží oslavovali boha Slunce Intiho Chrám Slunce (zvaný též Sluneční věž) bylo obřadní místo ve východní zóně městské části, které se využívalo pro poctění a oslavy spojené s bohem Slunce Inti, který hrál ústřední roli v Inckém božstvu. V době zimního slunovratu procházel do chrámu hlavním oknem paprsek slunečního světla, který dopadal na velký obřadní kámen umístěný uprostřed místnosti. Okolo postavená budova o tvaru podkovy (jediná budova s kruhovým půdorysem v komplexu Machu Picchu) v podstatě jen ochraňovala tento kámen před okolím. Do chrámu měli pravděpodobně přístup jen kněží, kteří zde prováděli nejspíše zvířecí oběti. Pod Chrámem Slunce se nachází Královská hrobka. Předpokládá se, že do ní byly ukládány mumie významných představitelů Inků či vládců Incké říše. Intihuatana – „Místo, ke kterému je připoutáno Slunce“ Tento podivně tvarovaný kámen stojící na stupňovité pyramidě v centru Machu Picchu byl pro Inky posvátným místem a v prostranství kolem něj se odehrávaly důležité ceremoniály. Podobné kameny se nacházely v centrech všech inckých měst, většina ale nebyla zachována, neboť je katoličtí Španělé systematicky ničili jako pohanské modly – právě to, že v Machu Picchu tento kámen stále stojí dokazuje, že kolonizátoři město nikdy nenašli. Místo, ke kterému je připoutáno Slunce bylo postaveno tak, aby zobrazovalo celoroční pohyb Slunce, jehož personifikace byla pro Inky jedním z hlavních božstev. Během rovnodennosti se Slunce nachází přímo nad stavbou, takže nevrhá stín. Výzkumníci věří, že kámen sloužil jako astronomické hodiny či kalendář. Událost, kdy Slunce nevrhalo stín, mělo být Inky oslavováno. Kámen byl v září r.2000 poškozen pádem 450 kg těžkého jeřábu, který byl využíván pro natáčení reklamy na pivo. Pád jeřábu způsobil, že se od Intihuatana odštípl kousek kamene o velikosti kuličkového pera. Co způsobilo zánik města? Podle výzkumů bylo opuštěno přibližně 100 let po jeho výstavbě, tedy v době, kdy Španělé kolonizovali Jižní Ameriku. Ti ale samotné Machu Picchu nikdy neobjevili. Bohužel po původních obyvatelích nezůstaly žádné záznamy, Inkové nepoužívali písmo tak, jak jej známe my – byli schopni zaznamenávat informace pouze pomocí kipu, což je soustava uzlů na šňůrách či lankách. Machu Picchu tak stále zůstává opředeno mnoha mýty a tajemstvími. „Kombinace důmyslných linií, symetrie opracovaných kamenů působí ohromným dojmem, harmoničtějším a ladnějším než mramorové chrámy Starého světa. Uvážíme-li, že nebyla použita malta, nebyly mezi kameny žádné ošklivé spáry, jako by zde zdi vyrostly již hotové. Nádherou bílé žuly tato stavba předčila nejkrásnější incké zdi v Cuzcu…Pozvolna jsem si uvědomoval, že tato stavba se svou krásou vyrovná nejpozoruhodnějším stavbám světa…“ – Hiram Bingham )

Číst dále

Tajemné pověsti o hradu Karlštejn

Když král Karel IV. kázal postavit Karlštejn, neměl to být jen tak obyčejný hrad. Bylo mu souzeno stát se letním sídlem hlavy mocné říše a později také trezorem říšského pokladu i korunovačních klenotů. Každý hrad prý ukrývá celou řadu tajemství: únikové podzemní chodby, tajné komnaty, obranný systém nebo slabá místa opevnění či Achillovu patu v podobě nevyhovující studny. Ke Karlštejnu se váže celá řada děsivých nebo aspoň zajímavých pověstí, především je ale na rozdíl od mnoha jiných „tajuplných hradů“ jeho historie plná skutečných tajemství a záhad. Vypráví se, že stavba hradu se neobešla bez potíží. Pekelné mocnosti si výstavbu nepřály, a proto se ze všech sil snažily dílo hatit. Karel IV. o pekelnících věděl, a tak povolal rytíře, kteří měli s ďábly bojovat. Ale čerti byli přece jenom silnější a ani ti nejudatnější rytíři si s nimi nevěděli rady. S pekelníky si nakonec poradil jeden chytrý ovčák, který se tu a tam občas zjevuje. Jestli se nebojíte, vydejte se na hrad za měsíčního svitu v noci a třeba tohoto ovčáka potkáte, jak vede na provaze uvázaného podivného berana. Pes na hradě hlídá karlštejnský poklad. Karlštejnské Bílé paní – 12 zakletých dívek, které čekají na vysvobození Většina hradů má svou bílou paní, Karlštejn jich má hned 12. Jsou to zakleté panny, které nechtěly být mužům po vůli, a tak byly uvrženy do kobek. Hrad jim ale nedovolil zemřít, a tak se z nich staly zakleté dívky, které čekají na vysvobození. V dobách válek, kdy byl hrad zpustošen, přišlo ke krčmáři 12 vojáků. Najedli se u něj a rozhodli se, že přespí na Karlštejně. Krčmář je varoval, že tam straší, oni se ale přesto rozhodli na hrad jít. Když vešli do první místnosti, našli tam dvanáct židlí, stůl a lesní roh. Jeden z vojáků na něj zahrál a v tu chvíli se objevilo jídlo. Soldáti si poté ještě tímto způsobem obstarali pití, karty a když pak byli unaveni, tak chtěli do postele. Všem se až na vrchního vojáka Martina podařilo usnout. Ten se neustále převaloval, když se najednou u něj objevila krásná dívka v bílém. Představila se mu jako Markétka. Pověděla mu o sobě a jedenácti dalších zakletých pannách. „Nechal nás sem unést král Václav IV. Dvanáct panen, těch nejkrásnějších ze širokého i dalekého okolí. Chtěl, abychom mu v rozkoších krátily jeho předlouhé noci, ale my se jeho pyšné vůli podvolit nechtěly. A tak jsme se modlily ke slitovné Panně, aby nám dopřála záchrany, a ona nás vyslechla: naše žádoucí těla odvála daleko, daleko pryč. Bez nich nestárneme, a naše duše ukotvené ve zdech hradu od té doby čekají na 12 smělých mužů, kteří nás zachrání svou láskou a vrátí nám naši původní podobu. Jeden rok stačí, jeden rok vaší trpělivosti, kdy tu s námi budete žít a nesáhnete na jiné. Slibujeme, že o vás budeme dobře pečovat. A pak, pokud vydržíte, bude naše krása vaše, a spolu s ní i velké bohatství“. Martin jí slíbil, že se zeptá svých přátel. Ti, když to ráno uslyšeli, souhlasili. Devět měsíců z hradu nevycházeli, až jednou to soldáta Janka přestalo bavit a odešel. Po něm se rozhodli odejít i ostatní vojáci, jen Martin na hradě zůstal. Náhle se mu zjevila Markétka a dala mu klíč od pokladnice, aby si nabral peněz a zlata, kolik bude chtít, za to, že z hradu neodešel. Měl ale varovat své přátele, aby utekli, protože jinak by je za porušení slibu čekal trest, a to smrt. Čas uplynul a po dlouhých letech se těchto 12 vojáků opět sešlo. Rozhodli se, že se znovu pokusí dívky vysvobodit. První noc, kdy přespali na Karlštejně, byli všichni až na Martina zabiti. Tomu se opět objevila Markétka a vysvětlila mu, že to se její přítelkyně pomstily za ten dávný útěk, kdy všichni až na něj opustili Karlštejn. Martin od ní opět obdržel klíč od pokladnice a mohl si nabrat před odchodem peněz, kolik chtěl. A tak 12 bílých paní čeká dále na svých 12 vysvoboditelů. Kateřina Bechyňová: „Čachtická paní“ z Karlštejna Každý hrad k sobě přitahuje mnoho pověstí a povídaček, které se z velké části nezakládají na pravdě. Tak tomu je třeba v případě mýtu, že na hradě kdysi za Karla IV. nemohly pobývat ženy. Pravda je samozřejmě jiná – ženy na hrad mohly, i když nesměly do nejvyššího patra Velké věže. Příběh o Kateřině Bechyňové z Lažan je ovšem jiný. Tato žena opravdu žila na začátku 16. století, ale mnoho informací se o ní nedochovalo a překvapivě neexistuje ani jeden její portrét. A kdyby se její kruté činy nedostaly před soud, možná bychom o ní dodnes nevěděli. „Kdyby se mělo všecko vypsati, co jest činila a kterak se jest mučila a katovala s lidmi svými poddanými a služebnými i s dětmi svými, žádný by jinak nevěřil, než že jest v ní čert musel býti, a že jest čert ty muky, kterýmiž v pekle duše mučí, skrze ni musel to působiti“. Kateřina se narodila do rodiny významného českého rytíře Kunaty Pešíka z Komárova, oblíbence krále Vladislava Jagellonského. Měla ještě jednu sestru a čtyři bratry a některé teorie vysvětlují její pozdější sadistické chování právě tím, že vyrůstala v mužském prostředí. Údajně byla také znásilněna vlivným šlechticem, který nikdy nebyl potrestán. Do jejího života nevnesl radost ani sňatek. Z politických důvodů byla provdána za Jana Bechyně z Lažan, který patřil k poměrně významnému rodu. A jak příběh souvisí s Karlštejnem? Kateřinin manžel Jan Bechyně se asi v roce 1528 stal purkrabím na hradě Karlštejn, což byla tehdy velká funkce, protože zodpovídal za bezpečnost korunovačních klenotů. Na hradě nad Berounkou často pobýval, takže Kateřina trávila čas o samotě v Pičíně a právě tam (a také při pobytech na Karlštejně během manželovy nepřítomnosti) vládla tvrdě a krutě a svou zlost si vybíjela na poddaných. Ve středověku se šlechta ke svým poddaným málokdy chovala hezky, ale chování Kateřiny bylo tak brutální, že se nedalo přehlédnout. Své poddané trestala za malé prohřešky tak krutě, že si mnozí odnesli doživotní zmrzačení a někteří její mučení ani nepřežili. Počínala si podobně jako o několik desetiletí později čachtická paní Alžběta Báthoryová, prý se dokonce také koupala v krvi mladých dívek. Z mála dochovaných soudních spisů se můžeme dočíst, že své oběti polévala horkým tukem, bičovala je, dřela do krve železným kartáčem, řezala jim maso z těla a do ran sypala sůl. Jednu mrtvou děvečku dokonce hodila z hradního záchodu přímo na smetiště. Za své choutky se nestyděla a dávala je okázale najevo – povídá se, že když ji například kočka roztrhala krajky, nechala ji za trest stáhnout z kůže. U soudu proti ní svědčilo 17 lidí. Původně poddaní vypovídali jinak, nejspíš se báli říct pravdu. Pak však před soudem promluvil pražský kožešník Prokop Papež, který se jí bát nemusel. V jeho výpovědi je napsáno: „Toho jsem si vědom, že paní Kateřina z Komárova zabila mú sestru Kateřinu Právovic. Když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala“. Ostatní svědci poté získali odvahu a řekli pravdu. Kateřina se nakonec sama přiznala ke 14. vraždám, ale prý jich bylo až 30. Kateřinu z Karlštejna nakonec dostihla spravedlnost. Předposlední lednový den v roce 1534 je nad Kateřinou vynesen rozsudek: má být svržena do věže Mihulky na Pražském hradě a vyhladověna k smrti. Tak se stalo 27. února a následující dva týdny dělaly vražednici společnost jen krysy a hlad. „Karlštejnská paní“ zemřela 15. března roku 1534. Jen pár dní po smrti Kateřiny zemřel za podivných okolností také její soudce Vojtěch z Pernštejna. Od té doby se povídalo, že ho Kateřina proklela a vzala si ho s sebou do pekla. Tajemná hradní studna: Nechal kvůli ní Karel IV. povraždit kutnohorské havíře? Naprostým unikátem mezi středověkými studnami je karlštejnská hradní studna. S její stavbou se začalo záhy po založení hradu 10. června 1348 a práce na jejím hloubení postupovaly velmi rychle, neboť k stavbě císařského hradu bylo zapotřebí obrovského množství vody. Ta sem byla dovážena ve voznicích, takže každý pátý vůz, vezoucí na hrad stavební materiál, byla lejta s vodou. Není proto divu, že sám císař Karel měl mimořádný zájem, aby se dokončení a zprovoznění hradní studny uskutečnilo co nejdříve. Na rozdíl od ostatních hradních studní, které mají kruhovitý tvar, byla tato karlštejnská studna zabudována v podobě postupně se snižujícího obdélníka. Po téměř sedmiletém úsilí kutnohorských havířů byla studna vytesána v rostlé vápencové skále do hloubky 78 metrů. Přestože se v této hloubce ocitli již pod úrovní řeky Berounky, voda se ve studni stále neobjevovala. Tehdy bylo rozhodnuto, že se kolmo na osu studny prorazí štola do podhradí k potoku. A z tohoto potoka studnu naplňovali pitnou vodou. Tato záležitost byla předmětem obrovského tajemství. Stačilo třeba otrávit vodu v potoku. Říká se, že Karel IV., aby uchoval toto obrovské tajemství, tak prý, možná, snad nechal ty kutnohorské havíře popravit. „Čechy patří Čechům, ale Karlštejn je můj, mojí prací, mojí myšlenkou“. – Karel IV. Ohnivé sudy, které se koulejí po nádvoří Za starých časů měli prý kanovníci kapitoly karlštejnské darované dobré víno ke mši svaté. A že byly tehdá bouřlivé doby a vojna zuřila na všech stranách, ukryli prý kanovníci toto kostelní víno do tajného sklepa, aby se ho vojáci, nebo zlí a nepočestní lidé a zbojníci nezmocnili. A žoldnéři by prý svatosvatě onoho vína nikdy nenalezli, kdyby jim neprozradil právě sám karlštejnský kostelník, který víno ve sklepě ukrýval a sám na starosti měl. Když tedy žoldáci vykopávali sklep zemí zaházený a víno bylo „už ztraceno“ vyrazily najednou s nesmírnou prudkostí všechny sudy ze sklepa, svěcené víno chytilo a zaplálo obrovskými plamennými jazyky a v divém cvalu letěly hořící ty sudy pryč jako divé stádo z vršku dolů ke hradní studni. Žoldáci v bezmezném hněvu a zlosti, že jim unikl znamenitý truňk, prohřešili se proti soudům a navěky je zakleli, aby prý hořící „věčně věkův“ na nádvoří se koulely a nikdy pokoj neměly a jiné ještě děsily. Tak prý se zde tyto ohnivé sudy občas koulejí a hradní obyvatelstvo prý až ze spánku hrůzným svým hlomozem a duněním burcují až prý posléze kdesi pod parkánem zmizí… Dnes tu prý občas vznikne prohlubeň v zemi, ze které se sudy koulejí přímo ke studni hradu. Sudy se zmítají v plamenech a jejich obruče jsou rozžhavené až do běla. )

