Když slavný a odvážný mořeplavec James Cook jako první překročil jižní polární kruh a spatřil před sebou hory z ledu, prohlásil: „Dovoluji si tvrdit, že žádný člověk nepronikne dál než já a že zemi, která možná leží na jihu, nikdy nikdo neprozkoumá. Člověk se musí utkat s neprostupnou mlhou, sněhovými bouřemi, silným mrazem a dalšími nesnázemi, jež činí navigaci obtížnou, a všechny tyto obtíže budou ještě znásobeny nevyjádřitelně děsivým vzezřením krajiny…“

Antarktida je nejvzdálenější a nejnehostinnější místo na Zemi, které se skládá z rozsáhlé pevniny a mnoha příbřežních ostrovů. Její pevná zem je uschována pod obrovskou vrstvou ledu, který pokrývá 99,6 povrchu krajiny s objemem 25 mil. km3 vody, což je 80 % světových zásob sladké vody. Nejsilnější vrstva ledové pokrývky je silná 4 776 metrů. Antarktida se rozkládá kolem jižního pólu a má rozlohu 13 829 430 km2 a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km2. Antarktický kontinent můžeme rozdělit na Východní Antarktidu a Západní Antarktidu. Východní část je větší a rozkládá se na asi dvou třetinách plochy celého kontinentu. Tyto dvě části jsou odděleny 3600 km dlouhým Transantarktickým pohořím. Nejvyšším vrcholem Antarktidy je Vinson Massif (také Mount Vinson) s nadmořskou výškou 4892 metrů.

Šestiměsíční polární noc střídá stejně dlouhý den. Naše Slunce zde vychází v září a zapadá v březnu. Během léta zde vystoupí teplota až na mínus 20°C. Na konci března zakryje oblast na 6 měsíců příkrov ledové tmy. Moře zamrzá dál od pevniny rychlostí až 5 km za den. Plocha kontinentu se zdvojnásobí a teplota na mořském břehu přesahuje mínus 40°C. Drsné polární podnebí s extrémně suchou ledovcovou pouští ovlivňuje počasí minimálně na celé jižní polokouli. Teploty jsou tu podstatně nižší než v oblasti kolem severního pólu. Nepřekvapí proto, že absolutně nejnižší teplota na Zemi byla naměřena právě v Antarktidě. Stalo se tak ruské stanici Vostok, kde v roce 1938 teplota klesla až na těžko představitelných mínus 89,2°C. Antarktida není pouze nejchladnější, jde také o největrnější kontinent světa. V tomto ohledu stojí za zmínku především Cape Denison neboli mys přezdívaný jako „domov blizardů“. Blizardy mohou dosahovat rychlosti až 200 km/h.

Antarktida je bez trvalého osídlení, ale život na 16-ti výzkumných stanicích z celého světa probíhá celoročně. Největší antarktická výzkumná stanice je na americké základně McMurdo. I když si zde řada států vytvořila své základny, je Antarktida zemí nikoho. Je spravována na základě mezinárodní dohody, která zajišťuje, že zůstane bez válek, nukleárních materiálů a bude naprosto nezávislá.

O Antarktidě již uvažovali řečtí filozofové…

Staří Řekové vnímali svět v rovnováze a věřili, že i světadíly se vzájemně vyvažují. Přestože nemohli dokázat, jestli Antarktida existuje, počítali s ní. Navíc pro ni vymysleli jméno, kterým se pyšní dodnes. Podobně dali jméno také mnoha hvězdám a souhvězdím, které pozorovali na noční obloze. Díky nim známe třeba Velkou medvědici (její části se říká Velký vůz) i hvězdu Polárku na jejím ocase. Ta ukazuje přímo k severu, a byla proto důležitá pro navigaci na zemi i na moři. Řecky se medvěd řekne „arktos“, proto se celá severní oblast pod Velkou medvědicí jmenuje Arktida. „Naproti medvědovi“, tedy na jihu, se řekne „Antarktické“. Z tohoto slova je odvozen i název Antarktida.

V období středověku se nové teorie ani poznatky o Antarktidě moc neobjevovaly, jelikož učení o kulatosti země bylo stíháno církví jako kacířství. Změna nastala v 15. století s příchodem renesance, která opět oživila myšlenky antických myslitelů. Od 16. století se v mapách začaly objevovat obrysy hypotetické „Terra Australis Incognita“ – „Neznámá jižní země“. Ta samozřejmě lákala mořeplavce, což mělo za následek objevy nových zemí a ostrovů. Existují domněnky, že poprvé dosáhli jižního polárního kruhu Maorové, to však nebylo nikdy potvrzeno. Za počátek objevování Antarktidy tedy považujeme výpravy vedené anglickým mořeplavcem Jamesem Cookem v letech 1772-1775, kdy na lodích Adventure a Resolution překročil jižní polární kruh. Povedlo se mu obeplout celou Antarktidu, avšak nepodařilo se mu spatřit žádnou zemi. Dalších téměř 50 let se nikomu nepodařilo dostat jižněji než Cookově lodi Resolution.

Dnem objevení Antarktidy je 28. leden 1820, kdy se na dohled ledovým břehům přiblížila loď Vostok vedená baltským Němcem v ruských službách Fabianem Gottlieb von Bellingshausenem.

