Řekněte mi upřímně, která žena má dnes dobrý vztah s otcem? Kolik nás je, které na své otce vzpomínáme s láskou, bez křivdy, bez slziček v očích, když o něm začne mluvit?

Jsou takové, ale není jich mnoho. Při mých terapiích se setkávám hlavně s tím, že otec je slaboch.  Slaboch, protože byl příliš submisivní nebo slaboch z pozice agresora. Nebo prostě utekl od rodiny.

Ve všech případech tohle soudíme z pohledu malého ublíženého děcka. Malé dítě si v době, kdy takto na otce koukal, udělalo vlastní názor. Vlastní iluzi. A ženy si neuvědomují, že POKUD NEBUDOU MILOVANÉ HOLČIČKY, nebudou mít spokojené a harmonické vztahy s muži.

Táta

Otec je pro ženu nejdůležitější persona v jejím životě. Je to mužský princip, ze kterého se ona narodila. A pokud ho nepřijímá, tak nepřijímá a odmítá velký kus sebe. Roste v ní její část ženy, která se stává dominantní i na venek, všechno zvládne sama, nikoho nepotřebuje a stává se tak méně a méně citlivou. Vnitřně velmi touží, aby si našla muže, nechce být sama, ale po krátké době vztah ztroskotá. Proč? Protože partner musí hrát ženě nastavení, KTERÉ MÁ VŮČI SVÉMU OTCI.

A v tom není dobře ani jí ani jemu.

Když žena nemá záda

Žena potřebuje mužská záda. Ale v prvé řadě musí mít za sebou energii svého otce. Ten, který jí ty záda dělá. Pokud tam otcova záda nemá, bude si do života přitahovat nezralé muže, takové, kteří ji oporou nebudou a nebudou tam pro ni. Aby to dovolila, aby svého otce k sobě připustila, musí si ho vážit a mít v něj důvěru.
„Ale to nejde! On mě trápil, nechtěl mě, neměl mě rád, utekl, týral mě, bil mámu ….“

Jde to. Můj otec vůbec nebyl svatý. Zemřel velmi mlád. Nechci se zde rozepisovat, proč svatý nebyl, ale věřte mi, že jsem se na něj dívala jako na velkého slabocha, šaška, kašpara, sebevědomou nulu a mnohem hůře. Čím více jsem stárla a uměla se na věci dívat s nadhledem, bylo mi ho líto. Začala jsem se alespoň okrajově zajímat o jeho dětství a zjistila, že bylo hrozné. Došla jsem k tomu, že nemohl jinak. Neměl vzor.

Hra musí být dohrána

Ani toto uvědomění mi však nepomohlo k tomu, abych si ho dokázala představit jako energetickou oporu. Až jsem jednoho dne měla rozpravu se svou vnitřní holkou. A ta mi řekla „ podívej se, jaký máš vztah s muži a teď se podívej, jak nahlížíš na svého tátu.“ Brr to bylo nepříjemné. Ale byla jsem svým vnitřním vedením donucena, abych od toho neutíkala. Věděla jsem, že každý muž v mém životě mi po čase začne hrát tu hru, kterou jsem nedohrála s tátou.

Snaž se najít něco, za co si ho můžeš vážit

Žádný člověk není jenom špatný. Tak jak je pro nás špatný, stejně umí být i dobrý. Jen jsme to jako děti nemohli vidět, protože jsme příliš zahledění do sebe a do naplňování svých potřeb. Děti jsou velmi sobecky založené. Což je v pořádku, je to geneticky dané, ale v dospělosti už se tento sobecký styl netoleruje.
V mysli jsem stále měla před sebou obraz svého táty a snažila se najít něco, za co by v mých očích vyrostl. A pak se to stalo.
Byl přece skoro 20 let s mojí mámou! Když si ji našel, bylo mu 21 let. Ona už měla tři děti. Staral se o ně a ještě si udělali mě. Chodil do práce a makal, aby nás uživil. Doma pracoval, pomáhal a věnoval se nám tak, jak nejlíp uměl. Postavil barák a byl nejlepší, jaký uměl být. Najednou to šlo. Dovolila jsem si vidět i to pozitivní. Nedržela jsem svou křivdu jako poklad. Opustila jsem ji.

Co se změnilo?

Od té doby se jako žena cítím mnohem jistější. Netrpím úzkostmi, víc si věřím a cítím, jak je můj táta za mnou. Mám se o koho opřít, když je již 6 let po smrti.  Jsem MILOVANOU HOLČIČKOU. Nemám tam žádnou křivdu a cítím, že jsme rovný s rovným, že jsem si tátu dobře vybrala. Pomohl mi splnit můj úkol, se kterým jsem zde šla.

Role oběti a zranitelnost

Od té doby se necítím v roli oběti, fňukám jen málokdy a můj syndrom strachu z opuštění také vymizel. Nešlo vše hned. Byla to práce na několik týdnů, ale stačilo si jen uvědomovat nově nabyté introspektivní zkušenosti. Cítím, že jsem pevnější, ale přitom zranitelnější. Má důvěra k mužům velmi stoupla a nebojím se tolik, že mi ublíží. Neberu je jako ohrožení. Jsem schopna milovat bez očekávání a bez pocitu, že bych za to měla něco mít.

Pokud chceš změnu, udělej změnu

Rozměr vaší práce na sobě, máte předem daný. Neutečete. Váš duševní plán vás stejně dožene. Dejte si do pořádku vztahy s rodiči, rodinou, se sebou. Vše ostatní už se od tohoto odvíjí samo.
NIKDO TO NEUDĚLÁ ZA VÁS. Pokyn ke změně dáváme my sami a my sami jsme vykonavatelé. Věřte však, že každá odvaha ke změně bývá hojně odměněna!

Pozn. Pro muže platí totéž, akorát v jiném postavení.

Autorka: Vendula Kociánová http://www.vendulakocianova.cz

Navádím ženy i muže k vlastní podstatě. Aby bez kouzel a čar dokázali hnout se svým životem, tak jak jsem to dokázala já. Mnohdy jsou ty nejjednodušší cesty nejhůře viditelné. Život sám je velmi snadný a jednoduchý, pokud to tak chceme. O nic se nemusíme snažit, protože vše je nachystáno, jen se položit do proudu a nechat se nést. Ukazuji lidem, že hmota a duchovní růst jsou velmi úzce spjaty a že vše začíná od lásky k sobě samému. Kdo se bojí, ten ať stojí.

Článek smí být šířen a kopírován jen se souhlasem AUTORKY. Portál Příznaky transformace TV má osobní souhlas autorky k jeho uveřejnění. Budeme rádi, když tento článek budete šíit na sociálních médiích sdílením. K tomu použijte v záhlaví článku tlačítko sdílet.