Číst dále

Údolí smrti (Death Valley): Extrémně horké, vyprahlé a mystické

Asi málokteré místo na světě dokáže již samotným vyslovením jeho jména navodit pocit určitého zamrazení v zádech. V této odlehlé oblasti pouštních plání nám příroda přichystala takové scenérie, nad kterými zůstaneme stát v němém úžasu. Nekonečné písečné duny, vyprahlé hluboké kaňony, vyhaslé sopečné krátery, zvrásněná solná pole nebo horniny hrající všemi barvami. Při putování tímto národním parkem si budeme stále znovu uvědomovat, jak trefné je jeho pojmenování – Údolí smrti. Údolí smrti leží ve východní Kalifornii a zčásti i v západní Nevadě. Jeho rozloha je 13 648 km2. Pro představu je to o kousek víc, než má Středočeský kraj s Prahou dohromady. Charakterizují ho tři slova: horko, sucho, pusto. Nejteplejším měsícem je červenec, to se teploty vyšplhají až k 47 °C ve stínu. Nejvyšší teplota v Death Valley 56,7 °C byla naměřena ve stínu dne 10. července 1913. Vyšší teplota nebyla nikdy a nikde jinde na Zemi naměřena. Neexistuje ani žádné jiné místo s podobnou průměrnou teplotou. Death Valley se 11. února 1933 nejprve stalo chráněnou krajinnou oblastí a až 31. října 1994 povýšilo na národní park. Území Death Valley je zhruba po 1000 let domovem indiánského kmene Timbisha. Moderní doba a zásahy vlády kmeni ublížily, a tak dnes v oblasti kolem Údolí smrti žije jen několik stovek Timbishů. „Smrt v údolí číhá na každého, kdo se opováží do něj vkročit“ V roce 1849 putovaly kvůli zlaté horečce desetitisíce lidí do Kalifornie. Někteří po moři okolo Mysu Horn, jiní mírnou zkratkou přes Panamskou šíji, ale většina zlatokopů často s celými početnými rodinami po souši, přes Velké pláně a hory západních Spojených států. A za vším tímto pozdvižením přitom stála obyčejná stavba pily v předhůří Sierra Nevady, během níž tesař James W. Marshall našel v řece South Fork kousky zlata. Je pochopitelné, že objev takové důležitosti by si nejraději nechal jen pro sebe. Jenže už v té době se zprávy začaly šířit díky novinám poměrně rychle a zlatá horečka nedala na sebe dlouho čekat. Svůj dnešní název dostalo údolí až v době Zlaté horečky v polovině 19. století. Tehdy si přes něj krátila cestu do zlatých dolů skupina bílých osadníků. Výpravu tenkrát sice přežili všichni až na jednoho z členů, i když jim po cestě došlo jídlo i voda. Po svých zkušenostech s vyprahlou krajinou, ve které se ocitli na pokraji života a smrti, oblast začali označovat jménem, které jí zůstalo dodnes. Od té doby také kolují historky o tom, že smrt v údolí číhá na každého, kdo se opováží do něj vkročit. Kdo na zlatou horečku v Kalifornii doplatil, byli Indiáni, které nově příchozí prospektoři násilně vyháněli z jejich pozemků. Během dvaceti let se jim podařilo zmasakrovat na 100 000 indiánů – někteří byli povraždění, jiní umřeli hladem nebo na následky zavlečených chorob. Kromě toho rýžování zlata přispělo k poškození životního prostředí v okolí řek a jezer. Na zlatou horečku doplatil i objevitel zlata v Kalifornii – majitel pily John Sutter. Zlatá horečka byla pro něho pohromou – soudně ztratil nárok na půdu a v roce 1852 zbankrotoval. Scotty´s Castle – Honosné sídlo, které byste v Údolí smrti zaručeně nečekali Toto místo se nachází v severní části údolí a jeho historie je opředena mnoho legendami. Středobodem všech je Walter Scott, jedna z nejznámějších a nejvýznamnějších osobností v historii Údolí smrti. Scotty, jak zněla přezdívka Waltera Scotta, se do této oblasti zamiloval a díky několika zaměstnáním, která v té době vystřídal, se poprvé dostal i do Death Valley, jež se později mělo stát jeho domovem. Ještě předtím si jej však vyhlédl „hledač talentů“ Bill Cody pro svou show Buffalo Bill´s Wild West Show, kde měl Scotty roli kovboje. Svůj komediální talent potvrdil Scott i o 12 let později, kdy po odchodu ze show přesvědčil několik bohatých businessmanů, že vlastní velké naleziště zlata v Údolí smrti a získal od nich prostředky na rozběhnutí těžby. Scott však žádné naleziště nevlastnil, a zatímco si žil poměrně nevázaným životem, většina investorů postupem doby zjistila, že o své prostředky přišla. Posledním investorem, který Scottymu zbyl, byl pojišťovací magnát Albert Johnson, jenž investoval do vymyšleného naleziště i nadále. Po nějaké době se však rozhodl sám přesvědčit o existenci naleziště a osobně zavítal do Údolí smrti. Pravda o nalezišti tak vyšla najevo, ale Johnson v Údolí smrti objevil něco pro něj cennějšího – okamžitě se zamiloval do místního prostředí a se Scottem se dokonce spřátelili. Ve 20. letech tak zde započala stavba Death Valley Ranch, pro niž se však později vžilo označení Scotty´s Castle. Ranch byl postaven ve španělsko-středomořském stylu, ale nakonec zůstal nedokončen. Stavba byla pozastavena v roce 1931 po objevení zaměřovací chyby, neboť se zjistilo, že omylem stojí na federální půdě. Po smrti manželů Johnsových ve 40. letech připadl zámek charitativní organizaci, která stavbu v 70. letech odprodala federálním úřadům. Scotty na ranči žil až do své smrti v roce 1954. Dnes je zde umístěno jedno ze dvou návštěvnických center a turisté mohou využít prohlídky zámku i jeho sklepení. Tajemné podzemní město pod Údolím smrti – „Shin-Au-Av“ Po staletí existují pověsti o bytostech, některé jsou lidské a jiné ne, které žijí v obrovských jeskyních, existujících hluboko pod povrchem Země, ale kdo nebo co přesně tyto bytosti jsou a co chtějí zůstává nezodpovězené. Jedním z takových měst je Shin-Au-Av, o kterém se říká, že leží hluboko pod Údolím smrti. Toto tajemné město, jehož název znamená „Boží zem“ nebo „Země duchů“, obsahuje mnoho neobvyklých a nepatřičných artefaktů, které by neměly patřit do doby, ve které bylo údajně postaveno. Toto město je spojeno s rasou, která existovala na úsvitu času a byla přítomna po celém světě: říkalo se jim „Hadí lidé“. Staří Egypťané jim říkali Džedi nebo „hadi“ a Číňané je znali jako Lung nebo Draky. Všechny legendy říkají, že tato tajemná rasa může mít lidskou nebo plazí podobu a stejně jako u plazů a hadů žije pod povrchem a vytvořila podzemní města po celém světě. Takové legendy byly zapomenuty až do roku 1947, znovu se objevily, když článek v novinách zmínil, že před několika lety byly v poušti nalezeny pozůstatky starověké civilizace. Tento článek také uvedl, že v roce 1931 jeden archeolog lokalizoval tunely vedoucí do města pod Údolím smrti a měl v úmyslu tam kopat a vše prozkoumat. Řekl, že již začali vyzvedávat kostry z jeskyní, z nichž většina byla dlouhá 2,5 metru. Dále se ukázalo, že město bylo osvětleno formou plynového osvětlení, které bylo poháněno zdroji zemního plynu. Jinde byly obrovské kamenné dveře, které vypadaly, že byly ovládány pomocí složitého systému protizávaží. Zdá se, že byly použity i jiné formy osvětlení, což mělo podobu stovek koulí, rozmístěných v jeskynním systému. Kromě toho byla nalezena i další, zcela nepatřičná zařízení, připomínající rádiové soupravy. I dnes stále existují pochybnosti o pověstech, o obrech a skrytých artefaktech v těchto tunelech. Někteří to považují za výmysly, zatímco jiní věří, že důkazy existují a jsou před širokou veřejností utajovány. Není to nic nového, protože vlády z různých důvodů často utajují před veřejností to, co považují za „citlivé“ informace. Rozkvetlé Údolí smrti – Příroda se občas chová nevyzpytatelně Čas od času se Údolí smrti oblékne do pestrobarevného hávu tisíců rozmanitých květů. V zemi totiž dřímá bezpočet semen, která i po desítky let čekají na správnou kombinaci deště i teploty, aby mohla vyklíčit. V zimě na přelomu let 2004 a 2005 byly v Údolí smrti největší srážky, jaké kdy byly zaznamenány – více než trojnásobek poměru. Výsledkem bylo, že najednou vyklíčila semena více než 50 druhů rostlin a celá poušť začala hýřit barvami jako malířská paleta. Vykvetly například šeříky, máky, prvosenky, slunečnice a sporýše. V Údolí smrti bylo najednou tolik omamných vůní, až se z toho člověku točila hlava. Květiny se rozrostly na místech, kde lze po léta spatřit jen rozpraskanou zem, zjara oživenou několika osamělými kvítky. Rozžhavená pustina má i jiná atraktivní místa. Nachází se zde nejnižší bod na severoamerickém kontinentu – Badwater Basin, který je 86 metrů pod hladinou moře. Nějakých 130 km od něj stojí jedna z nejvyšších hor USA – Mount Whitney s výškou 4 421 metrů. A kdybyste se někdy chtěli podívat na planetu Tatooine, nemusíte ani opustit tu naši! Právě zde se natáčely úvodní scény filmu Star Wars – Nová Naděje. )

Číst dále

Arménie – Tajemná země pod biblickým Araratem

Arménie, pro mnoho z nás stále neznámá země, tak trochu ztracená uprostřed hor jižního Kavkazu, mezi Černým mořem a mořem Kaspickým. Země, kterou si podle biblické tradice vybral Noe, když přistál se svou Archou na hoře Ararat. Země hor a stepí spálených sluncem, přezdívaná některými muzeum pod širým nebem díky bezpočtu dochovaných historických památek a Armény samotnými pak nazývaná Hajastan (země Arménů lidu Haj), Kharastan, tj. země kamenů, nebo básnicky Nairi. Takřka mystická krajina plná středověkých kostelíků a klášterů ukrytých na svazích hor, k nimž tvoří kulisu stáda ovcí nebo kroužící orli. Krajina, která ve vás vyvolá zvláštní melancholii… Málokterá země prožila více útrap než Arménie. Přežít v regionu, kde na jedné straně mezi sebou neustále bojují jednotlivé kavkazské národy a z druhé hrozí rozpínající se Turecko a v minulosti jeho předchůdce Osmanská říše, vyžaduje velkou houževnatost a spoustu energie. Vpády nájezdníků a dobyvatelů provázejí arménskou minulost bez ustání a ve 20. století vrcholí téměř ve fyzické likvidaci národa. Lidem, kteří si neříkají Arméni, ale Haj, bývá proto historiky přisuzována jistá výjimečnost. Už jejich fyzické rysy je odlišují od ostatních národů. Naprostá většina Arménů se od svých sousedů odlišuje svou fyziognomií – typickým orlím nosem a protáhlým obličejem (Je příznačné, že orel je mimo jiné vyobrazen na státním znaku Arménie). Arméni si velmi zakládají na své kulturní tradici a historii. Kořeny tohoto etnika spadají do doby před 2600 lety a do dnešní doby mu pomohla přežít schopnost uchovat si svou historii, své písmo, které Arméni považují za svaté a křesťanství, které si dokázali jako státní náboženství udržet od 4. století až do současnosti. Zoroastrismus: Náboženství, které uctívalo tři živly – oheň, půdu a vodu Hlavním pramenem poznání předkřesťanského náboženství v Arménii je zpráva sepsaná kolem roku 460 Arménem známým pod jménem Agathangelos. Zmiňuje se v ní o arménském zoroastrismu, který vystřídalo až křesťanství. V Agathangelově zprávě charakterizuje Řehoř Osvětitel původní náboženství jako nicotné a hloupé uctívání bezcenných model vytvořených lidskýma rukama. Zoroastrismus byl v Arménii dobře etablován, ovšem ve 3. století jej ohrozily dvě síly – sásánovské reformy a křesťanství. Stvořitelem všeho na Zemi je podle tohoto náboženství bůh Slunce Ormuzd, jenž byl vnímán jako čistý symbol dobra, který všechno ví, soudí vždy jen spravedlivě a miluje každou bytost na světě stejně. Jeho protikladem je bůh Ahriniana, který zbavuje lidi štěstí a nesmrtelnosti. Tento bůh byl prý údajně zrozen rovněž jako dobrý, ovšem stal se zlým v okamžiku, kdy ho zaslepila závist vůči bohu Ormuzdovi. Náboženskými obřady zoroastrismu se zabývali mágové, kteří studovali zejména astrologii a rovněž také sny. Náboženství uctívalo tři živly, přičemž oheň, jako posvátný, z nich byl nejdůležitější. Všechny tyto uctívané živly byly skutečně až v takové vážnosti, že ani mrtví nesměli být spalováni nebo ukládáni do země. K poslednímu odpočinku sloužily tzv. Věže mlčení, jakási nepřístupná pohřebiště, kam se ukládala těla mrtvých. Zatímco duše prý údajně opouštěla tělo po slunečních paprscích, tělo se stávalo kořistí zvířat, zejména supů. Existoval také jakýsi kult Slunce, což potvrzuje Sluneční brána, která stála v Ečmiadzinu. Zoroastrovci měli recitovat hymny na Slunce 3x denně a Arméni s nimi sdíleli také víru v duchy předků. „Arménské Stonehenge“ jménem Zorats Karer: Jedná se o nejstarší astronomickou observatoř na světě? V samém srdci Kavkazu, asi 200 km na východ od Jerevanu, v arménské provincii Syunik se nachází vskutku záhadné místo. Na rozlehlé náhorní plošině, ve výšce 1770 m neznámá civilizace seskupila před 8000 lety přes dvě stovky menhirů do podivných řad, táhlých oblouků a kruhů. Některé z nich měří až 3 metry a váží kolem 10 tun. Zorats Karer, v překladu „Kamenní vojáci“ je podle všeho nejstarší observatoří na světě. Oblasti se říká také Arménské Stonehenge, ovšem daleko známější anglické megality jsou o 3500 let mladší. V některých menhirech jsou vytesány pravidelné kruhové otvory o průměru kolem 5 cm. Míří na všechny světové strany, ale u několika z nich bylo prokázáno, že jsou nasměrovány do míst, kde se v době arménských učenců nacházelo souhvězdí Labutě. Některé kameny dodnes ukazují Jarní a podzimní rovnodennost. Někteří vědci tvrdí, že zde byla před 7500 lety astronomická observatoř. Tento názor ovšem nesdílejí zdaleka všichni vědci. Odborníci z Mnichovské univerzity, kteří zde v roce 2000 prováděli důkladný výzkum, prohlásili, že se o žádnou observatoř nejedná. A protože pod centrálním kruhem objevili hroby, usoudili, že půjde o rozsáhlé pohřebiště. Existují ještě další detaily, které činí toto místo ještě podivuhodnějším. Mezi četnými balvany se v místě našly i takové, které mají na povrchu zvláštní rytiny zobrazující humanoidní bytosti. Některé z těchto postav mají protáhlé hlavy a oči mandlového tvaru, a připomínají tak mimozemské rasy. Jedna z rytin znázorňuje dvě tyto bytosti, jak společně drží něco, co vypadá jako disk. Podle některých záhadologů měla okénka nasměrovaná ke hvězdám zanechat dalším generacím vzkaz, odkud mimozemští návštěvníci přišli. Všudypřítomné kostely a kláštery Arménie jako první na světě přijala křesťanství jako státní náboženství. Proto najdeme na území tohoto státu kolem tří tisíc kostelů a klášterů. Khor Virap – V arménštině Khor Virap znamená „Hluboká kobka“. Proč? Protože v hluboké jámě pod tímto klášterem byl dlouhá léta vězněn šiřitel křesťanství Řehoř Osvětitel. Tam ho nechal uvěznit král Trdat III. Ten však po čase onemocněl záhadnou nemocí a podle vidění jeho sestry uzdravení mohl přinést pouze vězněný světec. A tak byl Řehoř po dlouhých 13 letech propuštěn a král uzdraven. Trdat III. se pak nechal pokřtít a Řehoř se stal prvním arménským biskupem. Tolik, co vypráví legendy. Khor Virap se nachází 30 km od Jerevanu u tureckých hranic na úpatí majestátní hory Ararat. Kobka je poutním místem, nachází se pod neoznačenou kaplí a slízá se sem úzkým otvorem po žebříku. Dadivank – Nachází se na území Náhorního Karabachu, na úbočí hor, které se tyčí nad řekou Terter. Podle legendy byl tento klášter založen v 1. století na místě, kde byl pochován sv. Dadi, tajemný učedník sv. Judy Tadeáše. Existence Dadivanku je z historických pramenů prokázána od roku 825. Opravdový rozkvět pak klášter čekal až na konci 12. století. V areálu nalezneme několik staveb, z nichž za nejvýznamnější bývají považovány katedrála, kostel sv. Panny, jamatun a zvonice. Katedrálu založila roku 1214 princezna Arzu Xatun, aby vyplnila přání svých předčasně zemřelých synů Hasana a Grigora. Geghard - „Klášter Kopí osudu“ – Podle legendy byl klášter založen ve 4. století na místě, kde v jeskyni ze skály tryskal pramen. Tato prvotní stavba byla zničena v roce 923 Araby. Dle historických pramenů dnešní podoba kláštera pochází až ze 13. století, kdy byly postaveny kostely, kaple, cely mnichů a mausoleum. Geghard se ukrývá v soutěsce pod vrcholem Aždahak v nadmořské výšce 1600 m. Jeho podstatná část je vytesaná přímo ve skalním masivu, a proto se mu v arménštině přezdívá Ayrivank (jeskynní klášter). Dnes je pojmenován po nejslavnější relikvii, která zde byla v minulosti uložena, po kopí, kterým sv. Longinos probodl Kristovi bok. Klášter Geghard je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Chačkar – Symbol s tisíciletou tradicí Jedním ze symbolů Arménie jsou krásně zdobené kamenné stély, kterým říkají chačkary. Mistři kameníci je tam tesají, co paměť sahá, což je přes 1000 let. Chačkary mají v životě tohoto národa velký a dosti záhadný význam. Toto specificky arménské umění zaměstnalo sochaře natolik, že území Arménie dnes pokrývá tisíce různých chačkarů, aniž by existovaly dva identické exempláře. Staly se jakýmsi symbolem arménského křesťanství a arménští mistři si dávali velkou práci s tím, aby nikdy nezopakovali stejný vzor, takže každý je originálem. Většinou se jedná o pohřební monumenty vztyčené v blízkosti hrobky či mausolea, nesoucí nápisy, které žehnají duši zemřelého. Někdy chačkary slouží k připomenutí významné církevní či světské události, jako např. založení kostela či kláštera, smrt či narození panovníka, válečná vítezství apod. V Arménii můžeme nalézt chačkary stojící samostatně nebo ve skupině a méně často existují i jako součást fasády. Vedle uměleckého ztvárnění je na chačkarech zajímavá jejich symbolická rovina. Kříž není nástrojem utrpení Krista, jehož arménští umělci téměř nikdy nezobrazují, ale symbolem vítězství nad smrtí. Chačkary pro věřící představují svaté znamení kříže a oživující znamení Boha stvořitele. Proto jsou na chačkarech kříže znázorňovány jako stromy života a z jejich patky pučí výhonky. Uctívání kříže jakožto svaté znamení stojí v opozici kultu obrazů, ve kterých Arméni viděli cizí praktiky vlastní Byzanci. „Směrem k Araratské dolině je chrám, kolem kterého stálo 28 chačkarů, teď už jich je tam 126. Vztyčily je mladé a bohaté páry, kterým se nedaří zplodit děti. Modlí se tam a prosí Boha, aby jim dal potomky. Když jim Bůh přání splní, objednávají chačkar a nechávají ho tam postavit jako výraz vděčnosti“. Věčný oheň nad Jerevanem: Památník genocidy je majákem arménského utrpení Arménie je krásná země, ale jako každá má i svou bolestivou historii. Nejhorší časy si zažila během genocidy, kdy přišlo o život 1 500 000 lidí. Jako symbol kruté doby tu byl postaven památník. 24. dubna se každoročně připomíná začátek arménské genocidy z roku 1915. V rozlehlém parku je umístěna jehla vysoká 44 m a 12 nakloněných žulových desek, umístěných do kruhu, v jehož středu hoří věčný oheň. Na 100 m dlouhé zdi jsou vytesána jména arménských měst a vesnic, kde se odehrály masakry. Díky tomuto místu lépe pochopíte, proč jsou Arméni takoví, jací jsou – plní pokory. )

