Naše životy jsou ve velké míře hlavně o vztazích. Ať už jsou to vztahy s druhými lidmi, nebo náš vztah, který máme sami k sobě. Mnoho o nich bylo napsáno a mohlo by se psát do nekonečna. Zdravé vztahy jsou totiž jedním ze základů našeho šťastného a naplněného žití a bytí vůbec.

Ráda bych mluvila o (ne)připoutanosti.

Vyrostla jsem v rodině, kde harmonické vztahy chyběly. Mezi prarodiči, mezi rodiči, mezi rodiči a dětmi. Komplikovaný vztah s matkou způsobil, že jsem se až chorobně navázala na vlastního otce a na jeho bezmezné podpoře, opoře a přítomnosti jsem byla zcela závislá. Co jsem neměla vyřešeno ve své původní rodině, jsem poté přenášela i do vlastních vztahů s muži. Na každém z nich jsem lpěla a neuměla si představit život o samotě. Se svým posledním mužem, který se stal mým manželem, jsme strávili ve vztahu dlouhých deset let. Mnohé jsme spolu prožili a za mnohé jsem mu byla a stále jsem vděčná. Milovala jsem ho celou hloubkou svého srdce, podporovala ho a byl pro mě snad jakýmsi polobohem. Přála jsem si s ním trávit téměř veškerý svůj čas a své zájmy a koníčky jsem odsouvala do pozadí. Náš vztah nevydržel a když se dnes ohlédnu zpátky, vidím, v jaké veliké iluzi jsem žila. Jak nesamostatná, psychicky závislá a slabá jsem byla. Jeho odchod mě mnohému naučil, uvědomila jsem si, jak obrovsky silná jsem. Pozoruji, že zvládám vše i bez jeho přítomnosti. Nic není problémem a vše je snazší a radostnější, než se mi kdy zdálo.

Muž, který pro mě tolik znamenal, na kterém jsem obdivovala tolik věcí, najednou ze svého piedestalu sestoupil a v mých očích už konečně nestojí v oslnivém světle, ale je normálním člověkem, kterým bezesporu je a vždy byl. Není a nikdy nebyl nikým výjimečným. Byl člověkem jako každý jiný, se svými temnými i světlými stránkami. To jen já ve své nekonečné lásce jsem v něm viděla někoho, kým ve skutečnosti nebyl. Samu sebe jsem postavila do jeho stínu a myslela si, že jsem méně dobrá, méně schopná, méně všechno. Jaký omyl to byl! Jak málo jsem si sebe vážila, jak malou hodnotu jsem sama sobě přisuzovala, jak moc jsem se podcenila! Co sami sobě jsme vše schopni způsobit! Největšími nepřáteli jsme pro sebe vždy a pouze my sami!

Když se podíváme kolem sebe, spousta vztahů není zdravých.

Mluvíme-li o závislosti, připoutanosti, je kolem nás tolik případů, kdy si partneři navzájem nedají vydechnout. Svazují toho druhého různými požadavky, často časovými – trávit spolu veškerý čas. Svazují se požadavky typu ultimáta, kdy dávají na výběr, zda jsou pro partnery přednější oni, nebo jejich zájmy. Příkladů by mohlo být nesčetně. Jak obrovské chyby to jsou! Základem všeho je si uvědomit, že každý jsme zde na Zemi sám za sebe. Nemáme právo kohokoli vázat, kohokoli vlastnit, komukoli zasahovat do života. Ano, staneme-li se jednou partnery, je potřeba své životy a náplň svých životů společně sladit, ovšem musí to být vždy s respektem k osobnímu prostoru a potřebám druhého. Nebude-li náš partner šťastný a naplněný, nikdy nemůže štěstí a naplnění poskytnout ani nám! Nemám-li já sama dost, nemohu dávat dost ani ostatním!

