„Když Hyperborea spěla ke svému konci a začala migrační vlna směrem na jih do oblasti centrální Sibiře a jezera Bajkal, zanechaly duchovní bytosti na novém posvátném území velmi důležitý odkaz. Tento odkaz hovoří o tom, že jednou přijde čas, kdy ten obrovský dar, jenž nám zanechaly vyšší síly pro budoucí období, bude ceněn více než zlato. Tím darem je voda“.

Jezero Bajkal se nachází v jižní části východní Sibiře, na rozhraní Burjatské republiky a Irkutské oblasti nedaleko měst Irkutsk a Ulan-Ude. Svým tvarem připomíná gigantický dorůstající měsíc. Jeho stáří je odhadováno na 25-30 milionů let (přelom druhohor a třetihor). Tento fakt vypovídá o unikátnosti Bajkalu, jelikož stáří světových jezer se odhaduje v tisících, nikoli v milionech let. Celková vodní plocha jezera je přibližně 31 722 km2, což je přibližně stejná plocha jako území celé Belgie, Dánska nebo Nizozemí. Bajkal se řadí na osmé místo v žebříčku největších světových jezer. Délka z jihu na sever činí 636 km. Nejširší místo jezera je ve střední části, kde dosahuje vzdálenost břehů 81 km.

Nejznámějším a z určitého hlediska nejspíš nejvýznamnějším NEJ Bajkalu je fakt, že je nejhlubším jezerem světa. Mluví se o číslech 1637, 1642, 1680, ale i 1700 m. Rozkládá se ve výšce 455 metrů nad úrovní moře a jeho obvod břehů je přibližně 2100 km. Více než polovina z uvedených 2100 km je součástí národních parků či přírodních rezervací. Jezero Bajkal je také první přírodní památkou Ruska zapsanou na seznam UNESCO.

Jezero je jedním z nejcennějších přírodních klenotů naší planety

Bajkal dostal svůj název ještě v dobách, kdy u jezera nežili ani Rusové, ani Burjaté, nýbrž Jakuti. Baj-kel v jakutštině znamená bohaté jezero. Jiní tvrdí, že slovo pochází z mongolského Baj-gal, bohatý oheň. Slovo „bajgal“ má v ruštině několik významů: přírodní, naturální, existující, slovo „dalaj“ je výraz pro moře. Spojení slov „bajgal-dalaj“ lze tedy přeložit jako přírodní moře. Ať už je skutečný význam či původ slova jakýkoli, místní Bajkal nazývají stále mořem, jelikož jezero je mělké, zatímco Bajkal je velké obdivuhodné moře.

Bajkalská voda je unikátní, stejně jako samo jezero. Je neobyčejně průzračná, čistá a bohatě okysličená. Není divu, že již v dávných dobách lidé považovali bajkalskou vodu za zázračnou a léčili s její pomocí celou řadu nemocí. Bajkal zadržuje přibližně 20% veškeré sladké vody na světě (pokud vyloučíme sladkou vodu nacházející se v ledovcích) a více než 80% vody v Rusku. Podle vědeckých výpočtů by trvalo jeden rok, než by všechny řeky světa znovu naplnily jezero. Pro ještě lepší představu ohromné masy vody je možné uvést další příklad, vezmeme-li v úvahu nepřetržitý odtok vody z jezera řekou Angarou, za předpokladu nulového přítoku vody, jezero by se zcela vyprázdnilo za 400 let.

Při prvním setkání s jezerem si nelze nevšimnout čistoty vody a jejího tmavomodrého až modrozeleného zabarvení. Průzračnost je ovlivňována průchodem slunečních paprsků a přítomností různých minerálních a organických látek. Uprostřed jezera bývá za dobrých podmínek vidět i do hloubky 40 m. Teplota vody se obvykle pohybuje jen těsně nad nulou. V srpnu se však může vyšplhat až na 16 °C, u břehů lze v nejteplejší dny naměřit dokonce 20°C.

Tajemný Olchon – jedno z center sibiřského šamanismu

Burjaté i Evenkové původní obyvatelé Bajkalu, už od dávných dob vyznávali šamanismus. Ve všech aspektech života věřili v zásluhy duchů. Za nejvyšší božstvo považovali Věčné nebe. Na zemi pak pohlíželi jako na jakýsi prostřední svět. Na počest duchů či jiných božstev nebyly stavěny chrámy, jako je známe z jiných náboženství. Veškeré obřady probíhaly pod širým nebem vždy na posvátných místech. Věřili, že člověk může ovlivnit vůli duchů a bohů prostřednictvím obětních darů, dodržováním tradic či zvyků. Některé obřady a tradice se dochovaly dodnes, především pak u Burjatů žijících na západním pobřeží Bajkalu. Jako důkaz snahy obyvatel o zachování tradiční kultury, můžeme uvést založení Centra výuky šamanismu, které bylo otevřeno v roce 2011 v Irkutské oblasti, ve vesnici zvané Bochan.

V samotném středu hlubokých a křišťálově čistých vod Bajkalu leží tajuplný ostrov Olchon (největší ostrov Bajkalského jezera o rozloze 730 km2). Burjatské legendy nazývají Olchon srdcem posvátného jezera, o které neustále svádí boje dva bujné větry zvané Sarma a Barguzin. Neméně slavný je tento ostrov i v lidové medicíně. Dávní lékaři věřili, že léčivé byliny z Olchonu v sobě nesou zvláštní čarovnou moc. Vždyť právě na Olchonu se mocná energie Země, vystupující skrze bezedné hlubiny Bajkalu ze samotného srdce naší planety, spojuje s živou energií Slunce, která nikdy neopouští toto jedno z nejslunečnějších míst na světě.