Číst dále

Tajemná a záhadná místa Šumavy – Keltská brána a obětní kámen

Keltové byli jedněmi z původních obyvatel Šumavy, kterou nazývali Gabréta Hylé, což v překladu znamená les kozorohů. Nicméně název údajně krajina dostala po místní mocné čarodějce – Paní lesa Gabrétě, která měla být divoká jako řeka Vydra, chová v sobě tajemnost šumavských slatí, veselost rozkvetlé louky a krásu hor, jimž vládne. Slunce ji lehce zbarvilo kůži dohněda. Její dlouhé vlnité vlasy v barvě kaštanu mají rudé odlesky jako podzimní listí. Její mandlové oči každého, na koho se podívá, zasáhnou přímo do srdce. Je oděná do pláště v barvě smrků a nosí kouzelnou hůl, ve které jsou vyryté keltské znaky. Keltové přinesli na území Čech především duchovní kulturu, zemědělství a řemeslný um. Dodnes jsou zachovány některé názvy na Šumavě. Například původ slova Otava je pravděpodobně v keltském Atawe, což znamená bohatá řeka, stejně jako původ slova Vltava, které patrně vychází z keltského slova Vultawa, což znamená divoká řeka. Právě na Šumavě a v Pošumaví je řada oblastí, kde prokazatelně vedly kroky Keltů. Keltové si nevybrali Šumavu k osídlení náhodou. Byli velmi znalí energie krajiny a na jejím základě si také vybírali území k osídlení. Na těch nejvíce energetických místech poté pořádali kultovní náboženské obřady, přičemž tato místa označovali velkými kamennými obelisky, tzv. menhiry, v keltštině menhir znamená vztyčený kámen. Při psychotronickém průzkumu menhirů bylo zjištěno, že vyzařují energii, proto se jim v nové době říká aktility neboli zářící kameny. Po stopách Keltů: Za Gabrétou, Paní lesa… Na Šumavě je velmi bohatá mytologie Keltů, kteří jsou považováni za praobyvatele Šumavy. Objevují se v mnohých příbězích, ve kterých se často objevuje motiv nadpřirozena, nevysvětlitelné záhady i tragédie. Keltové byli velkými milovníky přírody – stromů, zvířat, květin. V příbězích se často objevuje motiv proměn člověka na jinou bytost. Lidé měli podobu nejrůznějších zvířat – vlků, hadů, koní, ptáků apod. Často se objevoval motiv lidí, kteří se proměňovali v noci do podoby zvířete v důsledku předchozí kletby a žili tak dvojím životem. Další příběhy vyprávějí o lidech, kteří po smrti svou duši přenesou do stromu či květiny. Dalším častým tématem příběhů v souvislosti s Kelty je ukrytý poklad. Poklad má údajně být ukryt v jeskyni nebo horách, které se otevírají jen v určenou dobu a hlídají ho nejrůznější příšery. Mnoho starých hradišť na území Šumavy je opředeno podobnými pověstmi o pokladu a příšerách, které ho hlídají. Dalším místem, kde se vyskytovaly tajemné bytosti podle Keltů, je les. V příbězích se objevují světlíci – hodní i poťouchlí, lesní muži, bubáci, ježibaby či čarodějnice. Keltové věřili v kouzelnou moc vody. Předmětem pověstí je zázračná voda ze studánek, studen či pramenů, která uzdravuje. Také se v pověstech objevují nejrůznější bytosti, jež vodu a její kouzelnou moc střeží. Tyto bytosti se objevují v řadě současných příběhů a pohádek a jde o Vodníky, hodné i zlé víly, rusalky apod. O to spíše se pověsti šířily po Šumavě, která je bohatá na vodní zdroje v nejrůznějších podobách. Šumavská místa spojená s Kelty • Albrechtice – Na jihovýchodě 6 km od Sušice leží malá a nenápadná vesnička Albrechtice. Keltové si ve vzdálenosti zhruba 1 km jižně vybudovali impozantní opevněné hradiště – oppidum ve výšce 902 metrů nad mořem. Jednalo se o hradiště Sedlo, které je druhým nejvýše položeným hradištěm v Čechách. Je velice pravděpodobné, že lokace tohoto keltského oppida byla důsledkem rozhodnutí druidů. Podle některých pověstí je právě Sedlo jedním z míst, kde ještě před Kelty žili obři. • Javorník, Zuklín – Na Javorníku se nachází několik keltských menhirů. První z nich je čtvercového tvaru a má výšku 185 cm, jeho název je Měsíční kámen, který je zvolen podle uměle vyznačeného půlměsíce na jeho západní straně. Z jižní strany tohoto kamene vyzařuje negativní energie, která lidem bere bioeneŠumavargii. Naopak západní strana kamene vyzařuje pozitivní a posilující energie. Síla energie v Měsíčním kameni je mimo jiné dána přítomností dalších menhirů v okolí a také četnými pohřby na severním a severozápadním svahu Javorníku i poblíž přímo Měsíčního kamene. Okolo Měsíčního kamene je asi ve vzdálenosti 20 metrů kruh záporné síly, který pravděpodobně sloužil jako ochrana nebo jako vymezení kultovního okrsku kolem menhirů. Dalším menhirem v okolí Javorníku je menhir, který vzhledem ke svému vzhledu nese název dvojčata nebo manželé. Jedná se o dva kameny postavené u sebe a působí jako znázornění mužského a ženského principu v přírodě. Další menhir v okolí je tzv. Větrný kámen, kámen je vysoký zhruba 190 cm a jeho půdorys je trojúhelníkového tvaru. Je součástí kamenné svatyně ohraničené valem z kamení. Celé místo je velmi ponuré a vyzařuje velmi negativní energii. Posledním známým menhirem v okolí, těch neznámých neméně atraktivních se tam nachází celá řada, je Sluneční kámen, který leží zhruba 200 m od Zuklína vedle lesní cesty. Nejedná se o zcela klasický menhir, protože není vztyčený. Pro Kelty měl zvláštní význam, protože na něm jsou vyznačeny směry východu slunce v období keltských svátků Beltaine a Samhain a západ slunce o Lughnasadu. Sluneční kámen údajně slouží k léčbě ženských nemocí. • Maleč – V nadmořské výšce bezmála 900 metrů je situována jedna z překrásných šumavských lokalit, opředená řadou pověstí a skrývající dosud nerozluštěné tajemství. Nachází se zde záhadná kamenná kovadlina, hned u Růždského potoka, několik málo kilometrů od Obřího hradu. Jedná se o obrovský kámen tvaru kovadliny a ti, kteří jej tam položili, měli něco společného též se Sedlem a Obřím hradem. Nedaleko kamenné kovadliny pod skálou se nachází úložiště špatných energií z okolí, které patrně souvisí s četnými obětišti Keltů. • Obří hrad – Staré pověsti dochované do dnešních dní hovoří o obrech obývající vrcholky šumavských kopců, pravděpodobně měli Šumavu obývat před Kelty nebo současně s Kelty. Obří hrad byl jeden z někdejších keltských hradišť. Podle pověsti byl Obří hrad sídlem devíti obrů, jedna z nich vypráví o krejčím, který šel k obrům hledat pomoc v nouzi, obři jej však svrhli ze srázu a jeden po něm navíc hodil kámen. Krejčí pád přežil a kámen, který po něm údajně jeden z obrů vrhnul, byl ve skutečnosti kus zlata, který jeho tíživou situaci vyřešil. Další pověst vypráví o obrovské kosti – z obra, která dlouhá léta sloužila jako most přes říčku Losenici. Podle nejnovějších výzkumů měl Obří hrad zvláštní účel, údajně se nejednalo o obvyklé opevnění, nýbrž o ohrazení posvátného místa. Dost možná šlo o zasedací místo druidů, a tudíž by byl Obří hrad místem, kde se uskutečňovaly posvátné zvířecí i lidské oběti. • Slunečná – Slunečná je kopec v lesích Šumavy. Slunečná byla pravděpodobně keltským kultovním místem a dodnes se zde vyskytují velmi silné energetické proudy. Podle pověsti na tomto místě přebývá duch druida, který se zjevuje v blízkosti kostela sv. Prokopa v nedaleko vzdálených Prášilech. • Strašín – Dominantou Strašína je tajemný, původně románsko-gotický kostel Narození Panny Marie – ovšem pravdou je, že byl vybudován na původní pohanské svatyni. Současný název Strašín je odvozen z původního názvu Locus Horibilis čili hrůzné místo, ale důvod k tomuto pojmenování není dodnes zcela zřejmý. Pravdou je, že se jednalo o hornatý a nehostinný kraj, který byl prvně osídlen až keltskou civilizací. Zajímavé na tomto místě je, že se zde mnohem déle udrželo pohanství než všude jinde v okolí. • Sušice – Keltové oblast pravděpodobně pojmenovali Setu Akaton neboli město zázraků. Jedná se o oblast opředenou řadou pověstí, například o pohanské kněžce Vodolence. Vodolenka sídlila nad Sušicí a starala se o svatoborskou lokalitu. Po její smrti, poblíž místa, kde byla pohřbena, ze země vytryskl údajně léčivý pramen. Vodolenka se prý doposud zjevuje v noci za bouře a hlídá kultovní místa pohanů. V Sušici se nachází přímo ve středu rozhledny svatoborský silový bod, respektive rozhledna na něm byla vybudována. Tento silový bod má nadprůměrnou energii a sloužil Keltům jako božiště. • Prášily – Keltskou kulturu se v archeoparku v Prášilech pokouší oživit sdružení Keltoi, které provádí dokonce rekonstrukce keltského života. V archeoparku je největší rekonstrukce keltské vstupní brány ve Střední Evropě. Je možné se zde zúčastnit programu „Jak žili Keltové“ a na vlastní kůži si vyzkoušet keltská řemesla. • Velhartice – Známy jsou především díky existenci středověkého hradu s unikátním mostem. Současně se však také jedná o prostor, který byl průkazně osídlen civilizací Keltů. Na místním hřbitově se nachází vstup do podzemí, jehož součástí je i záhadný kostel sv. Máří Magdalény. Tento hřbitov je umístěn nedaleko původního keltského sídliště a traduje zde pověst, že druidové tam navazovali kontakt s jiným světem, případně se mohlo jednat přímo o vstupní bránu do tohoto světa. • Žinkovy – Celá oblast je charakteristická podivnými shluky kamenů, které disponují energií. Kameny zde mají nejrůznější podobu a lidé se shodují, že v nich spatřují podobu mračícího lidského obličeje, tlamy žraloka apod. Velmi pravděpodobně byly v době Keltů tyto kameny a kamenné shluky využívány v rámci druidských rituálů léčení, či navázání kontaktu s jinými světy. Možné též je, že se jednalo o obětiště, ovšem tomu nenasvědčuje množství přítomné energie. Jeden z kamenů je v současnosti znám pod pojmem Sluneční svatyně a ten byl bezpochyby využíván při druidských obřadech, kdy byla jeho energie až devítinásobně zvýšena. • Soběšický háj – Jednalo se o pohanskou svatyni, kam lidé chodili uctívat svá božstva. Církev se pokoušela zničit veškeré pohanské svatyně, a kde to nešlo, vybudovala vlastní svatostánek, aby ukázala svou nadřazenost. Ovšem, zda vybudování církevního svatostánku na místě pohanské svatyně skutečně vše pohanské zničilo, zůstává otázkou. V soběšickém háji se nacházejí nízké kamenné hrázky, které mohly symbolizovat hranice pozemků nebo také uzavírat nepravidelnou plochu. Disponují výstražnou energií, kterou do ní pravěká kultura Keltů vložila. Soběšický háj by tedy mohl být kultovním hradištěm. Západně od hradiště je skála, která byla obětištěm a nedoporučuje se na tuto skálu vstupovat, protože disponuje mimořádně negativní energií! „Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů, a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem: zdá se být tajuplné, a přece je zlehka čitelné…“- Karel Klostermann )

