„Už dva roky se snažím s partnerem otěhotnět. Hned na začátku, jsem měla dva samovolný potraty v raným stádiu. Cítím se neschopně a bezmocně, že nedokážu počít dítě. S manželem jsme podstoupili spoustu vyšetření. Manžel podstoupil spermiogram, já brala všelijaké léky a podporující hormony. Oba jsme dle vyšetření v pořádku, ale i tak nás čeká IVF (inseminace). Pokud toto nevyjde, tak umělé oplodnění. Mimo jiné mám několik let asi 4 cm velkou cystu na vaječníku.“

Regrese:

Postupně procházíme události, které nás dostaly až k té hlavní.

„Minulý měsíc - mám ovulaci a snažíme se. Dny plynou a já teď ležím a přemýšlím o tom, zda se to povede. Na hrudi cítím to doufání. Mám po ovulaci a čekám. Jsem nervózní, cítím to v břiše a zase doufám. Jedu na ultrazvuk k doktorce a dozvídám se, že na to má vliv i genetika. Nevyšlo to, je mi to líto. Bolí mě, že nedokážu otěhotnět, nedaří se nám to. Něco je ve mně špatně. Nedokážu otěhotnět.

Vánoce 2016 - mám týden zpoždění je Štědrý den a zase doufám, aby to vyšlo. Dělám si test a je negativní. Jsem zklamaná, cítím vše na hrudi.. Menstruaci jsem nedostala, ale těhotná nejsem. Chtěla jsem to dát partnerovi, jako dárek k Vánocům. Jíme salát, koukám na pohádky a je mi smutno.

Je rok 1850 – Jsem žena, je mi 21 let. Jsem doma a šiji na stroji kabátek. Je tu se mnou nějaký chlap, já pořád něco dělám na stroji a on něco dělá. Jsem za něj vdaná, ale nevypadá to, že z lásky. Tohle je sňatek jako obchod. Nechtěla jsem si ho vzít, ale domluvili mi to rodiče. Neměla jsem šanci ho odmítnout. Nemáme žádný intimnosti. Cítím strach v žaludku a není mi v jeho přítomnosti vůbec dobře. Znásilní mě a jsem těhotná. Nechci být těhotná, schovávám to, nesnáším jeho i to dítě. Furt doufám,,, mám to na hrudi, doufám, že nebudu těhotná. Jsem ve společnosti, je tu nějaký další muž a asi ho mám ráda, ale nesmím to dát najevo. Dělám, že ho nevidím. Jsem těhotná opravdu s manželem, štve mě to. Nechci to dítě a doufám, že to nepůjde. S tím mužem udržuji poměr. Máme se rádi. Mám se ale rozhodnout, zda budu s manželem, nebo se zbavím dítěte. Nerada opouštím milence, ale zůstávám s manželem. Nenávidím manžela a čeká mne porod. Ten probíhá normálně. To dítě nemám ráda. Čas běží a myslím si, že manžel má milenku. Vůbec tu není a jsem na to dítě sama, nemám ho ráda. To je mi teď líto. Mrzí mě to. (vidí souvislosti s dneškem) Uteče nějaký čas a manžel mne znásilní, znova. Je opilý, je to hnus, všude to cítím po těle. Cítím to jak na hrudi, tak v břiše. Já ho tak nenávidím. Jsem zase těhotná, snažím se to neříkat a nedávat to na sobě znát,,,, já to dítě nechci, cítím u toho břicho. Nestojím o to dítě kvůli manželovi. (prožívání v této části bylo silný) Zároveň nenávidím i sebe, že nemám ráda svoje děti. Začíná to být na mne vidět, přichází další porod, ten je taky v pořádku. Manžel furt není doma, to mi ani nevadí, mám dvě děti a jsem na ně sama. Je mi ale líto, že nemám vůbec ráda svoje děti. Vím, že za to nemohou, ale já to nedokážu. Lituji, že jsem se tenkrát nerozhodla jinak. To cítím na hrudi. Asi jeden rok potom, potkávám znovu svou lásku a jsem zamilovaná, dnes je to můj manžel. O děti se nestarám a manžel na to přišel. Mám strašný strach. Manžel nás našel u nás doma. Děti jsou pryč a vidí nás. Křičí na nás, perou se spolu. Já také křičím, koukám na to. Má fyzickou sílu a někam ho odhodí. Uhodí mne, kope do mne, bolí mne hlava, jsem otupělá, bolí mě strašně záda a je mi zima. Vůbec o sobě nevím, jsem asi v bezvědomí na podlaze. Cítím zimu a asi už tu dlouho nebudu, nemůžu se hýbat. (trochu se nám to tu zpomalilo) Asi umírám a mrzí mě, že jsem neměla ráda ty děti. Cítím se zvláštně, vidím se, jo jsem mrtvá, potuluji se někde, jsem ještě trochu dezorientovaná. Teď jsem venku, jsem tu sama a snažím se někam dostat. Vidím záři, táhne mne to tam. (světlo) Je mi tu dobře.“

Protože si to situace žádala, tak po zpracování, jsme navázaly kontakt s dětmi z tohoto života. Klientka s nimi komunikovala a odpustily si. Děti po zavolání přišly ze světla a tak jim nebylo úplně potřeba pomáhat. Šlo tady více o klientku, aby se s nimi smířila a mohla odpustit sama sobě. Děti to více méně chápaly a neměly jí nic za zlé.

Protože mi klientka říkala taky o cystách a sezení šlo krásně, rozhodly jsme se podívat, zda zatím není nějaká dušička. Ano, zjistily jsme, že tam dušička je. Dušička se u mé klientky cítila v bezpečí, a tak s ní chtěla být. Nebyly spolu spojený svojí minulostí, a tak poměrně rychle souhlasila s odvodem do světla.

„Po sezení se cítím lehce, uvolněně.“

Po čase se dovídám, že na umělé oplodnění nedojde, další měsíc po sezení otěhotněla. Doktor byl velmi překvapen, když na ultrazvuku cystu neviděl. V současnosti je v 7. měsíci a těší se na miminko.

Autorka článku: Petra Zlatohlávková  jsem terapeut zabývající se hlubinnou abreaktivní psychoterapií v Praze.             

„Regresní terapie je cesta k vlastní duši, chcete-li na ní nastoupit, pomohu ní jít.“

www.regresníterapiestrakonice.cz