Jezero Vostok – nejtajemnější místo Antarktidy

Jezero Vostok je největším z více než dvou stovek pozoruhodných útvarů, které se nacházejí pod Antarktickým kontinentálním ledovcem. Toto jezero je více než 400 000 let ukryté pod vrstvou ledu. Samotná voda v jezeře může být izolovaná více než 25 milionů let. Vostok má tvar otevřeného písmene V a rozměry zhruba 250 na 50 km. Rozloha je přibližně 14 000 km2. Maximální hloubka se odhaduje na 800 m. Hladinu jezera překrývá asi čtyřkilometrová vrstva ledu, která na povrchu vytváří rovnou pláň. Právě na ní roku 1957 ruští výzkumníci vystavěli polární základnu Vostok. Očekává se, že voda jezera má asi mínus 3 °C (nezamrzne kvůli enormnímu tlaku) a je mimořádně nasycená atmosférickými plyny – zejména kyslíkem a dusíkem – a to až na hodnotu padesátinásobně vyšší, než jakou mají jezera povrchová.

Již dříve vědci zjistili, že spodní vrstva ledového bloku nad jezerem obsahuje bakterie. To je přivedlo k předpokladu, že velká a rozmanitá společnost mikrobů žila také v samotném jezeře. Jestliže je tomu tak, vznikají zde otázky o počátcích vzniku života na Zemi, a rozšiřují se také místa, kde by mohl existovat život ve Vesmíru. Nejdůležitější přínos antarktického jezera by proto mohl být v oblasti kosmického výzkumu. Podle jiných spekulací mohou ve vodách jezera Vostok žít i nám zcela neznámé civilizace, kterým vyhovuje život v temné a chladné vodě, která je díky nízké teplotě a vysokému tlaku extrémně okysličená. „Antarktida může fungovat jako brána, kterou se k nám dostávají návštěvníci z Vesmíru, kteří cestují z jiných dimenzí“.

V Antarktidě je více meteoritů než kdekoli jinde na světě

V některých oblastech Antarktidy jsou výjimečně příznivé podmínky pro hledání meteoritů, jež sem dopadaly tisíce let. Vděčíme za to neexistenci osídlení a půdního pokryvu. Led zde pomalu taje, čímž se starší meteority dostávají na povrch, zatímco mladší zůstávají na místě nebo klesají jen mírně pod povrch (protože se více zahřívají, dočasně roztaje led v jejich nejbližším okolí). Tímto způsobem se v lokalitách označovaných jako meteoritické pasti hromadí meteority různého stáří.

Počet meteoritů nalezených dosud v Antarktidě – přes 20 tisíc – překročil množství nálezů ve zbytku světa. Srovnání s ledovým kontinentem snesou jen některé pouště. V Antarktidě se našly i první diamanty v meteoritech, důkaz vysokotlaké šokové přeměny.

Jiný cenný záznam v ledu se týká kosmického záření. Jeho intenzitu dokážeme vyčíst z obsahu určitých radioaktivních izotopů, jako je beryllium. Led z vrtu EPICA ukázal, že v době přepólování a poměrně dlouhého oslabení magnetického pole Země před 780 tisíci lety byl proud kosmického záření, jenž procházel zemskou magnetosférou, mnohem silnější než dnes. To mimo jiné způsobilo tvorbu oblačnosti ve vysoké atmosféře, která přispěla k ochlazení klimatu.

Tajný vesmírný program: Nachází se v Antarktidě mimozemská základna?

Během 2. světové války podnikali nacisté ve svém tažení za světovou nadvládou mnoho podivuhodných experimentů s technologiemi, které byly zbytku světa neznámé. Hledali též po celé planetě mýtické artefakty a mimozemské technologie v naději, že narazí na vynálezy, které by jim zajistily naprostou převahu, s kterou by dobyli celý svět. A hledali skutečně všude, což i po válce budilo zvědavost i obavy. Co když se opravdu dotkli něčeho, co před světem utajili jen pro své vyvolené? Podle oficiálních zdrojů tam měli nacisté vybudovat základnu pro získávání tuku a oleje. Ne všichni jsou však přesvědčení o tom, že to byl skutečný účel výprav. Podle některých teorií tam údajně Třetí říše ve skutečnosti budovala základnu UFO. Existují teorie, které tvrdí, že po konci 2. světové války zmizelo ze „zbídačeného“ Německa mnoho renomovaných vědců. Tyto teorie nabízejí vysvětlení: vědci byli údajně přesunuti do Antarktidy. Tam působila, a zřejmě stále působí společnost tvořená příslušníky nadřazené rasy. Neexistují nezvratné důkazy o existenci nacistické základny v Antarktidě, avšak je pravděpodobné že se v této oblasti něco dělo a stále děje…

Spojitost Antarktidy s fenoménem UFO byla zpečetěna tvrzením Alberta K. Bendera, který prohlásil: „Já vím, co jsou tyto talíře“. Bender řídil organizaci nazvanou (IFSB), což byla malá organizace pro výzkum UFO se sídlem v Connecticutu v USA a vydávala publikaci známou jako „Space Review“, která rozšířila zprávy o UFO. V rozhovoru pro místní noviny později prozradil, že se rozhodl nechat si tajemství pro sebe po návštěvě tří mužů, kteří mu potvrdili, že jeho teorie o UFO je správná, ale nahnali mu dostatečně strachu na to, aby okamžitě zrušil svou organizaci a zastavil vydávání časopisu. Avšak v roce 1963, plných 10 let po návštěvě oněch tří cizinců, byl Bender zdánlivě připraven odhalit více ze svého příběhu v z větší části nečitelné knize s názvem „Flying Saucers and the Three Men in Black“ (Létající talíře a tři muži v černém). Kniha byla skoupá na fakta, avšak poutavě popisovala mimozemské kosmické lodě, které mají základny v Antarktidě. Zřejmě je pravda, že Bender byl zastrašován, aby neodhalil pravdu!

„Inteligentní bytosti z jiných hvězdných soustav navštěvovaly a stále navštěvují planetu Zemi. Často jsou označováni jako návštěvníci, druzí, hvězdní lidé a podobně…Jsou zde i teď, v tuto chvíli. A nejsou zde náhodou, jejich návštěvy mají svůj účel“.