Číst dále

Skalní město Petra: Jeden z novodobých divů světa

Před více než 2000 lety vytesal kočovný kmen pastýřů hlavní město své říše do červeného pískovce. Toto místo bylo později nazváno Petra, což znamená skála. Petra, skalní město opředené tajemstvím, se nachází v údolí Wadi Musa na jihu Jordánska. Toto skalní město s naprosto úžasnou atmosférou neuniklo ani kamerám světoznámých filmařů. Byly zde natočeny filmy jako: Indiana Jones: Poslední křížová výprava nebo Transformers: Pomsta poražených. Sláva a prosperita Petry jako města už dávno pominula, ale i dnes se jedná o jedno z nejkrásnějších archeologických nalezišť v Jordánsku. O jeho kráse svědčí i fakt, že toto místo bylo přidáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a také se stalo jedním z nových divů světa vedle Machu Picchu nebo Velké čínské zdi. Petra je zmíněná již v Bibli, ale jako Mojžíšovo údolí. Když Izraelité putovali 40 let po poušti, Mojžíš prosil pána Boha o vodu. A Bůh ho vyslyšel…Mojžíš udeřil holí do skály a z té vytryskl pramen. Tato legenda je jen jeden z mnoha příběhů spojených s tímto divem světa. Vrchol zlaté éry a postupný pád Většina z dochovaných staveb, které nalezneme v Petře, pochází z období, kdy toto území bylo obydleno Nabatejci. Jejich stavitelská činnost započala ve 4. století n.l., avšak samotná historie města se klene již do dob paleolitu, tj. do dob pravěkých. Tuto informaci potvrzují nálezy nástrojů, které pravděpodobně patří do těchto dob, kdy lidé žili jako sběrači plodin a lovci. Jistější důkazy pochází z dob pozdního neolitu, kdy se činnost člověka přesunula od lovu k počátku zemědělské činnosti a k domestikaci zvěře. Tyto pozůstatky však byly ve větší míře nalezeny ve vesnici nedaleko Petry zvané Beidha. První civilizační jednotkou žijící na tomto území byli Edomité, také zvaní Idumité a to během 2. tisíciletí př.n.l. Tento semitský národ se přemístil na toto území z oblasti kolem dnešní Akaby. Od dob usídlení v Petře neustále válčili s izraelity. Tyto střety však nijak neohrozily existenci jejich národa. Opravdovým nepřítelem se stali až Nabatejci, kteří na území Petry přišli ze severu Arábie. Dle Bible byl zakladatelem tohoto národa Nabath, syn Ismaíla. Nabatejci nakonec porazili Edomity a na území Petry se usadili. Vytvořili si zde své království utvořené z jejich vlastní tradiční architektury. Petra se tedy stala centrem Nabatejského království a vzkvétala. Jedním z hlavních důvodů byla i strategická pozice, neboť město bylo obklopeno přírodními hradbami ve formě skalnatých hor. Brzy si Nabatejci podmanili obchodní cesty vedoucí přes jejich území. Ve 2. století př.n.l. mělo město téměř 30 000 obyvatel. Během tohoto období bylo doslova vyřezáno do místních skal největší množství chrámů a hrobů, které můžeme obdivovat do dnešních dnů. Nabatejci se stali tak silným kmenem, že se informace o nich dostala až do tehdy silného Říma, který měl v zájmu podmanit si oblast dnešního Blízkého východu. Řím vyslal dvě samostatné jednotky proti pouštnímu národu na příkaz císaře Pompeia v roce 63 př.n.l. a poté i za vlády císaře Augusta v roce 31. př.n.l. Tyto armády však nebyly zvyklé na boje v poušti. Vojáci proto s radostí přijímali úplatky od Nabatejců za neútočení. Tlak z rostoucího Říma byl však neúnosný. Proto se roku 106 n.l. rozhodl Rabel II. poslední vládce Nabatejského království, připojit své území pod správu Římského impéria císaře Trajána. Petra ztratila svůj status hlavního města, avšak za vlády Marka Aurelia (161–180 n.l.) se oficiálně stala metropolí římského impéria. Během tohoto období byla vystavěna celá řada důležitých památek. Jak je zvykem u římské architektury, jako první byla vystavena kolonádní ulice. S příchodem křesťanství a zřízením hlavního města Východořímské říše v Konstantinopoli ve 4. st.n.l. Petra nijak nestrádala. Naopak dále vzkvétala jakožto byzantské město. Velkolepý rozvoj města ukončily až dvě události. První je zemětřesení datované roku 363 n.l. a další v pozdějších letech. Tato zemětřesení zdevastovala některé stavby. Dalším faktorem je přesunutí obchodní trasy východně k řekám Eufrat a Tigris. Dalším důležitým aspektem je příchod Islámu v 7. st.n.l. Oblast se stala politicky, ekonomicky i kulturně neatraktivní, což zapříčinilo odsun obyvatel do jiných krajin. Poklady Petry se dají objevovat i několik dní Prvními monumenty přítomnými v historickém okrsku jsou tři samostatně stojící kamenné věže zvány jako bloky Džinů. Tyto devět metrů vysoké věže sloužily Nabatejcům jako hrobky. Na vrchu těchto hrobek je k vidění stříška v podobě pyramidy. Dále, cestou skrze údolí Mojžíše, nalezneme hrob zvaný Obelisk. Tato hrobka je datována do období vlády Malichuse II. kolem roku 40.n.l., a to díky nápisu, který je do hrobky vryt. Hrobka je rozdělena do dvou pater. Horní, které slouží jako samostatný hrob má čtyři obelisky tvaru pyramidy, což je element typický pro nabatejskou architekturu. Spodní část je nazývána Triklinum, a to kvůli umístění tří lavic do vnitřní části hrobky. Triklinum byla místnost určená k odpočinku a ve které se nacházely tři lehátka či lavice po obvodu stěn malého stolu. Od toho byl odvozen název i pro hrobku. • Al-Chaznech (Pokladnice) – Jedná se o nejkrásnější objekt celého skalního města a symbol Petry. Cesta k Pokladnici je dlouhá asi kilometr a lemují ji svíčky. Historikové si donedávna mysleli, že se jedná pouze o zdobenou hrobku, avšak při nedávných výzkumech se zjistilo, že se nejedná jen o tradiční pohřební komory, kde by měl být údajně pohřben král Aretas IV. či Obodas I., ale o uctívaný chrám městského patrona a ochránce. Tato stavba je zcela vytesána do skály, je asi 40 m vysoká a 28 m široká. Řezbářská práce je vynikající, neboť se fasáda dochovala v téměř neporušeném stavu až dodnes. Je to dáno i polohou, kdy je chrám zcela zasazen do skály, tudíž je chráněn ze tří stran. Portál podpírá šest korintských sloupů. Štít navazuje na architráv v trojúhelníkovém tvaru. Nad ním se tyčí tholos, což je stavba kruhovitého tvaru se zdobenou kuželovou střechou. Podle legendy se nachází v tholosu poklad. Beduíni zanechali stopy na fasádě ve formě děr po výstřelech z pušek ve snaze prorazit tholos a získat poklad. Vnitřní nástěnné prostory jsou zdobeny postavami jezdců na koni, ženami a orly. Po bocích hlavní místnosti se nacházejí další dvě komory, u kterých nalezneme zdobené vstupní portály. • Amfiteátr – Toto divadlo pochází z 1. století n.l. Je složeno z 33 řad a usadilo až 3. tisíce diváků. Celé hlediště, včetně samotné orchestry, je vytesáno do skalního podloží. Příliš dalších architektonických prvků se v divadle nedochovalo. Jsou zde k vidění pouze pozůstatky dříků sloupů. • Chrám okřídlených Lvů – Tato posvátná stavba byla věnována bohyni Atargatis, což byla nástupkyně ochránkyně Petry Al-Uzzy. Lev byl pro Nabatejce symbol bohyně. • Palácová hrobka – Je takto nazývána, neboť fasáda je evidentně podobná průčelí římských paláců. Patří k jedněm z největších monumentů zachovaných v Petře. Tři patra jen povyšují obyčejnou hrobku na hrobku monumentální. • Výšina obětí – Výstup z údolí nám umožní majestátní výhled na okolní hory a rozléhající se planinu. Zdejší stavba, která byla pravděpodobně obydlována místními kněžími, sloužila jako pohřebiště obětím. Uvnitř nalezneme triklinum s oltářem na západní straně. Na jihu od prvního stojí druhý oltář kruhového základu. Před ním je v zemi díra vedoucí do odpadního kanálu, byla nejspíše určena k odtoku krve obětních zvířat. Nedaleko se tyčí dva obelisky o výšce šesti metrů, které nejspíše symbolizují bohy Dushara a Al-Uzza. Toto místo patří k nejvýše položeným v Petře. „Posvátná“ astronomie a topografie měla zásadní význam pro orientaci hrobek i chrámů. Jedna z nejznámějších staveb v Petře, takzvaný Klášter, je orientována na západ Slunce v době zimního slunovratu, což je klíčový časový bod ročního cyklu. Klášter byl vytesán do skalnaté hory a zřejmě byl zasvěcen králi Obodasovi nebo bohu Dusharovi. Zimní slunovrat byl spojován i s narozením tohoto božstva. Každý den navštíví toto místo na tři tisíce turistů. Přesto ve chvíli, kdy se před vámi otevře výhled na velký chrám a poté na celé město, dýchá na vás historie z každého kousku a místa tohoto nádherného historického monumentu. )

Číst dále

Záhadné obrazce na planině Nazca: Astronomický kalendář nebo vesmírné letiště?

Peruánská poušť Nazca připomíná stránky obřího náčrtníku. Do zdejší červené pouštní horniny „vyryli“ tehdejší obyvatelé více než stovku obrazců v podobě známých tvarů zvířecích a rostlinných těl, geometrických vzorů i podivných sérií přímek. Řada teorií se pokoušela vysvětlit, co tyto obrazce představují a proč vůbec vznikly, avšak jejich skutečný smysl zůstává stále neobjasněn. Poprvé se zmínky o tajemných kresbách objevují u španělských kronikářů v 16. a 17. století, ale nikdo se o ně blíže nezajímal. Například Luis de Monzon, soudce ve službách španělských dobyvatelů, se zmiňuje ve svých zápiscích o stopách starodávných cest, které nikam nevedou. Až ve 20. letech minulého století spatřili obrazce piloti letadel, kteří přelétávali Andy. Domnívali se, že jde o přistávací plochu neznámého původu. Kresby v tomto největším náčrtníku světa lze vcelku vidět a ocenit pouze z výšky, přesněji z letadla či vrtulníku. Existence tajemných obrazců v Nazca ovšem vyvolává další otázky, na které neexistují jednoznačné odpovědi: Proč nazcanští Indiáni tyto obrazce vytvořili? Jaká byla jejich funkce a smysl? Asi 400 km jižně od peruánské Limy se rozkládá nehostinná poušť Pampa de Ingenio. Je to poušť dlouhá přes 60 km a široká téměř 15 km. Slovo „pampa“ v aymarštině a kečuánštině označuje „rovné místo“, planinu bez souvislosti a typem vegetace. V době 100 až 700 n.l. obývali okraje této pouště Indiáni, kteří zde vybudovali jednu z nejpodivuhodnějších předkolumbovských kultur – kulturu Nazca. Jednalo se o zemědělce a rybáře, kteří nám zanechali velké množství hliněných a textilních artefaktů ilustrujících jejich způsob života. Tím nejpozoruhodnějším dědictvím této kultury jsou ale unikátní několika metrové i několika kilometrové obrazce vytvořené v poušti odkrytím svrchní vrstvy půdy. Reziduální štěrky, které se skrývají pod téměř „papírovou“ světlou půdní vrstvou jsou tmavé, neboť jsou povlečeny asi milimetrovou vrstvičkou pouštního laku – oxidem manganu. Tyto obrazce, navzájem se často křížící v husté spleti, představují geometrické útvary (čáry, trojúhelníky, lichoběžníky) i zoomorfní motivy (ptáky, opice, kosatky, pavouky). Jak a čím Indiáni nazcanské geoglyfy vytvořily? Uvědomíme-li si, v jaké době vznikají tyto obrazce, jsou znalosti a dovednosti tehdejších obyvatel úchvatné. Zejména jedna skutečnost, která byla odhalena právě při podrobnějším zkoumání obrazců a způsobu jejich vyhotovení, je hodná hlubšího zamyšlení. Jedná se o skutečnost, že tyto obrazce bylo nutné nejprve vyhotovit v malém měřítku a následně přenést do skutečné velikosti. Tedy pomocí měřidel a měrných jednotek. Jako základní měrnou veličinu používali Nazcané 1 metr a 10 centimetrů. Je zcela fascinující, že byli schopni přenést ze zmenšeného měřítka do reálné velikosti stametrové obrazce zvířat s reálnou odchylkou několika centimetrů. Je pravděpodobné, že tvůrci kreseb si „nejprve narýsovali pravoúhlou síť přes svůj původně malý obraz a potom použili zvětšenou repliku téže sítě k vytvoření velkého obrazu na poušti. Málo zřetelné stopy připomínající právě takové pravoúhlé vodící čáry se našly v blízkosti některých obrazců“. Nazcané byli vybaveni vysokou znalostí topografie, která byla naprosto zásadním předpokladem pro tvorbu obrazců, zejména pro vytváření velikých oblouků. K jejich vytvoření používali Nazcané dlouhá lana (zejména z agáve, neboť bavlněná či vlněná se natahují a oblouk by byl nepravidelný), uvázaná k dřevěnému vodícímu kolíku, který vlastně vytvářel střed kružnice či její části. Tento střed musel být před vytvořením kružnice (oblouku) přesně určen a zaměřen. Pomocí těchto kroků se Nazcanům podařilo vytvořit i při tak složitých tvarech naprosto dokonalou křivku, kde na sebe jednotlivě vytvořené části či celé kružnice přesně navazují a nejsou zde znát žádné nepřesnosti v napojení jednotlivých kružnic. Tento úspěch byl podložen znalostí jednoho ze základních geometrických principů a to, že dvě kružnice o různém poloměru na sebe budou navazovat tak, aby nedošlo k žádnému přerušení, jedině za předpokladu, že střed kružnice o menším poloměru bude ležet na poloměru kružnice s větším poloměrem. Nelze zřejmě předpokládat, že by Nazcané znali tuto geometrickou poučku v její dnes známé podobě, ale spíš se k jejímu obsahu dostali dlouhodobým zkoušením a opakováním. Mystéria planiny Nazca Dosud nevíme, co vedlo nazcanské Indiány k tvorbě geoglyfů a petroglyfů. Není ani jasné, zdali se to někdy skutečně dozvíme, protože kulturní vzdálenost mezi námi a staviteli je možná už nepřekonatelná. Navíc časové rozpětí, které pro tvorbu čar a obrazců připadá v úvahu, je nejméně 500 let, nejspíše však 1000 let. Dobu, do které spadá kultura Nazca, nelze přesně určit. V odborných pramenech jsou uvedeny dva údaje – období 100 let až 700 let n.l. nebo 350 let př.n.l. až 500 našeho letopočtu. Za dobu trvání této kultury se motivace, náboženské představy a rituální potřeby tehdejší společnosti mohly velmi změnit. Proto jedno jediné, to „pravé“ vysvětlení, podané navíc zástupci technicky posedlé současné civilizace, sotva vystihne pravou skutečnost. Stejně záhadný jako účel obřích čar a obrazců, je i způsob jejich vzniku. Existuje řada teorií, z nichž nejzajímavější jsou tři následující: První předpokládá, že Nazcové používali halucinogenní drogy, které jim umožňovaly povznést se ve snech nad krajinu a dílo naplánovat, realizovat a kontrolovat. Druhá teorie předpokládá, že létali nad krajinou v jakýchsi gondolách nesených balony naplněnými teplým kouřem. Balony byly podle této teorie vyrobeny z velmi pevné a husté tkaniny, která se našla v nazcanských hrobech. Byla utkaná jemněji než dnešní materiál, který se používá pro výrobu vzduchem plněných balonů. Důkazy, že Nazcové mohli létat, pocházejí ze dvou zdrojů. Na keramice nalezené v této oblasti jsou kresby připomínající balony a draky a na řadě míst, kde končí čáry, se našla místa se začerněnými kameny, což údajně mohla být startovací místa pro teplovzdušné balony. Třetí teorie předpokládá, že čáry a obrazce vytvořily mimozemské bytosti. Přes všechny teorie, nápady a úvahy zůstává obří náčrtník v peruánské poušti jednou z nejtajemnějších záhad historie. Záhad, které se možná nikdy nepodaří rozluštit, ale neustále budou provokovat lidskou fantazii. Kdo stojí za tajemnými obrazci na planině Nazca? O vysvětlení se pokouší řada teorií… Zkusme si nyní představit 4 základní teorie, kterými se účel vzniku obrazové galerie v pampě vysvětluje. • Astronomická teorie – teorie kalendáře a měření času – Tuto teorii prezentovala zejména Marie Reicheová, která se pokoušela vysvětlit existenci obrazové galerie tím, že chtěla ztotožnit některé souhvězdí nebo jejich části s obrazci na pampě. Domnívala se, že systém kreseb je jakýmsi velkým astronomickým kalendářem. Dospěla k závěru, že čáry zosobňují postavení nebeských těles – Slunce, Měsíce a hvězd a že se jich používalo k určování správné doby pro setí, sklizeň, slunovrat a zatmění Slunce. Společně s Reicheovou studoval obří obrazce ve 40. letech minulého století americký historik Paul Kosok. Také on se domníval, že jde o obří astronomický kalendář, největší astronomickou knihu na světě. Podstatou této teorie je předpoklad o využití obrazců pro vytvoření kalendáře. Naprostou náhodou při pozorování zapadajícího slunce zjistil Kosok, že paprsky zapadajícího slunce zapadají přesně do jedné přímky, ihned si uvědomil, že datum, kdy tento úkaz poprvé pozoroval je datem 21. června, tedy na jižní polokouli den zimního slunovratu. Další výzkumy prokázaly, že i další přímky mají přímou vazbu na letní slunovrat, tedy 21. prosince pro Nazcu nesmírně důležité datum, neboť znamená začátek deštivého období – příchod vody. • Teorie působení mimozemských civilizací – Tato teorie je jednou z těch mladších teorií a jejím hlavním představitelem je Erich von Däniken. Ten je přesvědčen, že obrazce v pampě jsou vlastně obrysy přistávajících letištních ploch využívaných v minulosti pro přistání kosmických lodí mimozemské civilizace. Tento spisovatel vlastně probudil největší zájem veřejnosti o planinu Nazca. Podle jeho scénáře byl totiž natočen dokumentární pořad, který významně zapůsobil na nárůst zájmu diváků o vysvětlení historie kultury Nazca. • Teorie náboženského významu – Nejznámějším zastáncem třetí teorie je peruánský historik Hans Horkheimer, který se domnívá, že kresby sloužily k náboženským rituálům. Zvířecí symboly podle něj představovaly rodové bohy a čáry a geometrické obrazce patřily celé komunitě, která se u nich shromažďovala k bohoslužbám. Teorie, kterou také dosud nikdo nikdy prokazatelně nepotvrdil a nedoložil. • Teorie mapování vodních zdrojů a zavlažovacího systému – Tuto zajímavou teorii vyslovil nedávno Američan David Johnson. Hydrologickým průzkumem prokázal, že obrazce (zejména pak ty čistě geometrické) označují místa, která mají vztah ke zdrojům pitné vody. Jak známo, západní jihoamerické pobřeží je místem, kde se srážejí jihoamerická s pacifickou litosférickou deskou. Ta se pod ní podsouvá a zdvihá Andy. Protože jde o poměrně rychlý pohyb (asi 7 cm za rok), vznikají v horách geologické zlomy. Ty zadržují a vedou vodu do nižších poloh, kde se tvoří její podzemní zásobníky. Nazkánci tyto zásobníky dokázali najít a navrtat do nich studny. Obrazce se vždy nacházejí pospolu s geologickými zlomy, podzemními rezervoáry, studnami, rozvody vody, bývalými sídlišti a pohřebišti. Obrazce navíc mohly sloužit i k rituálním účelům – tedy k nejrůznějším obřadům. Kresby znázorňují přes více než 100 akvaduktů kudy vedly v hloubce až 10 metrů hluboko podzemní vody,které měly životní význam pro tehdejší obyvatele. O všech těchto teoriích, se dá v podstatě říct, že k jejich ověření došlo v minulosti vždy větším počtem odborníků a lze je tedy, a to i přesto, že dosud žádný výzkum jednoznačně nepotvrdil jejich platnost a nevyvrátil ostatní, považovat za alespoň částečně „vědecky“ podložené a vědeckými průzkumy ověřené. )