Je potřeba si budovat svůj vlastní prostor, svůj vlastní svět. Naučit se být v tom světě sám a užívat si svou samotu, čas jen pro sebe. Čerpat do svého nitra vše, co potřebujeme k tomu, abychom byli vnitřně spokojeni a jsme-li, pak se s láskou a jako mnohem lepší partneři můžeme vrátit zpět k milovanému člověku. Není to prospěšné jen proto, že sami sobě i tomu druhému poskytujeme dostatek svobody a volnosti, je to dobré i proto, že ztratíme-li milovanou bytost, ať už z jakéhokoli důvodu, nezasáhne nás ztráta tak obrovským způsobem. Vždy to bude rána, ale naše regenerace bude mnohem snadnější a rychlejší, protože budeme umět žít sami, budeme mít své zájmy a činnosti, které nám působí hlubokou radost a uspokojení. Už budeme vědět, jak na to a postupem času se k tomuto způsobu trávení svého volného času opět vrátíme.

Dnes, kdyby mi někdo dal tu možnost, vrátit se zpět v čase do dne, kdy bych mohla ovlivnit, co se v mém životě uděje, nechala bych svého muže odejít i podruhé.

Po prvotních těžkých týdnech jsem v sobě objevila sílu, kterou jsem vždy věděla, že mám, ale dlouhá léta nedostala příležitost se projevit. Jsem nesmírně vděčná Osudu, že mě vede tímto směrem, protože mi dal uskutečnit mnohé věci a mnohá přání, která vždy zůstávala jen pouhými přáními nebo představami. Má odvěká noční můra, že budu někdy sama, se naplnila a stala se největším požehnáním, jakého se mi mohlo dostat! Dokáži žít sama, věnuji se sama sobě, všemu, co mě baví, co mě naplňuje, objevuji nové věci, v samotě a tichu pokaždé nacházím své skutečné Já, což nám nikdy život v hluku a společnosti nemůže poskytnout! Užívám si života, raduji se z něj a ze všech krás, které nám nabízí. Stačí jen pohlédnout z okna na stromy, nebe, zpívající ptáky, slunce…

Prožívám teď nejkrásnější a nejsilnější obodobí, jaké jsem kdy měla příležitost prožít a uskutečňuji postupně vše, co jsem vždy chtěla. A jedním z přání, které jsem si právě nyní splnila, je tento článek. Psát. Psát pro vás všechny a mít tu možnost někomu pomoci, možnost ho povzbudit, vykouzlit mu úsměv na tváři, dodat mu jistoty, odvahy, síly a naděje, protože jste všichni natolik silní, abyste dokázali změnit své životy k lepšímu, obrátit je do světla a pozitivity!

Často se lidé kritizují a pohlížejí na sebe v nepříliš lichotivých barvách, ale je to pouze řeč vaší mysli, neodráží to onu absolutní skutečnost a pravdivost o vás samých. Už jen to, že žijete v tomto světě, to, že jste to nevzdali, že každý den čelíte všemu, čím nás život obdařuje i školí, je projevem nesmírné vůle a odhodlání. Teď už jen obrátit svou tvář ke slunci, poděkovat za vše, co z nás udělalo tak zkušené bytosti a dovedlo k mnohým poznáním, a nechat se vést.

Pokoušejte se o nepřipoutanost, samostatnost, nezávislost, svobodu, volnost a budování si vlastního prostoru a vlastního světa! Ne jako ochrannou zeď před bolestí, ale z čisté radosti, úcty a lásky sami k sobě jako chrám pro své Já! Nebudete nikdy víc šťastní, naplnění a radostní jako sami v sobě! Hodně štěstí vám všem!

Mějte požehnané dny, s láskou Terka*AKY

Autorka článku:  Tereza Krylová

Od dětství jsem se cítila jiná než ostatní, měla svůj vlastní vnitřní svět a hluboké propojení s Božstvím, které se tím více zintenzivnilo mými těžkými životními zkouškami. Zcela jsem se obrátila na duchovní cestu. Svůj život si neumím představit bez moudrosti knih. Mým cílem je duchovní růst, zdokonalování se ve všech aspektech života v nejlepší možnou verzi sebe samé, v naplnění svého Poslání, harmonizaci, dosažení trvalého štěstí, bezpodmínečné lásky a vnitřní svobody. Zajímám se o psychologii, filosofii, náboženství, esoteriku a cvičím Atma Kriya Yogu.