Pociťujete v poslední době strachy, které jste nikdy neměli? Máte v sobě vztek, zlobu, závist a absolutně nevíte, kde se to vzalo, jelikož takoví nejste?

Máte pocit, jako by se strhla lavina zloby a závisti všude kolem vás a vy aktéry tohoto chování a jejich spouštěče kritizujete, soudíte a hodnotíte uvnitř sebe či spolu s jinými?

Žili jste si poklidným a rádoby spořádaným životem a náhle do vašeho života přišly situace, které vás nutí vyjít z té své komfortní zóny a dělat věci jinak, žít jinak?

Možná si říkáte, že je s vámi něco špatně. Možná věříte, že ta zloba, nenávist, vztek a závist nejste vy, že je v těch okolo, kteří jsou dle vás tak špatní. A pokud v sobě zlobu, vztek a závist prožíváte, možná se domníváte, že za to můžou události a lidé, kteří vám vstoupili v poslední době do cesty.

Milovaní, všechna ta zloba, zlost, závist, kterou cítíme v sobě a stejně tak ta, kterou odsuzujeme vně, jsme my! To jsou naše stinné stránky. A stinné jsou ne proto, že by byly horší než ty světlé. Negativní jsou proto, že my je jako ty špatné často vnímáme. A protože dostaly od nás nálepku nevyhovující, tak jsme je zatlačili hluboko dovnitř sebe. A jim nezbylo nic jiného, než na sebe upozorňovat, kdykoliv je příležitost. Tyto naše odvrhnuté části nechtějí nic jiného, než být námi přijaty.

Vše v životě má rub a líc, má pozitivní a negativní stránku. Možná si mnozí ani neuvědomujeme, v kolika situacích v životě se nám daří vidět to pozitivní. A nenapadne nás, že to není samozřejmost. Jiní totiž v té samé situaci jsou zatím schopni vidět jen tu druhou, odvrácenou stranu. Všude, kde se nám daří vnímat pozitivní, kde prožíváme vděčnost, to jsou místa, která už jsme zvládli zaplnit láskou, přijetím.

Vedle toho, každý z nás máme ještě stále uvnitř sebe místa, o kterých nechceme raději ani slyšet, natož je obejmout, obklopit naším pochopením, láskou a přijetím. A tyto části se nám to snaží z lásky k nám ulehčit. A tak se hlásí o slovo v různých situacích právě těmi nepříjemnými emocemi. Tím symbolicky říkají například: „Mami, tady jsem. Tady! Já tě mám moc rád, mami! Prosím, já bych chtěl, aby ses na mě taky usmála, pohladila mě, odpustila mi, tak jako bratříčkovi. Já jsem to nechtěl udělat, ale já jsem v ten čas nevěděl, co jiného dělat. Teď už jsem velkej (moudřejší), teď už bych to udělal jinak. Promiň. Odpustit mi, prosím.“

Všechny ty potlačené bolesti potřebují vyjít na světlo, následně být projeveny, aby se mohly z těla uvolnit a my na nich nebyli závislí a stali se ve svém konání zase o něco svobodnějšími. Avšak, je třeba tu bolest projevit způsobem, který nebude na úkor nás samých, ani jiných.

Když tu zlobu, vztek, závist cítíme, neděje se s námi nic špatně. To je nezbytná fáze uzdravování. Je to podobné jako s vředem. Hnis z něj také musí ven, aby se ranka zacelila.

Jak touto fází uzdravování dalšího kousku naší sebeúcty procházíme jednotlivě každý z nás, stejně tak jí prochází společnost, kterou tvoříme my jako jednotlivci. A z toho hlubšího pohledu jsme ohromně požehnáni, že se to již děje, že ty bolesti se již dostávají napovrch. A všichni ti, kteří v nás tyto nepříjemné pocity aktivovali, kteří nám pomohli je projevit, ukázat na světle, všichni ti neskutečně pomáhají tomuto procesu uzdravování. Ať to navenek vypadá jakkoliv opačně a ať už si toho dotyční jsou vědomi či nikoliv. Všichni ti, kteří v nás spouští tyto emoce, hrají svoji velmi významnou roli, která zapadá přesně na své místo do toho velkého soukolí všech našich rolí. A je to role často velmi nevděčná, jelikož málokomu je příjemný někdo, kdo ho vyvedl z jeho pokoje a klidu. Znáte to známé: „Smrádeček, ale teploučko“. To už daný člověk musí být více uvědomělý, aby danou situaci již v jejím průběhu vnímal takto více ze široka a s vděčností.

A věřte, dokud máme uvnitř sebe místa, která potřebují přijetí, každý z nás jsme adresátem nějakého spouštěče. A věřte, že každý jsme i spouštěčem pro nějakého adresáta.

A víte, jak poznáme, že jsme danou odvrhnutou část ještě nepřijali? Zlobíme se a opovrhujeme tím, kdo v nás zlobu, vztek a závist aktivoval nebo je aktivoval v jiných lidech kolem nás, a odsuzujeme ty, kteří jsou zlostní a závistivý. Avšak, jaký je rozdíl mezi tím, kdo je zlostný a závistivý, a mezi tím, kdo takové lidi odsuzuje? Žádný! Obojí projevy, byť navenek zastupují dva protichůdné tábory, jsou o jednom a tom samém. O nepřijetí kusu nás samých, o nepřijetí té části, která je plná zloby, vzteku a závisti. Tuto naši část odmítáme, ať už přímo tím, že jiné viníme za náš vztek, zlobu a závist, nebo nepřímo tím, že tyto projevy odsuzujeme u jiných.

Řešení? Emoce projevit, avšak ne na úkor sebe či jiných! Například, když „to na mě jde“, jdu si zaběhat, vykřičím se do polštáře, vytancuji se, bouchnu do boxovacího pytle, upeču buchtu, jdu se projít, namaluji obrázek, začnu víc tvořit ze sebe, atd. V neakutní fázi si zvyšuji úctu k sobě samému. Například, pečuji o sebe, jsem k sobě chápavý(á), podporuji se. A zlobu či závist jiných se snažím vnímat jen očima pozorovatele bez obviňování a osočování kohokoliv.

Respekt a úctu ke všem! Všichni hrajeme své role a každá role je z toho hlubšího pohledu potřeba. Vše, co se nám děje, má zákonitě i pozitivní stránku, je pro nás darem. Jen někdy ho jsme schopni využít a ocenit o týdny, měsíce či roky později.

S láskou Peťa

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.