Číst dále

Göbekli Tepe: Chrámový komplex z časů Atlantidy

Lokalitu Göbekli Tepe lze bezesporu zařadit mezi největší objevy minulého století. Toto starodávné naleziště bylo objeveno úplnou náhodou, když na něj starý kurdský pastevec ovcí Savak Yildiz v říjnu 1994 narazil. Podle toho, co víme, spatřil Savak Yildiz kámen podivně trčící ze země. Poté, co odstranil z kamene vrstvu hlíny, spatřil velký oválný opracovaný kámen. V tu chvíli ještě netušil, že objevil jedno z nejzáhadnějších nalezišť na světě staré více než 12 000 let. Megalitický komplex Göbekli Tepe se nachází v blízkosti města Urfa, v jihovýchodní Anatolii v Turecku. Některé z těchto staveb lze datovat již ke konci 10. tisíciletí před Kristem, do období počátků zemědělství. Tento monument se rozkládá na území pahorku označovaným tell. Tell je arabské označení pro sídlištní pahorek vzniklý dlouhodobou sekvencí opakovaných sídelních fází. Pahorek leží v nadmořské výšce 760 metrů, v průměru má přibližně 300 metrů a šplhá do výšky 15 metrů. Pravděpodobně kvůli poloze získala lokalita svůj název. Göbekli Tepe totiž v překladu z turečtiny znamená břichatý (pupkatý) kopec a lze jej tedy přirovnat právě k pahorku, na kterém se lokalita rozprostírá. V roce 2018 byla lokalita Göbekli Tepe zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO. Megalitický komplex je starší než egyptské pyramidy nebo Stonehenge Megalitický komplex sestává z dvaceti kruhů a celkově pokrývá plochu o rozměrech asi 300 x 300 metrů. Základní konstrukční jednotkou staveb na lokalitě Göbekli Tepe jsou vápencové pilíře ve tvaru písmene T. Tyto pilíře symbolizují lidské tělo, neboť mají ruce a hlavu reprezentovanou křížem na pilíři. Jinými slovy – jedná se o kamenné lidské sochy. Lom na vápenec se nacházel pouhých 100 metrů od vrcholu kopce, přesto se ale zdá být neuvěřitelné, že lidé z pazourkovými nástroji byli schopni vytesat a přemístit obrovské (až sedmitunové) bloky vápence, které následně zdobili motivy zvířat či různými piktogramy. Největší z objevených pilířů dosahuje až 7 metrů a váží až 50 tun. Významnou roli pravděpodobně nese dvojice pilířů uprostřed každé struktury, která se tyčí nad všechny ostatní pilíře struktury. Zdá se být záměrem výběr právě počtu dvou – dvojčata, nebo pár (bratr, sestra), což se hojně vyskytuje v mytologii. Myšlenka reprezentace páru jako muže a ženy byla ovšem vyloučena díky nálezu pilířů ze struktury D, kde oba pilíře uprostřed reprezentují muže s náhrdelníky a opasky. Nevylučuje se také fakt, že tyto dva pilíře uprostřed mohly nést střechu. Nejčastějšími artefakty nalezenými na lokalitě jsou artefakty kamenné, především pak vápencové úlomky pilířů. Doloženy jsou štípané kamenné nástroje, broušené sekery, hmoždíře, kamenné nádoby a třecí misky, stejně jako osobní ozdoby – korálky a závěsky. V hojné míře zde byly také nalezeny kosti, především pak zvířecí. Z těchto kostí byla identifikována nejčastěji gazela, divoký skot, jelen, osel a divoké prase. Mezi zvířecími kostmi se také nalezly kosti lidské, které stejně jako kosti zvířecí, byly polámané na malé kousky a některé nesly i stopy řezání. Zdá se ale být pravděpodobné, že stopy po řezání na kostech mohou být důsledkem jakéhosi posmrtného rituálního naložení s tělem zemřelého. Strážci, Anunnaki a Supí šamani Andrew Collins, autor knihy Gateway to Atlantis, se domnívá, že nejstarší kamenný chrám světa postavila vládnoucí elita neznámého národa, který do Turecka přišel z Afriky, pravděpodobně z Egypta. Tento lid se řídil šamanskými či kněžskými pravidly. Vládly mu velmi mocné bytosti, které jsou v mezopotámských a sumerských legendách nazývány Strážci nebo Annunaki a nejsou lidského původu. Velký význam přikládá zobrazením supů a hadů, které spojuje s mýtem o ztraceném ráji, kde hrál had důležitou roli. Supi jsou symbolickým označením pradávných šamanů, jimž Kniha Enochova říká Strážci, a mají také spojitost s biblickými anděly. Ojediněle se také vyskytují rysy lidské postavy, kdy jsou ve spodní části pilíře vytesané ruce. To reprezentuje těla lidí, a především pak bohů s částečně lidskou podobou. Stále se však vybízí otázka, zda v této době již existovala koncepce boha a zda tato „těla“ mohou opravdu boha znázorňovat. Interpretace této lokality je různá. Zdá se ale zásadní, že lokalita nebyla nikdy vhodná k osídlení, především kvůli své poloze. V blízkém okolí totiž není a pravděpodobně ani nikdy nebyl žádný vodní zdroj. V žádném z prozatím prozkoumaných úseků lokality také navíc nebyly odhaleny stopy po otopných zařízeních, které jsou přímými doklady lidské aktivity. Lze tedy předpokládat, že lokalita Göbekli Tepe nebyla sídelního charakteru, ale že se jedná o nejstarší doklady staveb s rituální funkcí, o nejstarší chrámy a svatyně. Je nezpochybnitelné, že svatyně na lokalitě Göbekli Tepe jsou demonstrací síly jednotlivců a větších skupin. „Někdo totiž musel donutit větší množství obyvatel komunit zřejmě z okruhu až 200 km stavět roky a možná i desetiletí stavby, které neměly žádný praktický význam“. Toho lze docílit buďto použitím síly vůči ostatním, nebo náboženskou motivací. Na druhou stranu taková koncentrace lidí vyžadovala značné zásoby potravin, které ale nejsou v období společností lovců a sběračů až tak běžné. Další zajímavou teorii, tentokrát týkající se samotných T-pilířů, přináší archeolog Klaus Schmidt. Domnívá se, že tyto pilíře symbolizují postavu člověka – mocného a důležitého, ale stále ukrytého v záhadné anonymitě chybějícího obličeje. Myslí si, že tyto T-pilíře patří do „druhého světa“ a hrají roli ochránců posvátné půdy. Záhadný národ byl „vysazen“ na lebky Poté, co byly podrobeny důkladné analýze zbytky nástrojů z Göbekli Tepe „vrhli“ se antropologové na lidské pozůstatky. Podivné je už to, že se nenalezly v jedné pohřební lokalitě, jak bývá obvyklé, ale roztroušené v různých částech. To, že nebyly uloženy do hrobů, může znamenat dvě věci. Buď se ještě časem ony či jejich torza najdou, nebo mrtvé prostě nikam neukládali a nechávali je z nějaké záhadné příčiny ležet na místě, možná i tam, kde vydechli naposledy. Některé nově nalezené lebky nedají archeologům spát. Nesou totiž neklamné známky opracování – dekapitace, odsekávání měkkých tkání, barvení. To není tak výjimečné, pravěcí lidé je i nejrůzněji upravovali, konzervovali či zdobili. Zde ovšem způsobem, který se nikde jinde předtím ani potom ve světě neobjevil. Spočíval ve vyřezávání i vysekávání hlubokých vertikálních rýh směřujících vždy z přední části skeletu na temeno. A aby toho nebylo málo, jedna z těch „čerstvých“ lebek byla na temeni velmi zručně provrtána. Jisté je jedno – ať už dávní obyvatelé Göbekli Tepe s nimi prováděli cokoli, zdá se být celkem jasné, že hrály velmi důležitou roli při jejich rituálech. Göbekli Tepe bylo pečlivě zasypáno pískem. Jeho stavitelé se ujistili, že zůstane celé pohřbeno. Proč to ale udělali? Aby jej ochránili? Aby jej zachovali? Zjevně bylo jejich úmyslem ukrýt toto místo na dlouhé tisíce let. Jak řekl David Lewis – William, profesor archeologie na univerzitě v Johannesburgu: „Göbekli Tepe je nejdůležitějším archeologickým nalezištěm na světě“. )

Číst dále

Poutní cesta do španělského Santiaga de Compostela

Poutní cesty tvoří v náboženstvích nezastupitelné místo. Ať už je to pouť do Mekky pro muslimy, pouť do Váránasí pro vyznavače hinduistických náboženství nebo pouť do Jeruzaléma pro křesťany. Podle Encyklopedie náboženství je pouť „náboženský zvyk navštěvovat místa milosti, kde se uchovávají ostatky světců, zázračné obrazy nebo vyvěrají uzdravující prameny…Poutě vznikly z víry, že modlitba na určitých svatých místech je zvláště účinná“. Význam poutí je v dosažení odpuštění, v uzdravení, v pobytu na místech posvátných pro danou víru, nebo je součástí vyznání víry samé. Pouť do Santiaga de Compostela je třetí nejvýznamnější poutí křesťanství. První vede do Jeruzaléma, kde žil Ježíš Kristus, druhá směřuje do Říma, kde jsou pochováni apoštolové Petr a Pavel a kde sídlí hlava katolické církve, papež. Název poutní cesty Camino de Santiago je ve španělštině také označením pro Mléčnou dráhu. Středověcí poutníci se při putování v noci řídili podle hvězd, a právě Mléčná dráha v Evropě směřuje přibližně ze severovýchodu na jihozápad. Přesto měli tito poutníci možnost řídit se podle průvodce, který byl pro poutníky do Santiaga de Compostela napsán přibližně v roce 1140. Ve středověku ale umělo jen velmi málo lidí číst, navíc byl Průvodce napsán ještě před vynálezem knihtisku, takže možnost tvorby kopií byla omezena pouze na ruční opisování. V dnešní době je podobných průvodců do Galicie vydáno mnoho v různých jazycích. Apoštol Jakub Starší – patron Španělska Přibližně kolem roku 8 n.l. se v Izraeli narodil Jakub (španělským označením Santiago) Starší, syn galilejského rybáře Zebedea a matky Marie Salome, bratr evangelisty Jana, jeden z dvanácti apoštolů, jenž byl zvolen Ježíšem, aby ho doprovázel na jeho cestě učení. Jako první z apoštolů skonal mučednickou smrtí v roce 44 n.l. Zemřel po návratu do Jeruzaléma na příkaz krále Heroda Agrippy. Od této chvíle je historie nahrazena tradicí a legendami. Největším tajemstvím dodnes zůstává přemístění jeho ostatků zpět na místo jeho působení, do jednoho z nejvýznamnějších poutních míst Evropy, do Santiaga de Compostela. Podle tradice musí být každý apoštol pohřben na místě, kde kázal. Z tohoto důvodu praví jedna z legend, že ostatky svatého Jakuba byly jako zázrakem převezeny dvěma jeho učedníky až k pobřeží Galicie, k někdejšímu římskému městu, Iria Flavia. Další z legend vypráví o přenesení tohoto mučedníka až v období 8. století, kdy byly uloženy v kostele svatého Jakuba na Sinaji a z důvodu ochrany před Saracény byly přemístěny do Galicie. Tuto sérii legend uzavírají i taková vyprávění, která tvrdí, že apoštolovo tělo bylo na místo jeho odpočinku, na tzv. Locus Apostolicus, přeneseno anděly. Význam Jakuba pro Španělsko byl kdysi tak velký, že byla země ve Skandinávii nazývána „Jakubovou zemí“. V roce 1161 vznikl v Léonu rytířský řád „sv. Jakub od meče“, který bojoval proti Maurům. Obrovský ohňostroj stoupá v předvečer sv. Jakuba k letní noční obloze španělského města Santiago de Compostela v Galicii. Málokdo z 98 tisíc obyvatel a mnoha tisíc návštěvníků města si nechá ujít toto jedinečné divadlo k poctě sv. Jakuba. Pouť jako cesta: Počátky poutnictví do Santiaga… „Pokud tato cesta něco znamená, pak to, že poslední kroky do Santiaga jsou zároveň prvními kroky na další cestě“. Po objevení relikvií svatého Jakuba a následné výstavbě kostela na konci 9. století králem Alfonsem II. na místě zvaném „hvězdné pole“, míří směrem do Santiaga de Compostela stále více poutníků. K tomuto nebývalému rozmachu poutnictví na Pyrenejském poloostrově přispěla i reconquista, tedy zpětné vytlačení Maurů z této oblasti ze strany křesťanů. I v průběhu těchto bojů lze nalézt postavu sv. Jakuba, který podle legendy přispěchal na bílém koni křesťanům na pomoc v jedné z nejdůležitějších bitev, v bitvě u Clavija. Kult svatého Jakuba se velmi rychle rozšířil i mimo území Pyrenejského poloostrova a již v 10. století směřovaly kroky poutníků uctít kroky tohoto světce. V roce 997 došlo ke kompletní devastaci kostela v důsledku Maurských nájezdů. Přibližně o sto let později dochází k opětovné výstavbě a na témže místě je vystavěna současná trojlodní bazilika, u které došlo v průběhu dějin k celé řadě přístaveb. V období 12. století dochází k opětovnému návratu tohoto fenoménu, kterému přispěla také situace v dalekém Jeruzalémě, který byl ve 13. století pod nadvládou muslimů a kam byla tradiční pouť znemožněna v důsledku nebezpečného přechodu přes islámská území. V této době do Santiaga mířilo až půl milionu poutníků ročně. Není tedy divu, že se toto místo ve své důležitosti vyrovnalo právě Jeruzalému či dalšímu z poutních míst křesťanského světa, kterým byl Řím. Právě proto dochází ve 12. století ke vzniku velmi důležitého křesťanského svátku, jímž je Svatý rok v Santiagu. Fenomén Svatého roku je prvotně spojován s putováním do Říma, nicméně i v Santiagu de Compostela je tato tradice dodržována již od roku 1122, kdy tehdejší papež Kalixt II. vyhlásil výsadu, udělovat plenární odpuštění všem, kteří navštívili apoštolovu hrobku v tom roce, kdy svátek 25. července připadl na neděli. Během těchto oslav se příliv poutníků zvyšuje a toto místo se tak stává symbolem odpuštění. V této době největšího rozmachu poutnictví vznikají na cestě do Compostely nové trasy, vedoucí skrze celou Evropu. Nejstarší z nich nese název Camino Primitivo, jejíž počátek lze nalézt v asturském městě Oviedo. Názvy okolních cest jsou nejčastěji spojovány s počátky tras, ze kterých se poutníci vydávali na dalekou cestu. Pokud poutník vyrazil do Santiaga ze severu Španělska, postupoval směrem k cíli po tzv. Camino del Norte, tedy po severní cestě, která dodnes vede kolem oceánu, přes území Baskicka, Kantábrie a Asturie. Portugalci putovali po Camino Portugués, Britové zase po Camino Francés, tzv. Francouzská cesta o celkové délce 791 Km, která se pyšní velmi propracovaným označením, skvělou infrastrukturou a celou řadou kulturních památek. Některé cesty prochází územím České republiky, kde byly již od 13. století jako výchozí body označena města Praha, Jihlava a Brno. Tradiční pouť do Compostely byla na svém vrcholu až do 15. století. V této době území Španělska zasáhl mor a o století později protestantská reformace. Své slávy se tato tradice nedočkala ani v době osvícenství, tudíž v 18. století. K postupnému návratu k poutnictví, jehož podoba se však velmi změnila, došlo až v druhé polovině 20. století. Bolest i odhodlání… V současnosti je cestování přece jen méně obtížné, co se týče zařizování praktických věcí. Člověk má s sebou lahev s pitím, hůl nebo hůlky, které poutník najde na cestě nebo je koupí v obchodě se sportovním zbožím, a zavazadlo. Nepsaným pravidlem camina je výstroj o hmotnosti 8 až 13 kg pro ženy a 15 až 18 kg pro muže. Optimalizace hmotnosti zavazadel je nezbytná, neboť během putování dochází k adaptaci na pohybovou zátěž. Poutníkův život bývá doprovázen různými bolestmi. První se dostaví bolesti z otlaků bot, které vyvolají puchýře na nohou. Později se dostaví lokální bolesti svalů a někdy celého pohybového aparátu pod vlivem únavy. Dále se setkáváme s bolestmi kloubů a předních křížových vazů. Tyto problémy se cyklicky opakují až postupně do jednoho až dvou týdnů odezní. Spatřujeme i spirituální projevy adaptace lidské mentality. Poutníci kolektivně sdílejí potraviny, tekutiny a navzájem se v cestě podporují. Lidé, kteří se nikdy předtím v životě nesetkali, oplývají humorem, dobrou náladou, ale také hluboce zamyšleným výrazem ve tváři nebo se slzami dojetí. Na caminu se totiž traduje, že koho máš v tomto životě potkat – potkáš ho na cestě do Santiaga de Compostela. Mušle jako symbol všech poutníků a poutní cesty do Santiaga Symbolem svatojakubské cesty je mušle hřebenatka. Podle jedné z legend stál portugalský rytíř s koněm na okraji přístaviště, kde stála loď s ostatky svatého Jakuba přivezené do Španělska. Kůň uviděl za třpytu hvězd jasného světla dopadajícího na apoštola obrovskou záři a byl z toho pohledu tak vyděšený, že skočil do hlubin moře a stáhl rytíře s sebou. Když jej záchranáři vytahovali z vody na palubu, byli ohromeni, protože celý plášť byl pokryt svatojakubskými mušlemi. Sama mušle má podle legend léčivé účinky. Poté, co člověk dospěl do cíle své pouti, opatřil si odznak, vzpomínku, že dospěl až tak daleko. Tyto upomínky mají různý charakter. Může to být například kámen z Golgoty nebo voda z Jordánu. V případě svatojakubské cesty je to mušle. Tento znak byl charakteristický pro věřícího, který dospěl „až na konec světa“, mys Finisterre. Poutník si ji připevnil na klobouk, mošnu nebo na límec kabátu, který měl na sobě. Mušle z galicijského pobřeží má specifický tvar, navíc má i symbolický význam. Dvě skořápky znamenaly „dva příkazy lásky k bližnímu“, na nichž musí nositel mušle stavět svůj život, tj. milovat boha nade vše a bližního svého jako sebe sama. Vedle tradiční hřebenatky lze na cestách také nalézt značení žluté šipky, které bývá vyobrazeno samostatně, nebo v přítomnosti mušle. Jejím úkolem je rovněž nasměrování poutníků správným směrem. Tyto šipky jsou vyobrazovány na stromech, zdech či kamenech. Svatojakubská cesta je bezesporu fenomén s neuvěřitelnou tradicí. Fenomén, který po staletí měnil a dodnes mění životy tisíce poutníků a ať už člověka k vykonání tohoto dobrodružství vedou jakékoli pohnutky, je jisté, že jedinečná atmosféra Camino de Santiago uchvátí každého z nich. „Když člověk putuje k nějakému cíli, je velice důležité, aby sledoval cestu. Právě nás vždycky učí, jak nejlépe dojít, a obohacuje nás, když se jí ubíráme“. – Paulo Coelho )