Na ostrově se nachází mys Burchan (z burjatštiny: „bůh“), na kterém stojí skála Šamanka. Toto místo je považováno za velmi posvátné a magické jak z pohledu šamanismu, tak křesťanství. V dávných dobách obyvatelé ostrova ovazovali v blízkosti skály kopyta svých koní, aby jejich klapání nerušilo duchy. Ve skále je umístěn kamenný stůl, na kterém se odehrávají šamanské rituály. V minulosti byl ženám vstup do jeskyně zakázán. Lidé totiž věřili, že ženy jsou hříšné a mohly by svou hříšností znečistit posvátnost tohoto místa.

Toto místo je natolik nabité energií, že se nedoporučuje vstup malým dětem, které jsou na tyto vlivy mnohem citlivější než dospělí. Místo je posvátné a nesmí se tu kouřit, pít alkohol a nedoporučují se také negativní emoce ani myšlenky.

Transsibiřská magistrála: Nejdelší železnice světa

Přesně 9289 km dlouhá železniční trať, spojující Moskvu s přístavem Vladivostok na Dálném východě, je nejdelší na světě. Prochází přes desítky menších i větších měst napříč osmi časovými pásmy a větví se do Číny, Mongolska i Severní Koreji. Přímé spojení mezi Moskvou a Vladivostokem bylo uvedeno do provozu 18. října 1916 otevřením 2,5 kilometru dlouhého mostu přes řeku Amur u města Chabarovsk. Postavit něco tak obrovského, aby to ještě k tomu dokonale klapalo, nebyl snadný úkol. I proto se stavělo postupně a práce probíhaly na několika úsecích najednou. Na sedmi úsecích pracovalo dohromady přes 62 000 dělníků. Z převážné většiny šlo o vězně, takže takové pracovní síly bylo v té době mnoho a o dělníky nebyla nouze. Výstavba začala v roce 1891.

Jízda z jednoho konce Ruska na druhý trvalo před 100 lety dlouhé 2 týdny. Dnes trasu urazí nejrychlejší vlaky za „pouhých“ 6 dní. Těžko si však jde představit cestovat tuto vzdálenost pravidelně. Místní využívají vlaky na magistrále většinou pro kratší přískoky přes jednu až dvě noci.

Transsib má i smutnou část historie. V červnu 1989 na úseku mezi Samarou a Ufou vybuchl zkapalněný plyn unikající z poškozeného dálkového potrubí a zasáhl dva projíždějící osobní vlaky. Bilance byla hrozivá: na místě zahynulo 258 lidí, dalších 317 zemřelo v nemocnicích. Havárie je druhou nejtragičtější obdobnou událostí v Evropě podle počtů obětí.

Podle místních obyvatel se u jezera dějí podivné věci…Ukrývá se na jeho dně mimozemská základna?

Nad jezerem jsou často pozorována podivná světla a vídány i podivné kosmické lodě. Potvrzují to i nedávno odtajněné dokumenty ze sovětské éry, pocházející z archivů admirála Nikolaje Smirnova. Například v roce 1958 se zřítilo do vod jezera letadlo TU-154 poté, co jej údajně pronásledovalo UFO. V roce 1982 se prý dokonce vojenští potápěči střetli se skupinou humanoidů, oblečených ve stříbrných skafandrech. Nicméně kolem tohoto obrovského jezera kolují ještě daleko zajímavější příběhy o mimozemských rasách. Od nejstarších dob bylo toto jezero využíváno k různým účelům a hovoří se také o strategické základně bytostí ANUNNAKI na dně jezera Bajkal. Když se podíváme zpětně do historie, nacházíme poměrně překvapivé informace, které se týkají pozorování UFO v blízkosti Bajkalského jezera již v roce 1904. Místní domorodý kmen hovoří o létajících světlech, objektech doutníkového charakteru. Mnohé z těchto objektů podle očitých svědků prováděly poměrně složité manévrování, jiné zase přistály přímo před zraky Evenků. Podobné příběhy se dozvídáme i od zaměstnanců, kteří pracovali na výstavbě transsibiřské magistrály.

Ruská armáda má k dispozici velmi zajímavé příběhy, které se vztahují k existenci entit, jež jsou v tajné dokumentaci vedeny pod názvem „Plavci“. Tyto entity jsou vysoké asi 3 metry a vykazují humanoidní vzhled. Jejich aktivity byly zdokumentovány v hloubce asi 50 metrů v ledových vodách jezera Bajkal. V roce 1977 za vlády prezidenta Brežněva, byli dva výzkumníci V. Alexandrov a G. Selivercov v malé ponorce v hloubce 1200 metrů. Vypnuli světla, aby mohli zkoumat průnik slunečních paprsků vodou. Náhle se však ocitli obklopeni podivným světlem pocházejícím z neidentifikovatelného zdroje: „Vypadalo to jako když je naše ponorka osvícená shora a ze strany pomocí silných bodovek. O minutu později světla zmizela a my se ocitli v naprosté temnotě“.

„Na světě je mnoho studnic. Ale jen jedna, uprostřed hor a rovin, průzračná a čistá, je na naší planetě jedinečná – jezero Bajkal“. – A. Rumjancev