Číst dále

Vatikánský archiv: Jedno z nejzáhadnějších míst na Světě

Papežský stát a jeho rozlehlé archivy přitahují pozornost badatelů už odnepaměti. Tajné archivy jsou veřejnosti nepřístupné, a vstupuje se do nich neoznačeným vchodem přímo z parkoviště zaměstnanců Vatikánu vedle knihovny. Pod parkovacími místy se ukrývá impozantní dvoupodlažní podzemní prostor. V bunkru je víc než 80 Km polic, na kterých jsou uchovány historické dokumenty – například korespondence s královskými rodinami, papežské listy a přísně tajné paměti. O katakombách ve Vatikánu také koluje řada neoficiálních zpráv, že má ještě další skrytá podzemní patra. Předpokládá se, že tato část archivu je ještě mnohem větší a přístup sem má jen pár lidí. Do tajného prostoru sice nahlíží ročně kolem dvou stovek vědců, ale jejich návštěvy jsou omezeny přísnými pravidly. Pro „Vyvolené“, kteří se dostanou dovnitř, platí zákaz zkoumání materiálů nacházejících se v přísně střežených oddílech archivu. Mohou mít s sebou pouze papír a tužku, a k pročítání mají pouze tři texty denně. Mezi zdejší nejpozoruhodnější dokumenty patří Michelangelův list z roku 1550, kdy probíhala výstavba chrámu sv. Petra. Papež tehdy onemocněl a práce byly pozastaveny. Michelangelo prosí v dopise biskupa o vyplacení tříměsíčního doplatku mezd, které dlužil svým pomocníkům. „Pro lásku Boží…prosím Vaše Lordstvo. Váš služebník Michelangelo“. Mnozí historici se domnívají, že právě tato věta se stala základem populárního výrazu „Proboha“! Tento dopis byl objeven teprve v minulém desetiletí. Jak je ale možné, že se tento rukopis na tak dlouhou dobu vytratil? Za vše může Napoleon, který byl v roce 1808 jen malý krůček od úplného ovládnutí Evropy. Jeho armáda stála v Severní Itálii a Napoleon žádal papeže Pia VII., aby se vzdal papežských států ve prospěch Francie. Papež odmítl a Napoleona exkomunikoval. Císař ho nechal zatknout, a na důkaz své moci nad papežskými státy nechal obsah tajných archívů převézt do Paříže. Papež i archívy zůstaly v Napoleonově moci až do roku 1815, kdy se jeho říše zhroutila. Náklady na přestěhování archívů zpět do Říma však byly natolik obrovské, že kardinál odpovědný za jejich převoz nechal část dokumentů spálit, a tisíce dalších prodal pařížským kupcům, kteří do nich balili zboží. Městský stát Vatikán Svůj název dostal Vatikán podle stejnojmenného pahorku Vaticanus Mons, na kterém se nachází. Jméno je odvozeno ze starolatinského „vates“ (věštec, věštba) a doslova přeloženo znamená „Pahorek věštců“. V dobách starověkého Říma byla na pahorku věštírna. Oblast se rovněž nazývala Campus Vaticanus (Vatikánská pole) a ještě za dob raného císařství se nacházela vně hradeb Císařského města. Rozloha Vatikánu je přibližně 49 hektarů a žije v něm něco kolem 1000 stálých obyvatel. Jsou to většinou kněží a jeptišky, kteří tvoří administrativu státu. Kardinálové, kterých je kolem 130, jsou počítáni k obyvatelům Vatikánu jenom po čas svého pobytu v Římě. Stát Vatikán vznikl ve své podobě v roce 1870, kdy se Řím stal hlavním městem sjednoceného italského království. Nezávislost Vatikánského státu byla uznána v Lateránských dohodách, podepsaných v roce 1929. Jménem Svatého stolce podepsal smlouvy kardinál Pietro Gasparri a jménem italského království předseda vlády Benito Mussolini. Vatikán je stát církevní nebo duchovně monarchistický. Hlavou státu je papež, jenž je volen kardinály na doživotí. Má absolutní moc a sám jmenuje členy vládních orgánů. Kromě Vatikánu vládne jako duchovní hlava ještě asi 800 milionům katolíků na celém světe. Nejvyšší státní činitelé jsou všichni katoličtí duchovní různého národního původu. Je to výsostné území Svatého stolce a místo trvalého pobytu papeže, jenž sídlí v papežském paláci. Vatikán je velmi bohatý stát. Říká se, že jeho devizové rezervy údajně dosahují až 80 miliard euro a rezervy ve zlatě 10 miliard eur. Stovky milionů každoročně plynou ze vstupného od turistů, z vydávání známek, pamětných mincí, knih, průvodců a map, ale i z akcií a dluhopisů. A další miliardy z pronájmu nemovitostí. Také se říká, že v centru Říma neexistuje ulice, kde by něco nepatřilo Vatikánu. Ovšem jestli je to pravda, Vám nikdo nepotvrdí. INDEX LIBRORUM PROHIBITORUM („Seznam zakázaných knih“) Existují Historici (se speciálním povolením) a okultisté, kteří podle svých tvrzení navštívili tuto knihovnu prostřednictvím astrálního cestování. Shodují se na tom, že v katakombách Tajné Vatikánské knihovny se skrývají daleko nebezpečnější tajemství…! • Nebezpečné knihy o černé magii a grimoáry, které prokázaně používal Hitler a Mussolini. Archivy ve Vatikánu byly totiž široce využívány nacistickými okultisty. • Důkazy o rodové linii Ježíše Krista. Skutečné jméno Boží, o kterém se věří, že obsahuje sílu celého Vesmíru. • Živý důkaz o existenci démonů a Nephilimů, což jsou kříženci člověka s démonskou rasou. Je to rasa bytostí, stvořená padlými anděly, oplodněním pozemských žen. Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Jednalo se o bytosti mající inteligenci, případně reflektující inteligenci démonské bytosti, ale díky absenci Božího ducha to byla stvoření více podobná zvířeti než člověku. Navíc však byla agresivní, nelítostná a destruktivní. Jedním z dalších mnoha jmen Nephilim jsou například Titáni. Bytosti Nephilim jsou zmiňovány ve starých literaturách celého světa. • Důkaz o existenci mimozemských civilizací. V archivu se má nacházet 3500 let starý papyrus, popisující flotilu létajících lodí nad Egyptem. Kolují dokonce zvěsti, že Vatikán ukrývá i ostatky mimozemšťanů. • Tajné okultní a magické artefakty z celého světa, které mají nepředstavitelnou sílu a moc. GRAND GRIMOIRE – Satanova kniha, chráněná neprůstřelností Vatikánského archivu Jedná se o nejmocnější okultní knihu v historii. Kniha je také známá pod názvem „Červený drak“ nebo „Satanovo evangelium“. Kniha obsahuje pokyny pro přivolání Satana kdykoli a kdekoli na Zemi. Slovo „grimoire“ znamená magickou učebnici. Teoretici tvrdí, že kniha je sama o sobě nadpřirozená, protože je trvale odolná proti ohni, nelze ji rozřezat, propíchnout, roztrhnout nebo jinak poškodit či zničit. Je to jediná kniha se znalostí toho, jak přivolat Satana s důkladným rituálem, a navíc může přivolat libovolný počet jmenovaných démonů. Tato kniha, kterou napsal sám Satan poskytuje podrobná vysvětlení různých nadpřirozených zázraků z Bible, přesného umístění biblických relikvií, a dokonce obsahuje osobní náčrtky Satana ukazující tváře Jidáše a Ježíše Krista. Vzhledem k tomu, že je v držení katolické církve, existuje teorie, že každý papež začíná jako člověk a poté, co je zvolen, je posedlý Satanem. Film Čaroděj z roku 1989 s Julianem Sandsem v roli budoucího Antikrista používá Grimoire jako hlavní spiklenecký nástroj a jde ještě dále. Tvrdí, že Grimoire obsahuje tajné Boží jméno, které, řečeno obráceně, vyhladí celý Vesmír. Jen pro zajímavost, Nizozemská death/black metalová kapela God Dethroned (v překladu Bůh detronizován nebo Bůh svržen) použila název této knihy pro své album z roku 1997. Stejnojmenná píseň zní: „Jsem tu, abych uvolnil Armageddon. Pošlete temnotu, abyste uhasili oheň. Když najdu velký grimoár, rozdrobím Zemi. Když je Boží stvoření pryč, můj pán vyhrál“. Kniha sestává z několika různých rukopisů, nicméně jakékoliv datum vytvoření není známé. K prvnímu veřejnému vydání došlo až v roce 1800, ve Francii. Avšak jednotlivé části musí být mnohem starší, neboť například uvedená hierarchie pekla pochází přibližně z roku 1500. Realita za zdmi Vatikánu… Jaká všechna tajemství se zde skrývají? V každém případě, to, co se v těchto archivech skrývá, by mohlo navždy změnit historii lidstva. Podle známého spisovatele Cyruse Shahrada (autor knihy Tajemství Vatikánu), který se historii Vatikánu věnuje dlouhá léta, se mají v archivech ukrývat i důkazy o metodách mučení, které Vatikán neoficiálně odsouhlasil. Údajně k nim patřil i jakýsi svěrák na hlavu nebo zařízení na mechanické kuchání vyslýchaných. Dále by se tam mohlo najít i skutečné třetí proroctví z Fátimy, které Vatikán nikdy nezveřejnil v originálním znění z toho důvodu, že nechce svět vystrašit. Trojice dětí, které tvrdily, že se jim 13. května 1917 Panna Marie ve Fátimě zjevila, už nežije. Sourozenci Francesco a Jacinta Martoovi zemřeli ještě v dětském věku, jejich sestřenice Lucía de Santos v roce 2005. Život prožila jako řádová sestra a slíbila, že o proroctvích nebude s nikým mluvit. Text třetího proroctví napsala na papír v roce 1944, kdy se domnívala, že umírá. Obálku otevřel v roce 1957 papež Jan XXIII., ale rozhodl se vše ponechat v tajnosti. První proroctví se týkalo 2.světové války. Hovořilo se v něm o moři ohně a démonech v lidské podobě. Ve druhém šlo o osud křesťanství v Rusku. Třetí proroctví světu přednesl až papež Jan Pavel II. v roce 2000. Mělo pojednávat o „biskupovi v bílém“, který prochází mezi mrtvými těly mučedníků, a nakonec pod střelbou padá k zemi zdánlivě mrtev. Církev zpětně tuto předpověď přisoudila atentátu na Jana Pavla II. v roce 1981. Fantazie u lidí ale nadále rozněcují dohady, zda Vatikán třetí proroctví zveřejnil celé a zda jeho část netají. Mnoho historiků tajně doufá, že se jednou otevře celý Vatikánský archiv, aby se lidé dozvěděli skutečnou pravdu jak to s církví a jejím tajemstvím vlastně je. Je tedy jen otázka času, kdy vyjde na povrch pravda, která je roky udusaná jako hlína v zemi. )

Číst dále

Delfy – nejslavnější starověká věštírna a střed světa

Bývala to nejslavnější věštírna, a i v dnešní době je to velmi posvátné a záhadné místo starého Řecka. O Delfách se tvrdí, že je založil sám Zeus, když se rozhodl, že se toto místo stane středem Světa. Dia totiž trápilo, že vládl nad světem, o kterém nevěděl, jak je velký a kde má svůj střed. Vypustil tedy dva stejně rychlé orly, oba na opačnou stranu a na místě kde se orli setkali, tam pak Zeus umístil velký balvan, označující střed světa. Tento kámen, zvaný Omfalos je dodnes k vidění. Právě na tomto kameni kněžka Pýthie sedávala a vyslovovala svá proroctví. Říká se, že Pýthie věštila v extázi umocněné zvláštními omamnými látkami, rozluštit její orákulum tak nebylo vůbec jednoduché… Antické město Delfy se nachází v horách pod památnou horou Parnas, která dosahuje výšky 2457 m. Delfy leží 13 km severně od města Itea na pobřeží mořského zálivu Korintského moře a 180 km severozápadně od Atén. V současnosti je město zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Apollonův chrám – Delfy Centrem starověkých Delf byl Apollonův chrám. K němu vedla tzv. Svatá cesta, která byla kdysi lemována votivními dary a malými chrámy od městských států, ale i jednotlivců, kterým pomohla věštkyně Pýthie. Za Apollonovým chrámem se nachází zachovalé divadlo ze 4.st.př.n.l. a také sportovní stadion, kde se pořádali tzv. Pýthijské hry, což byla starověká obdoba Olympijských her. Apollón byl synem nejvyššího boha Dia a titánky Letó („Nezpozorovaná“, „Skrytá“) a patřil do rodu jasnozřivých božstev. Když Diova právoplatná manželka Héra zjistila, že se Zeus tajně spojil v milostném objetí s ostýchavou a skromnou Letó, tak se Héra rozhodla, že alespoň zabrání tomu, aby Letó porodila Diovi nemanželské potomky. Héra proto navštívila prabohyni Gaiu a poprosila, aby Gaia nechala pronásledovat Letó hadem Pythonem („Rozklad“ odvozeno od slovesa řeckého slova „pythein“-rozkládající), který byl Gaiiným věrným služebníkem. Python plnil úkol s neobyčejnou důsledností, protože Gaiina věštba mu předpověděla, že zemře rukou potomka Dia a Letó. Letó byla nucena bloudit po světě, a pokud se někde zastavila, Python ji dostihl a vše kolem Letó rozložil tak, aby nenašla pevné místo, kde by mohla v klidu slehnout… Podle jiné verze Letó našla v moři neobydlený ostrov Délos („Viditelný“, „Jasný“) a bohyně porodu Eileithýia se nechala podplatit a za zády svojí matky Héry pomohla Letó porodit dva krásné potomky. V jiné verzi Letó porodila nejprve Artemis v háji Ortygie u města Efezu v Malé Asii (dnes Turecko). Artemis pak odvedla svoji matku na klidné místo na ostrově Délos, a tam jí pomohla při porodu Apollona. Apollon se údajně narodil se zlatým mečem v rukách, protože už v matčině lůně myslel na pomstu za pronásledování bezbranné a těhotné Letó. Jakmile Apollon dospěl do takové síly, aby se mohl postavit zemskému hadovi, zamířil do míst, kde had Python pobýval, aby ho zničil. Python střežil puklinu ve skále pod horou Parnas, která sloužila jako vchod do svatyně Gaii, a zároveň sloužila jako věštírna zvaná „Pytho-lůno“. Je známo, že svatyně bývaly budovány v podzemí, většinou v podzemních jeskyních, aby věřící získali dojem, že vstupují do lůna matky Země a měli pocit bezpečí a klidu. Apollon zasypal tisíce šípy slunečních paprsků hada Pythona-symbol nevědomosti, zaostalosti a rozkladu, a po krátkém souboji ho usmrtil. Pak svrhl jeho tělo do zemské pukliny, kde zahnívající tělo hada vydávalo sladce omamnou vůni, která po vdechnutí způsobovala prorocká vidění. A tak nechal Apollon vybudovat novou svatyni s věštírnou. Kněží z Kréty, které Apollon zachránil a dopravil na hřbetech delfínů, když jejich loď ztroskotala na moři, pojmenovali novou svatyni a věštírnu jako DELFY, na památku svého zázračného zachránění. Gaia, aby pomstila svého služebníka Pythona, sesílala smrtelníkům prorocké sny, a ti již nemuseli navštěvovat věštírny a platit za předpovědi. To v Apollonovi vzbudilo výčitky svědomí a odešel do služby ke králi Admetovi v Thesálii, a sloužil mu jako prostý pastýř po dobu osmi let. Očištěný Apollon se pak ujmul všech svých božských funkcí a na usmířenou s Gaiou vydal pokyn, aby věštkyně v jeho věštírně nesly jméno Pýthie. V Delfách pak Apollon poskytoval nejen věštby, ale prováděl i očistné rituály, a jeho kněží, pomocí jeho rad, obratně a účinně zasahovali do politického života městských států starého Řecka. Ke zvýšení slávy Delf sloužilo i tvrzení, že Omfalos, mýtický kámen, který byl nucen vyvrhnout ze svých útrob titán Chronos, označuje střed světa a podporuje věštecké umění Pýthie. Apollon měl věštírny po celém Řecku i v Malé Asii, z nichž se nejvíce proslavily Didyma a Kláros. Řekové postavili pro Apollona mnoho chrámů a svatyní. V současnosti najdeme tyto stavby už většinou v troskách. Nejlépe zachovalý chrám stojí v Bassai (za antických dob součást Arkádie), nejstarší chrám ze 7.st.př.n.l. (z části zachovalý) najdeme v Korintu. Věštby v Delfách: místo, odkud Pýthie určovaly osud GNÓTHI SAUTÓN – „POZNEJ SÁM SEBE“, celý nápis, jenž se nacházel nad vchodem Apollónova chrámu v Delfách, zněl: „Poznej sebe sama, a poznáš universum a bohy. Jedna z nejslavnějších věštíren na světě fungovala dvě tisíciletí a pro rady si do ní chodily takové osobnosti antického světa, jako byl Alexandr Veliký, Sokrates nebo vítěz nad Peršany Themistokles. Delfské Pýthie patří k nejproslulejším kněžkám. Byly to prosté ženy venkovského původu. Věštily pouze sedmý den a celé události předcházelo mnoho důležitých rituálů. Pýthie zahalená do purpurového závoje se nejprve nahá vykoupala v Kastalském prameni. Posvátný pramen vyvěral ze skály u ústí Faidriadské rokliny a měl očistnou funkci. Kromě toho skýtal dar věštit. Celou očistu provázely výroky kněží: „O vy delfští služebníci Apollona, pospěšte ke stříbrnému prameni Kastalia, čistou rosou omytí k chrámu se navraťte. A vznešené zvuky pokorně vyslyšte, abyste slova spásná těm, co dotazy bohu položili, po svém sdělili“. Po obřadné koupeli následovalo několik dalších rituálů, které měly v Pýthii vzbudit věštecké schopnosti. Nejdůležitější část obřadu nastala, když byla Pýthie usazena na trojnožce. Tři nohy stoličky měly údajně symbolizovat minulost, přítomnost a budoucnost. Pýthie mezitím vdechovala omamné výpary, vyvěrající z pukliny v půdě. Následně upadala do transu a věřilo se, že jejími ústy promlouvá sám Apollón. Pýthie mluvila ve verších i próze a odpovědi formulovala v první osobě. Často však věštby byly nesrozumitelné nebo měly dvojsmyslný obsah a je zřejmé, že mnoho z nich upravili kněží do přijatelnější formy. Během věšteckého obřadu žvýkala vavřínové listí. Vavřín, spjatý s bohem Apollónem, hrál důležitou roli při samotném obřadu. Postupem času se Pýthiin věhlas roznesl do dalekých krajů. Věštby ovlivňovaly celé dějiny a při každém důležitém rozhodnutí se Řekové nikdy neopomněli zastavit v Delfách. Kámen Omfalos byl velmi důležitým prvkem při samotném věštění. Omfalos byl omotán vlněnou přízí, jehož konec držela Pýthie. To mělo symbolizovat spojení se zemskými silami. V druhé ruce pak svírala vavřínovou ratolest. Navzdory tomu, že Pýthiiny výroky často postrádaly smysl, dochovaly se i takové, které budí obdiv. Tato věštírna se hlavně proslavila známým Kroisovým testem, kdy kolem roku 550 př.n.l. král Kroisos položil tutéž otázku sedmi věštírnám. Poslové dostali za úkol, zeptat se v jednotlivých věštírnách, co právě dělá jejich král. Delfská Pýthie vyřkla: „Kolik je v písku zrn, vím, i jaké jsou rozměry moře, také němému rozumím, slyším i toho, kdo mlčí. Cítím teď vůni želvy s mohutným štítem, v měděném hrnci se vaří zároveň s jehněčím masem, měděný kotel je pod ní, měděná poklice na ní“. V té době král opravdu zařízl želvu a jehně a obojí vařil v měděném hrnci pod pokličkou. Pýthie jako jediná popsala, co se opravdu událo, a zajistila tak Delfám obrovskou reklamu. O Pýthiiných nejslavnějších proroctví se několikrát zmiňuje Herodotos ve svých Dějinách. Vzpomínka na ně se udržuje dodnes ve rčení „Mluví jako Pýthie“, což znamená, že člověk mluví v hádankách. Kdo navštěvoval věštírnu? Věštírny sloužily dvěma odlišným skupinám lidí. První skupinu reprezentují theoroi, kteří zastupovali konkrétní polis. Theoroi přicházeli typicky konzultovat politické záležitosti, otázky války či míru, spojenectví či nepřátelství. Věštírna nezasahovala přímo do politiky jednotlivých polis, ale spíše zajišťovala sankce za rozhodnutí již zvážené v dané obci. Orákula byla nejvýznamnější v době kolonizace a formace městských států během 8. a 7. st.př.n.l. Druhou skupinou jsou občané, poutníci, toužící po radách ohledně rituálů či po souhlasu bohů o správnosti preferovaného budoucího jednání. Tito jedinci také typicky na místa věštíren cestovali, aby zde obětovali bohům, protože si chtěli naklonit jejich přízeň. Theoroi, kteří do Delfy přišli, jednali se stejným proxenos, se kterým komunikovali rovněž jedinci přicházející soukromě. Dále jim byla zaručena nedotknutelnost v případě cesty tam i zpět. Posledním zajímavým aspektem platícím pro všechny návštěvníky byla nutnost platit jisté poplatky ve formě obětování, které se uskutečňovalo uvnitř chrámu, a posvátného koláče zvaného „Pelanos“ bez něhož nebyl přístup k orákulu umožněn. Zde byl mezi oficiální delegací státu a jedincem velký množstevní rozdíl, který byl patrně umocněný i seznamem promanteia. Jeden z hlavních příjmů věštírny pak závisel na tzv. „Aparche“, prvním ovoci, které Athéňané vyžadovali po každém řeckém státu. Neposkytl-li daný městský stát aparche, byl mu k ní odepřen přístup. Aparche v antickém Řecku byla náboženská praktika, jež spočívala v darování první (zemědělské) sklizně kněžím, kteří dary nabídli bohům. Věštírna si udržovala dobrou reputaci v antické společnosti a pro poutníky byla atraktivní i polohou, protože byla částečně přístupná po moři. Navíc nebyla ovládána žádným velkým městem a mohla si tak získat panhelénský status, který byl umocněn i pythickými hrami, které se zde konaly. Jistý vliv věštírny trval ještě v době nadvlády Římské říše. Avšak s nástupem křesťanství přišel nevyhnutelný konec. V roce 385 po Kr. byly Delfy výnosem východořímského císaře Theodosia uzavřeny. Hlas věštkyně Pýthie navždy utichl…a zůstaly jen mýty. )

Číst dále

Kamenné kruhy a megality - jejich druhy a význam

Megalitickými památkami jsou nazývány jednotlivé velké vztyčené kameny nebo stavby z nich. Mají různé pojmenování jako menhir, stéla, dolmen, kromlech, kamenná řada, aj. Popsány byly především na známých evropských lokalitách Stonehenge v Anglii nebo Carnac ve Francii. Megalitická kultura je starší než starověký Egypt. Původně se předpokládalo, že megality jsou jen primitivní ozvěnou egyptského monumentalitu, ale ve skutečnosti je tomu právě naopak. První egyptské pyramidy se stavěly okolo roku 2700 před Kristem, zatímco mnohé megalitické památky v Bretani byly zbudovány před rokem 400 před Kristem, v Anglii a v Dánsku před rokem 300 před Kristem. V roce 1928 významný rakouský archeolog Robert Heine-Geldern napsal první z řady vlivných článků, ve kterém argumentoval, že megality byly vytvořeny během dvou velkých vln pravěké migrace do jihovýchodní Asie. První skupina, „Starší Megalitická kultura“, vyústila v neolitu, zatímco druhá, „Mladší Megalitická kultura“ byla spojována se zavedením kovu. Největší počet, přibližně 50 tisíc megalitických památek, je ve Španělsku a Portugalsku, Francii, Velké Británii, jižním Švédsku a severním Německu. Kategorie Megalitických staveb Megalitické stavby spadají do čtyř hlavních kategorií. První z nich je chrám, nalezený ve středomořských ostrovech, Malta a Gozo. Maltské chrámy mají pevné stěny z velkých kamenných desek, a jejich půdorys má apsidy připomínající, tvar sedící nebo stojící bohyně. Druhá a největší kategorie megalitických staveb je pohřební komora, která se dělí na dolmeny (památky ze dvou nebo více vzpřímených kamenů podporující horizontální desky), průchod hrobky, dvůr hrobu a chodbu (Newgrange). Třetí kategorie je jednotný vzpřímený kámen, nebo menhir (slovo pochází z velšského maen, „kámen“, a hir, „dlouhý“). Některé z menhirů nalezené v Bretani dosahují výšky až šesti metrů. Čtvrtá kategorie je skupina stojících kamenů tvořící buď řadu, nebo kruhy. Archeologové kdysi předpokládali, že se tyto megalitické památky vyvinuly z jednoduchých až po složitější formy, ale nové chronologie ukazují, že některé velmi propracované budovy byly vytvořeny ještě před zakládáním jednoduchých hrobů. Chrámy a hrobky byly postaveny v podobě Matky Země, což je klíč k pochopení megalitické struktury. Představa, že jeskyně, jsou přirozené projevy pravěkého lůna bohyně, není neolitického původu, ale sahá až do paleolitu, kdy jeskynní úzké průchody a různé dutiny byly označeny červenou barvou. Červená barva označovala pohlavní orgány matky. Známé jsou například hrobky na Maltě, Sicílii a Sardinii, které mají tvar dělohy a vajíčka. Červená půda se nachází pod každým chrámem na Maltě. Vnitřní struktury mnoha neolitických hrobů nalezené v Irsku mají jasně antropomorfní podobu. Kromě velkého břicha a hlavy, mají některé konstrukce nohy, a dokonce i oči. Celá konstrukce tvoří obraz bohyně: kopec je břicho, příkop tvoří zbytek těla. Účely Megalitických staveb • mohlo se jednat o astronomické stavby (prehistorické kalendáře)• mohly sloužit ke spojení s nadpřirozenými bytostmi (dle mytologie)• mohly být využívány pro vstup do jiného stavu vědomí a pro čerpání duševní energie (šamani) Druhy Megalitických památek • Menhir - je to svisle zapuštěný a hrubě opracovaný velký blok horniny. Většinou pochází z místních zdrojů a jen výjimečně byly transportovány z větších vzdáleností. Často jsou menhiry součástí kruhů, pak jsou nazývány kromlechy. Velká koncentrace vzpřímených menhirů je ve francouzské Bretani, kde se podle odhadů z 19.století mělo nacházet kolem 1200 menhirů. Největší z nich (největší na světě) pochází z Locmariaquer- „Čarodějný kámen“. V Bretani je možno spatřit řadu dalších velkých menhirů. Největší stojící blok (12 m) se nachází na lokalitě v Kerloas. K menhirovým sochám bývají řazeny např. i giganti z Velikonočního ostrova. Menhirové řady (aleje) jsou obyčejně spojovány s Bretaní, kde jsou velmi časté. Patrně nejznámější jsou v okolí Carnacu: ve třech skupinách je zde dochováno cca 3000 menhirů seřazených v 10-13 řadách, ukončených pravoúhlými nebo polokruhovými sestavami. Předpokládá se, že tyto řady měli astronomický význam a souviseli s plánováním zemědělských prací (vzdáleně podobné jsou tzv. kounovské řady v Čechách). Specifickým druhem menhirových řad jsou britské Alignments – řady kamenných bloků, objevující se často v souvislosti s kamennými kruhy či henge. Jestliže mohyly řada badatelů považuje za symboly bohyně či Matky Země, za posvátná lůna, pak menhiry by mohly být opačným, mužským symbolem. Menhir v Dol-de-Bretagne je obřím, do falické podoby zjevně přitesaným kamenem. Měří 9,5 metrů. Ze srovnání s magickými rituály přírodních národů vyplývá, že sexualita souvisí nejen s plodností, ale i se smrtí a posmrtným životem. Plodnost se totiž neomezovala jenom na tento svět. Proto jsou sexuální symboly pravěku, i u přírodních národů, tak časté. Přesahují člověka i jeho vlastní život a spojují ho s univerzálními silami. Vztyčené kamenné menhiry nejsou pouhými zvětšeninami mužského pohlaví, ale znamením vesmírné vitality. • Dolmen - tyto první kamenné stavby se pokládají za počátky architektury. Měly kultovní charakter a není vyloučeno, že jsou to první budované svatyně. Byly skládány z velkých nepravidelných kamenných bloků a užívaly se k ukládání těl zemřelých. • Kromlech - kromlech nebo také cromlech (kelt.) je okrouhlé seskupení jednotlivých vztyčených kamenů, menhirů. Může mít tvar kruhu, oválu, elipsy, ale i neúplného kruhu nebo jen polokruhu. Proto archeologové před obecněji užívaným termínem kamenný kruh upřednostňují právě označení kromlech. Kvadratické či lichoběžníkové kromlechy jsou dokumentovány z Portugalska (Monsaroz) a Francie (Cuise-Lamothe, Crucuno). Obdélný objekt z Crucuno je považován za jeden z nejpozoruhodnějších na světě: jeho strany jsou orientovány astronomicky: kratší respektuje „polední linii“, delší východ slunce v době rovnodennosti, úhlopříčky ukazují východy slunce v době letního a zimního slunovratu pro danou zeměpisnou šířku. Kromlech v užším slova smyslu je objekt samostatný, neobklopuje ho žádný příkop ani val, na rozdíl od henge. Pravé Kromlechy se vyskytují nejčastěji v nepřístupných vrchovinách Skotska a na ostrovech severně od něho. Podobné okrouhlé kamenné sestavy se daleko řidčeji vyskytují v Bretani, jižní Francii či na Pyrenejském poloostrově. • Ronde - rondely jsou kruhové hliněné příkopové stavby z mladší doby kamenné – neolitu, které byly a neustále jsou náhodně objevovány zejména na území střední a západní Evropy. Prvý takový objekt se podařilo prozkoumat na jižní Moravě u Těšetic-Kyjovic. Snahou stavitelů rondelů bylo zřejmě vytvořit takový tvar svatyně, jaký má Slunce na obzoru. Jak kruhový, tak eliptický tvar svatyně lze považovat za obraz Slunce a projev jeho uctívání. První archeology odkrytý rondel v Evropě byl na Znojemsku. • Henge - jedná se o okrouhlý útvar, skládající se z valu, příkopu (obvykle už jen jednoho) a jimi vymezené vnitřní plochy. Na vnitřní ploše se objevují nejčastěji jamky po kůlech, někdy však i vztyčené kameny v kruhu, nebo soustředěných kruzích. Těch s kamennou složkou je pouze 13 a nejslavnější z nich jsou Stonehenge a Avebury. K čemu tyto rozsáhlé objekty sloužily, není do dnes jasné. Mnoho archeologů se domnívá, že nešlo o objekty pro praktické záležitosti, nýbrž o objekty se zvláštním krátkodobým posláním. Nejedná se ani o hradiska, ani o významné sídliště, ani o ohrady pro dobytek, jak se soudívalo. Jedná se o jakási ústřední shromaždiště pro okolní obyvatelstvo k obřadům a obětem. Kruhový prostor je pro shromáždění nejvhodnější, vymezení obvodu zdůrazňuje posvátnost uzavřené plochy. Není vyloučeno i pohřební využití: v příkopech lokality Hambledon Hill se našly roztroušené kosti více než 200 lidí – snad byla vnitřní plocha místem, kde se ukládala těla zemřelých, a po zetlení byly kosti přemisťovány do příkopů. Stonehenge Stonehenge se nachází několik kilometrů od Salisbury v anglickém hrabství WILTSHIRE. Tvoří ho soubor megalitů, které pocházejí z přechodného období mezi mladší dobou kamennou a dobou bronzovou. Důležitou součástí Stonehenge je patní kámen Heel Stone. Kámen měl údajně původně dvojče a Slunce vycházelo mezi nimi. Později ve druhé fázi stavby, vznikla ve směru k této dvojici kamenů tzv. avenue. Když projdete směrem k vnitřní svatyni a vkročíte za kruhový val, dostanete se k Aubreyovým jamám, pojmenovaným po Johnu Aubreyovi, který je v 16.století objevil. Jejich soustavu tvoří 56 rovnoměrně rozmístěných jam o průměru 0,75 až 1,8 metrů s hloubkou 0,6-1 metr. Funkce jam mohla být i rituální. Mohly sloužit obětem a zprostředkovávat tak člověku spojení s podsvětím. Aubrey dospěl k tomu, že rozmístění kamenů má astronomický a kalendářní význam. Do Aubreyova kruhu je vepsán pomyslný obdélník, v jehož vrcholech se tyčí čtyři kamenné monolity – Staniční kameny (Station Stones). Za Aubreyovým kruhem se nachází impozantní prstenec o průměru 41 metrů, který sestává z 30 tzv. Sarsenských kamenů (Sarsen Stones). Jejich pojmenování je údajně odvozeno od pojmu Saracén-historického názvu pro arabské kmeny, čímž je zřejmě míněno, že kameny nepocházejí přímo z daného místa. Tyto kameny se tyčí do výše asi 5 metrů a každý z nich váží kolem 25 tun. Archeologové se domnívají, že sarsenské kameny byly kolem roku 2450 př.n.l. dotaženy z dolů Overton Down, asi 30 km severně od Stonehenge. Jako dopravní prostředek zřejmě posloužily sáně tažené voly, přemístění jednoho kamene trvalo zřejmě několik týdnů. Projdeme-li dále, narazíme na dvojitý kruh, sestavený z 85 kamenů modrého zabarvení, tzv. „modrokamenů“. Do vnitřního kruhu vede 2 metry široká brána, naznačená pěti páry kamenů, jejichž orientace severovýchodním směrem odpovídá tradičnímu směru přístupové cesty a brány z Patních kamenů. Modrý dolerit - kámen magie Jedná se o nerost, který sehrál velice významnou roli při budování legendárního Stonehenge. Tomuto nerostu je přičítána obrovská magická moc. Svého nositele prý dokáže spojit s energií samotného kouzelníka Merlina. Usnadňuje cestování do minulých životů a rozvoj psychických schopností. Modrý dolerit skvěle uzemňuje a pomáhá rozpoznat pravdu od lži. Zvyšuje sebejistotu, vyrovnává meridiány a podporuje jasné myšlení. Kromě toho přináší klid a odvahu. Samostatnou zmínku si zaslouží také skutečnost, že má blahodárný vliv na imunitní systém a urychluje srůstání zlomenin. )

Číst dále

Bájná Atlantida: Kde ležela a co bylo příčinou její zkázy?

Někteří předpovídají, že jednoho dne Atlantida povstane z moří. Jiní však tvrdí, že místo ní se znovu objeví osvícení a duchovnost Zlatého věku. Budeme-li se řídit příkladem dlouholeté atlantské civilizace a zjednodušíme svůj život…jestliže zdůrazníme lásku, soucit a spojení s přírodou…přijmeme-li nakonec rady od prospěšných nebeských návštěvníků, pak lidská rasa a Země přežijí. A duch Atlantidy povstane. První zmínky o bájném kontinentu pochází od Platóna z roku 358 př.n.l. Řecký aristokrat a filozof vypráví o vzdálené říši ležící v dálce za Gibraltarem, uprostřed Atlantského oceánu. Oslnivé mořské království s monumentální architekturou, osídlené vznešenými lidmi, bylo ve své době zcela jedinečné. „Bylo vybudováno na soustředných kruhových prstencích střídající se pevniny a vodních kanálů stejné šířky. Vodní plochy byly propojeny soustavou kanálů, které protínaly město do všech směrů a vedle nich brány průplavy do tří prostorných přístavů na jižním pobřeží. Středový ostrov byl obestaven dvěma pevninskými prstenci. Každý prstenec byl obehnán vysokou zdí, vnitřní prstenec byl navíc až marnotratně osázen pláty orichalka“. Na akropoli se tyčil královský palác-nejduchovnější a nejbohatší skvost této země. Uprostřed něj stál chrám, obehnán zlatou zdí, zasvěcený bohu Poseidonovi a jeho pozemské ženě Kleitó. Atlantský lid byl po dlouhé roky obklopen božskou láskou a uznávaný pro svoji moudrost a čest. Postupně v něm však začala převládat lidská nectnost. Tak se Zeus, vládce všech bohů, rozhodl potrestat jejich pýchu a navrátil lidem jejich moudrost. V jediném dni a za jedinou noc se ostrov Atlantida ztratil v mořských hlubinách. Vliv živlů na existenci Atlantidy Kontinent Atlantidy byl velmi nestálý. Při rozkladu Pangey začaly z průrev na hraniční čáře mezi americkou a euroasijskou deskou vystupovat roztavená láva a vulkanické horniny. Tyto materiály z nitra země se spojily a vytvořily středo atlantský hřbet uprostřed Atlantského oceánu. Spolu s Azorskou plošinou tvořili pevninu Atlantidy. Dnes se mořské dno mezi Americkým a euroasijským kontinentem dále odděluje nepravidelnou rychlostí. Již před 2000 lety byly k sobě blíže o tři kilometry, než jsou v současnosti. Dalším důvodem, proč byla Atlantida tolik nestálá, je, že se na středo atlantském hřebu pohybují dvě tektonické desky. Ty narušují jemnou kůru země a tím činí tuto oblast jednou z geologicky nejaktivnějších míst na světě. Při zkoumání historie Atlantidy během 90 000 let se ukazují viditelné shodné opakující se vzory. Matka příroda zemi často sužovala a trýznila ji vřící lávou, sopečným prachem nebo běsnícími vlnami. Přes to všechno byli tito lidé schopni třikrát po sobě vybudovat vyspělou civilizaci od úplných základů. Všechny spojoval jejich osud. Zprvu vzkvétaly, rozvíjely se a poté začaly upadat, až téměř zmizely. Raný věk do doby 48 000 let př.n.l. Před více než 100 000 lety si obyvatelé Lemurie, země, kterou podobně jako Atlantidu sužovala stálá zemětřesení a sopečné erupce, předpověděli, že se jejich nestabilní země propadá do Tichého oceánu. Opustili své domovy a vydali se do jižní části Atlantiku, kde se stali prvními osadníky Atlantidy. V tomto období lidé žili v těsném soužití s přírodou. Lidé se neměřili podle majetku, ale vzájemně se posuzovali podle kvality osobních charakterů. Žili v harmonii a každý jedinec hledal své štěstí v sobě samém. V tomto období si Atlanťané jasně uvědomovali svou mysl i tělo. Tento stav byl považován za dokonalý stav bytí. To zapříčinila rovnováha mezi duchovní a fyzickou stránkou osobnosti. Staří obyvatelé Atlantidy využívali k ovládání svého těla sílu mysli. Tento dar jim umožňoval například v případě ohrožení znásobit svoji fyzickou sílu. Něčeho podobného je schopen i člověk v dnešní společnosti, avšak neumí tyto schopnosti zcela užívat. Informace o příznivých životních podmínkách na Atlantidě se rychle roznesly na blízký Africký kontinent. Agresivní mocné kmeny přecházely do „ZEMĚ ZASLÍBENÉ“ a postupně zatlačovali Lemuřany na sever. Probíhaly dlouhé a tvrdé boje. Nakonec se tyto skupiny nevyhnutelně spojily a splynuli v jeden národ. Zlaté město tak provází mytologický příběh o bohu Poseidonovi a jeho krásné ženě smrtelnici Kleitó. Dvojice se usadila v příjemné a úrodné zemi uprostřed Atlantského oceánu, krásné Atlantidě. Na její půdě vychovali pět dvojic chlapců-dvojčat. V dospělosti každému chlapci Poseidon věnoval část země. A tím rozdělil Atlantidu na deset částí. Nejstarší syn Atlas, dostal od otce nejlepší území s nejúrodnější půdou, kde žil i Poseidon s Kleitó. Tato země se nazývala Atlantis. V řečtině to znamená „Atlasova dcera“. Atlas byl řecký bůh, který podepíral oblohu. Měl pět dcer, které se staly hvězdami souhvězdí Plejád. Poseidonova úloha v řecké mytologii ztělesňuje spojení s Atlantidou. Byl to bůh koní, zemětřesení, a především bůh vody a moří. V Atlantidě byli bohové považováni za živé bytosti s lidskými emocemi a nadpřirozenými schopnostmi. Po celá staletí zasahovali do lidských osudů. Atlantida v době 48 000- 10 000 př.n.l. Atlantida se v tomto období příliš nelišila. Před 50 000 lety př.n.l. potkala tuto zemi další přírodní katastrofa. Ti, kteří přežili, prožívali veliké utrpení, ale jejich civilizace znovu povstala. Lidé byli vděční za svůj život, proto z počátku žili v souladu s přírodou. Později se, ale začali čím dál více věnovat rozvoji techniky a vědy. Začali pohlížet na materiální hodnoty a tím došlo k narušení rovnováhy. Prudce klesla váha jejich morálních norem, duchovní kvalita se snížila a země byla znovu v úpadku. Vše bylo na sobě vzájemně závislé, když Atlanťané začali zneužívat své energetické zdroje, došlo k přírodní katastrofě. Porušila se nestabilní zemská kůra, podíl hranic tektonických desek, a to způsobilo probuzení sopky a vyvolalo obrovské přívalové vlny. Netrvalo to dlouho a Atlantida opět zmizela pod nánosem žhnoucí lávy. Před 49 000 lety př.n.l. sopky konečně utichly a potomci těch, kteří přežili, konečně mohli opustit své bezpečné úkryty v horských jeskyních. Sestup znovu na zem nebyl nijak jednoduchý. Starší předávali své schopnosti nové generaci. Od splétání trávy, sítě na chytání ryb až ke stavbě kamenných domů s okny a dveřmi. Civilizace se vyvíjela další stovky staletí. Toto období se celé zaměřilo na materialistické věci, neúctu k náboženství a etnickým hodnotám. Ženy například úplně ztratily své místo, staly se především nástrojem potěšení a zločinů.V době 28 000 let př.n.l. měla přijít další velká rána. Některé rodiny, které vytušili nebezpečí, se rozhodli pro opuštění země. Vypluli na malých člunech do Španělska, jihozápadní Francie a dalších zemí. Půda se znovu zachvěla a minulost se opakovala. Vše rázem pokryla tlustá vrstva popela a suti. Sesun půdy zničil celé lesy, vesnice a Atlantida se opět stala neobyvatelnou. Následoval exodus většiny obyvatel. Po neštěstí začali lidé shromažďovat zbytky svých majetků a spojili se s lidmi na pobřeží. PŘICHÁZÍ VELKÉ KLIMATICKÉ ZMĚNY. NA SVĚTĚ ZAČALO PŘIBÝVAT LEDOVCŮ, COŽ MĚLO ZA NÁSLEDEK ÚBYTEK VODY. HLADINA ATLANTSKÉHO OCEÁNU SE OCITLA AŽ O 170 METRŮ, NÍŽ NEŽ JE DNES. Jednoho dne se z mořských hlubin vynořila zemská plocha vhodná k osidlování. Odkrytá země u jihozápadního Irska dosahovala téměř k břehům Antarktidy. Odhalené kontinentální šelfy se staly příhodným místem pro nový život. Blízkost teplých golfských proudů zajišťovalo příjemné podnebí oproti severním částem Evropy a Ameriky, kde byl led. Atlantský lid byl chytrý, velmi schopný a fyzicky silnější než dřív. Po neštěstí se museli rozdělit. Malé skupiny lidí byly roztroušeny po celé zemi. Jedním z míst, které jim v době 28 000 let př.n.l. poskytlo azyl, byl například ostrov Antily. Další útočiště nalezl strádající Atlantský lid v krásné zemi Yucatan. Spolu s lidmi z Lemurie, Egypta a Oglu žili v nejpříznivějších místech země, které přímo vybízelo k mírumilovnému soužití.Během posledního období, krátce před dobou 10 000 př.n.l. Atlantidu napadli nepřátelé z ciziny. Byl to kmen mocných žen žijící v Africe nazývané Amazonky. Amazonky zabíjely brutálním a barbarským způsobem. Své nájezdy často opakovaly, nikdo nevěděl, kdy se objeví u jejich břehů. Katastrofa, která zasáhla celý svět Ke třetí zkáze Atlantidy došlo asi v letech 10 000 př.n.l. při poškození zemského povrchu. Sopečná činnost zpustošila poslední velký ostrov kontinentu Atlantidy a jeho větší část pohltilo moře. Tato katastrofa byla největší ze všech. Její následky byly nedozírné. Teplota na Sibiři se z ničeho nic snížila až na -70 °C a zvířata doslova zamrzla při chůzi. Zmizeli mamuti, mastodonti, šavlozubí tygři a spousta dalších. „V jednom jediném dni a za jedinou noc. Když za sténání a nářku ke dnu toto město spělo, Peklo povstalo z tisíce trůnů, aby úctu mu vzdalo“. – Edgar Allan Poe, „Město v moři“. Zlatý věk Atlantidy Atlanťané se rodili se vzácnými schopnostmi, které se předávali z generace na generaci. Předpovídání budoucnosti, jasnovidectví a telepatie byli u Atlantského lidu naprosto běžné. Komunikovali mezi sebou přenosem myšlenek, a to i na velké vzdálenosti. Během své existence byla Atlantida domovem mnoha lidských druhů s různým náboženským vyznáním, i když ve své podstatě všichni věřili v jednu duchovní bytost, která vytvořila a ovládala celý materiální svět. Jejich hlavní vývojovou oblastí byla také medicína. Atlanťané se sice těšili výbornému tělesnému i duševnímu zdraví, ale léčitelství považovali za nejdůležitější oblast vědy. Nemoci léčili různými způsoby, nejčastěji bylinkami nebo zvukem, který ovlivňoval krevní tlak, tep, dýchání, ale i metabolismus. Zajímali se také o zvyšování průměrné délky života. Důkazy o existenci Atlantidy V roce 2000 se týmu kanadských výzkumníků podařilo nafilmovat ruiny záhadného potopeného města na dně moře mezi Yucatanem a Kubou. Podmořský robot vybavený speciálním sonarem a kamerou odhalil pyramidy, chrámy a celou řadu dalších velkých budov, které spojují široké silnice. Budovy mají půdorys pravoúhlých tvarů i kruhů. Na jednom kameni kamera odhalila část nápisu v neznámém písmu. Potopené sídlo bylo údajně součástí asi 150 km dlouhého úzkého pásu pevniny, který jako přirozený most spojoval Kubu s Yucatanem a byl zničen následkem přírodní katastrofy. Teorie dávné vyspělé civilizace na americkém kontinentu potvrzují i obrovské, dvoumetrové kamenné koule v Kostarice i nedávno objevené kamenné desky o rozměrech 5x9 metrů v délce stovek metrů v moři u pobřeží této země, stejně jako prostorné podzemní sály, ukryté pod podobnými deskami na pevnině. Pod těmito deskami čeká zcela jistě poselství obyvatel Atlantidy, které se podařilo zachránit. )

Číst dále

Strana 2 z 3

Nejnovější články na našem portálu

SOLFEGGIO FREKVENCE – Léčivé a harmonizující tóny pro naši duši i tělo

březen 25, 2023 844

„Pokud chcete najít tajemství vesmíru, přemýšlejte z pohledu energie, frekvence a vibrace“. –...

Číst článek...

Jarní rovnodennost 20.3.2023 ve 22:24 h a Novoluní v Beranu

březen 19, 2023 777

21.3.2023 v 18:22 h, PLEJÁDSKÝ TRANSFORMAČNÍ PORTÁL. Dne 21.3.2023 v 18:22 h nastává na nultém...

Číst článek...

březen 17, 2023 831

20.03. 2023 ve 22:25 vstoupí Slunce do znamení Berana a touto událostí bude skutečně odstartován...

Číst článek...

Jitka Valentová: Úplněk v Panně 7.3.2023 v 13:40 h a Sirianský duchovní portál změn

březen 05, 2023 1653

Dne 7.3.2023 v 13:40 h nastane na 16. stupni zemského znamení Panny úplněk. Březnovému úplňku se...

Číst článek...

Vykuřovací rituál – Nejlepší očista energií prostoru a posílení osobních vibrací

únor 27, 2023 5162

„Určitými kuřidly, dle hvězd sestavenými, lze velmi mnoho vykonati, neboť silně povzbuzují vzduch...

Číst článek...

Pelyněk pravý (Artemisia absinthium) – Dobrý sluha, ale i zlý pán

únor 25, 2023 1194

„Bývá označován za nežádoucí plevel nebo také za vynikající léčivou bylinu. Můžete si vybrat. A...

Číst článek...

Nemusíte zavrhovat ty, kteří neobstáli v soutěži na vaše dokonalé blízké

únor 17, 2023 1476

Naše zraněné dětské části můžeme objevovat v mnoha souvislostech a odstínech. Třeba i v naší snaze...

Číst článek...

Med – Pokrm bohů, studnice mládí a moudrosti

únor 16, 2023 787

Tento nejdůležitější včelí produkt provází dlouhá historie a spousta zajímavostí. K vytvoření 1 kg...

Číst článek...

Co je smyslem a účelem osobní transformace?

únor 16, 2023 1186

Transformace může probíhat u každého jedince poněkud jinak… Vlastně kecám. Vždycky probíhá...

Číst článek...

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.

2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

Význam čísel na hodinách, které se opakují

16 květen 2020 1732514

Věřím, že každý se někdy zarazil nad časem (čísla na hodinách, to ale není čas…), který na sebe...

Celý článek...

Co se stalo s pšenicí, že po ní všichni tloustneme?!

4 listopad 2019 512165

Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...

Celý článek...

16 leden 2016 442982

Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...

Celý článek...

Smrt přichází ze střev - vyčistěte je od plísní!

30 září 2020 351837

V České republice je to bohužel často pravda, jelikož patříme na první místa v evropském žebříčku...

Celý článek...

Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu

1 prosinec 2020 284135

Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...

Celý článek...

2 prosinec 2019 273278

1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...

Celý článek...

27 říjen 2018 269033

Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...

Celý článek...

Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina

17 červenec 2020 249820

Proč tato nemoc rapidně mezi lidmi narůstá? Proč tomu tak je skrz naší duši?? DUCHOVNÍ PŘIČÍNA:...

Celý článek...

DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli

12 prosinec 2020 238840

Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...

Celý článek...

Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?

3 srpen 2019 236354

Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...

Celý článek...

Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina

30 květen 2022 232531

VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....

Celý článek...

13 duben 2020 229816

Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...

Celý článek...

Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru

29 srpen 2021 211921

Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...

Celý článek...

Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat

7 leden 2018 201506

O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...

Celý článek...

Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina

17 září 2020 184275

V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...

Celý článek...

Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce

27 srpen 2020 182207

Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...

Celý článek...

Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život

30 září 2019 179276

Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...

Celý článek...

Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN

6 prosinec 2018 173828

Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...

Celý článek...

Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození

23 září 2019 163577

"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...

Celý článek...

25 listopad 2020 161221

Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...

Celý článek...

13 srpen 2022 159057

Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...

Celý článek...

Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?

24 květen 2018 140434

Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...

Celý článek...

MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje

20 červenec 2022 125916

Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...

Celý článek...

Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky

21 květen 2020 122627

OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...

Celý článek...

úterý, březen 28, 2023